| |||
Diana Pondělí 13. září Ježišmarja. Tahle hodina nemohla být lepší. Naira velmi "taktně" poukázala na to, že sova patří Týně. Chudák lejdynka. Nesnažím se skrýt svou zvědavost. Trochu mě znepokojuje, že to přistálo právě u Ryana. Na druhou stranu... Natáhnu krk, abych na Ryana lépe vidělo. "Hej, Ryane, co ti přišlo pěknýho?" Ještě, že nesedí tak daleko, takže nemusím tak křičet. Týna by mi to určitě ukázala sama výměnou za Williamův dopis, ale když už to přistálo zrovna u naší mluvící prdele... Diana mě celkem překvapí, když se vyjádří k otevírání mysli. Že by s ní byla i nějaká sranda? "Jo, to rozhodně mohla..." Neujde mi široký úsměv, který nezavání ničím dobrým. Když už se mám pobavit, tak pořádně. Škoda, že první přišla řada na mě. Z mého dokonalého soustředění mne nevyvede ani Sušenka, která se rozhodla navštívit Dianu. Dojde mi to až ve chvíli, kdy tu chlupatou kouli uvidím v Dianině mysli. Santeriho příprava se skutečně vyplatila. Když jsem se dokázala soustředit přes tu bolest u něj, tohle je hračka. Nejprve se mi v hlavě objeví ten její bratr a Acai. Výborně. Kdo chce dobrovolně vidět incesťáka a Banán? Ta na bráchu fakt myslí víc než na sebe. Kdybych měla spočítat, kolikrát za den myslím na Nikolase... můžu být ráda, když jednou. Nikolas mi tu rozhodně nechyběl... Pak se objeví Sušenka. Příjemnější, ale rozhodně ne to, co bych ráda viděla. Rozhodla se to sabotovat sama od sebe nebo se jen nedokáže soustředit? A pak... Cassandra? Cože? Už to začíná... Nejhorší je pro mě poslední myšlenka. Jídlo... Okamžitě se mi začnou sbíhat sliny. Sice jsem před chvílí jedla, ale tohle je prostě moc. Chce snad, abych začala mít zase hlad? A dost... Opustím Dianiny představy a otevřu oči. Nadechnu se. Otočím k ní hlavu s kamenným výrazem. Ruka mi zajede do kapsy v hábitu a strčím ji do ruky karamelku. Jedna z těch, které rozdával William. Mařena taky jednu dostala, když jsme se bavili tehdy o té trojce. Jelikož ke mně sedí zády, musím jí strčit hlavu přes rameno a upustím ji karamelku do klína. Nakloním se k jejímu uchu, abych mohla šeptat. "Kvůli tobě mám teď hlad..." Zamračím se. Nejenže krade mandarinky, ale ještě si dovoluje myslet na jídlo. Přežila bych cokoliv. Cokoliv. Kromě tohohle. "Na druhou stranu... bych se klidně teď vypařila zpátky do síně nebo do kuchyně a něco slupla. A to jsem čekala kdovíco." Strčím si do pusy svou karamelku. Rty mi chtě nechtě opět sklouznou k úsměvu. Ještě jsem neskončila. "Copak kutíte s Cass? To mě zajímá! Víš, slyšela jsem, že Sedzikowská z vaší koleje hledala někoho do trojky... Ty pobožný holky se fakt nezdaj. Možná by ses o tom měla zmínit bráchovi. Ale pšššt, ode mě nic nevíš. Maruš by mě zabila, kdyby věděla, že tu šířím takovéhle... diskrétní informace. Ale co bych pro kámošku neudělala... líbá fakt dobře." Podepřela jsem si hlavu rukou o stůl a s úsměvem čekala na Dianinu reakci. Nakonec to není až tak špatné. Co bych pro Mařenu neudělala? |
| |||
|
| |||
G82 – Nitrozpyt a nitroobrana13. září, pondělí Runa, profesorka S velmi dobrou náladou jsem se se spolužáky vydal směr učebna G82. Potřebné věci už jsem měl v látkovém batohu s jednoduchými šňůrkami. No, potřebné věci, bafl jsem nějakou knihu, snad ji nebude třeba, protože ani nevím, jestli je to ta správná. A nějaký sešit a tužku snad taky najdu, kdybych si náááhodou chtěl něco zapsat. |
| |||
G82 – Nitrozpyt a nitroobrana13. září, pondělí odpoledne Daniel Nepřekvapilo mě, jak se Daniel tvářil na mou přítomnost. Jistě si představoval někoho lepšího do dvojice, než jsem já. Zatím jsem z hlavy nevypustila poslední incident s ním a s Kenjim z knihovny, i když už to bylo více jak týden. On na to možná zapomněl... I když kdo ví. Jestli jsem si dřív přišla mezi svými spolužáky trochu mimo mísu, byla to právě Jackie, která byla jakousi spojnicí. Teď jakoby se ten most, poslední most mezi námi, nadobro rozpadl. |
| |||
Velká síň -> Učebna G8213. září Alex, Acai, Benji, Mau, Ryan, Týna + ostatní ve třídě Samozřejmě jsem se nemýlila a když se otočím zpátky, Alex už si banánem lehtá mandle. Protočím nad tím oči a přemýšlím, jestli z toho neustálého protáčení nemůžu mít něco s očima. Namožené svaly? To moje oči byly po těch pár letech hotový bodybuildeři. "Ty jsi vážně příšera," řeknu jí. Na Benjiho jen vypláznu jazyk. Ať si brokolici vyloží po svém! Nakonec se všichni zvedneme od stolu a ve skupince jdeme na hodinu. Mau nezapomene popohnat Havraspárský stůl, kde ještě všichni sedí a cpou se, jako by už nikdy neměli mít přístup do Velké síně. Kriticky sjedu pohledem jejich výběr a jestli někdo jí maso, zavrtím ostentativně hlavou. Jenom protože sedí u jiného stolu je ode mě nezachrání. Ve třídě na nás už čeká profesorka společně se Sušenkou. Ihned mám lepší náladu. Já a Angela jsme byly snad jediné, které ta kočička trpěla a nepokusila se nám sežrat obličej, když jsme jí pohladily. Bylo mi jasné, že to ta kočka spíš trpí, než aby nás přímo vyhledávala, ale byla jsem si jistá, že jednoho dne ji přinutím, aby mě měla ráda. Ve dvojici jsem s Ryanem. No super, doufám, že bude o trochu opatrnější než ten jeho kámoš, vzpomenu si na Dana a neochotně se posadím vedle Ryana do lavice. Kývnu mu na pozdrav, ale naštěstí nemáme čas se nějak bavit, protože Saga zahájí výklad. Její slova o zaměstnání mě zaujmou. Existovali v kouzelnickém světě mořští biologové? To by bylo super! Skoro si v hlavě začnu plánovat, jak bych na takovou kouzelnickou výpravu vzala tátu, ale ze snění mě vytrhne Mau a její správná odpověď. Jestli se na mě podívá, mrknu na ní. Jestli počítám dobře, tak už Nebelvíru šlapeme na paty. Zadání úkolu poslouchám co nejpečlivěji, ale je mi jasné, že mi to moc nepůjde. Nitrozpyt mi nešel, protože vyžadoval až moc soutředění. Ale i tak odevzdaně vezmu destičku a otočím se k Ryanovi zády. Sova s dopisem. Snažím se soutředit na obrázek před sebou, ale v mojí hlavě je rozmazaný a připomíná tak spíš šmohou s trochu menší šmouhou. Najednou do učebny vpadne Cho a za ní vletí do místnosti i sova. Zvědavě ji pozoruje, dokud na ní Sušenka neprskne a sova upustí dopis Ryanovi do klína. Neovládnu se a otočím se, když Acai řekne, že to ani nebyla Ryanova sova. Všimnu si, že dopis vážně není adresovaný Ryanovi, ale je pro Týnu. "Christino, to je tvoje," řeknu nahlas, abych upoutala její pozornost. Ihned si ale vyděšeně přitisknu ruku na pusu a omluvně se podívám na profesorku, která nám kladla na srdce, abychom byli potichu. "Pardon," pronesu už šeptem. |
| |||
Velká síň -> Učebna G8213. září Charlie, Patrick, Mau, Acai, Richard, Ryan+ ostatní kolem nás "Tak hlavně, že jsi v pohodě," usměju se na Charlieho. Chvilku beze slova jím mandarinku, dokud se kolem našeho stolu neprožene Mau. No jo, hodina. Nitrozpyt a nitrobrana. Neujde mi, jak se na mě Maureen přehnaně usmívá, nejspíš proto, abych se cítila lépe po tom matčině huláku. Úsměv jí váhavě opětuju. Bylo od ní hezké, že se mi snažila zvednout náladu, ale mě by teď nejvíc zvedla náladu volná hodina. Zvednu se od stolu a společně s chumlem havraspárských se vydám do učebny G82. Charlie se ke mě přidá. "Těžkej, no," odpovím mu s kyselým úsměvem. "Ty Prasinky zní super, ale já ještě musím napsat domů o další povolení..a nejsem si jistá, jak se na to matka bude tvářit," protočím oči. "Ale nápad fajn. Zkusím rodičům po nitrozpytu napsat, třeba budu mít štěstí," řeknu. Moc jsem tomu nevěřila. Nejlepší by bylo, kdybych mohla napsat babičce, ale její podpis by mi byl k ničemu. Matka mě určitě nechá pěkně vydusit, ale otec by to podškrábnout mohl, stejně už ani nevnímal, co všechno podepisuje. "Můžeme jít třeba o víkendu," dodám, když se k nám připojí Patrick. To matka už určitě vychladne a ostatní budou mít čas. Vejdu do učebny a zamračím se na Sušenku, která mě ve druháku kousla tak, až mi tekla krev. Od té doby jsem si od ní udržovala odstup, ačkoliv se občas objevila na hodinách. Za profesorčinými zády jsou na tabuli napsané dvojice a já zjišťuji, že jsem s Richardem. Rozhodně jsem si od bylinkářství dost polepšila. "Ahoj," pozdravím ho, když si sednu do lavice a tašku hodím na zem. Profesorka začne mluvit, tak se jí snažím co nejpozorněji poslouchat. Mau uloví pár bodů pro Mrzimorské a já si tiše povzdechnu. Nějaké ty body navíc by nám teď určitě neublížily. Když na mě Richard promluví, souhlasně přikývnu a otočím se k němu zády, abych neviděla jeho ani obrázek. Snažím se co nejvíc soustředit, ale po dnešním dni nedokážu správně pročistit svoji mysl (4), pořád jsem v myšlenkách u toho huláka a fiaska u jezera. Minutu je ticho, než si frustrovaně odfrknu. "Nic," přiznám Richardovi poraženě. V nitrozpytu jsem zatím nijak nevynikala. Rozhlédnu se, jak to jde ostatním. Za sebou uslyším něco o ptácích, tak se otočím a pobaveně se na Acai zašklebím. Nemusím být v nitrozpytu dobrá, abych věděla, o jakých ptácích asi mluví. Ale hned se otočím zpátky, abych se znovu pokusila zjistit, jaký obrázek Richard drží. Stále neúspěšně, protože v tu chvíli se otevřou dveře a společně s Cho do učebny vletí i sova, která hodí Ryanovi dopis do klína. Zvědavě sleduju, co to má znamenat. |
| |||
Ošetřovna - pokoj - G82 Helen, Angela - 13.9. Úlevně vydechnu, jakmile mě ujistí, že je všechno ok. Vina ze mě začala pomalu opadávat, ne úplně, ale pomalu ano. Pomalu se s ní tedy rozejdu chodbou od ošetřovny až ke schodišti, kde se mají naše cesty rozdělit. |
| |||
Hlavní Síň -> Nitrozpyt a Nitroobrana, učebna G82 Pondělí 13.září Cass ,Charlie, Runa, Becca ,Christina a Saga Konečně nastal čas dojíst poslední sousto, dopít poslední doušek a vypravit se na hodinu. Nechce se mi, komu by se taky chtělo učit, navíc si nechat od někoho vrtat v hlavě, nebo se někomu vrtat v hlavě. Jen bůh ví, co bych asi tak viděl a jestli by mi to nevypálilo oči. Na druhou stranu, kdyby se někdo ze Zmijozelu vrtal v Hlavě třeba Isaacovi, nebo Reeceovi, mohla by být sranda. Asi by jsme pak potřebovali rychlý transport na ošetřovnu, ale alespoň by bylo o hádě méně. Zvednu se tedy spolu se svýmy spolustolovníky a zamířím na hodinu. Charlie projevuje soucit Rebecce konstatováním, že je to zatím těžký den a navrhuje se jít odreagovat do Prasinek. Nemohu víc než souhlasit. Je to dobrý nápad a tak se na Charlieho vesele zazubím. "To je dobrý nápad. Šel bych s váma, ale dneska mám už nějaké řešení v knihovně. Ale dkykoliv jindy počítejte se mnou" Řeknu mu. Třeba by jsme se mohli potkat se zmijozelskými na jednom místě, byla by sranda. Mezikolejní vztahy jsou legrace. Když už mluvíme o hadech. My o vlku a had za dveřmi...nebo tak nějak. Kdo by si pomyslel, že zrovna na nitroobranu mě posadí ke Christině. Tedy, správně bych měl říct lady Christině De Spontin, velmi pěkné, leč nafrněné děvče z velmi vznešené čistokrevné rodiny. Vím to, my čistokrevná kouzelnická aristokracie, máme o ostatních rodinách přehled kvůli sňatkům a těmhle věcem, aby jsme si nevzali třeba někoho příbuzného, je to totiž všechno složitě propojené. Nicméně se ke mně vždycky chovala dobře a vycházeli jsme spolu v dobrém, i když drobné rozdíly tu byly. Ten hlavní byl, že naše rody šly každý jinou cestou ohledně mudlovské otázky. Chris si taky dávala záležet na faktu, že je šlechtického původu. Já to tak nehrotil. Ne, že bych zanedbával svoje povinnosti, nebo nebyl hrdý na svůj původ, jen jsem neměl potřebu to každému dávat okázale najevo. "Jsme to ale pár." Pomyslím si pobaveně a zamířím k naší lavici. Kočky paní profesorky si zprvu nevšímám, ale samozřejmě vím o její pověsti záludné chlupaté bestie. "Hodná čiči" Řeknu kočce přátelsky a rozpačitě se podrbu na zátylku, když po mě Sušenka vrhne jeden ze svých pohledů. "Zdravím Christino. Máš se? Doufám, že ti chutnal oběd?" Odpovím neutrálně když dorazím k naší lavici, jako správný gantleman počkám až se moje spolusedící usadí a pak si sednu taky. Potom sleduji výklad profesorky Lundquist-Weaverové. Nelíbí se mi, že si mám právě někoho ze Zmijozelu pustit do svojí hlavy a mimoděk se na Christinu podívám, takže si může přečít v mé tváři jak v knize a tam je jediné. Obavy. Všimnu si, že za námi sedí Rebecca. "Sakra, tak blízko a přeci tak daleko.." Pomyslím si a pak se v duchu proplesknu, abych nemyslel na nic jiného, co by mě mohlo kompromitovat,až mi Christina vleze do hlavy. Když si vezmu kartičku a spatřím na ní obrázek, snažím si jej zapamatovat a už ji chci odložit, když v tom nám paní profesorka poví, že si je máme nechat. "Nu, dobrá." Pomyslím si a pokrčím odevzdaně rameny. Pak se otočím zády ke Chris a po jejím dotazu rozhodím ruce v neméně odevzdaném gestu,asi jakoby mě měla Christina ze zadu odpravit tak jak se to dělá na popravách. "Dělej co musíš kate... Le Roi est mort, vive le Roi!" Prohlásím teatrálně, zavřu oči a upěnlivě myslím na obrázek, který byl na kartičce, ale teď už by mělo být jasné, že si z toho dělám legraci. Nic jiného mi taky nezbývá, jinak bych asi musel řvát strachy. "Felix Felicis, malá lahvička se žlutou tekutinou, zazátkovaná korkem s nápisem Felix Felicis..." Opakuji si v duchu a soustředím se na svůj obrázek. |
| |||
Hlavní síň > G82Mrzimorský stůl + Rory, Saga, Thomas, okrajově Caylus a Emily13. září, Pondělí „Domluveno.“ houknu na Alex a jejich pět koleček místo obvyklých… co já vím. Je mi to fuk. Hlavně, když na nás nebude hned takhle ze začátku tlačit. Po prázdninách stejně všichni zlenivěli. A odrovnat si tým hned první den, to určitě není dobrý nápad. Podle toho, jak popisuje zmijozelský tým, by nemělo být zrovna těžké je příště porazit. „Nezapomeň na Richarda a Cayluse. Když už nikdo jinej, tak tihle dva nám daj zabrat.“ Mlasknu, ale jen těžko můžu popřít, jak strašně se těším na první zápas. Chci vidět jeho výraz, až mu zlatonku seberu přímo před nosem. Jsem menší, lehčí a rychlejší. I kdybych byla úplně neschopná, tak mám prostě výhodu. Nicméně upustím od myšlenek na famfrpál, když se začne probírat můj návrh. Nejsem překvapená, že se toho Alex ujala. Ještě jsem nezažila, že by nějakou oslavu odmítla. S nadšením a plnou polní. Jsem zvědavá, na koho tentokrát padne vyloupení kuchyně. Benji se přidává a musím uznat, že má pravdu. Alex by byla schopná čehokoli i střízlivá, natož pak s nějakou tou promilí na žíle. „Od toho tam budeme mít našeho prefekta. Budeš nám dělat dozor, hlídat nás a tak… Snad tentokrát vydržíš až do konce.“ Zazubím se na Benjiho. Moc dobře si pamatuju, jak minule vytuhnul v tom nejlepším. Ne, že by to vadilo. S Alex jsme se nakonec docela slušně bavily a jemu to pak ráno tak slušelo. Musím uznat, že mi společnost u oběda fakt zvedla náladu. Ať už to byla Naira a její zelenina, Benji s Alex nebo Maureen a její nevinné reakce na naše popichování, kterého jsem nakonec nechala, protože oproti jiným dnům vypadala dneska Mau docela mimo. Možná ještě šok ze zlomeného nosu – i když po něm není ani památka – nebo šílený průběh Bylinkářství. Ale může to být i cokoli jiného. Nejsem jasnovidec. Dobrou náladu mi neubral ani Rory, který na moje provokativní gesto vůbec nereagoval tak, jak bych si představovala. Sice na něj chvilku nevěřícně zírám a přemýšlím, jestli začínám ztrácet na přitažlivosti nebo je Rory jenom z těch pomalejších, ale nakonec nad tím jen mávnu rukou. Taky to klidně může být tím, že prostě neví, jak takové věci zpracovat. Nebo je to panic… Ne, blbost. Pobavená touto představou to nechám plavat a v povznesené náladě se s ostatními přesunu do učebny. Pár minut šilhám na tabuli, abych zjistila, kdo mi byl přidělen. Vážně… co všichni mají proti tomu, abych si souseda vybrala sama. Z myšlenek mě probere až Alex. Jen se na ní zazubím. Trojka se sourozenci je rozhodně na mém listu přání, ale myslím, že tyhle sourozence si klidně odpustím. „Zdravím.“ Zakřením se na Thomase, sesunu se na židli vedle něj a vytáhnu si sešit, abych si mohla dělat zápisky. Profesorku Sagu jsem měla celkem ráda. Podobně jako slečna Rosalie se na všechny neustále usmívala. Byla milá, což se nedá říct o její šílený kočce. „Vsadím se o cokoli, že Sušenka je nejlepší kámoška Norisové. Šílený kočky.“ Prohodím k Thomasovi, než profesorka začne hodinu. Tenhle předmět mi nikdy nešel. Ne, že bych se neuměla pořádně soustředit, ale hrabat se v něčí hlavě a nechat někoho udělat to samé… to se mi prostě nelíbilo. Možná proto mě předmět ani nebavil a bylo úplně jedno, jestli ho vyučoval Sanny nebo Saga. Nic osobního. Po části se zaměstnáním mi mozek automaticky vypne a začnu se houpat na židli. Zazubím se, když nám Maureen vyhraje pár bodů, ale přestanu dávat pozor a moje židle se zhoupne dozadu trochu víc, než bych chtěla. V tu chvilku dostanu malý infarkt, ale naštěstí se stihnu chytit své lavice, než narazím do lavice za sebou. Pohledem automaticky vyhledám profesorku, ale ta je naštěstí zabraná do výkladu, takže si mé epizody ani nevšimla. Pobavená sama sebou zakloním hlavu dozadu, abych viděla za sebe. Zakřením se na Cayluse s Emily, které vidím vzhůru nohama. Netušila jsem, že za mnou sedí zrovna oni dva. Pak už se posadím normálně a vezmu do ruky destičku s obrázkem. Thomas má ještě nějaké poznámky ohledně kouzla, ale to mi jde jedním uchem tam a druhým ven. Upřímně spíš doufám, že se nebudu muset zapojovat do nějakých soubojů, kde to bude potřeba. Prudce zvednu hlavu, když nám do třídy vletí sova s dopisem. V sovinci jsem sice netrávila moc času, ale za ty roky už jsem okoukala, jak vypadají sovy mých spolužáků. „Hej Týno, nebyla to tvoje sova?“ zeptám se zmateně, když dopis spadne do klína Ryanovi. No… nakonec jsem se mohla splést. Ty sovy vypadají všechny tak podobně… „Já jsem ready…“ vrátím se zpět k naší práci a otočím se zády k Thomasovi, aby na obrázek neviděl, a snažím se na něj soustředit. Horko těžko uklidňuji svou mysl a formuji v ní přesný obrázek letící sovy s dopisem v zobáku. Snad by se mi to i povedlo, ale má mysl si dělala, co chtěla. Stačilo koutkem oka zachytit i jen nepatrný pohyb vedle mě a má představivost jakoby se urvala ze řetězu. Aniž bych chtěla nebo si to snad uvědomila. Gosh… celý týden se mu tak pracně vyhýbám a pak se na něj culim jako idiot. Měla bych se sebou něco udělat. Nemá cenu se od něj držet dál násilím. Navíc… natočím hlavu jeho směrem, abych si ho mohla prohlédnout od hlavy až k patě. Chybí mi. Pohledem pomalu sjedu po jeho tváři, krku až po tu část, která mizí za lavicí. Na povrch začnou vyplouvat vzpomínky z našeho posledního setkání a utváří naprosto jiný obrázek, než který jsem Thomasovi měla ukázat. Chladné, zakázané prostředí kostela, smyslná ozvěna našich zastřených hlasů odrážející se od holých stěn. Rozcuchané blond vlasy a chtíčem potemnělé zelené oči upírající na mě shora svůj pohled. Silné ruce, které mě drží na místě, zatímco… Ne, měl rameno v hajzlu, držel mě jenom jednou rukou. Ne, že by to bylo nějaké výrazné omezení. Určitě ne pro mě. Vrací se mi všechny ty omamné pocity, kvůli kterým jsem schopná zapomenout na okolní svět. Tiše si povzdychnu. Ať už to tehdy dopadlo jakkoli, průběh byl naprosto bez chybičky. Z příjemných vzpomínek mě vyruší Thomasův hlas. Pár vteřin mi trvá, než mi dojde, o čem vlastně mluví. Donutí mě to se zasmát. „Sorry. Nechala jsem se trochu unést.“ Omluvím se, ale pravda je, že mi to není ani trochu líto. „No… je tam sova. Sova je pták… tak jsem myslela na ptáka.“ Snažím se svůj smích nějak krotit, aby to nepřitáhlo pozornost profesorky. |
| |||
Nebelvírský stůl-->Sovinec-->Učebna G82Didý, Christian a další u nebelvírského stolu, Acai.Pondělí 13.9. Pobaví mě sestřina reakce na téma zmije a šprt. „Jasně. Hele, víš že zmijozelští nemají smysl pro humor. Ani bych se nedivil, kdyby tě teď sledovala na každém rohu, jestli jí náhodou neděláš do její Máničky,“ odpustím si tentokrát fórky na domácí úkoly, i když je to jasné. Co by holka jako Dee viděla na polovičním mudlovi. Všichni tady víme, že je to rasistka jak na barvu kůže, tak na kouzelnický původ. To už ale Chris reaguje na otázky ohledně oslavy. „Průser? Pár bodů dole, koho to zajímá. Víš co, když jsou teď povolené vycházky,“ zamávám Chrisovi před obličejem čerstvě napsaným dopisem, „tak si můžeme dát prostě pár máslových ležáků U Tří košťat. A přípitek medovinou. Ale s žabkami počítej. Jen kdybys náhodou našel Flaviuse Blacka, tak si ho zabírám. Sbírám jen kartičky s příbuznými a upaluji je, přičemž pra pra děda ještě nemám. Je to zábava, koukat se jak všichni ti černokněžníci hoří na hranici. Škoda, že taťka nebyl ničím významnej, tak kartičku nemá. A rodinné fotky už mi došli. Když mi bylo tak dvanáct, našel jsem poslední, a ten šmejd si furt nechtěl nechat ustřihnout hlavu. Nakonec jsem překecal matku, verzi z té fotky, aby ho proklela pomocí petrificus totalus,“ pronesu pyšně. Trochu se zamyslím, proč to tehdy vlastně Didý zabalila tak brzo. Chvíli mi trvá, než si vůbec vzpomenu, jak jsem dopadl já. Myslím, že jsem si to tenkrát docela zasloužil. Proč na mě ale byla naštvaná Parvati, to nevím. A s kým vlastně Didý odcházela na pokoj tak brzo? „Hned jsem zpátky. Ještě zaběhnu poslat ten dopis. Chci co nejdřív do Prasinek.“ S těmito slovy vyběhnu rychle k sovinci a rozhlédnu se po dostupných školních sovách. „Tak co? Která z vás má chuť letět do Londýna?“ Zvláštní, jak sovy doopravdy rozumí a vždycky se rády nabídnou. To létání je zjevně těší. Následně dorazím zpět do velké síně a nestihnu se ani posadit. To totiž už sestra urguje, abychom vyrazili do učebny. Jen co jsem doběhl, musím tedy běžet znova, ale soutěž je soutěž. „Říkej mi ještě o tom, jak na sobě nemakám. Do sovince jsem běžel a hned na to sem. Mám nasportováno dost a ty si mě dobíráš jen pro to, že mě sama nemůžeš mít. Se pak ani nedivím, že si o nás všichni myslí, že jsme incesťáci, když mi furt čučíš na zadek, jakmile se nekoukám.“ Tak, a máš to mrcho... nebo to bylo spíš trapný? No, neva. Už se ani nedivím, že nás zase s Didý rozsadili. Zjevně se prostě kantoři dohodli a bude se teď kombinovat náhodně mezi kolejemi. Bez komentáře. Ten tentokrát obstarala sestra důstojně za nás oba. „Hodně štěstí. Bacha, aby tě neuštkla.“ Sám zamířím k přidělenému stolu, kde mám býti ve dvojici s Acai. Když se sejdeme, věnuji jí úsměv a pozdrav: „Čauves, Acai. Jak to jde?“ Jo, tahle spolužačka byla vždy trochu výraznější, a to se mi na ní líbilo... v rámci mezí, pochopitelně. Poslechneme si vyprávění profesorky. Asi její nabídky využiji, chci zjistit, jestli mám na to, stát se lovcem černokněžníků. Že bych si konečně upalování smrtijedů vyzkoušel naživo. Poté, co si poslechneme výklad, při kterém jsem neměl ani tušení, jakým zaklínadlem se mysl otevírá. „A zaklínadlo je stejně trochu nepraktický. Jestli se učit nitrozpyt, tak jen pro to, abych ho využil při souboji nebo při výslechu. Už vidím, jak se někdo nechá, když mu budu mávat před obličejem hůlkou.“ Poté mě ještě napadne si to udělat trochu zajímavější. Myslit na nějakého spolužáka nebo kantora a hádat o koho jde. Já bych myslel na Rosalie, to je kočka toho nejroztomilejšího druhu. No, ještě si pár let počkám a pak vypustím Thomase romantika. Otočím se k Acai zády a zavřu oči. Zklidním mysl a zeptám se: „Můžeme?“ A tak, přesně podle instrukcí myslí zajedu Acai do mysli. Doopravdy to není tak lehké, jak jsem čekal. Obraz je z počátku matný, ale poté se vyjasní (9). Co to sakra je? Sakra!!! Raději jí okamžitě vylétnu z hlavy, protože tohle jsem doopravdy vidět nepotřeboval. „Víš, Acai, čekal jsem spíš kolečka nebo čtverečky. Musím uznat, že tvá představivost je ovšem na vynikající úrovni. Hele,“ ztiším ještě víc, aby nás doopravdy nikdo neslyšel. „Hele, co tam bylo za obrázek? Já jen, jak jsi z toho proboha zvládla udělat nahatýho Cayluse?“ |
doba vygenerování stránky: 0.89941501617432 sekund