| |||
Hlavní síň – Nebelvírský stůlChris, Angela + ostatní 13. září, pondělí ráno, těsně před začátkem první hodiny Pomalu jsem vyškrabávala poslední zbytky kaše z misky. Ještě jsem měla pár minut času k dobru, ale nechtělo se mi se pak honit. Chris se rozpovídá o nově nalezeném živočichovi. Obvykle mám zvířata ráda, ale zpráva na titulní straně mi odvedla pozornost někam úplně jinam. Nebýt jí, stoprocentně bych tenhle článeček četla jako první. Znovu jsem se natáhla pro Věštce, abych si našla fotku zvířátka. "Hezký kousek. Třeba se jim podaří najít ještě další. To by byla naprostá pecka," souhlasila jsem s ním. Vzhlédla jsem k Angele, který dorazila ke snídani. "Dobré ráno i tobě," vrátila jsem jí pozdrav. Stejně jako já a vsadím se, že spousta dalších, sáhne po novinách a pročítala články. Kdo ví, co se jí při čtení honilo hlavou. Na její otázku ohledně Coraline jsem nejprve jen pokrčila rameny. "Ke mně se nic takového nedostalo. Možná by ale něco mohli vědět v Mrzimoru, třeba jim něco prozradila kolejní vedoucí." Kdo ví, jak dlouho si ji v nemocnici nechají. Snad ne až moc, protože pak už by to napovídalo, že to je docela vážné, ne-li beznadějné. To by si Coraline nezasloužila. Rozběhne se debata o tom, co na nás může čekat na dnešní první hodině, obzvláště, když madame Hoochová nařídila obléct se do plavek. Byla jsem natěšená na tělák, že jsem ani nepřemýšlela, jaké vlastně venku panují podmínky a co máme mít na sebe. "Tak pokud v hradu neschovávají nějaký vnitřní bazén, tak mě opravdu napadá jen to jezero. I když si nedokážu představit, že by školní sbor nechal naskákat pár desítek studentů do takového prostředí," hlesnu, ale stejně mě ta představa neopouští. "Asi nezbývá nic jiného než počkat na vysvětlení madame Hoochovou." |
| |||
Souhrn minulého týdneOznačení, především Didý„Neboj Chrisi, vždyť víš, že si děláme jen srandu,“ usměji se na něj, když tak hezky brání svojí sestřičku před zlovolnými nápady z dílny Blacků. Je vtipné, jak je každý na vážkách ohledně mého vztahu s Dianou. Dobře... po jejím přitakání možná už chápu ty sklony. Poté, co nám spolužáci oznámili, že je Jackie po smrti mně ten humor okamžitě přejde. Chvíli nechápavě kmitám pohledem mezi prchající Angelou a Chrisem doufaje, že je to jen nepovedená odplata za mé vtípky. Postupně mi však začne docházet, že toto by nikdo z legrace neřekl. Zvláštní, jak je ten mozek občas zpomalený. Obejmu Didý, které již začínají v tichosti vytékat slzy pro zesnulou spolužačku. Vím, že se s ní docela přátelila a mě rozhodně nebyla Jackie lhostejná. Byť jsme nebyli zrovna nejlepší přátelé, měl jsem jí rád stejně jako většinu lvíčat od nás z ročníku. Zbytek pondělka jsme strávili s Dianou vzpomínáním na mrtvou spolužačku, polemizováním o smrtijedech a z největší části prostě mlčením. Úterý navazovalo v podobném duchu, ale postupem dne se má nálada začala opět o něco zlepšovat. Dozvěděl jsem se, že probíhají nějaké zápisy na posty prefektů a kapitánů, ale ani jedno mě neláká. Na prefekta se nehodím, považuji to spíše za ostudu a patolízalství, a jelikož jsem v družstvu působil jako náhradník, tak si ani nevěřím na to, že bych dokázal získat respekt spoluhráčů. Středa byla poněkud lepším dnem. Dopoledne jsem snad poprvé trávil s jinou holkou, než s vlastní sestrou. Povedlo se mi překecat Lenku Střelenku, aby mi pomohla s úkoly. Není to zdaleka poprvé, co zneužívám právě tuto éterickou bytůstku. Ale co si budeme, mám slabost pro dlouhonohé blondýnky a to, že je praštěná považuji spíše jako bonus, než cokoli jiného. Jen by mohla občas trochu šlápnout na plyn, protože před obědem si mi již klížily oči. Krom polibku na tvář a mnoha poklon, jsem jí za odměnu musel tradičně odkývat vše a řekla o mnohých podivných tvorech, které nemohu vidět, ale rozhodně tu jsou. Příště se budu dvořit Grangerové. Odpoledne jsem se pochopitelně nechal zlákat do tchoříčkového souboje. Očaroval jsem nějaké náčiní na úklid, aby vypadalo jako malý katapult a postojem generála Britské armády jsem pálil velké dávky jednu za druhou. No, klasicky se mi tyhle vtípky vymstily, takže jsem inkasoval spíše záporné skóre. Čtvrtek jsem strávil famfrpálem. Dopoledne jsem úspěšně zúročil usilovný trénink a stal se nebelvírským chytačem v hlavní sedmičce. Konečně. Odpoledne jsem si byl ještě zalítat, zatímco Didý na tribuně opisovala a přepisovala úkoly, které jsem minulého dne získal. V pátek jsem vlastně nedělal nic zajímavého. Lenošení, a až ke konci odpoledne mě Didý vytáhla procvičit nějaká ta zaklínadla. Vytáhla... zvládla být otravnější než obvykle. Sobotní ráno jsme vyrazili do Prasinek. Klasická posedávání u tří košťat a nějaké ty žertovné rekvizity. Do cukrárny jsem Dianu nedoprovodil a místo toho jsem se šel podívat na Chroptící Chýši. Jakmile začalo počasí přituhovat, vyzvedl jsem sestru a vyrazili jsme zpět do hradu, kde jsme ochutnávali Bertíkovy fazolky. Mám dojem, že už jedu druhou tisícovku příchutí. Neděle... Neděle byla na můj vkus nudná. Největší zábavou toho dne se vlastně stalo Dianino povzbuzování k posilování. „K čemu ti sakra jsou moje břicháče?“ Jo, utěšuje holky, se kterými se rozejdu. Tomu říkám smysl pro humor. Anebo se prostě ráda frajeří svým bráškou. Je fakt, že jsem jí minulé léto na Kypru zaslechl říkat nějakým slečnám: „Hele, to je můj bráška. Koukněte jakej je to fešák.“ Zvláštní je, že se mi nějakým záhadným způsobem o den později všechny začali vyhýbat. Nebelvírská věž-->Velká síňDidýPondělí 13.9. Dalšího dne ráno jsem na sebe hodil pod úbor ještě plavky. Jsem zvědavej, kolik holek bude chtít skákat do vody vychlazené po víkendovém počasí, ale budiž. Již ve společence jsem se setkal se sestrou a vyrazili jsme na snídani. Začali se ozývat klasické i neklasické drby a k mým uším dolítlo i něco o tom, že se mám údajně zúčastnit jakéhosi milostného trojúhelníku. Odložím tedy noviny a pohlédnu na svoji sestřičku, která se opět obvykle nacpává k prasknutí… před tělocvikem. „Didý? To si snad ze mě děláš legraci? Ty to táhneš s Ryanem ? Možná je po jeho minulém románku posedlý černou magií nebo tak něco. Neměla bys s ním spát ještě minimálně tak dva týdny. No, co myslíš? Jsou už všichni spokojení s tím, jak se o tebe starám? Navíc se přeci starám i o své zdraví. Nakazíš se ty a pak to může přelézt na mě, protože to spolu přeci táhneme.“ Ne, fakt. Už toho mám docela plné zuby. Idioti mají se svými sourozenci deset hádek za minutu, ale jakmile někdo se svojí sestrou vychází dobře, hned je z něj incesťák. No dobře… ty fórky asi trochu přispěly. To už se Didý začne rozčilovat nad nevhodností Ryana pro byť jen fyzický vztah. „Jako proti Ryanovi nic nemám, ale rozhodně ho nepovažuji za vhodnou partii pro svoji malou sestřičku. Navíc nejsem ty! Nekecám ti do toho, s kým to táhneš.“ |
| |||
Zbytek dne pondělníhoNikdo moc konkrétní Nějak přestanu mít na své spolužáky náladu. Jackie je po smrti dva dny, dneska bylo její rozloučení, a tady se všichni chovají, jako by se jich to nedotklo, jako by jim to nevadilo, jako by to byla běžná součást našeho života... Dvojčata možná trochu omlouvá jejich nevědomost, ale ani tak se najednou necítím u stolu moc příjemně. Jsem celkem vděčná, že Angela onu novinu připomene Blackovým sama. A ještě vděčnější jsem, když se zvedne od stolu a odejde. Alespoň nebudu první. “Taky už půjdu,“ řeknu tiše a vytratím se. Ne, brečet už nebudu, ale smutno mi je. I když se to v sobě snažím potlačit, moc se mi to nedaří. Sáhnu si do kapsy, vyndám z ní dopis od mamky a znovu si ho v tichosti přečtu. Trochu si povzdechnu a zamířím so ložnice sepsat takovou delší odpověď, že jsem v pořádku, že nemusí mít strach. Taky se pokusím nějak šetrně jí oznámit, že se stala Jackie obětí nějakého cvoka. Bude z toho smutní, vím to. Ale minulost se změnit nedá a pravda stejně dříve nebo později vyjde na povrch. Dojdu do sovince dopis odeslat a zbytek dne strávím v posteli za zataženými závěsy, aby mě nikdo moc nerušil. Den úterníNikdo konkrétní Jak je mým zvykem, vstanu velmi brzy. Většina osazenstva koleje ještě spí. Obléknu se, trochu opláchnu, nalíčím… a vydám se na ranní procházku hradem a po venku. Po snídani, kdy se sice zapojím do debaty se spolužáky, ale ne výrazně aktivně, se nenápadně vytratím. Nějak nevím, co mám dělat. Obvykle bychom šli na hodinu. Jak mě výuka moc nebaví, dneska bych dala cokoli za to, abych se jí mohla zúčastnit. Dělala bych cokoli, abych se nemusela zabývat pouze svými myšlenkami. A tím cokoli myslím cokoli, a tak jdu pomoct zazimovávat skleníky, profesorka bude mít jistě radost za pár rukou navíc. A od růže už stejně smrdím, tak se zas tolik nestane… Den středečníStále nikdo konkrétní Další ráno, další tichá procházka, snídaně… ano, opravdu jsem asi ochotná dělat cokoli… dneska dostanu záchvat vzornosti a zavřu se do temného koutu knihovny s úkoly. Ne, že by mě to nějak extra bavilo, ale zaměstná mě to do konce dne. To je na odreagování se ideální… Den čtvrteční a pátečníZdá se, že stále nikdo konkrétní…“ Uch… to je teprve čtvrtek? Upřímně jsem doufala, že ten týden poběží o něco rychleji. Možná, kdybych se víc družila a vymýšlela s ostatními z koleje hlouposti, že by i utíkal, ale… nějak nemám náladu. A tak začnu obvyklou ranní procházkou, snídaní, straněním se… a hele, odpoledne je famfrpálový nábor, výborně! Jdu se tedy podívat, kdo další se stane mým protihráčem případně spoluhráčem. Ale tohoto nápadu začnu rychle litovat. Pohled na košťata a hřiště mě opět naplní prázdnotou. Jackie byla skvělá součást našeho družstva. A teď ji musíme nahradit. Jsem zvědavá, kdo převezme její místo, zároveň ale nechci, aby se ho ujal kdokoli jiný… V pátek se bohužel nic podobně zábavného neděje, a tak se rozhodnu vyvětrat Galaina. Ale vzhledem k venkovnímu větru spíš jen po chodbách. Ať se hezky protáhne a proběhne. Ostatně… Galain je v posledních dnech velmi milá, tichá a naslouchající společnost… Dny víkendovéNikdo k… eh… Wolfram…? Dostalo se mi vskutku zvláštního a nečekaného pozvání od Wolframa na jídlo do Prasinek. Přiznám se, že jsem nečekala, že by na mě ještě někdy promluvil. Tak jsem z toho zprvu dosti zmatená, ale… proč ne. Ani nevím, proč mu na to nakonec kývnu. A tak se souhrou zvláštních náhod a okolností stane, že opravdu strávím čas s Wolframem v Prasinkách. Vlastně je i celkem milý, což mě příjemně překvapí. Sice nevím, jak moc jsou ty jeho řeči upřímné, jistě Jackie ani pořádně neznal, ale… je to od něj svým způsobem pozorné… Den pondělníNebelvírský stůl No konečně! Přišlo pondělí a konec vleklého a nekonečného týdne! Na dnešek se opravdu těším! V životě by mě nenapadlo, že budu natolik nadšená z pondělní školy a učení! Ale opravdu to tak je. Vzhledem k tomu, že nás první hodina čeká asi nějaké plavání, když si máme vzít plavky, ani se dnes nenamáhám s líčením. I když to počasí venku mě od plavek drobet odrazuje, ale když profesorka zavelela, nedá se nic dělat. Přes plavky hodím ještě normální oblečení a zamířím na jídlo. Hned sáhnu po Denním Věštci. Zaujme mě jeho veliký nadpis. Zamračeně si krátkou zprávu přečtu. Taková nespravedlnost! Jackie je mrtvá a toho parchanta ještě nechytili?! zbytek zpráv ani nečtu. Vlastně mě celkem i přejde chuť k jídlu. Ale něco malého si zobnu, to zase jo. A u toho si vyslechnu všechny ty drby, co tu zase kolují. Tedy… pouštím je jedním uchem tam, druhým zase van. Jsou to nesmysly, jako vždy. Tedy… alespoň doufám. Představa dvojčat, jak spolu… no… ale už je nějaký pátek znám, takže ano, jsou to nesmysly… Až tak nějak časem si uvědomím, že se tu vede i jakýsi hovor. Malinko nejistě se pousměji. “Tak či tak asi ví, co dělá. I když… jak vidím to počasí venku, nechce se mi ani na koště, ani do jezera. Asi se Etty nudí, tak jí chce Hoochová zaplnit ošetřovnu nemocnými studenty,“ řeknu s velkou nadsázkou. I když… ono to tak možná opravdu dopadne… |
| |||
Pondělí, 6. září Hlavní síň → 7. patro Zbytek dne ○ Nikdo konkrétní Přestože společnost všech kolejních i nekolejních spolužáků u oběda byla... ehm... osvěžující a zábavná, bohužel jsem neměl na vybranou a toto... ehm... skvělé seskupení mi nezbývalo než opustit, ať už se dělo cokoliv. Třeba naprosto neschopné krvácení jistého spolužáka, které jsem naneštěstí ani nepostřehl, takže jsem se mu nemohl smát. „Omluvte mě.“ Pronesl jsem mile a odešel z Hlavní síně, když ručičky na mých hodinkách ukazovaly 13:10. Mé kroky vedly zpět do sedmého patra, kde jsem se vrátil k mému čaji. V 13:25 jsem do čaje přidal trochu toho roztoku z té sklenice, jak to Sean doporučil. Jen doufat, že si nedělal prdel. Nezdržoval jsem se a nabral čaj do deseti 50 ml ampulek a založil je do pro ně připravené krabičky. Zbylého materiálu a lektvaru jsem se zbavil spálením, spláchnutím nebo nějakým dalším odstraněním. Především toho moku od Seana, rozhodně jsem od toho nechtěl celý páchnout, přestože to má větší cenu než půlroční kapesné některých mých spolužáků. Tak, jak jsem tam ty předměty dostal, tak jsem je i odnesl zpět. Popřípadě ještě očistil v umývárnách. Výsledek jsem založil na spodní polici skříně a po zbytek dne nedělal nic výjimečného. 7.-12. září Prostory zdejšího ústavu Průběh volného týdne ○ Osoby pohybující se po zdejším ústavu Úterý 7. září, 6:00 'První naprosto volný den z celého týdne...' bez jakéhokoli nadšení jsem si sám pro sebe v myšlenkách poznamenal neškodný fakt. 'Většina je z toho určitě nadšená, nejspíš bych měl být taky, co?' Rozespale jsem vypnul nastavený budík dříve, než vzbudí někoho jiného. Někdo se třeba rozhodl pořádně prospat, když nemusí brzo vstávat. Párkrát jsem zakroutil hlavou, abych si protáhl krk a následně sportovně oblékl. Venku jsem začal s rozcvičením a až následně se pustil do běhu. Jelikož mám volný den, rozhodl jsem si trasu prodloužit a nechtěl jsem, aby mě znovu na několik dní vyřadil natažený sval, kotník nebo bolest v koleně. „00:46:31?“ Podíval jsem se na stopky se zamračením. Od mého osobního rekordu to bylo více než pět minut což se úspěchem nazvat nedá. Ale myslet si, že po tak dlouhé době dám deset kilometrů pod 40 minut, bylo naivní. „Možná příště.“ Přece jen jsem na zlepšení měl ještě dalších pět dní. „Co teď?“ zeptal jsem se sám sebe po sprše, ale odpověď jsem znal již před otázkou. Nejspíš jen prostý zvyk. Nevěděl jsem, co mají dneska v plánu ostatní, ale chtěl jsem mít hotové přípravy do hodin co nejdříve. Je lepší se do nich vrhnout hned a mít po zbytek týdne klid. Když jsem v odpoledních hodinách přišel do knihovny, byla tam i Barča. 'Nezahlédl jsem ji už ráno?' Napadlo mě, ale dál jsem se tím nezabýval. Možná tam byli i další jiní spolužáci a studenti, ale těch jsem si ani nevšiml nebo se rozhodl jím taktéž nevěnovat pozornost. Ne, že bych přímo proti někomu něco měl, jen jsem nechtěl na úkolech pracovat společně, protože by mě pravděpodobně mohli zdržovat nebo rozptylovat. Postupně jsem si posbíral pár zajímavých knih s materiálem k úkolům a posadil se do nepřeplněné části knihovny. Doufal jsem, že tu bude méně lidí a většina to bude dělat až na poslední chvíli, ale asi jsem se spletl, což se moc často nestává. Bylo překvapením, že se v jedné třídě najde tolik lidí, kteří nenechávají povinnosti na poslední chvíli. Zvláštní. Ale to teď bokem. Naprosto jsem nechápal, proč zde musí být tolik zbytečně starých knih. Bradavice vážně nešly s dobou.'Kdyby tu aspoň fungovaly čtečky.' Mudlové možná neumí kouzlit, ale rozhodně jsou více vynalézaví. To se jím upřít nemůže. Začal jsem Obranou proti černé magii, která mi připomněla, jaké egoistické hovado ten Moody je. 'No co... někde si to sebevědomí krmit musí.' Napsal jsem nějaké ty úvahové poznámky o bubákovi doplněné danými fakty a axiomy. Bylo to sotva na dvě stránky a i to mně přišlo přehnané. Přece jen nezmiňoval, jak dlouhé to má být. Škrábl jsem k tomu ještě podpis a rozhodl se věnovat dalšímu úkolu, třeba dějinám čar a kouzel. Nebylo na tom nic složitého, jen jsem přečetl pár stránek z knihy a pak to přepsal vlastními slovy. Jeden pergamen netrval nějak dlouho. Znechuceně jsem pohlédl na poslední úkol, ke kterému bylo potřeba být v knihovně. „To je ale sračka.“ Nutil jsem se k tomu, abych vůbec nějaký horoskop začal vypracovávat. Skoro doslovně jsem jen přepisoval svůj horoskop, ať už to byly informace obecné, na další týden, měsíc, či rok. Bylo to jedno. S každým kecem, který v horoskopech byl, jsem měl pocit, že mi klesá úroveň inteligence. Snad každý racionálně uvažující člověk musel vědět, že to má tolik pravdy asi jako bible. Po dokončení horoskopu jsem ukončil i jakoukoli jinou na energii namáhavější činnost pro tento den. K večeru jsem byl trochu zklamaný, že Alecovi utekl pouze Fufík. Kéž by to byla ta jeho ohavná kočka. O jedno otravné zvíře méně. I když mnohem víc mě iritovala ta nová kočka na pokoji. To jako vážně si nějaký kluk pořídí jako mazlíčka kočku? To mě přivedlo ještě k další otázce. Kam vlastně zmizel Nicolasův mazlíček? Středa, čtvrtek, pátek 8.-10. září Další tři dny uběhly celkem obyčejně a v poklidu. Jako skoro každé ráno jsem byl opět běhat, ale můj čas se bohužel nezlepšoval. Každopádně jsem to pro svůj vlastní dobrý pocit svedl na okolí a přírodní vlivy, což byla v pátek i pravda. S pobaveným výrazem jsem zrovna trávil čas s Paulem, když se ke mně dostala informace, že se Caylusův mazlíček vydal na další výpravu. Bylo pro mě záhadou, že ho někdo ještě nerozmáčkl na podlaze, stěně, nebo těch dveřích. Navíc to jsou kouzelníci, tak nemusí používat ani ruce. Občas je to k zamyšlení, zda z některých lidí udělá strach idioty, nebo byli idioti již předtím. To už mě přivádělo i k mému mazlíčkovi. Nechápal jsem, jak to může být tak nehorázně líné hovado. Tu myš jsem mu doslova musel cpát do huby, aby se nažral aspoň jednou za dva týdny. „Po kom to asi tak můžeš mít?“ Během středy a čtvrtku jsem zašel omrknout Reece na ošetřovnu, jak se mu vede. Byla by škoda přijít o takový zdroj bylinek. Navíc jsem nechápal, proč si myslí, že jsem mu donesl ten koberec, ale pokud je z toho šťastný, tak ho v tom nechám. Etty jsem věnoval pouze prázdný pozdrav a apatii, pokud vyloženě neříkala něco důležitého nebo se to netýkalo jejích pravomocí ošetřovatelky. Stále jsem nemohl pochopit, jak si mě tam mohla zavolat a otravovat s nějakými drby o otcovství. Také jsem si občas zkusil přeměňování. Neflákal jsem to, ale ani jsem tomu nevěnoval jednorázovou pozornost. Bavilo mě sem tam sledovat, jak úžasně se ve všem zlepšuji. A jo, jak jsem zmiňoval, že všechny tři dny proběhl v poklidu, beru to zpět. Pátek v poklidu rozhodně nebyl. Calvin se rozhodl že to z něj dneska bude prostě kropit jako z hydrantu. Měl jsem štěstí, že to ten blbeček nehodil nikam na mě, nebo mé věci. Nevím, co to žral, ale podle toho pachu to i vypadalo, že nám Calvin zdechne. Co už. Radši jsem se přesunul do společenky, dokud to tam nějaký skřet nebo někdo jiný nevyčistil. Víkend 11.-12. září Na víkend jsem běhaní vynechal. Končící týden mi trochu zvedl euforii. Nejspíš toho volna na mě bylo příliš moc, aspoň tady, zavřený v Bradavicích. Během volného času jsem musel přemýšlet, proč vlastně máme týden volna kvůli jedné mrtvé studentky. Přišlo mi to už za hranicí respektu. Zemřela ještě k tomu úplně bezvýznamná studentka, kterou většina ani neznala a ti, kteří ji znali, ji většinou neměli rádi, až na výjimky. Možná to bude Brumbálovou náklonností k Nebelvíru. Bůh Kdo ví, jestli by se vedení školy takto zachovalo ke studentovi Zmijozelu. Každopádně má matka by s touto zbytečnou týdenní pauzou od vzdělávání rozhodně nesouhlasila. Během týdne jsem i několikrát narazil na Eriku. Bylo neobvyklé, že je v poslední době zamlklá, ale nepřekvapilo mě to... Přece jen jí zemřela kamarádka. Ne, že bych chtěl vyznít kriticky vůči její upovídané části, ale možná teď méně výřečná bude i oblíbenější. Každopádně jelikož jsem citlivý, pohledný a nápomocný člověk s ryzí duší a srdcem na správném místě, rozhodl jsem se zajít s Erikou do Prasinek někam na jídlo, abych se s ní usmířil a bylo mi jí samozřejmě líto, že přišla o svou dobrou kamarádku, která nám všem bude chybět. A to jsem jí také i řekl s upřímností a soucitem. Odpoledne jsme se konečně zbavili Calvina. O jednoho idiota ve Zmijozelu méně. Chvilkami jsem měl vážně strach, že napodobí Willa a přijdeme o dalších 50 bodů. Pondělí, 13. září Hlavní síň Začátek dalšího týdne ○ Zmijozelský stůl a ostatní v Hlavní síni V pondělí jsem běhání vynechal taky. Očekávám, že Hoochová bude celá natěšená z nás vysát veškerou energii a já bych nerad zbytek dne strávil jako zombík. 'I když vlastně máme si vzít plavky.' Zamyslel jsem se najednou a napadlo mě, že by to mohlo být v pohodě. 'To určitě... To smrdí nekalostí.' Oblékl jsem se do uniformy a vydal na snídani. Cestou ke stolu uvidím i Sinestru a Alex. Málem jsem se znovu začal mračit, jak jsem si vzpomněl na její oblíbené rozčilování mé osoby. „Sin. Jaká náhoda.“ Ušklíbnu se, jak procházím. „Zdálo se mi o tobě. Nevím to jistě, ale šilhavá zmije mi strhala maso z kostí. Žes to byla ty?“ Nemohl jsem si to odpustit. „Ahoj Sanny. Ta blond ti sluší.“ usměju se na ni a posadím vedle, abych se mohl také podívat do novin co nového se událo. Pozdravil jsem samozřejmě i ostatní spolužáky, kteří tu seděli. Nehodlal jsem se chovat nezdvořile. 'Hehe, Theo bude slavný.' Pomyslím si, když pročítám hned první článek. 'Vsadím se, že ho teď budou podezřele hlídat. Lepší se mu vyhýbat.' Vzácný zvířecí objev mě nějak extra nezaujal, kouzelná stvoření a zvířata mě příliš nefascinovala jako ostatní studenty. Víc mi v uších uvízly nové drby, teda aspoň ty, ve kterých se opět muselo objevit moje jméno. 'Heh, takže ze Sin už není jen těhule, ale i kurva. S trochou štěstí už ze mě nebude žádný fotřík.' „Co si o tom myslíš ty, Helen?“ řeknu trochu silnějším hlasem, aby mě slyšela a nebyla ve svých myšlenkách. Přesto se ale neuchyluji k netaktnímu řvaní. „Myslím ty drby. Nebojíš se toho, že by ti Sin mohla ukrást Richarda?“ Povím s humorem v hlase, který dal dost najevo, že to nemyslím vážně. Přesto jsem si byl jistý, že jí to může uvíznout v hlavě. Bylo by zábavné, kdyby šla žárlivě po Sin. Co by asi tak udělala? |
| |||
Shrnutí týdne 6. - 12. září Zbytek pondělí proběhl už poměrně klidně a odpoledne jsem strávil především blbnutím s Berry. Také jsem odepsal na dopisy a v balíčku z domova našel krabičku své nejoblíbenější kávy, nad kterou jsem se tetelil radostí. Nejlepší káva na světě! Ještě před večeří jsem odnesl dopisy Dexterovi. Chtěl jsem s ním strávit trochu času, ale byl nespolečenský jako obvykle a tak jsem mu jen předal náklad a odběhl zpět. Úterý jsem si užil a rovnou jsem i začal s prací na úkolech. Zatímco dopoledne proběhlo klidněji, později odpoledne jsem se srazil s Runou. Oba jsme popadli svá košťata a šli jsme si zalétat. Mám lítání rád, měl jsem už od první hodiny. A moci si ve vzduchu zařádit s někým, kdo je na koštěti pomalu jako doma, byla zábava. Však sám jsem i přemýšlel, jako už tolikrát předtím, že bych se účastnil famfrpálového náboru… ale vždy mě odrazovala všechna ta zranění a létání za jakéhokoliv počasí a nápor, co na hráče od fanoušků vzniká. Kdepak. Jednou za čas se proletět a zablbnout si je lepší. Když jsme si dosyta vyhráli, vypravili jsme se zpět do hradu. Nejdříve jsme si vypracovali nějaké úkoly. Já konkrétně stihl dokončit úkol na OPČM, Jasnovidectví a rozpracovat Přeměňování. S úkolem z Dějin čar a kouzel, který jsem stihl už v pondělí, mi tak zbývaly už jen Starodávné runy. Po odsunutí učebnic a pergamenů jsme si udělali menší kávový dýchánek. Runa mou zamilovanost v kávě sdílí, takže jsem nám připravil dva šálky toho božského nápoje. Do vlastních hrníčků. Kdyby se někdo divil, proč mám tak velký kufr, a přesto mi vždy něco chybí, je to kvůli tomu, co navíc si nosím. Kromě věcí pro mazlíčky... Vše mořné, co se dá v Bradavicích použít pro vytvoření dobré kávy, včetně vlastních hrníčků a ručního mlýnku na kávová zrna, a samozřejmě vždy výběr toho nejlepšího z naší tradiční kavárny, kterou máme v rodině už čtyři generace. Často si se spolužáky povídám, že v kavárně se stalo to, nebo to, jeden by nevěřil, kolik historek může na takovém místě vzniknout. Ani Runa neunikla další veselé příhodě. Jedli jsme sladkosti a povídali si. Berry se pro jednou také chtěla mazlit, takže mezi námi přebíhala a žadonila o sladkosti. To jsem ale nedovolil, však měla své dobrůtky. Středa byla klidným dnem, během kterého se mi v hlavě zrodila zajímavá myšlenka. Bylo mi trochu líto, že většinu svých spolužáků stále jen míjím, a tak mě napadlo uspořádat takovou menší akci na začátek školního roku, abychom se všichni sešli a rozveselili. Nejdřív jsem nečekal, že to nabere větších rozměrů. Chtěl jsem se jen sejít se všemi v sobotu po večeři a užít si legraci, třeba si zahrát nějaké hry. Přednesl jsem svůj návrh několika lidem z ročníku a poměrně se chytili, dal jsem se tedy do plánování. Popadlo mě nadšení. Přemýšlel jsem, jak sehnat občerstvení a alkohol, protože byť sám jsem abstinent, někteří by skleničkou určitě nepohrdli. Jediné zpestření dne, ale docela nevítané, bylo nalezení Páji. Málem jsem leknutím vypustil duši, když jsem obrovského pavouka uviděl na dveřích. Samozřejmě jsem se totiž přiběhl podívat, co se děje, když jsem uslyšel křik. Takže jsem pak doklusal pro Cayluse celý bledý. Měl by si na mazlíčky opravdu dávat pozor! Ve čtvrtek jsem se dal do realizace svého plánu. Po obědě jsem zašel za Alex, o které jsem i já věděl, že jestli má někdo šanci alkohol nám sehnat, pak ona. Poprosil jsem ji o to a ona mě chytila a začala povídat, jak nemá čas kvůli úkolům. Pobaveně jsem se usmál a skočil jí kolem krku s tím, že úkoly za ní udělám. Pak jsem ji chvíli ňufal a poděkoval jí. Domluvili jsme se, že si „zboží“ vyměníme v knihovně o chvíli později. Přišlo mi to hrozně zábavné, jako z nějakého akčního filmu, takže když jsme pak seděli společně v knihovně, průhledně jsem se culil. Než jsem s veškerou vážností, ke které jsem se donutil při pomyšlení na knihovnici a profesory, sebral batoh a odběhl s ním na kolej. Když byl alkohol bezpečně uložený v mém kufru, zmocnil se mě takový rošťácký úsměv a batoh jsem pak v knihovně Alex vrátil. V knihovně jsem se ten den ocitl znovu, s Tristanem, Kaylou a případně dalšími, kdo chtěli dorazit, když jsme se sešli a společně pracovali na úkolech. Dokončil jsem svou práci z Přeměňování a vypracoval tu na Starodávné runy. Tyhle dva úkoly jsem udělal i pro Alex, samozřejmě tak, aby nebyly stejné. U obou jsem se hodně snažil, nejsem zvyklý něco odbývat. A když byly úkoly pro někoho jiného, dal jsem do toho snad ještě více úsilí. Zbytek Alexiných úkolů jsem dodělal v pátek. Když jsem Alastora zval na večírek, nabídl mi pomoc. Tu jsem s nadšením přijal a tak jsme společně nějakou dobu strávili vypracováním všeho, co jsem ještě nestihl. Alex nakonec měla vše hotové – OPČM, Dějiny čar a kouzel, Jasnovidectví, Starodávné runy i Přeměňování. Všechny úkoly jsou dobře vypracované, se všemi informacemi, co jsme zvládli najít, a dal jsem si pozor, aby se lišily jak od mých, tak i od jeho úkolů. Minimálně jsem ho na to alespoň upozornil. Mnohem zábavnější byl ale zbytek dne. S Cass a Runou jsme si udělali „dámskou“ jízdu. Vlastně jsem se k nim přidal a užili jsme si spoustu legrace. Nabídl jsem holkám kávu, udělali jsme si všichni tři masky na obličej, pokud chtěly, tak jsem jim nalakoval nehty na rukou a klidně i na nohou, to bylo zcela na nich. Ze srandy jsem si dokonce sám nalakoval nehty na rukou. Dvěma barvami napřeskáčku a to modrou a žlutou. Vršek jsem zafixoval bezbarvým lakem. Runě jsem poté učesal vlasy a vytvořil z nich účes, který se mi k ní hodil a podle mě jí slušel. Pokud Cass chtěla, dostalo se stejné péče i jí. Věnovali jsme se pak různým spíš holčičím věcem, do něčeho jsem se zapojil, do něčeho zase ne, povídali jsme si, já jsem se spokojeně mazlil a opět líná Berry přecházela od jedné k druhé a spinkala na nich. Mě pak vlezla za krk, ale nakonec se rozhodla, že nejpohodlnější bude se na nás úplně vykašlat a zabrat pro sebe měkké místečko opodál. Mám to ale společenského mazlíčka... Ten den byl opravdu skvělý a byl jsem hrozně rád, že mě holky přibraly mezi sebe. Sobota byla ve znamení nadcházejícího večera. Sezval jsem ještě ty, které jsem za ty tři dny nestihl. Přibližně kolem poledne jsem předal Alex všechny její úkoly. Objala mě a já ji nadšeně zamazlil a ujišťoval jsem ji, že jsem se snažil a že snad tam nejsou žádné chyby. Takové, o kterých by věděl, určitě ne, ten den ráno jsem totiž ještě všechny práce pro kamarádku zkontroloval. Byl jsem z nadcházející akce vážně nadšený. Hlavně jsem byl rád, že něco podnikneme společně. Už zbývalo jen doplnit občerstvení. Runa se nabídla, že může něco nakoupit v Prasinkách. To byl skvělý nápad a já jí poprosil o cukrovou vatu a marshmallow. Řekl jsem jí, ať pak koupí co chce a slíbil jí, že na útratu se složíme. Však jsem také později večer všechny poprosil, že kdyby chtěli přispět, budu rád. A Runa pak přinesla hromady sladkostí. Tristan se nabídl, že zbytek občerstvení sežene z kuchyně, včetně různých hloupůstek na Ochutnávačku. To mě potěšilo a nabídl jsem, že se k němu přidám. Kayla stejně tak. Šli jsme všichni tři. Ale jediný úspěšný byl Tristan, mě a Kaylu odchytil profesor Alacazar Zmijozel. Měl jsem v tu chvíli srdce až v krku a strašně jsem se děsil, co bude teď. To nadšení z celé akce se ze mě na chvíli vytratilo, když jsem si uvědomil, kolik problémů můžeme mít. Profesor nám na místě strhl za každého pět bodů. Deset bodů. Ani jsem neprotestoval, omluvil jsem se a pak jsem se spolu s Kaylou nechal odvést za profesorem Lupinem. Doufal jsem, že ostatní nebudou kvůli bodům až moc rozčílení a už ani nemyslel na trest, co nás čeká. Profesor Lupin byl ale hodný. Dal nám napsat dva pergameny na téma Skřítci v kuchyni, s odevzdáním za týden. Body trápily mě mnohem víc, ale když jsme se vrátili do společenské místnosti a našli tam Tristana s plnými taškami jídla, radost se mi okamžitě vrátila. Vrhl jsem se našemu „zachránci“ kolem krku a poňuchal ho. V průběhu večera to nebylo naposledy. Nejdřív Runa hrála, pochutnával jsem si na marsmallow a pravidelně střídal ty, o které jsem se opřel, nebo jsem je krátce objal a začal s nimi hovor. Tleskal jsem Tristanovi s Runou, když společně hudební doprovod ještě zdokonalili a šťastně jsem zářil nad usmířením dvou spolužaček. Nejprve jsem pil jen šťávu. Za celou dobu na škole jsem se ani jednou neopil, ani jsem nijak netoužil alkohol ochutnávat, byť to se mi párkrát podařilo. Spočítal bych to ale na prstech jedné ruky. Nicméně nakonec jsem se Tristanem nechal zlákat ke skleničce vína. A nezůstalo u jedné. Pogratuloval jsem Becce k vítězství ve hře a pak jsem zpíval, smál jsem se, mazlil a povídal si. Původně jsem plánoval mnohem klidnější večer. Ale párty, co se z něj nakonec vyklubala, jsem si opravdu užil. Dokonce i v tom alkoholovém opojení. Mé vzpomínky trochu slábnou s pozdějšími hodinami. Ani netuším, kdo přišel s tím bláznivým bobříkem odvahy. Tristan a také Runa se ho chopili. Šli jsme s Kaylou s nimi. Srst paní Norrisové se jim v cukrovou vatu proměnit nepodařilo, ale nakonec utekla kočka celá růžová, jenom nesladká. Letmo si pamatuji, že jsme se vrátili, chtěl jsem se tulit a jedl sladkosti. Především si vybavuji Tristana, jak do sebe láduje cukrovou vatu. Myslím, že jsem byl mazlivější, než obvykle. Minimálně by to naznačovalo naše probuzení. Bylo mi jedno, ke komu se tulím, mazlil jsem se, zvlášť když při prvním pokusu rozlepit oči, udeřila mě do hlavy krutá bolest. Už nikdy nebudu pít. Nikdy. Nikdy. Schoval jsem si tvář k člověku u sebe, odhodlaný Tristana, plně oblečeného, stejně jako já jsem byl, už nikdy nepustit. Můj žaludek ale protestoval a vzápětí svým obsahem ozdobil podlahu společenské místnosti. Nejhorší bylo, že jsem se pak necítil ani trochu lépe. Neděle pro mě byla ve znamení úpění v posteli, ignorování rozdováděné Berry (za což jsem se jí později večer omlouval pamlsky) a nevolnosti. A příslibů, že už nikdy, opravdu, opravdu, ale skutečně nikdy, nebudu pít. Ložnice → Velká síň Pondělí, 13. září Havraspárští a případně další u modrého stolu, okrajově Blagden Kdy z nedělní nevolnosti zbude jen nepříjemná vzpomínka, mám mnohem lepší náladu. Těším se na vyučování, zase do toho ruchu běžného školního života. A znovu se mi vrátila radost ze sobotní akce. Bohužel zároveň i obavy, jak moc se bude celá kolej zlobit kvůli těm deseti bodům. Nicméně do síně dorazím usměvavý, vrhnu se k našemu kolejnímu stolu a tam obejmu prvního člověka, kterého vidím. Místo obvyklých hábitů mám dnes na sobě cvičební úbor a pod ním plavky, přesně jak nám vzkázala profesorka Hoochová. Nehty ještě nemám odlakované. Na všech deseti ještě lak pěkně drží, napřeskáčku mi tak nehty hrají modrou a žlutou. Ani nepřemýšlím, co na to řeknou někteří, možná hlavně u zmijozelského stolu. S úsměvem do sebe naházím jen malou, sladkou snídani a se spolužáky koukám do novin. Některé články mě znepokojí, hlavně ten o vrahovi, ale jednoznačně největší pozornost si stejně získá ta úžasně vypadající věc z Medového ráje. Stoprocentně musím příští víkend do Prasinek. Otázka ještě je, s kým. Jako obvykle všechny ty klepy ve Velké síni příliš nevnímám. Nedám na pomluvy, když něco zaslechnu a zajímá mě to, prostě se pak zajdu zeptat. Co se mi trochu lépe zachytí do uší, je jen zmínka o dítěti, ale celý rozhovor nevnímám. A pak nový student a pletky. Docela mě to zaujme. S kantorama nebo kantorkami? Krátce zaletím pohledem ke zmijozelskému stolu. Několikrát v průběhu minulého týdne mi tam oči sklouzly, ale znovu se tam dlouho nezdrží. Nový student mě zajímá, neznámá tvář. S rozhodnutím, že alespoň seznámit se s ním v nejbližších dnech určitě chci, zase skloním pohled k talíři. Dojím poslední kousek snídaně a protáhnu se, se spokojeným úsměvem. Jen doufám, že není venku moc zima, plavání je docela lákavé, ale ne v jakémkoliv počasí. Ale třeba to má Hoochová nějak vykoumané. |
| |||
hlavná sieň Bifľomorský stôl, Siník u Slizolinského stola Začujem pri sebe Maureenin hlas a následne ju aj zbadám, keď si k nám prisadne. Bréé. Odzdravím ju a po prečítaní novín ich položím tak, aby nebolo vidno článok o smrťožrútovi. Raňajkovať sa nemá v strese. Na jej odporúčanie sa len uculím a pritiahnem k sebe ďalšiu slaninu, aj keď to bude asi posledný kus, čo zvládnem. Milovala som jedlo, ale môj žalúdok mal tiež isté svoje medze. Aj keď možno by som po nej zvládla ešte jeden syrový toast...alebo dva. Zaškúlim na stôl kúsok odo mňa, kde sa chrumkavá dobrota nachádza. Nepočula si že v skutočnosti som oblina? Tuk nadľahčuje, možno budem samovoľne plávať na hladine bez toho aby som sa snažila. Uškrniem sa ľahkomyseľne, ako by som si z drbov nič nerobila. Pravda, ak mi ich niekto chrstne do tváre keď mám zlú náladu, idem cez mŕtvoly, ale dnes som prežívala prekvapivo dobré ráno. Rozhodne som teda nevidela potencionálnu návštevu jazera tak čierne, ako Acai. Ale pri jej neznášanlivosti zimy sa nečudujem. U nich doma je asi najnižšia teplota...koľko? 20 stupňov v tieni? Úprimne, neholdovala som moc zime, tiež som mala radšej teplejšie počasie, ale vedela som sa cez to prekusnúť. Okrem toho, plávanie v jazere bolo za normálnych okolností zakázané, a možno niekto stretneme aj obrovskú sépiu! Ja súhlasím s Nairou. Možno si budeme skúšať nejaké ohrievacie zaklínadlo. Alebo izolačné, chápete, ako impervius, ale všade. Zamávam si rukami okolo celého tela a takmer trafím príchodzieho Benjiho do nosa. Našťastie mu len dlaňou obšuchnem líce a potom vlasy. Oj, nevidela som ťa. Zazubím sa naňho, no keď si hneď potom rýpne, nafučím líca. Trafená hus zagága, huh? Nechal si ma od rána po celý deň trpieť samú v spoločenke a ja som ti tam držala miesto na gauči vedľa mňa. Teatrálne sa chytím jednou rukou za srdce, ani mu neodpovedajúc na otázku o plávaní, a tvárim sa ako odkopnutá frajerka. Bavilo ma keď sme sa doťahovali, hlavne preto, že to ani jeden nemyslel vážne, ale moje vystúpenie preruší Acain hlas. Okamžite mi z tváre zlezie hraný ublížený výraz a znova zhrabnem svoje odložené noviny. Ako to že som si nič nevšimla? Zbesilo hľadám melobalový stĺpček. Ako mi mohla ujsť taká chyba? Hanba. Keď zistím, že má Acai pravdu, naozaj ma zamrzí že som si to nevšimla. Čo som to bola za metlobalového fanúšika? Dojem slaninu a rozhodnem sa predsa len načiahnuť za toastom, pričom popri tom sa úprimne usmejem pri pohľade na Nairinho ovocného smajlíka. Očami len tak zbežne prebehnem po sieni a zachytím pár tmavých očí, ako na mňa pozerajú. Okamžite mi vyskočia kútiky nahor. Uh...balík? Čo to...tam má byť, keď mi ho ukazuje? Naturbujem hlavu, ale naozaj ma v tomto momente nenapadne. Hej decká, stretneme sa vonku, ja idem na návštevu na druhú stranu. Ukážem palcom na slizolinský stôl a hryzpc toast sa tam rovno aj presuniem. Ránko. Pozdravím obyvateľov Slizolinského stola a prisadnem si pri Sin tak ležérne, ako by som tam patrila. Prebehnem očami, kto tam sedí. Pri novom, čiernom prírastku sa zastavím o kúsok dlhšie. Od Sin som vedela, že prestúpil a že sa volal Blagden, aj keď som s ním po celý týždeň neprišla do kontaktu, ale okrem toho som netušila čo je zač. Teraz ale nebol čas to zisťovať, a tak presuniem plnú pozornosť na kamarátku, odhŕňajúc si blonďavé vlasy aby som dobre videla na balík. Uniforme..Alex..och, no jasné. A ja som sa čudovala, čo ti to prišlo keď mi ot ukazuješ. Tvoja mamka je jednotka. Ďakujem! Žiarivo sa usmejem a pritisnem si balík k sebe, načo ho položím na kolená a Sin vďačne objímem. Príjemné, jemné, skvelé látky... uniforma bude hneď znesiteľnejšia. Viac krát som už u Sin skúšala oblečenie čo jej mamča vytvorila, a vždy to bolo božské, preto som nemala najmenšie pochybnosti že mi to sadne. Opriem sa lakťami o stôl a nalejem si za šálku zeleného čaju, aby som spláchla toast a aby mi to spravila trocha poriadok v žalúdku. Naozaj sa jej budem musieť za tú uniformu poďakovať, nikto nemá čo sa týka oblečenia na señoru Ewing. Cez zimné prázdniny by sme mohli časť z nich stráviť u teba bola by sranda, a potom u mňa, čo ty na to? Prinútila by som tata nech nás vezme kamsi do tepla na výlet, keď ho uprosíme obe, možno sa dostaneme aj kamsi pri slony. Rozhovorím sa nadšene, akoby mi práve teraz neskončil týždeň prázdniny, keď už premýšľam nad ďalšími. Vedela som, že občas si so Sin vojdeme do vlasov, ako aj tento týždeň, ale cez všetky tie drobné hádky by som ju nedala za nič. Možno aj tieto plány, ktoré som dopredu už vymýšľala boli trošku aj môj spôsob ako jej dať najavo, že ma náš argument mrzí. Nie často som sa zvykla akokoľvek ospravedlňovať keď som mala pocit že som v práve, napríklad s takou Jordyn som ani po celom týždni nebola na priateľskej vlne. Ale Sin bola Sin, a priatelili sme sa spolu pridlho na to, aby nás niečo rozhádzalo. Oči mi zavadia o noviny, ktoré ležia neďaleko. Len zo zvedavosti- sú to hovadiny či nie? Myknem k nim bradou, pýtajúc sa rovno zdroja a netušiac, že pred chvíľou ju s tým otravoval niekto iný. |
| |||
Události 6. - 12. září Bradavice Nový den - hlavní síň Helen, Christina, Barbara, Caylus, Deirdre, Nicolas, Alex Pondělí, 13. září Ráno jako první, co upoutalo mou pozornost, byl Caylusův vzkaz na nástěnce. Mája? Kdo je Mája? Není ten jeho pavouk Pája? Trochu zmateně si vzkaz prohlížím. Nepostřehla jsem, že si pořídil novou chlupatou obludu, takže jsem měla za to, že je to tydýt, který si ani nepamatuje jméno svého mazlíčka. Pája se navíc ztrácel často. A bohužel se vždy našel. Třeba jednou u nás na pokoji... Nechám nástěnku nástěnkou a projdu dveřmi do hlavní síně. Dojdu ke zmijozelskému stolu, kde se usadím. Pozdravím všechny přítomné a koutkem oka se oknem podívám na aktuální počasí, které venku panovalo. Tu zimu jsem cítila až tady. Nespokojeně zamručím a přitáhnu si k sobě mísu s müsli. Hoochové snad přeskočilo. Plavat v takové zimě. To už ale Caylus listuje v novinách a komentuje nějaký článek. Zvědavě mu do novin nakouknu, abych viděla, co to tam má, když mě málem trefí šlak. Prudce mu noviny z rukou vytrhnu a přitáhnu k sobě. Proboha! Normálně bych takový článek označila za blábol a pouhou snůšku keců, ale to bych nesměla znát mou babičku. Jen skrytě doufám, že je to nějaký nesmysl a ti dva lidé na fotce, co se drží za ruce v kavárně nejsou ti, o kterých se píše. Aby toho nebylo málo, odněkud uslyším první lživé informace. Pořád je to nepustilo?! Vždyť už je to týden! Vážně chodím do školy s idioty. Noviny vrátím zpátky Caylusovi a odmítám článek nebo klepy jakkoliv komentovat. Mezitím mi však mísu s müsli převrhne Oscar, který mi do nich hodí veliký balík. Na něm byla připnutá malá, červená cedulka s máminým písmem: El uniforme para Alex ♥. Skoro jsem zapomněla, že jsem ji posílala dopis. Alex chtěla od mámy uniformu ze stejného materiálu, kterou mám. Je úplně stejná jako ta školou předepsaná, jen má mnohem příjemnější, jemnější a kvalitnější materiál. Pohledem vyhledám Sanny v hlavní síni a jakmile se naše pohledy střetnou, zamávám balíkem nad hlavou. |
| |||
Shrnutí týdne Celý volný týden jsem uvítal s velikým nadšením a už na jeho začátku jsem byl v samé euforii z tolika volného času. Sice jsem neměl žádné plány, rozhodně mě to ale neodrazovalo od jeho užívání. Přeci jen, kdy člověk zjistí co nejvíce drbů za tak krátkou dobu?! Když jeden sedí pouze v lavici, kde musí mlčet, nebo říkat jen to, co se musí, těžko se dostanou do okolí nějaké žhavé novinky. Euforie z volna mě však hned druhý den opustila. Kdo chtěl vidět užvaněného Ryana s našpiclovanýma ušima, ten ho vidět mohl, ale ne v takové vervě, v jaké to u něj bylo obvyklé. Snad jako kdyby pro mě po celou dobu bylo něco důležitějšího, než získávání informací o ostatních a následné přetransformování faktů do nesmyslných výplodů mé fantazie. Ale co by mohlo být důležitějšího? Rozhodně ne nic ve smyslu, že by mě volno nebavilo, ba naopak. Ani s Danem a Kenjim jsem nebyl až tak vyjukaný, jako to ještě před nedávnem bylo zvykem. Nepředstavujte si mě však jako nějakého zamlklého a neustále zamyšleného člověka, to opravdu ne, bavil jsem se naprosto normálně a ani našim obvyklým lumpárnám jsem se nebránil. Bylo však očividné, že mě tyto věci z nějakého důvodu nenaplňovaly dostatečně. Neustále jsem někoho vyhlížel, něco vyhledával, byl nervózní a v určitých chvílích i nedočkavý. Ale proč? Pak jsem ji opět několikrát uviděl. V tu ránu jako bych byl hluchý a němý jsem začal věnovat veškerou svou pozornost jen a pouze Sinestře. Dokonce i na Eriku a konverzaci, kterou jsem s ní chtěl uskutečnit, jsem dočista zapomněl. Nikdo totiž pro mě po celou dobu nebyl důležitější, ačkoliv jsem se to snažil dávat na sobě co nejméně znát - hlavně před ní. Troufám si říct, že i ty mé počáteční bloky, které jsem v přítomnosti Sin míval, se vytratily, protože jsem před ní začal být klidnější, volnější a v jistém slova smyslu i "svůj". Ovšem do jisté míry. Jednoho rána mě dokonce vytáhla s sebou běhat. Ačkoliv mi brzké vstávání nikdy nedělalo problém a je pro mě i jakýmsi stereotypem, musel jsem překonat svou extrémní lenost, abych s ní vyrazil. Co to povídám - jen luskla prsty a lenost odešla sama, stejně jako já za ní. A takhle nějak to probíhalo po celý týden. Žádné drby jsem si samozřejmě nenechal ujít, abych měl co vyprávět další dny ve Velké síni, ale jen co se opět zjevila Sin, veškeré drby jsem nechal drbama a věnoval se jí. Velká síň 13. září Jen nastane den, kdy opět začíná škola, a mně se z postele za žádnou cenu nechce vyhrabávat. Není pro mě žádnou novinkou, že když je volno, vstávám dost brzy, aniž bych musel, ale jakmile někam vstávat musím, tak bych si rád přispal. Naštěstí jsem se naučil tento protivný zlozvyk zregulovat a dokopat se alespoň k tomu, abych se posadil. Většinou ve chvíli, kdy pár vteřin po probuzení jen tak sedím na posteli, koukám několik dalších minut do blba. Jako kdybych měl zásek, prostě bez mrknutí sleduji prázdnou zeď, stejně, jako je tomu nyní. Nakonec se však zvednu, posbírám si své věci a dosti malátný se vyhrabu směrem do koupelen, abych provedl pravidelnou hygienu. Voda mě probere a já se zpět na pokoj vracím již naprosto probuzený. Mé další kroky nevedou nikam jinam, než do síně. Vyhladovělý a prahnoucí po drbech takřka běžím, abych zde byl co nejrychleji. Nemám rád, když si někdo mezi sebou něco sděluje, a já u toho nejsem! Ještě než se vůbec usadím, hned po mém příchodu špicluji uši směrem k různým skupinkám, které se zdají být dobrými zdroji informací. Co že to támhle říkají o Orthuně? Že každou noc sedí Kayle nahá na obličeji? Proboha, ale to je strašné. Zajímalo by mě, jestli o tom Kayla vůbec ví. Své radary poté namířím opačným směrem. Odtud zase slyším něco o nějakém studentovi z Ugandy. Nebaví se snad o té nové opici? A cože, proč ho vyhodili z tamtý školy? Že měl pletky s kentaurama? Ježiš. To spíš jeho máma, když porodila takovouhle opicu. Spokojený, že jsem zaslechl alespoň pár drbů, které za chvilku budu moci sdělit svým spolužákům, se posadím ke svému kolejnímu stolu a začnu snídat. |
| |||
Souhrn týdneVšichni označeníCelý týden jsem strávila povětšinu času sama venku na pozemcích, téměř na okraji Zapovězeného lesa, jak jsem se snažila sebrat odvahu do něj vlézt a pátrat po jednorožci. Ale nakonec jsem měla až velký strach se do lesa pustit sama, tak jsem se většinu času válela v trávě a pletla věnce, jeden z nich dostala i Alex. Od té jsme se taky dozvěděli, že Coraline propustili z nemocnice. Už jsem se na svojí spolužačku těšila. Jeden den v týdnu jsem si vyhradila jen na úkoly, které jsem během jednoho dne zvládla napsat všechny, ale na konci dne jsem byla dost vyčerpaná. Maureen se zdála být konsternovaná z toho, že nikdo nechce její úkoly opsat a z Acai se náhle stala samostatná jednotka, která se rozhodla psát úkoly sama, proto jsem se nad Maureen slitovala a poprosila jí, jestli bych mohla opsat alespoň kousek o bubácích. Na konci týdne mi Opál přinesla dopis od rodičů, kde se otec rozněžňoval nad želvou, kterou se jim podařilo zachránit a máma vyprávěla o tom, jak její žáci neumí zpívat a že s tím snad brzy sekne. Velká síň13. září Ráno jsem vstala s dobrou náladou, protože jsem se těšila na plavání, ačkoliv počasí nám zrovna nepřálo. Fabian se nad snídaní rozčiloval nad tím, že pořád nechytili toho smrtijeda, který zabil naší spolužačku, ale já mu neodpovídala, protože jsem nad tím upřímně nechtěla moc přemýšlet. Místo toho jsem z jahod a kousku manga na svém talíři vytvořila úsměv. "Já si myslím, že plavání bude super," ohradím se, když moji spolužáci začnou fňukat nad vidinou ranní koupele. Pak k Acai nenápadně přistrčím několik jahod, aby taky jednou snědla něco zdravého. |
doba vygenerování stránky: 1.0912258625031 sekund