Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Bradavice - trochu jinak

Příspěvků: 7984
Hraje se Denně Herní čas: 12:05  Vypravěč Khloé je offlineKhloé
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Ettariel Darienn Renoire ☕ je offline, naposledy online byla 11. března 2024 21:11Ettariel Darienn Renoire ☕
 Postava Sebastian G. Sharivar je offline, naposledy online byla 14. května 2023 18:27Sebastian G. Sharivar
 Postava Park Na Yeong *Ruby* je offline, naposledy online byla 07. října 2022 21:40Park Na Yeong *Ruby*
 Postava Argus Filch je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Argus Filch
 Postava Mirabel McGregor je offline, naposledy online byla 28. března 2024 21:47Mirabel McGregor
 Postava Albus Brumbál je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Albus Brumbál
 Postava Kayla Harper-Burns je offline, naposledy online byla 25. ledna 2024 1:00Kayla Harper-Burns
 Postava Barbara Snow je offline, naposledy online byla 28. března 2024 21:23Barbara Snow
 Postava Angela Silverlin je offline, naposledy online byla 28. března 2024 21:47Angela Silverlin
 Postava Severus Snape je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Severus Snape
 Postava Rebecca Eliah Riel je offline, naposledy online byla 24. března 2024 16:42Rebecca Eliah Riel
 Postava Cassandra Warren-Wentworth je offline, naposledy online byla 11. března 2024 21:11Cassandra Warren-Wentworth
 Postava Sinestra Ewing je offline, naposledy online byla 16. července 2023 22:49Sinestra Ewing
 Postava Rosalie Anne Primrose je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45Rosalie Anne Primrose
 Postava Pomocný PJ ۞ je offline, naposledy online byla 14. ledna 2024 13:11Pomocný PJ ۞
 Postava Minerva McGonagallová je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Minerva McGonagallová
 Postava Caylus Lawson je offline, naposledy online byla 02. března 2024 12:33Caylus Lawson
 Postava Rolanda Hoochová je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Rolanda Hoochová
 Postava Ogata Kenji je offline, naposledy online byla 19. srpna 2023 23:13Ogata Kenji
 Postava Daniel Fletcher je offline, naposledy online byla 06. ledna 2024 21:30Daniel Fletcher
 Postava Rhiannon Kearney je offline, naposledy online byla 14. ledna 2024 13:11Rhiannon Kearney
 Postava Rubeus Hagrid je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Rubeus Hagrid
 Postava lord Richard Cornigrum je offline, naposledy online byla 14. ledna 2024 13:11lord Richard Cornigrum
 Postava Erika Claythorne je offline, naposledy online byla 04. září 2023 18:58Erika Claythorne
 Postava Acai Luqueba je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45Acai Luqueba
 Postava lady Christina De Spontin je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45lady Christina De Spontin
 Postava Henry Kwang je offline, naposledy online byla 28. dubna 2023 22:46Henry Kwang
 Postava Coraline M. Spencer je offline, naposledy online byla 29. listopadu 2023 15:21Coraline M. Spencer
 Postava Naira Sinclair je offline, naposledy online byla 24. března 2024 16:42Naira Sinclair
 Postava Jordyn Emily Byrd je offline, naposledy online byla 27. března 2024 20:55Jordyn Emily Byrd
 Postava Saga Lindqvist-Weaver je offline, naposledy online byla 24. března 2024 16:42Saga Lindqvist-Weaver
 Postava Anna Saria je offline, naposledy online byla 27. března 2024 19:43Anna Saria
 Postava Diana Gabriela Black je offline, naposledy online byla 28. března 2024 20:52Diana Gabriela Black
 Postava Patrick Gregory Anderson je offline, naposledy online byla 23. března 2024 19:38Patrick Gregory Anderson
 Postava Domenico Conte je offline, naposledy online byla 29. listopadu 2023 15:21Domenico Conte
 Postava Mirelle Devény je offline, naposledy online byla 18. března 2024 23:23Mirelle Devény
 Postava Robert "Bob" Pye je offline, naposledy online byla 25. března 2024 17:56Robert "Bob" Pye
 Postava Maurice de Coligny je offline, naposledy online byla 28. března 2024 22:08Maurice de Coligny
 Postava Pomocný PPJ ^^ je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45Pomocný PPJ ^^
 
Janna Parker - 03. dubna 2017 13:18
12459888953867.jpg

Hlavní síň – Nebelvírský stůl


Chris, Angela + ostatní

13. září, pondělí ráno, těsně před začátkem první hodiny



Pomalu jsem vyškrabávala poslední zbytky kaše z misky. Ještě jsem měla pár minut času k dobru, ale nechtělo se mi se pak honit.
Chris se rozpovídá o nově nalezeném živočichovi. Obvykle mám zvířata ráda, ale zpráva na titulní straně mi odvedla pozornost někam úplně jinam. Nebýt jí, stoprocentně bych tenhle článeček četla jako první. Znovu jsem se natáhla pro Věštce, abych si našla fotku zvířátka.
"Hezký kousek. Třeba se jim podaří najít ještě další. To by byla naprostá pecka," souhlasila jsem s ním.

Vzhlédla jsem k Angele, který dorazila ke snídani.
"Dobré ráno i tobě," vrátila jsem jí pozdrav. Stejně jako já a vsadím se, že spousta dalších, sáhne po novinách a pročítala články. Kdo ví, co se jí při čtení honilo hlavou.

Na její otázku ohledně Coraline jsem nejprve jen pokrčila rameny.
"Ke mně se nic takového nedostalo. Možná by ale něco mohli vědět v Mrzimoru, třeba jim něco prozradila kolejní vedoucí."
Kdo ví, jak dlouho si ji v nemocnici nechají. Snad ne až moc, protože pak už by to napovídalo, že to je docela vážné, ne-li beznadějné. To by si Coraline nezasloužila.

Rozběhne se debata o tom, co na nás může čekat na dnešní první hodině, obzvláště, když madame Hoochová nařídila obléct se do plavek. Byla jsem natěšená na tělák, že jsem ani nepřemýšlela, jaké vlastně venku panují podmínky a co máme mít na sebe.
"Tak pokud v hradu neschovávají nějaký vnitřní bazén, tak mě opravdu napadá jen to jezero. I když si nedokážu představit, že by školní sbor nechal naskákat pár desítek studentů do takového prostředí," hlesnu, ale stejně mě ta představa neopouští. "Asi nezbývá nic jiného než počkat na vysvětlení madame Hoochovou."
 
Thomas Alexandr Black - 03. dubna 2017 12:43
thomas14874.jpg

Souhrn minulého týdne

Označení, především Didý

„Neboj Chrisi, vždyť víš, že si děláme jen srandu,“ usměji se na něj, když tak hezky brání svojí sestřičku před zlovolnými nápady z dílny Blacků. Je vtipné, jak je každý na vážkách ohledně mého vztahu s Dianou. Dobře... po jejím přitakání možná už chápu ty sklony.

Poté, co nám spolužáci oznámili, že je Jackie po smrti mně ten humor okamžitě přejde. Chvíli nechápavě kmitám pohledem mezi prchající Angelou a Chrisem doufaje, že je to jen nepovedená odplata za mé vtípky. Postupně mi však začne docházet, že toto by nikdo z legrace neřekl. Zvláštní, jak je ten mozek občas zpomalený. Obejmu Didý, které již začínají v tichosti vytékat slzy pro zesnulou spolužačku. Vím, že se s ní docela přátelila a mě rozhodně nebyla Jackie lhostejná. Byť jsme nebyli zrovna nejlepší přátelé, měl jsem jí rád stejně jako většinu lvíčat od nás z ročníku.

Zbytek pondělka jsme strávili s Dianou vzpomínáním na mrtvou spolužačku, polemizováním o smrtijedech a z největší části prostě mlčením.

Úterý navazovalo v podobném duchu, ale postupem dne se má nálada začala opět o něco zlepšovat. Dozvěděl jsem se, že probíhají nějaké zápisy na posty prefektů a kapitánů, ale ani jedno mě neláká. Na prefekta se nehodím, považuji to spíše za ostudu a patolízalství, a jelikož jsem v družstvu působil jako náhradník, tak si ani nevěřím na to, že bych dokázal získat respekt spoluhráčů.

Středa byla poněkud lepším dnem. Dopoledne jsem snad poprvé trávil s jinou holkou, než s vlastní sestrou. Povedlo se mi překecat Lenku Střelenku, aby mi pomohla s úkoly. Není to zdaleka poprvé, co zneužívám právě tuto éterickou bytůstku. Ale co si budeme, mám slabost pro dlouhonohé blondýnky a to, že je praštěná považuji spíše jako bonus, než cokoli jiného. Jen by mohla občas trochu šlápnout na plyn, protože před obědem si mi již klížily oči. Krom polibku na tvář a mnoha poklon, jsem jí za odměnu musel tradičně odkývat vše a řekla o mnohých podivných tvorech, které nemohu vidět, ale rozhodně tu jsou. Příště se budu dvořit Grangerové.

Odpoledne jsem se pochopitelně nechal zlákat do tchoříčkového souboje. Očaroval jsem nějaké náčiní na úklid, aby vypadalo jako malý katapult a postojem generála Britské armády jsem pálil velké dávky jednu za druhou. No, klasicky se mi tyhle vtípky vymstily, takže jsem inkasoval spíše záporné skóre.

Čtvrtek jsem strávil famfrpálem. Dopoledne jsem úspěšně zúročil usilovný trénink a stal se nebelvírským chytačem v hlavní sedmičce. Konečně. Odpoledne jsem si byl ještě zalítat, zatímco Didý na tribuně opisovala a přepisovala úkoly, které jsem minulého dne získal.

V pátek jsem vlastně nedělal nic zajímavého. Lenošení, a až ke konci odpoledne mě Didý vytáhla procvičit nějaká ta zaklínadla. Vytáhla... zvládla být otravnější než obvykle.

Sobotní ráno jsme vyrazili do Prasinek. Klasická posedávání u tří košťat a nějaké ty žertovné rekvizity. Do cukrárny jsem Dianu nedoprovodil a místo toho jsem se šel podívat na Chroptící Chýši. Jakmile začalo počasí přituhovat, vyzvedl jsem sestru a vyrazili jsme zpět do hradu, kde jsme ochutnávali Bertíkovy fazolky. Mám dojem, že už jedu druhou tisícovku příchutí.

Neděle... Neděle byla na můj vkus nudná. Největší zábavou toho dne se vlastně stalo Dianino povzbuzování k posilování. „K čemu ti sakra jsou moje břicháče?“ Jo, utěšuje holky, se kterými se rozejdu. Tomu říkám smysl pro humor. Anebo se prostě ráda frajeří svým bráškou. Je fakt, že jsem jí minulé léto na Kypru zaslechl říkat nějakým slečnám: „Hele, to je můj bráška. Koukněte jakej je to fešák.“ Zvláštní je, že se mi nějakým záhadným způsobem o den později všechny začali vyhýbat.

Nebelvírská věž-->Velká síň

Didý

Pondělí 13.9.



Dalšího dne ráno jsem na sebe hodil pod úbor ještě plavky. Jsem zvědavej, kolik holek bude chtít skákat do vody vychlazené po víkendovém počasí, ale budiž. Již ve společence jsem se setkal se sestrou a vyrazili jsme na snídani.
Začali se ozývat klasické i neklasické drby a k mým uším dolítlo i něco o tom, že se mám údajně zúčastnit jakéhosi milostného trojúhelníku. Odložím tedy noviny a pohlédnu na svoji sestřičku, která se opět obvykle nacpává k prasknutí… před tělocvikem.

Didý? To si snad ze mě děláš legraci? Ty to táhneš s Ryanem ? Možná je po jeho minulém románku posedlý černou magií nebo tak něco. Neměla bys s ním spát ještě minimálně tak dva týdny.

No, co myslíš? Jsou už všichni spokojení s tím, jak se o tebe starám? Navíc se přeci starám i o své zdraví. Nakazíš se ty a pak to může přelézt na mě, protože to spolu přeci táhneme.“

Ne, fakt. Už toho mám docela plné zuby. Idioti mají se svými sourozenci deset hádek za minutu, ale jakmile někdo se svojí sestrou vychází dobře, hned je z něj incesťák. No dobře… ty fórky asi trochu přispěly.

To už se Didý začne rozčilovat nad nevhodností Ryana pro byť jen fyzický vztah.
„Jako proti Ryanovi nic nemám, ale rozhodně ho nepovažuji za vhodnou partii pro svoji malou sestřičku. Navíc nejsem ty! Nekecám ti do toho, s kým to táhneš.“
 
Erika Claythorne - 03. dubna 2017 00:34
erand8255.jpg

Zbytek dne pondělního


Nikdo moc konkrétní

Nějak přestanu mít na své spolužáky náladu. Jackie je po smrti dva dny, dneska bylo její rozloučení, a tady se všichni chovají, jako by se jich to nedotklo, jako by jim to nevadilo, jako by to byla běžná součást našeho života... Dvojčata možná trochu omlouvá jejich nevědomost, ale ani tak se najednou necítím u stolu moc příjemně. Jsem celkem vděčná, že Angela onu novinu připomene Blackovým sama. A ještě vděčnější jsem, když se zvedne od stolu a odejde. Alespoň nebudu první. “Taky už půjdu,“ řeknu tiše a vytratím se.

Ne, brečet už nebudu, ale smutno mi je. I když se to v sobě snažím potlačit, moc se mi to nedaří. Sáhnu si do kapsy, vyndám z ní dopis od mamky a znovu si ho v tichosti přečtu. Trochu si povzdechnu a zamířím so ložnice sepsat takovou delší odpověď, že jsem v pořádku, že nemusí mít strach. Taky se pokusím nějak šetrně jí oznámit, že se stala Jackie obětí nějakého cvoka. Bude z toho smutní, vím to. Ale minulost se změnit nedá a pravda stejně dříve nebo později vyjde na povrch. Dojdu do sovince dopis odeslat a zbytek dne strávím v posteli za zataženými závěsy, aby mě nikdo moc nerušil.

Den úterní


Nikdo konkrétní

Jak je mým zvykem, vstanu velmi brzy. Většina osazenstva koleje ještě spí. Obléknu se, trochu opláchnu, nalíčím… a vydám se na ranní procházku hradem a po venku. Po snídani, kdy se sice zapojím do debaty se spolužáky, ale ne výrazně aktivně, se nenápadně vytratím. Nějak nevím, co mám dělat. Obvykle bychom šli na hodinu. Jak mě výuka moc nebaví, dneska bych dala cokoli za to, abych se jí mohla zúčastnit. Dělala bych cokoli, abych se nemusela zabývat pouze svými myšlenkami. A tím cokoli myslím cokoli, a tak jdu pomoct zazimovávat skleníky, profesorka bude mít jistě radost za pár rukou navíc. A od růže už stejně smrdím, tak se zas tolik nestane…

Den středeční


Stále nikdo konkrétní

Další ráno, další tichá procházka, snídaně… ano, opravdu jsem asi ochotná dělat cokoli… dneska dostanu záchvat vzornosti a zavřu se do temného koutu knihovny s úkoly. Ne, že by mě to nějak extra bavilo, ale zaměstná mě to do konce dne. To je na odreagování se ideální…

Den čtvrteční a páteční


Zdá se, že stále nikdo konkrétní…“

Uch… to je teprve čtvrtek? Upřímně jsem doufala, že ten týden poběží o něco rychleji. Možná, kdybych se víc družila a vymýšlela s ostatními z koleje hlouposti, že by i utíkal, ale… nějak nemám náladu. A tak začnu obvyklou ranní procházkou, snídaní, straněním se… a hele, odpoledne je famfrpálový nábor, výborně! Jdu se tedy podívat, kdo další se stane mým protihráčem případně spoluhráčem. Ale tohoto nápadu začnu rychle litovat. Pohled na košťata a hřiště mě opět naplní prázdnotou. Jackie byla skvělá součást našeho družstva. A teď ji musíme nahradit. Jsem zvědavá, kdo převezme její místo, zároveň ale nechci, aby se ho ujal kdokoli jiný…

V pátek se bohužel nic podobně zábavného neděje, a tak se rozhodnu vyvětrat Galaina. Ale vzhledem k venkovnímu větru spíš jen po chodbách. Ať se hezky protáhne a proběhne. Ostatně… Galain je v posledních dnech velmi milá, tichá a naslouchající společnost…

Dny víkendové


Nikdo k… eh… Wolfram…?

Dostalo se mi vskutku zvláštního a nečekaného pozvání od Wolframa na jídlo do Prasinek. Přiznám se, že jsem nečekala, že by na mě ještě někdy promluvil. Tak jsem z toho zprvu dosti zmatená, ale… proč ne. Ani nevím, proč mu na to nakonec kývnu. A tak se souhrou zvláštních náhod a okolností stane, že opravdu strávím čas s Wolframem v Prasinkách. Vlastně je i celkem milý, což mě příjemně překvapí. Sice nevím, jak moc jsou ty jeho řeči upřímné, jistě Jackie ani pořádně neznal, ale… je to od něj svým způsobem pozorné…

Den pondělní


Nebelvírský stůl

No konečně! Přišlo pondělí a konec vleklého a nekonečného týdne! Na dnešek se opravdu těším! V životě by mě nenapadlo, že budu natolik nadšená z pondělní školy a učení! Ale opravdu to tak je. Vzhledem k tomu, že nás první hodina čeká asi nějaké plavání, když si máme vzít plavky, ani se dnes nenamáhám s líčením. I když to počasí venku mě od plavek drobet odrazuje, ale když profesorka zavelela, nedá se nic dělat. Přes plavky hodím ještě normální oblečení a zamířím na jídlo.

Hned sáhnu po Denním Věštci. Zaujme mě jeho veliký nadpis. Zamračeně si krátkou zprávu přečtu. Taková nespravedlnost! Jackie je mrtvá a toho parchanta ještě nechytili?! zbytek zpráv ani nečtu. Vlastně mě celkem i přejde chuť k jídlu. Ale něco malého si zobnu, to zase jo. A u toho si vyslechnu všechny ty drby, co tu zase kolují. Tedy… pouštím je jedním uchem tam, druhým zase van. Jsou to nesmysly, jako vždy. Tedy… alespoň doufám. Představa dvojčat, jak spolu… no… ale už je nějaký pátek znám, takže ano, jsou to nesmysly…

Až tak nějak časem si uvědomím, že se tu vede i jakýsi hovor. Malinko nejistě se pousměji. “Tak či tak asi ví, co dělá. I když… jak vidím to počasí venku, nechce se mi ani na koště, ani do jezera. Asi se Etty nudí, tak jí chce Hoochová zaplnit ošetřovnu nemocnými studenty,“ řeknu s velkou nadsázkou. I když… ono to tak možná opravdu dopadne…
 
Wolfram von Wittelsbach - 02. dubna 2017 22:10
tumblr_mcbn727mza1qfa94ro1_r1_5005447.jpg

Pondělí, 6. září

Hlavní síň → 7. patro




Zbytek dne




○ Nikdo konkrétní



Přestože společnost všech kolejních i nekolejních spolužáků u oběda byla... ehm... osvěžující a zábavná, bohužel jsem neměl na vybranou a toto... ehm... skvělé seskupení mi nezbývalo než opustit, ať už se dělo cokoliv. Třeba naprosto neschopné krvácení jistého spolužáka, které jsem naneštěstí ani nepostřehl, takže jsem se mu nemohl smát.
„Omluvte mě.“ Pronesl jsem mile a odešel z Hlavní síně, když ručičky na mých hodinkách ukazovaly 13:10.
Mé kroky vedly zpět do sedmého patra, kde jsem se vrátil k mému čaji.
V 13:25 jsem do čaje přidal trochu toho roztoku z té sklenice, jak to Sean doporučil. Jen doufat, že si nedělal prdel.
Nezdržoval jsem se a nabral čaj do deseti 50 ml ampulek a založil je do pro ně připravené krabičky. Zbylého materiálu a lektvaru jsem se zbavil spálením, spláchnutím nebo nějakým dalším odstraněním. Především toho moku od Seana, rozhodně jsem od toho nechtěl celý páchnout, přestože to má větší cenu než půlroční kapesné některých mých spolužáků.
Tak, jak jsem tam ty předměty dostal, tak jsem je i odnesl zpět. Popřípadě ještě očistil v umývárnách. Výsledek jsem založil na spodní polici skříně a po zbytek dne nedělal nic výjimečného.





7.-12. září

Prostory zdejšího ústavu




Průběh volného týdne




○ Osoby pohybující se po zdejším ústavu



Úterý 7. září, 6:00
'První naprosto volný den z celého týdne...' bez jakéhokoli nadšení jsem si sám pro sebe v myšlenkách poznamenal neškodný fakt. 'Většina je z toho určitě nadšená, nejspíš bych měl být taky, co?' Rozespale jsem vypnul nastavený budík dříve, než vzbudí někoho jiného. Někdo se třeba rozhodl pořádně prospat, když nemusí brzo vstávat.
Párkrát jsem zakroutil hlavou, abych si protáhl krk a následně sportovně oblékl. Venku jsem začal s rozcvičením a až následně se pustil do běhu. Jelikož mám volný den, rozhodl jsem si trasu prodloužit a nechtěl jsem, aby mě znovu na několik dní vyřadil natažený sval, kotník nebo bolest v koleně.
„00:46:31?“ Podíval jsem se na stopky se zamračením. Od mého osobního rekordu to bylo více než pět minut což se úspěchem nazvat nedá. Ale myslet si, že po tak dlouhé době dám deset kilometrů pod 40 minut, bylo naivní.
„Možná příště.“ Přece jen jsem na zlepšení měl ještě dalších pět dní.

„Co teď?“ zeptal jsem se sám sebe po sprše, ale odpověď jsem znal již před otázkou. Nejspíš jen prostý zvyk. Nevěděl jsem, co mají dneska v plánu ostatní, ale chtěl jsem mít hotové přípravy do hodin co nejdříve. Je lepší se do nich vrhnout hned a mít po zbytek týdne klid.
Když jsem v odpoledních hodinách přišel do knihovny, byla tam i Barča. 'Nezahlédl jsem ji už ráno?' Napadlo mě, ale dál jsem se tím nezabýval. Možná tam byli i další jiní spolužáci a studenti, ale těch jsem si ani nevšiml nebo se rozhodl jím taktéž nevěnovat pozornost. Ne, že bych přímo proti někomu něco měl, jen jsem nechtěl na úkolech pracovat společně, protože by mě pravděpodobně mohli zdržovat nebo rozptylovat. Postupně jsem si posbíral pár zajímavých knih s materiálem k úkolům a posadil se do nepřeplněné části knihovny. Doufal jsem, že tu bude méně lidí a většina to bude dělat až na poslední chvíli, ale asi jsem se spletl, což se moc často nestává. Bylo překvapením, že se v jedné třídě najde tolik lidí, kteří nenechávají povinnosti na poslední chvíli. Zvláštní.
Ale to teď bokem.
Naprosto jsem nechápal, proč zde musí být tolik zbytečně starých knih. Bradavice vážně nešly s dobou.'Kdyby tu aspoň fungovaly čtečky.' Mudlové možná neumí kouzlit, ale rozhodně jsou více vynalézaví. To se jím upřít nemůže.
Začal jsem Obranou proti černé magii, která mi připomněla, jaké egoistické hovado ten Moody je. 'No co... někde si to sebevědomí krmit musí.' Napsal jsem nějaké ty úvahové poznámky o bubákovi doplněné danými fakty a axiomy. Bylo to sotva na dvě stránky a i to mně přišlo přehnané. Přece jen nezmiňoval, jak dlouhé to má být. Škrábl jsem k tomu ještě podpis a rozhodl se věnovat dalšímu úkolu, třeba dějinám čar a kouzel. Nebylo na tom nic složitého, jen jsem přečetl pár stránek z knihy a pak to přepsal vlastními slovy. Jeden pergamen netrval nějak dlouho.
Znechuceně jsem pohlédl na poslední úkol, ke kterému bylo potřeba být v knihovně. „To je ale sračka.“ Nutil jsem se k tomu, abych vůbec nějaký horoskop začal vypracovávat. Skoro doslovně jsem jen přepisoval svůj horoskop, ať už to byly informace obecné, na další týden, měsíc, či rok. Bylo to jedno. S každým kecem, který v horoskopech byl, jsem měl pocit, že mi klesá úroveň inteligence. Snad každý racionálně uvažující člověk musel vědět, že to má tolik pravdy asi jako bible.
Po dokončení horoskopu jsem ukončil i jakoukoli jinou na energii namáhavější činnost pro tento den.
K večeru jsem byl trochu zklamaný, že Alecovi utekl pouze Fufík. Kéž by to byla ta jeho ohavná kočka. O jedno otravné zvíře méně. I když mnohem víc mě iritovala ta nová kočka na pokoji. To jako vážně si nějaký kluk pořídí jako mazlíčka kočku? To mě přivedlo ještě k další otázce. Kam vlastně zmizel Nicolasův mazlíček?


Středa, čtvrtek, pátek 8.-10. září
Další tři dny uběhly celkem obyčejně a v poklidu. Jako skoro každé ráno jsem byl opět běhat, ale můj čas se bohužel nezlepšoval. Každopádně jsem to pro svůj vlastní dobrý pocit svedl na okolí a přírodní vlivy, což byla v pátek i pravda.
S pobaveným výrazem jsem zrovna trávil čas s Paulem, když se ke mně dostala informace, že se Caylusův mazlíček vydal na další výpravu. Bylo pro mě záhadou, že ho někdo ještě nerozmáčkl na podlaze, stěně, nebo těch dveřích. Navíc to jsou kouzelníci, tak nemusí používat ani ruce. Občas je to k zamyšlení, zda z některých lidí udělá strach idioty, nebo byli idioti již předtím.
To už mě přivádělo i k mému mazlíčkovi. Nechápal jsem, jak to může být tak nehorázně líné hovado. Tu myš jsem mu doslova musel cpát do huby, aby se nažral aspoň jednou za dva týdny. „Po kom to asi tak můžeš mít?“
Během středy a čtvrtku jsem zašel omrknout Reece na ošetřovnu, jak se mu vede. Byla by škoda přijít o takový zdroj bylinek. Navíc jsem nechápal, proč si myslí, že jsem mu donesl ten koberec, ale pokud je z toho šťastný, tak ho v tom nechám. Etty jsem věnoval pouze prázdný pozdrav a apatii, pokud vyloženě neříkala něco důležitého nebo se to netýkalo jejích pravomocí ošetřovatelky. Stále jsem nemohl pochopit, jak si mě tam mohla zavolat a otravovat s nějakými drby o otcovství.
Také jsem si občas zkusil přeměňování. Neflákal jsem to, ale ani jsem tomu nevěnoval jednorázovou pozornost. Bavilo mě sem tam sledovat, jak úžasně se ve všem zlepšuji.

A jo, jak jsem zmiňoval, že všechny tři dny proběhl v poklidu, beru to zpět. Pátek v poklidu rozhodně nebyl.
Calvin se rozhodl že to z něj dneska bude prostě kropit jako z hydrantu. Měl jsem štěstí, že to ten blbeček nehodil nikam na mě, nebo mé věci. Nevím, co to žral, ale podle toho pachu to i vypadalo, že nám Calvin zdechne. Co už. Radši jsem se přesunul do společenky, dokud to tam nějaký skřet nebo někdo jiný nevyčistil.


Víkend 11.-12. září
Na víkend jsem běhaní vynechal. Končící týden mi trochu zvedl euforii. Nejspíš toho volna na mě bylo příliš moc, aspoň tady, zavřený v Bradavicích. Během volného času jsem musel přemýšlet, proč vlastně máme týden volna kvůli jedné mrtvé studentky. Přišlo mi to už za hranicí respektu. Zemřela ještě k tomu úplně bezvýznamná studentka, kterou většina ani neznala a ti, kteří ji znali, ji většinou neměli rádi, až na výjimky. Možná to bude Brumbálovou náklonností k Nebelvíru. Bůh Kdo ví, jestli by se vedení školy takto zachovalo ke studentovi Zmijozelu. Každopádně má matka by s touto zbytečnou týdenní pauzou od vzdělávání rozhodně nesouhlasila.
Během týdne jsem i několikrát narazil na Eriku. Bylo neobvyklé, že je v poslední době zamlklá, ale nepřekvapilo mě to... Přece jen jí zemřela kamarádka. Ne, že bych chtěl vyznít kriticky vůči její upovídané části, ale možná teď méně výřečná bude i oblíbenější.
Každopádně jelikož jsem citlivý, pohledný a nápomocný člověk s ryzí duší a srdcem na správném místě, rozhodl jsem se zajít s Erikou do Prasinek někam na jídlo, abych se s ní usmířil a bylo mi jí samozřejmě líto, že přišla o svou dobrou kamarádku, která nám všem bude chybět. A to jsem jí také i řekl s upřímností a soucitem.
Odpoledne jsme se konečně zbavili Calvina. O jednoho idiota ve Zmijozelu méně. Chvilkami jsem měl vážně strach, že napodobí Willa a přijdeme o dalších 50 bodů.





Pondělí, 13. září

Hlavní síň




Začátek dalšího týdne




○ Zmijozelský stůl a ostatní v Hlavní síni


V pondělí jsem běhání vynechal taky. Očekávám, že Hoochová bude celá natěšená z nás vysát veškerou energii a já bych nerad zbytek dne strávil jako zombík. 'I když vlastně máme si vzít plavky.' Zamyslel jsem se najednou a napadlo mě, že by to mohlo být v pohodě. 'To určitě... To smrdí nekalostí.' Oblékl jsem se do uniformy a vydal na snídani.
Cestou ke stolu uvidím i Sinestru a Alex. Málem jsem se znovu začal mračit, jak jsem si vzpomněl na její oblíbené rozčilování mé osoby.
Sin. Jaká náhoda.“ Ušklíbnu se, jak procházím. „Zdálo se mi o tobě. Nevím to jistě, ale šilhavá zmije mi strhala maso z kostí. Žes to byla ty?“ Nemohl jsem si to odpustit.

„Ahoj Sanny. Ta blond ti sluší.“ usměju se na ni a posadím vedle, abych se mohl také podívat do novin co nového se událo. Pozdravil jsem samozřejmě i ostatní spolužáky, kteří tu seděli. Nehodlal jsem se chovat nezdvořile.
'Hehe, Theo bude slavný.' Pomyslím si, když pročítám hned první článek. 'Vsadím se, že ho teď budou podezřele hlídat. Lepší se mu vyhýbat.'
Vzácný zvířecí objev mě nějak extra nezaujal, kouzelná stvoření a zvířata mě příliš nefascinovala jako ostatní studenty.
Víc mi v uších uvízly nové drby, teda aspoň ty, ve kterých se opět muselo objevit moje jméno. 'Heh, takže ze Sin už není jen těhule, ale i kurva. S trochou štěstí už ze mě nebude žádný fotřík.'
„Co si o tom myslíš ty, Helen?“ řeknu trochu silnějším hlasem, aby mě slyšela a nebyla ve svých myšlenkách. Přesto se ale neuchyluji k netaktnímu řvaní. „Myslím ty drby. Nebojíš se toho, že by ti Sin mohla ukrást Richarda?“ Povím s humorem v hlase, který dal dost najevo, že to nemyslím vážně. Přesto jsem si byl jistý, že jí to může uvíznout v hlavě. Bylo by zábavné, kdyby šla žárlivě po Sin. Co by asi tak udělala?
 
Felix Moore - 02. dubna 2017 15:16
felix68584553.jpg

Shrnutí týdne 6. - 12. září



Zbytek pondělí proběhl už poměrně klidně a odpoledne jsem strávil především blbnutím s Berry. Také jsem odepsal na dopisy a v balíčku z domova našel krabičku své nejoblíbenější kávy, nad kterou jsem se tetelil radostí. Nejlepší káva na světě! Ještě před večeří jsem odnesl dopisy Dexterovi. Chtěl jsem s ním strávit trochu času, ale byl nespolečenský jako obvykle a tak jsem mu jen předal náklad a odběhl zpět.

Úterý jsem si užil a rovnou jsem i začal s prací na úkolech. Zatímco dopoledne proběhlo klidněji, později odpoledne jsem se srazil s Runou. Oba jsme popadli svá košťata a šli jsme si zalétat. Mám lítání rád, měl jsem už od první hodiny. A moci si ve vzduchu zařádit s někým, kdo je na koštěti pomalu jako doma, byla zábava. Však sám jsem i přemýšlel, jako už tolikrát předtím, že bych se účastnil famfrpálového náboru… ale vždy mě odrazovala všechna ta zranění a létání za jakéhokoliv počasí a nápor, co na hráče od fanoušků vzniká. Kdepak. Jednou za čas se proletět a zablbnout si je lepší.
Když jsme si dosyta vyhráli, vypravili jsme se zpět do hradu. Nejdříve jsme si vypracovali nějaké úkoly. Já konkrétně stihl dokončit úkol na OPČM, Jasnovidectví a rozpracovat Přeměňování. S úkolem z Dějin čar a kouzel, který jsem stihl už v pondělí, mi tak zbývaly už jen Starodávné runy.
Po odsunutí učebnic a pergamenů jsme si udělali menší kávový dýchánek. Runa mou zamilovanost v kávě sdílí, takže jsem nám připravil dva šálky toho božského nápoje. Do vlastních hrníčků. Kdyby se někdo divil, proč mám tak velký kufr, a přesto mi vždy něco chybí, je to kvůli tomu, co navíc si nosím. Kromě věcí pro mazlíčky... Vše mořné, co se dá v Bradavicích použít pro vytvoření dobré kávy, včetně vlastních hrníčků a ručního mlýnku na kávová zrna, a samozřejmě vždy výběr toho nejlepšího z naší tradiční kavárny, kterou máme v rodině už čtyři generace. Často si se spolužáky povídám, že v kavárně se stalo to, nebo to, jeden by nevěřil, kolik historek může na takovém místě vzniknout. Ani Runa neunikla další veselé příhodě. Jedli jsme sladkosti a povídali si. Berry se pro jednou také chtěla mazlit, takže mezi námi přebíhala a žadonila o sladkosti. To jsem ale nedovolil, však měla své dobrůtky.

Středa byla klidným dnem, během kterého se mi v hlavě zrodila zajímavá myšlenka. Bylo mi trochu líto, že většinu svých spolužáků stále jen míjím, a tak mě napadlo uspořádat takovou menší akci na začátek školního roku, abychom se všichni sešli a rozveselili. Nejdřív jsem nečekal, že to nabere větších rozměrů. Chtěl jsem se jen sejít se všemi v sobotu po večeři a užít si legraci, třeba si zahrát nějaké hry. Přednesl jsem svůj návrh několika lidem z ročníku a poměrně se chytili, dal jsem se tedy do plánování. Popadlo mě nadšení. Přemýšlel jsem, jak sehnat občerstvení a alkohol, protože byť sám jsem abstinent, někteří by skleničkou určitě nepohrdli.
Jediné zpestření dne, ale docela nevítané, bylo nalezení Páji. Málem jsem leknutím vypustil duši, když jsem obrovského pavouka uviděl na dveřích. Samozřejmě jsem se totiž přiběhl podívat, co se děje, když jsem uslyšel křik. Takže jsem pak doklusal pro Cayluse celý bledý. Měl by si na mazlíčky opravdu dávat pozor!

Ve čtvrtek jsem se dal do realizace svého plánu. Po obědě jsem zašel za Alex, o které jsem i já věděl, že jestli má někdo šanci alkohol nám sehnat, pak ona. Poprosil jsem ji o to a ona mě chytila a začala povídat, jak nemá čas kvůli úkolům. Pobaveně jsem se usmál a skočil jí kolem krku s tím, že úkoly za ní udělám. Pak jsem ji chvíli ňufal a poděkoval jí. Domluvili jsme se, že si „zboží“ vyměníme v knihovně o chvíli později. Přišlo mi to hrozně zábavné, jako z nějakého akčního filmu, takže když jsme pak seděli společně v knihovně, průhledně jsem se culil. Než jsem s veškerou vážností, ke které jsem se donutil při pomyšlení na knihovnici a profesory, sebral batoh a odběhl s ním na kolej. Když byl alkohol bezpečně uložený v mém kufru, zmocnil se mě takový rošťácký úsměv a batoh jsem pak v knihovně Alex vrátil.

V knihovně jsem se ten den ocitl znovu, s Tristanem, Kaylou a případně dalšími, kdo chtěli dorazit, když jsme se sešli a společně pracovali na úkolech. Dokončil jsem svou práci z Přeměňování a vypracoval tu na Starodávné runy. Tyhle dva úkoly jsem udělal i pro Alex, samozřejmě tak, aby nebyly stejné. U obou jsem se hodně snažil, nejsem zvyklý něco odbývat. A když byly úkoly pro někoho jiného, dal jsem do toho snad ještě více úsilí.

Zbytek Alexiných úkolů jsem dodělal v pátek. Když jsem Alastora zval na večírek, nabídl mi pomoc. Tu jsem s nadšením přijal a tak jsme společně nějakou dobu strávili vypracováním všeho, co jsem ještě nestihl. Alex nakonec měla vše hotové – OPČM, Dějiny čar a kouzel, Jasnovidectví, Starodávné runy i Přeměňování. Všechny úkoly jsou dobře vypracované, se všemi informacemi, co jsme zvládli najít, a dal jsem si pozor, aby se lišily jak od mých, tak i od jeho úkolů. Minimálně jsem ho na to alespoň upozornil.

Mnohem zábavnější byl ale zbytek dne. S Cass a Runou jsme si udělali „dámskou“ jízdu. Vlastně jsem se k nim přidal a užili jsme si spoustu legrace. Nabídl jsem holkám kávu, udělali jsme si všichni tři masky na obličej, pokud chtěly, tak jsem jim nalakoval nehty na rukou a klidně i na nohou, to bylo zcela na nich.
Ze srandy jsem si dokonce sám nalakoval nehty na rukou. Dvěma barvami napřeskáčku a to modrou a žlutou. Vršek jsem zafixoval bezbarvým lakem.
Runě jsem poté učesal vlasy a vytvořil z nich účes, který se mi k ní hodil a podle mě jí slušel. Pokud Cass chtěla, dostalo se stejné péče i jí. Věnovali jsme se pak různým spíš holčičím věcem, do něčeho jsem se zapojil, do něčeho zase ne, povídali jsme si, já jsem se spokojeně mazlil a opět líná Berry přecházela od jedné k druhé a spinkala na nich. Mě pak vlezla za krk, ale nakonec se rozhodla, že nejpohodlnější bude se na nás úplně vykašlat a zabrat pro sebe měkké místečko opodál. Mám to ale společenského mazlíčka... Ten den byl opravdu skvělý a byl jsem hrozně rád, že mě holky přibraly mezi sebe.

Sobota byla ve znamení nadcházejícího večera. Sezval jsem ještě ty, které jsem za ty tři dny nestihl. Přibližně kolem poledne jsem předal Alex všechny její úkoly. Objala mě a já ji nadšeně zamazlil a ujišťoval jsem ji, že jsem se snažil a že snad tam nejsou žádné chyby. Takové, o kterých by věděl, určitě ne, ten den ráno jsem totiž ještě všechny práce pro kamarádku zkontroloval.

Byl jsem z nadcházející akce vážně nadšený. Hlavně jsem byl rád, že něco podnikneme společně. Už zbývalo jen doplnit občerstvení. Runa se nabídla, že může něco nakoupit v Prasinkách. To byl skvělý nápad a já jí poprosil o cukrovou vatu a marshmallow. Řekl jsem jí, ať pak koupí co chce a slíbil jí, že na útratu se složíme. Však jsem také později večer všechny poprosil, že kdyby chtěli přispět, budu rád. A Runa pak přinesla hromady sladkostí.

Tristan se nabídl, že zbytek občerstvení sežene z kuchyně, včetně různých hloupůstek na Ochutnávačku. To mě potěšilo a nabídl jsem, že se k němu přidám. Kayla stejně tak. Šli jsme všichni tři. Ale jediný úspěšný byl Tristan, mě a Kaylu odchytil profesor Alacazar Zmijozel. Měl jsem v tu chvíli srdce až v krku a strašně jsem se děsil, co bude teď. To nadšení z celé akce se ze mě na chvíli vytratilo, když jsem si uvědomil, kolik problémů můžeme mít.

Profesor nám na místě strhl za každého pět bodů. Deset bodů. Ani jsem neprotestoval, omluvil jsem se a pak jsem se spolu s Kaylou nechal odvést za profesorem Lupinem. Doufal jsem, že ostatní nebudou kvůli bodům až moc rozčílení a už ani nemyslel na trest, co nás čeká. Profesor Lupin byl ale hodný. Dal nám napsat dva pergameny na téma Skřítci v kuchyni, s odevzdáním za týden. Body trápily mě mnohem víc, ale když jsme se vrátili do společenské místnosti a našli tam Tristana s plnými taškami jídla, radost se mi okamžitě vrátila. Vrhl jsem se našemu „zachránci“ kolem krku a poňuchal ho.

V průběhu večera to nebylo naposledy. Nejdřív Runa hrála, pochutnával jsem si na marsmallow a pravidelně střídal ty, o které jsem se opřel, nebo jsem je krátce objal a začal s nimi hovor. Tleskal jsem Tristanovi s Runou, když společně hudební doprovod ještě zdokonalili a šťastně jsem zářil nad usmířením dvou spolužaček.

Nejprve jsem pil jen šťávu. Za celou dobu na škole jsem se ani jednou neopil, ani jsem nijak netoužil alkohol ochutnávat, byť to se mi párkrát podařilo. Spočítal bych to ale na prstech jedné ruky. Nicméně nakonec jsem se Tristanem nechal zlákat ke skleničce vína. A nezůstalo u jedné.

Pogratuloval jsem Becce k vítězství ve hře a pak jsem zpíval, smál jsem se, mazlil a povídal si. Původně jsem plánoval mnohem klidnější večer. Ale párty, co se z něj nakonec vyklubala, jsem si opravdu užil. Dokonce i v tom alkoholovém opojení. Mé vzpomínky trochu slábnou s pozdějšími hodinami.

Ani netuším, kdo přišel s tím bláznivým bobříkem odvahy. Tristan a také Runa se ho chopili. Šli jsme s Kaylou s nimi. Srst paní Norrisové se jim v cukrovou vatu proměnit nepodařilo, ale nakonec utekla kočka celá růžová, jenom nesladká.

Letmo si pamatuji, že jsme se vrátili, chtěl jsem se tulit a jedl sladkosti. Především si vybavuji Tristana, jak do sebe láduje cukrovou vatu. Myslím, že jsem byl mazlivější, než obvykle.

Minimálně by to naznačovalo naše probuzení. Bylo mi jedno, ke komu se tulím, mazlil jsem se, zvlášť když při prvním pokusu rozlepit oči, udeřila mě do hlavy krutá bolest. Už nikdy nebudu pít. Nikdy. Nikdy. Schoval jsem si tvář k člověku u sebe, odhodlaný Tristana, plně oblečeného, stejně jako já jsem byl, už nikdy nepustit. Můj žaludek ale protestoval a vzápětí svým obsahem ozdobil podlahu společenské místnosti.

Nejhorší bylo, že jsem se pak necítil ani trochu lépe. Neděle pro mě byla ve znamení úpění v posteli, ignorování rozdováděné Berry (za což jsem se jí později večer omlouval pamlsky) a nevolnosti. A příslibů, že už nikdy, opravdu, opravdu, ale skutečně nikdy, nebudu pít.

Ložnice → Velká síň

Pondělí, 13. září

Havraspárští a případně další u modrého stolu, okrajově Blagden



Kdy z nedělní nevolnosti zbude jen nepříjemná vzpomínka, mám mnohem lepší náladu. Těším se na vyučování, zase do toho ruchu běžného školního života. A znovu se mi vrátila radost ze sobotní akce. Bohužel zároveň i obavy, jak moc se bude celá kolej zlobit kvůli těm deseti bodům.

Nicméně do síně dorazím usměvavý, vrhnu se k našemu kolejnímu stolu a tam obejmu prvního člověka, kterého vidím. Místo obvyklých hábitů mám dnes na sobě cvičební úbor a pod ním plavky, přesně jak nám vzkázala profesorka Hoochová.

Nehty ještě nemám odlakované. Na všech deseti ještě lak pěkně drží, napřeskáčku mi tak nehty hrají modrou a žlutou. Ani nepřemýšlím, co na to řeknou někteří, možná hlavně u zmijozelského stolu.

S úsměvem do sebe naházím jen malou, sladkou snídani a se spolužáky koukám do novin. Některé články mě znepokojí, hlavně ten o vrahovi, ale jednoznačně největší pozornost si stejně získá ta úžasně vypadající věc z Medového ráje. Stoprocentně musím příští víkend do Prasinek. Otázka ještě je, s kým.

Jako obvykle všechny ty klepy ve Velké síni příliš nevnímám. Nedám na pomluvy, když něco zaslechnu a zajímá mě to, prostě se pak zajdu zeptat. Co se mi trochu lépe zachytí do uší, je jen zmínka o dítěti, ale celý rozhovor nevnímám. A pak nový student a pletky. Docela mě to zaujme. S kantorama nebo kantorkami? Krátce zaletím pohledem ke zmijozelskému stolu. Několikrát v průběhu minulého týdne mi tam oči sklouzly, ale znovu se tam dlouho nezdrží. Nový student mě zajímá, neznámá tvář. S rozhodnutím, že alespoň seznámit se s ním v nejbližších dnech určitě chci, zase skloním pohled k talíři.

Dojím poslední kousek snídaně a protáhnu se, se spokojeným úsměvem. Jen doufám, že není venku moc zima, plavání je docela lákavé, ale ne v jakémkoliv počasí. Ale třeba to má Hoochová nějak vykoumané.
 
Alexandra Scottmayers ♔ - 02. dubna 2017 15:00
redlips1–kópia–kópia9540.jpg

hlavná sieň


Bifľomorský stôl, Siník u Slizolinského stola

Začujem pri sebe Maureenin hlas a následne ju aj zbadám, keď si k nám prisadne.
Bréé.
Odzdravím ju a po prečítaní novín ich položím tak, aby nebolo vidno článok o smrťožrútovi. Raňajkovať sa nemá v strese. Na jej odporúčanie sa len uculím a pritiahnem k sebe ďalšiu slaninu, aj keď to bude asi posledný kus, čo zvládnem. Milovala som jedlo, ale môj žalúdok mal tiež isté svoje medze.
Aj keď možno by som po nej zvládla ešte jeden syrový toast...alebo dva.
Zaškúlim na stôl kúsok odo mňa, kde sa chrumkavá dobrota nachádza.
Nepočula si že v skutočnosti som oblina? Tuk nadľahčuje, možno budem samovoľne plávať na hladine bez toho aby som sa snažila.
Uškrniem sa ľahkomyseľne, ako by som si z drbov nič nerobila. Pravda, ak mi ich niekto chrstne do tváre keď mám zlú náladu, idem cez mŕtvoly, ale dnes som prežívala prekvapivo dobré ráno. Rozhodne som teda nevidela potencionálnu návštevu jazera tak čierne, ako Acai.
Ale pri jej neznášanlivosti zimy sa nečudujem. U nich doma je asi najnižšia teplota...koľko? 20 stupňov v tieni?
Úprimne, neholdovala som moc zime, tiež som mala radšej teplejšie počasie, ale vedela som sa cez to prekusnúť. Okrem toho, plávanie v jazere bolo za normálnych okolností zakázané, a možno niekto stretneme aj obrovskú sépiu!
Ja súhlasím s Nairou. Možno si budeme skúšať nejaké ohrievacie zaklínadlo. Alebo izolačné, chápete, ako impervius, ale všade.
Zamávam si rukami okolo celého tela a takmer trafím príchodzieho Benjiho do nosa. Našťastie mu len dlaňou obšuchnem líce a potom vlasy.
Oj, nevidela som ťa.
Zazubím sa naňho, no keď si hneď potom rýpne, nafučím líca.
Trafená hus zagága, huh? Nechal si ma od rána po celý deň trpieť samú v spoločenke a ja som ti tam držala miesto na gauči vedľa mňa.
Teatrálne sa chytím jednou rukou za srdce, ani mu neodpovedajúc na otázku o plávaní, a tvárim sa ako odkopnutá frajerka. Bavilo ma keď sme sa doťahovali, hlavne preto, že to ani jeden nemyslel vážne, ale moje vystúpenie preruší Acain hlas. Okamžite mi z tváre zlezie hraný ublížený výraz a znova zhrabnem svoje odložené noviny.
Ako to že som si nič nevšimla?
Zbesilo hľadám melobalový stĺpček.
Ako mi mohla ujsť taká chyba? Hanba.
Keď zistím, že má Acai pravdu, naozaj ma zamrzí že som si to nevšimla. Čo som to bola za metlobalového fanúšika? Dojem slaninu a rozhodnem sa predsa len načiahnuť za toastom, pričom popri tom sa úprimne usmejem pri pohľade na Nairinho ovocného smajlíka. Očami len tak zbežne prebehnem po sieni a zachytím pár tmavých očí, ako na mňa pozerajú. Okamžite mi vyskočia kútiky nahor.
Uh...balík? Čo to...tam má byť, keď mi ho ukazuje?
Naturbujem hlavu, ale naozaj ma v tomto momente nenapadne.
Hej decká, stretneme sa vonku, ja idem na návštevu na druhú stranu.
Ukážem palcom na slizolinský stôl a hryzpc toast sa tam rovno aj presuniem.

Ránko.
Pozdravím obyvateľov Slizolinského stola a prisadnem si pri Sin tak ležérne, ako by som tam patrila. Prebehnem očami, kto tam sedí. Pri novom, čiernom prírastku sa zastavím o kúsok dlhšie. Od Sin som vedela, že prestúpil a že sa volal Blagden, aj keď som s ním po celý týždeň neprišla do kontaktu, ale okrem toho som netušila čo je zač. Teraz ale nebol čas to zisťovať, a tak presuniem plnú pozornosť na kamarátku, odhŕňajúc si blonďavé vlasy aby som dobre videla na balík.
Uniforme..Alex..och, no jasné. A ja som sa čudovala, čo ti to prišlo keď mi ot ukazuješ. Tvoja mamka je jednotka. Ďakujem!
Žiarivo sa usmejem a pritisnem si balík k sebe, načo ho položím na kolená a Sin vďačne objímem.
Príjemné, jemné, skvelé látky... uniforma bude hneď znesiteľnejšia.
Viac krát som už u Sin skúšala oblečenie čo jej mamča vytvorila, a vždy to bolo božské, preto som nemala najmenšie pochybnosti že mi to sadne. Opriem sa lakťami o stôl a nalejem si za šálku zeleného čaju, aby som spláchla toast a aby mi to spravila trocha poriadok v žalúdku.
Naozaj sa jej budem musieť za tú uniformu poďakovať, nikto nemá čo sa týka oblečenia na señoru Ewing. Cez zimné prázdniny by sme mohli časť z nich stráviť u teba bola by sranda, a potom u mňa, čo ty na to? Prinútila by som tata nech nás vezme kamsi do tepla na výlet, keď ho uprosíme obe, možno sa dostaneme aj kamsi pri slony.
Rozhovorím sa nadšene, akoby mi práve teraz neskončil týždeň prázdniny, keď už premýšľam nad ďalšími. Vedela som, že občas si so Sin vojdeme do vlasov, ako aj tento týždeň, ale cez všetky tie drobné hádky by som ju nedala za nič. Možno aj tieto plány, ktoré som dopredu už vymýšľala boli trošku aj môj spôsob ako jej dať najavo, že ma náš argument mrzí. Nie často som sa zvykla akokoľvek ospravedlňovať keď som mala pocit že som v práve, napríklad s takou Jordyn som ani po celom týždni nebola na priateľskej vlne. Ale Sin bola Sin, a priatelili sme sa spolu pridlho na to, aby nás niečo rozhádzalo. Oči mi zavadia o noviny, ktoré ležia neďaleko.
Len zo zvedavosti- sú to hovadiny či nie?
Myknem k nim bradou, pýtajúc sa rovno zdroja a netušiac, že pred chvíľou ju s tým otravoval niekto iný.

 
Sinestra Ewing - 02. dubna 2017 13:25
178372491_4613672338648539_3710232124808808311_n1386.jpg

Události 6. - 12. září

Bradavice



Na Alastora u našeho stolu jsem už více nereagovala. Tarantule, ani ústřice neochutnal, bídák jeden. Ale to mi bylo jasné už od začátku, že nemá dostatek odvahy to zkusit. A tón, jakým mi odpovídal.. Neodpustila jsem si pohrdavý úšklebek. Není na takové pozici, aby si tohle mohl dovolit. Skoro jako by se snažil probojovat si své místo a alespoň malé uznání. Pokud s Dee nabral dojem, že je něco více, než jen otravný červ, sedící u zmijozelského stolu, pak bude třeba ho vyvést z omylu. Tak jako tak, mi to stačilo. Ten odporný pach rybiny se nesl všude a zůstávat v tom odéru déle jsem nechtěla. Sice můj odchod prodloužil přílet sov a já žádný, starostlivý dopis od rodičů nedostala, ale za to jsem mohla být svědkem podivného chování havraspárského červíka.
Po obědě jsem si vzpomněla, že mi v kapse pořád leží srolovaný dopis od profesorky Kearney. V rychlosti jsem na zadní stranu naškrábala odpověď, že se tedy zastavím za kolejním vedoucím. Zrovna, když jsem přemýšlela nad tím, jak ji dopis odeslat zpátky, aniž bych musela do sovince pro Oscara, se přede mnou zjevil jeden ze skřítků a dopis si převzal. Stavila jsem se tedy za Snapem a bylo to velmi moudré rozhodnutí, protože jsem si vyslechla akorát pokárání o nevhodném chování a neúctě, ale to bylo tak vše. Lepší, než vést psychologický rozhovor a třeba ještě přijít o body.
K večeru jsem se zúčastnila hodiny soubojů s Lupinem. Na můj vkus tam bylo až příliš lidí na to, že to mělo být jen doučování. On s takovou účastí pravděpodobně i počítal, protože nás přesměroval do prázdné učebny v 1. patře. Z hodiny jsem si sice odnesla jedno nové omračovací kouzlo, ale kromě toho i spoustu smíšených pocitů. Třeba ta divná zmínka o zakázaných kletbách.. Jakoby tu snad někdo věděl, jak ta kouzla použít. Snad jen naprostý pablb by si mohl myslet, že k provedení kouzla mu stačí pouze vědět, jak se nazývá. Procvičování odzbrojovacího kouzla, které už jsme pár let uměli byla ta nudná část. Stejně jako procvičování na figuríně. Střílet do neživého panáka zkrátka není ono. Naštěstí to Lupinovi brzy došlo a kouzla jsme si mohli zkoušet proti sobě.

7 denní volno bylo víc otravné, než cokoliv jiného. Chodby byly plné prváků a ostatních spratků, kterým byla zrušena výuka také. Proč jsme nemohli dostat volno jen my? K Jacqueline jsme měli stejně nejblíž. Teda, jak kdo.
Aby volno začalo nejlépe, hned v úterý jsme se pohádaly s Alex. Nic neobvyklého - obě jsme trochu impulzivní a náladové, takže malá nedorozumění nikoho nepřekvapí, ale ještě se nestalo, že by Sanny vycouvala z nějakého plánu. Možná proto mě to tak vytočilo. Nebo proto, že už jsem začala s prvními přípravami, které mě stály určitý kousek hrdosti! Proto, když řekla, že bychom to měly odložit nebo snad úplně vypustit, naštvala jsem se. Vždyť se s Jackie vůbec nebavily! Tak proč by nám to mělo kazit plány? Navíc je mrtvá! Nikdy bych neřekla, že člověk i po smrti dokáže být tak otravný. Podrážděně jsem ji tedy odvětila, že pokud do toho nepůjde se mnou, udělám to sama. A s jakýmsi uraženým, španělským brbláním jsem odešla. Samotné se mi to bude připravovat těžko, ale teď už z toho nevycouvu. Ne, když jsem řekla, že to zvládnu sama. Po celý zbytek dne jsme pak spolu nepromluvily ani slovo, ale vzájemné nemluvení nám dlouho nevydrželo, když jsme se druhý den zase usmířily.
Zbytek týdne jsem pak strávila relaxováním a studiem v knihovně. Bylo třeba se dostat v mém výzkumu zase o něco dál. A s přístupem od profesorky Kearney, ke knize v zakázané sekci to bylo mnohem snazší. A když už jsem byla v knihovně, jako ten největší šprt - skoro bych se mohla přirovnat k těm havraspárským knihomolům, jsem z dlouhé chvíle udělala nějaké ty úkoly. Odporné, jak některé ty knihy páchnou. Jako starý člověk. Mají takový ten zatuchlý, už poloplesnivý odér. Nechápu, co se na tom někomu tak moc líbí. Už jsem tu viděla pár individuí, s nosem zabořeným do svazků knih, ten smrad inhalovat. S pohoršeným výrazem jsem si tedy dodělala svoje věci a pak zamířila ke kabinetu Snapea, kam jsem se měla stavit.
Během volna jsme se ještě párkrát sešli s Ryanem, kdy se mi ho dokonce podařilo vytáhnout ven na ranní běh. Ze začátku se tedy táhnul jako smrad a usínal za pochodu, ale když jsem ho pevně drapla za ruku a vláčela s sebou, nakonec se trochu probral. Skoro mě i předběhl. Jeho společnost mně překvapivě nevadila, až mne to samotnou překvapovalo. Konečně se trochu uvolnil a přestal být v mé přítomnosti tak křečovitý.
Běhat jsem pak šla ještě jednou, ale už sama. Moc jsem si tedy nezasportovala, protože jen co jsem otevřela vstupní dveře, vichřice venku mě málem odvanula až do Prasinek. Ono totiž z okna společenské místnosti, kde je výhled akorát tak na rybí ocas, moc počasí poznat nejde! Zůstala jsem tedy s Ayshou na pokoji, kam pak dorazila i Christina. Našly jsme pár společných témat, o kterých jsme se mohly bavit a já se dokonce snažila ignorovat její nepěkné pohledy směrované mé krajtě. S Christinou jsme na sebe pak narazily ještě párkrát a já přišla na to, že už pár let sdílím jednu kolej s někým, s kým si ve spoustě věcech rozumím. Ne ve všem, ale v tom nejdůležitějším se shodneme.

Poblitého Calvina mi nebylo líto ani trochu, za to jsem si neodpustila škodolibé rýpnutí do kluků, kteří s ním na pokoji přetrvávali. S radostí jsem dál rozčilovala Wolframa, abych si zlepšila náladu. Barbaře jsem prozměnu raději neříkala, že kdybych zrovna nepřišla do pokoje se převléct, svou kočku by už pravděpodobně nikdy neviděla. Proto jsem se urychleně vydala za Hagridem s plánem, aby mi navalil párek potkanů. Nakonec si Aysha vysloužila králíka. Přemluvila jsem Hagrida, aby mi ho dal už mrtvého, protože křupání kostiček toho nebožáka jsem poslouchat nechtěla.

Nový den - hlavní síň

Helen, Christina, Barbara, Caylus, Deirdre, Nicolas, Alex

Pondělí, 13. září



Ráno jako první, co upoutalo mou pozornost, byl Caylusův vzkaz na nástěnce. Mája? Kdo je Mája? Není ten jeho pavouk Pája? Trochu zmateně si vzkaz prohlížím. Nepostřehla jsem, že si pořídil novou chlupatou obludu, takže jsem měla za to, že je to tydýt, který si ani nepamatuje jméno svého mazlíčka. Pája se navíc ztrácel často. A bohužel se vždy našel. Třeba jednou u nás na pokoji...
Nechám nástěnku nástěnkou a projdu dveřmi do hlavní síně. Dojdu ke zmijozelskému stolu, kde se usadím. Pozdravím všechny přítomné a koutkem oka se oknem podívám na aktuální počasí, které venku panovalo. Tu zimu jsem cítila až tady. Nespokojeně zamručím a přitáhnu si k sobě mísu s müsli. Hoochové snad přeskočilo. Plavat v takové zimě. To už ale Caylus listuje v novinách a komentuje nějaký článek. Zvědavě mu do novin nakouknu, abych viděla, co to tam má, když mě málem trefí šlak. Prudce mu noviny z rukou vytrhnu a přitáhnu k sobě. Proboha! Normálně bych takový článek označila za blábol a pouhou snůšku keců, ale to bych nesměla znát mou babičku. Jen skrytě doufám, že je to nějaký nesmysl a ti dva lidé na fotce, co se drží za ruce v kavárně nejsou ti, o kterých se píše. Aby toho nebylo málo, odněkud uslyším první lživé informace. Pořád je to nepustilo?! Vždyť už je to týden! Vážně chodím do školy s idioty. Noviny vrátím zpátky Caylusovi a odmítám článek nebo klepy jakkoliv komentovat.
Mezitím mi však mísu s müsli převrhne Oscar, který mi do nich hodí veliký balík. Na něm byla připnutá malá, červená cedulka s máminým písmem: El uniforme para Alex ♥. Skoro jsem zapomněla, že jsem ji posílala dopis. Alex chtěla od mámy uniformu ze stejného materiálu, kterou mám. Je úplně stejná jako ta školou předepsaná, jen má mnohem příjemnější, jemnější a kvalitnější materiál. Pohledem vyhledám Sanny v hlavní síni a jakmile se naše pohledy střetnou, zamávám balíkem nad hlavou.
 
Ryan Daniels - 02. dubna 2017 01:27
03d3f145fc9745159b576c0b4e8145034066.png

Shrnutí týdne


Celý volný týden jsem uvítal s velikým nadšením a už na jeho začátku jsem byl v samé euforii z tolika volného času. Sice jsem neměl žádné plány, rozhodně mě to ale neodrazovalo od jeho užívání. Přeci jen, kdy člověk zjistí co nejvíce drbů za tak krátkou dobu?! Když jeden sedí pouze v lavici, kde musí mlčet, nebo říkat jen to, co se musí, těžko se dostanou do okolí nějaké žhavé novinky.
Euforie z volna mě však hned druhý den opustila. Kdo chtěl vidět užvaněného Ryana s našpiclovanýma ušima, ten ho vidět mohl, ale ne v takové vervě, v jaké to u něj bylo obvyklé. Snad jako kdyby pro mě po celou dobu bylo něco důležitějšího, než získávání informací o ostatních a následné přetransformování faktů do nesmyslných výplodů mé fantazie. Ale co by mohlo být důležitějšího? Rozhodně ne nic ve smyslu, že by mě volno nebavilo, ba naopak. Ani s Danem a Kenjim jsem nebyl až tak vyjukaný, jako to ještě před nedávnem bylo zvykem. Nepředstavujte si mě však jako nějakého zamlklého a neustále zamyšleného člověka, to opravdu ne, bavil jsem se naprosto normálně a ani našim obvyklým lumpárnám jsem se nebránil. Bylo však očividné, že mě tyto věci z nějakého důvodu nenaplňovaly dostatečně. Neustále jsem někoho vyhlížel, něco vyhledával, byl nervózní a v určitých chvílích i nedočkavý. Ale proč?

Pak jsem ji opět několikrát uviděl. V tu ránu jako bych byl hluchý a němý jsem začal věnovat veškerou svou pozornost jen a pouze Sinestře. Dokonce i na Eriku a konverzaci, kterou jsem s ní chtěl uskutečnit, jsem dočista zapomněl. Nikdo totiž pro mě po celou dobu nebyl důležitější, ačkoliv jsem se to snažil dávat na sobě co nejméně znát - hlavně před ní. Troufám si říct, že i ty mé počáteční bloky, které jsem v přítomnosti Sin míval, se vytratily, protože jsem před ní začal být klidnější, volnější a v jistém slova smyslu i "svůj". Ovšem do jisté míry.
Jednoho rána mě dokonce vytáhla s sebou běhat. Ačkoliv mi brzké vstávání nikdy nedělalo problém a je pro mě i jakýmsi stereotypem, musel jsem překonat svou extrémní lenost, abych s ní vyrazil. Co to povídám - jen luskla prsty a lenost odešla sama, stejně jako já za .

A takhle nějak to probíhalo po celý týden. Žádné drby jsem si samozřejmě nenechal ujít, abych měl co vyprávět další dny ve Velké síni, ale jen co se opět zjevila Sin, veškeré drby jsem nechal drbama a věnoval se jí.

Velká síň

13. září


Jen nastane den, kdy opět začíná škola, a mně se z postele za žádnou cenu nechce vyhrabávat. Není pro mě žádnou novinkou, že když je volno, vstávám dost brzy, aniž bych musel, ale jakmile někam vstávat musím, tak bych si rád přispal. Naštěstí jsem se naučil tento protivný zlozvyk zregulovat a dokopat se alespoň k tomu, abych se posadil.
Většinou ve chvíli, kdy pár vteřin po probuzení jen tak sedím na posteli, koukám několik dalších minut do blba. Jako kdybych měl zásek, prostě bez mrknutí sleduji prázdnou zeď, stejně, jako je tomu nyní. Nakonec se však zvednu, posbírám si své věci a dosti malátný se vyhrabu směrem do koupelen, abych provedl pravidelnou hygienu. Voda mě probere a já se zpět na pokoj vracím již naprosto probuzený.
Mé další kroky nevedou nikam jinam, než do síně. Vyhladovělý a prahnoucí po drbech takřka běžím, abych zde byl co nejrychleji. Nemám rád, když si někdo mezi sebou něco sděluje, a já u toho nejsem!
Ještě než se vůbec usadím, hned po mém příchodu špicluji uši směrem k různým skupinkám, které se zdají být dobrými zdroji informací. Co že to támhle říkají o Orthuně? Že každou noc sedí Kayle nahá na obličeji? Proboha, ale to je strašné. Zajímalo by mě, jestli o tom Kayla vůbec ví.
Své radary poté namířím opačným směrem. Odtud zase slyším něco o nějakém studentovi z Ugandy. Nebaví se snad o té nové opici? A cože, proč ho vyhodili z tamtý školy? Že měl pletky s kentaurama? Ježiš. To spíš jeho máma, když porodila takovouhle opicu.
Spokojený, že jsem zaslechl alespoň pár drbů, které za chvilku budu moci sdělit svým spolužákům, se posadím ke svému kolejnímu stolu a začnu snídat.
 
Naira Sinclair - 29. března 2017 18:42
nairah1787.jpg

Souhrn týdne

Všichni označení

Celý týden jsem strávila povětšinu času sama venku na pozemcích, téměř na okraji Zapovězeného lesa, jak jsem se snažila sebrat odvahu do něj vlézt a pátrat po jednorožci. Ale nakonec jsem měla až velký strach se do lesa pustit sama, tak jsem se většinu času válela v trávě a pletla věnce, jeden z nich dostala i Alex. Od té jsme se taky dozvěděli, že Coraline propustili z nemocnice. Už jsem se na svojí spolužačku těšila.

Jeden den v týdnu jsem si vyhradila jen na úkoly, které jsem během jednoho dne zvládla napsat všechny, ale na konci dne jsem byla dost vyčerpaná. Maureen se zdála být konsternovaná z toho, že nikdo nechce její úkoly opsat a z Acai se náhle stala samostatná jednotka, která se rozhodla psát úkoly sama, proto jsem se nad Maureen slitovala a poprosila jí, jestli bych mohla opsat alespoň kousek o bubácích.

Na konci týdne mi Opál přinesla dopis od rodičů, kde se otec rozněžňoval nad želvou, kterou se jim podařilo zachránit a máma vyprávěla o tom, jak její žáci neumí zpívat a že s tím snad brzy sekne.

Velká síň

13. září

Všichni u mrzimorského stolu

Ráno jsem vstala s dobrou náladou, protože jsem se těšila na plavání, ačkoliv počasí nám zrovna nepřálo. Fabian se nad snídaní rozčiloval nad tím, že pořád nechytili toho smrtijeda, který zabil naší spolužačku, ale já mu neodpovídala, protože jsem nad tím upřímně nechtěla moc přemýšlet. Místo toho jsem z jahod a kousku manga na svém talíři vytvořila úsměv.

"Já si myslím, že plavání bude super," ohradím se, když moji spolužáci začnou fňukat nad vidinou ranní koupele. Pak k Acai nenápadně přistrčím několik jahod, aby taky jednou snědla něco zdravého.
 
 
799 798 797 796 795 794 793 792 791 790 789 788 787 786 785 784 783 782 781 780 779 778 777 776 775 774 773 772 771 770 769 768 767 766 765 764 763 762 761 760 759 758 757 756 755 754 753 752 751 750 749 748 747 746 745 744 743 742 741 740 739 738 737 736 735 734 733 732 731 730 729 728 727 726 725 724 723 722 721 720 719 718 717 716 715 714 713 712 711 710 709 708 707 706 705 704 703 702 701 700 699 698 697 696 695 694 693 692 691 690 689 688 687 686 685 684 683 682 681 680 679 678 677 676 675 674 673 672 671 670 669 668 667 666 665 664 663 662 661 660 659 658 657 656 655 654 653 652 651 650 649 648 647 646 645 644 643 642 641 640 639 638 637 636 635 634 633 632 631 630 629 628 627 626 625 624 623 622 621 620 619 618 617 616 615 614 613 612 611 610 609 608 607 606 605 604 603 602 601 600 599 598 597 596 595 594 593 592 591 590 589 588 587 586 585 584 583 582 581 580 579 578 577 576 575 574 573 572 571 570 569 568 567 566 565 564 563 562 561 560 559 558 557 556 555 554 553 552 551 550 549 548 547 546 545 544 543 542 541 540 539 538 537 536 535 534 533 532 531 530 529 528 527 526 525 524 523 522 521 520 519 518 517 516 515 514 513 512 511 510 509 508 507 506 505 504 503 502 501 500 499 498 497 496 495 494 493 492 491 490 489 488 487 486 485 484 483 482 481 480 479 478 477 476 475 474 473 472 471 470 469 468 467 466 465 464 463 462 461460 459 458 457 456 455 454 453 452 451 450 449 448 447 446 445 444 443 442 441 440 439 438 437 436 435 434 433 432 431 430 429 428 427 426 425 424 423 422 421 420 419 418 417 416 415 414 413 412 411 410 409 408 407 406 405 404 403 402 401 400 399 398 397 396 395 394 393 392 391 390 389 388 387 386 385 384 383 382 381 380 379 378 377 376 375 374 373 372 371 370 369 368 367 366 365 364 363 362 361 360 359 358 357 356 355 354 353 352 351 350 349 348 347 346 345 344 343 342 341 340 339 338 337 336 335 334 333 332 331 330 329 328 327 326 325 324 323 322 321 320 319 318 317 316 315 314 313 312 311 310 309 308 307 306 305 304 303 302 301 300 299 298 297 296 295 294 293 292 291 290 289 288 287 286 285 284 283 282 281 280 279 278 277 276 275 274 273 272 271 270 269 268 267 266 265 264 263 262 261 260 259 258 257 256 255 254 253 252 251 250 249 248 247 246 245 244 243 242 241 240 239 238 237 236 235 234 233 232 231 230 229 228 227 226 225 224 223 222 221 220 219 218 217 216 215 214 213 212 211 210 209 208 207 206 205 204 203 202 201 200 199 198 197 196 195 194 193 192 191 190 189 188 187 186 185 184 183 182 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.86785793304443 sekund

na začátek stránky