Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Bradavice - trochu jinak

Příspěvků: 7984
Hraje se Denně Herní čas: 12:05  Vypravěč Khloé je offlineKhloé
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Ettariel Darienn Renoire ☕ je offline, naposledy online byla 11. března 2024 21:11Ettariel Darienn Renoire ☕
 Postava Sebastian G. Sharivar je offline, naposledy online byla 14. května 2023 18:27Sebastian G. Sharivar
 Postava Park Na Yeong *Ruby* je offline, naposledy online byla 07. října 2022 21:40Park Na Yeong *Ruby*
 Postava Argus Filch je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Argus Filch
 Postava Mirabel McGregor je offline, naposledy online byla 28. března 2024 9:47Mirabel McGregor
 Postava Albus Brumbál je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Albus Brumbál
 Postava Kayla Harper-Burns je offline, naposledy online byla 25. ledna 2024 1:00Kayla Harper-Burns
 Postava Barbara Snow je offline, naposledy online byla 28. března 2024 10:28Barbara Snow
 Postava Angela Silverlin je offline, naposledy online byla 28. března 2024 9:47Angela Silverlin
 Postava Severus Snape je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Severus Snape
 Postava Rebecca Eliah Riel je offline, naposledy online byla 24. března 2024 16:42Rebecca Eliah Riel
 Postava Cassandra Warren-Wentworth je offline, naposledy online byla 11. března 2024 21:11Cassandra Warren-Wentworth
 Postava Sinestra Ewing je offline, naposledy online byla 16. července 2023 22:49Sinestra Ewing
 Postava Rosalie Anne Primrose je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45Rosalie Anne Primrose
 Postava Pomocný PJ ۞ je offline, naposledy online byla 14. ledna 2024 13:11Pomocný PJ ۞
 Postava Minerva McGonagallová je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Minerva McGonagallová
 Postava Caylus Lawson je offline, naposledy online byla 02. března 2024 12:33Caylus Lawson
 Postava Rolanda Hoochová je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Rolanda Hoochová
 Postava Ogata Kenji je offline, naposledy online byla 19. srpna 2023 23:13Ogata Kenji
 Postava Daniel Fletcher je offline, naposledy online byla 06. ledna 2024 21:30Daniel Fletcher
 Postava Rhiannon Kearney je offline, naposledy online byla 14. ledna 2024 13:11Rhiannon Kearney
 Postava Rubeus Hagrid je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Rubeus Hagrid
 Postava lord Richard Cornigrum je offline, naposledy online byla 14. ledna 2024 13:11lord Richard Cornigrum
 Postava Erika Claythorne je offline, naposledy online byla 04. září 2023 18:58Erika Claythorne
 Postava Acai Luqueba je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45Acai Luqueba
 Postava lady Christina De Spontin je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45lady Christina De Spontin
 Postava Henry Kwang je offline, naposledy online byla 28. dubna 2023 22:46Henry Kwang
 Postava Coraline M. Spencer je offline, naposledy online byla 29. listopadu 2023 15:21Coraline M. Spencer
 Postava Naira Sinclair je offline, naposledy online byla 24. března 2024 16:42Naira Sinclair
 Postava Jordyn Emily Byrd je offline, naposledy online byla 27. března 2024 20:55Jordyn Emily Byrd
 Postava Saga Lindqvist-Weaver je offline, naposledy online byla 24. března 2024 16:42Saga Lindqvist-Weaver
 Postava Anna Saria je offline, naposledy online byla 27. března 2024 19:43Anna Saria
 Postava Diana Gabriela Black je offline, naposledy online byla 28. března 2024 13:25Diana Gabriela Black
 Postava Patrick Gregory Anderson je offline, naposledy online byla 23. března 2024 19:38Patrick Gregory Anderson
 Postava Domenico Conte je offline, naposledy online byla 29. listopadu 2023 15:21Domenico Conte
 Postava Mirelle Devény je offline, naposledy online byla 18. března 2024 23:23Mirelle Devény
 Postava Robert "Bob" Pye je offline, naposledy online byla 25. března 2024 17:56Robert "Bob" Pye
 Postava Maurice de Coligny je onlineMaurice de Coligny
 Postava Pomocný PPJ ^^ je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45Pomocný PPJ ^^
 
Helen Lynnerwood - 03. května 2017 16:27
tumblr_odwpbmnupm1ram2z9o1_12804376.jpg

Jezero

Richard


13. září
Pondělí



„Před chviličkou.“ Odpovím Richardovi na jeho otázku a zkoumavě si jej prohlížím. Co se týče fyzické stránky, zdál se kromě pár oděrek netknutý. Nebyl vyloženě otřesený jako zbytek spolužáků, ale něco na něm přeci jenom nesedělo. Nepřišlo jediné upozornění na fakt, že by si pomohl sám. Prosté poděkování bez jediného ohrazení. Takhle nefungoval.
Ujistí mě, že bude v pořádku. Ten budoucí čas mě znervózní o to víc. I tak se na něj ale jemně pousměju a s klidem ve tváři přikývnu. „Já vím, že ano.“ Potvrdím jeho slova. Byl to Richard, u něj to byla otázka minut, než se z něj zase stane ten uhlazený elegán, který je vždy nohama pevně na zemi. Aspoň jsem v to doufala. Pohybovala jsem se právě na neznámé půdě a nevěděla, jak na něj vlastně reagovat. Za tu dobu, co spolu udržuje jakousi formu ‚vztahu‘ jsem si zvykla na nějaký standard, podle kterého jsem se začala chovat. Když se mračil, nemluvila jsem. Když se bavit chtěl, poslušně jsem mu odpověděla na každou otázku. A když chtěl, tak jsem dala. A ve skrytu duše pořád doufala a trpělivě čekala na ty kratičké okamžiky. Na známky.
Jenže teď se choval jinak a moje poctivě postavené zásady se začínaly bortit. Rozvážně přikývnu podruhé, když mi vypráví o ďasovcích a v tvářích přitom zblednu. Pohlédnu směrem k jezeru a na chvíli nehybně zírám tím směrem. Ještě že jsem u toho nebyla. Nejsem si totiž jistá, že bych byla schopná svoje reakce krotit, když bych se postavila tváří v tvář svému největšímu strachu. Ještě teď cítím ten nedostatek kyslíku, to pálení plic a vidím ten obraz v knize, kde na mě cenily zuby tyhle potvory.
Vyděšeně a zároveň i trochu znechuceně se otřesu. Richard. Teď je důležitý on. Pomyslím si rozhodně a vrátím se od nepříjemných myšlenek zpátky k němu, stejným směrem pak stáčím i svůj pohled.
Natáhnu k němu ruku, jako kdybych mu ji chtěla chlácholivě položit na rameno, v poslední chvíli se ale zarazím. Nebylo správné využívat jeho slabé chvilky jenom proto, abych mohla ukojit svoji vlastní potřebu. Proto ji nakonec jenom stáhnu a zahanbeně na chvíli sklopím oči.
„Na břeh tě dopravilo obrovské chapadlo.“ Vysvětlím mu fakt, jak se dostal na hladinu a nemůžu se přitom zbavit té nejistoty, která mě neustále nutila zkoumat, jestli je skutečně v pořádku. Protože se mi prostě nezdál. Tohle nebyl Richardův normální mód a já sama nevěděla, jak mám reagovat. „Společně s tebou dopravila ta oliheň? Asi oliheň na břeh ještě několik spolužáků. A taky se zdá, že hlavonožci mají zvláštní slabost pro Wolframa.“ Nervózní z okolností, kterým jsem byla vystavena a ze zmateného Richarda se snažím nějakým způsobem odlehčit situaci. Teď už to zní zábavně. Zatímco když jsem neefektivně oživovala Blagdena, moc do smíchu mi nebylo. Otočím se tím směrem, kde ještě před chvílí seděl, ale už byl pryč. Tázavě pozvednu obočí a rozhlédnu se po okolí, zahlédnu pouze jeho široká záda v dáli. Mohl alespoň něco říct…
A pak se mě Richard zeptá na mě samotnou. Zarazím se a trvá mi celé dvě vteřiny, než jsem schopná vzpamatovat se z toho šoku a nezírat na něj s pootevřenými ústy. Musím se mu podívat do očí, abych se přesvědčila, že to myslí vážně. Až když se mi to potvrdí, rozlije se mi po tváři hřejivý úsměv a já mu vděčně přikývnu. Musím se hodně ovládat, abych přitom nezářila jako měsíček na hnoji.
„Jsem v pořádku.“ Ujistím jej pro změnu já a snažím se přitom znít tak nezaujatě, jak mi to jenom ten pocit absolutního štěstí dovolí. „Je to jenom pohmožděné, citlivost a modřina za pár dní ustoupí.“ Část o tom, že už se mi ani zvracet nechce, si nechám pro sebe. Existují věci, které by si dáma měla nechat pro sebe a prostě je zamlčet.
Ač jsem si Richardovu pozornost vychutnávala sebevíc a ač mě jeho zájem neskutečně těšil, nebyla jsem v nynější chvíli ta, o kterou jsme se měli zajímat. Věděla jsem to moc dobře, a proto jsem taky musela začít jednat i za cenu toho, že se mi tenhle lehce zmatený Richard z dosahu ztratí. Pokud mu pak ale bude lépe, klidně se ho vzdám i za cenu toho, že pak zase budeme v té fázi ‚nemluv a buď hezká, Helen‘.
Pohlédnu na jeho nohy, kde se zračilo pár kapek krve z malých ranek po zubech těch odporných stvořeních. Vytáhnu z kapsy hedvábný kapesníček a s něžností sobě vlastní mu je jemně setřu, aby si neušpinil uniformu, až se do ní bude oblékat.
„Jak se cítíš? Možná by ses měl stavit na ošetřovně. Zahojit rány na nohou a nechat se prohlédnout.“ Zauvažuji nahlas, i když se dost důvodně obávám, že můj návrh zamítne. Každopádně se musíme hnout z místa. Ještě pořád byl jenom v plavkách a to pro jeho organismus určitě dobré nebylo.
„Můžeš vstát? Oblékni se. Je hrozná zima.“ Starostlivě si jej prohlédnu, připravená mu pomoci v čemkoliv. Zcela upřímně ale moc nepočítám s tím, že by si nějak pomoci nechal, a proto funguju jenom jako držák věcí, které si ode mě může postupně odebírat. Aspoň, že mu můžu být nablízku a prospěšná a snad ani není nijak vážně zraněný, to je nejdůležitější.
 
Acai Luqueba - 03. května 2017 12:02
215783.jpg

Jezero

Pondělí, 13. září

Rory



Zírám na své spojené dlaně složené v klíně. Kloubky mi bělají, jak se jejich pomocí snažím zahnat pocity naprostého selhání a zastavit třes. Tohle jsem vážně nezvládla. Složit se jako labilní chomáč nervů v momentu, kdy jsem měla pomáhat ostatním. Ačkoli si bez mé pomoci vystačili, nemohla jsem se zbavit toho, že jsem měla radši zůstat ve stájích a kydat hnůj. Tam bych aspoň byla užitečná. Tam bych nebyla vystavená věcem, co měly zůstat pohřbené. A jejich účinek bych nemusela ukazovat nikomu dalšímu.
V mém zorném poli se znovu objeví Roryho obličej. Odmítám zvednout pohled. Zarputile se snažím zůstat za clonou svých vlasů, ale zdá se, že se nikam nechystá a je odhodlaný mě přimět k nějaké činnosti.
Jeho původně chlácholivá slova mi mimoděk vykouzlí nepatrný úsměv na tváři. Jo, seš tady. Jak bych tě mohla přehlídnout, když mám tvůj obličej přímo před svým. Jeho přítomnost mi připomíná, co se před malou chvilkou dělo a čím víc nad tím přemýšlím, tím větší na sebe mám vztek. Nejradši bych se propadla do země. Zakřičela na něj, že jsem v pohodě, že už mě může nechat nepokoji, protože si zvládnu pomoct sama. Víc než vděk cítím ponížení. Moje hrdost těžce nese, co jsem mu ukázala a co pro mě udělal. A přes to všechno mě jeho ruka na rameni zvláštním způsobem uklidňuje. Fakt, který mě neskutečně mate. Při přívalu jeho otázek se zhluboka nadechnu. Možná bych s ním měla začít komunikovat, abych mu zabránila v tom starostlivém chování. Jedná se mnou jako v rukavičkách a já si nejsem úplně jistá, jestli se mi to líbí.
„Jo.“ Jsem najednou tak unavená, že i mluvení je téměř nadlidský úkon. Hlas mi nepříjemně přeskočí a musím si odkašlat. „Je mi fajn.“ Na důkaz svých slov si otřu obličej a s hlubokým nádechem se narovnám. Ignorujíc oční kontakt, znovu se rozhlédnu po všech ostatních. Polovina se vytratila a ten zbytek si hledí svého. Čas se taky zdekovat a nevzbuzovat nechtěnou pozornost. Náš malý piknik na mokré trávě je víc než podezřelý.
„Nic mi není.“ Donutím se obrátit pohled na Roryho a sama sebe překvapím, jak přesvědčivě najednou zním. „Poslední dobou jsem nějak mimo svůj rytmus. Ten pohled mi asi neudělal moc dobře.“ Snažím se nějak vysvětlit svoje chování, aby náhodou nepojal nějaké podezření. Ať už by bylo jakékoli. Nejlepší by bylo, kdyby na to úplně zapomněl. „Ale už je mi dobře. Díky, za pomoc.“ Několikrát přikývnu, spokojená s tím, že jsem snad trochu nadlehčila situaci a trpělivě čekám, až svou ruku stáhne.
„Možná… bychom se měli jít převlíknout?“ začínám si uvědomovat, že jsem promočená až na kost a je mi pořádná zima. No a hůlku u sebe opět nemám, abych se usušila. Měla bych si jí přilepit k ruce, abych na ní neustále nezapomínala. „I když na bylinkářství je nejspíš jedno, že smrdíme jako hnůj, huh? Beztak se určitě budeme hrabat v hlíně…“ s mírným zamračením zapřemýšlím nahlas. Sovičku jsem před tělocvikem nakrmila možná až moc, takže do oběda nejspíš vydrží, ale ty plavky, co mám pod uniformou, bych si mohla jít sundat. A vzít si něco suchého na sebe.
Při snaze myslet na všední věci, si v hlavě dělám akorát větší bordel a najednou se nemůžu pořádně rozhoupat k nějaké činností. Takže nakonec jen sedím na trávě, zmáčená jak slepice a drmolím hovadiny.
 
Rory Callaghan - 02. května 2017 23:52
13fd1b012bc8212827c6153ff89f6330timursimakovbadboys(1)kopie3414.jpg

Na břehu jezera

Pondělí 13. září
Acai



Je to jako celá věčnost, než Acai začne vnímat okolí. Bože. Ta doba, kdy jen lapá po dechu a svírá moje předloktí jako záchranné lano, trvá víc než sto let. To je dost času na to, aby se mi do paměti zaryla každá slza, každý přiškrcený nádech, každá vteřina, kdy jen bezmocně sedím a přihlížím tomu, jak se přede mnou psychicky hroutí člověk - a já nezmůžu nic. Moje prázdná slova padají do větru jako chmýří pampelišky a já jen doufám, že se někde uchytí. Jenže ta, které jsou určená, se nachází v jiném časoprostoru, kde slyší a vidí zcela jinou realitu.
Takovou, kam neproniknu ani s nejlepším zaostřením.

Ale pak se něco jakoby zlomí a já konečně i věřím tomu, že to bude v pořádku. Po tom století okamžiků cítím, jak se Acai začíná regulovat dech, dokonce vidím, že mě snad i vnímá – jak se jí pomalu zaostří oči na můj obličej, pak se do nich vrátí zkoumavý – přestože pořád zděšený – výraz a ona se odváží nahlédnout přes moje rameno.
Nevědomky se začnu lehce usmívat. “Bingo.“ V hrudi mi duní kámen, který mi právě spadl ze srdce. Sám se konečně můžu pořádně nadechnout.

Zároveň s mojí úlevou Acai složí ruce do klína a sklopí oči. Vypadá, jako by se snad styděla – za něco tak lidského, že kdybych v pozadí stál jako fotograf, už bych musel měnit film. Sklapni, Callaghane.
Očima sklouznu zpátky k Acai, a shrbím se tak, že jí zase vidím do obličeje. “Hej.“ Jednu ruku pořád nechávám na jejím rameni. “Ještě jsem tady, neboj. Nenechám tě tu.“ Můj tón je pořád tichý, klidný, jako by mě vůbec nic z toho, co se právě odehrálo, nevyvedlo z míry. Opak je pravdou, ale z hlasu by to nezkušený divák nepoznal.
Můžu jen doufat, že to, co říkám, má nějaký smysl. “Můžeš mluvit, Acai? Jsi v pořádku? Můžu pro tebe něco udělat?“
Doufám, že mi to řekne. Doufám v přesné instrukce, nebo aspoň srozumitelnou větu, nebo cokoliv. Protože já jsem v tomhle poli v koncích.
 
Alexandra Scottmayers ♔ - 02. května 2017 23:26
redlips1–kópia–kópia9540.jpg

Telocvik


primárne Siník

Pred očami mi ešte lietajú hviezdičky a mám pocit, že počujem ako mi píska v pľúcach keď začujem vedľa seba Sinin hlas. Neveriacky otočím vyčerpane hlavu aby som sa na ňu pozrela.
Umieram...a ty máš...chuť žartovať...
Hlesnem zachrípnuto, zatiaľ čo si ledva vládzem pred oči potiahnuť prameň vlasov bielych ako albínska detská riť. Pomaličky uhasína šok a adrenalín z prvotného pudu sebazáchovy, ktorý bol doteraz nakopnutý, a po tele sa mi rozlieva akási úľava z toho, že sme okej.
Má pravdu.
Trochu sa uškrniem a prehliadnem si ruku s čiernymi výrastkami.
Keď už sme pri tom, zišla by sa manikúra.
Začnem sa pochechtávať, a len pridám na intenzite keď začujem sťažujúceho sa Wolframa. Absolútne nevnímam hmýrenie okolo seba, ani ako sa dostávajú žiaci na breh. Môže to vyzerať nehorázne egoisticky, ale dostala som sa na breh, Sin bola vedľa mňa živá a zdravá, a ja som sa tešila z toho, že sme to proste takto zvládli. Jedno moje ja v podvedomí mi trieska tehlu o hlavu aby som sa začala obzerať okolo seba, že ešte vôbec nie sú všetci z vody zahojení a v bezpečí, zatiaľ čo druhé moje ja sa snaží to prvé odtiahnuť so slovami- načo máme profesorku?
V každom prípade môžem vyzerať ležiac na brehu smejúc sa ako psychopat.

Môj smiech náhle utne až keď ma takmer po brucho znova zaleje voda.
Íííí!
V náhlom záchvate energie po štyroch zaspätkujem o meter-dva od vody a nato s fascinovaným malým "o"-čkom stvoreným z pier sledujem chápadlá, ktoré vynášajú na breh poloutopených spolužiakov. Podvedome natiahnem normálnu ruku a prejdem si dlaňou po tetovaní.
Páni... ale...ono niekto ešte naozaj bol doteraz pod vodou? Čo robila Hoochová na tej metle? Myslela som že už sú dávno všetci vonku.
Mieša sa vo mne strach s fascináciou nad obrovskou sépiou a ako tak pozerám po ostatných, ako oživujú Blagdena, ako Rory utešuje Acai , Tristan Felixa a Christina Maureen, neviem, proste... akoby sa to dialo mimo mňa. Na rozdiel od jazera, kde som jednoducho konala bez váhania, teraz sa zaseknem. Obzerám sa okolo seba, pár krát ešte na rozčerenú hladinu jazera kde zmizli chápadlá a v hlave mám len pár roztrhaných myšlienok.
Acai..má traumu? Felix je dosť v šoku...umh..sépia je priateľská hej? A prečo je Mau..s Christinou?
Posadím sa a pozorujem malú skupinku, ktorá smeruje do hradu a na ošetrovňu. Otočím hlavu na Sin.
No... celkom prča čo?
Strasie ma od zimy, ktorá na mňa začne doliehať. Ovanie ma vietor a akoby mi prefúkol aj mozog.
Okej, všetci, všetci prežili. Ďalšia bežná hodina na Rokforte. Všetko je okej.
Natiahnem sa za prútikom a teplým prúdom vzduchu sa usuším až sa zo mňa takmer parí. Ak to Sin nestihne spraviť, osuším aj ju a začnem na seba naťahovať oblečenie.
Na herbológiu asi musíme ísť aj keď sme prežili inváziu chobotníc, čo?
Kdesi popri obliekaní sa mi ruky a nohy vrátia do normálu, ale asi to bolo mimo mojej vôle, lebo som sa nevrátila do podoby, ktorú by som mala mať.
 
lord Richard Cornigrum - 02. května 2017 18:11
zk6313353.jpg

Jezero


Pondělí 13. září


Převážně Christina a Helen



Závod v plavání nakonec vůbec neprobíhal podle mých představ. První místo získává kluk z Nebelvíru, což mě vzhledem k jeho fyzickým schopnostem nijak nepřekvapuje, zato druhé místo z naprosto neznámých důvodů obsazuje Christina a já tak nedobrovolně končím jako čtvrtý, hned za Rebeccou. Chvíli mi trvá, než informaci o své prohře řádně zpracuji.
Předběhly mě dívky? A zrovna v plavání? Je to vůbec možné? Nejdřív dostanu pozici obyčejného famfrpálového náhradníka a pak mě převálcují nějaký dvě cácory? Štípněte mě někdo, protože tohle se mi určitě jen zdá. Takhle to totiž vůbec být nemě…
Dřív než stačím nenávistnou myšlenku dokončit, jsem čímsi stažen pod vodu. Je to tak náhlé a nečekané, že nejsem schopný dostatečně rychle reagovat, natož se bránit. Netrvá dlouho a začnu polykat andělíčky. Zprvu se sice snažím ze spárů ďasovců vymanit, jenže jako naschvál mě drží opavdu pevně. Tudy cesta evidentně nevede. Mohl bych ještě zkusit použít hůlku, to by ale nesměla zůstat na břehu pod haldou oblečení. Sečteno podtrženo, jsem teď v pořádným maléru a vážně by mě zajímalo, jak se z týhle šlamastiky dostanu. A hlavně, dostanu se z ní živý? Toť otázka…
To fakt chceš zařvat uprostřed jezera? Na světě je tolik míst a ty to vzdáš zrovna tady?
Vlastní myšlenkové pochody mě natolik vyděsí, že se nehledě na nedostatek kyslíku rozmáchnu a z posledních sil udeřím nejbližšího ďasovce do hlavy. Zadaří se, jenže mi to není nijak platné.
Druhé monstrum mě totiž stahuje stále hlouběji a mně nezbývá vůbec žádný vzduch k tomu, abych se dostal nad hladinu. Jakoby toho nebylo málo, tělo mi úplně ztěžkne a o chvíli později nevidím nic než prachsprostou tmu.

__________________________________

Z temnoty mě probírá zvonivý smích a vzdálený dětský hlásek volající mé jméno. Automaticky otevírám oči, abych s překvapením zjistil, že už nejsem ve vodě, nýbrž na břehu. Poněkud zmateně se rozhlédnu, ale ať se dívám, jak se dívám, nikde nikoho nevidím. Učitelka se kamsi poděla, stejně tak moji spolužáci. Místo nich tu stojí ona s tím svým roztomilým úsměvem, kterému jsem nikdy nedokázal odolat. Nedokážu to ani teď.
"Tohle ti připadá k smíchu, ty malá uličnice? Málem sem tu vypustil duši!" S rádoby přísným výrazem se poněkud vrávoravě zvednu na nohy
a pomalu dojdu až k ní. "Vypadal si u toho celkem legračně." odvětí s lehkými ruměnci na tváři. Koutky úst mi vylétnou nahoru, stejně tak ruka, kterou jí párkrát jemně poplácám po hlavě. Chyběla mi. Tak zatraceně moc, že to slovy nedokážu vyjádřit a i když podvědomě tuším, že by tu ani jeden z nás neměl být, nechci, aby zmizela. Měl bych tenhle stav nějak udržet, jenže jak?
"Takže takhle to vypadá na konci? Jako Černý jezero? Doufal jsem v něco víc originálního."
"Co když tohle není konec, ale teprve začátek?"
"Možný to je, ale není to jedno? Dokud tu můžu být s tebou, tak ať je to klidně učebna lektvarů."
"Neukvapuj se, Richarde. Jsem sice stejného názoru, ale tvůj čas ještě nenadešel."
"O tom snad rozhodnu sám, nemyslíš? Neměl bych si teď správně vybrat? Chtěl bych zůstat tady s tebou."
"Někdy na výběr prostě nemáme, i když bychom si to přáli. Ráda bych si s tebou dál povídala, ale musíš teď otevřít oči. Někdo se po tobě nejspíš shání…"


__________________________________

Když napodruhé otevírám oči, uvědomuji si, že tentokrát nejsem v žádné halucinaci, nýbrž realitě, jelikož se ihned dávám do zuřivého kašle. Ze všech sil se snažím dostat vodu z plic pryč a světe div se, skutečně se mi to po chvíli daří. "Co ty tady děláš?" Překvapeně vzhlédnu k Christině, která právě recituje heslo našeho rodu. "Náš rod dobřel věděl, co dělal, když se rozhodl právě pro tento výrok." A zrovna ona by to měla vědět líp, než kdokoliv jiný. Proč mi ale pomáhá?
Než stačím říct něco dalšího, objeví se Helen. Tak trochu mi nedochází, kde se tu vzala. Měl jsem za to, že se plavání nezúčastnila a madam Hoochová jí poslala pryč. "Děkuji." Krátce kývnu hlavou, když vytáhne hůlku a kouzlem mě osuší. Její gesto oceňuji, o tom žádná "Kdy jsi přišla?" zeptám se, přičemž jí oplatím pohled do očí. V těch jejích se zračí strach, zároveň v nich vidím cosi jako úlevu. "Budu v pořádku." ujistím jí.
"Nejsem si úplně jistý, co se přesně stalo, ale pamatuji si, že se objevili ďasovci." Ani nevím, proč jí o tom vlastně říkám. Možná proto, že jsem pořád trochu v šoku?
"Jak jsi na tom ty?" hlavou naznačím pohyb k jejímu břichu, kam předtím dostala ránu míčkem. Šlupa to byla vážně pořádná. "Neměla bys tu být. Proč nejsi na ošetřovně a neodpočíváš?"
A odkdy zrovna tobě na tom záleží? Trochu se ti ve vodě přidusil mozek, ne?
 
Blagden Graves - 01. května 2017 14:11
6dc97b7638d26661b68bbc5311ad1e149123.jpg

Jezero
Hoochová, spolužáci

Pondělí, 13. září



Sotva se stihnu nadechnout, než jsem vtažen pod vodu opět a rázněji, chapadla ďasovců ovinou už i mne a táhnou do temných hlubin, jedno jak moc se snažím dosáhnout na vzdalující se světlo nad mi, než zakryjí jej dlouhé šlahouny řas. Kyslík dochází, celé tělo po něm bolestivě touží a nutí mne k nádechu... s rozevřeným pohledem zachytím v šeru kolem poblíž zvláštní bytost. Než nakonec nechtě nadechnu se, do plic vnikne mi voda, mlátím sebou v křečovitých pokusech se té situace zbavit, souvislé myšlenky ty tam. A pak... jen tma.

*

Probuzení je tak náhlé, jako nepříjemné. Hlava mi třeští, nepříliš jemně odstrčím kohosi, kdo se nade mnou skláněl, abych se natočen na boku opíraje se o obě dlaně prudce kašlem zbavil vody, která stále vězela tam, kde neměla.
Na moment pak s hřbetem pěsti přitisknuté ke rtům a víčky pevně sevřenými pokouším se vzpamatovat.

Trvá mi pár vteřin opanovat se dostatečně, než vzhlédnu a spatřím usmívající se Helen. Nechám si od pomoci do sedu, s dlaní před ústy stále vykuckávám, dokud se nemohu nadechnout opět bez nucení ke kašli, tváře zčervenalé a oči slzící. Poplácává mě po zádech, a hladí - s jejími slovy však vážně přemýšlím nad tím, jak v jejím pojetí vypadá špatné. Hlava mi třeští a nohy krvácí.
"Děkuju," zachraptím k , a pomna důvodu, proč s námi nebyla v jezeře, chci se zeptat, jestli je také v pořádku - leč její pozornost uteče k jejímu vyvolenému opodál. S nepatrným úsměvem kývnu... než uvědomím si poměrně podstatnou věc a i ten malý úsměv mi ztuhne.

Naposledy jsem hůlku svíral křečovitě v ruce, v jezeře. Vyvedeně z míry rozhlédnu se kolem, začnu důkladně prohledávat okolí. Když vytáhnu si z nasáklých a jak jinak než rozpuštěných dredů kusy řas, zvednu se na nohy a naházím na sebe své oblečení, zamířím místo na ošetřovnu zpět k vodě, pokouším se zahlédnout, jestli náhodou neplove někde u břehu na vodě... nevidím důvod, proč by věc složená zejména ze dřeva neměla, leda by si ji půjčil nějaký z podvodních tvorů.
Zmáčený, prochládající, s pozůstatky ďasovčího zájmu pálícími na kotnících a lýtkách, bez hůlky a s náladou pod bodem mrazu doženu pak houfec studentů, které profesorka odvádí na ošetřovnu.

Vskutku. Přijedu po pohřbu nějaké jejich mrtvé spolužačky, během týdne se tu o mě povídají prazajímavé věci, na své první hodině se málem utopím a přijdu o hůlku. Skvělý start do nového školního roku. Po ošetření plánuji se vrátit a hledat dál, bylinkářství (či co to za nesmysl je dalším předmětem) sper ďasovec. Pokud mě vyrazí, žádná škoda, na škole s profesorským sborem částečně po lobotomii se mi stejně nechce zůstávat.
 
Tristan Delacour - 01. května 2017 14:05
1c912741908bf0ea6b2cdc93be04c5cf267.jpg

Jezero > Ošetřovna
Hoochová, spolužáci

Pondělí, 13. září



K mé úlevě se Felix probere, schoulený na boku vykašlává zbytky jezerní vody... než se z celé té hrůzy roztřese a rozpláče.
A zhrozím se pro změnu já. Hoochová odspěchala jinam, a zůstal jsem tu sám jenom s Felixem, který by potřeboval patrně někoho, kdo tuší, jak se zachovat, protože já to nejsem.
*Hik*
Knihy nebrečí a svitky jeden po utopení kouzlem vysuší... Rozhlédnu se úzkostně kolem, pak pokouším se nepanikařit zřetelně, když si k Felixovi kleknu a neohrabaně jej obejmu a přitisknu k sobě.

"To bude zas dobré... *hik*" pokouším se znít přesvědčivě. "Už jsi v bez*hik*čí..."

"Můžeš vstát? *hik * Měli bychom s tebou na ošetřovnu," sklouznu pohledem po zarudlých popálených pruzích na jeho nohou, a snad ani si nechci představit, jak hrozně to musí bolet. Hoochová je neskutečně pitomá, jakkoliv se mi příčí urážet profesora. Co hůř, mám nepříjemný pocit, že tahle zpackaná hodina projde. Jak může učit tak dlouho a nevědět, že se vždycky nějaký pitomec ignorující zákazy najde? Ona tu má být za dospělou. Rozumnou. Heh... *hik*

Když se Felix o něco vzpamatuje, pomůžu mu na nohy a podpírám jej.
Vyčkám, než si sebere své věci (v případě, že je na to ještě příliš mimo, vezmu mu je sám), a v hloučku studentů táhnoucích se za profesorkou na ošetřovnu doprovodím i já Felixe. Nevadí mi, že sám nejsem zraněný a možná zmeškám začátek další hodiny - vyčkám s kamarádem do té chvíle, než se dostane na řadu při ošetření a já jsem z nedostatku zranění vykázán.
 
Acai Luqueba - 30. dubna 2017 19:22
215783.jpg

Jezero

Pondělí, 13. září
Rory



Jako by svět kolem mě přestal existovat. Nevnímala jsem studenou trávu, na které jsem seděla, ani promočené oblečení, co se mi lepilo na tělo. Ruch kolem mě naprosto utichl. Viděla jsem jen to tmavé bezvládné tělo před sebou. Slyšela jen šplouchání vody, které se pro mě stávalo ohlušujícím, ačkoli by se ostatním mohlo zdát téměř neslyšitelné. Mísilo se s krví, jež mi hučela v uších. Vnímala jsem chlad, který mnou prostupoval zevnitř a přeléval se po mém bytí v divokých vlnách.
Propadala jsem se do hlubin paniky podléhajíc pečlivě zastrčeným vzpomínkám, které teď vyplouvaly na povrch a na které jsem nebyla ani v nejmenším připravená. Nutily mě znovu prožívat tu ochromující hrůzu. Připomínaly mi mé vlastní selhání. Takhle to dopadnout nemělo. Tys tam umřít neměla.
Tělo se mi nekontrolovatelně chvělo a slzy volně stékaly po tvářích. V tichosti, bez povšimnutí. Jako bych byla ve své malé bublině zoufalství, ze které jsem neměla šanci uniknout. A přesto… ten tichý, konejšivý hlas, který se prodral mým podvědomím, si pomalu získával mou pozornost. Promlouval na mě jakoby z dálky. Sliboval, že všechno bude dobré, že to bude v pořádku. A já naslouchala, protože v mé chvilce beznaděje to byla přesně ta slova, na která jsem čekala. Která jsem potřebovala. Zprvu byl sotva slyšitelný, ale čím víc jsem se na něho soustředila, tím jasnější mi připadal. Přibližoval se a byl hlasitější, než se mi před chvilkou zdál a útěchou zatlačoval mé sebedestruktivní vzpomínky do povzdálí. Ve chvíli, kdy jsem za ním pomalu stočila pohled, už měl mou plnou pozornost. S nevyřčenou prosbou o pomoc jsem visela očima na známé tváři, ale okamžik trvalo, než jí má mysl přiřadila i jméno. A jakmile se tak stalo, vrátila jsem se zpět do reality. Rory seděl se mnou na trávě, svým tělem mi blokoval výhled na břeh a snažil se mě uklidnit.
Nemohla jsem popadnout dech. Hrdlo jsem měla tak stažené, že jím sotva mohl proniknout kyslík. Roztřeseně jsem se chytla jeho předloktí pro oporu a soustředila se na jeho slova. Na klidný rytmus jeho dechu, který mi ovíval obličej a snažila se ho napodobit. Raz. Dva. Nádech. Výdech. Je to dobrý, dobře? Cokoliv jsi viděla. Bude to v pořádku. Soustřeď se na dýchání. Dělala jsem přesně to, co po mně chtěl. Věřila jsem každému slovu, jako by to byl zákon.
Přišlo mi to jako věčnost. Těch několik málo minut, než jsem se uklidnila natolik, abych se mohla zhluboka nadechnout a nahlédnout za jeho rameno. Blagden byl živý a zdravý. Nic mu nebylo. Všichni na pláži byli v pořádku, profesorka odváděla raněné k hradu. Jako by žádná pohroma na jezeře nikdy nebyla. Jediné, co zbylo mně, byl stud, vztek, pomalu odeznívající strach a nepřekonatelná vina. Tři dlouhé roky jsem se s ní vypořádávala a stačilo jen pár vteřin… a veškeré mé snažení přišlo vniveč.
Očima jsem se vrátila k Roryho ustaranému obličeji. Nadechla jsem se, abych něco řekla, ale žádná slova nevyšla. Netušila jsem, co bych měla říct. V hlavě jsem měla úplné prázdno. A i kdybych na něco přišla, nebylo by to dostačující. Chtělo se mi brečet. Kousla jsem se do rtu, abych další příval slz zastavila, ale bylo to marné. Nakonec jsem jen svěsila hlavu a nechala vlasy, aby zakryly můj zostuzený obličej. Tohle je tak ubohé. Propustila jsem jeho paže a složila dlaně do klína.
 
Alastor Krimmer - 30. dubna 2017 09:07
al1932.jpg

Jezero


Pondělí 13.9.



Jen co si profesorka Hoochová všimla, že jsem na břehu a oblečen zpět do cvičebního úboru, spustila se mela. „Krimmere? Vy jste jako doplaval? S Vaším výkonem si to dejte ještě jednou!“
Veselé. Začínám mít pocit, že si na mě Hoochová zasedla. Ano! Mám ten dojem takovým způsobem, že jsem se teď přistihl, že jsem jí dokonce v mé mysli řekl jen Hoochová a ne profesorka Hoochová. No jo, tak zase do vody. Rozhodně jí nedám další příležitost mě komandovat. Je to pro mě doopravdy nezvyk. Obvykle mě mají profesoři rádi. Dokonce i profesor Snape na mě není tak zlý, jako na většinu mých spolužáků z Havraspáru. Jasně, říká mi neustále „šprte“ nebo „knihomole“, ale to je tak se všemi hned poté, co se naším vedoucím stal profesor Lupin. Navíc moje zásada nehlásit se dychtivě mezi prvními mi v tomto případě pomáhá uniknout jeho pozornosti.

Opět se tedy svleču do plavek a plavu znovu k druhé bojce a zpět. Nestačím doplavat ani k té první, když se zdvihne pozdvižení. V první fázi uslyším smích a poté jekot. Najednou zmizí několik mých spolužáků pod hladinou jezera. Co to je? Na více ani nestačím pomyslet a už mizím pod hladinou taktéž. Podívám se, co za stvůru mě to táhne ke dnu a spatřím ďasovce.
hmmm… na tohle postačí jednoduché „Aerem Calidus“. Chmátnu po hůlce a v tu chvíli se zděsím. Já blbec si jí zapomněl ve cvičebním úboru, čili na břehu. Okamžitě se za svoji hloupost proklínám a ďasovce prostě skopnu. Nestačím ovšem vyplavat ani půl metru a už mě za nohy chytají další dva ďasovci. Peru se s nimi, ale najednou připlouvá ještě třetí.
Možná mám fakt smolný den, pomyslím si a podaří se mi jednoho chytit za paži a zřejmě bolestivě odhodit pryč. Už mi začíná docházet vzduch v plicích a vypadá to, že s těma dvěma je to marný boj. I tak se nevzdávám. Konečně se mi podařilo projevit mé zalíbení k Dee, dostal jsem se do mužstva, mám kamarády v kouzelnickém světě a pokročil jsem ve svém výzkumu. Dokonce to vypadá tak, že mě profesor Lupin respektuje, i když… on je hodný ke každému. Stále se nevzdávám, ale vidím nějak tmavě. To mě stáhli tak daleko pod hladinu?

Vše je tmavší víc a víc. Najednou je to docela příjemné. Zvláštní. Voda hlouběji v jezeru je nějak teplejší. Nebo je to tím bojem? Vždyť já vlastně ani už nebojuji. Jak to? Skopnu s vypětím všech sil ještě toho ďasovce, co mě držel za levou nohu a tak už se peru jen s jedním. Nebo neperu? Kdo ví. Už jsem asi tak hluboko, že nevidím vůbec nic. Podívám se nahoru ke hladině a také nic nevidím. A pak mi to dojde. Vždyť jsme byli tak blízko břehu, že mě moc hluboko stáhnout nemohli. Ďasovci tak blízko u břehu? Divné… Konečně mi tedy došlo, že ztrácím zrak z nedostatku kyslíku. Vůbec netuším, jak dlouho jsem pod vodou. V klidu vydržím na jeden nádech dvě minuty, ale teď v klidu nejsem. I půl minuty takového zápasu by asi mohlo vyčerpat všechen kyslík v plicích. Navíc jsem se pořádně nenadechl. Hmmm, jak já bych se rád nadechl. Vím však, že nesmím.

Bojuji s instinktem se nadechnout. Vždyť jsou nad hladinou kouzelníci. A profesorka Hoochová zná určitě nějaká užitečná zaklínadla, kterými nás všechny zachrání. Aha, teď je to zase profesorka. Jistě, jakmile mi jde o krk, opět se vrací má slušnost a křivda ze zasednutí při dnešní hodině je ta tam.

Bojuji ze všech sil, ale nakonec se ukazuje, že je instinkt silnější. Vlastně už nevnímám nic jiného, než mé plíce. Jako by se celý můj svět soustředil jen do mé hrudi. Prý je smrt utopením jedna z nejhorších možných… tak to vyzkoušíme. Vzdám nakonec své snažení a nedechnu se. Okamžitě cítím, jak mi voda nateče do plic. Nechutný pocit.
Následně se rozkašlu a opět zhluboka nadechnu. Tentokrát je to nadechnutí nějak lehké. Najednou je ta voda lehká jako vzduch. Opět chvíli kašlu a znova se nadechnu. Tentokrát je to ještě příjemnější.

Uvědomím si, že mám zavřené oči a klečím na něčem tvrdém. Že by byl metal opravdu ďáblova muzika a já se díky jeho poslouchání dostal na tvrdé podloží země, kde údajně leží peklo? No, možná to doopravdy nebyly báchorky.
Stále ještě trochu kašlu vodu z mých plic, ale donutím se otevřít oči. Divné. Vypadá to jako břeh u Bradavic. Že by mi v pekle chtěli neustále připomínat místo, kde jsem byl tak rád?

Vykašlu snad již poslední zbytek vody z plic a rozhlédnu se po okolí. Vidím, jak kousek ode mě někoho hodí na břeh obří chapadlo olihně, jenž žije v jezeře od nepaměti. Tak takhle to je? Žádné peklo, jen mě zachránila oliheň. Pěkné. Čím se vlastně takové olihně živí? Já jen, že bych jí mohl někdy donést něco k jídlu, jakožto mé díky.

I když už nevykašlávám vodu z plic, cítím se šíleně vyčerpaný. Převalím se na záda a za těžkého oddychování hledím do nebes.
 
 
799 798 797 796 795 794 793 792 791 790 789 788 787 786 785 784 783 782 781 780 779 778 777 776 775 774 773 772 771 770 769 768 767 766 765 764 763 762 761 760 759 758 757 756 755 754 753 752 751 750 749 748 747 746 745 744 743 742 741 740 739 738 737 736 735 734 733 732 731 730 729 728 727 726 725 724 723 722 721 720 719 718 717 716 715 714 713 712 711 710 709 708 707 706 705 704 703 702 701 700 699 698 697 696 695 694 693 692 691 690 689 688 687 686 685 684 683 682 681 680 679 678 677 676 675 674 673 672 671 670 669 668 667 666 665 664 663 662 661 660 659 658 657 656 655 654 653 652 651 650 649 648 647 646 645 644 643 642 641 640 639 638 637 636 635 634 633 632 631 630 629 628 627 626 625 624 623 622 621 620 619 618 617 616 615 614 613 612 611 610 609 608 607 606 605 604 603 602 601 600 599 598 597 596 595 594 593 592 591 590 589 588 587 586 585 584 583 582 581 580 579 578 577 576 575 574 573 572 571 570 569 568 567 566 565 564 563 562 561 560 559 558 557 556 555 554 553552 551 550 549 548 547 546 545 544 543 542 541 540 539 538 537 536 535 534 533 532 531 530 529 528 527 526 525 524 523 522 521 520 519 518 517 516 515 514 513 512 511 510 509 508 507 506 505 504 503 502 501 500 499 498 497 496 495 494 493 492 491 490 489 488 487 486 485 484 483 482 481 480 479 478 477 476 475 474 473 472 471 470 469 468 467 466 465 464 463 462 461 460 459 458 457 456 455 454 453 452 451 450 449 448 447 446 445 444 443 442 441 440 439 438 437 436 435 434 433 432 431 430 429 428 427 426 425 424 423 422 421 420 419 418 417 416 415 414 413 412 411 410 409 408 407 406 405 404 403 402 401 400 399 398 397 396 395 394 393 392 391 390 389 388 387 386 385 384 383 382 381 380 379 378 377 376 375 374 373 372 371 370 369 368 367 366 365 364 363 362 361 360 359 358 357 356 355 354 353 352 351 350 349 348 347 346 345 344 343 342 341 340 339 338 337 336 335 334 333 332 331 330 329 328 327 326 325 324 323 322 321 320 319 318 317 316 315 314 313 312 311 310 309 308 307 306 305 304 303 302 301 300 299 298 297 296 295 294 293 292 291 290 289 288 287 286 285 284 283 282 281 280 279 278 277 276 275 274 273 272 271 270 269 268 267 266 265 264 263 262 261 260 259 258 257 256 255 254 253 252 251 250 249 248 247 246 245 244 243 242 241 240 239 238 237 236 235 234 233 232 231 230 229 228 227 226 225 224 223 222 221 220 219 218 217 216 215 214 213 212 211 210 209 208 207 206 205 204 203 202 201 200 199 198 197 196 195 194 193 192 191 190 189 188 187 186 185 184 183 182 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.84771490097046 sekund

na začátek stránky