U jezera > Dámské umývárny 1. patro > Před skleníky

Hlavně Alex a Wolf

Pondělí, 13. září

Když se mi tep trochu uklidní, zapřu se lokty o kameny, stále v leže. ,,No nejen manikúra." Zazubím se a letmo pohledem zkontroluji předkloněného Wolframa, jestli je celý. Právě mrsknul s jednou z těch potvor a soudě dle jeho nadávek - jo je v pohodě. Otočím se zpátky k Alex, chystajíc se ještě něco dodat, když mě jako kousek hadru spláchne vlna zpátky do jezera. S vytřeštěnýma očima se tak nějak dobelhám zpátky na břeh a otočím se čelem k jezeru, kde právě probíhala scéna jako z Pirátů z Karibiku, akorát bez Černé Perly.
Šokovaně zírám na obrovská chapadla, která vylézala z vody. Tohle je ten Bradavický Kraken? Automaticky se postavím blíž k Sanny a s pozvednutým obočím pozoruji, jak obří oliheň vyhazuje "utopené" studenty na břeh. Jedním z nich je Richard. Ačkoliv bych se v takové situaci pravděpodobně smát neměla, přelétne mi přes tvář pobavený úšklebek. Nezískal místo kapitána, v závodě se neumístil a ještě ho z vody musela tahat krakatice. Ten bude dnes pěkně nasraný. Aspoň mu trochu splaskne ta egoistická bublina, v které žije. Pobavený škleb mi zůstane i v případě Wolframa, kterého obří chapadlo jemně postrčilo ke břehu. ,,Vidíš. Aspoň někomu se líbíš." poznamenám k němu provokativně a sesbírám své věci, které jsem na břehu nechala. Ostatní vylovení, utopení a zachránění mě nezajímají. Polochcíplý Blagden krokodýlí zkouškou neprošel, v Africe by pošel. Koutkem oka zaregistruji odcházejícího Ryana, který z vody vyvázl také. Z nějakého důvodu jsem z toho měla radost.

Ani nezaregistruji, že mě Sanny stihla osušit. Natáhnu na sebe oblečení a ovinu si ruce kolem těla, jak na mě znovu začal doléhat chladný vítr. ,,Doufala jsem, že dostaneme volno z prožitého šoku, ale už dávno víme, že Hoochová se s ničím moc nepáře." zakřením se a zavěsím se Alex za loket. ,,Pojďme dovnitř nebo zmrznu." Otočím se ještě přes rameno, než se rozejdu ke hradu a houknu na Švýcara. ,,Jdeš taky nebo si to chceš celé zopakovat?" ušklíbnu se a vydám se s Alex do hradu. ,,Všimla sis Helen, jak hned byla u Richarda? Vždyť šly do stájí ne?!" Pravděpodobně si pořídila nějakou kouzelnickou chůvičku a hlídá, kdyby se Richardovi něco přihodilo.
Jakmile se objevíme ve vstupní hale, zastavím se a otočím k Alex. ,,Skočím se na kolej převléct, uvidíme se na hodině jo?" rozloučím se s ní a s Wolfem sejdu schody do podzemí. Přišlo mi na jazyk hned několik rýpavých poznámek, ale rozhodla jsem je spolknout, když si dnes prožil takové trauma.
V rychlosti projdu společenkou a zabočím do pokoje, kde se okamžitě uvítám s bílou krajtou. ,,Málem jsi přišla o paničku." zamumlám k ní a letmo ji políbím na šupinky. Následně ze sebe svléknu mokré plavky, kdy znechuceně ohrnu nos. Ew, smrdím jako rybník. Pomyslím si. Ani bych se nedivila, kdybych na sobě někde našla řasy. Proto vezmu ručník, hygienické potřeby a zamířím do 1. patra do sprch.

Po sprše vrátím věci na kolej, převléknu se do uniformy a zamířím zase ven z hradu, tentokrát ke skleníkům. Zachumlám se do mikiny, kterou jsem přetáhla přes uniformu. Ať si profesorka říká co chce, tady nejsme ve Španělsku, abych chodila po venku v košili. Před skleníky už pár studentíků bylo, včetně Helen s Richardem. Věnuji oběma sladký úsměv a postavím se od obou trochu dál. Nemám teď náladu se dívat na Heleniny žárlivé a nepřátelské pohledy, když má vedle sebe svého prince.

Jezero --> Vchod do mrzimorské koleje, havraspárská kolej, umývárny, kolej --> Na cestě ke skleníkům

Pondělí 13. září
Acai + kdokoli

Toho, že jsem Acai doprovodil doslova až ke vchodu do její koleje, si všimnu až ve chvíli, kdy před ním stojíme. Co se týče mého vnímání času, klidně jsme se sem mohli od jezera přemístit, a vyšlo by to nastejno: celou cestu sem jsem absolutně nevnímal. Už ani nevím, nad čím jsem – pravděpodobně nahlas – přemýšlel. Nejspíš nad focením. Nad tím přemýšlím opravdu hodně. Nezdá se sice, že by to Acai nějak zvlášť vadilo, i když ve chvíli, kdy se konečně zastavíme a mně pohled padne na mrzimorské sudy, si neodpustí jemné rýpnutí.

Totiž – bylo to rýpnutí, že ano? Odsud už do svého pokoje trefí?
Nadechnu se, abych odpověděl – něco vtipného i inteligentního zárověň, ale nic mě nenapadne. Takže se jen krátce zasměju a uhnu pohledem ke stropu, jako by mě tam zaujalo něco nesmírně zajímavého.
“Jo. Jasně. To bys snad mohla zvládnout.“ S neurčitým pokrčením ramen se otočím k odchodu (výborně, Callaghane, jen tak dál) a přes rameno Acai zamávám. Plynule pak sáhnu do tašky a vytáhnu z ní foťák, který si pověsím kolem krku. Celou cestu k havraspárské věži ho svírám jako záchranný kruh.

Na kolej se dostanu bez problémů, i když začínám přemýšlet, kolik hádanek může mít naše klepadlo k dispozici. Je to neomezený počet? A jestli ne, jak často hádanky recykluje? Narazím někdy na hádanku, kterou jsem řešil v prváku? Vymýšlí si vlastní? A jestli ne, znamená to, že jsou volně přístupné? Dají se najít odpovědi na internetu? Teda, až se vrátím o prázdninách domů? Dalo by se teoreticky švindlovat tím, že bych se všechny odpovědi naučil nazpaměť jako říkanku? Totiž, ne že bych něco takového chtěl udělat, ale bylo by to možné? A udělal už to někdo? A je proti tomu vchod pojištěný? A když už jsme u toho, počítají se jenom odpovědi havraspárských, nebo kterékoli koleje? Dostala by se třeba takhle Acai do mého pokoje, kdyby odpověděla správně na pitomou hádanku? Máme u klepadla propadlo? Nebo obří boxerskou rukavici, jako ve filmech?

Tenhle myšlenkový pochod mi zabere většinu z příštích deseti minut: cestu do umýváren, celou sprchu, i cestu zpátky. Stejně si myslím, že to máme jako Havraspár nejtěžší. Ostatním kolejím stačí zapamatovat si heslo nebo postupku, ale já musím strávit půl hodiny mozkovou aktivitou pokaždé, když si něco zabouchnu na pokoji – což je občas i několikrát za odpoledne. Není to fér. Ne, že by mě to nějak zvlášť trápilo, já si klidně zapřemýšlím – ale není to fér.

Příští hodinu máme bylinkářství. V tašce mám tedy kromě foťáku a hůlky i sladkou tyčinku, brk, papír a nedovřený kalamář, což ale zjistím až za chvíli. Foťák se mi naštěstí pořád houpe kolem krku – tedy, teď už v rukou – ale co se týče hůlky…

“Hm?“
Zabere mi asi tři vteřiny, než zpětně zpracuji otázku Acai. Potom jen zvednu malíček jako odpověď a zároveň prosbu o strpení. Několikrát za sebou zmáčknu spoušť z nepatrně různých úhlů, a pak se zvednu zpátky na paty, opráším si košili, která je už zelená od trávy - to má člověk z toho, když věčně fotí vleže - a obrátím se na svoji spolužačku. Oči mi tak trochu září, jako vždycky, když fotím.
“Pavučina. Tahle sedmikráska sotva vyrostla, ale už je pokrytá pavučinou, a já myslím, že je to krásný. Ten kontrast – nové a staré a život a smrt – a taky stíny tomu zrovna nahrávají, i když myslím, že tak hodinu zpátky bylo lepší světlo, protože…“ Zhruba v tu chvíli mi dojde, že je to příšerná kompozice. Stáhnu si foťák z krku a nacpu ho do tašky. “To je jedno. Cítíš se líp?“

Nemám rád, když sám sebe přistihnu, jak tvořím kýče.

Jezero >> Směr skleníky

Pondělí 13. září

Helen, okrajově Deirdre

"Obrovské chapadlo?" Povytáhnu obočí, když mi Helen sdělí kdo, respektive co, mě zachránilo z vody před utonutím. Ač jsem věděl, že v Černém jezeře žije přehršel mořských tvorů od úplně miniaturních až po ty největší, ani v nejmenším jsem netušil, že mi jednoho dne zachrání kejhák obří hlavonožec, kterého jsem doteď viděl maximálně za okny společenské místnosti.
"Wolfram vždycky přitahoval pozornost všemožných existencí." To není nic, co bych už nevěděl. Zákon schválnosti totiž fungoval přesně takhle. Cokoliv člověk odmítal, to se mu zpravidla dřív či později promítlo v životě a bylo úplně jedno, jestli šlo o pozitivní věc, nebo negativní.
"I když tentokrát to nebyl jen jeho případ." Kdyby ano, tak se polovina mých spolužáků netopí a já neležím na břehu jak spadlý listí. Otázkou zůstává, kdo všechny ty ďasovce přilákal. Wolfram byl sice lákadlem pro mnohá individuua, ale nevěřím tomu, že by samotná jeho přítomnost ve vodě přilákala celý hejno jezerních oblud. Kdybych se předtím soustředil na to, co se děje kolem mě a jen se střemhlavě nevrhal za vítězstvím v závodě, který jsem ke všemu prohrál, tak bych to věděl. Příště musím být pozornější.
"Neměj obavy." ujistím Dee, když se objevuje v mém zorném poli a zjišťuje, jestli jsem v pořádku. "Zkusit se má všechno, včetně využívání olihní jako dopravního prostředku." zažertuji, ve snaze trochu zmírnit napětí. Raději převedu celou situaci do humoru, než abych nahlas přiznal, že nechybělo málo a zkapal bych tu. Na druhou stranu na tom pořád nejsem tak zle jako Blagden, kterého museli oživovat a společně s několika dalšími odvést na ošetřovnu.
Jen nad tím zakroutím hlavou a raději stočím pohled k usmívající se Helen. "Dobrá, jsem rád, že je ti lépe." Pokývám hlavou. Mohl bych jí říct, aby na sebe dávala větší pozor, jenže v tomhle případě by to nemělo žádný význam. To, co se stalo, totiž nebyla její chyba. Nikdo nemohl vědět, že skončí v týmu s Christinou, která byla na baseball levá jako šavle. Na místě Helen mohl skončit kdokoliv jiný, jenže jako na potvoru to padlo zrovna na ní. Náhoda je blbec.
Znenadání Helen zmíní návštěvu ošetřovny. Její slova mě ani trochu nepotěší, což dám hned záhy jasně najevo. "Ne, to není třeba." odseknu zamračeně. Měl jsem ještě před chvílí vodu v plicích a na noze mám několik nehezky vypadajících škrábanců, ale není to nic, na co by se umíralo. Zdravotnice musí mít už takhle plné ruce práce a i kdyby neměla, nejsem malý kluk, abych běhal na ošetřovnu kvůli každé záděrce. S tímhle si dokážu poradit sám.
"Nejde o nic vážného." odbydu Helen mávnutím ruky. Přestože s jejím návrhem návštěvy ošetřovny nesouhlasím, dovolím jí, aby mi setřela kapesníkem alespoň těch několik kapek krve, které mi ulpěly na nohách. "Děkuji ti." S vděčným pousmáním si od ní začnu brát jeden kousek oblečení za druhým. Účinky škytníku přestávají působit a já cítím, jak se mého těla zmocňuje nepříjemný chlad. Předtím jsem ze samého šoku zimu tolik nevnímal, kdežto teď je tomu přesně naopak. Rychle tedy na sebe navléknu zbytek věcí a pomalu se zvednu.
"Další hodinu je bylinkářství, pokud se nemýlím." zapřemýšlím nahlas. "Jestli nemáš nic v plánu, přesunul bych se asi ke skleníkům." navrhnu. Většina lidí včetně profesorky už odešla a ani mně se tady nechce zůstávat. Nevypadá to tu zrovna bezpečně. Co kdyby z vody vylezlo něco dalšího, nebo si oliheň uvědomila, že má hlad? To bych ve vlastním zájmu neriskoval.
Naposledy zkontroluji, jestli mám vše, včetně své hůlky, kterou pevněji sevřu v dlani. Byl jsem zvyklý jí mít skoro pořád u sebe, ale po tomhle incidentu jí už jen tak nedám z ruky. "Můžeme?" Tázavě na Helen pohlédnu a nehledě na odpověď se pozvolna rozejdu zpět do hradu, směrem ke skleníkům.

Hřiště ---> Jezero ---> Na břehu jezera

Caylus, Richard, Barbara, Alastor a další zmínění

Pondělí, 13. září

Úlevou vydechnu, když je konečně po té strašné rozcvičce. Blackové by měl někdo vysvětlit, jak by to mělo vypadat. Jsem si jistá, že po jednom rozhovoru s mým otcem by to vypadalo jinak. Tohle přeci madam nemyslí vážně. Richard je sportovec sám o sobě, tak proč nevybrala třeba jeho? Nebo Daniela? Cokoliv, jen ne Blackovou.
Po rozcvičce nás čeká baseball. Další naprostá ztráta času. Mudlovské sporty jsem nesnášela, ať už se jednalo o tu jejich čutanou s balonem, jakési honění puku na ledu nebo právě baseball. Otec se o nich vždy pohrdavě zmiňoval, když jsme sledovali famfrpál. Měl naprostou pravdu. Proč by se někdo z vlastní vůle honil za míčem? Baseball byl sice stejně ohavný jako ty ostatní, ale alespoň se v něm odráželo, což mi trochu hrálo do karet co se týče mé odrážečské role.
Rozdělení do týmu po třech ale už tak slavné nebylo. Osud měl nejspíš moc rád ironii, protože mi nemohl vybrat horší partnerky. To už jsme si mohly rovnou napsat na čelo "Caylusova děvčata". Musela jsem být milá, alespoň kvůli Jordyn. Na banána to ale neplatilo. Musela vidět, že mě to vůbec netěší.

Postupně jsme se střídaly. Bylo jasné, že je tu Acai ta nejschopnějš. Jediné, co mi šlo, bylo odrážení, ale to bylo tak všechno. Nějak jsme to ale zvládly. Občas jsem pochválila Jordyn za dobré chycení, aby se neřeklo. Byla jsem přece Princova nejlepší kamarádka. Musela jsem pochválit jeho nynější děvče. Všimla jsem si, že Helen dostala od Christiny a musela na Ošetřovnu. Sama jsem se divila, že se mi zatím nestalo něco podobného.
Po baseballu se ke mně přitočí Alastor. Usměju se na něj a potřesu hlavou.
"Ať si na to zvyknou. Tady nejsou v žádný Africe. Pro slabochy tu není místo."
Ještě se k tomu zasměju, aby to vyznělo jako že si dělám legraci. Myslela jsem to ale naprosto vážně. Bylo to něco, co by řekl táta. Jedno z jeho mott, které si odnesl z Kruvalu.
Přesunuli jsme se k jezeru. Se zájmem jsem si prohlížela své mužské spolužáky. Rozhodně se bylo na co dívat. Můj pohled se přesunul i k Alovi.
Není to nejhorší...
Trochu mě mrzelo, že první, kdo ho donutil před mýma očima se svléknout, byla Hoochová a ne já. Jak se opovažuje?

Nakonec jsem se také svlékla. Zimu jsem nijak nevnímala, přesto jsem si ale škytník od madam vzala a s nechutí ji spolkla. Mňamka to zrovna nebyla. Blah!
"Pro tebe možná ne. Ale zvykej si, musíš trénovat na svatbu. Voda tam má podobně jako tady teď.
A to je léto." Sladce se na Prince usměju a vrhnu se do vody. Nebyla jsem takový blázen, abych se pokoušela vyhrát pro ostatní body jako ostatní. Nikam jsem nespěchala. Plavání jsem si chtěla užít, a tak jsem zvolila vlastní tempo. Co na tom, že ti blázni byli už dávno nazpátek, zatímco já jsem teprve plavala k první bójce. Mé nadšení ale nemělo dlouhého trvání. Brzy se totiž objevili ďasovci.
Ani jsem se nestihla pořádně nadechnout a ucítila jsem, jak mě něco začalo stahovat dolů. Oproti Princovi jsem si hůlku nevzala, a proto jsem byla naprosto bezbranná. Navíc jsem ještě od někoho dostala kopanec do obličeje. Zamotala se mi trochu hlava a na chvíli jsem byla dezorientovaná, tudíž bylo pro ďasovce lehčí mne stáhnout dolů.
Když jsem po několika vteřinách konečně přišla k sobě, byla jsem už pod vodou. Do plic se mi dostalo trochu vody a já se začala tak trochu dusit. Začala jsem kopat kolem sebe a mávat rukama, k ničemu mi to ale nebylo. I přes to, že mě zahřívala bylinka, neměla jsem tolik síly, abych unikla. K mému štěstí se objevila Barča, která mě nakonec osvobodila a napůl odtáhla na břeh. Pokusila jsem se jí vše usnadnit, a tak jsem se jí snažila alespoň na půl podpírat. Evidentně už byla hodně vyčerpaná, a tak ji každý další krok stál poměrně hodně síly. Nakonec jsme se s vypětím všech sil dohrabaly na břeh, kde jsem se vyčerpaně složila do písku. Ještě chvíli mi trvalo, než jsem vykašlala vodu, která se mi nahrnula do plic. Pálilo mě v krku. Otočila jsem se na Barču a s chraplením ji poděkovala.
"Děkuju... bez tebe bych tam asi ještě zůstala... kde jsou vlastně ostatní?"
Ani jsem si nevšimla, že někteří chybí a evidentně ještě svádějí boj s ďasovci. Pořád mě po tom kopanci bolela hlava, nehledě na ostatní. Jedinou výhodou bylo, že mi nebyla až taková zima. I tak jsem se ale dohrabala k hůlce a osušila se a s vypětím všech sil se oblékla. Připojil se ke mně mezitím Princ. Evidentně se o mě bál, což mě jen a jen potěšilo. "Jsem v pohodě. Díky Barče. To topení se ale bylo pěkně hnusný... asi teď nebudu moc chvíli zpívat." Posmutněle jsem se zašklebila. Ne, že by někomu můj úžasný hlas chyběl.

To už ale Prince zaujalo něco jiného. Kraken. Fascinovaně jsem sledovala, jak obří chapadla pokládají do písku dva těla. Jako prvního jsem viděla Richarda, u kterého se nejdřív zastavila Christina, a poté i Helen, která se už vrátila. Druhým byl Alastor. Věděla jsem, že bych se k nim nejspíš měla rozeběhnout, ale byla jsem stále uhranutá krakenem. Matka by byla nadšená. Usmyslela jsem si, že i přes neshody jí o tom napíšu.
"Uh... asi jo. Jen skočím mrknout na Richarda." Vydám se nejdřív k Helen s Richardem. Helen se o něj už stačila postarat.
"Jste oba v pořádku?" Nechám jim čas odpovědět, a pak se přesunu k Alovi, který leží na zemi. Evidentně toho má taky dost. Kleknu si vedle něj, zhodnotím celou situaci a vezmu ho za ruku.
"Jsi v pořádku? Vůbec jsem netušila, že tě taky dostali..." zamumlám. Vytáhnu hůlku a osuším ho, ať se mu to líbí nebo ne. Najdu kupu s jeho oblečením a vrátím se k němu. Pomůžu mu do sedu a začnu ho pomalu oblékat.
"Určitě jsi to udělal jen proto, abych se o tebe starala, viď?" Zasměju se a pomalu mu zapínám knoflíčky u košile. "Jsem ráda, že jsi v pořádku." Vtisknu mu lehký polibek a dál se věnuju jeho oblékání.

Jezero → Ošetřovna

Pondělí, 13. září

Tristan, ostatní

Jsem ochromený tím šokem. Pořádně ani nevím, co se kolem děje. Jen se třesu v malém klubíčku a přerývavě vzlykám do vlastních dlaní. Alespoň prvotní chvíli. Pak se už slzy vpíjí do čehokoliv, co má Tristan na sobě a to kdesi v oblasti hrudi, kam schovám vlastní obličej.

Posmrkávám a lapám po dechu, křečovitě přiklíšťěný k Tristanovi, kterého máčím nejen pláčem, ale i vlastním tělem a plavkami. Tak strašně jsem se bál! Mohl jsem tam umřít! Utopit se! Vůbec nevím, co se děje okolo mě, ani kolik mě takhle vidí spolužáků, to je nedůležitý.

„Já se tak bál!“ Vyjeknu trhaně po jeho slovech. „Mohli jsme tam všichni umřít! Skoro jsem se utopil!“ Nejsem schopný říct ani jedno slovo nepřerušeně. Až po dlouhé chvíli zůstanu na spolužákovi jen ležet a posmrkávám. Šok mi šnečím tempem mává na rozloučenou, ale rychleji to nejde. Trhaně nabírám dech a začínám si pomalu uvědomovat, co to tu tropím. „Já chci pryč,“ hlesnu, tak tiše a zoufale na můj obvyklý tón. Stejně mě na bolavé nohy musí Tristan spíš vytáhnout… a pohled na pozůstatky ďasovců na mých rozechvělých packách mi vhrkne zase slzy do očí. Co nejpevněji se držím Tristana a odmítám ho pustit.

Vděčně vítám jeho pomoc, jak s chůzí, tak s věcmi. Něco z nich ale poberu, hůlku v pěsti. Tisknu to k sobě pevně jako plyšáka. A v půlce klopýtavé, usmrkané a kňučivé (vše z mé strany) cesty mnou otřese nový poznatek. „Bladgen mi chtěl pomoc! Vytáhli ho ven?“ Vůbec netuším, jestli byl na břehu. Vždyť vlastně ani nevím, jak jsem se já dostal ven!

Případná slova na uklidnění nestačí, zatínám prsty do chudáčka Tristana, jehož oporu opravdu potřebuji na nejistých nohách, ale snažím se co nejrychleji vrávorat na ošetřovnu.