| |||
Jezero 13. září „Před chviličkou.“ Odpovím Richardovi na jeho otázku a zkoumavě si jej prohlížím. Co se týče fyzické stránky, zdál se kromě pár oděrek netknutý. Nebyl vyloženě otřesený jako zbytek spolužáků, ale něco na něm přeci jenom nesedělo. Nepřišlo jediné upozornění na fakt, že by si pomohl sám. Prosté poděkování bez jediného ohrazení. Takhle nefungoval. Ujistí mě, že bude v pořádku. Ten budoucí čas mě znervózní o to víc. I tak se na něj ale jemně pousměju a s klidem ve tváři přikývnu. „Já vím, že ano.“ Potvrdím jeho slova. Byl to Richard, u něj to byla otázka minut, než se z něj zase stane ten uhlazený elegán, který je vždy nohama pevně na zemi. Aspoň jsem v to doufala. Pohybovala jsem se právě na neznámé půdě a nevěděla, jak na něj vlastně reagovat. Za tu dobu, co spolu udržuje jakousi formu ‚vztahu‘ jsem si zvykla na nějaký standard, podle kterého jsem se začala chovat. Když se mračil, nemluvila jsem. Když se bavit chtěl, poslušně jsem mu odpověděla na každou otázku. A když chtěl, tak jsem dala. A ve skrytu duše pořád doufala a trpělivě čekala na ty kratičké okamžiky. Na známky. Jenže teď se choval jinak a moje poctivě postavené zásady se začínaly bortit. Rozvážně přikývnu podruhé, když mi vypráví o ďasovcích a v tvářích přitom zblednu. Pohlédnu směrem k jezeru a na chvíli nehybně zírám tím směrem. Ještě že jsem u toho nebyla. Nejsem si totiž jistá, že bych byla schopná svoje reakce krotit, když bych se postavila tváří v tvář svému největšímu strachu. Ještě teď cítím ten nedostatek kyslíku, to pálení plic a vidím ten obraz v knize, kde na mě cenily zuby tyhle potvory. Vyděšeně a zároveň i trochu znechuceně se otřesu. Richard. Teď je důležitý on. Pomyslím si rozhodně a vrátím se od nepříjemných myšlenek zpátky k němu, stejným směrem pak stáčím i svůj pohled. Natáhnu k němu ruku, jako kdybych mu ji chtěla chlácholivě položit na rameno, v poslední chvíli se ale zarazím. Nebylo správné využívat jeho slabé chvilky jenom proto, abych mohla ukojit svoji vlastní potřebu. Proto ji nakonec jenom stáhnu a zahanbeně na chvíli sklopím oči. „Na břeh tě dopravilo obrovské chapadlo.“ Vysvětlím mu fakt, jak se dostal na hladinu a nemůžu se přitom zbavit té nejistoty, která mě neustále nutila zkoumat, jestli je skutečně v pořádku. Protože se mi prostě nezdál. Tohle nebyl Richardův normální mód a já sama nevěděla, jak mám reagovat. „Společně s tebou dopravila ta oliheň? Asi oliheň na břeh ještě několik spolužáků. A taky se zdá, že hlavonožci mají zvláštní slabost pro Wolframa.“ Nervózní z okolností, kterým jsem byla vystavena a ze zmateného Richarda se snažím nějakým způsobem odlehčit situaci. Teď už to zní zábavně. Zatímco když jsem neefektivně oživovala Blagdena, moc do smíchu mi nebylo. Otočím se tím směrem, kde ještě před chvílí seděl, ale už byl pryč. Tázavě pozvednu obočí a rozhlédnu se po okolí, zahlédnu pouze jeho široká záda v dáli. Mohl alespoň něco říct… A pak se mě Richard zeptá na mě samotnou. Zarazím se a trvá mi celé dvě vteřiny, než jsem schopná vzpamatovat se z toho šoku a nezírat na něj s pootevřenými ústy. Musím se mu podívat do očí, abych se přesvědčila, že to myslí vážně. Až když se mi to potvrdí, rozlije se mi po tváři hřejivý úsměv a já mu vděčně přikývnu. Musím se hodně ovládat, abych přitom nezářila jako měsíček na hnoji. „Jsem v pořádku.“ Ujistím jej pro změnu já a snažím se přitom znít tak nezaujatě, jak mi to jenom ten pocit absolutního štěstí dovolí. „Je to jenom pohmožděné, citlivost a modřina za pár dní ustoupí.“ Část o tom, že už se mi ani zvracet nechce, si nechám pro sebe. Existují věci, které by si dáma měla nechat pro sebe a prostě je zamlčet. Ač jsem si Richardovu pozornost vychutnávala sebevíc a ač mě jeho zájem neskutečně těšil, nebyla jsem v nynější chvíli ta, o kterou jsme se měli zajímat. Věděla jsem to moc dobře, a proto jsem taky musela začít jednat i za cenu toho, že se mi tenhle lehce zmatený Richard z dosahu ztratí. Pokud mu pak ale bude lépe, klidně se ho vzdám i za cenu toho, že pak zase budeme v té fázi ‚nemluv a buď hezká, Helen‘. Pohlédnu na jeho nohy, kde se zračilo pár kapek krve z malých ranek po zubech těch odporných stvořeních. Vytáhnu z kapsy hedvábný kapesníček a s něžností sobě vlastní mu je jemně setřu, aby si neušpinil uniformu, až se do ní bude oblékat. „Jak se cítíš? Možná by ses měl stavit na ošetřovně. Zahojit rány na nohou a nechat se prohlédnout.“ Zauvažuji nahlas, i když se dost důvodně obávám, že můj návrh zamítne. Každopádně se musíme hnout z místa. Ještě pořád byl jenom v plavkách a to pro jeho organismus určitě dobré nebylo. „Můžeš vstát? Oblékni se. Je hrozná zima.“ Starostlivě si jej prohlédnu, připravená mu pomoci v čemkoliv. Zcela upřímně ale moc nepočítám s tím, že by si nějak pomoci nechal, a proto funguju jenom jako držák věcí, které si ode mě může postupně odebírat. Aspoň, že mu můžu být nablízku a prospěšná a snad ani není nijak vážně zraněný, to je nejdůležitější. |
| |||
JezeroPondělí, 13. záříRoryZírám na své spojené dlaně složené v klíně. Kloubky mi bělají, jak se jejich pomocí snažím zahnat pocity naprostého selhání a zastavit třes. Tohle jsem vážně nezvládla. Složit se jako labilní chomáč nervů v momentu, kdy jsem měla pomáhat ostatním. Ačkoli si bez mé pomoci vystačili, nemohla jsem se zbavit toho, že jsem měla radši zůstat ve stájích a kydat hnůj. Tam bych aspoň byla užitečná. Tam bych nebyla vystavená věcem, co měly zůstat pohřbené. A jejich účinek bych nemusela ukazovat nikomu dalšímu. V mém zorném poli se znovu objeví Roryho obličej. Odmítám zvednout pohled. Zarputile se snažím zůstat za clonou svých vlasů, ale zdá se, že se nikam nechystá a je odhodlaný mě přimět k nějaké činnosti. Jeho původně chlácholivá slova mi mimoděk vykouzlí nepatrný úsměv na tváři. Jo, seš tady. Jak bych tě mohla přehlídnout, když mám tvůj obličej přímo před svým. Jeho přítomnost mi připomíná, co se před malou chvilkou dělo a čím víc nad tím přemýšlím, tím větší na sebe mám vztek. Nejradši bych se propadla do země. Zakřičela na něj, že jsem v pohodě, že už mě může nechat nepokoji, protože si zvládnu pomoct sama. Víc než vděk cítím ponížení. Moje hrdost těžce nese, co jsem mu ukázala a co pro mě udělal. A přes to všechno mě jeho ruka na rameni zvláštním způsobem uklidňuje. Fakt, který mě neskutečně mate. Při přívalu jeho otázek se zhluboka nadechnu. Možná bych s ním měla začít komunikovat, abych mu zabránila v tom starostlivém chování. Jedná se mnou jako v rukavičkách a já si nejsem úplně jistá, jestli se mi to líbí. „Jo.“ Jsem najednou tak unavená, že i mluvení je téměř nadlidský úkon. Hlas mi nepříjemně přeskočí a musím si odkašlat. „Je mi fajn.“ Na důkaz svých slov si otřu obličej a s hlubokým nádechem se narovnám. Ignorujíc oční kontakt, znovu se rozhlédnu po všech ostatních. Polovina se vytratila a ten zbytek si hledí svého. Čas se taky zdekovat a nevzbuzovat nechtěnou pozornost. Náš malý piknik na mokré trávě je víc než podezřelý. „Nic mi není.“ Donutím se obrátit pohled na Roryho a sama sebe překvapím, jak přesvědčivě najednou zním. „Poslední dobou jsem nějak mimo svůj rytmus. Ten pohled mi asi neudělal moc dobře.“ Snažím se nějak vysvětlit svoje chování, aby náhodou nepojal nějaké podezření. Ať už by bylo jakékoli. Nejlepší by bylo, kdyby na to úplně zapomněl. „Ale už je mi dobře. Díky, za pomoc.“ Několikrát přikývnu, spokojená s tím, že jsem snad trochu nadlehčila situaci a trpělivě čekám, až svou ruku stáhne. „Možná… bychom se měli jít převlíknout?“ začínám si uvědomovat, že jsem promočená až na kost a je mi pořádná zima. No a hůlku u sebe opět nemám, abych se usušila. Měla bych si jí přilepit k ruce, abych na ní neustále nezapomínala. „I když na bylinkářství je nejspíš jedno, že smrdíme jako hnůj, huh? Beztak se určitě budeme hrabat v hlíně…“ s mírným zamračením zapřemýšlím nahlas. Sovičku jsem před tělocvikem nakrmila možná až moc, takže do oběda nejspíš vydrží, ale ty plavky, co mám pod uniformou, bych si mohla jít sundat. A vzít si něco suchého na sebe. Při snaze myslet na všední věci, si v hlavě dělám akorát větší bordel a najednou se nemůžu pořádně rozhoupat k nějaké činností. Takže nakonec jen sedím na trávě, zmáčená jak slepice a drmolím hovadiny. |
| |||
|
| |||
Telocvik primárne Siník Pred očami mi ešte lietajú hviezdičky a mám pocit, že počujem ako mi píska v pľúcach keď začujem vedľa seba Sinin hlas. Neveriacky otočím vyčerpane hlavu aby som sa na ňu pozrela. Umieram...a ty máš...chuť žartovať... Hlesnem zachrípnuto, zatiaľ čo si ledva vládzem pred oči potiahnuť prameň vlasov bielych ako albínska detská riť. Pomaličky uhasína šok a adrenalín z prvotného pudu sebazáchovy, ktorý bol doteraz nakopnutý, a po tele sa mi rozlieva akási úľava z toho, že sme okej. Má pravdu. Trochu sa uškrniem a prehliadnem si ruku s čiernymi výrastkami. Keď už sme pri tom, zišla by sa manikúra. Začnem sa pochechtávať, a len pridám na intenzite keď začujem sťažujúceho sa Wolframa. Absolútne nevnímam hmýrenie okolo seba, ani ako sa dostávajú žiaci na breh. Môže to vyzerať nehorázne egoisticky, ale dostala som sa na breh, Sin bola vedľa mňa živá a zdravá, a ja som sa tešila z toho, že sme to proste takto zvládli. Jedno moje ja v podvedomí mi trieska tehlu o hlavu aby som sa začala obzerať okolo seba, že ešte vôbec nie sú všetci z vody zahojení a v bezpečí, zatiaľ čo druhé moje ja sa snaží to prvé odtiahnuť so slovami- načo máme profesorku? V každom prípade môžem vyzerať ležiac na brehu smejúc sa ako psychopat. Môj smiech náhle utne až keď ma takmer po brucho znova zaleje voda. Íííí! V náhlom záchvate energie po štyroch zaspätkujem o meter-dva od vody a nato s fascinovaným malým "o"-čkom stvoreným z pier sledujem chápadlá, ktoré vynášajú na breh poloutopených spolužiakov. Podvedome natiahnem normálnu ruku a prejdem si dlaňou po tetovaní. Páni... ale...ono niekto ešte naozaj bol doteraz pod vodou? Čo robila Hoochová na tej metle? Myslela som že už sú dávno všetci vonku. Mieša sa vo mne strach s fascináciou nad obrovskou sépiou a ako tak pozerám po ostatných, ako oživujú Blagdena, ako Rory utešuje Acai , Tristan Felixa a Christina Maureen, neviem, proste... akoby sa to dialo mimo mňa. Na rozdiel od jazera, kde som jednoducho konala bez váhania, teraz sa zaseknem. Obzerám sa okolo seba, pár krát ešte na rozčerenú hladinu jazera kde zmizli chápadlá a v hlave mám len pár roztrhaných myšlienok. Acai..má traumu? Felix je dosť v šoku...umh..sépia je priateľská hej? A prečo je Mau..s Christinou? Posadím sa a pozorujem malú skupinku, ktorá smeruje do hradu a na ošetrovňu. Otočím hlavu na Sin. No... celkom prča čo? Strasie ma od zimy, ktorá na mňa začne doliehať. Ovanie ma vietor a akoby mi prefúkol aj mozog. Okej, všetci, všetci prežili. Ďalšia bežná hodina na Rokforte. Všetko je okej. Natiahnem sa za prútikom a teplým prúdom vzduchu sa usuším až sa zo mňa takmer parí. Ak to Sin nestihne spraviť, osuším aj ju a začnem na seba naťahovať oblečenie. Na herbológiu asi musíme ísť aj keď sme prežili inváziu chobotníc, čo? Kdesi popri obliekaní sa mi ruky a nohy vrátia do normálu, ale asi to bolo mimo mojej vôle, lebo som sa nevrátila do podoby, ktorú by som mala mať. |
| |||
Jezero Pondělí 13. září Převážně Christina a Helen Závod v plavání nakonec vůbec neprobíhal podle mých představ. První místo získává kluk z Nebelvíru, což mě vzhledem k jeho fyzickým schopnostem nijak nepřekvapuje, zato druhé místo z naprosto neznámých důvodů obsazuje Christina a já tak nedobrovolně končím jako čtvrtý, hned za Rebeccou. Chvíli mi trvá, než informaci o své prohře řádně zpracuji. Předběhly mě dívky? A zrovna v plavání? Je to vůbec možné? Nejdřív dostanu pozici obyčejného famfrpálového náhradníka a pak mě převálcují nějaký dvě cácory? Štípněte mě někdo, protože tohle se mi určitě jen zdá. Takhle to totiž vůbec být nemě… Dřív než stačím nenávistnou myšlenku dokončit, jsem čímsi stažen pod vodu. Je to tak náhlé a nečekané, že nejsem schopný dostatečně rychle reagovat, natož se bránit. Netrvá dlouho a začnu polykat andělíčky. Zprvu se sice snažím ze spárů ďasovců vymanit, jenže jako naschvál mě drží opavdu pevně. Tudy cesta evidentně nevede. Mohl bych ještě zkusit použít hůlku, to by ale nesměla zůstat na břehu pod haldou oblečení. Sečteno podtrženo, jsem teď v pořádným maléru a vážně by mě zajímalo, jak se z týhle šlamastiky dostanu. A hlavně, dostanu se z ní živý? Toť otázka… To fakt chceš zařvat uprostřed jezera? Na světě je tolik míst a ty to vzdáš zrovna tady? Vlastní myšlenkové pochody mě natolik vyděsí, že se nehledě na nedostatek kyslíku rozmáchnu a z posledních sil udeřím nejbližšího ďasovce do hlavy. Zadaří se, jenže mi to není nijak platné. Druhé monstrum mě totiž stahuje stále hlouběji a mně nezbývá vůbec žádný vzduch k tomu, abych se dostal nad hladinu. Jakoby toho nebylo málo, tělo mi úplně ztěžkne a o chvíli později nevidím nic než prachsprostou tmu. __________________________________ Z temnoty mě probírá zvonivý smích a vzdálený dětský hlásek volající mé jméno. Automaticky otevírám oči, abych s překvapením zjistil, že už nejsem ve vodě, nýbrž na břehu. Poněkud zmateně se rozhlédnu, ale ať se dívám, jak se dívám, nikde nikoho nevidím. Učitelka se kamsi poděla, stejně tak moji spolužáci. Místo nich tu stojí ona s tím svým roztomilým úsměvem, kterému jsem nikdy nedokázal odolat. Nedokážu to ani teď. "Tohle ti připadá k smíchu, ty malá uličnice? Málem sem tu vypustil duši!" S rádoby přísným výrazem se poněkud vrávoravě zvednu na nohy a pomalu dojdu až k ní. "Vypadal si u toho celkem legračně." odvětí s lehkými ruměnci na tváři. Koutky úst mi vylétnou nahoru, stejně tak ruka, kterou jí párkrát jemně poplácám po hlavě. Chyběla mi. Tak zatraceně moc, že to slovy nedokážu vyjádřit a i když podvědomě tuším, že by tu ani jeden z nás neměl být, nechci, aby zmizela. Měl bych tenhle stav nějak udržet, jenže jak? "Takže takhle to vypadá na konci? Jako Černý jezero? Doufal jsem v něco víc originálního." "Co když tohle není konec, ale teprve začátek?" "Možný to je, ale není to jedno? Dokud tu můžu být s tebou, tak ať je to klidně učebna lektvarů." "Neukvapuj se, Richarde. Jsem sice stejného názoru, ale tvůj čas ještě nenadešel." "O tom snad rozhodnu sám, nemyslíš? Neměl bych si teď správně vybrat? Chtěl bych zůstat tady s tebou." "Někdy na výběr prostě nemáme, i když bychom si to přáli. Ráda bych si s tebou dál povídala, ale musíš teď otevřít oči. Někdo se po tobě nejspíš shání…" __________________________________ Když napodruhé otevírám oči, uvědomuji si, že tentokrát nejsem v žádné halucinaci, nýbrž realitě, jelikož se ihned dávám do zuřivého kašle. Ze všech sil se snažím dostat vodu z plic pryč a světe div se, skutečně se mi to po chvíli daří. "Co ty tady děláš?" Překvapeně vzhlédnu k Christině, která právě recituje heslo našeho rodu. "Náš rod dobřel věděl, co dělal, když se rozhodl právě pro tento výrok." A zrovna ona by to měla vědět líp, než kdokoliv jiný. Proč mi ale pomáhá? Než stačím říct něco dalšího, objeví se Helen. Tak trochu mi nedochází, kde se tu vzala. Měl jsem za to, že se plavání nezúčastnila a madam Hoochová jí poslala pryč. "Děkuji." Krátce kývnu hlavou, když vytáhne hůlku a kouzlem mě osuší. Její gesto oceňuji, o tom žádná "Kdy jsi přišla?" zeptám se, přičemž jí oplatím pohled do očí. V těch jejích se zračí strach, zároveň v nich vidím cosi jako úlevu. "Budu v pořádku." ujistím jí. "Nejsem si úplně jistý, co se přesně stalo, ale pamatuji si, že se objevili ďasovci." Ani nevím, proč jí o tom vlastně říkám. Možná proto, že jsem pořád trochu v šoku? "Jak jsi na tom ty?" hlavou naznačím pohyb k jejímu břichu, kam předtím dostala ránu míčkem. Šlupa to byla vážně pořádná. "Neměla bys tu být. Proč nejsi na ošetřovně a neodpočíváš?" A odkdy zrovna tobě na tom záleží? Trochu se ti ve vodě přidusil mozek, ne? |
| |||
Jezero Pondělí, 13. září Sotva se stihnu nadechnout, než jsem vtažen pod vodu opět a rázněji, chapadla ďasovců ovinou už i mne a táhnou do temných hlubin, jedno jak moc se snažím dosáhnout na vzdalující se světlo nad námi, než zakryjí jej dlouhé šlahouny řas. Kyslík dochází, celé tělo po něm bolestivě touží a nutí mne k nádechu... s rozevřeným pohledem zachytím v šeru kolem poblíž zvláštní bytost. Než nakonec nechtě nadechnu se, do plic vnikne mi voda, mlátím sebou v křečovitých pokusech se té situace zbavit, souvislé myšlenky ty tam. A pak... jen tma. * Probuzení je tak náhlé, jako nepříjemné. Hlava mi třeští, nepříliš jemně odstrčím kohosi, kdo se nade mnou skláněl, abych se natočen na boku opíraje se o obě dlaně prudce kašlem zbavil vody, která stále vězela tam, kde neměla. Na moment pak s hřbetem pěsti přitisknuté ke rtům a víčky pevně sevřenými pokouším se vzpamatovat. Trvá mi pár vteřin opanovat se dostatečně, než vzhlédnu a spatřím usmívající se Helen. Nechám si od ní pomoci do sedu, s dlaní před ústy stále vykuckávám, dokud se nemohu nadechnout opět bez nucení ke kašli, tváře zčervenalé a oči slzící. Poplácává mě po zádech, a hladí - s jejími slovy však vážně přemýšlím nad tím, jak v jejím pojetí vypadá špatné. Hlava mi třeští a nohy krvácí. "Děkuju," zachraptím k ní, a pomna důvodu, proč s námi nebyla v jezeře, chci se jí zeptat, jestli je také v pořádku - leč její pozornost uteče k jejímu vyvolenému opodál. S nepatrným úsměvem kývnu... než uvědomím si poměrně podstatnou věc a i ten malý úsměv mi ztuhne. Naposledy jsem hůlku svíral křečovitě v ruce, v jezeře. Vyvedeně z míry rozhlédnu se kolem, začnu důkladně prohledávat okolí. Když vytáhnu si z nasáklých a jak jinak než rozpuštěných dredů kusy řas, zvednu se na nohy a naházím na sebe své oblečení, zamířím místo na ošetřovnu zpět k vodě, pokouším se zahlédnout, jestli náhodou neplove někde u břehu na vodě... nevidím důvod, proč by věc složená zejména ze dřeva neměla, leda by si ji půjčil nějaký z podvodních tvorů. Zmáčený, prochládající, s pozůstatky ďasovčího zájmu pálícími na kotnících a lýtkách, bez hůlky a s náladou pod bodem mrazu doženu pak houfec studentů, které profesorka odvádí na ošetřovnu. Vskutku. Přijedu po pohřbu nějaké jejich mrtvé spolužačky, během týdne se tu o mě povídají prazajímavé věci, na své první hodině se málem utopím a přijdu o hůlku. Skvělý start do nového školního roku. Po ošetření plánuji se vrátit a hledat dál, bylinkářství (či co to za nesmysl je dalším předmětem) sper ďasovec. Pokud mě vyrazí, žádná škoda, na škole s profesorským sborem částečně po lobotomii se mi stejně nechce zůstávat. |
| |||
Jezero > Ošetřovna Pondělí, 13. září K mé úlevě se Felix probere, schoulený na boku vykašlává zbytky jezerní vody... než se z celé té hrůzy roztřese a rozpláče. A zhrozím se pro změnu já. Hoochová odspěchala jinam, a zůstal jsem tu sám jenom s Felixem, který by potřeboval patrně někoho, kdo tuší, jak se zachovat, protože já to nejsem. *Hik* Knihy nebrečí a svitky jeden po utopení kouzlem vysuší... Rozhlédnu se úzkostně kolem, pak pokouším se nepanikařit zřetelně, když si k Felixovi kleknu a neohrabaně jej obejmu a přitisknu k sobě. "To bude zas dobré... *hik*" pokouším se znít přesvědčivě. "Už jsi v bez*hik*čí..." "Můžeš vstát? *hik * Měli bychom s tebou na ošetřovnu," sklouznu pohledem po zarudlých popálených pruzích na jeho nohou, a snad ani si nechci představit, jak hrozně to musí bolet. Hoochová je neskutečně pitomá, jakkoliv se mi příčí urážet profesora. Co hůř, mám nepříjemný pocit, že jí tahle zpackaná hodina projde. Jak může učit tak dlouho a nevědět, že se vždycky nějaký pitomec ignorující zákazy najde? Ona tu má být za dospělou. Rozumnou. Heh... *hik* Když se Felix o něco vzpamatuje, pomůžu mu na nohy a podpírám jej. Vyčkám, než si sebere své věci (v případě, že je na to ještě příliš mimo, vezmu mu je sám), a v hloučku studentů táhnoucích se za profesorkou na ošetřovnu doprovodím i já Felixe. Nevadí mi, že sám nejsem zraněný a možná zmeškám začátek další hodiny - vyčkám s kamarádem do té chvíle, než se dostane na řadu při ošetření a já jsem z nedostatku zranění vykázán. |
| |||
JezeroPondělí, 13. září |
| |||
JezeroPondělí 13.9. Jen co si profesorka Hoochová všimla, že jsem na břehu a oblečen zpět do cvičebního úboru, spustila se mela. „Krimmere? Vy jste jako doplaval? S Vaším výkonem si to dejte ještě jednou!“ Veselé. Začínám mít pocit, že si na mě Hoochová zasedla. Ano! Mám ten dojem takovým způsobem, že jsem se teď přistihl, že jsem jí dokonce v mé mysli řekl jen Hoochová a ne profesorka Hoochová. No jo, tak zase do vody. Rozhodně jí nedám další příležitost mě komandovat. Je to pro mě doopravdy nezvyk. Obvykle mě mají profesoři rádi. Dokonce i profesor Snape na mě není tak zlý, jako na většinu mých spolužáků z Havraspáru. Jasně, říká mi neustále „šprte“ nebo „knihomole“, ale to je tak se všemi hned poté, co se naším vedoucím stal profesor Lupin. Navíc moje zásada nehlásit se dychtivě mezi prvními mi v tomto případě pomáhá uniknout jeho pozornosti. Opět se tedy svleču do plavek a plavu znovu k druhé bojce a zpět. Nestačím doplavat ani k té první, když se zdvihne pozdvižení. V první fázi uslyším smích a poté jekot. Najednou zmizí několik mých spolužáků pod hladinou jezera. Co to je? Na více ani nestačím pomyslet a už mizím pod hladinou taktéž. Podívám se, co za stvůru mě to táhne ke dnu a spatřím ďasovce. hmmm… na tohle postačí jednoduché „Aerem Calidus“. Chmátnu po hůlce a v tu chvíli se zděsím. Já blbec si jí zapomněl ve cvičebním úboru, čili na břehu. Okamžitě se za svoji hloupost proklínám a ďasovce prostě skopnu. Nestačím ovšem vyplavat ani půl metru a už mě za nohy chytají další dva ďasovci. Peru se s nimi, ale najednou připlouvá ještě třetí. Možná mám fakt smolný den, pomyslím si a podaří se mi jednoho chytit za paži a zřejmě bolestivě odhodit pryč. Už mi začíná docházet vzduch v plicích a vypadá to, že s těma dvěma je to marný boj. I tak se nevzdávám. Konečně se mi podařilo projevit mé zalíbení k Dee, dostal jsem se do mužstva, mám kamarády v kouzelnickém světě a pokročil jsem ve svém výzkumu. Dokonce to vypadá tak, že mě profesor Lupin respektuje, i když… on je hodný ke každému. Stále se nevzdávám, ale vidím nějak tmavě. To mě stáhli tak daleko pod hladinu? Vše je tmavší víc a víc. Najednou je to docela příjemné. Zvláštní. Voda hlouběji v jezeru je nějak teplejší. Nebo je to tím bojem? Vždyť já vlastně ani už nebojuji. Jak to? Skopnu s vypětím všech sil ještě toho ďasovce, co mě držel za levou nohu a tak už se peru jen s jedním. Nebo neperu? Kdo ví. Už jsem asi tak hluboko, že nevidím vůbec nic. Podívám se nahoru ke hladině a také nic nevidím. A pak mi to dojde. Vždyť jsme byli tak blízko břehu, že mě moc hluboko stáhnout nemohli. Ďasovci tak blízko u břehu? Divné… Konečně mi tedy došlo, že ztrácím zrak z nedostatku kyslíku. Vůbec netuším, jak dlouho jsem pod vodou. V klidu vydržím na jeden nádech dvě minuty, ale teď v klidu nejsem. I půl minuty takového zápasu by asi mohlo vyčerpat všechen kyslík v plicích. Navíc jsem se pořádně nenadechl. Hmmm, jak já bych se rád nadechl. Vím však, že nesmím. Bojuji s instinktem se nadechnout. Vždyť jsou nad hladinou kouzelníci. A profesorka Hoochová zná určitě nějaká užitečná zaklínadla, kterými nás všechny zachrání. Aha, teď je to zase profesorka. Jistě, jakmile mi jde o krk, opět se vrací má slušnost a křivda ze zasednutí při dnešní hodině je ta tam. Bojuji ze všech sil, ale nakonec se ukazuje, že je instinkt silnější. Vlastně už nevnímám nic jiného, než mé plíce. Jako by se celý můj svět soustředil jen do mé hrudi. Prý je smrt utopením jedna z nejhorších možných… tak to vyzkoušíme. Vzdám nakonec své snažení a nedechnu se. Okamžitě cítím, jak mi voda nateče do plic. Nechutný pocit. Následně se rozkašlu a opět zhluboka nadechnu. Tentokrát je to nadechnutí nějak lehké. Najednou je ta voda lehká jako vzduch. Opět chvíli kašlu a znova se nadechnu. Tentokrát je to ještě příjemnější. Uvědomím si, že mám zavřené oči a klečím na něčem tvrdém. Že by byl metal opravdu ďáblova muzika a já se díky jeho poslouchání dostal na tvrdé podloží země, kde údajně leží peklo? No, možná to doopravdy nebyly báchorky. Stále ještě trochu kašlu vodu z mých plic, ale donutím se otevřít oči. Divné. Vypadá to jako břeh u Bradavic. Že by mi v pekle chtěli neustále připomínat místo, kde jsem byl tak rád? Vykašlu snad již poslední zbytek vody z plic a rozhlédnu se po okolí. Vidím, jak kousek ode mě někoho hodí na břeh obří chapadlo olihně, jenž žije v jezeře od nepaměti. Tak takhle to je? Žádné peklo, jen mě zachránila oliheň. Pěkné. Čím se vlastně takové olihně živí? Já jen, že bych jí mohl někdy donést něco k jídlu, jakožto mé díky. I když už nevykašlávám vodu z plic, cítím se šíleně vyčerpaný. Převalím se na záda a za těžkého oddychování hledím do nebes. |
doba vygenerování stránky: 0.91499805450439 sekund