Pondělí, 13. září 2015

Hlavní síň → Koleje

Polední siesta?

♠ Satan, další zmijozelští a ostatní



Konečně si ukousnu z košíčku, který mně na začátku oběda podstrčil Deitler na talíř. Vlastně netuším, proč jsem s tím tak dlouho čekal. Bylo od ní však milé, že se rozhodla o své krmení podělit vzhledem k tomu, jak se dokázala ládovat. Na druhou stranu ji to nic nestojí, takže nemá důvod si vše nechávat pro sebe. Tak či tak byl vskutku dobrý, jak sama říkala.
„Och ano, byla by vskutku pyšná.“ odpovím Dee ohledně Sary a mile se usměji, přestože poprvé za dlouhou dobu šla v mém hlase slyšet kapka smutku.
Raději jsem pokračoval v pojídání košíčku, aby se tohle téma už víc nerozebíralo.

Sin mne trochu šokuje svým bezproblémovým souhlasem. Normálně bych očekával nějaké kousavé odmítavé poznámky, po kterých bych už nemusel mít starosti s vynahrazováním, i když bych ještě nějakou dobu měl šrám na hrdosti. Teď se toho šrámu budu moct alespoň zbavit, avšak měl jsem tak nějak pocit, jako bych odevzdával svou duši Ďáblovi.
„Skvělé, později se tedy můžeme domluvit, kdy spolu do Prasinek vyrazíme.“ Usměji se a koutkem oka vyhledám Danielse, jak se na to asi bude tvářit.


Ryan, na rozdíl od Alastora, se mé humanitní provokace chytil hned. Jak primitivní tvor. Je to jako lákat opici na banány. Člověk z toho nemůže mít ani dobrý pocit, z toho jak je to jednoduché.
„Ryane,“ hned milým oslovením jsem začal, jako bych mluvil na mentálně zaostalého člověka, který uvízl na hranici sedmi let. „Nemusíš o sobě mít hned takové ubohé smyšlení, jako je druhořadý jedinec.“ Zazubím se, když zopakuji jeho urážku na sebe tak, jako bych si přesně tohle myslel. u Alastora jsem byl trochu dotčený, že to nijak neokomentoval, ale pak mně došlo, že přece jen pravděpodobně znovu uvízl ve svém autistickém světě, tak jsem ho nechal být.
Má humanitární poznámka se uchytila i tak, jak jsem vůbec nezamýšlel. Pozornost jsem tedy ihned přesunul na Cayluse a Dee. Svou reakcí s charitou nyní rozesmáli oni mě.
„Body navíc by se určitě hodily.“ Povím přes smích a utřu slzu z pravého oka, když se přestanu smát. Představa toho, že já, skutečně já, se budu angažovat v podpoře nějakých mizerných existencí, mne svou nereálností rozesmála. Filantrop Wolfram, který se zajímá o chudý neschopný plevel. „Budu nad tím přemýšlet.“ řekl jsem k oběma mým spolužákům a ani se nesnažil znít, jako bych to vůbec mohl myslet vážně. Samozřejmě, že nad tím nebudu přemýšlet.

Úsměv mi z tváře spadl až když jsem uviděl Reece a toho druhého. Jeden lepší než druhý. První tu končí jak grilované maso a druhý se málem rozbrečel, když se pokusil mezi nás usadit. Navíc Reece ani nepřišel pozdravit! Zrovna mě! Svého skvělého kamaráda, který ho tak podporoval a údajně mu donesl i šálu! Nevděčník jeden! Okamžitě jsem z nich odvrátil oči zpět ke stolu, abych to jejich divadélko nemusel sledovat. Vskutku to poslední, co by mě tady mohlo zajímat. Jen jsem se škodolibě pousmál, když jsem uslyšel Severusův hlas. To jím patří.

Při odchodu se tedy hned přidám k Sin. Už jsem dojedl a nehodlal jsem se tu zbytečně zdržovat. Ale pokud se tu semele něco dalšího, co bych neměl zmeškat, tak už to vážně zamrzí!
„Hezky se tu bav, Ryane.“ provokativně se na něj ušklíbnu, když odcházím se Sin. Celkem jsem se divil, že se nepokusil přisrat do mého pozvání do Prasinek. U něj člověk nikdy neví, jak nízko dokáže zajít.
„Fakt ti není dobře, jo?“ podezřívavě na Sin pohlédnu, když vyjdeme z Velké síně. Nějak se mi tomu nechtělo věřit. „Pokročilejší stav těhotenství?“ nevinně se na ni usměji a raději v této poznámce už nepokračuji.
„Chtěl jsem ještě zajít s dopisem do Sovince, ohledně toho potvrzení rodičů, ty už jsi to stihla?“ zeptám se, i když tak nějak tuším, že o to také ještě nepožádala.
„A ohledně těch Prasinek, to bych asi šel co nejdříve to půjde, ať na tebe pak nezapomenu.“ zazubím se na ni a přemýšlím, kde se ve společence na chvíli natáhnu.

Tělocvik

13.9

Všichni zmínění

Dianina rozcvička byla úžasná, takhle si představuji pořádné protažení těla a rozcvičku před tím než budeme dělat něco jiného. Profesorka potom zavelí, abychom si oběhli kolečko okolo hřiště. Rozeběhnu se v první vlně a když míjím Dianu, poplácám ni po rameni.
Když nám Hoochová řekne, že budeme hrát baseball, protočím oči v sloup, za a, nikdy jsem to nehrála a za b, nechci nikomu ublížit špatně odpáleným míčkem. Přistoupím ke své skupině a usměju se na ně, nedám na sobě znát žádné rozpaky, přeci jen může to být velký sranda. “Holky, nebude to o nic těžší než Famrpál.“ Povzbudím je a sáhnu po pálce, kterou potěžkám. Potom co začnou pálky mizet, poděkuji holkám za skvělou hru a na povel se vydám k jezeru. Je jasné, že někomu to bude vadit, koupat se v ledové vodě, ale já jsem zvyklá otužovat se.

Takže jsem natěšěná na to, až skočím do chladné vody jezera.

Svléknu se z cvičebního úboru do plavek a rychle se rozeběhnu do vody i bez použití Škytníku. Plavu svůj nejoblíbenější styl a to prsa nikam se neženu, jsem v půlce k první bojce, když v tu cvhíli Hoochová zakřičí. Nechci zišťovat proč musíme z vody a rychle změním směr plavání a snažím se do nejrychleji být na břehu. Ptát se budu až potom.

Vyhledám pohledem Seye, Cass a Ala. Tohle bylo opravdu děsivé. Ala obletuje Dee, musím říct, že v tuhle chvíli jsem ji za to neskonale vděčná, alespoň se můžu věnovat Seyovi, toho obejmu a přitisknu se k němu. “ Jsem ráda, že jsi v pořádku.“ Špitnu a líbnu ho na tvář. Z kalhot svého cvičebního úboru vytáhnu hůlku a kouzlem se osuším. Potom se začnu oblékat a když jsem oblečená rozejdu se po Seyově boku do hradu. Po několika metrech nás dohoní Cass, na kterou se mile usměju a společně odejdeme do hradu. U schodů se rozloučíme se Seyem a vydáme se do našeho pokoje, abychom se převlékly a upravily se na další hodinu.

Bylinkářství-> oběd

Miluju bylinkářství, jeden z mých opravdu oblíbených předmětů. Cass i ostatní na mne musí poznat mé nadšení. Profesorka Primerose, je mi velice sympatická, když ji míjím usměji se na ni. Přivítá nás a rozdělí nás do dvojic. Ačkoliv jsem chtěla skončit s Cass nebo Seyem, opět mi je přiřazena Kayla, přistoupím k ní a sáhnu po ochranných brýlích. Necháme si vysvětlit co a jak a začneme tvořit. No, ač je bylinkářství můj oblíbený předmět, moc se nám to nepovedlo. Body od Tristana mi udělaly velikou radost. Já i Kayla skončíme potřísněné, nejsem z toho nadšená, ale můžou se stát i horší věci. Třeba jako to, že Fletcher vykřesal jiskru a když Helen chtěla zabránit katastrofě svou knihou, popálila si dlaně.
Profesorka ho seřvala a strhla Nebelvíru deset bodů.

Když hodina skončí, seberu svůj batoh, naházím do něj učebnice a s Kaylou se vydáme převléct se . Dneska už po druhé. Musím se tomu smát. Ve společence se moc nezdržuji a pádím na oběd, mám hlad jako vlk a na nikoho neberu ohledy. Ani si nevšimnu jestli Kayla zůstala ještě na pokoji, nebo už odešla.

Sednu si k našemu stolu, co nejblíž vedle Cass, abych s ní mohla probrat to u jezera a další věci. Přijdu ve chvíli, kdy zrovna mluví o krystalu, který se jim povedl. “Cass, vy jste to zvládli skvěle. My s Kaylou jsme na tom daleko, daleko hůř. A co teprve chudák Helen.“ A stejně jako ona si na talíř nandám skvěle vypadající kus masa.

Skleníky -> ložnice -> Hlavní síň
Barbara, další spolužáci zejména u stolu

Pondělí 13.9.

Celkem mě překvapí, že mi Barbara lahvičku nabídne. “No… jako jestli ji opravdu nechceš, tak si ji vezmu, díky. Nevím sice úplně, k čemu by mi byla, ale ono se třeba něco najde,“ pousměji se. “Mně se k tomu králík nedostane. Ale kdyby se ti někdy hodila, kdybys ji potřebovala, což si nedovedu úplně představit, k čemu by to mohlo být dobré… možná k nalákání Caylusovy pavoučice, pro něj to asi smysl má… no… prostě kdyby něco, tak si pro ni normálně přijď, já ji asi moc nevyužiju. Leda bych chtěla Aranovi, najít nějakou vlčici a založit si vlčí smečku,“ zasměji se s nadsázkou. “Což by vlastně taky nebylo špatné, když nad tím tak přemýšlím… vlčátka jsou moc roztomilá… promiň, moc přemýšlím nahlas…“ řeknu, když si uvědomím, jak moc jsem se zase rozpovídala. Což u mě není moc normální, že sama od sebe zmlknu… skoro tím sama sebe překvapím. A tak se dál mlčky snažím dodělat ono afrodisiakum. Nakonec se nám to s Barčou povede hned na první pokus! Skoro nemožné, když vidím ty výtvory ostatních. Včetně toho od Wolframa s Ryanem. No co, duha je taky krásná…

“Díky za spolupráci,“ usměji se na Barču. “Celkem nám to šlo, až se sama divím, obyčejně se mi dějí takové katastrofy jako padání věcí z ruky,“ kývnu jemně směrem Angela, “nebo podivné patvary,“ kývnu i k ostatním zvláštním pokusům, co rozhodně nejsou kýžený lektvar. Než ale stihnu říct cokoli dalšího, objeví se bílá záře a ozve se výbuch. Chvíli šokovaně zírám před sebe, než si uvědomím, co se to vlastně stalo. Trochu se zamračím. “To se alespoň jedna hodina nemůže obejít bez katastrofy?“ povzdechnu si, ale na dálku kontroluji, jestli je Dan v pořádku. Nerada bych přišla o dalšího kamaráda… ale zdá se, že ho zachránily Heleniny ruce. Přišli jsme o body, ale čert to vem, hlavně, že se nikomu nic nestalo. Tedy nic vážného. Jsem si jistá, že si Etty s pár popáleninami poradí… Přeliju tedy výsledný lektvar do lahvičky a schovám ho do hábitu. “Tak ještě jednou díky… když tak si ale vážně přijď, dělaly jsme na něm spolu,“ usměji se na Barbaru a s kývnutím se rozloučím a pohledem hledám Ryana na ten pokec. Ale zdá se, že šel ještě za Sinestrou, tak na něj počkám ve společence.

Zatím zmizím do ložnice, pečlivě uschovám lahvičku s naším výtvorem, aby se k ní žádná zdejší zvěř nedostala, trochu se upravím a namažu si poraněnou nohu tou mastičkou, co jsem od Etty dostala. Chvíli ještě čekám, než se mastička dostatečně vsákne. Ležím u toho na posteli, dívám se do stropu a tak nějak odpočívám. Až úplně zapomenu sledovat čas, takže když seběhnu do společenky, vidím už jen Ryanova mizící záda. No jo, tak si promluvíme u stolu.

Cestou do hlavní síně si všimnu nástěnky a nových časů na Prasinky. Budu muset napsat našim, aby mi poslali nové povolení. Vím, že s tím problém nebude. Spíš bude problém si vzpomenout, že ho mám napsat… ale to se zvládne! Vlezu do síně a zamířím k našemu stolu. Všimnu si, že tam ale Ryan není. Rozhlédnu se po zbytku síně… aha, Sinestra. No nic, ani mě to už nepřekvapuje. Však se někdy snad sejdeme a promluvíme si. Přeju mu to. Nevím, jak moc bere Sinestra ten jakýsi vztah, nebo co to mezi sebou mají, vážně, ale Ryan vypadá spokojeně. Tedy... nevypadá moc spokojeně, ale její přítomnost mu asi zlepšuje náladu. Tak pokrčím rameny a jdu si sednout. Jen mě upoutá to bílé cosi u Dei na rameni… Zarazím se uprostřed kroku a celá zblednu. Vždyť to není jakési cosi, ale Ravenův havran! Kde se tu do háje zase vzal? Myslela jsem, že Ravena vyhodili! Ale mazlíčka, zdá se, ne. Moje nálada poklesne na bod mrazu.

“Jeden by řekl, že když se zbavíte Ravena, zbavíte se i toho jeho pitomýho opeřence. Ale ne, to si nakráčíte do hlavní síně, chcete se v klidu najíst a ta bestie si tu klidně sedí u stolu. Já myslela, že se s mazlíčky do síně nesmí! Nemělo by se to vztahovat i na havrany? Dobrá, asi nosí poštu, takže to je asi to samý, co sova, ale proč nepoužívat starou dobrou osvědčenou cestu? Nebo něco… já nevím, orla, káně, něco pořádnýho! Ale ne, oni musej mít havrana,“ zabručím otráveně, když si přisednu ke spolužákům. Moje panika z havranů je tu celkem známá, takže by to nikoho nemělo překvapit. “O co jsem vůbec přišla? Snape vypadá dost nabrušeně,“ natáhnu se pro kus masa. “Teda on je podrážděný pořád, ale teď nějak extrémně. Co mu zas přelítlo přes ten jeho velkej nos? Chytl mu hábit? Nebo má přesolené maso? Nebo je to prostě jen Snape? Jo a gratuluju k prefektovi,“ usměji se na Christiana. “Já ti říkala, že když se tam připíšeme my s Danem a Kenjim, že to máš jistý,“ zazubím se. “Nás by vybral jenom blázen!“ zasměji se.

Neblvírský stůl
hlavně Thomas

Pondělí 13. 9.

Slétnu očima k Thomasovi, který si k nám přisedl a se zájmem pozoruje naši Mrzimorskou dvojci chlapců, která si vyměňuje až přílišnou náklonost.
Pozorně slétnu očima k profesorskému stolu. Jasně, že to nezůstane bez odezvy. Snape vždy a všude za všech okolností ví, jak znepříjemnit lidem život.
"Taky pěkná provokace, nemůžou se divit."
"V tom máš asi vyjímečně pravdu. Kdyby chtěli můžou se okusovat někde v soukromí, nebo alespoň mimo profesory, ale takhle je to, jako shodit Studentojedovi ze stolu lektvary."
Promluvím k Thomasovi polohlasně až když je Snape v dostatečném odstupu, aby mě neslyšel. Nestojím o stržené body.
"A dej pokoj furt s tím chlastem....jednak by z toho byl zase průser, jako když jste tu s Dí posledně slavili narozky a druhak to bude stejně chlast jen pro tebe, protože víš, že já do toho nepůjdu....jestli pro mě chceš něco udělat pořiď mi pár čokoládových žabek poslední dobou to chce něco sladkého na nervy a budou třeba jestli mám dávat na naši kolej bacha.....fuh...a ne že mi z těch krabiček zase vyřízneš sběratelské karty. Mám tě prokouklýho."
Zamračím se na něj na oko naštvaně a pak se ušklíbnu.

Nebelvírský stůl

Didý, Christian a případně další u nebelvírského stolu

Pondělí 13.9.

„Ale jdi ty, já jsem v cajku,“ odvětím Didý, která má neustálé tendence se navážet do mé fyzické kondice, byť to z nás dvou nejsem já, kdo má problém s přejídáním. Jakmile se otočí, překontroluji rukou, že doopravdy nemám přebytečné špeky. Hrozné, jak si furt vymýšlí.

„Dobrou chuť,“ odvětím spolužačce.

Nandám si opět normální množství různých dobrých věcí na talíř a sleduji, že sestra už odchází pryč. Teď to vypadá, že se rozhodla zmiji ukrást kořist. Vidím to na slušnou válku, ale v mé hlavě se odehrává jiný boj.
Honí se mi zde jen dvě myšlenky: krásná bylinkářka a oslavaChristianova prefektství, respektive co všechno za pití budu muset do školy dostat. Dělat kalbamaistra je zodpovědná činnost, která s sebou přináší řadu těžkých rozhodnutí, jako je například: objednat si alkohol soví poštou nebo uplatit Alex? Když už jsme u Alex, jak asi zvládá ovládat svoje přeměny během postelových dobrodružství?

„A copak ti je kradu? Máš paranoiu sestři,“ odvětím Didý, když mě preventivně nařkne z možné krádeže ovoce, které si nakradla u havraspárských.
„Na Zmiji bacha. Určitě si myslí, že jí děláš do jejího Generátoru Domácích Úkolů. Hra o jídlo je něco jako ukazování postoje. Že o tobě ví a hodlá s tebou bojovat.“ Na to že nemám rád péči o kouzelné tvory, toho vím docela dost, že?

Poté se již seběhne scéna bukvice vs. Snape, kterou se zájmem sleduji. Otočím se na Chrise, jelikož mám dumavou náladu a vím, že v takových situacích je mnohem lepším konverzačním partnerem, nežli Didý.
„Jako je fakt, že když se dva mají rádi, nemělo by se jim stát v cestě. V tomhle ale musím dát Snapíkovi za pravdu, protože tihle dva to dělají z velké části jen pro to, aby provokovali a byli něčím zajímaví.

Docela dost jsem o tom přemýšlel a furt nevím, jak se rozhodnout. Furt sis totiž neřekl, co budeš chtít pít. Je to tvoje oslava a dle druhu chlastu se odvíjí i způsob dodání.“

Odstrčím dojedený talíř trochu stranou a vytáhnu z brašny pergamen s brkem a inkoustem. Je chvilka času a není třeba odkládat.
Ahoj mami,
pošli nám prosím povolení, že můžeme do Prasinek i přes týden. Brumbál to sice povolil, ale musíme mít další schválení od rodičů.
Díky,
Thomas
PS. Pozdravuj Ezechiela a vzkaž mu, že má velkej frňák!

Dobré, po obědě to ještě zaběhnu poslat.

Velká síň

Všichni ve velké síni

Pondělí 13.9.

Již od chvíle, kdy jsem do velké síně připlachtil jako obří netopýr, hlídkuji a čekám, co kdo provede. Jelikož mi prváci dopoledne málem zvládli udělat z učebny kůlničku na dříví, nemám zrovna tu správnou, dobrou náladu. Jistě, navenek je má dobrá nálada v porovnání s kolegy spíše špatná, avšak tato nálada je doopravdy zlá.

Ani trochu se mi nelíbí, jak se k sobě někteří studenti a studentky mají, ale stále je to v rámci školního řádu a tak mám ruce svázané. Jisté, mohl bych některé Lupinovi oblíbence připravit o pár bodů za mírné muchlování ve velké síni, ale bohužel je zrovna v tomto případě vedlejší ztráta slečna Airimoy a vlastní kolej o body připravovat nehodlám.

Zrovna ve chvíli, kdy jsem pečlivě krájel steak po šlaše, přišla konečně příležitost zchladit si žáhu. Výtečně.

Jsem na nohou rychleji, než stihne příbor zacinkat o talíř a velice krátký okamžik stačil k tomu, abych přeplul půl velké síně a stanul za pány Meadowsem a Sheehanem. Dám jim chvilku, aby si mohli uvědomit, jakou velkou chybu udělali. Dráždit netopýra, to se nevyplácí.

„Dobré poledne, pánové. Takže pro vás je školní řád nezajímavé čtivo. Místo toho, abyste si ho přečetli a měli ho na paměti, myslíte zjevně jen na to, jak spolu strávíte hezké odpoledne v Prasinkách, že? Jenomže vy se do Prasinek jen tak nepodíváte, pánové.
Muchlování ve veřejných prostorách je v naší škole zakázané!

Proto nejen že přijde vaše kolej o pět bodů… za každého… navíc se také nepodíváte do Prasinek dřív než o víkendu.
Tak, a jestli nechcete zkoušet mojí trpělivost, tak si ve velké síni pro jistotu odpusťte jakékoli projevování náklonnosti.

A to platí pro všechny!!!“ pronesu poslední slova již velice hlasitě. Přejedu pohledem všechny skupinky starších studentů, na které zjevně lezou hormony, a vrátím se zpět ke kantorskému stolu, abych se mohl v klidu věnovat steaku. Ano, hned mi je lépe…

Velká síň

Osazenstvo zmijozelského stolu

Pondělí 13.9.

„Dobře,“ pronesu tiše, ale v hlase se mi s radostí, že mohu být se svojí princeznou, setkává podtón obavy. I když jsem u tohoto stolu seděl několikrát, stále si nemohu zvyknout. Pomatuji se, jak se na mě dívali kvůli těm sovám a jak se na mě dívali i ty dny poté. Ano, nepatřím sem, ale snad mě budou časem brát.

Naleju si jen něco k pití. Už jsem dojedl a nemám ve zvyku se přejídat. Někdo to snáší dobře, ale já moc ne. Když Dee zmíní, že jsem se stal kolejním prefektem, pocítím okamžitě, jak mé tváře lehce růžoví. Zdaleka se to nedá srovnávat s tím šťastným trapasem, když jsem posílal Dee milostné básně, ale i tak.

Zaujme mě, když Dee začne o sociální podpoře některých spolužáků. Myslel jsem si, že si před tím dělala srandu, ale když o tom mluví takto nahlas před všemi, možná bych se měl vyjádřit.
„Jestli to nejsou jen drby, poslední dobou tu docela kolují. Škola má přeci fond na podporu lidí ze sociálně slabších poměrů, ne? A jestli se sníží k takovým věcem, je to spíše nedostatek správného hospodaření.

Je obdivuhodné, jak se snažíš pomáhat přátelům. Občas však přílišnou pomocí můžeš i ublížit, z edukativního hlediska. Možná ale půjde dát již nevyužívané věci škole, která je rozdělí mezi sociálně slabší jedince spravedlivě. Přeci jen neznáme všechny spolužáky ze všech ročníků a netušíme, kdo je v jak velké nouzi.“
Od mé lepší je samozřejmě hezké, že se snaží pomáhat, ale když jsem to tak poslouchal, vzpomněl jsem si na rčení: dej lidem ryby a nasytíš je na několik dní. Nauč je rybařit a nasytíš je navždy. Naprosto stejně to vnímám s Maxwellem. Jestli ho budou všichni podporovat dary, nikdy se nenaučí hospodařit.

Když Dee odejde oběhnout několik lidí po síni a mne zanechá u stolu s jejími přáteli, cítím se trochu jako sladkovodní ryba v moři. Naštěstí pro mne, se Dee vrací brzo zpět. Po chvilce pozoruji, že do síně vstoupí Recce a Isaac. U toho, jak ho podpálili jsem sice nebyl, ale mluvilo se o tom tolik, že jsem to ani já nemohl přeslechnout. Když se ti dva tak vyzývavě políbí, nechápavě se na ně zadívám. Přímo před Snapem?
V tu chvíli si na moje rameno položí Dee hlavu a opět vnímám jen jí. Dám jí krátkou pusu na vlasy a plně si uvědomuji ten zásadní rozdíl… chudáci.

Hlavní síň > koleje

Zmijozelští, Ryan, Alastor

13. září, pondělí

Jak jsem čekala, Christina Richardův návrh odmítne. Ne, že bych lpěla tolik na tom, aby to za mě zaplatila, ale byla jsem skutečně zvědavá, jak své odmítnutí odůvodní.
Zkoumavě nakloním hlavu na stranu, abych na ni přes Dee viděla. Bylo mi podezřelé, jak moc se snažila, aby její proslov působil nevěrohodně. Jistě, pomluvy zůstanou pomluvami, sama jsem se jich stala terčem, ale nejednou jsem se pozastavila nad tím, jak často některé kusy oblečení nosí. Rozhodnu se tím dál nezabývat, protože ať už bude platit Týna nebo ne, do Prasinek půjdu tak jako tak. Ale to už se nabízí Wolfram, který využil situace, kdy si může zase o něco rozšířit svou egoistickou bublinu kolem sebe. Aby toho chudák ještě nelitoval. Pobaveně se nad svou myšlenkou usměju, když vidím upatlané rty Deirdre, kupu jídla před ní a naprostý svinčík jak na stole, tak pod ním. Někdy mě to nutí přemýšlet, jestli to není ztracená Cayova sestra. Oba se občas chovali jako jeskynní lidé s nulovými znalostmi o zásadách společenského chování a stolování.
Jakmile Dee přepadne zuřivý kašel mám co dělat, abych se nerozesmála nahlas. Jen tak tak se uhnu jejímu šermování kolem sebe a s pobaveným výrazem její počínaní sleduji. ,,Teda, je ti dobře? Pravděpodobně jsi jen rozkousla kuličku pepře." zazubím se na ni. Nebylo v tom nic osobního ani zákeřného. Jen se občas ráda pobavím i na účet svých kolejních přátel. Stejně jako si oni rádi přihřáli polívčičku na mně.

Zatímco Dee mě bavila, Ryan byl u stolu podivně zamlklý. Jen tam tak seděl, předváděl něco jako přátelský úsměv a ani se nesnažil sám zapojit.
Na druhou stranu Caylus potichu zůstat nehodlal. Zmínku a jakékoliv narážky na ten drb ignoruji, nebo se o to minimálně snažím. Ale něco na tom bude. Sice mi tvrdil, že s tím drbem přišli ti dva teplí bratři, ale je tomu skutečně tak?
Sundám Ryanovi hlavu z ramene a znuděně si podepřu bradu rukou. Vlastně jsem očekávala, že když ho přivedu ke stolu, bude to zábavnější. Chce se mnou trávit více času a nechce poznat mé přátele, s kterými se bude denně vedle mě shledávat?
Překvapeně zvednu hlavu, když promluví znovu Caylus. Zdá se mi to nebo.. Slyším v hlase náznak žárlivosti? ,,Samozřejmě, že je stále v týmu. To by ho nezvolili kapitánem." Opáčím, ale pak se opravím. ,,Pardon, jeho zástupcem." zářivě se na Ryana usměju, jako bych na něj byla sama pyšná. ,,Jasně že jo. Bude to přeci jen přátelský trénink, nic velkého." Pokud mohl v klidu hrát s Krimmerem, proč ne s Ryanem?

My o vlku.. Otráveně natočím hlavu napravo, kde seděla Dee, nad kterou se právě skláněl Alastor Krimmer. Můj oblíbenec. On mi snad čte myšlenky. Proč ho tenkrát ten potlouk netrefil..
Rozhodnu se být potichu a tentokrát jeho příchod nijak nekomentovat. Ostatně, já sama dnes přivedla ke stolu vetřelce. Odchod Dee od stolu sice zaznamenám, ale nemám příležitost se za ní otočit, jelikož uslyším své jméno.
Překvapeně povytáhnu obočí. ,,Samozřejmě. Řekni kdy a můžeme jít." Odpovím Wolfovi. Nepochybně mu jeho ego užírá fakt, že ho z vody vytáhla holka a ještě ke všemu jsem to byla já. Nicméně i tak s ním zajdu ráda. Alespoň budu mít další příležitost ke kousavým poznámkám. Neunikne mi ani jeho pohled, který mu sklouzl ke konvici. Jen mu věnuji krátký úsměv, který říkal něco ve stylu ´Pořád jsem ti to nezapomněla.´
Dee se vrátí ke stolu i s pár mandarinkami zrovna ve chvíli, kdy se já zvedám. ,,Nějak mi není dobře, půjdu si ještě na chvíli lehnout." omluvím se svým spolužákům a nahnu se k Ryanovi. ,,Promiň. Klidně tu zůstaň a bav se." Něžně mu položím ruku na rameno a chystám se k odchodu. To už ale zrovna do síně vchází Sheehan s Meadowsem a neodpustí si ani vášnivou líbačku u stolu. To už toho idiota propustili?! Koutkem oka pohlédnu na Snapea, který měl zrovna dozor. Pochybuji však, že by s tímhle on dokázal něco udělat. Alespoň, že už odcházím, nemohla jsem si vybrat lepší načasování. Neudělám ani krok a znovu se ozve Wolf s tím, že mě doprovodí, že už beztak dojedl. Počkám tedy na něj a pak se společně odebereme na kolej.

Hlavní síň

Dveřmi hlavní síně proudí množství studentů všech kolejí a ročníků. Jedni přicházejí, další odcházejí. Jiní stojí před hlavní síní a povídají si, další jsou hned vedle nástěnky, kterou si pročítají. U hlavní síně je vždy největší rušno. Uvnitř je slyšet cinkání příborů o talíř, co chvíle to spadnutá vidlička na zemi nebo rozbité sklo. Každou chvíli je slyšet hlasitý smích nebo zvýšený hlas. Šeptat se tu téměř nedá.
Nicméně jedním z těch studentů vcházejícím do hlavní síně je chlapecký pár z vašeho ročníku. A oba vám jsou dobře známi. Isaac Meadows a Reece Sheehan procházejí uličkou ruku v ruce a šťastnější, než kdy předtím. Isaac se na Reece spokojeně tiskne a cupitá za ním, zatímco Reece má trochu.. Zvláštnější výraz, než na který jste u něj zvyklí. Není to ten přívětivý a milý výraz, jaký mívával obvykle. Teď je pevný, strnulý a jde na první pohled poznat, že z hlavní síně má momentálně v paměti jen ty špatné vzpomínky.
Když procházejí kolem zmijozelského stolu, leckdo může zaznamenat nenávistný stín, který se přes Reecův obličej krátce mihl.

Dvojice se následně pokojně usadí u mrzimorského stolu bok po boku a ještě než si začnou nandávat na talíře - dlouze a vášnivě se přede všemi políbí.