Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Bradavice - trochu jinak

Příspěvků: 7984
Hraje se Denně Herní čas: 12:05  Vypravěč Khloé je offlineKhloé
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Ettariel Darienn Renoire ☕ je offline, naposledy online byla 11. března 2024 21:11Ettariel Darienn Renoire ☕
 Postava Sebastian G. Sharivar je offline, naposledy online byla 14. května 2023 18:27Sebastian G. Sharivar
 Postava Park Na Yeong *Ruby* je offline, naposledy online byla 07. října 2022 21:40Park Na Yeong *Ruby*
 Postava Argus Filch je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Argus Filch
 Postava Mirabel McGregor je onlineMirabel McGregor
 Postava Albus Brumbál je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Albus Brumbál
 Postava Kayla Harper-Burns je offline, naposledy online byla 25. ledna 2024 1:00Kayla Harper-Burns
 Postava Barbara Snow je offline, naposledy online byla 28. března 2024 21:23Barbara Snow
 Postava Angela Silverlin je onlineAngela Silverlin
 Postava Severus Snape je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Severus Snape
 Postava Rebecca Eliah Riel je offline, naposledy online byla 24. března 2024 16:42Rebecca Eliah Riel
 Postava Cassandra Warren-Wentworth je offline, naposledy online byla 11. března 2024 21:11Cassandra Warren-Wentworth
 Postava Sinestra Ewing je offline, naposledy online byla 16. července 2023 22:49Sinestra Ewing
 Postava Rosalie Anne Primrose je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45Rosalie Anne Primrose
 Postava Pomocný PJ ۞ je offline, naposledy online byla 14. ledna 2024 13:11Pomocný PJ ۞
 Postava Minerva McGonagallová je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Minerva McGonagallová
 Postava Caylus Lawson je offline, naposledy online byla 02. března 2024 12:33Caylus Lawson
 Postava Rolanda Hoochová je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Rolanda Hoochová
 Postava Ogata Kenji je offline, naposledy online byla 19. srpna 2023 23:13Ogata Kenji
 Postava Daniel Fletcher je offline, naposledy online byla 06. ledna 2024 21:30Daniel Fletcher
 Postava Rhiannon Kearney je offline, naposledy online byla 14. ledna 2024 13:11Rhiannon Kearney
 Postava Rubeus Hagrid je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Rubeus Hagrid
 Postava lord Richard Cornigrum je offline, naposledy online byla 14. ledna 2024 13:11lord Richard Cornigrum
 Postava Erika Claythorne je offline, naposledy online byla 04. září 2023 18:58Erika Claythorne
 Postava Acai Luqueba je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45Acai Luqueba
 Postava lady Christina De Spontin je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45lady Christina De Spontin
 Postava Henry Kwang je offline, naposledy online byla 28. dubna 2023 22:46Henry Kwang
 Postava Coraline M. Spencer je offline, naposledy online byla 29. listopadu 2023 15:21Coraline M. Spencer
 Postava Naira Sinclair je offline, naposledy online byla 24. března 2024 16:42Naira Sinclair
 Postava Jordyn Emily Byrd je offline, naposledy online byla 27. března 2024 20:55Jordyn Emily Byrd
 Postava Saga Lindqvist-Weaver je offline, naposledy online byla 24. března 2024 16:42Saga Lindqvist-Weaver
 Postava Anna Saria je offline, naposledy online byla 27. března 2024 19:43Anna Saria
 Postava Diana Gabriela Black je offline, naposledy online byla 28. března 2024 20:52Diana Gabriela Black
 Postava Patrick Gregory Anderson je offline, naposledy online byla 23. března 2024 19:38Patrick Gregory Anderson
 Postava Domenico Conte je offline, naposledy online byla 29. listopadu 2023 15:21Domenico Conte
 Postava Mirelle Devény je offline, naposledy online byla 18. března 2024 23:23Mirelle Devény
 Postava Robert "Bob" Pye je offline, naposledy online byla 25. března 2024 17:56Robert "Bob" Pye
 Postava Maurice de Coligny je offline, naposledy online byla 28. března 2024 20:04Maurice de Coligny
 Postava Pomocný PPJ ^^ je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45Pomocný PPJ ^^
 
Caylus Lawson - 31. května 2017 20:42
vay441632914643.jpg

Skleníky >> Pokoj >> Hl. síň


Pondělí 13 září


Alex, profesorka, celý zmijozelský stůl, Ryan



„Jo, rozhodně je na něm něco divnýho.“ přitakám zamyšleně své společnici, když nenápadně poukáže na zevnějšek vlasatého šprta z Čokospáru. Ačkoliv její výrok dával ve všech ohledech smysl, ani trochu mě tím neuklidnila. Spíše naopak. Její slova akorát tak zvýšila pravděpodobnost teorie, že to blonďaté „cosi“ je ve skutečnosti teplejší než celý povrch Slunce a to kdo ví jestli. Měl bych se mít kvůli tomu na pozoru? Toť otázka. „Párkrát jsem si ho zezadu spletl s holkou, ale hádám, že s tím má problém víc lidí. S dívkou jsem ho nejspíš nikdy neviděl.“ Když nad tím tak přemýšlím, tak ani s klukem, ale to není žádná garance heterosexuality. Ne každý čokoš svou orientaci prezentoval tak okatě jako Shade nebo Sheehan s Meadowsem. Možná je ten hermafrodit zatím jen ve stadiu hledání a pátrá po nejvhodnější oběti. To je vážně nechutné.
„Dohodnuto, pavouk je tvůj. Kdybys věděla o někom dalším, kdo by měl zájem o mladý, dej mi vědět. Bude jich skoro tisíc a je mi líto je všechny pouštět do začarovanýho lesa.“ Pár jich určitě nabídnu Snapovi na lektvary a taky profesoru Kwangovi jako krmivo pro kouzelné tvory. Pochybuji, že by si vzali všechny, až tak naivní nejsem, ale pořád lepší, aby se udali alespoň někteří z nich, než vůbec žádní. Možná tím získám i nějaké body k dobru, za což bych se vůbec nezlobil. Z myšlenek na mé osminohé mazlíčky mě vyruší Alexina narážka na Jordyn. „Ano, rád s ní trávím čas.“ zopakuji a nepříjemný úšklebek jí oplatím pousmáním. „Pokud opomenu své sobecké důvody a to, že má vážně ten nejúžasnější hrudník, tak je mi s ní opravdu dobře. Přeber si to jak chceš.“ Dál se o tom odmítám bavit, protože tohle je věc mezi mnou a Jordyn a nikdo jiný nemá právo do našeho soukromí zasahovat. Ani její bratr, natož její kamarádky. Proti Alex nic nemám, ale po tom co dělám jí nic není a měla by to respektovat, stejně tak zbytek rýpalů, kteří jsou chytří asi jako poradna v Bravíčku.
„Foťák by se teď vážně hodil.“ vysoukám ze sebe, když se konečně přestanu smát Christině a jejímu atraktivnímu zevnějšku. Lvíčata sice zrovna dvakrát nemusím, ale tohle se tomu ťamanovi vážně povedlo. „Tak asi zpět k práci.“ pronesu o poznání tišeji a přisunu k Alex hmožíř s rozdrcenými lístky, aby do něj mohla nakapat nektar. Světe div se, výsledný extrakt se povede bez jediné chybičky. To samé se bohužel nedá říct o práci Nebelvírskýho trotla, který právě způsobil naprostou katastrofu s následným výbuchem. Sám nevím, co se přesně přihodilo, jelikož přes bílou záři nevidím zhola nic, ale jakmile se dým rozplyne, spatřím Helen se zraněnýma rukama. „Ty kráso.“ vydechnu šokovaně, když vidím tu spoušť. Slečna Primrose mezitím začne situaci řešit a k mé škodolibé radosti dojde i na strhávání bodů. Bohužel jich ale sebere na můj vkus příliš málo. „Deset? Cože? Strhněte mu jich dvacet!“ Za výhru v plavání jich Daniel dostal patnáct, takže se vůbec nic nestane, pokud minimálně o tolik bodů přijde za ohrožování druhých. „Určitě se nás pokoušel zabít.“ zašklebím se, vezmu si od Alex ampulku s afrodiziakem a vykráčím ze skleníku ven.
Zamířím si to na pokoj, přímo k terárku s pavouky, odkaď opatrně vyndám Páju. „Něco jsem ti přinesl, kámo.“ zazubím se a zatímco mi sklípkan pochoduje po ruce, nakapám na něj nektar. „Snad nám to pomůže přilákat Máju. Bez holek je to nuda, co? Ale neboj, však ona se vrátí.“ uklidním pavouka a vrátím ho zpátky do terárka. Pak se pomalu vydám z koleje pryč, rovnou do Hlavní síně, kde se právě podával oběd. Při procházení kolem nástěnky mi neujde papír se změnou školního řádu, který mě příjemně překvapí. Konečně Brumbál vymyslel něco smysluplného!
Dee, četlas to?! Večer jdem na dlabanec!“ Celý nadšený se posadím naproti nacistické princezně u zmijozelského stolu, když v tom si všimnu něčeho divného. „Co tu dělá mluvící prdel?“ nechápavě pohlédnu na Ryana, sedícího vedle Sinestry. „A kde se tu vzala ta husa?“ Ukážu prstem na bílého havrana, se kterým se Dee právě mazlí. Tohohle ptáka jsem už zaručeně viděl. Celých pět let s námi jeden takový žil na pokoji a ruku na srdce, kolik bílých havranů za život potkáte? Bože, neříkejte mi, že… „To je Williamovo?“ Zkusím hádat. Ještě chvíli si tu albínskou kachnu prohlížím, než stočím zrak k Christině. Na jejím obličeji už není po výbuchu ze skleníků ani památky. „Ten makeup ze skleníků ti moc slušel. Nezvažuješ jeho používání? Vypadalas vskutku… přitažlivě.“ Neodpustím si jízlivou poznámku. Ať už Christina odpoví cokoliv, přitáhnu si k sobě hned několik talířů. Na jednom je hamburger, na druhém párky v těstíčku, na třetím se vyjímají kuřecí nugety a ten čtvrtý je plný sladkostí. Dee, pojď, dáme si nášup.“ Vybídnu jí a s úsměvem se pustím do jídla. Mezi přežvykováním zvednu hlavu k Danielsovi a znovu si ho poněkud nechápavě prohlédnu. Jakým nedopatřením se tady ta drbna zjevila? „To už se s tebou nechtěj kamarádit ani v Nebelvíru, že hledáš kamarády tady? Čoveče, tady moc drbů asi neuslyšíš, na to bych ti doporučoval jiný stoly. Na tvým místě bych zkusil Mrzimorský, ty tě přivítaj s otevřenou náručí a ještě se s tebou rozdělej o kus žvance.“
 
Maureen Rott - 31. května 2017 20:29
1c394ea86ca9886161f46783a48bbd68d9jabsk8170.jpg

Skleníky => Kolej => Hlavní síň

Kenji, Benji, Naira, Acai, Rory, Alex


13. září
Pondělí



Hodina neskončila zrovna slavně a tentokrát v tom opravdu nemám prsty, přísahám! Aniž bych se něčeho dotkla, profesorka v první chvíli zaječí a v té druhé mě oslepuje bílá vlna světla. Mimoděk chytím Kenjiho za paži, jako kdyby mě snad tenhle jediný dotek mohl ochránit od všeho zlého. Jakmile se trochu rozmrkám, abych zahnala mžitky před očima, pohledem vyhledám svého kolegu. “V pořádku?“ Ujišťuji se a teprve po jeho odpovědi paži a svoje roztřesené sevření uvolním. Rozhlížím se po skleníku, abych vysondovala, co se to vlastně stalo.
Aha. Helen a děsivě popálené ruce. Ochromený Daniel. Je mi ho trochu líto, protože to jeho jméno bylo vykřiknuto přes celý skleník. Pro tentokrát to byl on, kdo si vytáhnul černého Petra a já víc než kdokoliv jiný můžu vědět, jak se teď asi cítí. V první chvíli mám chuť se za ním vydat a trochu ho podpořit, vyjádřit mu trochu účastenství, protože jsme teď něco jako sourozenci v pohromách. Rozhodně jsme se postarali o vcelku zajímavý den, co si budeme povídat.
To už si ho ale volá profesorka a já se nakonec stejně jako ostatní rozhodnu k odchodu. Myslím přitom na plačící Helen a pohled na ruce, které jsem měla tu čest zahlédnout. Musí to hrozně bolet.
Vzhledem k okolnostem, které nestaly jsme s Kenjim vlastně ani nestihli dodělat naši práci. Smůla. Já osobně jsem po tom afrodiziaku netoužila, ale bylo by mi líto, kdyby o něj nedobrovolně přišel můj Nebelvírský parťák.
“Tak… příště nám to snad vyjde líp.“ Smířlivě se usměji na Kenjiho s trochou provinění v obličeji. Kvůli svému handicapu jsem mu nemohla být dostatečnou oporou, což mě dost mrzí a jeho možná taky. Nakonec se s ním raději jenom rychle rozloučím a vyletím jako raketa směrem na kolej, pro věci na další hodinu. Nechci, aby na mě nakonec byl ještě naštvaný, nebo aspoň nechci vědět, že na mě naštvaný je.
Dojdu na kolej, kde se nejdřív zastavím u nástěnky a přečtu si tu novinku. Oči se mi rozzáří nadšením a rty roztáhnou do šťastného úsměvu. A pak se zase zamračím, jenže ten úsměv se pořád tlačí na povrch. Mělo by mi být líto Faba, protože jsem ho do toho vlastně navezla především já. Mám ale hroznou radost za Benjiho, protože se na to tak hodí. Zrovna tak se těším z pokroku Acai, i když mám trochu špatné tušení, že ji bude ona porážka štvát víc než to malé vítězství.
Rychle uložím nepotřebné věci a vezmu si ty na další hodinu a už si to zase šinu rychlostí blesku do jídelny. Nejsem schopná potlačit úsměv, který mi sedí na rtech a svištím chodbami jako raketa, přičemž mi nějaký prváček musí uskakovat a oči má přitom jako dva tenisáky.
Vletím do Velké síně a už ode dveří zuřivě mávám na Mrzimorský stůl. Benjiiiiiiii, gratulujuuuu!“ Letím k nim jako raketa a vůbec přitom nesoustředím na nohy. A doběhnu. Chápu, že je to pro vás všechny velký šok, ale skutečně jsem nikde neuklouzla, nezakopla ani se nerozplácla, skutečně jsem bez jediné nehody doběhla z bodu A do bodu B. Metály a fanfáry později, prosím.
Zastavím se přímo u stolu Mrzimorských a mám toho tolik, co jim musím říct, že ani nevím, kde začít. A nakonec nezačnu u ničeho, protože uběhnout celou cestu od koleje až do Velké síně mi dalo natolik zabrat, že jsem začala zuřivě lapat vzduch a na chvíli se musela opřít do kolen, abych uklidnila svoje plíce.
Nakonec se začnu drát na místo vedle Nairy s takovou vervou, až kopnu do stolu a převrhnu skleničku dýňového džusu, která ležela před Acai. Okamžitě zase vyskočím na nohy s hlasitým “Sakra!, což má za následek, že se praštím do kolene o stůl podruhé. “Kruci! Chci natáhnout ruku, ale praštím se s ní o stůl znovu, jak ji zpod něj vytahuji. Na chvíli zkamením, přičemž se zhluboka několikrát nadechnu, abych se uklidnila. Tenhle bouchací tanec byl asi hezkým představením, ale docela bolel!
Vždycky, když jsem byla z něčeho nadšená, byla jsem moc zbrklá a neohrabaná. Zase si můžu říkat, že jsem unikátní. No jistě! Každý se praští, někdy. Někdo dokonce dvakrát, ale kdo se třískne třikrát o tu jednu a samou věc v tak krátkém časovém rozmezí? Zavolejte do Guinessovy knihy rekordů!
“Promiň Acai! Já vůbec nevím, jak se tohle stalo! Bacha, támhle to teče! Rory!“ Plácám na stůl ubrousky a najednou je z klidného obědu závod o přežití. Nikdo nechce přeci skončit od dýňového džusu, té neřádné tekutiny, která se roztéká po stole, jako kdyby byla živá!
Jakmile je konečně katastrofa zažehnána, i s trochou pomoci ostatních, zhluboka si vydechnu a tentokrát skutečně pomalu a obezřetně si sedám na své místo. Sotva ale dosednu, probodnu Benjiho radostným úsměvem a nedočkavě poposednu na místě. Někdo by mohl říct, že ze mě to nadšení přímo sálá.
“Prefekt, z tebe je prefekt! Budeš se teď vůbec s námi obyčejnými studenty bavit?“ Zasměji se pobaveně a obezřetně se přitom po očku podívám na Nairu. Vím, jaký má přístup k masu a taky vím, že by mi to nakonec znechutila takovým způsobem, že bych nemohla svou porci ani dojíst. A to je hříšné! Proto se rovnou podvolím její zlovůli a sáhnu po obyčejných těstovinách s pestem a hráškem, i když ten kuřecí plátek tamhle vlevo vypadá tak pěkně!
Pohlédnu na Acai, které seděla hned vedle našeho nového vládce koleje a věnuji ji povzbudivý úsměv už jenom proto, že vypadala trochu sklesle. Asi byla smutná, že to nezvládla. Bylo mi jí trochu líto a tak jsem se rozhodla napravit tím jediným způsobem, kterého jsem byla schopná – začnu blábolit. “A zástupce, Acai? No páni, vidíš! A to ti Kearney říkala, že nemáš skoro žádné šance, že? A ty jsi to dotáhla takhle daleko jako! Ta tvrdá dřina se určitě vyplatila Acai, mám takovou radost. Za vás za oba! Gratuluju!“ Nadšeně zatleskám a poslušně přitom do sebe mezi těstovinami láduju i všechno, co mi Naira podstrčí. Vitamíny, draslík, bílkoviny a nevím co dalšího. Po jablku je to banán, pak zase mandarinka a dokonce i brokolice. No Nairo! BROKOLICE?!
Za každý kousek ji nezapomenu poděkovat a jako hodná dcerunka to do sebe pěchuju, i když bych si fakt raději dala támhleto maso. Ale Naira sedí moc blízko a já bych pod každým jejím pohledem musela div ne strkat hlavu pod stůl a to mi za to nestojí. A třeba taky bude mít radost, když dostatečně vyplním hladinky všech vitamínů a nevím čeho dalšího.
Dění u Zmijozelského stolu vynechávám, protože nakonec každý si může sednout, kam chce a třeba Ryana přijmou! Určitě jsou všichni hodní a přívětiví, jenom to není na první pohled tak vidět. Navíc pokud by Naira byla hodně zabraná do situace u tamtoho stolu, možná by se mi povedlo uzmout trochu té slaniny támhle. Hm.
“Jste vůbec všichni v pořádku? Dnešek je teda pěkně vostrej, to vám teda povím.“ Starostlivě se po všech podívám a zjišťuji, jestli mi náhodou někdo nezamlčuje nějakou bolístku. Na Acai spočinu pohledem o vteřinku déle, ale nehodlám ji vystavovat zpytavému pohledu a vyptávání přede všemi. Pokud bude chtít, své strasti mi řekne a to rozhodně jinde než u oběda.
Upřímně ale doufám, že jsou všichni v pohodě, jinak bych si opět začala vyčítat celou tu záležitost u jezera. Naštěstí medikamenty mě ještě trochu podporují, možná jsem kvůli nim ale o tolik nemotornější, protože mi v dalším okamžiku odlítává hrášek od vidličky, jako kdyby vyletěl z kanónu, a usazuje se přímo v kudrnatých vlasech Nairy, která je zrovna otočená ke Zmijozelskému stolu. Oběma rukama se plácnu do čela a vykulím oči, tváříc se přitom vyděšeně. Možná by mi poděkovala za pro ni vkusný módní doplněk, ale možná taky ne a já to nechci úplně zjišťovat. Pohledem začnu hledat pomoc u protějšího stolu. Třikrát rychle natáhnu ruku k cizímu objektu v jejích vlasech a zase ji vyděšeně stáhnu, když sebou Naira hne. Otočím se na Acai, která sedí naproti mně, a rozhodím ruce v bezradném gestu.
Nakonec seberu rozum do hrsti, zrovna jako lípnu talíř s několika zbývajícími kuličkami toho zeleného prevíta na prázdný talíř Benjiho, to všechno v rozsahu dobrých třech vteřin. Říkejte mi Blesku. Bleskovi to ale docela třísklo. No nedá se nic dělat. S dokonalým pokerfacem zaklepu své kamarádce na rameno. “Ty Nairo, máš ve vlasech něco zeleného.“ Upozorním ji a ukážu na dané místo. “Je to hrášek? No jo, je.“ Přimhouřím oči podezřívavě a jakoby se rozhlížím po stole. “No Benjamine! To jako když jsi teď prefekt, tak nám budeš házet jídlo do vlasů nebo co?!“ Rádoby pohoršeně nad ním zakroutím hlavou a odfrknu si. To je teda život, tohleto!
 
Benjamin Hunt - 31. května 2017 17:48
bezc4648585.jpg

Hlavní síň – Mrzimorský stůl




Naira, Acai, Alex a Rory

Přirozený šrumec v síni narušilo krátké zakrákání. Překvapeně jsem se ohlédl, když si to k zmijozelskému stolu mířil bílý havran. Lehce jsem se nadzdvihl ze svého místa, abych viděl, u koho přistál. Deirdre? „Ani jsem netušil, že Dei má takového mazlíčka,“ kývnul jsem hlavou k zeleným a znovu se pohodlně usadil. Zajímavý tvor.
To už se mi ale před nosem objevil banán. Překvapeně jsem zaostřil. „Jo, díky,“ trochu nepřítomně jsem se usmál, automaticky banán oloupal a zakousl se do něj, i když jsem měl na talíři naložené maso.
„En hid,“ zahuhlám s plnou pusou na Nairu, když se začla rozčilovat. Pak jsem raději polkl, aby mi bylo rozumět. „Já ho nebráním,“ dojedl jsem banán a ruce dal vzhůru na znamení, že se vzdávám a do slovního souboje s Nairou se rozhodně nehodlám pouštět. „Jo, to doufám, protože nějak se nám ty hodiny v tomto ohledu nevedou,“ jen jsem se ušklíbl a vrátil se ke svému masu.

„Díky,“ plácl jsem si s Nairou po prvním soustu po její gratulaci. „Ale ne, Alex její práci přenechám, jen ji budu korigovat, aby ji nikdo nenačapal. A veškerý alkohol... Nejdřív bude muset projít cenzurou. Mou,“ zazubil jsem se vesele.
„Jo ták párty,“ zatvářil jsem se zamyšleně, ale to už se objevila Acai a Rory. „Ahoj,“ lehce jsem se posunul, aby Acai měla místo. „Díky a tobě gratuluji k zástupu, takže... Když to budu flákat, ty to budeš zachraňovat!“
Znovu jsem ukousl masa a pokračoval: „No, hlásil... Uplynulý týden byl dost složitý a jsou chvíle, kdy přesně nevím, co jsem dělal.“ Můj naprosto nevinný výraz tomu příliš nedodával.

To už se objevila Alex a slyšela to nejdůležitější od Nairy, tedy o zabavování alkoholu. Jen jsem se nevinně zubil, zatímco její nohy se objevily na mých stehnech. „Díky, ale jestli chceš masáž, tak to nebude zadarmo. To víš, prefekt,“ ledabyle jsem pokrčil rameny.
„No.. Myslím, že si vyrobím ceník na jednotlivé služby,“ lehce jsem se zasnil, a pak přátelsky šťouchl do Alex. „Ale tobě dám nějakou tu slevu.“

Po slovech Alex jsem se i já ohlédl k zmijozelskému stolu a spatřil tam Ryana. Příliš jsem nechápal, co tam chce. „No, možná nás ostatní chtějí pobavit dětinskými reakcemi zmijozelských? Sice nechápu, co kdo na nich vidí,“ a samozřejmě jsem vůbec nepomyslel na Alexino přátelství se Sin, „ale jejich xenofobní chování je taky vtipné.“

 
Naira Sinclair - 31. května 2017 13:42
nairah1787.jpg

Velká síň - mrzimorský stůl

13. září

Acai, Alex, Benji, Rory

"Čauky," pozdravím nově příchozí, ale Alex se začne rozčilovat nad tím, že snad Benjiho nabádám k prohibici. Neváhám a podám jí další banán. "Na, vem si to . Draslík je důležitý pro život," poučím jí a pokud si banán ihned nepřevezme, několikrát s ním před jejím obličejem zamávám. "Však ona by ti krátká abstinence neuškodila," zachichotám se.

To, že si Alex vzala sýrové těstoviny už raději ani nekomentuju. Byla jsem ráda, když se mi podařilo mé spolužáky přesvědčit nejíst maso, na mléčné výrobky jsem ještě nenašla odvahu. A sýr byl o něco lepší než maso, takže jsem byla ráda i za malé pokroky.

Alex ukáže na Ryana, který se opatrně plíží ke stolu háďat, jako kdyby po něm měl každou chvíli někdo vystartovat. No, nedivím se mu, zmijozelský stůl byl skoro plný a lézt tam k nim, to rovnou mohl jít do Zapovězeného lesa za pavouky. "Třeba má rád adrenalinové sporty," navrhnu se smíchem a začnu si nandavat bramborovu kaši. Draslík nedraslík, banán rozhodně nebyl dostatečující oběd.

Než se pustím do své kaše, nandám na menší talířek nakrájené jablko a a přistrčím ho směrem k Rorymu a Acai. Někdo na ně musí dohlížet a jejich rodiče mi jednou určitě poděkují. Kdyby to bylo na nich, tak každý den jí jen smažené a v padesáti umřou na infarkt. Ale i tak stále po očku pozoruju Ryana a jeho snahu si přisednout ke zmijozelskému stolu. Tohle si nechci nechat ujít.
 
Rosalie Anne Primrose - 31. května 2017 12:54
2j0mi6t1585.jpg

Skleník > Ošetřovna

Nikdo konkrétní

13. září, Pondělí



Kdo ví, jak dlouho jsem jen tak seděla na té stoličce vprostřed prázdného skleníku a poddávala se pocitům vinny. V hlavě se mi pořád dokolečka přehrávaly veškeré momenty dnešní hodiny, při kterých jsem měla pocit, že se mi zastaví srdce. Zvlášť ten poslední se mi vybavoval v těch nejživějších barvách. Helenčin bolestný výraz, spálené ruce a můj hysterický výlev na chudáka Daniela. Ještě stále cítím tu odeznívající paniku a strach. Byla jsem vyděšená z představy, že by Helen bývala nestihla zareagovat včas. Styděla jsem se za to, že já nebyla dost pohotová.
Nečekala jsem, že moje první hodina bude jednoduchá, ale nic mě nepřipravilo na takovou katastrofu. A mohla jsem vinit jenom sama sebe. Možná kdybych tak zarputile netrvala na tom, že nesmí používat hůlky, dopadlo by to úplně jinak. Kdybych začala s opakováním látky a nehnala je hned do něčeho nového. Nebo jim to nějak líp vysvětlila…
Narovnám se a rozhlédnu se po spoušti, která na pracovním stole zbyla. Jako by mi připomínala moje vlastní selhání. Kdyby mě viděla Violet, určitě by nade mnou spráskla ruce. Určitě jí bude zajímat, jak má první hodina dopadla. Tohle jí přeci nemůžu napsat. Jak bych jí mohla takhle zklamat? Ale zapírat jí to nedokážu. I na takovou dálku by byla schopná to ze mě dostat. Umím si představit ten podporující proslov, kterým by mne obdařila. No… proč jí toho rovnou neušetřit. Utřu si vlhké oči a vytáhnu hůlku, abych všechen ten nepořádek uklidila a uvedla skleník do původního stavu. Litovat se můžu později. Teď mám jiné věci na práci.
Ujistím se, že je skleník dostatečně zpacifikován, aby se za mé nepřítomnosti nic nestalo, a pak rychlejším tempem vyrazím na ošetřovnu. Snad je tam zastihnu oba dva.
Nakonec skoro běžím, takže před ošetřovnou musím nejdřív popadnout dech. Jsem nějak z formy a moje velké plíce nepobírají tolik kyslíku, kolik by měly. Upřímně doufám, že mě nikdo neviděl. Nikdy jsem nebyla ten sportovní typ. Teprve když se pořádně uklidním, zaklepu a vstoupím.
 
Daniel Fletcher - 31. května 2017 10:36
dan7533.jpg

Skleníky - ošetřovna
Helen, profesorka, okrajově Naira, Etty
13.9.



Zuřivě jsem dál kytku ve hmoždíři drtil a přál ji smrt! Absolutně jsem nemyslel na následky, jaké by to mohlo být. Je to přece jen hloupá kytka a ve hmoždíři jsou ty okvětní lístky. Takže jak říkala profesorka, tu kytku to přece neutralizuje! No, tak očividně profesorka lhala!
Takže - jak už jsem říkal, zuřivě tu kytku ve hmoždíři demoluju, dokonce i v zápalu boje přeslechnu profesorku volat mé jméno, když tu náhle od hmoždíře začnou odlítávat jiskřičky. Trochu rychlost míchání a drcení zpomalím a zarazím se. To jsem vydřel do hmoždíře díru? To je ten hmoždíř ze dřeva? Vážně jsem tady vykřesal oheň? No a asi jo! Protože hmoždíř se zbarví do ruda a já musím uhnout obličejem od misky, který jsem nad ní nakláněl, protože z ní začal vycházet nepříjemný žár.
Začínal jsem mít nepěkné tušení, že je něco špatně a začal jsem rychle očima hledat profesorku, abych ji zavolal, jestli by se, třeba jen tak náhodou, kdyby měla čas - mohla na ten hmoždíř podívat. Nejsem si totiž jistý, že by ostatní měli taky takhle rozžhavené misky, ale možná jsem to jen nezaregistroval. No nicméně - Helen mě bokem od misky odstrčí a přiklepne na hmoždíř svou učebnici. No, všechno by bylo asi oukej, kdyby se neobjevila ta divná bílá záře, kvůli které jsem na pár sekund neviděl vůbec nic a pak... pak jen vidím Heleniny ruce, které má položené na rozžhavené knize. Chtěl jsem ji je z ní rychle sundat, jenže profesorka byla rychlejší a odtáhla ji k umyvadlu. Kniha se okamžitě rozpadla v popel, jakmile z ní Helen ruce sundala.

Zaraženě se dívám na zdemolovaný kotlík, zničenou knížku a naštvané výrazy ostatních. Úplně ve mně zatrne. ,,Pan Fletcher. Sem." uslyším profesorku znovu volat své jméno a kdyby se na mě zrovna nedívala, asi bych si ani nevzpomněl, že je to vlastně na mě.
Pomalu, s prázdným výrazem a bílým obličejem dojdu až k ní a koutkem oka mrknu na Heleniny bolestivě vypadající ruce a na její tvář, která byla pod přívalem slz. Okamžitě mě přepadne vlna provinilosti a tak tam jen stojím, dál koukám na její puchýřovaté ruce a překvapivě se ani nesnažím před profesorkou obhajovat. Možná za těch deset bodů budu naštvaný později, možná později se budu dokonce rozčilovat nad tím, že to vůbec není má vina, ale teď jsem její kárání přijmul i s dodatkem, že mám Helen odvést na ošetřovnu.

Vydám se tedy s ní ze skleníků a raději na ni vůbec nesahám, protože absolutně netuším, co se ji právě honí hlavou a nijak bych se nedivil, kdyby se mě ještě pokusila uhodit. Nechtěl jsem, aby byla potichu. Ať nadává, ať křičí, ať mě proklíná, ale hlavně ať není potichu. Celou cestu ke hradu na ni s provinilýma očima koukám a přemýšlím, co bych ji tak měl asi říct. No, asi bych se měl omluvit. Takže -
Jenže Helen nakonec spustí sama. ,,Nebylo to úmyslné. Teda bylo, ale ne za účelem, aby ti to ublížilo. Promiň, fakt jsem nechtěl." Mluvím k ní tiše a klidně, hlas neobvykle tlumený a jde vidět, že jsem něco takového fakt nezamýšlel. Nejraději bych ji nějak pomohl, strčil ruce do jezera nebo tak, ale.. Pak by ji ještě mohli odnést ďasovci a já bych byl v prdeli úplně. Nicméně nechám ji vylít si na mě oprávněný vztek a nic ji neříkám. I tak mě ale překvapí, když po chvíli promluví už mnohem smířlivějším tónem. I kdyby v něm byla jen kapička, jen ždibínek odpuštění nebo vřelosti, okamžitě bych to poznal. A že jsem byl za něj rád.
,,To krmení si sama asi po pár společných sezeních rozmyslíš. K nové učebnici bych ti musel pořídit asi i bryndák, protože bych tě celou pokydal." Pokusím se ji aspoň trochu rozveselit, i když dost pochybuju, že by to v takové chvíli bylo možné. Ale už je klidnější a očividně není tolik naštvaná, jsme na dobré cestě. Zrovna jsem se chystal ji ještě něco říct, abych ji cestu na ošetřovnu nějak zpříjemnil, ale to by se nesměla objevit ta otravná Naira.
Ta za náma musela teda pěkně upalovat, protože my jsme šli napřed. Na zlý pohled ji nic neříkám, ani ji ho nevracím. Pouze si myslím svoje. Nechápu, co to má znamenat. Nevšiml jsem si, že by byla někdy s Helen velká kámojda, aby ji najednou musela starostlivě dobíhat a ptát se jak jí je. Ale jo, když se někomu něco stane, nebo když někdo umře, všichni s ním byli vždycky hrozně dobří kamarádi. Krásně to lze vidět na příkladu Jackie.
Nairu zignoruji stejně, jako ona mě, i když mám sto chutí ji říct - "Nezdržuj." Nakonec sama přece jenom odejde a my se pomalu blížíme ke dveřím ošetřovny.

,,Určitě to bude dobré." opatrně ji položím ruku na rameno. ,,Nebyla jsi vystavena přímému ohni, pokud na ošetřovně dokázali vyléčit Reecovu ruku, která mu tenkrát doslova hořela, pak pár puchýřů pro ni nebude problém." Pokusím se o jakýs takýs úsměv. Rozhodně jsem nechtěl její zranění zlehčovat, to ne, jen jsem ji chtěl uklidnit, protože je to holka. A holkám záleží na tom, jak budou vypadat. A vlastně na tomhle by záleželo každému, protože nikdo nechce mít pracky jako Freddy Krueger obličej. Ale pokud dokázali vyléčit tak těžkou popáleninu, kterou měl Reece, tohle by mělo být prakticky v pohodě.
Jakmile už doopravyd stojíme před dveřmi ošetřovny, ani se nenamáhám s klepáním a prostě vejdu dovnitř. Nikdy jsem to klepání nepochopil. To máme jako zaklepat a - "Haló, máme tady otevřenou zlomeninu, máte tak náhodou čas, že byste nám otevřela a případně nás ošetřila?"
Dovedu Helen dovnitř, nechám ji stát na místě a rozběhnu se za Ettariel.,,Slečno Monty, musíte nám pomoct! Rychle! Honem!" Křičím už za běhu, jakoby snad měla Helen rodit. Tahám naléhavě Etty za rukáv a naznačuji, že ať už před ní leží zrovna pacient s dírou v hrudním kuši, tohle je urgentnější!


 
Patrick Gregory Anderson - 31. května 2017 00:55
untitl1171445402.jpg
13. září pondělí
Hlavní síň

Konec hodiny, hurá na oběd. Asi tak by se dalo shrnout mé vnitřní rozpoložení, když přicházím do Hlavní Síně. Což je výhra, protože celý týden od smutečního obřadu jsem byl s náladou trochu na štíru. Ano, Jackie jsem znal jen od vidění, možná jsme na sebe párkrát kývli hlavou a asi se na mě jednou usmála a to bylo vše, ale stejně. Když zemře někdo, koho výdáte každý den u stolu, jak se směje, konverzuje s přáteli a tak, prostě vás to zasáhne, i když jste tu osobu dobře neznal. To, že vraha ještě nechytily byl podle mě skandál.

Sednu si samozřejmě ke kolejnímu stolu Havraspáru. Nic proti družení se s ostatními kolejemi, ale modrá je dobrá, sovy jsou roztomilé a není důvod sedat si zatím jinam. Navíc, po příhodě s ďasovci a skoro výbuchu ve skleníku fakt nemám náladu na nějakou konverzaci.
Naštěstí jsem ze všeho vyvázl bez ztráty kytičky. Do jezera jsem šel jako poslední, takže když to začalo, byl jsem jeden z těch co byli rychle z vody venku. Sice nemám chapadlový zážitek, ale zase jsem nepřišel o plavky..nebo se skoro neutopil.

Skleník bylo jiné kafe. Výhoda byla, že jsem měl afrodiziakum, které se mi povedlo nakonec nějak extrahovat. Nevýhoda bylo všechno ostatní. Vlastně jsem byl překvapený, že mi taky nic nebuchlo. Asi jsem prováděl instrukce co byli v učebnici dobře, jako správný student Havraspáru, ovšem Daniel se ukázal jako horká hlava a málem způsobil opakování jednoho incidentu ve kterém figurovala americká bomba a město Hirošima. Díky bohu za Helen. Chuděra to odnesla nejhůře, ale vlastně svoji duchapřítomností zachránila všechny ostatní. Ta holka je hrdina, otázka byla co vlastně pohledávala ve Zmijozelské koleji. Danielovi asi taky nebylo lehce. Nebelvírští si všechno moc brali. Asi za to mohla jejich dobrá srdce, nebo co to bylo v té básničce..

Tak mě napadá, jestli si ostatní třeba nevyměňují u cizích kolejních stolů nějaké spiklenecké informace. Přeci jen, školní pohár a tyhle věci. Nedivil bych se, kdyby někdo tahal z ostatních rozumy ohledně kolejních tajemství. Ale třeba jsem jenom paranoidní. Ne, oprava. Jsem paranoidní.
"To by mě zajímalo, říká se Hlavní Síň, nebo Velká Síň. Nebo je to Hlavní Velká Síň?"
Zapřemýšlím, ale asi je to blbina a tak raději přikročím k obědu. Je mi celkem jedno co se podává, jen když to nemá zbytečně moc noh, očí, nebo nějaká podezřelá kusadla. Podezřelá, protože kusadla mají i korýši a ti jsou prima, hlavně s kečupem. Jak by asi chutnal Jakar? Šel by k němu kečup, nebo tatarka? A co kdybych na něj namazal hořčici? Tolik otázek a tak málo odpovědí.
Stoluji jako gantleman, což v praxi znamená, že se cpu, ale držím vidličku ve správné ruce a netvářím se jako opičák co uviděl banán. Já teda nevím jak se tváří opičák, který uviděl banán, asi jako taťka když mi našel mudlovský výtisk playboye pod mojí postelí, nicméně je to asi dobré přirovnání, nebo ne? Řečnická otázka. Samozřejmě, že je.
Po vydatném obědě v podstatě jen koukám do prázda, přemýšlím nad blbinkama typu "Proč má Mrzimor ve znaku jezevce, když Rosomák by byl hustější" a "Proč inteligentní lidé nosí v zimě sandály".
 
Alexandra Scottmayers ♔ - 30. května 2017 23:40
redlips1–kópia–kópia9540.jpg

Skleník č.5 --> izba --> hlavná sieň


Bendžík, Naira, okrajovo Caylus

13.9.



Zvyšok roboty s púpätami a rastlinami nám ide bez problémov a so zdvihnutou náladou od Christinineho vybuchujúceho incidentu sa mi darí natoľko sústrediť, že si Danove problémy všimnem až keď zaregistrujem jeho nahnevaný hlas krížom cez stôl a o čosi hlasnejšie tlčenie mažiara ako od ostatných. Zdvihnem prekvapene zrak a rozšíria sa mi zreničky, keď uvidím ako vedie útok v prvej línii na kvetinu, ktorú narval do mažiara celú.
Toto nedopadne vôbec...
Už pri náznaku prvých iskier sa viditeľne fyzicky zmenším, tak, že ]vyzerám ako keby som sa sem zatúlala z prvého ročníka a hlava mi ledva trčí sponad stola. Popri myšlienkach o tom, že by som mala hľadať úkryt pred výbuchom mi prebehne pár myšlienok o tom, že mi takmer padá sukňa z mojich zmenšených bokov a že v košeli teraz prakticky plávam, a prečo som si vlastne hneď neprezliekla uniformu od Sininej mádre?
Akurát keď sa chystám skloniť hlavu pod stôl, tak Helen akoby sa zobudila a capne na mažiar knihu. Je to to posledné, čo vidím pred tým, než ma oslepí biele svetlo.

Keď sa rozožmurkám naspäť do sveta vidiacich, Helen už stojí pri profesorke a ochladzuje si ruky a hodina sa rozpúšťa. Odľahne mi, že až na spálené ruky sa nič iné nestalo a popravde, vyzerám byť celkom šťastná aj napriek tomu, že len pred chvíľou hrozila menšia katastrofa. Pomaly narastiem do svojej pôvodnej výšky. Cítim, ako sa mi rytmus srdca, ktorý sa pri výbuchu zrýchlil, vracia do normálu.
Teda, dneska je to fakt akčné. Toto je o toľko lepšie ako čučať do kníh.
Na nehody na hodinách si na tejto škole človek musel zvyknúť, a každý vedel že na ošetrovni mali zlaté ručičky. Pár slovami v hlave síce Helen poľutujem, lebo to musí páliť ako čert, ale koniec koncov to pre mňa bola iba dosť dobrá, vtipná a hlavne nenudiaca hodina. V rýchlosti ešte prelejem afrodiziakum do ampulky a s hmkaním ju podám Caylusovi, ako som sľúbila.

Keďže som sa nezašpinila, mohla som ísť priamo do jedálne, ale predsa len zamierim rovnou čiarou do svojej izby. Myšlienka na uniformu od Sin ma neopustila a vôbec nechápem, ako to že som sa do nej neprezliekla už po telocviku. Natiahnem ju na seba a látka sa mi okamžite prispôsobí, sadnúc ako keby bola ušitá rovno na mne. Slastne prejdem rukami po jemnej tkanine a opäť s tichým hmkaním akejsi melódie, doprevádzanej škŕkaním v žalúdku zamierim do hlavnej siene. Cestou sa zastavím pri nástenke a odchádzam od nej s ešte hlasnejším hmkaním, svedčiacim o dobrej nálade.
Tak náš hunter je prefekt? Umhh...žeby si to zažiadalo oslavu?
Okamžite v tom vidím ďalší dôvod usporiadať menšie posedenie v spoločenke a s týmito myšlienkami vojdem do veľkej siene a zamierim k nášmu stolu, kde začujem tie osudné slová. Prestanem si hmkať a napoly ublížene, napoly útočne sa pozriem na Nairu.
Zabaviť mi alkohol? Čo ťa to pre Merlina napadlo, chceš ma zničiť?
Vyzerám byť tým nápadom fakt vydesená, zatiaľ čo si sadám vedľa Benjiho bokom aby som na všetkých videla a ležérne si vykladám nohy na jeho stehná. Lakťom sa opriem o stôl. Odkedy som sa s ním dva krát zobudila v jednej posteli, osobný priestor som príliš neriešila. Úsmevom privítam pri našom stole Roryho. Natiahnem sa po mise so syrovými cestovinami, položím si ju do lona a do ruky ktorú nepoužívam ako opierku hlavy chmatne vidličku a začnem sa kŕmiť.
Mimochodom, gratulujem vám, obom.
Pozriem z Benjiho na Acai a naspäť.
Ale s tými prefektskými kúpeľňami to vôbec nie je zlý nápad. Čo budeme musieť spraviť aby ste nás tam sem-tam prepašovali aj počas celého roka?
Zazubím sa. Prefektské kúpeľne som už pár krát videla, keď som od niekoho vydrankala heslo, ale spočítala by som to na prstoch jednej ruky a rozhodne som si vedela predstaviť, že by som tam trávila viacej času. Zasnívane žujem cestovinu a bezmyšlienkovite prebehnem pohľadom po jedálni, pričom sa mi zrak zastaví na Ryanovi.
Prečo mám pocit že všetci v poslednej dobe skúšajú trpezlivosť Slizolinčanov? Čo tam ten blázon robí?
Rozmýšľam nahlas. Nie že by k Slizolinčanom nikdy nikto neprišiel z iných fakúlt, niekedy mali súrodencov, alebo kamarátov ktorý neboli hady, ale v poslednej dobe sa tam, zjavovali čudní ľudia, ktorí tam bili do očí ako päsť na oko. Jordyn, Mária, Ryan, Alastor...





 
Acai Luqueba - 30. května 2017 23:02
215783.jpg

Skleníky > Hlavní síň

Rory, Naira, Benji + kdokoli kolem

13. září, pondělí




Zdálo se, že ho pohlavek přiměl vrátit se do reality. Ze všech lidí z celé třídy dostanu zrovna já toho, kdo není schopný udržet svou pozornost na jednom předmětu déle než dvě minuty. Snažím se ignorovat jeho automatickou reakci, která ho donutí se nejdřív rozhlédnout po všech lidech jeho výšky a teprve potom zaměřit svou pozornost na mě. Prosím, zas tak malá nejsem! Všimne si mé učebnice a ublížený tón ho hned přejde. Trubka. Snaží se mi vyhradit škodu svou vlastní knihou, ale ta je na tom snad ještě hůř než ta moje. Salátové vydání pokryté černou vrstvou inkoustu, co mu zůstává i na prstech. Nádhera. Hrabáním v tašce si zamaže jak ruce, tak uniformu, ale nezdá se, že by mu to nějak výrazně vadilo. Skoro jako by si toho ani nevšiml.
„Nah.“ Mávnu nad tím rukou. „To neřeš. Nějak si to vyřeším.“ Vypustím to z hlavy s tím, že si jí v nejbližší době opravím. Kouzla příliš nevyužívám, ale k něčemu praktickému, jako je tohle, by se snad hodit mohla.
Zbytek hodiny se soustředím hlavně na naši práci. Stejně jako na náboru do famfrpálového týmu vypouštím své okolí a pozornost upírám jen na květinu před sebou. Občasné výbuchy a nadávky mých spolužáků jdou úplně mimo mě. Hlavně, že já a Rory dokončujeme práci v celkem slušném čase a bez výrazné újmy na zdraví. Společný výtvor uschovám do kapsy, když mi ho Rory přenechá, ačkoli nemám nejmenší tušení, co bych s ním měla dělat. Spokojeně si vydechnu a konečně se rozhlédnu po ostatních, aby mě v několika vteřinách zaslepilo bílé světlo a pach spálené kůže. Stojím kousek od Helen, takže její počínání mám hned z první ruky. Zděšeně zírám na stav jejích dlaní a než se stačím dostat z prvotního šoku, tak jí profesorka odtahuje ke zdroji tekoucí vody a ukončuje hodinu. Pobalím si svoje věci a šnečím tempem, kdy se neustále otáčím za plačící Helen, vycházím ze skleníků. Snad bude v pořádku. Profesorka vypadala na zhroucení a chudák Daniel připravil svojí kolej o body.
Má pozornost se upře na Nairu, která se ke mně z ničeho nic přitočila. Povytáhnu obočí a než stihnu cokoli odpovědět, je zase pryč. Je pravda, že Dan mohl být opatrnější, ale jsem si jistá, že si to sám teď dost vyčítá, takže není důvod, aby to dělali i ostatní. O body přišel a Helen se určitě omluví. Případ uzavřen. Není tajemství, že má trochu horkou hlavu a nakonec… všichni jsme to přežili a Helen se z toho určitě dostane.
Z myšlenek mě vytrhne až Rory, jehož přítomnost jsem skoro vypustila. Chvilku mi trvá, než mi dojde, o čem vlastně mluví.
„No, zatím to vypadá, že ke konci dne nás půlka bude mrtvá a ta druhá zmrzačená.“ Dám mu za pravdu. Spád posledních dvou hodin tomu minimálně nasvědčoval. „Ale pokud jsou vyšší ročníky stále naživu, tak myslím, že máme celkem slušnou šanci. To je pozitivní, ne?“ uchechtnu se a sleduji, co Rory provádí s hůlkou. „Jasně, že chci. Můžeš mi je ukázat třeba při obědě.“ Povytáhnu jedno obočí, když vyčistí svou tašku, ale na sebe zapomene. „Seš jak prase.“ Zasměju se a vytáhnu svou vlastní hůlku, abych ho očistila. V tuhle chvilku si přijdu trochu jako jeho matka, ale čert to vem. U jídla má být čisto.

Cestou do hlavní síně to vezmu kolem nástěnky, u které se taky zastavím.
„Počkej chvilku…“ zatáhnu Roryho za rukáv, protože si nejsem jistá, zda mě poslouchal a prolítnu novinky. Úprava vycházek do Prasinek mě moc nezajímá. Očima vyhledám tu jedinou zajímavou a pro mě důležitou věc. Zírám na kus papíru s nakrčeným obočím a pár vteřin mi trvá, než informaci zpracuji. Tak Benji, huh… Na maličký moment mě přepadne zklamání, když nespatřím své jméno. A já se tak snažila. Hned na to se ale zhluboka nadechnu a pokrčím rameny. Co se dá dělat. Beztak to nebylo nic pro mě.
„Dobrý. Kdo by řekl, že nám Brumbál dovolí lézt do Prasinek zrovna v téhle době.“ zamířím ke stolu, kde už se srocují lidi. Aniž bych se Roryho ptala, automaticky ho beru s sebou. Alastor beztak vypadá, že se nejspíš přestěhuje ke zmijozelským, stejně jako Ryan. „Poslední dobou je u zmijozelských docela rušno, nemyslíš?“ pokynu hlavou směrem k nim, ale dost potichu, aby to slyšel jenom Rory.
„Čus.“ Pozdravím a usadím nás vedle Benjiho. „Netušila jsem, že ses taky hlásil na prefekta. Gratuluju.“ Zazubím se na něj z vesela a začnu si nandávat na talíř. „Povinnosti, povinnosti. Ne, že to budeš flákat.“ Dodám k tomu, ale to už loktem drcnu do Roryho, aby vytáhnul foťák. Na ta jeho veledíla jsem se těšila celé bylinkářství.
 
 
799 798 797 796 795 794 793 792 791 790 789 788 787 786 785 784 783 782 781 780 779 778 777 776 775 774 773 772 771 770 769 768 767 766 765 764 763 762 761 760 759 758 757 756 755 754 753 752 751 750 749 748 747 746 745 744 743 742 741 740 739 738 737 736 735 734 733 732 731 730 729 728 727 726 725 724 723 722 721 720 719 718 717 716 715 714 713 712 711 710 709 708 707 706 705 704 703 702 701 700 699 698 697 696 695 694 693 692 691 690 689 688 687 686 685 684 683 682 681 680 679 678 677 676 675 674 673 672 671 670 669 668 667 666 665 664 663 662 661 660 659 658 657 656 655 654 653 652 651 650 649 648 647 646 645 644 643 642 641 640 639 638 637 636 635 634 633 632 631 630 629 628 627 626 625 624 623 622 621 620 619 618 617 616 615 614 613 612 611 610 609 608 607 606 605 604 603 602 601 600 599 598 597 596 595 594 593 592 591 590 589 588 587 586 585 584 583 582 581 580 579 578 577 576 575 574 573 572 571 570 569 568 567 566 565 564563 562 561 560 559 558 557 556 555 554 553 552 551 550 549 548 547 546 545 544 543 542 541 540 539 538 537 536 535 534 533 532 531 530 529 528 527 526 525 524 523 522 521 520 519 518 517 516 515 514 513 512 511 510 509 508 507 506 505 504 503 502 501 500 499 498 497 496 495 494 493 492 491 490 489 488 487 486 485 484 483 482 481 480 479 478 477 476 475 474 473 472 471 470 469 468 467 466 465 464 463 462 461 460 459 458 457 456 455 454 453 452 451 450 449 448 447 446 445 444 443 442 441 440 439 438 437 436 435 434 433 432 431 430 429 428 427 426 425 424 423 422 421 420 419 418 417 416 415 414 413 412 411 410 409 408 407 406 405 404 403 402 401 400 399 398 397 396 395 394 393 392 391 390 389 388 387 386 385 384 383 382 381 380 379 378 377 376 375 374 373 372 371 370 369 368 367 366 365 364 363 362 361 360 359 358 357 356 355 354 353 352 351 350 349 348 347 346 345 344 343 342 341 340 339 338 337 336 335 334 333 332 331 330 329 328 327 326 325 324 323 322 321 320 319 318 317 316 315 314 313 312 311 310 309 308 307 306 305 304 303 302 301 300 299 298 297 296 295 294 293 292 291 290 289 288 287 286 285 284 283 282 281 280 279 278 277 276 275 274 273 272 271 270 269 268 267 266 265 264 263 262 261 260 259 258 257 256 255 254 253 252 251 250 249 248 247 246 245 244 243 242 241 240 239 238 237 236 235 234 233 232 231 230 229 228 227 226 225 224 223 222 221 220 219 218 217 216 215 214 213 212 211 210 209 208 207 206 205 204 203 202 201 200 199 198 197 196 195 194 193 192 191 190 189 188 187 186 185 184 183 182 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.83362102508545 sekund

na začátek stránky