Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Bradavice - trochu jinak

Příspěvků: 7984
Hraje se Denně Herní čas: 12:05  Vypravěč Khloé je offlineKhloé
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Ettariel Darienn Renoire ☕ je offline, naposledy online byla 11. března 2024 21:11Ettariel Darienn Renoire ☕
 Postava Sebastian G. Sharivar je offline, naposledy online byla 14. května 2023 18:27Sebastian G. Sharivar
 Postava Park Na Yeong *Ruby* je offline, naposledy online byla 07. října 2022 21:40Park Na Yeong *Ruby*
 Postava Argus Filch je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Argus Filch
 Postava Mirabel McGregor je offline, naposledy online byla 28. března 2024 21:47Mirabel McGregor
 Postava Albus Brumbál je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Albus Brumbál
 Postava Kayla Harper-Burns je offline, naposledy online byla 25. ledna 2024 1:00Kayla Harper-Burns
 Postava Barbara Snow je offline, naposledy online byla 28. března 2024 21:23Barbara Snow
 Postava Angela Silverlin je offline, naposledy online byla 28. března 2024 21:47Angela Silverlin
 Postava Severus Snape je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Severus Snape
 Postava Rebecca Eliah Riel je offline, naposledy online byla 24. března 2024 16:42Rebecca Eliah Riel
 Postava Cassandra Warren-Wentworth je offline, naposledy online byla 11. března 2024 21:11Cassandra Warren-Wentworth
 Postava Sinestra Ewing je offline, naposledy online byla 16. července 2023 22:49Sinestra Ewing
 Postava Rosalie Anne Primrose je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45Rosalie Anne Primrose
 Postava Pomocný PJ ۞ je offline, naposledy online byla 14. ledna 2024 13:11Pomocný PJ ۞
 Postava Minerva McGonagallová je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Minerva McGonagallová
 Postava Caylus Lawson je offline, naposledy online byla 02. března 2024 12:33Caylus Lawson
 Postava Rolanda Hoochová je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Rolanda Hoochová
 Postava Ogata Kenji je offline, naposledy online byla 19. srpna 2023 23:13Ogata Kenji
 Postava Daniel Fletcher je offline, naposledy online byla 06. ledna 2024 21:30Daniel Fletcher
 Postava Rhiannon Kearney je offline, naposledy online byla 14. ledna 2024 13:11Rhiannon Kearney
 Postava Rubeus Hagrid je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Rubeus Hagrid
 Postava lord Richard Cornigrum je offline, naposledy online byla 14. ledna 2024 13:11lord Richard Cornigrum
 Postava Erika Claythorne je offline, naposledy online byla 04. září 2023 18:58Erika Claythorne
 Postava Acai Luqueba je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45Acai Luqueba
 Postava lady Christina De Spontin je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45lady Christina De Spontin
 Postava Henry Kwang je offline, naposledy online byla 28. dubna 2023 22:46Henry Kwang
 Postava Coraline M. Spencer je offline, naposledy online byla 29. listopadu 2023 15:21Coraline M. Spencer
 Postava Naira Sinclair je offline, naposledy online byla 24. března 2024 16:42Naira Sinclair
 Postava Jordyn Emily Byrd je offline, naposledy online byla 27. března 2024 20:55Jordyn Emily Byrd
 Postava Saga Lindqvist-Weaver je offline, naposledy online byla 24. března 2024 16:42Saga Lindqvist-Weaver
 Postava Anna Saria je offline, naposledy online byla 27. března 2024 19:43Anna Saria
 Postava Diana Gabriela Black je offline, naposledy online byla 28. března 2024 20:52Diana Gabriela Black
 Postava Patrick Gregory Anderson je offline, naposledy online byla 23. března 2024 19:38Patrick Gregory Anderson
 Postava Domenico Conte je offline, naposledy online byla 29. listopadu 2023 15:21Domenico Conte
 Postava Mirelle Devény je offline, naposledy online byla 18. března 2024 23:23Mirelle Devény
 Postava Robert "Bob" Pye je offline, naposledy online byla 25. března 2024 17:56Robert "Bob" Pye
 Postava Maurice de Coligny je offline, naposledy online byla 28. března 2024 22:19Maurice de Coligny
 Postava Pomocný PPJ ^^ je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45Pomocný PPJ ^^
 
Acai Luqueba - 08. května 2017 16:05
215783.jpg

Jezero > Pokoj, Sprchy, Pokoj > Před školu

13. září, Pondělí
Rory + kdokoli cestou



Nezdá se, že by Roryho kdoví jak zajímaly důvody mého předchozího výstupu. Jen mlčky sedí, sleduje mě a poslouchá. Přijdu si najednou neskutečně hloupě. Melu hovna. Přece mu nemusím vykládat vůbec nic. Jednak ho to nezajímá a jednak mu do toho nic není. Přesto mě jeho mlčení znervózňuje. Nijak se k tomu nevyjadřuje a já bych v ten moment byla mnohem raději, kdyby to okomentoval. Aspoň jednou větou, slovem nebo třeba nějakým zvukem. Něčím. Místo toho se ale jen uculuje. Musí si myslet, že jsem úplnej idiot. No, alespoň má dost taktu, aby to neřekl nahlas.
S touhle myšlenkou mu úsměv nervózně oplatím, přijmu nabízenou dlaň a nechám se od něj vytáhnout na nohy. I když jsem už více méně v klidu, stále svým kolenům příliš nevěřím.
„Díky.“ zamručím, jakmile jsem nahoře a začnu se oprašovat. Spíš si teda rozmazávám hlínu po mokrém oblečení, ale čert to vem. To se vyčistí. Jsem promrzlá až na kost a těším se do horké sprchy. Chodím sem už tolik let, trávím tu deset měsíců z roku, a přesto jsem si stále nezvykla na ty absurdně nízký teploty. A to je teprve podzim. V zimě ze mě bude jeden velkej černej rampouch.
Rory se rozmluví a jeho monolog mi vykouzlí pobavený úsměv na rtech. Na malý moment mi tak přijde, jako kdyby vedle mě stála Mau. Ta taky neustále brebentí, i když jí většinou nikdo neposlouchá. Je to vlastně docela roztomilé. To, jak jsou schopní si vystačit sami se sebou ve své malé bublině. Když nad tím tak přemýšlím, tak mají společný i ten sklon k přitahování problémů. Třeba jsou nějak spříznění? Možná je to dědičný. Nebo nakažlivý… Po letech s Mau na pokoji mám trochu podezření, že jsem se mohla nakazit. Taky jsem naší kolej připravila o pár bodů… Což právě teď zrovna nepřidává mým šancím na prefekta. Pokud vůbec nějaké jsou.
„Sou to starý chajdy ze skla, co bys chtěl. Ale v těch, kde jsou kytky z tropů, bejvá celkem teplo. Chodila bych tam častějc a ráda, kdybych se nebála, že mě tam něco sežere.“ s uchechtnutím okomentuji jeho monolog, abych dala najevo, že ho poslouchám. I když nevypadá, že by mu nějak výrazně vadilo, kdybych to neudělala. Možná mě ani neposlouchal. Začal se hrabat v tašce.
Zvědavě sleduji, co tam vlastně hledá a překvapeně povytáhnu obočí, když vytasí svou hůlku a osuší mě.
„Díky, seš hodnej. Začínala mi bejt fakt kosa.“ Zazubím se na něj a volným tempem se rozejdu k hradu. V ten moment sama sobě vyčítám, že hůlku běžně nenosím. Vypadám, že si bez pomoci ostatních nejsem schopná poradit. Ale nakonec jsem suchá. Už mi není taková zima, takže negativní myšlenky a všechny možné výčitky házím za hlavu. Proč si tím dál kazit den. Beztak mi to nijak neprospěje. „Jeden by řekl, že by tu v létě mohlo být o trochu teplejc. Podzim ještě ani pořádně nezačal…“ Moc jsem s Rorym za ty roky nemluvila. Krom toho, že s sebou neustále tahá foťák nebo lítá v průšvihu, o něm moc nevím, takže přirozeně netuším, o čem bych si s ním měla povídat. Pindy o počasí jsou ale neutrální téma, který se hodí ke každý příležitosti. Nebo škola. „Chodit v tomhle plavat mohlo napadnout fakt jenom Hučku. Pokud se nikdo neutopil, tak to určitě odmaroděj.“ S tím, kolik lidí tu nesnáší ošetřovnu, bude třída plná roznašečů chorob. Do týdne budeme nemocný všichni. „Na druhou stranu by jí to příště mohlo od plavání odradit, nemyslíš?“
Snažím se pořád něco povídat, aby mezi námi nebylo ticho. Rory mě totiž doprovází až ke koleji, místo toho, aby si šel po svých, což je na jednu stranu milé, ale na tu druhou dost zarážející. Snad nevypadám tak strašně, abych potřebovala dozor, ne? Nijak to ale nekomentuji, dokud nedorazíme k sudům.
„No, tak… díky za doprovod. Odtud už to určitě zvládnu sama.“ Na rozloučenou mu ještě zamávám a trpělivě čekám, až mi zmizí z dohledu. Ten kluk je fakt zvláštní. Myšlenky na něj ale hodím za hlavu a zabubnuji na sudy ve správném rytmu, než doběhnu do pokoje, abych jako první zkontrolovala sovičku.
„Zduř, ospalče. Nemáš hlad?“ Jako vždy se choulí v rohu krabice, kterou si nechávám u postele. Celá načepýřená a tak rozkošně chundelatá, že bych jí pomazlila, kdybych neměla tak na spěch. Bylinkářství začne každou chvilkou, takže bych si měla pohnout. Pár minut mi zabere, než jí nakrmím a sbalím si věci do sprchy. Pak už ale upaluji do umýváren, kde vlezu pod proud horké vody.
Nejsem tam příliš dlouho. Sprchu použiji hlavně jako zahřívací prostředek, a jakmile z těla vyženu zimu, osuším se, převléknu do čistého oblečení a vracím se zpět na kolej. Přebytečné věci odhodím na postel, chňapnu hůlku, učebnici se sešitem a zamířím ven před školu. Kdo ví, jestli to budu všechno potřebovat, ale je to první hodina s profesorkou Rosalie. Jeden nikdy neví. Kromě Roryho ale nevidím před školou nikoho dalšího. Zřejmě jsem spěchala až příliš a protože nechci být ve sklenících zbytečně brzy, dojdu k němu. Dřepí na zemi a něco si fotí. Je tak soustředěný, že si mě nejspíš nevšiml. Dojdu k němu a zvědavě se mu nakloním přes rameno.
„Vidíš tam něco zajímavýho?“
 
Rory Callaghan - 07. května 2017 21:48
13fd1b012bc8212827c6153ff89f6330timursimakovbadboys(1)kopie3414.jpg

Na břehu jezera

Pondělí 13. září
Acai



Pozorně si Acai prohlížím, i když se sama snaží očnímu kontaktu vyhýbat, a trpělivě naslouchám, jak se mi snaží vysvětlit svoji slabou chvilku. No. Nedá se říct, že bych oplýval nějakým velkým talentem na čtení lidí, pokud nás nedělí hledáček objektivu a ten jeden správný moment, kdy se sejde zmáčknutá spoušť a správný výraz – ale nezdá se mi, že by Acai byla ten typ člověka, který se při troše stresu zhroutí. Vždycky jsem měl pocit, že by ze svých problémů spíš nadělala kůlničku na dříví, než že by ji takhle srazily na kolena.

Na druhou stranu – jak bych to měl vědět? Zase tak dobře se neznáme. A co ji posledních pár dní stresovalo, netuším. No nic, to je jedno. Hlavní je, že se už trochu uklidnila.
Koneckonců – do toho, co se Acai honí hlavou, mi nic není. Zajímám se proto, že se vedle mě složila v záplavě slz, ne proto, že bych se chtěl nějak rýpat v jejím osobním životě. Jakkoli by mohl být zajímavý, nehodlám ji teď zpochybňovat.

Rozhodnu se tedy nechat tenhle proud myšlenek plavat, a jen s nepatrným úsměvem na rtech přikývnu, když skončí.
“Jasně. Rozumím.“
Ze sedu na patách se zvednu zpátky do stoje a podám Acai ruku pro případ, že by měla problém vstát. Pokud ji přijme, vytáhnu ji na nohy. Pokud ne, asi další vteřinu nejistě držím ruku ve vzduchu jako leklou rybu, načež ji pomalu svěsím, a do dvou vteřin už mi hlava vytěsní, že by ji Acai nepřijala. Žádná zlá krev.

Zvednu ze země svoji tašku a přehodím si ji křížem přes rameno. “Převléknout se by nebyl špatný nápad. Bylinkářství by asi ve sportovním nebylo zase tak příjemné, je tam občas docela průvan, a dneska není zase takové teplo… já jsem si říkal, že to jezero není dobrý nápad… nenapadlo mě ale, že bych se nepletl…“ Chystám se dál pokračovat ve svém monologu, který je adresovaný spíš tak nějak nikomu než někomu, než si uvědomím, že opravdu zase takové teplo není – a Acai tady mrzne v promočených šatech.

Zahrabu v tašce a nakonec z přední kapsy vytáhnu svoji hůlku. Dvanáct palců dlouhá, z habrového dřeva, s žíní z jednorožce. Volnou rukou neurčitě zagestikuluji mezi námi dvěma. “Dovolíš?“ Zatahám se za cíp vlastního trička. “Musí ti být zima.“
Pokud mi to Acai dovolí, použiju na ni Zateplovací kouzlo. Suché šaty by jí měly trochu zvednout náladu.
Pak se můžeme konečně vydat převléknout. A snad i osprchovat. Snad bude horká sprcha dostatečnou motivací k příští hodině Bylinkářství.
 
Benjamin Hunt - 06. května 2017 21:10
bezc4648585.jpg

Tělocvik --> Hrad – sprcha




Alex, Mau, prof. Hoochová

13. září, dopoledne



Zdálo se, že Cor se k nám připojí na plavání. Alespoň jsem usoudil podle toho, že jsem ji zahlédl běžet k hradu, a pak se znovu vracet. Tak to je fajn, očividně ji u sv. Munga dali dokupy. Pozornost jsem znovu obrátil na Mau. „Dobře... Možná se začnu i bát,“ naoko jsem promluvil vážně, a pak ji se smíchem cvrnkl do nosu.
To už se k nám přidala Alex, aby zjistila, proč má Mau sebetrýznitelský záchvat. Jen jsem se zašklebil a protočil panenky, ovšem vysvětlování jsem nechal na Mau. „Jak bych mohl,“ dodal jsem jen. „V duchu jsem si tu facku vlastně přál, prokrvení je důležité,“ pobaveně jsem se zašklebil.

Pak už se ujala slova Hoochová. „Takže to nebyl vtip,“ tiše jsem ucedil. Hlavně nedat najevo, jak moc mi je zima. Netoužil jsem se před ostatními roztřást jako ratlík, ale voda v jezeře nevypovídala nic o příjemné teplotě a já zase takový otužilec nebyl. V ruce profesorky se však objevily jakési tmavé lístky. Ty jsou mi povědomé... A jo, škytník... Źe by zahřátí? Jistý si ale nejsem, a tak se o slovo nehlásím. Místo toho nám body nahrabe Naira. Spokojeně se na ni usměju, jsem rád, že to byla právě ona, kdo nejrychleji přišel s odpovědí.
Když se mi dostal do ruky jeden list, trochu nedůvěřivě jsem si ho prohlížel a nakonec ho začal žvýkat. „No, fakt lahoda,“ zašklebil jsem se znechuceně na své spolužáky. Ovšem ten pocit, který následoval už byl lepší. „Hele, asi to ale funguje, cítíte to taky?“ zajímal jsem se a překvapeně sledoval své ruce, protože jsem měl pocit, že mi skrze ně začíná proudit zvláštní pocit tepla. Jen nedbale jsem poslouchal, co profesorka dál říkala. Samotného plavání jsem se neobával, sport mi cizí nebyl, ale přeci jen jsem si nebyl jistý, jestli takový škytník bude stačit na ledovou vodu jezera.
V tu chvíli se ale za mnou ozval spolužák, Quin. Nebyl jsem si jistý, jestli si s nohou opravdu něco udělal, ale odmítal jsem to dál řešit.

Jenže vstup do vody se rozhodně nedal déle odkládat, a tak jsem se zhluboka nadechl a brodil se ledovou hladinou, dokud jsem nemohl udělat první tempo. Cítil jsem ztuhlé svalstvo, ale nakonec ta ledárna nebyla tak protivná, jak jsem se obával. Asi to fakt zabírá.... Zabírat jsem ale začal až po povzbuzení profesorky. A zase pravda... Při rychlejším tempu jsem opravdu cítil více tepla, což mě motivovalo přidat a brzy jsem dosáhl první bójky a dělal si zálusk i na druhou. Přímo na závody jsem ale chuť neměl, takový nadšenec do plavání jsem nebyl, spíš jsem se výletně rozhlížel po okolí, jak si vedou ostatní. A překvapeně jsem zjistil, že Mau se do toho sice pustila s notnou vervou, ale byla úplně mimo dráhu. To už se k ní ale blížila Alex. Pobaveně jsem se usmál a byl rozhodnutý se pomalu obrátit zpátky ke břehu, když se začaly dít věci.

Doslova začali lidi mizet pod hladinou. A v tu chvíli se rozpoutala panika. Znovu jsem se ohlédl po Mau a Alex, ale Mau už jsem nad hladinou nenašel. Zmateně jsem se rozhlížel kolem sebe, než jsem pochopil, kdo to má na svědomí. Ďasovci... „No, do háje.“
Na nic jsem nečekal a obrátil se ke břehu. Bylo-li třeba, pomohl jsem po cestě i jiným. Sám jsem měl to štěstí, že na mě žádný ďasovec nezaútočil.
Už jsem se hrabal na břeh, když tu přišla další vlna a já byl znovu v jezeře. Rychle jsem naštěstí získal vládu nad proudem, který mě strhl. Ohlédl jsem se překvapeně za sebe, co to zase bylo. Napůl jsem ležel na břehu, nohy ještě ve vodě, oči vyvalené, když jsem viděl, jak obrovské chapadlo postupně plivá mé spolužáky na břeh. Co to k čertu je...? Pomalu jsem se zvedl do sedu. Potvora vyházela asi čtyři spolužáky, pak zalezla a byl klid. Stále jsem nechápavě zíral na ten výjev.

Jako z dálky ke mně doléhal hlas Hoochové, která zjišťovala raněné. Pomalu jsem se vyhrabal na nohy. Sám jsem raněný nebyl, a tak jsem se rozhlížel po ostatních a jejich stavu. Nejdřív mi padla do oka Mau, která se jako jediná dostala tak daleko mimo určenou trasu. Doufám, že je celá. Stála u ní Christina, která jí nakonec zvedla, aby ji odvedla. Nejspíš na ošetřovnu. Nejspíš mi uniklo něco ze slov Hoochové. Trochu zmateně jsem se rozhlížel dál. Alex byla u Sin a kromě svého zase podivného vzhledu se zdála v pořádku.

Břeh jezera se pomalu vylidňoval. Zranění mířili na ošetřovnu, ostatní otřesení do hradu. Takže tělocvik je u konce. I já sesbíral svoje oblečení a toužil jen po teplé sprše. Proto jsem jako první zamířil v hradě do umýváren, vysvlékl se a nechal se zahřívat horkou vodou. Napětí tak trochu povolilo a místo něho se dostavila únava a chuť spát. Nemohlo by zase připadnout volno na dnešek...?

 
lady Christina De Spontin - 06. května 2017 12:33
234723.jpg

Ošetřovna > Sprchy 1. patro > Pokoj

Pondělí, 13. září

Označení



Rottová celou cestu nepromluvila a já jí za to byla neskutečně vděčná. Netoužím se s ní vybavovat. Ani normálně jsem neprahla po konverzaci s lidmi, jako je ona. Zvláště ne v momentu, kdy si nejsem jistá, zda bych obsah svého žaludku udržela tam, kde má být. Ne, že bych při snídani pozřela kdoví jakou porci, ale hodit kačenu před svými spolužáky by nebylo zrovna elegantní.
Pach krve mě ale pronásledoval i na ošetřovně, kde se slezla snad polovina našeho ročníku. Bez jediného slova pustím svou spolužačku a vzdálím se co možná nejdál od houfu. Ze zorného pole mi tak zmizí její zakrvácená košile. Okamžitě pociťuji úlevu, i když je minimální. Tady už se o ni postarají jiní. Její slova díků ignoruji. Nehodlám se opakovat. Už jednou jsem jí řekla, že mi děkovat nemá. Mé pomoci se jí rozhodně nedostalo čistě z dobroty mého srdce. Nejsem tak rozdávačná. Nebýt jejího vlastního pokusu o pomoc a mého svědomí, vykašlala bych se na ní. Ani bych se neohlédla. Nicméně teď jsme vyrovnány a tím pro mě naše interakce končí.
I bez asistence mrzimorského simulanta se posadím na nejbližší židli. Nejsem tak indisponována, abych musela zabírat jednu celou postel. Navíc jsem mokrá a obalená vším možným, co se na mě na břehu jezera nalepilo. Nehodlám v takovém stavu lézt do postele. Hlavně… dalo by se říci, že co se fyzického stavu týče, jsem na tom snad nejlépe. Žádná krev, žádné omdlévací stavy, jen drobné oděrky a škrábance po celém těle.
Sleduji zdravotnice, které mají očividně napilno, a zdá se mi, že se na řadu ještě nějakou chvilku nedostanu. Z taktických důvodů bylo ošetření mé osoby odsunuto až nakonec, čímž získávám dostatek času na proschnutí a zklidnění. Tenhle tělocvik nám byl čert dlužný. Snad to Hoochovou odradí od dalších pokusů nás utopit. I když… je to Hoochová. Jako jediná je dost šílená na to, aby přišla na jiný způsob, jak nás všechny nechat umřít. A s každým neúspěšným pokusem se to bude jenom zhoršovat.
Nepohrdnu horkým čajem, do kterého si naliji smetanu. Přehodím nohu přes nohu, pohodlně se opřu a trpělivě vyčkávám. Možná bych se před hodinou bylinkářství měla jít osprchovat. Cítím, jak jsem oleptaná a je mi z toho nanic. Žádná hlína, ve které bychom se mohli hrabat, nebude tak hrozná, abych se nemohla očistit… jo, hůlkou. Budu se muset zastavit v Prasinkách. Nikdy jsem se o to nezajímala, ale třeba najdu obchod s hůlkami, když se budu dobře dívat. Profesor Snape jistě pochopí, že bez hůlky jsem na škole čar a kouzel naprosto zbytečná. Propustka by neměla být problém. Ale před tím… třeba se má hůlka půjde dát přivolat. Když někoho požádám…
Z myšlenkových pochodů mě vyruší až zdravotnice a její zajizvovací kouzlo. Skoro bych se jí lekla, ale ovládnu se a neucuknu před nepříjemně šimrajícím pocitem, který se mi rozlije po těle. Mimoděk zachytím tichou omluvu Rottové. Pouze silou vůle neprotočím panenky a jen se zhluboka nadechnu. Dávat si tohle všechno za vinu už hraničí s megalomanií. Ta holka musí mít neskutečné ego, pokud si myslí, že takovou pohromu mohla vyvolat úplně sama. Její omluva ale nebyla mířena mně, takže ji nijak nekomentuji. Nebudu se vměšovat do cizích hovorů. S tichými díky si od zdravotnice převezmu malou dózičku s krémem, odložím prázdný hrnek, vzorně se rozloučím a pak se odporoučím z ošetřovny.
Mé první kroky vedou na pokoj, kde si vyzvednu ručník, potřeby a čisté, suché oblečení. Bez hůlky je najednou vše nějak složitější. Všechny věci musím táhnout v ruce. Ručně skládat, ručně čistit zamazaný cvičební úbor, ručně si sušit vlasy, což je dost zdlouhavý proces, při kterém děkuji sama sobě, že na rozdíl od svých spolužaček, já mám vlasy krátké. Namazat se mastí, co mi dala Zdravotnice... No a nakonec se doplazit do pokoje a všechno ručně uložit na své místo. Neskutečné. Cítila jsem se jako bez ruky. Všechno mi najednou trvalo strašně dlouho, jako kdybych se to musela znovu učit. Abych zahnala špatnou náladu, která mě obklopovala jako černý mrak, rozhodla jsem se, že na malou chvilku zavřu oči v pohodlí své postele.
 
Angela Silverlin - 06. května 2017 10:31
angie495.jpg

Tělocvik - v jezeře a poté na břehu




prof. Hoochová, poté Daniel a Emily

13. září, dopoledne



Po nácviku mudlovského sportu přišel čas na plavání. Neochotně jsme se začala svlékat. I když jsem se za svou postavu nemusela stydět, rozhodně jsem nepatřila k těm holkám, které by se vyžívaly ve vyzývavém oblečení.
Jakmile jsem byla jen v plavkách, začala jsem se pohupovat ze špiček na paty a neklidně přešlapovat. Tělo jsem si objala pažemi a snažila jsem se zahřát. I když nebyl zatím tak chladný podzim, na promenádu v plavkách to tedy nebylo.
Hoochová nám zatím představila škytník. Tedy spíš nechala jeho účinky vysvětlit jednoho z nás. Sama jsem tu bylinu neznala, ale byla jsem zvědavá, jestli zabere. Její chuť ovšem k mým oblíbeným rozhodně patřit nebude. Na moment jsem se znechuceně zašklebila, trochu se otřepala, a pak už vyrazila do vody. Byla jsem zdatná plavkyně, vedle běhání to byl další sport, kterému jsem se aktivně věnovala, ale ne v takové ledárně, jako se dala čekat tady.

Ovšem nakonec to tak zlé nebylo. Člověk se musel překonat a opravdu rozproudit účinky škytníku ve svém těle, a pak to všechno bylo docela snesitelné. Husí kůže pomalu ustupovala a já se hlavně soustředila na jednotlivá tempa. První bójky jsem dosáhla snadno, do závodů jsem se ale pouštět nehodlala, přestože jsem měla namířeno i k druhé bójce.
V tu chvíli se ale začaly dít divné věci. Letmo jsem zaregistrovala, jak se jezerem šířila panika, vlny. Nejdřív jsem nechápala a neochotně jsem zastavila. A pak mi to rychle došlo, když mě cosi stáhlo pod hladinu. Úplně jsem zapomněla dýchat, což bylo vlastně jen dobře. Divoce jsem se zmítala a chvíli jsem odmítala otevřít pod hladinou oči, ale když jsem to nakonec překonala, překvapeně jsem zírala do očí ďasovce. Ten moment mého šokovaného zaváhání využil a znovu přidal na síle, aby mě dostal ještě víc ke dnu. Cítila jsem, že mi dochází dech, a tak jsem se znovu začala prát.

Nikdy jsem neměla s plaváním problém, ale obvykle mě taky nikdo netopil. Cítila jsem, jak můj běžně hraný klid je nenávratně pryč, a mě se děsivou rychlostí úžil dech, stejně jako mě opouštěly síly. Prostor kolem mě tmavl a mé kopance byly čím dál směšnější ve své intenzitě.
V tu chvíli jsem kolem sebe cosi ucítila. Už jsem ani neměla sílu tomu vzdorovat, natož zjišťovat, o koho šlo, kdo mě popadl kolem pasu. Spolužák? Nebo další hejno ďasovců? Velmi pomalu mi docházelo, že dotyčný se mi snažil pomoci. O to rychleji jsem ale pochopila, že se mu to nedaří.
Pak se k němu ale přidal někdo další. A najednou jsem se zase mohla nadechnout. Přišlo to zčistajasna a já ucítila v plicích pronikavou bolest. Voda mě sice nadnášela, ale i tak mě bolel každý sval.

Ani nevím, jak jsem se dostala na břeh, ale kalným pohledem jsem konečně zjistila, že nejblíž mi byl Daniel a Emily. Takže to byli oni... „Díky...,“ zasípala jsem jejich směrem a z polosedu se zhroutila znovu do lehu. Snažila jsem se zklidnit dýchání, ale zatím to moc nešlo. Nevnímala jsem, jak se ostatní spolužáci dostávali na břeh, takže počínání chapadlovité potvory jsem skvěle ignorovala.
Až po chvíli ke mně dolehly pokyny Hoochové. V hlavě jsem měla utkvělou snahu zvednout se a dojít, ne snad na ošetřovnu, ale aspoň do věže a zhroutit se do postele. Jenže v těle se mi nepohnul jediný sval, takže jsem dál bezvládně ležela na mokré trávě a ztěžka oddechovala. Nevnímala jsem pokousané nohy, ani své okolí. Vlastně jsem toužila jen spát a zdálo se mi, že spánek je blízko.

 
Ryan Daniels - 06. května 2017 00:06
03d3f145fc9745159b576c0b4e8145034066.png

Cesta na ošetřovnu -> Ošetřovna

Erika a ostatní přítomní

13. září


Neunikne mi, že se Erika zdráhá přijmout mou pomoc. V první chvíli mě to nenapadne, poté mi však dojde, že ona taková prostě je. Nenechám se ale odbývat a ani ona již podruhé neodmítne, protože sama uznala za vhodné, že na ošetřovnu se sama vydá jen ztěžka. Je to škoda, asi bych si s ní měl trochu promluvit i o tomhle. Nemyslím si, že nějaké "promlouvání do duše" by zde mohlo pomoct, ale aspoň můžu zjistit, proč ji přijde tak špatné se někým nechat vézt. Je to naprosto normální věc, ovšem Erika to tak zkrátka nebere.
Zatímco jdeme pomalu na onu ošetřovnu a Erika mlčí, ujmu se ochotně slova.
"Snad to nic neni, Etty si s tim určitě poradí. Přiblblá hodina, že nás do tý vody vůbec tahaj, když vědi, co v ní je. Jak kdyby se snažili za každou cenu vyvolat nějakej rozruch a mohli pak dycky takovejma situacema upoutat pozornost," rozohním se, zatímco mluvím o "komsi"ve třetí osobě. Ani nečekám žádnou odpověď.
"Jinak teď se očividně ve spolce nesejdem, kromě toho máme před sebou ještě hodinu a nestihli bysme to. Nevim, co řekne ta vošetřovatelka, ale když to pude, sejdem se aspoň po tý další hodině? Je to docela důležitý." Možná jí bude připadat, že absolutně ignoruji její zranění na úkor naší schůzky, ovšem to nechávám stranou. Jen tak letmo se podívám Erice do tváře, abych z ní vyčetl nadcházející reakci, ale její ublížený výraz mě donutí můj pohled stočit opět jiným směrem.
Jakmile dojdeme k ošetřovně, odtrhne se ode mě s tím, že to dál zvládne. Asi ano, koneckonců vlastně došla do cíle. Ještě chvilku ale stojím na místě a pozoruji, jak se obě ošetřovatelky snaží a běhají po ošetřovně sem a tam. Tváří se však, jako kdyby se o žádná strašná zranění nejednalo a uměly si s tímto poradit, což mě celkem i uklidní. Když však uslyším Etty promluvit o horkém čaji, neváhám a jsem u ní jako na koni. I když mám v žilách ještě zbytky adrenalinu, je mi celkem zima a čaj s radostí uvítám. Stále však bloudím pohledem od jednoho raněného k druhému, ale nijak se neangažuji k nápomoci, raději nechávám obě v klidu dělat to, co dělají. Jen si povzdychnu. Jsem docela rád, že mě jakékoliv zranění minulo, ale stejně si myslím, že to celé bylo úplně zbytečné. No jo, aktivní Hoochová nás prostě musí nutit dělat takovéhle nesmysly!
 
Daniel Fletcher - 05. května 2017 15:59
dan7533.jpg
Černé Jezero - na břehu - 13.září
Hlavně Angela, Kenji, Emily


Jakmile dorazíme k jezeru, zaplaví mě vlna nadšení. Těšil jsem se do vody jak malé dítě na Vánoce! Původně jsem nechtěl ani věřit tomu, že nás Hoochová do vody skutečně vezme. Stále jsem to bral jako pouhý žert, ale teď tu stojím, v plavkách a nemůžu se dočkat, až udělám pár temp.
Začátek byl nuda, stál jsem tam, vedle svýho nejlepšího kámoše a čekal, až přijde pokyn k vysvléknutí a skoku do vody. Svléknout jsme mohli v podstatě hned a já krátce na to vyzkoušel levým chodidlem teplotu vody. No... Mám plavání a vodu rád, ale nejsem žádný maniak a otužilec, který by se s širokým úsměvem potápěl v tak ledové vodě. Naštěstí má profesorka plán a to v podobě Škytníku, který my všichni, teda skoro, sníme.
Jak už jsem to tak mohl čekat, škytavka mě skutečně přepadla. S nesystematickým škytáním se rozhlédnu kolem sebe, na odhalená těla svých spolužaček. Nejsem žádný prase okej?! Ale když jednou máte možnost zkouknout holky bez zbytečných vrstev oblečení, nejsem blázen, abych se nepodíval. A co tak vidím, Ryan pošilhává taky.
,,Hele, má ty nohy oholený nebo - škyt - ne?" zašeptám Kenjiho směrem a hlavou kývnu ke Spontinový. Tenkrát ve sprše byla holka, co jako z oka vypadala Christině a měla nohy jak Hagrid. Mezitím se rozhlédnu po dalších a v duchu chválím zadky, prsa a nohy.

Na povel zatnu zuby a skočím vody. Čím pomaleji jeden do studené vody leze, tím míň se mu tam chce. A když vidím drkotající zuby Kenjiho, jak se snad po centimetru šourá po mělčině do vody.. Škodolibě se zašklebím, rukama před sebou nahrnu vodu a cáknu ledovou vodu na Kenjiho. Nikdy bych si nenechal ujít možnost ho nějak pozlobit nebo vytočit. Nakonec se od něj přece jen odvrátím a kraulem se vydám k první bójce, následně i ke druhé a zpátky. Po chvilce plavání se přece jen zahřeju a pobyt ve studené vodě pro mě už nepředstavuje sebemenší potíž. Chystal jsem se vydat zpátky ke klukům, když Hoochová vyhlásí závod. A to jsem si rozhodně nemohl nechat ujít. Zmijozelští si drželi vedoucí pozici až příliš dlouho. Teď mám možnost je z trůnu sesadit. A udělám všechno pro to, abych nebelvírské přesýpací hodiny poslal na první příčku.
Seřadím se s ostatními u bojky a věnuji pobavený úsměv Alex. ,,To co při těláku nasbíráme, při první hodině lektvarů zase poztrácíme, neboj." Zazubím ji a připomenu naše lektvarové fiasko z prvního týdne, kdy jsme přišli o body a ještě jsme získali fantastický trest v Zapovězeném lese, na který snad radši ani nechci vzpomínat! Vzpomínka na to, jak jsem zamotaný v obrovské pavučině a sledovat, jak se ke mně blíží obří pavouk mě ještě občas stračí ve snech. Nikdy se mi nechtělo věřit, že je Zapovězený les skutečně tak nebezpečný, jak každý profesor tvrdí, ale po střetnutí s akromantulemi vše beru zpátky.
Jakmile je závod odstartován, ponořím hlavu do vody a vrhnu se vpřed. Na nikoho se neohlížím, na nic se nesoustředím, jen si užívám rozvířenou hladinu jezera, jejíž vlnky mi olizovaly tělo. Ani si neuvědomím, že jsem v cíli, to až když hlavou do bojky narazím. Překvapeně si promnu čelo a otočím za sebe. Za mnou doplave jako druhá Spontinová, což.. mě překvapilo víc, než Coralinin návrat. Nevypadala jako sportovně založený typ, v podstatě jsem ani neočekával, že by se nějakého závodu zúčastnila. Vlastně jsem předpokládal, že nedoplave dál než k první bojce a bude se jí úzkostlivě držet. Po tom, co předvedl při baseballu se mi snad nikdo nemůže divit. Nakonec ji pochválím, za dobrou práci a stejně tak Beccu. Na ostatní kývnu a vesele se na ně zazubím. Měl jsem dobrou náladu. Získat Nebelvíru patnáct bodů se mi jen tak nepoštěstí. S Dianinou rozcvičkou to bylo dnes 20 bodů pro naši kolej, což - pokud správně počítám, nás skutečně posunulo před Zmijozel.

Bohužel, radost z vítězství netrvala dlouho a byla přerušena vyděšeným křikem a cákáním vody. Se zamračeným výrazem jsem se otočil kolem dokola, abych zjistil, co se to v jezeře strhlo za paniku, když většina spolužáků kolem mě z ničeho nic zmizela pod vodou. Pod sebou, někde v blízkosti mých nohou jsem si všiml rychlého mihnutí. A doprdele. Bylo to jediné, co mi v tu chvíli procvaklo hlavou.
Ponořil jsem se pod vodu a rychlými tempy pod hladinou jsem mířil k záplavě rudých vlasů, které se zmítaly kousek přede mnou. Nevěděl jsem v tu chvíli, jestli to byla Angela nebo Coraline, prostě jsem ji chytl kolem pasu a snažil se ji vystrčit nad hladinu. Nohou jsem snažil kopnout ďasovce, kteří ji stahovali dolů, jenže síle úderů odporovala voda, která mé pohyby a kopání nohou značně zpomalovala. Pral jsem se s ďasovci a snažil se Angelu dostat nad hladinu, ale ty malé potvory se odmítaly pustit a odplout. Až, když mi začínal docházet dech nás kdosi chytil za ruce a nad hladinu pomohl. Z čista jasna byla u nás Emily, kterou jsem doteď ani nepostřehl. Jakmile mám v plicích zase kyslík, podepřu Angelu, aby jich nadnášel nad vodou. Já pomoci s plaváním nepotřebuji, zápasení s ďasovci bylo sice namáhavé, ale nevysílilo mě to natolik, abych se cestou ke břehu utopil. Ale funěl jsem jako lokomotiva, jen co jsem byla na břehu, to je fakt.

Pomůžu oběma holkám vylézt na břeh a padnu na zadkem na kamení, abych se vydýchal. Jenže v tu ránu jsem zase na nohou a zběsile se začnu rozhlížet kolem sebe a po jezeře, jestli někde neuvidím Ryana s Kenjim. ,,Kenji!" houknu na něj, když ho vidím se konečně dobrodit s trenkama ke břehu a široce se na něj usměju. ,,Sundal sis trenky, abys odehnal ďasovce?" zazubím se na něj a pokusím se o odlehčení situace. Ryan s Erikou byli už taky na břehu, stejně tak Janna s Chrisem a zbytek nebelvírských. Ulevilo se mi, nebudu lhát. Myšlenka na to, že přijdeme o dalšího červeného, nebo o kteréhokoliv spolužáka byla bolestivá. Koutkem oka jsem zaregistroval dokonce i Wolframa, který zuřivě jebnul s ďasovcem o zem. Vedle něj ležely Alex se Sin a .. Teda myslím ,že to je Alex, protože si nejsem vědom toho, že by se mnou někdy do třídy chodil albín.
Cassandra sundala z vlasů ďasovce a došla taky břeh, ale i tak nás bylo nějak pořád málo.

Najednou nás spláchla obří vlna zase zpátky do jezera a z vody krátce na to vyšlehlo gigantické chapadlo. Šokovaně, s otevřenou pusou a vytřeštěnými oči sleduji ty obrovské přísavky. Nejsem schopný se pohnout, jen naprosto vyjeveně sleduji to dění před sebou. Neměl jsem nejmenší tušení, že s námi v jezeře žije Kraken! Proboha živýho! Už jsem se chystal dát se na útěk, když oliheň začala na břeh vyhazovat zbylé studenty. Jako v tranzu se posadím zpátky na zem a snažím se to všechno vstřebat. Tohle byl dozajista nejšílenější tělocvik, kterého jsem se kdy zúčastnil.

Hoochová brzy na to končí hodinu a odchází se studenty na ošetřovnu. Vrávoravě se postavím na nohy a začnu se oblékat. ,,Celkem úlet ty vole.." neodpustím si komentář a rychlým krokem se vydám zpátky k hradu, kdyby si oliheň nakonec rozmyslela, že nemá co k večeři.
 
Maureen Rott - 03. května 2017 18:21
1c394ea86ca9886161f46783a48bbd68d9jabsk8170.jpg

Jezero = Ošetřovna

Christina, Erika, Quinton, Etty, zbytek na ošetřovně


13. září
Pondělí




Na Christinino doporučení jenom mimovolně kývnu, ale nehnu se přitom ani o píď. Sotva zvládnu nepropadat hysterickému záchvatu, natož abych si to vesele vykračovala na ošetřovnu. Proto ji jenom vteřinu dvě vyprovázím pohledem, než zase zabodnu pohled do země před sebou. Hlavou mi víří myšlenky všemožného rázu, na hysterického Felixe jsem se nemohla ani podívat. Co když za to se mnou už nikdy nepromluví, co když už mě nikdy neobejme? A mohlo by tohle všechno mít nějakou dohru? Mohla by Hoochová nejednat jenom proto, že sama byla v šoku? Můžou mě vyhodit ze školy? Tohle všechno a do toho ten svazující pocit viny mi nedovoloval se ani hnout. Sotva jsem dýchala a cítila jsem přitom, jak je mé tělo každou sekundou těžší.
Překvapeně vzhlédnu k Christině, to už mě ale vytahuje ne zrovna šetrným způsobem na nohy. Nechám se a neřeknu na to jediné slovo, protože se prostě nezmůžu. Jenom si tisknu zakrvácenou košili k nosu. Dokonce mi ani není líto mého kusu oblečení, kterého bych normálně litovala za takový osud a marně si lámala hlavu, jak z toho všechnu tu krev dostanu.
Celou cestu klopýtám za ní a neřeknu jediné slovo, jakožto vlastně nikdo z naší skupinky. Nechám se vést pevným stiskem Christiny a kromě neustále přítomné a sžírající viny mi myšlenky zabloudí i jiným směrem. Na zimu, která se prozatím začala úspěšně prokusovat mým tělem, které bylo stále pouze v plavkách, vůbec neberu zřetel. Nejsem v nynější chvíli ve stádiu, kdy bych mohla vnímat tolik věcí najednou.
Zmijozelská spolužačka ke mně nikdy nechovala nějaké hluboké city, což se nakonec vlastně projevilo i dnes. Její způsob chování k mé maličkosti byl v něčem hrozně zvláštní, protože na mě snad poprvé za těch pět let promluvila, i tak tam byl pořád element, který mě nutil cítit se špatně. Pohlédnu na její ruku, která mě podpírá pod paží, a pak se vrátím k její hlavě, která je za každou cenu otočena jiným směrem, než jsem já sama. Tak to je? Štítí se mě?
Věděla jsem, že všeobecně Zmijozelu moje chudoba zrovna dvakrát nevoní, ale mohlo by to dojít do takového stádia, kdy někomu vyloženě vadí i moje blízkost? Jako kdybych snad byla špinavá, jako kdybych je nedostatkem peněz mohla nakazit. Hůř se už asi cítit nemůžu, ovšem tahle skutečnost mě donutí svěsit hlavu o to níž.
Když dorazíme na ošetřovnu, musím se hodně ovládat, abych nevzala nohy na ramena. Tolik lidí v jedné místnosti a všichni jsou tu jenom mou vinou. Zastaví mě jenom Christinina ruka a palčivá bolest v nose. Rozbolela mě z toho hlava. A taky z toho ustavičného pláče.
Nechám Quintona, aby mi pomohl na lůžko, přičemž ke Zmijozelce špitnu slova díků. Ovšem jak už řekla předtím, o mou vděčnost nestojí. Proč by o ni taky měla stát od někoho, jako jsem já. Bůhví, jestli Quin nebude stejného názoru, i tak poděkuji i jemu za laskavou výpomoc při těch pár krocích k lůžku. Jelikož jsem jenom z Mrzimoru, pravděpodobně na mě shlíží se stejně špatným úsudkem jako Christina.
Fakt, že je tu můj Mrzimorský spolužák a že už ani trochu nekulhá, absolutně vytlačuji, protože se dokážu soustředit jenom na to, abych zase nezačala řvát. Ostatním ten pohled už musí být taky pěkně protivný a já se snažím být tak neviditelná, jak to jenom jde.
Uklidňující tekutinu, která vypadá, jako javorový sirup s díky přijmu. Cítím se přitom jako největší zbabělec snad celého vesmíru, protože hledám cestičky, jak utéct té sžíravé vině. Za několik okamžiků už jsem klidnější, možná trochu otupělá, ale moje svědomí na váze nijak neubralo. Aspoň už se mi ale do očí netlačí slzy a mé hrdlo nemá svírací tendence.
Jsem podrobena šetrným prstům zdravotnice jako první. Možná ze známosti, přeci jenom tu trávím takového času s odřenými koleny a bůhví čím dalším, že už určitě ví, o koho jde. Nos je zpravený okamžitě a bezbolestně. Tohle se mi na kouzlech vždycky líbilo. To, co by v lidském světě trvalo dva týdny a člověk přitom vypadal, jako kdyby se mu po obličeji rozprskla fialová barva a trpěl ustavičným bolehlavem, je v tom kouzelnickém vyřešeno za několik vteřin. Jindy bych se nad tím možná i zaradovala, dnes ne.
Tupě jí odpovídám jednodchými větami na její dotazy ohledně zdravotního stavu, když mě prohmatává, aby zjistila, jestli nejsou i vážnější zranění. „Není mi špatně.“ „Nebolí to.“ „Nic necítím.“ „Jsem v pořádku.“ Zírám přitom celou dobu před sebe. Hlava mě sice stále bolela, ale už to nebyla vina již nezlomeného nosu ale stavu, v kterém jsem se zrovna nacházela.
Jakmile se ode mě posune dál a do ruky mi vtiskne mokrý hadřík, začnu se zbavovat krve na obličeji. Pozoruji přitom, jak se obě starají o ty nejvíce rozhozené a nakonec i o samotnou Christinu. Hlavou mi pořád víří myšlenky, že kdybych tu nebyla, tohle se nikdy nemuselo stát, i když to ve mně díky dané povzbuzující látce nevyvolává takové záchvaty úzkosti jako předtím. Najednou jako kdybych to brala jako prostý fakt, který se stal a který je určen k tomu, aby seděl na mých bedrech. A mně je to absolutně putna. Snad abych si od zdravotnice vzala celou tu flašku...
Zahlédnu i konverzaci o nějakém Goylovi, i když ve skutečnosti se ukazovalo na Quintona. Tázavě na něj zvednu obočí a nakloním hlavu na stranu. Co to zase ten kluk vyvádí? Občas mi připadá, že nás a celý Mrzimor nenávidí tolik, že se snaží naší koleji za každou cenu uškodit čímkoliv, co je zrovna po ruce. I přes celý uklidňovák se mu podívám do očí a zatvářím se přitom tak, jako kdyby mi vrážel kudlu do zad. Nakonec jsem nebyla tak v klidu, jak jsem myslela a jeho extempore nejsem schopná přejít se smířlivým úsměvem jako jindy. Tohle se nedělá Quintone. Není fér, abys nás pořád shazoval. Není od tebe fér, že se za nás stydíš.
Raději se otočím na Eriku, která byla vedle mě a která zrovna jako já už byla ošetřená. Nechci vědět, jak to celé dopadne a rozhodně nechci slyšet, kolik bodů nás bude jeho nenávist stát. Za těch několik let jeho konto bude rozhodně oplývat nemalou částkou.
„Eriko, prosím tě, odpusť mi.“ Se zarudlýma očima a hadříkem, kterým jsem si zrovna drhla zakrvácenou tvář, na ni zírám a barvou pokožky připomínám spíš ducha než lidskou bytost. „Je mi hrozně líto, že tě ti ďasovci pokousali.“ Zachmuřím se a sobecky přitom doufám v odpuštění. Modlím se v to, aby mně samotné bylo lépe, i když na to nemám právo.


 
 
799 798 797 796 795 794 793 792 791 790 789 788 787 786 785 784 783 782 781 780 779 778 777 776 775 774 773 772 771 770 769 768 767 766 765 764 763 762 761 760 759 758 757 756 755 754 753 752 751 750 749 748 747 746 745 744 743 742 741 740 739 738 737 736 735 734 733 732 731 730 729 728 727 726 725 724 723 722 721 720 719 718 717 716 715 714 713 712 711 710 709 708 707 706 705 704 703 702 701 700 699 698 697 696 695 694 693 692 691 690 689 688 687 686 685 684 683 682 681 680 679 678 677 676 675 674 673 672 671 670 669 668 667 666 665 664 663 662 661 660 659 658 657 656 655 654 653 652 651 650 649 648 647 646 645 644 643 642 641 640 639 638 637 636 635 634 633 632 631 630 629 628 627 626 625 624 623 622 621 620 619 618 617 616 615 614 613 612 611 610 609 608 607 606 605 604 603 602 601 600 599 598 597 596 595 594 593 592 591 590 589 588 587 586 585 584 583 582 581 580 579 578 577 576 575 574 573 572 571 570 569 568 567 566 565 564 563 562 561 560 559 558 557 556 555 554553 552 551 550 549 548 547 546 545 544 543 542 541 540 539 538 537 536 535 534 533 532 531 530 529 528 527 526 525 524 523 522 521 520 519 518 517 516 515 514 513 512 511 510 509 508 507 506 505 504 503 502 501 500 499 498 497 496 495 494 493 492 491 490 489 488 487 486 485 484 483 482 481 480 479 478 477 476 475 474 473 472 471 470 469 468 467 466 465 464 463 462 461 460 459 458 457 456 455 454 453 452 451 450 449 448 447 446 445 444 443 442 441 440 439 438 437 436 435 434 433 432 431 430 429 428 427 426 425 424 423 422 421 420 419 418 417 416 415 414 413 412 411 410 409 408 407 406 405 404 403 402 401 400 399 398 397 396 395 394 393 392 391 390 389 388 387 386 385 384 383 382 381 380 379 378 377 376 375 374 373 372 371 370 369 368 367 366 365 364 363 362 361 360 359 358 357 356 355 354 353 352 351 350 349 348 347 346 345 344 343 342 341 340 339 338 337 336 335 334 333 332 331 330 329 328 327 326 325 324 323 322 321 320 319 318 317 316 315 314 313 312 311 310 309 308 307 306 305 304 303 302 301 300 299 298 297 296 295 294 293 292 291 290 289 288 287 286 285 284 283 282 281 280 279 278 277 276 275 274 273 272 271 270 269 268 267 266 265 264 263 262 261 260 259 258 257 256 255 254 253 252 251 250 249 248 247 246 245 244 243 242 241 240 239 238 237 236 235 234 233 232 231 230 229 228 227 226 225 224 223 222 221 220 219 218 217 216 215 214 213 212 211 210 209 208 207 206 205 204 203 202 201 200 199 198 197 196 195 194 193 192 191 190 189 188 187 186 185 184 183 182 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.92841911315918 sekund

na začátek stránky