| |||
|
| |||
Alastor, Wolfram Pondělí 13. září Podepřu si hlavu jednou rukou a druhou si pomalu vychutnávám zákusek. Neměla jsem sem chodit tak brzo, i když na druhou stranu... by mi mohlo po první vlně slehnout. Byla tu ještě spousta věcí, které jsem neokusila a věděla jsem, že by z nich byl Princ nadšený. Naleju si hrnek kafe a spokojeně zázračnou tekutinu usrknu. Možná bych mohla napsat i dopis otcovi, než Al dojí. Z mého hloubání mne vytrhne kašel. Podaří se mi včas zamaskovat výbuch smíchu, který zadržím křečovitým potutelným úsměvem. Koutky mi ale cukají. Nakonec se rozesměju, a rozhodně ne potichu. "Promiň, ale měl bys vidět vlastní výraz," setřu si z tváře imaginární slzu a radši si do pusy nacpu jablečnou rolku. "Popravdě jsem ani nepočítala s tím, že by někdo od vás jenom trochu přemýšlel o porušení řádu. Ale je to roztomilé," spiklenecky na něj mrknu. Taková nevinnost... Povytáhnu obočí nad metalem. Moje představa o ideální hudbě to rozhodně nebyla, ale dokázala jsem si představit, že můj protějšek to miluje. Předpokládala jsem, že v mudlovské verzi. "Spálit? To by byla ale škoda. Měl bys je spíš dát na charitu," usrkla jsem kávy a pokračovala: "Vím o někom, kdo by to ocenil daleko víc. Divím se, že si toho nikdo jinej kromě mě ještě nevšiml." Zavrtím pohoršeně hlavou. Ani jeho vlastní spolužáci mu nic nedali. Jediný, kdo se tu snažil, jsem byla já. "Chudák Maxwell! Měli byste se o něj starat líp, Ale. Teď, když jsi prefekt... měl by ses o svého spolužáka líp starat. Přece to nebudu dělat jenom já, ne? Sice jsem ho jeho kamarádka... ale to na tom nic nemění!" Kamarádka? No to sotva. Může být rád za to, že jsem mu něco poslala po tom vlasáčovi, když je to taková socka... "Já se popravdě nedivím. Brumbál určitě chtěl od Jackie odvrátit pozornost a trochu nás rozptýlit. To nic nemění na tom, že to je báječná zpráva. Sladkosti každý den!" Nezajímá mě, jestli tam bude chodit se mnou nebo ne. Já jsem toho chtěla využít co nejvíc. Hlavně, pokud jde o jídlo. S tímhle tátovi nezbydou peníze na tu slavnou svatbu... ale vlastně bratrovi stejně nic nechtěl dávat jako věno... Má radši mě... "Musíme mít ještě jedno povolení od rodičů. Pokud tam chceš v jiný čas než ten povolený, musíš si říct kolejnímu vedoucímu." Popadnu svůj hrnek s kafem a rozhlédnu se kolem. Síň už se trochu zaplnila. U nebelvírských samozřejmě sedí incesťáci, u mrzimorských se už objevil Benji s Nairou a u našeho stolu se nějakým zázrakem jako první objevil Wolf. Havraspárští se táhnou jako slimejši... Rozmrzele žmoulám hrnek v rukách. Společnost mi chybí. Vstanu a obejdu stůl k Alovi a ukážu na Wolframa. "Chci se Wolfa na něco zeptat. Jestli chceš, tak můžeš jít se mnou. Určitě už sis na náš stůl zvykl. U vás stejně nikdo není." Nakloním se a vtisknu mu polibek na tvář, aby se nezlobil. "Ne, že by mi to vadilo." Popadnu své věci, hrnek s kafem a talíř se zákusky a ať už s Alem či bez Ala se vydám k zmijozelskému stolu. Sednu si hned naproti Wolfovi a se širokým úsměvem před sebe položím zákusky a jeden si hned strčím do pusy. "Dobrou chuť. Tak co, taky sis tak užil bylinkářství? Koukala jsem, že jste měli s Danielsem... menší nehodu. A to nemluvím o Fletcherovi. Co si jako myslí?" |
| |||
13. září, pondělí Skleníky Hlavně Ryan Tristan se zbylé práce na rostlině ujme a bez jakýchkoli dalších explozí se nám mu povede obsah do lahvičky přelít. Vypadá to, že máme hotovo. Spokojeně se usměju a začnu si sundávat rukavice, které jak jsem předpokládala, už nebudeme potřebovat. Moc času do konce hodiny nezbývalo a Rosalie nevypadala, že by pro nás měla další práci. A i kdyby ano - nehodlám se jí účastnit. Jsem ráda, že jsem tuto hodinu nějak přečkala. Ve zdraví. Psychickém i fyzickém a teď - teď půjdu relaxovat. Sundám si všechny pomůcky, které jsem musela mít kvůli té kytce na sobě a úplně přestanu sledovat, co vytvářejí na hodině ostatní. Naprosto ignoruji výbuchy, které se ve skleníku ozývají. Pakliže nějaký není v mém dosahu nebo mě přímo neohrožuje, nezajímám se. Teda až do doby, kdy jsem uslyšela profesorku vykřiknout Danielovo jméno. Nechápavě se otočím jeho směrem, ale než ho pohledem vyhledám - všechny nás oslepí záře. Když jsem stáhla ruce zpátky, kterými jsem si - dnes už podruhé chránila obličej, uvidím jen Helen s popálenými dlaněmi a profesorku končit hodinu. To je takový debil. Nejen, že si vymýšlí úplně stupidní drby, ale ještě nás všechny ohrožuje na hodině. Stěžuji si na něj v duchu a urychleně se odsud pakuju. To kdyby třeba toho kreténa napadlo to zopakovat ještě jednou. Humor nebelvírských byl vždycky zvláštní, ale pokud se nemýlím, svým zahradnickým fiaskem nás právě posunul znovu na první místo, z kterého nás svým vítězstvím v plavání sesadil. Tristan, s kterým jsem byla ve dvojici však zmizel ještě dřív než já a tu ampulku s afrodiziakem tu nechal. Krátce si povzdychnu a lahvičku si nakonec vezmu s sebou. Sice bych mu ji klidně přenechala, ale pokud ji nechce, nechávat ji tu nebudu. Navíc - až dokončíme s Alex náš plán, i to afrodiziakum se bude třeba hodit. Vlastně s Alex nedokončíme už nic. Když mi dala košem. Zachmuřeně se pomalu sunu k východu, přemýšlejíc, jak to vůbec sama všechno provedu, když mě někdo chytí a zatáhne za ruku. Trochu podrážděně se otočím, s výrazem, který říkal - co kdo zas chce?! Ryan. Trochu překvapeně se na něj podívám, ale tentokrát se neusmívám, jako tomu bylo vždycky, když jsme se sešli. Jsem unavená, otrávená, spálená, skoro-utopená a v ruce držím zvířecí viagru, takže pardon, jestli nebudu zrovna příjemná. ,,Ryane," vydechnu, ,, - děje se něco?" Pozvednu obočí a zůstanu stát na místě. Jeho dodatek, že jde jen o malý moment mě trochu uklidní. Naštěstí ani on nevypadal, že by měl v plánu mě tu držet déle, proto s trochu smířlivějším výrazem s ním vyjdu ze skleníků a trochu poodejdu, abychom měli soukromí. ,,Jak jsi vůbec dopadl v jezeře? Nezranili tě?" Snažím se k němu být alespoň trochu milá. Naštěstí mi pořád připadal roztomilý. |
| |||
Skleníky --> Kolej --> Hlavní síň13. září, pondělí Týna, Naira Celkově se nesla hodina Bylinkářství ve veselém duchu. Kromě Týny začala ještě láteřit Sinestra a další nepovedený pokus byl přímo od Helen. A po ní Dan. Pobaveně jsem při práci sledoval okolí, pak jsem ale svou pozornost obrátil zpět na Týnu a na to, jak si vede s poupětem. |
| |||
Skleníky – Bylinkářství --> Krátce kolej a poté Hlavní síň13. září, pondělí Tristan, prof. Primrose, Blagden Jen jsem kývla na Tristanovi omluvy. Nebyly mi lhostejné, ale ani jsem netušila, co mu na to říci. Neměla jsem pocit, že to udělal schválně, spíš mě rozladilo, že jsme s Blagdenem přišli o lístky. A hmoždíř. Mohlo mě utěšovat, že ani jiným se tolik nedařilo, například když Helenin pokus skončil stejným výbuchem jako u Kenjiho. Jenže to mě neutěšovalo. Chtěla jsem podat dobrý výkon nebo raději výborný a neúspěchy druhých mě nikdy neutěšily. |
| |||
Pondělí, 13. září 2015 Skleníky → Hlavní síň Bylinkářství a tak ♦ Ryan ○ Ostatní Prázdným apatickým pohledem sjedu Ryana, když mu ten květ vyprskne do ksichtu. Ten idiot byl tak mimo, že si nevzal ani ochranné brýle a to tu skoro každý dával pozor, protože nejsem jediný, komu se ta květina rozhodla ohrozit život. No, nějak mě vlastně nezajímalo, co s ním je. Třeba si dá příště pozor. Nebo bych měl já? Přestože jsem se zrovna o Ryana sotva mohl zajímat, tak ve mně zažehlo podezření, že je to nějaká nebelvírská smažka. Vážně, je tak mimo, že to nemůže být způsobeno ničím jiným než nějakým tím svinstvem. No... vlastně... u něj člověk neví, třeba mu už vypnul mozek úplně. Můj třetí pokus končí naštěstí úspěchem. Jak jinak. Málem bych zapomněl, jak geniálně mně vše jde. Tak, jako všem, i má pozornost se přesune k Danovi a Helen. Co k tomu říct? Co si k tomu pomyslet? Běžně bych si pomyslel jen "co to kurva...", ale dnes mne to ani nějak nešokovalo. Vlastně už jsme během krátké chvíle zemřeli málem dvakrát. Super. Vážně začínám žasnout nad některými mými nejmenovanými spolužáky, kteří jsou tak blbí, že nechápu, jak dokážou zároveň chodit a mluvit. 'No, jeden z nich už ani nemluví.' Pohledem jen zkontroluju Ryana. Díky Helen jsme to nakonec přežili a já doufal, že kvůli tomu už zapomněla na menší provokace dnes ráno. 'Ježiši...' vzpomněl jsem si také na to, co udělala madre. 'Stejně si toho ani nikdo nevšiml a nikdo by to nebral vážně.' uklidnil jsem se jednoduchou myšlenkou, která zamezila panice, která by vznikla poté, jak by se to dostalo k mé matce a ta by to vzala vážně. Nějak jsem se nezdržoval. Jakmile profesorka pokynula k ukončení hodiny, se zachmuřeným obličejem, celý od pěny jsem se vydal zpět do hradu a do umyvárny, abych ze sebe dostal všechen humus z hodin tělocviku a následně z bylinkářství. Ještě bych mohl dostat nějakou vyrážku. To by mně tak scházelo. Afrodiziakum jsem strčil do kapsy nové, čisté, krásné uniformy a vydal se do Velké síně na oběd. Po cestě mne zaujala nástěnka. 'Měl bych poslat pro souhlas ještě dnes.' Přestože mně bylo používání sovy proti srsti, byla to nejspíš má jediná momentální možnost. Něco jsem si ještě zamrmlal a konečně usedl k našemu stolu s vědomím, že mám konečně chvilku klidu. Už jsem začínal mít chuť vylít si veškeré negativní emoce na nějakém žebrákovi jako je Reece a jemu podobní. |
| |||
Skleníky Wolfram, Sinestra 13.9. Wolframovi v práci příliš nepomáhám, ale ani nepřekážím. Jen koukám, co dělá, aby to vypadalo, jako že mám aspoň nějaký zájem, ale popravdě tomu příliš nevěnuji pozornost, protože mám v hlavě úplně jiné myšlenky. Kromě toho ani nevím, co máme s tou přihlouplou květinou dělat, jelikož jsem prostě nedával pozor. Trošku zbystřím, když Wolf vyhrkne nějakou španělskou nadávku, hned na to ale na malý moment oslepnu a na tváři ucítím, jak mě cosi pálí. Úplně mimo a v samém zmatku se rozmáchnu rukama okolo sebe, přičemž si ihned dlaněmi přikryji obličej. To na mě vycákla nějaká kyselina, nebo co? Ať je to co je to, okamžitě se vydám k nejbližšímu zdroji vody, abych si opláchl obličej. Rozhodně nechci, aby se mi můj obličej roztekl! Jakmile se trochu zklidním, vrátím se s mokrým obličejem zpět k Wolfovi. Tentokrát si od něj ale hodlám udržet alespoň nějaký odstup, abych se znovu nestrachoval, že shořím. Neuběhne ani pár minut a Wolf opět udělá další chybu, díky které se oba dva takřka potopíme do jakési duhové pěny. Trošku uskočím, protože kdo ví, jestli není nějak jedovatá nebo žíravá! Ještě mi to sežere ruku a co já potom. Pěně se ovšem příliš nevyhnu a tak jako tak jsem od ní potřísněný. Kdo by ode mě čekal jakoukoliv podivnou reakci, zmýlí se - místo toho se jen tupě podrbu na hlavě a párkrát zamrkám. Jako kdybych už zapomněl, že jsem celý umazaný od toho hnusu se začnu rozhlížet okolo, ale jak se zdá, příliš pozornosti jsme si tím nevysloužili - vlastně nejsme ani jediní, komu to zrovna dvakrát nejde. Tedy, aspoň si myslím, že to nikomu nejde, soudě podle výrazů dvojic, protože sám vlastně ani nevím, co má vzniknout. Někomu se podařilo vyrobit nějaký krystal, je to tak správně? Nebo ne? Kdo ví. Z mého nepřítomného myšlení mě takřka násilně vytrhne hlasitý zvuk a záblesk, jehož zdrojem je právě Helen s Danem. Leknutím poskočím a automaticky si dám ruce před obličej, kdyby se to náhodou chystalo vybouchnout - a taky že vybouchne! "Naštěstí" však Helen stihne zachránit situaci svou učebnicí, v tu chvíli si ale tak úplně neuvědomuji dění a mezi prsty mých rukou, které mi kryjí obličej, jen tak opatrně nakouknu směrem k nim. Než se naději, už u nich stojí profesorka a starostlivě se na Helen zaměřuje. Jsem trochu v šoku, protože stát se mohlo (a může) cokoliv, koneckonců ještě před chvílí nás málem utopily nějaké vodní potvory, tak proč by to tu teď kytka nemohla odpálit! Takovou vybuchující květinu by jistě uvítali na východě, nemuseli by si dávat práci s tvořením výbušnin a prostě by do ulic hodili pár těchto rostlin. Vše ze mě spadne, když profesorka ukončí hodinu. Bylo na čase, už toho mám dneska opravdu plné zuby. Prostě nemůže aspoň jedna hodina proběhnout normálně, nemůže! vždycky se něco musí stát. To jsou ti profesoři natolik unudění, že po nás chtějí takové chujoviny, které se vždycky nějakým způsobem zvrtnou? Neunikne mi pohled Nairy, kterým zabíjí Dana. Copak za to může snad jen on? Vlastně ani nechápu, proč nám ta Primrose strhla body, však jsme tohle nikdy nedělali a je jasné, že se prostě něco stane! Takže Nairo, ten svůj rádoby vražedný pohled si raději schovej pro někoho jiného, a profesorko, koukejte nám ty body vrátit. Ihned! Zatímco se v myšlenkách rozčiluji, dostane se mi do zorného pole Sinestra. Dnes to sice není poprvé, ale až teprve teď po mém vytočeném procitnutí si uvědomuji, že tu je vlastně také. Chudák, musela být ve dvojici s tím podivínem, no aspoň už to má teď za sebou. Jak všichni pomalu odchází z hodiny pryč, chvilku ještě postávám na místě a koukám jejím směrem. Tak mě napadá, neměl bych za ní jít? Sice jsem s ní trávil o volnu docela dost času, ale... Takhle bez ničeho by to mohlo jít pořád donekonečna - klasický kamarádský vztah. Ale je to to, co já chci? Nechtěl jsem se původně sblížit se Sinestrou trochu jinak? Bez jakéhokoliv dalšího otálení vykročím pomalu směrem k ní. Jak už bylo řečeno, nervozita ze mě už dávno opadla, a ani to, že jsem celý špinavý od duhové pěny, mě nijak nebrzdí. Možná jsem si na bližší přítomnost a kontakt Sin už zvykl, kdo ví. Jakmile k ní dojdu, lehce ji chytnu za ruku. "Nemáš na mě chviličku čas? Jen malej moment." Lehkým zatáhnutím jí naznačím, aby šla se mnou. Nijak se nebojím toho, že by si ten čas neudělala, koneckonců, svět se nezboří. Ačkoliv to nemusí být po těchto dvou hodinách zrovna nejvhodnější, nepřemýšlím nad tím. Dokonce jsem úplně zapomněl na to, že se mám sejít s Erikou! |
| |||
Skleníky-->Koleje-->Velká síňDeePondělí 13.9. „Taky jsem na tebe pyšný. Občas jsem tě sledoval a rozhodně jsi šikovná,“ pronesu a dám jí krátkou pusu. Líbí se mi, jak mě hned chytla za ruku. Vypadá to najednou tak přirozeně. Jako bychom prostě měli být spolu. „S Dianou? No… Rozdělili jsme si práci a bylo to v pohodě.“ Trochu mě zarazí, když vypráví o Thomasovi. Nikdy jsem si ho vlastně nevšímal. Tedy rozhodně ne na bylinkářství. „Asi to není jeho silná stránka. A nepokukoval spíš po sestře? Všiml jsem si, že na sebe celou dobu dělali ksichtíky. Přijde mi to trochu trapné, snažit se furt toho druhého rozhodit. Asi ale nedokážu sourozeneckou rivalitu pochopit, jsem jedináček.“ Konečně jsem se dostavil do velké síně a mohl jsem Dee říct o svém prefektství. Naštěstí z toho má radost jako já. Dokonce mě i odmění polibkem. Také se zasměji, když prohlásí, že by přeci školní řád nikdy neporušila. Smích mě ale rychle přejde, když pokračuje. Její naznačení bylo poměrně důrazné. Ne, že by mi to vadilo, to samozřejmě ne. Jen jsem si myslel, že mají holky rády spíše romantická gesta v rámci pomalých začátků vztahů. Naznačování nějaké… fyzické romantiky… jsem považoval za tabu. Překvapilo mě to tak, že se dokonce zakuckám jablečným moštem. Rychle zbytek polknu a rozkašlu se. Jakmile mě záchvat kašle opustí, rychle ještě přemýšlím, jak to zachránit. „Nevím nic o tom, že by to bylo zakázané.“ Také se usměji a přemýšlím, jestli nekecám. No, muchlování na chodbách zakázané je, ale přeci jen se zde v Bradavicích dá najít i trocha soukromí. Jen mě teď nenapadá kde. „Já a bát se podzemí? Podzemí tak trochu patří k metalové kultuře. Bych musel spálit půlku triček, kdybych se bál.“ Takže do Prasinek přes týden? „Fakt? Se docela divím poté, co se stalo s Jackie. Ale Prasinky jsou docela bezpečné. A netušíš, jestli musíme mít další povolení, nebo jestli nám stačí to původní?“ Už vidím, jak zase otravuji Cass kvůli posílání dopisu, když jsem jí za tímto účelem využil včera. |
| |||
Skleník č.5Didý, Christian, NairaPondělí 13.9. Nairu nechám Nairou a víc si jí nevšímám. Ono by jich taky neubylo, kdyby si na to přišli samy. Takhle akorát pozbydou skills. Ale jak chceš, kočičko. Sám se zadívám na sestru a všimnu si, jak si ten šprt raději čte, než aby jí chudinku zabavil. Co to je? Ale co, šprtospárští jsou prostě divná banda. Můj velevážený zdroj informací, éterická bytůstka jménem Lenka, je naprosto stejná. Člověk se s ní baví, ale nevidí jí do obličeje přes nejnovější číslo Jinotaje a místo krátké a věcné odpovědi nejprve vypráví o nejrůznějších stvořeních. Nakonec ale odpoví a to většinou na té nejlepší úrovni. Navíc, je docela hezká… Mám z nějakého důvodu tyhle šmudlí typy rád. Nic jsem na ní však nikdy nezkoušel. Vím, jak to dopadá, a nechci se připravit o jednu z mála kamarádek, co mám, když nepočítám sestru. Najednou se ozve šílená rána a já se automaticky otočím za zdrojem. To už vidím jen Helen a její popálené ruce od výbuchu. Zjevně ne každý považuje Rosalie za tak ultimátně roztomilou, že neustále visí na jejích rtech, jako já. Jejich chyba. A krásná Helen má popálené ručky. Sakra Danieli, ty jsi ničitel něžného pohlaví! O to víc mě zarazí, když uslyším Rosalie, jak se do něj pustila. To má od roztomile nesmělé kantorky z počátku hodiny na hony vzdáleno. Je to šílené, ale pochopitelné. Takhle by se naštval asi každý. V pátém ročníku a taková blbost. Nakonec konečně hodina končí i přes nezdary ze strany některých mých spolužáků. Stejně jsme z toho nevyšli nejhůře. Možná, že jsou šprtospárští největší bedny, ale taky největší srabové. „Tak co, jak ses bavila?“ pronesu k sestře, když se konečně zase sejdeme poté, co skončí hodina. Nevypadá úplně nejšťastněji. Když přijdeme do společenky, hned se podívám na nástěnku a zatáhnu Didý za hábit, aby se taky podívala. „Hej Chrisi! Je z tebe prefekt. Co hodláš pít na oslavě?“ Poté, co se to dostatečně probere, již vyrážíme na oběd. Cestou si přečtu nástěnku a nestíhám se divit. „Paráda! Musíme poslat hned po obědě Matce sovu. A každej den budeme moct chodit do Prasinek, jak se nám zlíbí. Hmmm, konečně budeš tlustá. Každý den v Medovém ráji.“ Následně vejdu dovnitř a sednu si k Nebelvírskému stolu. Sám si nandám, na co mám chuť. Mám toho tak akorát. Ne uplně plný talíř. Ani málo, ani moc. I tak stejně o část přijdu. Místo toho sleduji, jak sestra plní talíř tak, že to z něj div nespadne. Je to určité umění, v němž se stala mistrem nad mistry. |
doba vygenerování stránky: 0.81665706634521 sekund