| |||
|
| |||
Skleníky => Kolej => Hlavní síň Hodina neskončila zrovna slavně a tentokrát v tom opravdu nemám prsty, přísahám! Aniž bych se něčeho dotkla, profesorka v první chvíli zaječí a v té druhé mě oslepuje bílá vlna světla. Mimoděk chytím Kenjiho za paži, jako kdyby mě snad tenhle jediný dotek mohl ochránit od všeho zlého. Jakmile se trochu rozmrkám, abych zahnala mžitky před očima, pohledem vyhledám svého kolegu. “V pořádku?“ Ujišťuji se a teprve po jeho odpovědi paži a svoje roztřesené sevření uvolním. Rozhlížím se po skleníku, abych vysondovala, co se to vlastně stalo. Aha. Helen a děsivě popálené ruce. Ochromený Daniel. Je mi ho trochu líto, protože to jeho jméno bylo vykřiknuto přes celý skleník. Pro tentokrát to byl on, kdo si vytáhnul černého Petra a já víc než kdokoliv jiný můžu vědět, jak se teď asi cítí. V první chvíli mám chuť se za ním vydat a trochu ho podpořit, vyjádřit mu trochu účastenství, protože jsme teď něco jako sourozenci v pohromách. Rozhodně jsme se postarali o vcelku zajímavý den, co si budeme povídat. To už si ho ale volá profesorka a já se nakonec stejně jako ostatní rozhodnu k odchodu. Myslím přitom na plačící Helen a pohled na ruce, které jsem měla tu čest zahlédnout. Musí to hrozně bolet. Vzhledem k okolnostem, které nestaly jsme s Kenjim vlastně ani nestihli dodělat naši práci. Smůla. Já osobně jsem po tom afrodiziaku netoužila, ale bylo by mi líto, kdyby o něj nedobrovolně přišel můj Nebelvírský parťák. “Tak… příště nám to snad vyjde líp.“ Smířlivě se usměji na Kenjiho s trochou provinění v obličeji. Kvůli svému handicapu jsem mu nemohla být dostatečnou oporou, což mě dost mrzí a jeho možná taky. Nakonec se s ním raději jenom rychle rozloučím a vyletím jako raketa směrem na kolej, pro věci na další hodinu. Nechci, aby na mě nakonec byl ještě naštvaný, nebo aspoň nechci vědět, že na mě naštvaný je. Dojdu na kolej, kde se nejdřív zastavím u nástěnky a přečtu si tu novinku. Oči se mi rozzáří nadšením a rty roztáhnou do šťastného úsměvu. A pak se zase zamračím, jenže ten úsměv se pořád tlačí na povrch. Mělo by mi být líto Faba, protože jsem ho do toho vlastně navezla především já. Mám ale hroznou radost za Benjiho, protože se na to tak hodí. Zrovna tak se těším z pokroku Acai, i když mám trochu špatné tušení, že ji bude ona porážka štvát víc než to malé vítězství. Rychle uložím nepotřebné věci a vezmu si ty na další hodinu a už si to zase šinu rychlostí blesku do jídelny. Nejsem schopná potlačit úsměv, který mi sedí na rtech a svištím chodbami jako raketa, přičemž mi nějaký prváček musí uskakovat a oči má přitom jako dva tenisáky. Vletím do Velké síně a už ode dveří zuřivě mávám na Mrzimorský stůl. “Benjiiiiiiii, gratulujuuuu!“ Letím k nim jako raketa a vůbec přitom nesoustředím na nohy. A doběhnu. Chápu, že je to pro vás všechny velký šok, ale skutečně jsem nikde neuklouzla, nezakopla ani se nerozplácla, skutečně jsem bez jediné nehody doběhla z bodu A do bodu B. Metály a fanfáry později, prosím. Zastavím se přímo u stolu Mrzimorských a mám toho tolik, co jim musím říct, že ani nevím, kde začít. A nakonec nezačnu u ničeho, protože uběhnout celou cestu od koleje až do Velké síně mi dalo natolik zabrat, že jsem začala zuřivě lapat vzduch a na chvíli se musela opřít do kolen, abych uklidnila svoje plíce. Nakonec se začnu drát na místo vedle Nairy s takovou vervou, až kopnu do stolu a převrhnu skleničku dýňového džusu, která ležela před Acai. Okamžitě zase vyskočím na nohy s hlasitým “Sakra!, což má za následek, že se praštím do kolene o stůl podruhé. “Kruci! Chci natáhnout ruku, ale praštím se s ní o stůl znovu, jak ji zpod něj vytahuji. Na chvíli zkamením, přičemž se zhluboka několikrát nadechnu, abych se uklidnila. Tenhle bouchací tanec byl asi hezkým představením, ale docela bolel! Vždycky, když jsem byla z něčeho nadšená, byla jsem moc zbrklá a neohrabaná. Zase si můžu říkat, že jsem unikátní. No jistě! Každý se praští, někdy. Někdo dokonce dvakrát, ale kdo se třískne třikrát o tu jednu a samou věc v tak krátkém časovém rozmezí? Zavolejte do Guinessovy knihy rekordů! “Promiň Acai! Já vůbec nevím, jak se tohle stalo! Bacha, támhle to teče! Rory!“ Plácám na stůl ubrousky a najednou je z klidného obědu závod o přežití. Nikdo nechce přeci skončit od dýňového džusu, té neřádné tekutiny, která se roztéká po stole, jako kdyby byla živá! Jakmile je konečně katastrofa zažehnána, i s trochou pomoci ostatních, zhluboka si vydechnu a tentokrát skutečně pomalu a obezřetně si sedám na své místo. Sotva ale dosednu, probodnu Benjiho radostným úsměvem a nedočkavě poposednu na místě. Někdo by mohl říct, že ze mě to nadšení přímo sálá. “Prefekt, z tebe je prefekt! Budeš se teď vůbec s námi obyčejnými studenty bavit?“ Zasměji se pobaveně a obezřetně se přitom po očku podívám na Nairu. Vím, jaký má přístup k masu a taky vím, že by mi to nakonec znechutila takovým způsobem, že bych nemohla svou porci ani dojíst. A to je hříšné! Proto se rovnou podvolím její zlovůli a sáhnu po obyčejných těstovinách s pestem a hráškem, i když ten kuřecí plátek tamhle vlevo vypadá tak pěkně! Pohlédnu na Acai, které seděla hned vedle našeho nového vládce koleje a věnuji ji povzbudivý úsměv už jenom proto, že vypadala trochu sklesle. Asi byla smutná, že to nezvládla. Bylo mi jí trochu líto a tak jsem se rozhodla napravit tím jediným způsobem, kterého jsem byla schopná – začnu blábolit. “A zástupce, Acai? No páni, vidíš! A to ti Kearney říkala, že nemáš skoro žádné šance, že? A ty jsi to dotáhla takhle daleko jako! Ta tvrdá dřina se určitě vyplatila Acai, mám takovou radost. Za vás za oba! Gratuluju!“ Nadšeně zatleskám a poslušně přitom do sebe mezi těstovinami láduju i všechno, co mi Naira podstrčí. Vitamíny, draslík, bílkoviny a nevím co dalšího. Po jablku je to banán, pak zase mandarinka a dokonce i brokolice. No Nairo! BROKOLICE?! Za každý kousek ji nezapomenu poděkovat a jako hodná dcerunka to do sebe pěchuju, i když bych si fakt raději dala támhleto maso. Ale Naira sedí moc blízko a já bych pod každým jejím pohledem musela div ne strkat hlavu pod stůl a to mi za to nestojí. A třeba taky bude mít radost, když dostatečně vyplním hladinky všech vitamínů a nevím čeho dalšího. Dění u Zmijozelského stolu vynechávám, protože nakonec každý si může sednout, kam chce a třeba Ryana přijmou! Určitě jsou všichni hodní a přívětiví, jenom to není na první pohled tak vidět. Navíc pokud by Naira byla hodně zabraná do situace u tamtoho stolu, možná by se mi povedlo uzmout trochu té slaniny támhle. Hm. “Jste vůbec všichni v pořádku? Dnešek je teda pěkně vostrej, to vám teda povím.“ Starostlivě se po všech podívám a zjišťuji, jestli mi náhodou někdo nezamlčuje nějakou bolístku. Na Acai spočinu pohledem o vteřinku déle, ale nehodlám ji vystavovat zpytavému pohledu a vyptávání přede všemi. Pokud bude chtít, své strasti mi řekne a to rozhodně jinde než u oběda. Upřímně ale doufám, že jsou všichni v pohodě, jinak bych si opět začala vyčítat celou tu záležitost u jezera. Naštěstí medikamenty mě ještě trochu podporují, možná jsem kvůli nim ale o tolik nemotornější, protože mi v dalším okamžiku odlítává hrášek od vidličky, jako kdyby vyletěl z kanónu, a usazuje se přímo v kudrnatých vlasech Nairy, která je zrovna otočená ke Zmijozelskému stolu. Oběma rukama se plácnu do čela a vykulím oči, tváříc se přitom vyděšeně. Možná by mi poděkovala za pro ni vkusný módní doplněk, ale možná taky ne a já to nechci úplně zjišťovat. Pohledem začnu hledat pomoc u protějšího stolu. Třikrát rychle natáhnu ruku k cizímu objektu v jejích vlasech a zase ji vyděšeně stáhnu, když sebou Naira hne. Otočím se na Acai, která sedí naproti mně, a rozhodím ruce v bezradném gestu. Nakonec seberu rozum do hrsti, zrovna jako lípnu talíř s několika zbývajícími kuličkami toho zeleného prevíta na prázdný talíř Benjiho, to všechno v rozsahu dobrých třech vteřin. Říkejte mi Blesku. Bleskovi to ale docela třísklo. No nedá se nic dělat. S dokonalým pokerfacem zaklepu své kamarádce na rameno. “Ty Nairo, máš ve vlasech něco zeleného.“ Upozorním ji a ukážu na dané místo. “Je to hrášek? No jo, je.“ Přimhouřím oči podezřívavě a jakoby se rozhlížím po stole. “No Benjamine! To jako když jsi teď prefekt, tak nám budeš házet jídlo do vlasů nebo co?!“ Rádoby pohoršeně nad ním zakroutím hlavou a odfrknu si. To je teda život, tohleto! |
| |||
Hlavní síň – Mrzimorský stůlNaira, Acai, Alex a Rory Přirozený šrumec v síni narušilo krátké zakrákání. Překvapeně jsem se ohlédl, když si to k zmijozelskému stolu mířil bílý havran. Lehce jsem se nadzdvihl ze svého místa, abych viděl, u koho přistál. Deirdre? „Ani jsem netušil, že Dei má takového mazlíčka,“ kývnul jsem hlavou k zeleným a znovu se pohodlně usadil. Zajímavý tvor. |
| |||
Velká síň - mrzimorský stůl13. září "Čauky," pozdravím nově příchozí, ale Alex se začne rozčilovat nad tím, že snad Benjiho nabádám k prohibici. Neváhám a podám jí další banán. "Na, vem si to . Draslík je důležitý pro život," poučím jí a pokud si banán ihned nepřevezme, několikrát s ním před jejím obličejem zamávám. "Však ona by ti krátká abstinence neuškodila," zachichotám se. To, že si Alex vzala sýrové těstoviny už raději ani nekomentuju. Byla jsem ráda, když se mi podařilo mé spolužáky přesvědčit nejíst maso, na mléčné výrobky jsem ještě nenašla odvahu. A sýr byl o něco lepší než maso, takže jsem byla ráda i za malé pokroky. Alex ukáže na Ryana, který se opatrně plíží ke stolu háďat, jako kdyby po něm měl každou chvíli někdo vystartovat. No, nedivím se mu, zmijozelský stůl byl skoro plný a lézt tam k nim, to rovnou mohl jít do Zapovězeného lesa za pavouky. "Třeba má rád adrenalinové sporty," navrhnu se smíchem a začnu si nandavat bramborovu kaši. Draslík nedraslík, banán rozhodně nebyl dostatečující oběd. Než se pustím do své kaše, nandám na menší talířek nakrájené jablko a a přistrčím ho směrem k Rorymu a Acai. Někdo na ně musí dohlížet a jejich rodiče mi jednou určitě poděkují. Kdyby to bylo na nich, tak každý den jí jen smažené a v padesáti umřou na infarkt. Ale i tak stále po očku pozoruju Ryana a jeho snahu si přisednout ke zmijozelskému stolu. Tohle si nechci nechat ujít. |
| |||
Skleník > OšetřovnaNikdo konkrétní13. září, Pondělí Kdo ví, jak dlouho jsem jen tak seděla na té stoličce vprostřed prázdného skleníku a poddávala se pocitům vinny. V hlavě se mi pořád dokolečka přehrávaly veškeré momenty dnešní hodiny, při kterých jsem měla pocit, že se mi zastaví srdce. Zvlášť ten poslední se mi vybavoval v těch nejživějších barvách. Helenčin bolestný výraz, spálené ruce a můj hysterický výlev na chudáka Daniela. Ještě stále cítím tu odeznívající paniku a strach. Byla jsem vyděšená z představy, že by Helen bývala nestihla zareagovat včas. Styděla jsem se za to, že já nebyla dost pohotová. Nečekala jsem, že moje první hodina bude jednoduchá, ale nic mě nepřipravilo na takovou katastrofu. A mohla jsem vinit jenom sama sebe. Možná kdybych tak zarputile netrvala na tom, že nesmí používat hůlky, dopadlo by to úplně jinak. Kdybych začala s opakováním látky a nehnala je hned do něčeho nového. Nebo jim to nějak líp vysvětlila… Narovnám se a rozhlédnu se po spoušti, která na pracovním stole zbyla. Jako by mi připomínala moje vlastní selhání. Kdyby mě viděla Violet, určitě by nade mnou spráskla ruce. Určitě jí bude zajímat, jak má první hodina dopadla. Tohle jí přeci nemůžu napsat. Jak bych jí mohla takhle zklamat? Ale zapírat jí to nedokážu. I na takovou dálku by byla schopná to ze mě dostat. Umím si představit ten podporující proslov, kterým by mne obdařila. No… proč jí toho rovnou neušetřit. Utřu si vlhké oči a vytáhnu hůlku, abych všechen ten nepořádek uklidila a uvedla skleník do původního stavu. Litovat se můžu později. Teď mám jiné věci na práci. Ujistím se, že je skleník dostatečně zpacifikován, aby se za mé nepřítomnosti nic nestalo, a pak rychlejším tempem vyrazím na ošetřovnu. Snad je tam zastihnu oba dva. Nakonec skoro běžím, takže před ošetřovnou musím nejdřív popadnout dech. Jsem nějak z formy a moje velké plíce nepobírají tolik kyslíku, kolik by měly. Upřímně doufám, že mě nikdo neviděl. Nikdy jsem nebyla ten sportovní typ. Teprve když se pořádně uklidním, zaklepu a vstoupím. |
| |||
Skleníky - ošetřovna
|
| |||
13. září pondělí Hlavní síň Konec hodiny, hurá na oběd. Asi tak by se dalo shrnout mé vnitřní rozpoložení, když přicházím do Hlavní Síně. Což je výhra, protože celý týden od smutečního obřadu jsem byl s náladou trochu na štíru. Ano, Jackie jsem znal jen od vidění, možná jsme na sebe párkrát kývli hlavou a asi se na mě jednou usmála a to bylo vše, ale stejně. Když zemře někdo, koho výdáte každý den u stolu, jak se směje, konverzuje s přáteli a tak, prostě vás to zasáhne, i když jste tu osobu dobře neznal. To, že vraha ještě nechytily byl podle mě skandál. Sednu si samozřejmě ke kolejnímu stolu Havraspáru. Nic proti družení se s ostatními kolejemi, ale modrá je dobrá, sovy jsou roztomilé a není důvod sedat si zatím jinam. Navíc, po příhodě s ďasovci a skoro výbuchu ve skleníku fakt nemám náladu na nějakou konverzaci. Naštěstí jsem ze všeho vyvázl bez ztráty kytičky. Do jezera jsem šel jako poslední, takže když to začalo, byl jsem jeden z těch co byli rychle z vody venku. Sice nemám chapadlový zážitek, ale zase jsem nepřišel o plavky..nebo se skoro neutopil. Skleník bylo jiné kafe. Výhoda byla, že jsem měl afrodiziakum, které se mi povedlo nakonec nějak extrahovat. Nevýhoda bylo všechno ostatní. Vlastně jsem byl překvapený, že mi taky nic nebuchlo. Asi jsem prováděl instrukce co byli v učebnici dobře, jako správný student Havraspáru, ovšem Daniel se ukázal jako horká hlava a málem způsobil opakování jednoho incidentu ve kterém figurovala americká bomba a město Hirošima. Díky bohu za Helen. Chuděra to odnesla nejhůře, ale vlastně svoji duchapřítomností zachránila všechny ostatní. Ta holka je hrdina, otázka byla co vlastně pohledávala ve Zmijozelské koleji. Danielovi asi taky nebylo lehce. Nebelvírští si všechno moc brali. Asi za to mohla jejich dobrá srdce, nebo co to bylo v té básničce.. Tak mě napadá, jestli si ostatní třeba nevyměňují u cizích kolejních stolů nějaké spiklenecké informace. Přeci jen, školní pohár a tyhle věci. Nedivil bych se, kdyby někdo tahal z ostatních rozumy ohledně kolejních tajemství. Ale třeba jsem jenom paranoidní. Ne, oprava. Jsem paranoidní. "To by mě zajímalo, říká se Hlavní Síň, nebo Velká Síň. Nebo je to Hlavní Velká Síň?" Zapřemýšlím, ale asi je to blbina a tak raději přikročím k obědu. Je mi celkem jedno co se podává, jen když to nemá zbytečně moc noh, očí, nebo nějaká podezřelá kusadla. Podezřelá, protože kusadla mají i korýši a ti jsou prima, hlavně s kečupem. Jak by asi chutnal Jakar? Šel by k němu kečup, nebo tatarka? A co kdybych na něj namazal hořčici? Tolik otázek a tak málo odpovědí. Stoluji jako gantleman, což v praxi znamená, že se cpu, ale držím vidličku ve správné ruce a netvářím se jako opičák co uviděl banán. Já teda nevím jak se tváří opičák, který uviděl banán, asi jako taťka když mi našel mudlovský výtisk playboye pod mojí postelí, nicméně je to asi dobré přirovnání, nebo ne? Řečnická otázka. Samozřejmě, že je. Po vydatném obědě v podstatě jen koukám do prázda, přemýšlím nad blbinkama typu "Proč má Mrzimor ve znaku jezevce, když Rosomák by byl hustější" a "Proč inteligentní lidé nosí v zimě sandály". |
| |||
Skleník č.5 --> izba --> hlavná sieň Bendžík, Naira, okrajovo Caylus 13.9. Zvyšok roboty s púpätami a rastlinami nám ide bez problémov a so zdvihnutou náladou od Christinineho vybuchujúceho incidentu sa mi darí natoľko sústrediť, že si Danove problémy všimnem až keď zaregistrujem jeho nahnevaný hlas krížom cez stôl a o čosi hlasnejšie tlčenie mažiara ako od ostatných. Zdvihnem prekvapene zrak a rozšíria sa mi zreničky, keď uvidím ako vedie útok v prvej línii na kvetinu, ktorú narval do mažiara celú. Toto nedopadne vôbec... Už pri náznaku prvých iskier sa viditeľne fyzicky zmenším, tak, že ]vyzerám ako keby som sa sem zatúlala z prvého ročníka a hlava mi ledva trčí sponad stola. Popri myšlienkach o tom, že by som mala hľadať úkryt pred výbuchom mi prebehne pár myšlienok o tom, že mi takmer padá sukňa z mojich zmenšených bokov a že v košeli teraz prakticky plávam, a prečo som si vlastne hneď neprezliekla uniformu od Sininej mádre? Akurát keď sa chystám skloniť hlavu pod stôl, tak Helen akoby sa zobudila a capne na mažiar knihu. Je to to posledné, čo vidím pred tým, než ma oslepí biele svetlo. Keď sa rozožmurkám naspäť do sveta vidiacich, Helen už stojí pri profesorke a ochladzuje si ruky a hodina sa rozpúšťa. Odľahne mi, že až na spálené ruky sa nič iné nestalo a popravde, vyzerám byť celkom šťastná aj napriek tomu, že len pred chvíľou hrozila menšia katastrofa. Pomaly narastiem do svojej pôvodnej výšky. Cítim, ako sa mi rytmus srdca, ktorý sa pri výbuchu zrýchlil, vracia do normálu. Teda, dneska je to fakt akčné. Toto je o toľko lepšie ako čučať do kníh. Na nehody na hodinách si na tejto škole človek musel zvyknúť, a každý vedel že na ošetrovni mali zlaté ručičky. Pár slovami v hlave síce Helen poľutujem, lebo to musí páliť ako čert, ale koniec koncov to pre mňa bola iba dosť dobrá, vtipná a hlavne nenudiaca hodina. V rýchlosti ešte prelejem afrodiziakum do ampulky a s hmkaním ju podám Caylusovi, ako som sľúbila. Keďže som sa nezašpinila, mohla som ísť priamo do jedálne, ale predsa len zamierim rovnou čiarou do svojej izby. Myšlienka na uniformu od Sin ma neopustila a vôbec nechápem, ako to že som sa do nej neprezliekla už po telocviku. Natiahnem ju na seba a látka sa mi okamžite prispôsobí, sadnúc ako keby bola ušitá rovno na mne. Slastne prejdem rukami po jemnej tkanine a opäť s tichým hmkaním akejsi melódie, doprevádzanej škŕkaním v žalúdku zamierim do hlavnej siene. Cestou sa zastavím pri nástenke a odchádzam od nej s ešte hlasnejším hmkaním, svedčiacim o dobrej nálade. Tak náš hunter je prefekt? Umhh...žeby si to zažiadalo oslavu? Okamžite v tom vidím ďalší dôvod usporiadať menšie posedenie v spoločenke a s týmito myšlienkami vojdem do veľkej siene a zamierim k nášmu stolu, kde začujem tie osudné slová. Prestanem si hmkať a napoly ublížene, napoly útočne sa pozriem na Nairu. Zabaviť mi alkohol? Čo ťa to pre Merlina napadlo, chceš ma zničiť? Vyzerám byť tým nápadom fakt vydesená, zatiaľ čo si sadám vedľa Benjiho bokom aby som na všetkých videla a ležérne si vykladám nohy na jeho stehná. Lakťom sa opriem o stôl. Odkedy som sa s ním dva krát zobudila v jednej posteli, osobný priestor som príliš neriešila. Úsmevom privítam pri našom stole Roryho. Natiahnem sa po mise so syrovými cestovinami, položím si ju do lona a do ruky ktorú nepoužívam ako opierku hlavy chmatne vidličku a začnem sa kŕmiť. Mimochodom, gratulujem vám, obom. Pozriem z Benjiho na Acai a naspäť. Ale s tými prefektskými kúpeľňami to vôbec nie je zlý nápad. Čo budeme musieť spraviť aby ste nás tam sem-tam prepašovali aj počas celého roka? Zazubím sa. Prefektské kúpeľne som už pár krát videla, keď som od niekoho vydrankala heslo, ale spočítala by som to na prstoch jednej ruky a rozhodne som si vedela predstaviť, že by som tam trávila viacej času. Zasnívane žujem cestovinu a bezmyšlienkovite prebehnem pohľadom po jedálni, pričom sa mi zrak zastaví na Ryanovi. Prečo mám pocit že všetci v poslednej dobe skúšajú trpezlivosť Slizolinčanov? Čo tam ten blázon robí? Rozmýšľam nahlas. Nie že by k Slizolinčanom nikdy nikto neprišiel z iných fakúlt, niekedy mali súrodencov, alebo kamarátov ktorý neboli hady, ale v poslednej dobe sa tam, zjavovali čudní ľudia, ktorí tam bili do očí ako päsť na oko. Jordyn, Mária, Ryan, Alastor... |
| |||
Skleníky > Hlavní síňRory, Naira, Benji + kdokoli kolem13. září, pondělí Zdálo se, že ho pohlavek přiměl vrátit se do reality. Ze všech lidí z celé třídy dostanu zrovna já toho, kdo není schopný udržet svou pozornost na jednom předmětu déle než dvě minuty. Snažím se ignorovat jeho automatickou reakci, která ho donutí se nejdřív rozhlédnout po všech lidech jeho výšky a teprve potom zaměřit svou pozornost na mě. Prosím, zas tak malá nejsem! Všimne si mé učebnice a ublížený tón ho hned přejde. Trubka. Snaží se mi vyhradit škodu svou vlastní knihou, ale ta je na tom snad ještě hůř než ta moje. Salátové vydání pokryté černou vrstvou inkoustu, co mu zůstává i na prstech. Nádhera. Hrabáním v tašce si zamaže jak ruce, tak uniformu, ale nezdá se, že by mu to nějak výrazně vadilo. Skoro jako by si toho ani nevšiml. „Nah.“ Mávnu nad tím rukou. „To neřeš. Nějak si to vyřeším.“ Vypustím to z hlavy s tím, že si jí v nejbližší době opravím. Kouzla příliš nevyužívám, ale k něčemu praktickému, jako je tohle, by se snad hodit mohla. Zbytek hodiny se soustředím hlavně na naši práci. Stejně jako na náboru do famfrpálového týmu vypouštím své okolí a pozornost upírám jen na květinu před sebou. Občasné výbuchy a nadávky mých spolužáků jdou úplně mimo mě. Hlavně, že já a Rory dokončujeme práci v celkem slušném čase a bez výrazné újmy na zdraví. Společný výtvor uschovám do kapsy, když mi ho Rory přenechá, ačkoli nemám nejmenší tušení, co bych s ním měla dělat. Spokojeně si vydechnu a konečně se rozhlédnu po ostatních, aby mě v několika vteřinách zaslepilo bílé světlo a pach spálené kůže. Stojím kousek od Helen, takže její počínání mám hned z první ruky. Zděšeně zírám na stav jejích dlaní a než se stačím dostat z prvotního šoku, tak jí profesorka odtahuje ke zdroji tekoucí vody a ukončuje hodinu. Pobalím si svoje věci a šnečím tempem, kdy se neustále otáčím za plačící Helen, vycházím ze skleníků. Snad bude v pořádku. Profesorka vypadala na zhroucení a chudák Daniel připravil svojí kolej o body. Má pozornost se upře na Nairu, která se ke mně z ničeho nic přitočila. Povytáhnu obočí a než stihnu cokoli odpovědět, je zase pryč. Je pravda, že Dan mohl být opatrnější, ale jsem si jistá, že si to sám teď dost vyčítá, takže není důvod, aby to dělali i ostatní. O body přišel a Helen se určitě omluví. Případ uzavřen. Není tajemství, že má trochu horkou hlavu a nakonec… všichni jsme to přežili a Helen se z toho určitě dostane. Z myšlenek mě vytrhne až Rory, jehož přítomnost jsem skoro vypustila. Chvilku mi trvá, než mi dojde, o čem vlastně mluví. „No, zatím to vypadá, že ke konci dne nás půlka bude mrtvá a ta druhá zmrzačená.“ Dám mu za pravdu. Spád posledních dvou hodin tomu minimálně nasvědčoval. „Ale pokud jsou vyšší ročníky stále naživu, tak myslím, že máme celkem slušnou šanci. To je pozitivní, ne?“ uchechtnu se a sleduji, co Rory provádí s hůlkou. „Jasně, že chci. Můžeš mi je ukázat třeba při obědě.“ Povytáhnu jedno obočí, když vyčistí svou tašku, ale na sebe zapomene. „Seš jak prase.“ Zasměju se a vytáhnu svou vlastní hůlku, abych ho očistila. V tuhle chvilku si přijdu trochu jako jeho matka, ale čert to vem. U jídla má být čisto. Cestou do hlavní síně to vezmu kolem nástěnky, u které se taky zastavím. „Počkej chvilku…“ zatáhnu Roryho za rukáv, protože si nejsem jistá, zda mě poslouchal a prolítnu novinky. Úprava vycházek do Prasinek mě moc nezajímá. Očima vyhledám tu jedinou zajímavou a pro mě důležitou věc. Zírám na kus papíru s nakrčeným obočím a pár vteřin mi trvá, než informaci zpracuji. Tak Benji, huh… Na maličký moment mě přepadne zklamání, když nespatřím své jméno. A já se tak snažila. Hned na to se ale zhluboka nadechnu a pokrčím rameny. Co se dá dělat. Beztak to nebylo nic pro mě. „Dobrý. Kdo by řekl, že nám Brumbál dovolí lézt do Prasinek zrovna v téhle době.“ zamířím ke stolu, kde už se srocují lidi. Aniž bych se Roryho ptala, automaticky ho beru s sebou. Alastor beztak vypadá, že se nejspíš přestěhuje ke zmijozelským, stejně jako Ryan. „Poslední dobou je u zmijozelských docela rušno, nemyslíš?“ pokynu hlavou směrem k nim, ale dost potichu, aby to slyšel jenom Rory. „Čus.“ Pozdravím a usadím nás vedle Benjiho. „Netušila jsem, že ses taky hlásil na prefekta. Gratuluju.“ Zazubím se na něj z vesela a začnu si nandávat na talíř. „Povinnosti, povinnosti. Ne, že to budeš flákat.“ Dodám k tomu, ale to už loktem drcnu do Roryho, aby vytáhnul foťák. Na ta jeho veledíla jsem se těšila celé bylinkářství. |
doba vygenerování stránky: 0.83362102508545 sekund