| |||
Jezero Pondělí, 13. září Škytník znám. Než se však zmůžu Hoochové odpovědět a vysloužit tak naší koleji nějaké body, pozdě... a nezbývá, že se odvážit do vody. Zatímco odporná bylina zvolna zabírá, neochotně odkládám oblečení, než stojím na břehu jenom v plavkách. Hůlku si s sebou neberu, při mém štěstí by mi vyklouzla a podnikla sama výpravu na dno. Alespoň, že neškytám. *hik* Ani s podporou (a nežádoucími účinky) škytníku mi však teplo není ani trochu, zimomřivý jako obvykle, chvěji se a čelist mi tuhne, jak se snažím nejektat zuby. Proč? Kterého zatraceného sadistu tohle napadlo a ještě to bylo schváleno? *hik* Do závodů se nepletu, pořád si připadám unaveně z rozcvičky. Stejně jako se neodvažuji dále než za první bójku, vím, jak na tom jsem, a nemíním se nechat zachraňovat, kdybych to kvůli únavě nezvládl zpátky. *hik* Sotva stihne Hoochová vyhlásit vítěze a rozdělit body... něco se semele. Na moment nechápu, proč někteří najednou překotně zahučí do vody, než mým zchlazeným mozkem procválá informace, kde to jsme, a s kým v sousedství. O překot vydám se ke břehu, pomaleji než bych rád... no tak. Na moment to připomíná *hik* takový ten typ snu, ve kterém jeden běží pomaleji, než by mohl... dostanu se však do bezpečí s trochou štěstí dřív, než si mě některý z ďasovců vybere za cíl. *hik* Ačkoliv jindy nechovám k bytostem slano či sladkovodním nic než zájem, obdiv a sympatie, na blízké kamarádíčkování se s ďasovci se dnes obzvlášť necítím. *hik* Na břehu naházím na sebe svoje věci v pokusu přestat se třást... všimnu si však, že ačkoliv většina spolužáků už je na břehu, Felix pořád daleko od bezpečí bojuje s vodou a tvory v ní, a černý Zmijozel vedle mu selhává pomoct. "Fel*hik*si!" vyjeknu nahlas, když obě hlavy zmizí pod vodou úplně. V tom se do chaosu vloží olbřímí oliheň... vykuleně na moment pozoruji, kterak starostlivě pokládá spolužáky na břeh. Slyšel jsem řeči či zmínky, že někomu pomohla, když spadl do jezera... vidět to na vlastní oči je ovšem... nepopsatelné. *hik* V jednom z chapadel blýskne se zmáčená plavovlasá čupřina mého kamaráda, rozběhnu se přes kameny břehu na místo, kde jej ukládá. Když obří chapadlo stahuje se, pohladím jej vděčně... nad Felixem sklání se už Hoochová. "Můžu *hik* nějak pomoct?" zeptám se poněkud otřeseně profesorky. |
| |||
JezeroThomas a zmínění[/i]Pondělí 13. září No, jistě bácha nezklamal. Naprosto mě ignoruje, čumí do nebe a ještě si pobrukuje tu šílenou melodii, kterou má tak rád. A potom ty jeho kreace během rozcvičky! Přehnané pohyby a ty jeho ksichty! Jakmile budu mít příležitost, tak tě zbíííju, nebo ještě líp utopím tě v jezeře! Jó to bude ono. Zasloužený trest... No, možná tě neutopím, protože komu bych kradla z talíře, a komu bych lezla na nervi, ale pod vodu alespoň na okamžik půjdeš. A já ti s radostí pomohu! |
| |||
Jezero Pondělí 13. září Dee, Hoochová, zbytek spolužáků Během baseballu se nestane nic zásadního a abych byl upřímný, jsem za to celkem rád. Když totiž vidím, co se právě přihodilo Helen, jsem vážně vděčný, že nácvik našeho týmu probíhá v relativně klidném, skoro až nudném, duchu. Míčkem do břicha bych nechtěl dostat ani za zlatý prase a už vůbec ne od té nány, která by se svou šikovností byla schopná trefit i partie o trochu níž. Z té představy mi přeběhne mráz po zádech. Tohle celé mě utvrzuje akorát v tom, že tenhle sport je nejen hloupý, ale i nebezpečný, proto mi spadne velký kámen ze srdce, když je nám dovoleno se přesunout k jezeru. Je tu sice zima jak v Ruský pohádce, každopádně je to pořád lepší než baseball. Tady alespoň můžu sledovat děvčata v plavkách a důkladně si prohlížet jejich křivky. A že je na co se dívat… U některých je to opravdová pastva pro oči, kterou si rozhodně nesmím nechat ujít. To bych jinak nebyl já. Bez problémů se vysvléknu do plavek a pak už jen spokojeně sleduji přítomné slečny, jak dělají totéž. V tu chvíli jsem opravdu rád, že tu není Jordyn a nevidí mě, na druhou stranu její přítomnost postrádám. Těšil jsem se, až si pořádně prohlédnu její hrudník, ale jak se říká, každý den není posvícení. Snad budu mít víc štěstí příště. Následuje profesorčina vyčerpávající přednáška o bezpečnosti, při které nám vnucuje sáček jakéhosi chroští. „Sem snad králík, nebo co?“ ohradím se, zatímco vrhám na Škytník nedůvěřivé pohledy. Několikrát s ním zatočím mezi prsty, až se nakonec odhodlám a vložím ho do úst. Přesně jak jsem si myslel, nechutná nijak světoborně. Na tomhle by v restauracích asi nevydělali. „Tak to je pěkně nechutný.“ Prsknu opovržlivě a s vypětím všech sil rozžvýkám zbytek listu. Netrvá dlouho a cítím, jak se mi tělem rozlévá příjemné teplo. Zimu to úplně zahnat nedokázalo, ale už to alespoň není tak nesnesitelné, jako před několika málo sekundami. Pak už nás Hoochová nažene do vody a chce, abychom plavali k bójkám. Se šklebem se sehnu pro svou hůlku, zastrčím jí za plavky a vydám se vstříc jezeru. Bez ní si totiž připadám jako bez ruky a určitě nic nezkazím, pokud jí budu u sebe mít. Profesorka navíc neříkala nic o tom, že bychom si jí brát nesměli. „Kafe to zrovna není, co si budem povídat.“ Otočím se na Dee, když se konečně ponořím do studené vody. „Koukej na ně, na blázny…“ Ukážu na skupinku, která si od druhé bójky dává závod. Vůbec neuvažuji nad tím, že bych se k nim přidal. Nerad bych během cesty vytratil hůlku, nevíc nemám zájem se splašeně hnát bůhví kam. Od toho tu máme Richarda s Christinou. A skutečně, zanedlouho naše kolej získává deset bodů navíc. Radost mi bohužel nevydrží dlouho, jelikož se objevují ďasovci a začnou spolužáky stahovat pod vodu. „Co to je dohajzlu?!“ rozeřvu se a bez váhání spustím rychloplavbu ke břehu. Už už ho mám na dosah, když v tom mě dvě obludy chytnou za kotník a tahnou zpátky. Tak tohle je v prdeli. Hluboce v prdeli! „PUSŤ!“ vyštěknu, snažíc se ze spárů příšer vymanit, bohužel se mi to ani trochu nedaří. A pak si vzpomenu na svou hůlku. Rychlostí blesku jí vytáhnu z plavek a s hlasitým „Petrificus totalus!“ (7) jí namířím na ďasovce. Povede se. Obě monstra rázem znehybní a já s pocitem neskonalé úlevy sleduji, jak se bezmocně propadají do hlubin, co nejdál odemě. Teď už chápu, jak se cítila Regina, když znehybnila toho čokošskýho modrovlasýho smrada. Pohlcen euforií se rozhlédnu kolem sebe. Nikde nevidím Dee, zato spatřím Cassandru, kterou ďasovec tahá za vlasy. No, kdyby tahá… On jí je doslova rve. Tímhle tempem bude za chvíli plešatá. Krom toho jí ale nedělá nic vážnějšího, ani jí nestahuje pod vodu, tudíž kolem Cass jen proplavu a podle pokynů učitelky zamířím na břeh. „To bylo o fous…“ Úlevně si oddechnu a rozběhnu se za Dee, kterou zachránila z vody Barbara. „Seš celá? Vůbec sem tě nemohl na-“ Nedořeknu. Mou pozornost upoutá něco jiného a to obrovské chapadlo, tahající z vody zbytek spolužáků. Toho tvora znám. Párkrát jsem ho viděl plout za okny společenky. „Tak to je nářez!“ Fascinovaně sleduji, jak obří oliheň pokládá na zem Richarda a hned po něm Alastora. Ani jsem netušil, že je to stáhlo taky, ale v tom zmatku se není čemu divit. „Hele Dee, asi ti trochu přidusili přítele. Neměla bys jít náhodou zjistit, jestli ještě žije?“ |
| |||
Jezero Zmínění a Crabb Pondělí 13. 9. Plíce mě nehorázně pálily. Už to byl jen kousek od hladiny a přece se to zdálo tak daleko. Crabb se zdál stále těžší a těžší. "Ne nesmím toho pitomce pustit musíme se dostat na hladinu....musíme..." Přesvěčuji sám sebe a snažím se nevnímat, to jak mi v hlavě hučí krev, to a nedostatek kyslíku mi vše dost stěžuje. Začínám se obávat, že to opravdu nezvládnu, že jsem špatně odhadl své síly a bude nás to stát oba život. Pomalu se mi nedostatkem kyslíku rozmazává vidění a je stále těžší nacházet útěchu v blížící se hladině. "Jestli tady umřu, alespoň jsem pomohl těm dvěma, snad už se o sebe dál postarají.....ne nesmím ještě umřít....musím...musím toho pitomce dostat na hladinu.....musím...." Už skoro přes potemnělý zrak nevidím, ale stejně automaticky zoufale kopu nohama a svírám paži Crabba, abych se dostal na hladinu....už už vidím, jak jdu ke dnu, když.... "Uááááááááhhhhhh!" Ucítím jak se nademnou rozevře hladina a já se mohu nadechnout. Je to krásný pocit, asi ten nejlepší, který jsem teď mohl zažít. Mám však ten problém, že nedostatek kyslíku, kterého se mi předtím dostalo a mi natolik rozhodil vidění, že vidím víceméně jen černo. Cítím, jak stále svírám křečovitě Crabba, který už je taky nad hladinou. "Tady jsme! Slyší mě......uáááááá!" Najednou se se mnou zvedne hladina a něco mě chytne, jsem už moc unavený a překvapený na to, abych se bránil napůl slepý silnému chapadlu, které nás obejme. K mému štěstí nás však kupodivu vyhodí na břehu mezi ostatní spolužáky. "Uhhh." Heknu na břehu, kde zůstanu ležet, tak jak mě tam chapadlo položilo. Snažím se popadnout unaveně dech a prsty svírám hlínu a trávu. Kde leží teďka moje oblečení je to poslední, co mě zajímá. S veškerou námahou se přetočím na záda vedle Crabba a konečně rozeznávám tváře a postavy míhající se okolo. Jedna ke mě přiklekne a starostlivě se mě snaží přivést k vědomí. "Jsem v pořádku segra, jen....jen musím popadnout dech....yhhhh...." Vyplivnu trochu vody. "Musíme pomoct jemu." S veškerou námahou a pomocí Verie se přetočím na bok a pomalu do sedu, abychom natočili na bok i toho balvana, který za chvíli začal prskat vodu. "Zatraceně, máš víc štěstí, než rozumu ty pitomče, mohl jsi tam umřít a kvůli tobě a tvým kamarádům i další tví spolužáci." Ulevím si zlostně a pak se zhroutím opět do trávy s úmyslem na chvíli si vydechnout. Zaslechnu, že Hoochová končí hodinu a odvádí zraněné. Já si tu ještě chvíli poležím, než naberu trochu sil, abych se zvedl. Jen doufám, že se na břeh dostali všichni. Eriku a Ryana jen matně zaregistruju, jak odcházejí spolu, patrně na ošetřovnu kvůli Eričině noze. Po tváři mi přeběhne jen letmý úsměv. "Je to tak lepší." Zavřu na chvíli oči a řeknu ségře, aby si o mě nedělala starosti, že je za chvíli dojdu, ať pomůže spolužákům a jde zatím do společenky.....dojdu tam....ale až za chvíli.... |
| |||
JezeroDidýPondělí 13.9. Zvláštní to den. Opravdu nejsem nejrychlejší plavec. Ale ani nejpomalejší. Naštěstí vyhrál závod Daniel, čímž nám získal nějaký ten bod. Jo, opravdu by mě naštvalo, kdyby to vyhrál třeba takový Draco. Toho blbečka nemůžu vystát od chvíle, co si jednou dobíral sestru, já mu dal přes hubu a pak na mě žaloval tatínkovi. Naštěstí není jediný, kdo má vlivné rodiče a nějak to prošlo, byť jsem dostal od mamky pak seřváno, že si mám své oponenty vybírat o něco pečlivěji. Když už jsme u Draca, nic vtipnějšího se stát nemohlo. Zase si otvíral držku, jako obvykle, a tu něco stáhne jednoho z těch jeho kamarádíčků pod vodu. Já už stojím na břehu a začínám se těm pakům smát. Smích mě ale rychle přejde. Všimnu si, že další ze spolužáků začínají mizet pod vodou a spěšně vyhledám svojí sestřičku. Jen co jí zahlédnu, mizí pod vodou taky. Nečekám na nic a vrhnu se rychle k místu, kde zmizela. Plavat takhle rychle ještě před chvílí při závodě, tak jsem určitě vyhrál. Ponořím se za Didý do vody a u jejích nohou chytnu tvrdě ďasovce kolem krku a držím, dokud ten šmejd nepustí (8). Pomohu vyplavat sestře nad hladinu a poté už hledám pohledem ostatní své přátele, kterým bych případně pomohl. Ukazuje se, že to už dostává profesorka Hoochová vše pod svojí kontrolu a nakonec se do dění připojí i pověstná obří oliheň. Nikdy jsem jí takhle rozvášněnou neviděl. Doplavu se sestrou ke břehu a chytím jí za ramena. ,,V pohodě, prcku?” zeptám se naprosto vážným tónem, ale to už mě začíná strach pomalu opuštět. |
| |||
Hodina u jezera Pondělí 13. září Ze zamyšlení o všem možném mě vytrhne Ryanův pozdrav. Malinko sebou trhnu, za poslední týden jsem si trochu odvykla, že na mě někdo mluví, nebudu-li počítat Wolframa. “Ahoj,“ pokusím se o jakýsi úsměv. “Jak se mám? Dobře,“ odpovím ne úplně pravdivě. “Co ty?“ vrátím mu zdvořile otázku. Pak trochu znejistím. “Pokecat? No… proč ne. Tak… po hodině ve společence,“ odsouhlasím mu to trochu zamyšleně. Zajímalo by mě, co se mnou bude řešit. Jestli tenkrát ten opilý večer… asi ano. I když bych na něj nejraději asi už zapomněla. Ale promluvit si musíme, to mi je jasné. Jsem přátelé, musíme spolu nějak vycházet… Yup… a je to tady. Hurá do jezera… tedy nejprve do plavek. Sklepu ze sebe oblečení a hned mnou projede zima. Ale snažím se to nevnímat a rychle sáhnu po tom… čemsi od Hoochové. Strčím si to do pusy a začnu žvýkat. A hned na to škytat. Jej… Když mě to konečně trochu přejde a já cítím ono zahřátí, vlezu si statečně do vody. A jelikož nepatřím ke špatným plavcům, jsem rozhodnutá hezky pokračovat až ke druhé bojce. Závodů se ale nezúčastním. Dřív bych neváhala a vesele se do toho pustila. Ale dnes… prostě zůstanu u svého volného tempa. Vše by bylo v naprostém klidu, kdyby ten idiot Malfoy jednou v životě poslechl, co dostal nařízeno! Než se vzpamatuji, projede mi nohou ostrá bolest. Vykřiknu a automaticky začnu kopat nohama a rukou sáhnu k pasu po dýce. Ale zrada, ta je i s oblečením na břehu. Stejně tak hůlka! Snažím se dostat ďasovce z nohy, ale když ho popadnu a zatáhnu, drží se jak klíště a o to víc to bolí. Začínám ve vodě panikařit a krom pokousané nohy se i dost nalokám vody z jezera, jak jsem chvíli nahoře, chvíli dole… “Pomoc!“ zavolám po chvilce marného boje zoufale. A to už připlave Christian a ďasovce skopne. “Díky…“ hlesnu a i přes bolest z pokousané nohy se vydám rychlým kraulem ke břehu. Vyškrábu se na břeh, kde se odplazím kus od jezera a dívám se na škody, co ďasovec způsobil. Ale výkřiky ostatních vzbudí moji pozornost spíš, než krvácející noha. Pitomej Malfoy! Až se mi ten idiot dostane do ruky, ten si to odskáče! Co si to o sobě vůbec myslí? Uvědomuje si, co způsobil?! Honí se mi toho hlavou dost, ale jen mlčím a strnule zírám na jezero. Je to… děsivé! Čert vem moji nohu, ale mám strach, co se děje se spolužáky, jestli jsou v pořádku… Pitomej ďasovec! Kdybych mě nepokousal, vzala bych dýku a šla pomoct. Takhle můžu jen nečinně a zoufale přihlížet. Zároveň si říkám, co asi musela prožívat Jackie, než… než ji zabili… Tohle je oproti tomu jistě slabý odvar… Hoochová nedovolí, aby se to dostalo tak daleko… nedovolí, aby zemřel někdo další… Alespoň v to upřímně doufám… A ani se moc nemýlím. Sama se po seslání pár obranných kouzel statečně vrhá do vody a snaží se zachránit studenty. Jenomže v tom vlna a já jsem zase v jezeře. Z toho šoku se opět trochu nalokám vody a rychle se škrábu zpátky na břeh. Hlavně ne dalšího ďasovce! Na břehu se otočím a vykuleně zírám na chapadla, kterak zachraňují mé spolužáky. No páni… A pak naštěstí Hoochová ukončí tuto hororovou hodinu a pošle mě na ošetřovnu. Jo, to mě taky napadlo při pohledu na tu spoušť... Postavím se ztěžka na nohy, ta pokousaná celkem bolí a blbě se na ni stojí, a vydám se pro věci. Než se ale rozejdu, stojí u mě Ryan a chytá mě za ruku. Dost sebou cuknu, nejsem zvyklá přijímat od někoho pomoc. Poradím si sama. A tak se Ryanovi s oním cuknutím i vytrhnu. “J-jo, jsem, dík,“ vyhrknu rychle. Ale hned po prvním kroku zjistím, že to tak dobře nepůjde. Jakmile přenesu celou svoji váhu na pokousanou nohu, bolestivě syknu, noha se podlomí a já se v pádu tak tak chytnu dříve odmítnuté Ryanovy ruky a chytím stabilitu, abych nespadla. “Díky,“ řeknu tiše a neskutečně zahanbeně. Já si přece umím poradit sama. Nepotřebuji ničí pomoc… ale na ošetřovnu je to daleko a tak mi Ryanova pomoc přijde přeci jen vhod. Sklopím trochu provinile oči a odpajdám si s Ryanovou pomocí pro šaty a dýku s hůlkou. Kéž bych si tu dýku vzala s sebou do jezera… Stále s Ryanem se vydám směr ošetřovna. Celou dobu mlčím. Je to… ponižující, být takhle závislá na jiném. Už jsem vyrostla z toho, aby mi někdo pomáhal, někam mě vodil, držel za ruku. Vždycky všechno zvládám sama a tohle je… je to pro mě velmi těžké. A proto mlčím a dívám se k zemi. U ošetřovny se ale Ryana pustím. “Tak… díky, už to zvládnu…“ |
| |||
Jezero Spolužáci a Hoochová 13. září Moc nadšený z toho, že se chystáme vlézt do jezera, rozhodně nejsem. Ačkoliv jsem byl z běhu a rozcvičky zahřátý tak akorát, rozhodně se necítím na to, abych lezl do vody, obzvlášť v těchto teplotách. Jo, to kdyby bylo takových třicet stupňů, tak možná, ale takhle... Kromě toho nemám rád přírodní vody. Nelíbí se mi v nich, občas mě snad i děsí. Raději bych plavání provozoval v nějakém termálním bazénu, kde je krásně čistá, filtrovaná voda, bez nějakých kamenů, odporných řas a nepříjemných živočichů. Od Hoochové dostaneme nějakou bylinu, které říká škytník, s tím, že nám to pomůže trošku při lezení do vody. Nejsem si jistý, v čem by mi to mohlo pomoci, ale rozhodně ji nebudu odmítat, třeba budu i mile překvapen. Ani mě nefascinuje, když začnu škytat. U mě je škytavka naprosto normální téměř při každém jídle, protože příliš hltám, takže u škytníku se opravdu nijak nepodivuji, ještě k tomu, když se tak podivně jmenuje. Následně máme vlézt do vody. Škytník neškytník, stejně se mi tam moc nechce. Chvilku přemýšlím, jak do ní vlézt, načež se rozhodnu se rovnou co nejrychleji celý ponořit, abych měl ten porod z krku. Snažím se nějakým způsobem pohybovat, i přes to ale po pár vteřinách začnu zmrzle cvakat zubama. Je to strašné, cítím, jak se mi obaluje tělo v ledu! Podle pokynů plavu spolu s ostatními. Jakmile se začneme přibližovat ke druhé bojce, krapet znejistím. Nesnáším, když plavu v takové vodě, kde pod sebe prostě nevidím. Vadí mi to všude, v jakýchkoliv rybnících, jezerech, v moři, ale opravdu je mi to nepříjemné v téhle vodě, když vím, že tu žijí všelijaké bestie. Snažím se co nejrychleji plavat zase zpátky, protože mám strach, že mě každou chvíli něco zespoda čapne a stáhne ke dnu, nebo že se zamotám nohama do nějakých hnusných řas a už se nedostanu ven. Tenhle tělocvik je opravdu příšerný. Plavu jako o život, aniž by se mi cokoliv strašného dělo, a žádným způsobem nevěnuji pozornost okolí. Neregistruji ani pitomé kecy těch zmijozelských, které jsem se postupem času naučil alespoň z části ignorovat. Ve chvíli, kdy mě však něco doopravdy chytne za nohu, napadne mě myšlenka, že jsem si to tou svoji nejistotou vsugeroval sám a že mě vlastně nic nechytlo. Když se ale má hlava ocitla pod hladinou, došlo mi, že zde je asi něco v nepořádku. Normálně by mi hlavou projela myšlenka "Já to říkal!", ale v tuto chvíli jsem nemyslel na nic jiného, než jak nejzuřivěji kopat nohama a zabírat rukama, abych se dostal ze sevření čehosi a mohl uprchnout. Stáhnutí pod vodu bylo i tak nečekané, že jsem se nestihl nadechnout, tudíž po chvíli začnu pociťovat silnou potřebu dostat se na vzduch. Jak tak bezmocně máchám končetinami, dochází mi síly a mě napadne, že se dnes utopím. Umřu tady, v tomhle jezeře, přesně tak, jak bych nechtěl! Ne, nemůžu umřít třeba tím, že se udusím ženskými ňadry, nebo že se opiju k smrti. Prostě mě musí zabít nějaká potvora, kterou ani pořádně nevidím. Ale co, aspoň mi udělají stejný obřad, jako udělali Jackii. I když, jak je znám, tak jen co by vylezli z vody, určitě by zapomněli, že s nimi kdy nějaký Ryan vůbec byl. Pf, až vyplavu ven, tak si to s nimi vyřídím. Po chvíli nad sebou uvidím něco rozmazaného, co plave ke mně. Co to? Není to snad ta Jackie? Určitě je to ona, protože jdu pomalu do nebe. Zdá se mi, že se přibližuje, chytá mě a táhne kamsi nahoru. Proč? Já nechci do nebe. Nezbyde mi tedy nic jiného, než se začít prát ještě s ní. Snažím se kopat stejně, jako když mě držel ten ďasovec, ale beznadějně. Koukej mě pustit, Jackie! Po chvíli zalapám po dechu. Začnu rukama plácat okolo sebe, jako nějaká ryba na suchu. To už jsem v nebi? A že by to v něm vypadalo stejně, jako normálně na světě? Raději už dál nepřemýšlím nad nesmysly a jen co se vzpamatuji, urychleně připlavu na břeh. Vůbec nevím, co se stalo, jediné, co vidím, jsou ostatní spolužáci, kteří tu umírají skoro stejně, jako já. Zůstanu nějakou chvíli sedět na zemi, dokud se úplně neproberu, načež konečně přijdu k rozumu. Srdce mi tluče jako o závod. Do té příšerné vody mě už nikdy nikdo nedostane, ani Hoochová, a ať si na mě řve jak chce! Všimnu si Eriky, která krvácí. Ihned ještě zkontroluji sám sebe, jestli mi také odněkud neteče krev, hned na to se zvednu a vydám se směrem k ní. Mezitím Hoochová ukončí hodinu a řekne nám, abychom pomohli zraněným se postavit. "Jsi v pohodě?" zeptám se jí, načež ji zlehka chytnu za ruku pomůžu jí na nohy. Trochu starostlivě si ji celou prohlédnu, abych zjistil, jestli jí není ještě něco. |
| |||
Terrorcvik – jezero Pondělí 13.9. Madame Hooch nám konečně dá možnost využití plavek, které jsme si měli obléci. Zatímco vysvětluje věci kolem jezera, svléknu si tělocvikový úbor. Lehce se zachvěju, když stanu jen v plavkách v zářijovém pondělním dopoledni. Sleduju hladinu jezera a to, co je pod ní...tedy nevidím vůbec nic. Je pravda, že jsem se na plavání docela těšila, ale momentálně moc nadšená nejsem. Obvykle s ním nemám žádný problém, o prázdninách jsem s tátou šnorchlovala a dokonce jsem se nechala přemluvit na potápění se žraloky, ale představa, že vkročím do téhle neznámé vody, mě trochu děsila. Obzvláště, když jsem stála jen kousek od ní. Nepouštím se do hádání rostliny, kterou nám vzápětí profesorka rozdá, aby se nám lépe plavalo. Bylinkářství není moje silná stránka. Možná, kdyby mě dali vyjmenovat dvacet kočičích plemen, to by byla jiná challenge. Mlčím, protože bych se jen zbytečně ztrapnila. Stejně tak se neženu do vody, nechám jít většinu svých spolužáků a přitom žvýkám lísky. Zhluboka se nadechnu, nakráčím do jezera, až mi voda začne omývat ramena, se pustím do prvních temp. Můj pohled a veškerá pozornost je upřena k první bójce. Snažím se nemyslet na to, co by mohlo být ve vodě pode mnou, protože bych nerada propadla panice. Plavu obvyklým tempem, do závodu se raději nepouštím, plavu si stylem prsa, abych moc nevířila vodu. Bude to tak lepší. Pocit vnitřního tepla začíná být intenzivnější. Přesto doplavu jen k první bójce, když na jezeře vypukne panika. V první chvíli úleku se zarazím a klesnu trochu níže do vody. Což mě vyděsí mnohem více, i když se mi vlastně nic nestalo. Vzduchem se ozve učitelčino volání, abychom všichni zamířili pryč z vody a to mě nemusí ani dvakrát pobízet. Otočím se a vracím se zpátky ke břehu. Mnohem intenzivnějším tempem než předtím. Ven z vody se doslova vyškrábu a posadím se do trávy dostatečně daleko od břehu. Na nohou mám pár ranek od kamení, jak jsem se snažila dostat ven, ale nic vážného. Bohužel spolužáci na tom nebudou tak dobře. |
| |||
Jezero - ošetřovnaStudenti a hlavně zranění 13.září ,,Výborně. 15 pro Daniela, 10 pro Christinu a 5 pro Rebeccu." Uznale pokývám hlavou a rozdám zasloužené boty. Bohužel Maureen za bojkou si všimnu až pozdě, stejně tak Malfoye, který se troufale za bojkou nachomítal. ,,Vy - okamžitě pop-" Nestihnu větu doříct, jelikož se hlavy studentů začnou potápět pod hladinu. Jeden vedle druhého postupně mizí a bojují s agresivními ďasovci pod vodou. Přiložím si hůlku ke krku a kouzlem zesílím svůj hlas tak, aby ho nikdo nemohl přeslechnout. Dokonce ani na pozemcích. ,,VŠICHNI OKAMŽITĚ VEN Z VODY! Z VODY!" Křičím hlasitě, jak obvykle nezvyšuji hlas ani při famfrpálu. Všimnu si Rielové, která zůstávala doteď ďasovci bez povšimnutí. Rychle namířím koště k jezerní hladině a chytnu Rebeccu za ruku na poslední chvíli, kdy ji jeden z ďasovců začal táhnout pod hladinu. Vytáhnu ji z vody až nad hladinu a letím s ní až na břeh. Že ji za nohu visí jedna z jezerních oblud, nezaregistruji. Položím ji na břeh, sesednu z koštěte a s hůlkou se postavím na okraj. Namířím svou hůlku na jezero, z které vyšlehhne modré světlo, které se jako peřina rozprostře po hladině. Ďasovci blízko hladiny utečou hlouběji, což znamená žádné další přímé ohrožení pro ty, které ještě nestáhli. Chystám se už skočit do vody za studenty, když se hladina jezera rozvlní do mohutných vln a Bradavická oliheň začne z jezera vytahovat stáhnuté studenty. Na nic nečekám, okamžitě přikleknu k Felixovi v bezvědomí a začnu mu poskytovat první pomoc. Ani nezaregistruji, že k jezeru přišli i neplavci ze stájí a Helen oživuje Blagdena. Když i Felix začne jevit známky života a vyplivne z plic vodu a začne kašlat, úlevně si oddychnu. Naštěstí i Blagden se probudí. Díky bohu, přece jen, nebyli tam tak dlouho. Zběžně studenty na břehu spočítám a jakmile se psychicky uklidním, že jsme všichni se postavím na nohy. ,,Je někdo zraněný? Je tu někdo zraněný?" rozhlížím se po nich a pohled mi spočine na Erice, Christině a Maureen. Většina pravděpodobně utrpěla jen šok, ale ti, kteří krváceli by měli neprodleně navštívit ošetřovnu, aby se jim do rány nedostala infekce. ,,Pomozte svým spolužákům na nohy. Hodina končí. Zranění půjdou se mnou na ošetřovnu. Ďasovci nejsou jedovatí, ale i tak je třeba to ošetřit a převázat." Proč a jak se to stalo neřeším. Nikomu nenadávám ani nestrhávám body. Ďasovci pravděpodobně na svou příležitost čekali a vyplavání za bojku jim dalo akorát signál. Přesvědčím všechny zraněné, aby se vydali se mnou na ošetřovnu, kde zaklepu na dveře a pošlu je dovnitř. |
doba vygenerování stránky: 0.75063514709473 sekund