| |||
Ošetřovna -> ložnice -> bylinkářství Pondělí 13. září Poděkuji Etty za mastičku a jelikož jsem propuštěná, jdu se chystat na hodinu. Před odchodem z ošetřovny ještě odchytím Ryana. “Jestli tedy chceš, promluvíme si po bylinkářství. Teď se musím jít ještě nachystat,“ pousměji se na něj nejistě a rychle, aby ho nenapadlo jít se mnou, se vydám do ložnice. Tam se převléknu, nalíčím a popadnu nějaké psací potřeby, kdyby byly potřeba. A vydám se směr skleník. Ostatní už jsou vevnitř, když přijdu. "Omlouvám se, byla jsem ještě na ošetřovně, řeknu profesorce. Rozhlédnu se, kde sedí Barča, se kterou mám být ve dvojici, a zamířím přímo k ní. Zrovna drtí jakési bílé lístky poněkud zvláštní rostliny. “Ahoj… promiň, trochu mi to trvalo… Co máme dělat…?“ Při její odpovědi (ať už bude jakákoli, i když doufám, že instrukce předá xD ) si obléknu rukavice a brýle, jako mají ostatní. “Takže nadrtit a namíchat? No… tak já se vrhnu zatím do otvírání toho poupěte, s noži to umím,“ popadnu nožík. Tak… s noži to sice umím, ale tohle je hodně jemná a piplavá práce… a tohle není moje dýka, je to cizí nůž… tak zcela upřímně doufám, že bude ostrý a bude dělat, co po něm budu chtít… Opatrně, abych ho nerozmáčkla, popadnu poupě a jistým pohybem v něm vyříznu malý otvor (6), kterým budeme kapat nektar. Jsem celkem ráda, že se mi to povedlo, nerada bych nám celý výtvor zkazila v počátku. Ale nože a dýky jsou opravdu moje silná stránka! Tohle to jen potvrzuje! Až bude mít Barča nadrceno, můžeme zkusit kapat a míchat… |
| |||
Jezero => Kolej => Skleníky Vzhlédnu k Dee, která se k nám přiblížila a jemně se na ni usměji místo odpovědi. Sama jsem ve vodě nebyla, takže ta otázka byla směřována spíše k Richardovi. “Jsem ráda, že i ty jsi v pořádku.“ Usměji se na ni s upřímnou starostí. Když už Blagden skončil na ošetřovně, aspoň byl jediný s nějakým vážnějším zraněním. Ne, že by mě to těšilo, ale nakonec to mohlo dopadnout mnohem hůř. Pak tu sice ještě byl zmatený Richard a navztekaný Wolfram, to už se ale dá přiřadit do přijatelných ztrát. Nemůžu se zbavit té hluboké úlevy, že jsem u toho všeho nebyla a na oči mi nepřišel jediný ďasovec. I tak mě nepříjemná blízkost jezera znervózňovala. Jakmile Richard se zamračením odpálkuje můj návrh na ošetřovnu, pokorně kývnu hlavou a smířlivě se na něj pousměji. Měla jsem vědět, že on víc než kdokoliv jiný ví, jestli ošetřit potřebuje nebo ne. Proto moje poznámka byla dosti zbytečná a možná urážející, i když jsem to tak rozhodně nemyslela. Nejsem ten člověk, který by zpochybňoval jeho vnitřní sílu a vůli, akorát jsem se v první chvíli nebyla schopná ovládat, díky čemuž jsem si vysloužila onen příkřejší tón. Přijatelné, nakonec si za to můžu sama. “Dobře.“ Potvrdím jeho přesvědčování o jeho stavu. Nakonec, i kdybych byla jiného názoru, stejně by si ode mě poradit nenechal, a proto je mnohem jednodušší mu prostě věřit a doufat, že ví, co dělá. Postupně mu podám všechny jeho věci, aby se mohl nasoukat zpátky do uniformy. Jsem přesvědčená, že kdyby u sebe měl hůlku, všechno by to dopadlo jinak a ještě by byl hrdinou celé školy. Leč bohužel, náhoda tomu chtěla, aby ji zrovna nechal na břehu. Nevadí Ričí, budeš hrdinou příště! “Máš pravdu.“ Přikývnu mu na jeho domněnku a zamyslím se nad jeho návrhem. Inu raději bych si skočila na kolej a převlékla se do normální uniformy, ta cvičící mi zrovna dvakrát neseděla a ani ona mikina nebyla zrovna můj styl. Dřív než se ale zmůžu na odpor, Richard se vydá směrem ke skleníkům a mně nezbývá nic jiného, než ho v pokorném tichu následovat. Ani se nenamáhám mu odpovídat, protože podle jeho okamžité akce to asi nebyla ani otázka mířená na mou osobu. Nakonec se stejně budeme rýpat v hlíně a s největší pravděpodobností bych se mohla jít zase hned převlékat. A to by mě mrzelo mnohem víc v klasické uniformě než v cvičebním úboru, který na sobě mám teď. Má nevkusnost mi ale nedá klidu a já dobrou půlku cesty přemýšlím jenom nad tím, jak je ten cvičební úbor hrozný a jak v něm musím vypadat jako strašidlo. Zároveň také sbírám sílu ozvat se Richardovi na protest, protože to není zrovna jednoduchá věc otevřeně mu oznámit, že hodlám měnit plány. Nakonec se tiše Richardovi omluvím s tím, že se ještě skočím převléknout. Do koupelny si zajdu omýt jenom ruce a obličej, pár minutek pak věnuji i nějakému tomu líčení. Upravená a v sukni se rozhodně cítím mnohem lépe a během chvilky už jsem zase zpátky na pozemcích a vracím se k Richardovi, který tam očividně celou dobu čekal, tvrdohlavý jako vždycky. Zbytek času strávím postáváním vedle svého lorda, přemítajíc nad vším možným i nemožným, tak nějak ignorujíc okolí. Nedělo se nic, co by stálo za mou pozornost. Doporučení Hermiony ohledně učebnice si neberu k srdci a zamířím do skleníků, po boku Richarda, jak taky jinak. Občas to vypadá, jako kdybych se k němu přilepila lepidlem a rozhodně bych to občas ráda udělala. Proto mě moc nepotěší, když se ke mně dostane informace o tom, že se nová profesorka Primrose rozhodla být aktivní, co se týče mezikolejních vztahů. Ne, že bych proti Danielovi něco měla, ale chtěla jsem být s Richardem a sledovat jej při práci, jeho soustředěný obličej a tak. Nakonec ale není zbytí a já se tedy vydám postavit po boku Dana. Nebyla jsem zrovna ten typ, co by bral nevraživost mezi našimi kolejemi nějak vážně, proto se na něj na přivítanou jemně usměji, víc ale nestihnu, protože se dá profesorka do sáhodlouhého výkladu. Snažím se jí stačit a pohledem vyhledávám pomůcky, abych se přesvědčila, že nám skutečně nic nechybí. Mimoděk pohledem vyhledávám i Blagdena, který ovšem na hodině chybí. Trochu mě to znepokojilo. Žila jsem v přesvědčení, že když už byl schopný na ošetřovnu jít sám, nic tak hrozného to být nemůže. Asi jsem se spletla. Snad ještě dorazí. Popřípadě se na něj po hodině půjdu podívat. Když nastane prostor i pro nás, otočím se na svého Nebelvírského kolegu a tázavě zvednu obočí. “Prosím, vyber si, co by ti bylo milejší.“ S jemným úsměvem na rtech mu dám možnost první volby. Samotné mi bylo vcelku jedno, který z úkolů dostanu, proto jsem chtěla nejdřív dát prostor Danielovi, aby se mohl rozhodnout. |
| |||
Pokoj > BylinkářstvíPondělí, 13. záříProfesorka, BenjiNěkolika minutový šlofík se ukázal jako špatný nápad. Vstala jsem mnohem víc unavená, než když jsem si šla lehnout a ani jsem nebyla schopná pořádně zabrat. Vidina toho, že bych přišla pozdě na hodinu, mě neustále držela v pozoru. Přestože jsem měla takový pocit, že Rosalie by za to nikomu body nestrhla. Při její první hodině se určitě bude snažit udělat dojem a prohřešky odpouštět jen s napomenutím. Pokud vůbec. Líně se protáhnu. Po plavání jsem vždycky tak strašně unavená. Vymotala jsem se z postele a posbírala pomůcky na hodinu. Vždycky mi chvilku trvalo, než mi po spánku mozek začal pracovat tak, jak by měl. Takže jsem dobrých pár minut panikařila, že nemůžu najít hůlku, než mi došlo, že ta už se dávno válí někde na dně jezera. S otráveným zamručením jsem se nalíčila, učesala si vlasy a pak se odploužila do skleníku. Bylinkářství. Pokud je kromě Lektvarů předmět, ve kterém jsem opravdu levá, tak je to Bylinkářství. Těžko se mi to přiznávalo, ale ať jsem se učila názvy, postupy nebo si snažila zapamatovat jejich vzhled, tak mi to prostě nešlo. Už jsem přestala počítat, kolik hodin jsem nad tím strávila a snažila se narvat si to do hlavy skoro násilím. Ty kytky beztak vypadají všechny stejně. Ozdobila bych si jimi dům, ale abych se musela učit, jak se o ně starat? K čemu? Na to budu mít lidi. I kdyby to byl ten nejšerednější chlap, co vůbec existuje, tak si ho vezmu, abych to měla z krku. Budu svou vlastní paní. Budu mít lidi na všechno. Nikdo mě nebude komandovat, nikdo mi nebude říkat, co mám dělat. Žádné výlety k Richardovi, žádné falešné šperky nebo obnošené oblečení. Už aby to bylo. Doma jsem pracovat musela, i kdybych třeba nechtěla, takže jsem zvyklá, že se občas zamažu. Nejsem tak ulítlá na čistotu jako Regina, ale příjemné mi to také není. Navíc všechny ty pomůcky… kdo ví, kdo je všechno nosil přede mnou. Co když něco chytím? Při vstupu do skleníků jsem si musela dlaní zakrýt ústa, abych si mohla zívnout. To teplo a dusno na mě působilo všelijak, ale rozhodně mě neprobralo. Mlčky se odeberu k profesorce, abych se přidala ke své dvojici. Kývnu na Benjamina a na lavici si odložím zápisník stužkou a učebnicí. Samozřejmě jsem si dnešní látku podle učebnice už pročítala, ale třeba se dozvím nějaké novinky, které bych si měla zapsat. Nakonec si stejně zapíšu každé slovo, co z Rosalie vypadne a to i přesto, že si to stejně nebudu pamatovat. V duchu už se děsím, co by se při dnešní hodině mohlo všechno přihodit a pak si s viditelným soustředěním nasadím brýle i rukavice. „Pokud jde o mě, raději bych něco, co by zvířata odpuzovalo. Budu ráda, když si náš výtvor necháš. Určitě už přijdeš na způsob, jak to využít.“ Na pokoji máme pár přebytečných ještěrek a to poslední, co bych si přála, je, abych vlastnila něco, co by je ke mně přitahovalo. Navíc s mým talentem na tyhle věci dost pochybuji, že výsledek naší práce bude použitelný. Pokud tedy Benjamin není génius, co se plevelu týče. Rozhodně vypadal, že se na to těší. Sama jsem pečlivě zvažovala, u které z činností je menší možnost, že se něco pokazí. „Drtit. Kluci jsou prý zručnější, co se jemnější motoriky týče, takže pokud nemáš nic proti, přenechám ti práci s poupětem.“ Podívám se na něj, a pokud nemá nic proti, dám se do vytrhávání okrajových lístků a jejich drcení. Jde mi to pomalu. Neustále zívám a zavírají se mi oči. Měla jsem si skočit do hlavní síně pro kafe. Tímhle tempem tu usnu, takže se rozhodnu, že by bylo nejlepší zabavit se konverzací. Ale o čem se s ním mám bavit? Vím o něm akorát to, že není čisté krve a dokáže být nepříjemně hlasitý. Kolikrát jsem ho od mrzimorského stolu slyšela až k nám. Detaily mě nezajímaly. „Jako kdyby se nic nestalo, že?“ Přes ochranné brýle se rozhlédnu po ostatních spolužácích. „Málem jsme se před chvílí všichni utopili kvůli ďasovcům, zachránila nás obří oliheň a teď je vše při starém.“ Možná jsem od malička žila ve světě kouzel, ale nepřestávalo mě překvapovat, jak přizpůsobiví kouzelníci jsou. „Jako kdyby to bylo na denním pořádku.“ |
| |||
Pondělí 13. záříShrnutí tělocvikuPřevážně Daniel, Ryan a EmilyPokud jsem si myslel, že mě nic horšího než rozcvička nečeká, pak jsem se šeredně mýlil. Ihned po ní místo jakéhokoliv vydýchání či odpočinku dostáváme za úkol oběhnout hřiště a já jakožto opozdilec ho musím nedobrovolně obíhat dokonce dvakrát. Proti fyzickým aktivitám jsem nikdy nic neměl, stejně tak proti běhu, jenže snažte se ze sebe vydat to nejlepší, když vás de facto odrovnají už během rozcvičky. Je to stejně platné asi jako když Don Quijote bojoval s větrnými mlýny. „Aigoo…“ S jazykem až dole se dotrmácím k Danielovi s Ryanem, kteří se mezitím připravují na baseball. „Vidím tunel a světlo.“ postěžuju si a automaticky se chopím poslední zbylé pozice. Stejně se v následujících několika minutách prostřídáme, takže je úplně jednou, kterou roli schytám první. V baseballu nejsem nijak zdatný, to uznávám, ale rozhodně na tom nejsem tak bídně jako Christina, která právě vpálila Helen do břicha pořádnou ránu. Oproti ní tu každý hraje jako člen New York Yankees. „To, že jsou hadi škodolibý k ostatním bych ještě pochopil, ale že se začnou mrzačit navzájem? I když u nich je možný fakt všechno.“ Nevěřícně nad tím zakroutím hlavou a chňapnu po chytačské helmě, kterou Daniel právě hází mým směrem. Bylo na čase se prostřídat. Cestou k jezeru konečně odpovím na Danovu otázku týkající se Cor. Řekl bych mu o tom už dřív, ale jako na potvoru se předtím zeptal zrovna během obíhání koleček, kde jsem byl rád, že jakžtakž popadám dech. Mluvení tudíž nepřipadalo v úvahu. „Já ti ani nevím…“ Nervózně přešlápnu z jedné nohy na druhou. „Moc jsme toho nenamluvili.“ Podrbu se na zátylku. Co si budeme nalhávat, řekli jsme si všehovšudy pár vět. Byl jsem nervózní jak prase a nejspíš i trochu koktal, takže můžu bejt vlastně rád, že jsem jí vůbec zvládl pozdravit. Jindy naprosto přirozená věc pro mě byla najednou nepřekonatelnou překážkou. „Nerad bych něco uspěchal. Vzhledem k tomu, co se stalo se to nehodí.“ Se ztrápeným povzdechem poslechnu profesorku a začnu ze sebe shazovat přebytečné věci, až na mě nakonec zbydou pouze plavky. Oblečení nechávám pohozené na zemi, vedle Danielovi, neméně úhledné, hromádky, takže to ve finále vypadá, jako by se tu svlíkli dva hadi. „Sakra, nevidím tam pořádně.“ Nakloním „velice nenápadně“ hlavu ke zmijozelské spolužačce, abych zjistil, v jakém stavu jsou její nohy. K mé smůle stojí trochu dál od nás, takže mé oko nezachytí přesně to, co jsem chtěl. „No, možná líp…“ Některé věci stačí vidět jednou a to, čeho jsem byl svědkem v dámských sprchách, mi bohatě stačilo. Jsou tu mnohem lákavější věci na koukání a abych byl upřímný, nohy Spontinové to nejsou. „Tak vzhůru do toho.“ Dodám si trochu odvahy, načež začnu přežvykovat Škytník. Chuťově to není žádná sláva, avšak po chvíli skutečně cítím, jak se mi tělem rozlévá příjemné teplo. Mé nadšení bohužel netrvá dlouho. Jen co vkročím do studené vody, naskočí mi husí kůže. Tohle ani omylem nejsou horké prameny, na které jsem zvyklý z Japonska! „Sakra, tak to je nářez.“ Zadrkotám zuby a pomaloučku se vydávám vpřed, když v tom na mě přistane várka ledových kapek. „Baka!“ zanadávám a otočím hlavu k dotyčnému, který měl tohle celé na svědomí. Daniel, kdo jiný. „Ty seš takovej kokos.“ zachechtám se a stejně jako on začnu plavat k první bójce. Přestože se snažím a dávám do výkonu vše, ani zdaleka se nemohu rovnat svému kamarádovi, který by mohl v rychlosti konkurovat kdejaký vodní potvoře. „Buď ses narodil ve vodě, nebo máš v prdeli vrtuli.“ zahulákám na něj a nechám ho, aby zkusil své štěstí v závodu ke druhé bójce. Sám se k ostatním soutěžícím nepřipojuji. Je mi jasné, že nemám nejmenší šanci, tudíž zůstávám alespoň v pozici pozorovatele. O pár minut později Daniel skutečně vyhrává. Nadechnu se, abych mu pogratuloval, jenže v tu samou chvíli mě cosi chytne za nohu a začne stahovat dolů. Evidentně nejsem jediný, komu se přihodila stejná nepříjemnost, to ale nemám v takovém zmatku šanci postřehnout. Přestože nemám nejmenší tušení, co se vlastně děje, instinktivně sáhnu ke svým plavkám s úmyslem vytáhnout hůlku, když v tom si něco uvědomím. Nemám hůlku. Zůstala na břehu. To je věc první. A věc druhá? Nemám plavky! Ta jezerní mrcha mi je právě stáhla dolů! „Panebože!“ Automaticky přiložím ruce ke svému odhalenému nádobíčku, jenže jsem nucen toho rychle nechat, protože s takovou neuplavu ani metr. Pak se ozve hlas volající mé jméno. „Emily?“ Otočím se za zdrojem zvuku. A skutečně! Spatřím svou kamarádku, jak po mně hází kus ztraceného oděvu. Oči se mi v tu ránu rozzáří jako malému děcku. „Arigato gozaimasu!“ Zavolám vděčně a rychlostí blesku na sebe trenky natáhnu. Ve vodě je to sice trochu složitější, ale pořád lepší než se pak na břehu promenádovat s holým zadkem. „Vole, ještě se mi směj…“ zašklebím se na Dana rádoby uraženě, když konečně vylezu z vody. Zběžně si ho prohlédnu, stejně tak ostatní spolukolejníky vedle něj. Někteří jsou v šoku a s několika nehezkými škrábanci, ale jinak se zdají být v pořádku. „Povím ti, nikdy sem se o něj nebál tak, jako teď. Vždyť mi ho ta potvora málem ukousla!“ zaběduju a plácnu sebou na zem. „Radši bych se utopil, než o něj přijít.“ Z rozprav o mém nebohém rozkroku mě vyruší až kraken, nořící se z hlubin jezera. Má reakce je dost podobná té Danielově. „Sním či bdím?“ Několikrát zamrkám, jenže ať se snažím, jak chci, chapadlo nezmizí. Pořád tam je a aby toho nebylo málo, právě vyhazuje na břeh některé spolužáky. „Tak tady přestává veškerá legrace…“ |
| |||
Od jezera do sprchy, do ložnice a nakonec na hodinu bylinkářství13. září, pondělí prof. Primrose a spolužáci Ještě chvíli jsem se oddávala blaženému vyčerpání, než Hoochová i na nás, co jsme tu na břehu jezera zbyli, dohlédla, abychom své stanoviště opustili. Dost neochotně jsem se zvedla, ani jsem se neobtěžovala s osušením, a jen na sebe halabala naházela cvičení úbor. Do hradu jsem se spíš odploužila, vůbec jsem nevnímala své okolí. Ani svá zranění, která naštěstí nebyla nijak vážná. |
| |||
Jezero - Umývárny v 1. patře - Pokoj - Skleníky13. září označení Spolu s Dee jsem se konečně dohrabala na břeh, už mi málem nestačily síly. Jakmile jsem pod sebou ucítila suchou zem, téměř jsem se zhroutila a těžce jsem vydechovala. Tohle bylo náročné, až příliš náročné. A šílené. Kolik lidí jsem tam musela ještě nechat? Kolik dalších tam zůstalo? Podívala jsem se na Dee a počkala jsem, než se mi trochu uklidní dýchání, než jsem jí odpověděla. "Netuším. Nejspíš ještě bojují s těmi ďasovci." Ještě jsem se nepodívala, kdo je už na břehu a kdo ne. Doufala jsem, že se ven dostali úplně všichni. Teda možná kromě Malfoye a těch jeho kamarádíčků. Pomalu jsem se posadila a sledovala jsem, jak Dee odchází ke svým věcem. Asi bych se také měla obléknout, ačkoliv k tomu vůbec neměla potřebu. Vždyť mi ani vůbec nebyla zima. Zůstávala jsem sedět na místě a míjeli mě lidé, co vylézali z vody ven. Najednou se z jezera vynořila obří chapadla. Vytřeštila jsem oči. Co to je? A co to dělá? Ale... nechtělo nás to zabít. Naopak, pokládalo to na zem studenty, kteří neměli tolik štěstí, aby se dokázali předtím zachránit sami nebo s pomocí někoho dalšího. Netušila jsem, jaký bych z tohohle měla mít pocit, ale asi byl dobrý. Po chvíli oživování se ukázalo, že jsme to zvládli do jednoho všichni. To se mi ulevilo. Až chvíli poté jsem se zvedla a došla jsem ke svému oblečení. Přehodila jsem si přes sebe sako od uniformy a nasadila jsem si boty. A pak jsem zamířila zpátky na hrad. V umývárnách jsem si dala sprchu, abych ze sebe smyla tu vodu z jezera a celý ten divný pocit z tělocviku. Ruce mě pálily a v mé jinak bledé kůži byly vidět zarudlé škrábance. Z některých tekla trocha krve, ale nejednalo se o nic, co by bylo třeba ošetřit. Nevypadalo až o tolik jinak než mé škrábance od kočky, tyhle jsem akorát měla po celé délce svých rukou, nejen na předloktí. A byly možná o trochu větší než ty, které mi dělá Sisi, když ji provokuji. Po umytí jsem se šla na pokoj převléknout do normálního oblečení a plavky jsem pověsila na rám postele, aby uschly. Jen jsem pohladila Sisi a zamířila jsem do skleníků, kde nás čekala další hodina. Dorazila jsem právě včas na její začátek. Uf, to bylo těsné. Ne, že bych tam chtěla nějak být. Bylinkářství nepatřil mezi předměty, které by mě bavily, ale co už. Budu se snažit předvést co nejlepší výsledek jako vždy. Však co mi také zbývá. Byla jsem přidělena do dvojice s Erikou, která byla nejspíš ještě na ošetřovně. Takže to vypadá, že asi začnu na tom hle "díle" pracovat zatím sama. Doufejme, že se mi nepodaří ublížit sobě nebo komukoliv jinému. Budeme pracovat s poměrně zajímavou květinou. Odpověd na otázku jsem neznala, takže jsem se alespoň zase něco nové naučila. Když profesorka domluvila, pustila jsem se do práce, zatím tedy sama. Vzala jsem si do ruky nožík a pomalu jsem vyřízla poupě. Odložila jsem ho stranou a začala jsem drtit okvětní lístky. U toho jsem se rozhlížela po třídě a zkoušela jsem najít někoho, kdo by vypadal, že ví, co dělá. |
| |||
Sprcha --> Mrzimorská ložnice --> Skleníky13. září, pondělí prof. Primrose, Týna
|
| |||
Konečně od jezera pryč a na hodinu bylinkářství (Skleník č.5) Pondělí 13. září profesorka Rosalie, spolužáci Ještě chvíli trvá, než se vzpamatuju z toho, co se stalo. Z úplně první hodiny v tomhle týdnu, na kterou jsem se tam moc těšila, se nakonec stalo něco, na co vzpomínat vůbec ráda nebudu. Naopak mě to dost rozhodí a nějak se nemůžu dokopat, abych se zvedla a pomalu přesunula do hodiny bylinkářství. Ale nic jiného mi nezbyde, protože by to zavánělo průšvihem, možná nejen pro mě, ale pro celou kolej. Zvednu se na nohy a odloudám se do pokoje, abych sundala plavky a oblékla se do suchého školního oblečení. Pevně doufám, že plavky hodně dlouho zase neuvidím. Příliš dlouho se na pokoji nezdržuju, času není zrovna dvakrát nazbyt a přijít pozdě nechci. I když se jedná o hodinu bylinkářství. Ne, že bych ji neměla ráda, spíš jen řekněme, že já a kytky si jednoduše nerozumíme. Mamka i babička pár květináčů doma měly (možná pořád mají), ale já byla za celý život majitelem jen dvou kaktusů, z čehož mi první uschnul a druhý na poslední chvíli zachránil táta před stejným osudem. Takže doufám, že buď bude paní profesorka dostatečně shovívavá anebo ne tuhle první hodinu zvolí jen teorii. Nejlépe rovnou obojí. Vklouznu do skleníku č. 5 společně s ostatními spolužáky, paní profesorka už je sice vevnitř, ale snad pozdní příchod nebude velký problém. Krátce se představí, rozdělí nás do dvojic a okamžitě se vrhne na popis dnešní práce, z čehož se mi docela orosí čelo. Kde mám něco na psaní, abych si celý postup zaznamenala? Protože sotva začne vysvětlovat, už netuším, která bije. Doufám, že můj přidělený partner na to bude mít lepší buňky než já. Pokud mu nebude vadit, že budu možná tak trochu koule na noze. No, rozhodně si začnu navlékat rukavice, nasazovat ochranné brýle a sahat po nožíku. Tím rozhodně nic nezkazím. A zbytek, to se ještě uvidí. Snažím se hlavně uložit si do hlavy co nejvíce informací k postupu. Teď se uvidí, jak dobrou mám paměť a dřevěný ruce. |
| |||
Skleník č. 5, Herbológia okrajovo Sin, Calus,Rosalie 13.9. Ledva mi stihne Sin odpovedať a ozve sa profesorkin hlas. Zvedavo zdvihnem oči, ako jej to pôjde. Možno bola na hrade dolhšie, ale v učení bola nováčik. Občas boli noví profesori nervózny, občas sa nás snažili zastrašiť, niekedy sa tvárili že im nesiahame ani po kotníky. Keď povie, že sa máme rozdeliť do dvojíc, mrknem na Sin, no to už začne Primrose presadzovať vlastný zasadací poriadok. Ale... Zahabkám akonáhle zistím, že si nemôžem vybrať, ale viem že hádať sa za takú prkotinu je zbytočné. Okej, kým neskončím s nejakým úplným babrákom alebo asociálom. Zamávam Siníkovi s ľútostivým pokrčením pliec a s prekvapením zistím, že som priradená ku Caylusovi. Nebol tak celkom babrák a určite nie asociál, ale hneď mi vyskočí do popredia hlavy tá vec s Jordyn. Neviem či som nahnevaná viac naňho že ju má ako hračku aby si niečo dokázal alebo na ňu že mu to žerie. Prvá moja myšlienka je, či by som nemala byť k nemu odmeraná, ale koniec koncov- Jo som povedala že robí hlúposť a neverila mi, nie? Jej chyba keď viac verí jemu, kto sa s ňou za celé tie roky ani nerozprával ako svojej vlastnej spolubývajúcej. Okrem toho, mohla by to byť fajn príležitosť povedať aj jemu čo si myslím. Preto keď k nemu prídem, venujem mu vcelku priateĺský pohľad a úškrn. Hej Cassanova. Pozdravím ho so zábleskom v očiach, zatiaľ čo si na zem položím sako s taškou ktoré som si preniesla od Sin. Profesorka ale hneď po rozdelení začne vysvetľovať, a tak si ďalší rozhovor nechám na neskôr. Povolím si kravatu a začnem si vyhŕňať rukávy košele nad lakte, aby mi pri práci nezavadzali, keď zachytím jej slová a konečne sa aj poriadne pozriem na kvetinu pred nami. Ipaasha? Ja viem čo to je! A potom sa spýta Profesorka Primrose otázku. Ja viem! Ozvem sa s dostatočne prekvapeným hlasom, akoby som tým zaskočila sama seba. Mamča to mala doma v jej skleníku, zdalo sa mi že raz to potrebovala do roboty. Ja som tam blbla s našimi knézlami, zavadila som o tú rastlinu, pri snahe chytiť ju som ju schmatla za tú fialovú vec, tá tak trochu...praskla alebo čo to spravilo, a potom som už len revala od bolesti. Kým však stihnem povedať viac, tak sa ozve Delacour. Neveriacky ho počúvam. Raz, RAZ viem niečo z teórie a ten blbý bifľoš ma predbehne? Zaškrípem zubami, moja dobrá nálada okamžite klesne v mihu sekundy o sto bodov a Caylus môže cítiť, ako zo mňa takmer sála hnev, ktorý sa vzal vo mne z ničoho nič. Prihriata transka. Zasyčím potichu, aby ma nepočula profesorka, ale tipujem že môj partner má dosť citlivé uši aby to začul. Ešte pár sekúnd prepaľujem Tristana pohľadom, pričom sa pozriem na Sin s ktorou pracuje a v duchu dúfam že vie prečítať moje myšlienky, aby mu ten nektár šplechla "omylom" rovno do xichtu. Len počkaj po hodine. Rozmadžgám ťa kým nebudeš vyzerať ako Merlinove gule. Ledva sa udržím aby som netresla päsťou do stola a narastiem o pár centimetrov, takmer zarovno Caylusa. Schmatnem zo stola nožík a len tak-tak sa mi podarí ovládnuť aby som ho nevrhla po tej blonďavej hlave. Odlepím zrak späť k profesorke a sústredím sa na to, čo nám hovorí. Keby som bola v normálnom rozpoložení, možno by ma aj potešilo že si to afrodiziakum môžme nechať- určite by sa zišlo pri Testraloch alebo niečom inom. Natiahnem si na oči okuliare, na ruky rukavice. Posuniem ku Caylusovi zvyšok náradia, teda mažiar (hmoždír). Po jednom mu tam začnem hádzať okvetné lístky ktoré oddeľujem od rastliny s tichým príkazom - drť, pričom jeden lístok odtrhnem až na druhý krát. Prvý krát ho potiahnem tak agresívne, že ho pretrhnem napoly. Musím sa sústrediť na niečo iné ako na toho blbca, inak sa mi stane s nektárom to isté čo doma, a to kurevsky bolelo. Rozhodnem sa preto vrátiť k pôvodnému plánu debaty. So zdvihnutým nožíkom, pripraveným zarezať do púpäťa sa pozriem na Caya. Počúvaj, fakt si si nemohol vybrať ako ďalšiu fajku k tvojim odpaneným trofejám nejakú inú prsnatú naivku? Inokedy je mi úprimne jedno čo s kým robíš ale naozaj Jordyn? Šteknem na neho, hoci dosť potichu aby to bol len súkromný rozhovor pre dve uši. Pôvodne som chcela použiť iné slová, ale buble vo mne hnev a vôbec nemám chuť hovoriť jemne. |
doba vygenerování stránky: 0.58357095718384 sekund