| |||
Skleníky pondělí 13.záříChris, profesorka Rosalie a ostatní ,,V podstatě jsem přišla na to, že ty účinky tam jsou a byla by blbost o tom pochybovat." |
| |||
Felix, Naira, Rosalie, Thomas Pondělí 13. září Z téhle hodiny se pomalu ale jistě stává cirkus. S otevřenou pusou zírám na Christinu, které to vybouchlo přímo před obličejem. Kdyby tu byla Regina, nejspíš by už dávno omdlela. Skousla jsem jazyk, abych se kamarádce nezačala smát. Vypadala legračně. Byla jsem ráda, že se něco podobného zatím nestalo mne. Radši jsem sklopila oči a se soustředěným výrazem pozorovala směs, která si dělala, co chtěla. Trochu vyděšeně jsem od stolu odstoupila. Nevěděla jsem si s tím rady. Proto jsem trpělivě čekala na Rosalii, která mezitím chodila stolek od stolku a radila. Má přání ohledně se Felixe se nakonec vyplnila. Měla jsem co dělat, abych skryla úlevný výdech. Díky bohu. Nebyla jsem si sice jistá, jestli něco umí nebo dokáže, ale byl to havraspárský. Musel něco umět. Od toho byl v té koleji. Mile jsem se na něj usmála. "Ahoj. Ty si teda umíš vybrat, kdy dorazit. O to nejlepší přijdeš," skryla jsem kousavý tón a srdečně se zasmála. "Už jsme tu měli jeden výbuch, sápající se kytky, a pak tohle..." Prstem jsem ukázala na naši tančící směs, která se nehodlala evidentně jen tak zklidnit. "Jsi v pořádku?" Netušila jsem, proč skončil na ošetřovně, ale předpokládala jsem, že to byli ďasovci. "Ďasovci?" Zkusila jsem. Jakmile mi odpověděl, rychle jsem mu s pomocí učebnice ukázala a vysvětlila, co tu vlastně děláme. To už k nám dorazila Rosalie, která nám poradila přidat okvětní lístky. "No...." Skousla jsem si ret a po očku zkoumala lístky. "Nejsem si úplně jistá, kolik tam toho přidat..." Byla jsem lehce v koncích. Až do teď jsem to přežila jen díky pouhopouhému štěstí. Naštěstí nás zachránila Naira, která už byla s Thomasem evidentně hotová. Nepochybovala jsem, čí zásluha to byla. Horlivě jsem přikývla hlavou a ještě se tázavě podívala na Felixe, jestli s tím souhlasí. Nehodlala jsem propásnout tuhle příležitost. Když někdo nabízel pomoc, a ještě k tomu zadarmo, byla jsem pro. "Záchrana přišla! Určitě, pokud bys byla tak hodná. Budeme ti oba moc vděční," ukázala jsem prstem na tančící želé. "Máme tam prý přidat okvětní plátek, ale nejsem si úplně jistá s dávkováním..." Thomase jsem ignorovala. Beztak nechal Nairu pracovat jen proto, aby mohl pozorovat tu svou sestřičku. Jaká škoda, že neskončili spolu. Jestli se jen jedním prstem dotkne mého přítele, ufiknu jí ho... Bude pak ráda, že ji bude chtít aspoň její bratr. |
| |||
Bylinkářství - Skleníky Pondělí 13. září Alex, Rosalie, okrajově Christina Po skončení tělocviku je na programu chvíle volné zábavy, kterou využiju, stejně jako většina spolužáků, k návštěvě sprch. Ihned poté se vydávám na kolej, kde se převleču do čisté uniformy a jakmile mám i tuhle drobnost za sebou, vyrazím svým typickým výletním tempmem ke skleníkům, kde se má odehrávat další hodina pod vedením slečny Primrose. Není žádným tajemstvím, že bylinkářství nemám rád. Rostlinám jsem nikdy příliš neholdoval a tenhle předmět je jako na potvoru tak hloupý a nezáživný, že mám vždy co dělat, abych samou nudou neusl. Práci ve sklenících jsem si navíc bohatě užil minulý týden během školního trestu, tudíž mám jakékoliv zahradní aktivity vybrané na několik měsíců dopředu. Profesorka by to měla vzít v potaz a ve vlastním zájmu mě nechat být, nebo mi rovnou dát volnou hodinu s tím, že své jsem si už odpracoval. Vůbec bych se za to nezlobil, navíc mít k dobru celých čtyřicetpět minut zní jako sen. „Ahoj měňavko.“ pozdravím Alex s neskrývaným zájmem, když se znenadání objeví vedle mě. Jsem vážně rád, že jsem dostal do dvojice právě jí. Nerad bych pracoval s chlapcem, nedej bože s některým z čokošů. To bych nejspíš nerozdýchal. „Jak se vede?“ zeptám se zvědavě, to už ale profesorka pokládá vědomostní otázku. Nesnažím se na ní odpovědět. Její dotaz jsem totiž pořádně neslyšel, a i kdyby ano, nemám nejmenší tušení, co za květinu to před námi leží. Pro mě je to všechno stejnej plevel, nad kterým nemá cenu se nijak pozastavovat. Co mě však vyvede z míry je podrážděná reakce Alex na vlasáče z Čokospáru. „No moment… On je čokoš?“ Zděšení vystřídá výraz naprostého zhnusení. Jestli má někdo přehled o lidech, tak je to právě Alexandra, tudíž jejím slovům věřím. Určitě by někoho jen tak pro nic za nic nenazvala přihřátou transkou a už vůbec ne tak, aby to slyšel někdo další. „Bože, oni se snad množej či co.“ Se znechuceným vrčením si nasadím brýle a rukavice, to už mě ale zaujme profesorčina zmínka o vábidle na zvířata. Překvapeně vzhlédnu. „Prosímvás, dalo by se to použít i pro přilákání ztraceného mazlíčka? Nedávno se mi totiž ztratil sklípkan a není nikde k nalezení. Je to trochu divný… Měla mít mladý, už začala stavět kokon, takže neměla důvod utíkat. Myslíte, že by jí tenhle přípravek mohl nalákat zpátky?“ Dal bych za to všechno. Pája mi sice utíkal pravidelně, jenže se vždycky rychle našel, kdežto po Máje jakoby se slehla zem. Začínal jsem si o ní dělat opravdu velké starosti. Co když se jí něco stalo? „Nebude ti vadit, když si tu lahvičku nechám? Za odměnu ti dám mládě od Máji, pokud jí teda najdu…“ Upřu na Alex prosebný pohled, když v tom si všimnu jejího výrazu. Co tu holku zase žere? „Uklidni se.“ ušklíbnu se při narážce na Jordyn. „Možná je to tvoje kamarádka, ale teď je to moje přítelkyně. Líbí se mi a rád s ní trávím čas. Něco proti?“ Povytáhnu obočí. Jordyn jsem zatím nic neprovedl, tudíž se tu nehodlám nechat peskovat jako malej harant. To ať si Alex zkouší na někoho jinýho. „Nepřipadá mi nešťastná, ale jestli si myslíš, že strádá, tak běž a zeptej se jí, co si o tom myslí.“ pokrčím rameny, popadnu hmoždíř a začnu drtit lístky, které do něj Alex hodila. Přestanu ve chvíli, kdy se chystá rozříznout poupě. „Když dovolíš…“ Opatrně si od ní nožík vezmu a jediným řezem (6) poupě otevřu. Lehký jak facka. „Tohle by bylo. Teď už to jen přimíchat k lístkům.“ Přisunu hmoždíř blíž s úmyslem do něj začít lít nektar, ale než tak stihnu učinit, vyruší mě rána. Vlastně dvě. Zní to jako menší exploze doprovázená špalěnskými nadávkami. Zmateně se rozhlédnu kolem, abych zjistil, co se děje. První co spatřím je očouzená Christina. Když vidím ty ohořelý vlasy a nahozený brýle, nevydržím to a začnu se smát nahlas, podobně jako Daniel. „No tak to je gól!“ Celý rozesmátý začnu strkat hmoždíř směrem k Alex, aby se práce na chvilku ujala ona, minimálně do té chvíle, než se zase uklidním. |
| |||
Ošetřovna => Kolej => Skleníky “Uhm…“ Zarazím se na chvíli, když začne Erika tak otevřeně mluvit o veškeré vině padající na Malfoyovu hlavu. Nevím, jestli byla prostě tak milá a schválně o mém podílu mlčela, nebo si mě opravdu nevšimla, každopádně jsem byla moc velký zbabělec na to, abych jí kápla božskou. Proto jenom němě přikývnu a raději se dám do až moc důkladného a soustředěného očišťování svého obličeje mokrým hadříkem. Bylo to hloupý, ale trochu se mi ulevilo, když jsem zjistila, že ostatní hází vinu na někoho jiného než mě. Ohlédnu se po zdravotnici, když mě nabádá, abych si vzala další léky proti bolesti. Inu prosím, kdo jsem, abych odporovala. Poslušně zhltnu i nějaké ty medikamenty na bolest a pak se vydám směrem ven z ošetřovny. U dveří mě zastaví až Quinton, jehož naivní představa, že jeho lži jsou uvěřitelné, nás stála dalších osm bodů. Směska všemožných léčiv mě v nynější chvíli posadila na samotný vrchol absolutní apatie vůči mému okolí a tak se nakonec zase beze slova rozejdu dál. Člověk by řekl, že tohle přeci nemůže dělat schválně, nemůže být přeci tak hloupý a předpokládat, že mu něco z toho vyjde. Skutečně se snažím na něm vidět něco pozitivního a najít důvod, proč se chová jako kretén, který by jej taky dostatečně omluvil, leč prozatím to vypadá, že je to fakt akorát pitomec, který si svými výstupy krátí dlouhé chvíle. Rozhodnuta nekazit si den ještě svým poněkud výstředním a rozhodně nevhodně se chovajícím spolužákem, se vydám na kolej, kde jenom v rychlosti popadnu hygienické potřeby, abych se mohla přesunout do koupelny. Po rychlé sprše, kdy ze sebe smyju poslední zbytky krve a zápach rybiny se obléknu do školní uniformy, přičemž tu cvičící prozatím hodím k nohám postele. Vypořádám se s ní později, až bude víc času, protože tohle rozhodně pár minut zabere. Vlasy smotám do drdolu, aby se mi při následující hodině nepletly a se stále silnou podporou absolutního mámvpičismu vycházejícího z přijatých medikamentů, se vydám směrem ke skleníkům a následně do toho označeného velkou pětkou. Až když jsem uviděla madame Primrose, došlo mi, že tohle je vlastně první hodina s ní, oficiálně. Vždycky se zdála milá, dneska možná trochu nervózní, rozhodně ale na ni byl lepší pohled než třeba na Snapea, takže za mě zatím dobrý. Ani s rozřazením nemám problém, vlastně jediný, kdo by mě v tuhle chvíli vyloženě štval, by byl Quin. Snad poprvé jsem ráda, že je v Mrzimoru a tím pádem nemám šanci se s ním potkat. Postavím se vedle Kenjiho a na pozdrav na něj s úsměvem kývnu, nechci rušit profesorku při jejím výkladu a snažím se přitom pozorně poslouchat, abych si všechno zapamatovala. Nemůžu si přitom ale odpustit zachichotání, když se přede mnou Kenji ve svém úboru naparuje a sama sáhnu po svých věcech. Poslouchám dotazy svého spolupracovníka a zrovna jako jeho mě odpověď zajímá, proto svou pozornost nasměřuji směrem k profesorce Primrose. Po jejím vysvětlení se obrátí Kenji na mě s otázkou na mé mazlíčky. “Jojo, mám dvě myšky, obě holky. Jsi moc laskavý, že bys mi lahvičku nechal, ale mně k ničemu nebude, víc zvířat si stejně nemůžu dovolit.“ Bezstarostně se zazubím a vděčně na Kenjiho pohlédnu. Je od něj tak milé, že by mi ji přenechal, je to rozený gentleman. “Takže si ji určitě nechej, mně by k ničemu nebyla. Využiješ ji lépe.“ Doufám, že z toho bude mít aspoň trochu radost. Nakonec nejsem ani ten typ, co by šel tajně vábit nějaká zvířata do lesa. Jsem si ale víc než jistá, že nejednomu spolužákovi tahle myšlenka okamžitě vytanula na mysli. Upřímně, zrovna velkou radost nemám, že budeme pracovat s kyselinou, jedna pohroma za den docela stačila. Proto okamžitě kývám souhlasně hlavou, jakmile se Kenji rozhodne pro nožík. “Směle do toho.“ Podpořím jej a sama sáhnu po hmoždíři a lístcích. Tady se snad nic zkazit nedá a i když jsem i v naprostém vakuu na problémy celkem vynalézavá, naštěstí se mě smůla na chvilku pustila. Nestihnu ale všechno ani pořádně nadrtit a už se kolem nás rozeznívá úplný ohňostroj výbuchů. Strůjcem byl i sám Kenji, který ohrozil Christinu. Schovám ústa pod dlaň, aby nebylo vidět, jak přemáhám smích, s tím opálením a lehce ohořelými vlasy jí to neskutečně sekne. Podívám se na svého kolegu, pravděpodobně s poupaty budeme muset začít znovu. Vím ale, že já se tohohle úkolu nezhostím, protože v rukou nemám dostatek citu, takže moje šance na úspěch jsou prostě nulové. Navíc by to bylo moc nápadné a já nechci, aby si toho někdo všiml. “Napodruhý už to určitě bude lepší, teď už víš, co a jak.“ Povzbudivě se na Kenjiho usměju a přistrčím k němu další poupě, dodávajíc mu tak odvahy. Lístky mám nadrcené, takže teď už potřebujeme jenom tu tekutinu. S trochou štěstí tentokrát už Kenjimu neuteče. |
| |||
Ošetřovna, Skleníky- bylinkářství Profesorka, Janna - 13.9.,,Bohužel jsme neměli moc příležitostí spolu pořádně mluvit, ale je to super kluk." Mrknu na Quina, když ho doprovázím na ošetřovnu. Jeho návrh na obrácení se ignoruji. Pravděpodobně má z ošetřovny strach, to chápu. Spousta lidí nemá ráda takové to sterilní prostředí a tak. Ale není dobré ignorovat zranění! Co kdyby se z toho vyklubalo něco vážnějšího. Snažím se ho podpírat tak, aby na nohu nemusel příliš došlapovat a nebolelo to. Chystala jsem se jít s ním na ošetřovnu se vším všudy, ale on vypadá, že by mě nejraději nechal za dveřmi. ,,Cože? Jsi..jsi si jistý, že nechceš, abych na tebe počkala?" Zeptám se ho starostlivě, ale nechci se vnucovat, proto tedy sundám jeho ruku, kterou jsem měla obtočenou kolem ramen a poplácám ho po rameni. ,,To bude dobrý, uvidíš." Povzbudivě se na něj usměju a pak se už vydám zpátky ke stájím. Nechci, aby se profesor zlobil, takže raději přidám do kroku. Jakmile dorazím, ostatní už mají práci zadanou, takže si jen vezmu vidle a dojdu shazovat slámu do posledního boxu. Nejen, že to příšerně práší a mě to neustále nutí kýchat, ale také, když z půdy slezu, mám v blonďatých vlasech zapletené stébla slámy. Zrovna jsem se chystala nanosit do boxů i seno, když jsem uslyšela od jezera křik Hoochové a pak uviděla Acai s Helen jak běží ze stájí pryč. Na moment mě přepadne strach z toho, co se u jezera asi stalo. Snad se někdo neutopil! Proto jsem odhodila vidle a co mi nohy stačily jsem k jezeru běžela také. Doběhla jsem zrovna ve chvíli, kdy hladinu vody prorazilo gigantické chapadlo. Zůstanu stát jako opařená, neschopná pohybu nebo slova. Pusu mám doširoka otevřenou a oči vytřeštěné. Něco takového jsem neviděla ani ve snu, natož na vlastní oči. To je neuvěřitelné.. Celá bledá pozoruji, jak chapadlo opatrně pokládá studenty na břeh. Někteří kašlou vodu, někteří nereagují. ,,Proboha, co se stalo?! Co se stalo?! Kde je Fabian?!" Rozkřičím se a běžím ke břehu, kde se zuřivě točím na místě, srdce až v krku a modlím se k Bohu, abych tu někde viděla bratra. On byl momentálně ten jediný, kdo mě zajímal a o koho jsem se strachovala. Jen malá myšlenka na to, že ho snad ztratím měla za následek rozklepaná kolena a kdybych ho zrovna nespatřila ležet na břehu, nejspíš bych se svalila na zem jako Acai. Prorvu se k němu, nechtěně do někoho strčím a s úlevným vydechnutím si k němu kleknu, abych ho mohla pevně obejmout. V duchu děkuji Bohu, že je zdravý a na živu. ,,Jsi v pořádku? Není ti něco? Co se stalo?" Pořád trochu vyděšeně si ho měřím pohledem a pomáhám mu na nohy. Jakmile mi líčí jezerní příhodu, rychle pohledem počítám spolužáky své koleje a pohledem taky sklouznu na blonďatého chlapce, který zrovna odcházel. Je v pořádku, uf. ,,To je šílené! Já věděla, proč do té vody nemám lézt." kroutím nad tím hlavou cestou zpátky, co vedu Fabiana do hradu. Nedávná hádka byla momentálně zažehnána, ani jsem si na ni nevzpomněla. Ale věřím, že náš malý spor rozhodně není u konce.. Poté, co se jde Fabian osprchovat, se já převléknu do uniformy a pomalu se rozejdu ke skleníkům, kde ještě potkám Emily a stačíme se dohodnout na společném obědě na dvoře. Uvnitř skleníku se blaženě nadechnu. Milovala jsem tu vůni květin a půdy. Bylo to, jakobych se najednou přemístila do úplně jiné země. Ve sklenících je vždycky úžasný klid. Člověk slyší jen šelest a zpěv některých květinek. Dojdu na své místo a se zájmem se podívám na květinu před sebou. Ipaasha, hned ji poznám. Už jsem o ni četla, ale nenapadlo by mě, že nám ji někdy profesorka přinese do hodiny. Pozorně si vyslechnu její instrukce a věnuji ji povzbudivý úsměv, když zaregistruji, že je z nás nejspíš trochu nervózní. Vůbec se jí nedivím. Být na jejím místě a mluvit na tolik lidí.. Asi bych omdlela. Mám přímo hrůzu z přednášení před celou třídou a referátů! ,,Ahoj." usměju se na Jannu, která mi byla přidělena do dvojice. ,,Já teda otrhám ty lístky." okomentuji, když si celá nesvá nasazuje rukavice. ,,Jsi celá zelená, víc než naši spolužáci z hadí koleje." rozesměju se. ,,To můžeme být rády, že jsme nedostali žádnou masožravku. Kdysi jsem četla o jedné, která je velká jako člověk a taky je schopná ho celého polknout! Prý lidi láká na vůni kafe. Nevím, co je na tom pravdy, ale jestli voní skutečně jako kapučíno, asi by mě vážně sežrala!" Rozpovídám se a otrhávám Ipaashe bílé okvětní lístky. Dění ve skleníku pouštím jedním uchem tam a druhým ven. Jsem už tak nějak zvyklá, že někomu něco vybouchne nebo vyhoří. A tentokrát to překvapivě nebyl Seamus. |
| |||
Skleník13. září Thomase poslouchám jen tak na půl ucha a občas přikývnu, aby si myslel, že jeho povídání o lektvarech snad poslouchám. Když sebou trhnu a málem ho poleju, vyděšeně se na něj podívám. "Ježiši, jsi v pohodě?" zeptám se ho a rychle si prohlídnu jeho ruce, ale vypadá to, že těch pár kapek dopadlo na stůl. Thomas si z toho taky nic nedělá a ptá se mě, na co lektvar chci. "Snažím se v lese nalákat jednorožce. Jsem ale srab, tak se neodvážím moc daleko. Před týdnem jsme šli do Zapovězeného lesa s Benjim a Alex na testrály a to bylo nejdál, co jsem kdy byla. Sama bych se moc bála," odpovím mu. Pak se zasměju. "Ale když to říkám takhle nahlas, asi není nejlepší nápad používát afrodiziakum na okraji Zapovězeného lesa," uznám očividnou chybu ve svém plánu. To rovnou můžu skočit z věže. Naše směs vypadá na jedničku. Prohlídnu si flakonek proti světlu a nevidím ani žádné zakalení. Na první pokus to vůbec není špatné. Škoda, že mi takhle nejdou i ty zatracené lektvary s netopejrem. "Dobrá práce," pochválím nahlas Thomase a vlastně i sama sebe. Když máme hotovo, můžu se pořádně rozhlédnout po skleníku. Týna vzala celou tu záležitost celkem dobře, ale najednou slyším vyjeknutí Sinestrynásledované vodopádem rodného jazyka. Nemusím umět španělsky, abych poznala, že to asi není děkovná řeč. Soucitn po Tristanovi loupnu okem. Nedivila bych se, kdyby se na něj Sinestra vrhla a vyškrábala mu oči, kor když teď neměla rukavice. Po několika minutách mě ale tohle okounění nebaví, tak se otočím na dvojici vedle nás, kteří s tím ještě trochu bojují. "Nechcete pomoc?" zeptám se Deirdre s Felixem, který teprve dorazil z ošetřovny a tak není asi v nejlepším rozpoložení. |
| |||
Skleník č.5Didý, NairaPondělí 13.9. Lístky jsem poctivě rozetřel v hmoždíři najemno. Netrvá mi to dlouho, mám to už v ruce z jednoho z mých oblíbených předmětů. „Ale jdi ty. Ses ještě nenaučila ty jeho zlý ksichty ignorovat? Snape je pes co štěká, ale nekouše... většinou.“ Vzpomenu si na ty hodiny strávené v prváku tresty po Snapea, než jsem se naučil při jeho hodinách trochu krotit hormon. Naštěstí si zasedl na jiné, takže mám relativně klid. „Lektvary jsou často popisovány zbytečně složitě. Udělej tři otáčky ve směru a pak jednu v proti směru hodinových ručiček... co to je za blbost? Stačí to prostě zamíchat pomalu, ale pořádně. Ti co občas ty učebnice píšou, jsou idioti, co si myslí, že s tím může něco udělat, když to mícháš tam nebo onam. Kdybys to udělala opačně, tak se nic nestane. Jde jen o to, abys rozbila ten vír. Stačí u toho myslet a nenechat se vystresovat netopejrem.“ Zatímco jí poučuji o tom, jak jsou alchymisté pošahaní staříci, míchám pomalu obsah hmoždíře, zatímco Naira přilévá lektvar. V tu chvíli sebou trhne kvůli výbuchu odněkud ze skleníku. Uhnu rychle rukou, aby mě nepotřísnila, ale není to tak hrozné. „Víš, co se říká? Že kdo se takto snadno leká, má černé svědomí. Tak co s tím lektvarem uděláš, až bude hotov?“ zeptám se Nairy a podívám se na sestru, která se šprtem taky pokročila. Jo, to bude zase keců o tom, jak je lepší, než já. Zakřením se na ně, ale ve skutečnosti toho kluka spíš lituju. Chodit s tou blonďatou zmijí chce asi dávku sebeovládání. Nebo je prostě flegmouš a nedochází mu, že ho jen tahá za nos. Ale jak se to říká: nech brouka žít? Když už máme hotovo, přemýšlím, co teď. Je to nějaké moc rychlé, asi nás ještě něco čeká. Do té doby mám ale volno a co jiného dělat, než si prostě prohlížet okolí a občas i naší roztomilou kantorku. A k čemu je asi tohle? Kuš! Odskočím, když se po mě ta kytka začne sápat a raději se vrátím na místo. |
| |||
Skleník č.5Dee, DianaPondělí 13.9. Zamračím se, když Dee řekne, že jí také napadli. Jsem zklamaný, že jsem nemohl svojí princeznu ochránit a namísto toho jsem se sám topil jako idiot. Poté, co se ve sklenících rozdělíme, zamířím ke Cass, Dominikovi a Runě, se kterými většinou poslední dobou pracuji. Překvapí mne však, že nás profesorka Primrose rozdělí do dvojic úplně smíchaných mezi kolejemi. Asi chce testovat, jak si poradíme s nezvyklými partnery. „Ahoj,“ pozdravím se s Dianou, „Snad ano“. Vím o ní prakticky jen, že je z Nebelvíru a že má dvojče se kterým jsou občas slyšet. Krom toho jsem slyšel něco o jejich nezdravém vztahu, ale nehodlám si dělat závěry na základě pomluv. A poté započal výklad. Nenávidím bylinkářství. Je to největší ztráta času hned po péči o kouzlené tvory (což před Dee nikdy nevypustím z ústního otvoru). Jistě se tvářím trochu otráveně. Ten čas by šel strávit poněkud konstruktivněji, než se hrabat v kytkách. „Proč vlastně nemáme při bylinkářství používat kouzla? Accio nektar, difindo a podobně... byla by to práce na pět minut a zdaleka by to nebylo tak... divné,“ postěžuji si kolegyni, která se zrovna neúspěšně potýkala s kytkou. Podívám se na Dee, která to má evidentně v ruce od přírody a přijmu od své sousedky ochranné pomůcky (ve kterých vypadám jako blbec) a s nožíkem vypadám jako mudlovský moula. Nicméně, lektvary jsou jedním z mých oblíbených předmětů a dnešní hodina je jim až na to, že je kytka živá, velice podobná. V první řadě mě to trochu ukonejší, neboť nemusíme přesazovat, a hnojit jak to dělají mudlové. Zadruhé je to něco, co mi jde. Vsunu do poupěte čepel sice poněkud brutálně, ale přesně a po chvilce práce již mám nektaru z fialového květu dostatek (10). Lahvičku odstavím stranou a počkám na Dianu, než bílé lístky najemno rozdrtí. Poté začnu pomalu přilévat lektvar za stálého míchání, ovšem opatrně, aby nedošlo ke vznícení. |
| |||
Skleníky Emily, Profesorka Primrose a ostatní Pondělí, 13. Září "A přišla jsi na nějakou odpověď?" Usměju se na Emily, když zmíní, že se s rostlinou již setkala a že jí zajímalo totéž. Ani se nedivím koho by nezajímal účinek na lidi, když s tím přicházíme do kontaktu. Když se mě snaží popíchnout ohledně následného užití lektvaru po tváři se mi překlene úšklebek. "Utahuje si ze mě, ale je to legrace." "Díky jestli budeš chtít můžeš být součástí následných experimentů, neboj se všechny výsledky bedlivě zaznamenám." Zazubím se na ní, jako sluníčko, abych jí jemné popíchnutí oplatil. Neumím si představit, co to udělá s lidmi, ale řekl bych, že účinky budou asi...snad...slabší, než u zvířat. Jsem rád, když se ujme Emily samotné práce s poupětem, vzhledem k tomu, že nejsem moc úspěšný a docela mě překvapí, kdy mi položí ruku na poupě, abych jí ho přidržel. "No jo jsem to ale vůl, jasně že takhle to půjde lépe." Uvědomím si, když mne její dotek přestane hřát na kůži. Se zájmem bedlivě sleduji, jak se zkušeně a opatrně dostává do poupěte kousíček po kousíčku. "Jsi skvělá, jde ti to, jako po másle." Dívám se, jak kapičky šťávy stékají do mističky. "Jop, nadrtil." Přikývnu nad její otázkou, která je spíše, jen kdyby náhodou. Směs se hezky mísí v hmoždíři, když jí promíchává. "Ymm s tvou pomocí rád." Opětuju její úsměv, když mi nabídne, abych to ještě zkusil a přijmu zpátky nožík. Volnou rukou si opatrně přidržím poupě a začnu tak, jako ona pomalu a opatrně rozřezávat, abych z něj mohl vymačkat po kapičkách šťávu. Samozřejmě jsem připraven postup obměnit, kdyby se jí zdálo, že něco dělám špatně. V tomhle Emily věřím více, než sobě. Jde jí to dobře. "Kde ses naučila takhle zacházet s kytkama? Určitě to není jen školou že?" Zvídavě na ní kouknu. |
| |||
Skleník č. 5 Pondělí, 13. září Poněkud poblednu (tedy, ještě víc), když si povšimnu těch pohledů, které po mně vrhá Alexandra. Kdyby pohledy uměly zabíjet, zítra vedou mši za mě - a nebo možná ne, vzhledem k tomu, že nejsem jedním z Brumbálových oblíbenců. Mám se na co těšit. Pohledem přelétnu okolí. Felix pořád nikde... pousměju se na Quintona, když najdu jej pohledem, a pak už se ve spolupráci se Sinestrou vrhám na květ s nožem. Nožíkem. Prvně se mi zdá, že to jde dobře... pak mi ovšem díky dvojité vrstvě rukavic nožík sklouzne v dlani a zajede přesně tak, jak neměl. Kytka se stříkotem brání a já s vyjeknutím pustím nožík a kryji si alespoň tvář rukávem zakrytými pažemi. Díky Merlinovi žádná z dráždivých kapek se přímo na kůži mého obličeje nedostane, i když pochybuju, že jim bude trvat dlouho prosáknout rukávy. "Pardon! Pardon..." vyhrknu směrem k Sinestře a Angele, když si uvědomím, že má hloupá chyba ublížila oběma mým sousedkám. Angela dokonce upustila misku se svou dosavadní prací... "Moc mě to mrzí..." Zkroušeně spěšně otřu si zbytky nevsáklé tekutiny z rukávů a zkusím to s nožíkem znova, bezprsté rukavice tentokrát v kapse, na rukou jen ty ochranné. Tentokrát se mi květ povede otevřít a zahanben prvním příšerným pokusem napodruhé opatrně vyškrábnu kýžený nektar. "Budeš si chtít to afodiziakum nechat?" zeptám se Sinestry, jakmile jsem mimo nebezpečí, že nepozorně něco pokazím znova. |
doba vygenerování stránky: 0.95973896980286 sekund