| |||
Souboje, nebo tedy pokus o ně6. září Před Lupinovým kabinetem se nás sešlo docela dost. Musím přiznat, že jsem to příliš nečekala. Myslela jsem si, že budu jedna z mála, kdo bude cítit, že by potřeboval zlepšit své bojové schopnosti. Ale zjevně jsem nebyla. A nebyla jsem tam ani jediná ze Zmijozelu. Své zástupce tu měly všechny koleje, což bylo i docela hezké. Najednou jsem se necítila tolik sama. Profesora jsem následovala tiše do učebny, kde teď strávíme nějakou chvíli. Vyslechla jsem si profesorovo uvítání. No, možná těchhle doučování ve svém volném čase budu mít více, pokud si zopakuji návštěvu u profesora Zmijozela a neztrapním se tam... Mé myšlenky znovu zabloudily k mým ohnivým schopnostem. Budu si to připomínat, dokud to neudělám, nehledě na to, jak moc se budu bát a stydět. Však by to nemělo být tak strašné, ne? Vždyť i tady jsem proto, že se chci zlepšit. No jo, jenže tady nejsem sama... Když začal Lupin ve své řeči pokračovat, vytrhla jsem se z vlastních myšlenek a poslouchala jsem. Nebo jsem se alespoň snažila. Můžeme si sem chodit, jak budeme chtít. Fajn, já tady budu kdykoliv. Kvůli sobě. A opravdu, procvičování, praktické procvičování, kouzel v rámci sebeobrany je důležité. A vlastně nejen kouzel. "Expeliarmus!" (61%) vykřikla jsem zaklínadlo, když jsem se dostala na řadu u figuríny. Nebylo to špatné, avšak necítila jsem se dostatečně soustředěná. Na tom taky budu muset zapracovat. A když jsme trénovali proti sobě, držela jsem se zpátky. Docela dost zpátky. Když jsem zaslechla hudbu, trochu jsem cukla hlavou, ale za chvilku jsem se do ní ponořila a nechala jsem se jí nést. Byla jsem najednou o dost klidnější i soustředěnější. Nastal čas na nové kouzlo. "Mdloby na tebe!" (55%) Trochu jsem naklonila hlavu, abych zhodnotila výsledek svého pokusu. Na nové kouzlo to nebylo úplně nejhorší. Trochu jsem se usmála, ale dlouho mi to nevydrželo, protože jsem byla zasažena kouzlem já sama. Další modřiny do sbírky, jupí! A že jsem si jich z tohoto cvičení odnesla... Čas ubíhal rychle. Přišlo mi, že jsme tu ani moc dlouho nebyli, a už naše první cvičení končilo. Rozloučila jsem se s profesorem i spolužáky a zamířila jsem zpátky na kolej. Shrnutí týdneoznačeníV pondělí odpoledne jsem se ještě pokusila udělat nějaké úkoly. Podařilo se mi dokončit pojednání o staroegyptském kouzelnictví. Začala jsem také pracovat na svém horoskopu, horoskopu pro znamení, s nímž se téměř neztotožňuji. Nebo tedy už ne. Bylo to smutné, ale bylo to tak. Jenže daleko jsem v tomhle nedošla. Sepsala jsem si nějaké povahové rysy pro střelce a jaký mají na něj které planety vliv, ale tam jsem skončila. Vzpomněla jsem si, že nám profesor řekl, že budeme na to potřebovat hodinu astronomie, abychom zjistili aktuální postavení planet... a tu jsme neměli a tento týden ani mít nebudeme, jelikož nám odpadá výuka. No, vypadá to, že tohle tedy budu muset odložit... Večer jsem se zúčastnila doučovací "hodiny" soubojů, která mě docela vyčerpala. Den jsem zakončila nad knížkou, nad níž jsem také pak později večer i usnula. Druhý den jsem začala rozcvičkou venku. Začala jsem také se svým ohnivým cvičením, abych se zdokonalila ve své schopnosti. Zkoušela jsem si zažehnutí i uhašení. Na svíčkách, na pochodních. Zkoušela jsem s vyvolaným ohněm i manipulovat. A zkoušela jsem to i na místech, kde jsem věděla, že na mě lidé koukají. Musela jsem se naučit to ignorovat. A že jsem poprvé byla natolik nervózní, že jsem tu svíčku skoro ani nezapálila. Jo, tady mě čeká ještě slušná dávka práce. Při obědě dorazila sova od rodičů. Ptali se, jestli jsme já a Claire v pořádku, a řekli nám, abychom dávaly na sebe pozor. Odpoledne jsem strávila opět v knihovně, kde jsem dokončila druhou dávku úkolů. Pojednání o bubácích a popis toho vlastního. Popsala bych jako příklad i některé jiné, jenže tehdy na hodině jsem byla tak pohlcena strachem z toho, co uvidím, že jsem nevnímala nic kolem sebe. Sepsala jsem také informace o runách futhark a u toho jsem si nakreslila i nový obrázek, jenž jsem doprovodila runami, i když tentokrát anglosaskými. Byla jsem s ním hodně spokojená, což mě až do večera udrželo až v překvapivě dobré náladě. Ve středu ráno jsem byla přímo na místě, když jedna ze spolužaček začala křičet při pohledu na Caylova pavouka. Mně tato zvířata nevadila, takže jsem nepotřebovala tolik vyvádět. Pavouk zmizel tak rychle, jak se tady objevil a mě naprosto nezajímalo, co se s ním stane. I když, kdyby vyděsil ještě pár holek, možná by mohla být zábava... Většinu dne jsem pak trávila venku, u jezera, chvíli jsem si kreslila, chvíli jsem si znovu trénovala svou pyrokinezi. Tentokrát se na mne přišla podívat moje drahá mladší sestřička Claire. V náručí nesla naši kočku. Takhle jsme vlastně pak strávily celý zbytek odpoledne. I když musím přiznat, že se to asi Sisi úplně nelíbilo, pohybovat se tak blízko vody. Celý večer totiž vypadala, že trucuje a odmítala se k nám přiblížit. Čtvrtek jsem také ráno začala rozcvičkou venku a menším ohnivým cvičením. Před obědem jsem se šla podívat na nábor do famfrpálových týmů. Bylo to něco, co asi nikdy nezkusím, už jen kvůli svému strachu z výšek a své nešikovnosti, ale vždycky mě bavilo se na to dívat. Aspoň něco, když už člověk na ty sporty není nadaný sám. Po obědě jsem se ještě na chvíli zdržela v knihovně, abych dodělala zbytek úkolů. Venku se zatáhlo, takže tam jsem už být nechtěla. Když jsem všechno na příští týden dodělala, opět jsem se věnovala svým ohnivých schopnostem. Snažila jsem se vydržet, i když už mě to unavovalo a nebavilo. Ale musela jsem přetrvat. Musím... Pátek nějak rychle proběhl. Byl stráven čtením, kreslením, plamínkováním a kecáním s Claire. Jiní spolužáci mou pozornost nevyžadovali a já zase nevyžadovala tu jejich. Celý den na pokoji a ve společence mi tentokrát vyhovoval. Sobota vypadala díky snad ještě horšímu počasí dopadla podobně, akorát ten den jsem se více pohybovala na veřejných místech. Zase jsem si chtěla zkusit, jak budu zvládat ovládání ohně, když na mě budou upřené několikeré páry očí. V neděli jsem si zašla do Prasinek se svou sestrou a sestřenkou Alice. Chtěly jsme se vyhnout mrzutému školníkovi, takže jsme se nevrátily zpátky až do večeře. Večer už jsem se trochu připravila na další den do školy, abych to nemusela dělat ráno. Až moc dlouhé volno13. září 8:45 Hlavní síň Takové nezvyklé volno pro mě bylo i nebylo dobré. Udělala jsem všechno, co jsem udělat chtěla, zlepšila jsem se v tom, na co jsem se soustředila. Ale na druhou stranu jsem si odvykla na výuku a přípravu... a vstávání. I když jsem se snažila, některé dny, kdy jsem se cítila až příliš unavená, jsem si prostě přispala. Teď jsem tady seděla s prázdným výrazem ve tváři. Čekala nás hodina tělocviku. A měli jsme jít plavat. Ta zima mi nevadila. Vždycky jsem byla poněkud... horkokrevnější. Ale ty plavky. Ty plavky. Ač jednodílné, pořád mi připadaly odhalující. Navíc budu vypadat jako syreček. To zas bude drbů... poznamenala jsem v mysli. A hele, zrovna se nějaké kolem mě šíří... Krátce jsem se ušklíbla a raději jsem se pustila do jídla. Má snídaně se nemohla obejít bez něčeho sladkého, takže se přede mnou samozřejmě nacházel malý čokoládový dortík. Brzy zmizí v mém žaludku a naplní mě energií. Podívala jsem se na své spolužáky z koleje, snad abych se přesvědčila, že tu jsou všichni. Nevím. Na krátký moment mi pohled padl na noviny. Zběžně jsem si přečetla titulní stranu, ale papír jsem do ruky nebrala. Nějak mě to teď nelákalo. Nespokojeně jsem zamručela, zakroutila jsem se ve svém místě a pustila jsem se do jídla. Tedy do toho zbytku. Ne, nechtělo se mi zrovna jít plavat. |
| |||
Shrnutí týdneVšichni označení Celý týden jsem vlastně nedělala nic jiného, než pomalu psala tu zatracenou esej pro Lupina, která byla snad horší než porod. Brzo mi došly nápady, co vlastně psát, takže mi to zabralo skoro celý týden. Snad to ale nakonec stálo za to, když jsem mu ji v pátek odpoledne donesla do kabinetu. Nejlepší část týdne byla party ve společence, kde jsme se s Kaylou usmířily a já vyhrála ochutnávací hru. Euforie z výhry mě jen podporovala v pití, takže jsem na konci večera každému s chichotáním vyprávěla, jak malé má Caylus nádobíčko a že bych ho raději ani nechtěla vidět za studeného počasí. Na konci to už nikdo nechtěl ani slyšet, ale to mi nezabránilo v tom, abych nepokračovala a nezabíhala do nejmenších detailů. Další den jsem se rozhodla, že chci ostříhat vlasy. Acai se po dlouhém přemlouvání chopila nůžek a okamžitě mě stříhla do ucha. Nakonec výsledek vypadal docela obstojně a já se se svým novým účesem spokojeně promenádovala po Bradavických chodbách. Velká síň -> tělocvik13. září Všichni u havraspárského stolu Ráno jsem nepřišla na snídani dvakrát nadšená, protože se mi nechtělo v tomhle počasí na tělocvik. Ale nakonec jsem věděla, že se nám Hoochovou nepodaří přemluvit, tak jsem jen odevzdaně sedla ke stolu a začala se cpát opečenými toasty. Ani jsem nevěděla, jaký mám hlad. Drby ignoruju a jsem příliš unavená, abych se vybavovala se svými spolužáky, proto se rychle nasnídám a ihned se vydám na tělocvik, abych se mohla alespoň trochu psychicky připravit, než to všechno začne. I tak mě Alastor v rychlosti předběhne a já se zvednu od snídaně ve chvíli, kdy přichází Tristan, kterého před svým odchodem pozdravím. |
| |||
Hlavní síň - Nebelvírský stůl Zrovna jsem dočetl denní tisk, když si přisedla nedaleko odemě Janna a pustila se do svého jídla a vzala si k tomu také noviny. Zprávy v nich jí asi taky moc nenadchly, ale koho by mohly, že. "Ahoj. Ten znovuobjevený kouzelný tvor je úžasný. Kéž by se jim to podařilo potvrdit." Usměju se na spolužačku, abych odpoutal její myšlenky od smrtijeda, který i mě vrtal hlavou. Většina těch, kdo četli noviny musel vrtat hlavou. Je to otevřené nebezpečí každému. A to, že byly Bradavice dosud bezpečné, neznamená, že se to nemůže záhy změnit. "Ano, nevím. Myslím si, že to zatím nikomu neřekli, ale snad brzy jestli jí je už lépe." Odpovím přicházející Angele, která se tu dnes objeví v trošku hovornější formě, než tomu bylo v posledních dnech. "Každý se vyrovnává se smutkem po svém." "Co si myslíte, že na nás Hoochová chystá děvčata? Ty povinné plavky ve mě přinášejí mrazivou představu Černého Jezera, ale doufám, že má předtucha je špatná.....třeba je to jen kvůli tomu, že bude venku pršet, tak ať máme vhodné oblečení na let na koštěti." Zasměju se nad představou plavkového famfrpálu. Jen do chvíle, než si však představím tu ránu potloukem do nechráněného těla. "Brr, ne to by taky nebylo moc fajn." Zavrtím pro sebe hlavou. |
| |||
Uplynulý týdenTohoto týdne jsem se dost obávala. Co budu celou dobu dělat? Jak rozptýlím myšlenky? Jak se budu účinně vyhýbat ostatním? Svým způsobem bych měla být zvyklá, trávila jsem veškerý čas v Bradavicích kromě letních prázdnin. Ale kdyby to šlo, nechali by mě tu prarodiče i přes léto. Jenže v takových chvílích býval hrad opuštěný a pro mě vlastně v tu chvíli opravdovým, klidným domovem. Nový týden – Z nebelvírské dívčí ložnice do Hlavní síně13. září, pondělí 8:45 osazenstvo nebelvírského stolu Byl to přesně týden od vzpomínkové akce na Jackie a od mého sezení u cvokaře. To první bylo velmi bolestivé, to druhé už mi přišlo jako velmi dávno. Přes zbytek týdne jsem se spíš snažila profesorce Kearney vyhýbat. Necítila jsem se na opakování, i když jsem nemohla říci, že by to sezení u ní bylo přímo zlé. Ale ani jsem nebyla schopná si říct o nové. A bylo by to vůbec k něčemu? |
| |||
ShrnutíZbytek pondělí jsem strávil létáním na koštěti. Přeci jen bylo hezky a trénovat bylo třeba. Tenhle sport mě nikdy neomrzí a přes léto jsem se mu nemohl věnovat dosytosti. Život v Londýně přinášel sebou určitá úskalí, třeba mudly na každém kroku. A ti by z mého poletování asi radost neměli. A máti taky ne... Mrzimorská chlapecká ložnice --> Hlavní síň13. září, pondělí, 8:45 Spánek z neděle na pondělí byl hluboký, ale ozdravující. Hlavně že jsem nezaspal a už mi nebylo zle. Sice jsem se cítil podivně zkrácený, ale taky hladový jako vlk. A docela jsem se těšil, že první hodina je tělocvik. Nevlídné počasí mě neodrazovalo. Lepší, než sedět v lavici, kde bych dost možná zase usnul. |
| |||
Minulý týden Pondělí, 6. září Dopis od matky strčím do kapsy, a uklidím se od stolu zamyšleně. Později tého dne jsem jí ještě odepsal, stručně. Kromě starostí, zda-li jsme všichni v pořádku, totiž list obsahoval jednu novinu, o které netuším, jak se tvářit. Osmnáct let jsem žil jako jedináček... teď si budu muset zvykat na změnu. Ještě před večeří jsem se zastavil v knihovně, vrátil půjčené knihy, mimo jiné i tu o sovách, a podle rady profesorky McGonagallové jsem si u knihovnice vyptal literaturu k začátkům mých pokusů o zvěromágskou proměnu. Z toho, co jsem zjistil, se už nedivím, že mnohým trvá dlouhé roky, než se mohou proměňovat tak lehce, jako nám profesorka přeměňování demonstrovala na jedné z hodin. Soubojnický kroužek pod taktovkou Lupina na mně nezanechal nijak velký dojem. Zatímco zbytek pondělka, úterek a středa proběhly v nanejvýše příjemném čase stráveném většinou o samotě a čtením prakticky čehokoliv mi přišlo pod ruku, ve čtvrtek jsme se sešli v knihovně s dalšími Havraspárskými ke společnému vypracování všech úkolů. Pátek byl ještě lepší, s klidem nezatíženým nezhotovými zadáními se to relaxovalo samo... dokonce jsem celý pátek strávil s blokem a pastely, malováním prakticky čehokoliv mě napadlo. V sobotu jsem s tím nakonec pokračoval, původní chuť jít do Prasinek mě přešla, a s tužkou v ruce, horkým čajem po ruce a zachumlaný v teplém plédu jsem se věnoval dál malování, tentokrát opět zvířecím mazlíkům. Zvěčnění tužkou na pergamenu dočkali se hlavně Felixova Berry, Kaylin Myšák a zpaměti jsem zkusil nakreslit i Janninu Shinobu a Caylusova Páju. Připomnělo mi to rozhovor s Maeve a utvrdilo v rozhodnutí, že kočičí mazlíček je to, co bych rád, bez ohledu na to, jak to s matčinou alergií je. Po večeři nastala chvíle, které jsem se už pár dní spíše obával. Felixovo nadšení z organizace celokolejní zábavy mě překvapovalo... on sám je, pokud vím, abstinent, a většina z nás havranů ani pití, ani společné hlučné zábavky nemusí. Nervozita, to je to správné slovo. Nervozita z toho, jak to bude probíhat. Většinou na oslavách bývám ten, který střízlivý stojí v rohu a připadá si jako ryba na suchu. Nicméně Felixův entuziamus nakazil postupem všechny. Feli odedřel za Alex úkoly výměnou za alkohol, Runa přitáhla z Prasinek spousty sladkostí. Téměř jsem si přišel provinile, že zbytek včetně mě nehnul prstem, a nabídl jsem se tedy, že do kuchyně se vplížit pro jídlo zkusím já. Felix a Kayla se ke mně přidali, k mé úlevě... Úleva netrvala dlouho. Ačkoliv jsme se kradli tiše jako myšky, Alacazar Zmijozel nás nachytal. A zatímco se mu povedlo odchytnout Kaylu i Felixe, já, duše ve mně maličká (neb jsem nikdy nepřekročil hranice slušňákovství a teď hrozilo jak to, že mě načapou při krádeži jídla, tak to, že zklamu všechny Havraspárské) se zatajeným dechem a strnule schovával jsem se v jednom tmavém výklenku chodby. Jakmile si profesor oba mé spolužáky odvedl, zahnal jsem touhy na rychlý strategický ústup zpět do kolejní společenky a nakonec jsem se do kuchyně dostal. Do zmenšených tašek naskládal jsem, co jsem unesl, občerstvení i ingredience na soutěž, a mazal jsem zpět do společenky. Takovou úlevu, jako když jsem zodpovězenou hádankou prošel dovnitř a dveře se za mnou bezpečně zavřely, si už dlouho nepamatuji. Naštěstí se patrně žádný z profesorů nechtěl sobotní noci obtěžovat s okamžitým plněním trestu, protože zanedlouho se Felix i Kayla objevili a zábava mohla začít. Původní předsevzetí pít jen střídmě vzalo za své... Po určitém počtu pohárů vína se všechno jaksi zamlžilo. Pamatuji si matně mixování věcí na ochutnávací soutěž... i to, jak jsem Runinu hru na kytaru doprovázel beze studu zpěvem. I to, jak jsem zapřísáhlého abstinenta Felixe, do té doby na dýňové šťávě, zlákal objevit půvab vína... Kayla a Rebecca ve smířeném objetí, Alastor kibicující ochutnávačku, o které ani nepamatuji si nakonec, kdo vyhrál. Umazlený Felix. Cukrová vata. Kaylino hlasité dramatické přenášení opravdu mizerné literatury. Becca zaseknutá jako gramofonová deska u příběhu, kterak má Caylus malé nádobíčko. Cukrová vata. A cukrová vata. Společensky 'vesel' tak, jak už dlouho, dlouho ne, vsadil jsem se, že dokážu kožich paní Norissové přeměnit na cukrovou vatu. Ale co... že párkrát jsem se netrefil s kouzlem (růžové fleky na chodbě jsou určitě v módě) a nakonec jsem si vzpomněl, že proměnu na cukrovou vatu ani neumím, to mi určitě nikdo připomínat nebude. Myslím. Koneckonců, kočce slušela i srst jednoduše přebarvená na růžovo. Pak už si pamatuji jen matně pokusy půjčit si od Kayly jejího kocoura, neb usoudil jsem v tu chvíli, že to je ta nejlepší chvíle pro romantické gesto. Nemám nejmenšího tušení, jak se mi povedlo Myšákovi vysvětlit, že ta kresba je určená do rukou Deirdre, ale patrně je střízlivá kočka chytřejší než ožralý kouzelník, neboť v neděli doručila mi soví pošta poděkování. S růží. S otiskem polibku. Kdyby mi nebylo tak špatně, růžověl bych se. Růžověl bych se víc, než moje zvratky po probuzení v něžném objetí s Felixem v křesle společenky. Sotva se pozvracel na podlahu, následoval jsem jeho příkladu, s užaslým přemítáním nad tím, kolik té cukrové vaty jsem včera vlastně snědl. Ještě, že oba dva jsme byli plně oblečení, jinak bych měl další záhadu k řešení. Po úklidu nepořádku celý zbytek dne jsem se víceméně schovával v ložnicích, hluboce zahanben. *** Ložnice > Velká Síň Pondělí, 13. září Probudím se s poměrně dobrou náladou. Včerejší celodenní kocovina je v podstatě pryč, a dneska se vracíme ke starému dobrému pravidelnému rozvrhu! Pak mě ten bezděký úsměv v koupelně přejde, když si uvědomím, že máme vlastně vytáhnout plavky... Co prosím? Mně je zima i oblečenému, skoro pořád... Hoochová je nezmar. Na snídani se dostavím velmi brzo, s jemným pousmáním všem u stolu popřeji dobrého rána, a včerejší dobrovolnou hladovku si vynahradím miskou s ovocným salátem. Upíjím k ovoci černý čaj a sáhnu po novinách. Zprávy o Smrtijedovy přelétnu jen zběžně. Zaujme mě vzácný objev... a při inzerci z Medového ráje pozvednu obočí a radši řádně upiju neslazeného černého čaje. Famfrpál ani věkovité romance mě nezajímají. Jedním uchem naslouchám i novým drbům. Kdy vůbec byly originální? I když, ten o lvích dvojčatech možná nebude od pravdy vzdálen tak daleko. |
| |||
Shrnutí týdne / Po - Ne Všichni označení Na nedostatek podnětů jsem si během týdne rozhodně nemohl stěžovat. Ihned po obědě jsme společně s Dee, Alastorem a Jordyn odešli na pozemky uskutečnit plánované dvojrande, které ale vůbec neprobíhalo podle mých představ. Větší nudu jsem snad nezažil, jenže Jo vypadala nadmíru spokojeně a tak jsem se kvůli ní kousl do jazyka a s vypětím všech sil tu šaškárnu přetrpěl až do konce. Dobře jsem udělal. Jordyn byla nadšená a následující dny se mnou trávila mnohem více času, který jsem využil k postupnému sbližování. Nikam jsem ovšem nespěchal. Bavilo mě si jí vychutnávat kousek po kousku a přitom sledovat, jak mi den po dni víc a víc propadá. Všechno šlo přesně podle plánu, dokud si našeho vzájemného zalíbení nevšiml její bratr, na kterého jsem v úterý večer úplnou náhodou narazil ve sprchách. Marně se mě snažil přesvědčit, abych dal od jeho sestry ruce pryč, což jsem si pochopitelně nenechal líbit a jasně mu vysvětlil, že o jeho výhružky a poučování nestojím. Nepřekvapivě se mu má odpověď nelíbila a tak se slovní přestřelka během chvíle změnila na souboj pěstí. Nechápal jsem, proč se do něčeho takového vůbec pouštěl, zvlášť když se neuměl ani trochu prát, ale jak se říká, kdo chce kam, pomožme mu tam. Jeho obličej byl nakonec k nerozeznání od dětské omalovánky, což mě naplňovalo zvláštní, škodolibou radostí. Myslím, že jsem úterek nemohl završit lépe, to samé se však nedalo tvrdit o středě. Krátce po probuzení jsem totiž zjistil, že oba moji sklípkani utekli. Pája se naštěstí rychle našel, kdežto po Máje se slehla zem. Byl jsem na mizení pavouků zvyklý, jenže tentokrát tu něco nesedělo. Mája byla od chvíle, co jsem si jí pořídil, klidná. Neměla nejmenší důvod k útěku. Správně by měla v teráriu začít vytvářet kokon, tudíž bylo nemožné, aby jen tak přestala s něčím, co v sobě měla zakódované. Neměl jsem z toho dobrý pocit, každopádně jsem byl rád, že se vrátil alespoň Pája, přestože byl jeho nálezcem brejlatej čokoš. Rozmrzelou náladu ze ztráty pavouka mi naštěstí výrazně zlepšovala přítomnost Jordyn a Dee, která mě pravidelně navštěvovala v posteli. Nebyl jsem zvyklý usínat s dívkami. Měl jsem rád svůj klid a prostor, jenže nacistická princezna uměla být pěkně neodbytná a tak jsem jí nakonec nechal prosadit si svou. Když vám totiž někdo pořád dokola tvrdí, že se z vás stanou v budoucnu manželé a budete spolu tak či tak spát v jedné posteli, tak nějaké pokusy o protesty po čase vzdáte, obzvlášť pokud má vaše společnice otce, který se zná s tím vaším a rozhodně nedopustí, aby jeho dcerunka uronila, byť jen jedinou, slzičku. Ve čtvrtek ráno jsem hned po snídani zašel do sovince, kde jsem poslal několik dopisů s pozdravy matce a Deidreřině otci. Kolem jedenácté probíhal poslední nábor na famfrpál, kterého jsem se zúčastnil pouze jako divák. Ačkoliv jsem měl své místo chytače jisté a nemusel nikam chodit, chtěl jsem vidět, jak si na koštěti povede hraběnka. Nejen, že předvedla velmi uspokojivý výkon, ale k mé radosti byl z týmu vyloučen Calvin, který hrál ještě hůř jak posledně. Jen co nábor skončil, odebral jsem se s Jordyn do hlavní síně na oběd. Když jsme odcházeli, všiml jsem si na nástěnce oznámení o výběru kapitánů famfrpálových týmu. Dlouho jsem se nerozmýšlel a své jméno na pergamen připsal. V pátek jsem se na koleji zdržoval co nejméně, jelikož se na pokoji z neznámých důvodů zeblil MacArthur. Celkem se mi ulevilo, když si ho přes noc nechali na ošetřovně a nemuseli jsme tak poslouchat jeho bolestné kňourání. Beztak to jen přehnal s chlastem, když zapíjel žal z vyhození z týmu, se kterým se pořád nedokázal smířit. Den nato si pro něj přijeli rodiče a odvezli ho ze školy. Jeho odjezd byl po všech stránkách velmi prospěšný. Nejen, že bylo v ložnici najednou víc místa, ale zapomněl si v šuplíku pergameny s vypracovanými úlohami, kterých jsem se milerád ujal. Sám jsem zatím nenapsal ani čárku a tomuhle kokosovi už úkoly stejnak k ničemu nebudou. Ještě tentýž den jsme s Jordyn vyrazili do Prasinek, přestože celý den hustě pršelo. Cestou jsme se mačkali k sobě pod jedním deštníkem a povídali si o všem možném. Jordyn byla zpočátku hodně nesmělá, ale jakmile si uvědomila, že jí neukousnu, rozpovídala se mnohem víc. Chodili jsme z jednoho obchodu do druhého, přičemž jsem dával velký pozor, jestli dámě mého srdce nepadne nějaká věc do oka. Padla. Byl to obrovský plyšový medvěd, na kterého zírala s takovým zaujetím, že jsem jí ho se slovy: „Tohle je pro tebe, z lásky.“ koupil. Nejsem zvyklý dávat dívkám dárky, ale jsem si téměř jistý, že mi za něj Jordyn časem zaplatí. A ne, peníze na mysli nemám… Ruku v ruce jsme pak šli do Medového ráje, kde jsme potkali Dee s jejím vlasatým přítelem, kterého jsem si zezadu málem spletl s holkou. Kromě krátkého kývnutí hlavy jsem si jich nijak nevšímal. Oči jsem měl totiž pouze pro Jordyn a čokoládové cupcaky, kterých jsem nám objednal celý tác. Z Prasinek jsem odcházel výborně naladěný a dobrou náladu si držel až do večera. V neděli ráno mě ve sprchách nepřekvapil Fabian, nýbrž naštvaná Deirdre. Přiřítila se jako saň a domáhala se vysvětlení ohledně včerejšího dárku. Zprvu jsem nechápal, o čem to mluví, ale jakmile zmínila medvěda, došlo mi to. „Závidíš Jordyn plyšovou hračku? Pročpak si neřekneš o dárek svýmu příteli?“ zeptal jsem se pobaveně, čímž jsem jí musel naštvat. Rázem mi začala vyhrožovat posláním dopisu otci. To se mi pochopitelně nelíbilo, čehož si všimla a tak dala mi nabídku. Zatraceně lákavou nabídku! Asi tak tři minuty jsem se jí snažil vysvětlit, že mám přítelkyni, než jsem jí s hlasitým „Seru na to.“ chytl pod zadkem a vzal si jí přesně tak, jak mám rád. Odpoledne jsem dodržel svůj slib a koupil Dee stříbrný náramek, který si sama vybrala. Nakonec jsme zašli ke Třem košťatům a do Medového ráje, kde jsme spořádali tolik jídla, že jsem měl co dělat, abych cestou zpátky nehodil blitku. Netřeba dodávat, že jsem celou útratu za Dee zaplatil, protože její záliba v sockách jí přivedla na mizinu. To se mnou chce vážně s takovým chováním žít? To bude chodit po domě, brát majetek a odvážet ho na charitu? A já pak budu bydlet kde? Pod mostem? Sorry jako, ale takhle by to nešlo. Buď se změní, nebo má utrum. Pokoj >> Hlavní síň Pondělí 13. září Zmijozelský stůl Z postele se musím ráno nutit. Za žádnou cenu nechci otevírat oči, natož vstávat, jenže nemám na výběr. Celý pokoj se už probouzí, včetně Dee, která strávila noc opět vedle mě. Rozespale jí pozdravím a nechám jí odejít. Sám se pak, ani nevím jak, odpotácím do koupelny, kde splním několik hygienických nezbytností. Nakonec na sebe navléknu plavky s cvičebním úborem a odejdu do hlavní síně. Ještě než však vejdu dovnitř, připíchnu na nástěnku papír s velmi důležitým sdělením. Ztráta Máji mě nemálo trápila. Už skoro týden byla nezvěstná a nebylo po ní ani vidu, ani slechu. Začínal jsem si dělat starosti. Naposledy si prohlédnu papír se svým veledílem a zapluji do hlavní síně, kde se jako obvykle usadím u zmijozelského stolu. „Ráno.“ pozdravím všechny přítomné a přisunu si k sobě talíř s palačinkami společně s výtiskem Denního věštce. Koutkem oka přitom pozoruji Acai u mrzimorského stolu, která s pohrdavým výrazem hází s novinami o stůl. Poslední dobou se chovala divně. Celý týden se mi vyhýbala, což mi připadalo zvláštní vzhledem k faktu, že bez svých oblíbených aktivit nikdy dlouho nevydržela. Když mi však došlo, že její protivné a nevšímavé chování trvá už celých sedm dní, rázem jsem věděl, že není důvod k obavám. PMS asi umí potrápit nejednu holku a pokud tomu tak skutečně je, pak je jedině dobře, že se mi vyhýbá. Během jahodových dní s ní spát nechci. Polemizování nad Acai a jejími ženskými problémy nakonec nechám být a vrátím se zpět k talíři s jídlem a novinám, kde mě zaujme hned několik článků. Například ten s objevem vyhynulého zvířecího druhu. „To zvíře vypadá jak Gonagallová po ránu.“ zachechtám se a prohlédnu si další článek. Ten se týká prarodičů mých spolužáků, konkrétně Sinestřiny babičky a Richardova dědečka. „Wow, dost hustý, táhnout to spolu v takovým věku.“ I když, proč ne. Jak se říká, když musíš, tak musíš. Na jeho místě bych udělal to samé, protože vzdávat se žen kvůli věku mi připadá jako naprostá pitomost. |
| |||
Druhý týden školyCass, Dominik, Felix a ostatní z koleje, Dee, Caylus, Helen, Jordyn - Souhrnný příspěvekNeděle 12.9. Sedím u stolu v Havraspárské věži. Brk ji potřetí namáčím v inkoustu a stále nevím, jak začít. Ten týden byl moc dlouhý a moc se toho stalo. Nakonec se rozhodnu začít pohřbem. Jestli někdo věnoval otci sovu, určitě je reálná šance, že se k němu dostane něco i o smrti naší spolužačky. Famfrpál a začarovaný potlouk - v dopise to vyznělo jako hračka, ale nechci mu nahánět strach - a nakonec samotný oběd. Zvláštnosti na stole, nepříjemná atmosféra u Zmijozelského stolu a to nejhorší nakonec, přílet sov. …Dee je jako princezna z černého hradu. Jako by všichni okolo ní byli zlí zlosynové a ona byla ta jediná, dokonalá. Neboj, má svoje mouchy, ale je hodná, má smysl pro humor a je správně svéhlavá. Nevím, jestli tomu mám děkovat, nebo za to proklínat nějakou vyšší sílu, ale uprostřed poměrně nepříjemné situace, kterou způsobila jedna její spolužačka, do síně vtrhly sovy. No skončil jsem díky tomu za idiota a sraba… Jo, bylo to fakt hrozné, ale co se dá dělat. Pomatuji si, když se to stalo v prváku na snídani, ale to si mě naštěstí nikdo nevšímal. Štěstí číslo dvě, v panickém záchvatu ztuhnu, nepobíhám a neječím. To, jak jsme po obědě šli s Dee, Cayem a Jordyn na dvojrande raději nezmiňuji, byť jsem si to vyloženě užil. Cay je na rozdíl od jiných ze Zmijozelské koleje spíše podobný Dee. Takový šprýmař a zařadil jsem ho do skupiny lidí, kteří mi nevadí. Navíc jsem nabyl dojmu, je z něj Jordyn dělá lepšího člověka. Doopravdy mi ti dva připomínali mě a Dee, jen obráceně. U nás je Dee ta šprýmařka a já evidentně to pako. Tím nechci říct, že by byla Jordyn pako, ale je zkrátka ta hodnější a méně se projevující z jejich páru. Co si nemůžu dovolit v dopise nezmínit je soubojový klub s profesorem Lupinem. Doopravdy mě dlouho nic tak nebavilo a okamžitě jsem věděl, že čekání na další hodinu bude nesnesitelné. Expeliarmus jsem již dávno trénoval, takže pro mě nebyl po chvilce problém panáka odzbrojovat s lehkostí tak, že jeho cvičná hůlky létala občas i mě do ruky. S omračovacím kouzlem to bylo poněkud horší… poněkud víc. Opět se ukázalo, že mám problém používat kouzla na lidi a pod cvičným panákem jsem si člověka okamžitě představil. Jo, bystrozor ze mě fakt nebude. Spíš si najdu něco klidnějšího… O tom jsem se ještě téhož večera musel zmínit Dee, když jsem jí taktéž o soubojovém klubu vyprávěl a navrhl jí, aby se příště přidala také. Prozradil jsem jí, že bych jednoho dne chtěl pracovat na oboru záhad a taktéž jsem vyzvídal, jaké cíle má ona. Vymazávání paměti zní zajímavě, ale pracovat s kouzelnými tvory… asi bych si s ní o tomto tématu povídat nemohl. Druhého dne klasická ranní rozcvička a hurá na snídani dostatečně brzo, aby se neopakovala včerejší pohroma. A poté jsem se zavřel v knihovně a začal hledat ono odhalovací kouzlo, o čemž jsem se taky otci nezmínil. Strávil jsem tam celé dopoledne a výsledkem bylo, že jsem se zvládl naučit naprosto jiné odhalovací kouzlo, které mi bylo v tomto případě k ničemu. Odhalit, jaké poslední kouzlo hůlka vyslala, je sice užitečné, ale zdaleka to nepomáhá odhalit pachatele a navíc již určitě použil mnoho dalších kouzel. Odpoledne jsem se svěřil Dee s tím, jak jsem hezky strávil dopoledne a že to je zatím úplně zbytečné. K mému překvapení se ke mně ve středu chtěla přidat s tím, že se koukneme i na domácí úkoly, které máme téměř stejné. Zbytek odpoledne jsme si užili venku u jezera, dokud je ještě relativně teplo, a zkrátka to bylo romantické. Málem jsem nestihl dorazit k profesoru Lupinovi včas na naší soukromou hodinu. Ano, i tímto jsem se musel v dopise otci pochlubit. Nabyl jsem totiž dojmu, že byl profesor Lupin příjemně překvapen, když viděl, jak jsem v technice kouzelných formulí napřed. Jistě, den předem viděl, že k praktickému využití to zatím není… kouzla jsou to jednoduchá, ale i tak, kdo z mých spolužáků zvládá kouzlit neverbálně. Mám dojem, že většina neotevřela pokročilejší učebnice, a ani netuší, že takové slovo existuje. Také jsem mu ukázal, jak dovedu bez zaklínadel (byť jen myšlených) vytvořit ve vzduchu světelnou kuličku, která mění barvy dle mého přání. Nejsem si jist, ale myslím, že podobné zaklínadlo jsem ani neviděl v žádné knize, kterou jsem četl. Navíc jsem mu vysvětlil, jak ona kouzla dělám, že je vše založeno jen na představení si výsledku a kontrole magické energie. Žádná zaklínadla. Přesně, jak to dělají děti, jen s tím rozdílem, že používám hůlku a výsledek není jen náhodná směs emocí. Abych mu to dokázal, provedl jsem to samé kouzlo i podruhé s tím rozdílem, že tentokrát mi to trvalo pouhých přibližně patnáct vteřin namísto celých minut urputného soustředění. Ve středu jsem strávil prakticky celý den s Dee. Dopoledne a večer jsme strávili v knihovně a odpoledne na školních pozemcích. Povídali jsme si snad o všem možném a oba jsme byli vděční, že jsou mnohé úkoly za námi dříve než na poslední chvíli, jak už bývá ve studentském životě pravidlem. Také jsem Dee šeptem četl o bludičkách a přízracích na Snapeovu odloženou hodinu v zapovězeném lese, zatímco jsem si hrál s pramínkem jejích vlasů. Večer se jí povedlo nalézt to správné zaklínadlo poté, co si odpoledne u Snapa svým vynikajícím vyjednávacím umem získala povolení do oddělení s omezeným přístupem. Popis zaklínadla a jeho provedení bylo psáno ve starodávných runách a poté, co jsem tuto část přeložil, jsem okamžitě věděl, že některá kouzla budou ještě rok dva nad mojí úroveň. ,,Myslím, že na tohle jsem krátký, princezno… a za žádným profesorem jít jen s podezřením nemá cenu. Kdo ví, jestli je ten potlouk pořád očarovaný.“ Na čtvrtek jsme se dohodli, že bude vhodné trávit čas i s přáteli a tak jsme se viděli jen u oběda a večeře, kde jsem Dee přemlouval, abychom si nesedali ke Zmijozelským kvůli případným posměškům a dobírání. Avšak snažit se mojí krásnou princeznu přesvědčit o něčem takovém se jevilo jako boj s větrnými mlýny, ale co bych pro ni neudělal. Další zmínka do dopisu byla vzhledem k náboru do famfrpálového mužstva jasná. Ukázalo se, že jakmile nejde o holky, tak nejsem zase takový nervák. U náboru jsem uspěl i přes to, že se mi pár zákroků nepovedlo. Podle toho, co mi říkal Dominik, na tom byli ostatní podstatně hůře, ale mám dojem, že mi jen chtěl zdvihnout náladu. Vlastně to byl pěkný dárek k narozeninám, které jsem nikdy nikomu neprozradil, takže mě ani žádné dárky a otravná blahopřání nečekali. Otec mi dal dárek předem, mé nové koště, které již aktivně užívám. Pátek byl dalším dnem, kterým bylo dobré se v dopise otci pochlubit. Dopoledne jsem naučil Dee Flagrate, kouzlo, kterým lze vytvářet ve vzduchu nápisy a kresby ve formě jakýchsi chladných plamínků, a které se princezně tak líbilo v neděli, když jsme se sešli večer před velkou síní. Mimoto jsem si vyžádal další vyprávění o její osůbce. Později odpoledne jsem se musel opět omluvit a odejít na soukromou hodinu s profesorem Lupinem. Po rozcvičení neverbálních zaklínadel mne požádal, abych svým způsobem zkusil nějaké přeměňovací kouzlo na tabulce řádku čokolády. Prý ať je k něčemu užitečná, když už jí odmítám jíst. Strávil jsem nad tím dobrých deset minut bezvýsledného soustředění. Nakonec mě profesor zastavil a donutil mě kus té čokolády sníst. Nechápu, jak ta přeslazená chuť může někomu dělat dobře… nechám si od otce poslat nějakou s vyšším obsahem kakaa a budu jí s sebou nosit na tyto hodiny. Navíc by se pár tabulek hodilo jako dárek profesorovi za jeho ochotu. Taktéž mi poradil, abych se vrátil k základním myšlenkám, na kterých jsem tento způsob postavil. A měl pravdu, postavil jsem to na kouzlení dětí předškolního věku. Vždy tam šlo o emoce, o nějaké citové vypětí, které uvolní kouzelnou sílu, se kterou může čaroděj pracovat. Plně jsem se soustředil a vzpomněl jsem si na svojí princeznu a ten krásný den, který jsme spolu strávili. Ani jsem se nikterak moc nesnažil kontrolovat výstup kouzla a řádek čokolády se prostě přetvaroval na čokoládovou růži. Vzal jsem jí do ruky a se zájmem si jí prohlížel. Dokonce měla i trny. Jeden jsem ulomil a ochutnal… stále čokoláda. ,,Mohl bych si jí vzít pane?“ zeptal jsem se profesora, který jako obvykle s úsměvem souhlasil. Ještě před večeří jsem Dee odchytil a čokoládovou růži jí věnoval. Toho dne jsem navíc pomáhal Felixovi s úkoly. Jednalo se tedy o úkoly pro Alex, ale V sobotu jsme měli konečně možnost vyrazit do Prasinek. Vzal jsem si své lepší kouzelnické oblečení… celé černé, až jsem se dle názorů několika přátel podobal Snapeovi, jen s delšími a podstatně méně mastnými vlasy. U brány jsem se sešel s Dee a společně jsme vyrazili ke Třem Košťatům na máslový ležák. Nechal jsem se poté přemluvit i do cukrárny, kde jsme si ke kontrastu s máslovým ležákem koupili horkou čokoládu se šlehačkou a práskacími třpytkami (pochopitelně jsem Dee pozval). Potloukání po ryze kouzelnické vesničce trvalo až do půli odpoledne, než jsem se vydal zpět do hradu na famfrpálový trénink. Tentokrát to šlo podstatně lépe a Cass to přirovnala k tenisu na košťatech s tím rozdílem, že máme větší a agresivnější míče a na místo raket podstatně více vyhovující náčiní. Následně mě krom Cass také Dominik zasvětili do nějakých základních strategií, které v minulých letech používali. Sobotní večer rozhodně v dopise nezmiňuji. Nejsem plnoletý a otci by se určitě nelíbilo, kdybych konzumoval alkohol. O téhle oslavě mi Felix říkal už v pátek, a byť jsem mu tehdy pomohl s úkoly, které sloužili jakožto kompenzace za dodávku lihovin, tak úplně jsem s touto akcí nesouhlasil. Rychle jsem však změnil názor a musím říct, že jsem se skvěle bavil. Sice jsem se do žádné hry sám nezapojil, ale rozhodně jsem povzbuzoval své kolegy. Jediné, od čeho jsem se vyloženě distancoval, byl onen praštěný nápad, proměnit srst paní Norrisové. Naopak jsem Runu vybízel, aby se na to vykašlala. Jenomže ta její svéhlavost... Celý večer jsem decentně popíjel a po pár skleničkách jsem pocítil nával filosofických myšlenek, o které jsem se musel především s Cass podělit. Ani už nevím, o čem to bylo. No a v neděli jsem začal opět studovat. Své učebnice jsem si bral s sebou v brašně kamkoli jsem šel a načítal dopředu. Týden lenošení bylo nutné završit prací. Nějak jsem neměl ve zvyku dopředu netušit nic o tom, o čem se budeme bavit. Málokdy jsem se s odpovědí hlásil, ale jakmile mne vyvolali, většinou jsem věděl. Do dopisu jsem dopsal post scriptum, jestli by mi neposlal zásoby čokolády s vyšším obsahem kakaa… tak 85 %. K večeru jsem s Cass zašel k soví věži a počkal na ní, než můj dopis odeslala. Obětavost mé nejlepší kamarádky byla vždy ukázková. Velká síň -> TělocvikDeePondělí 13.9. Dalšího dne ráno jsem opět vyrazil na rozcvičku. Mé rituály jsou neměnné, i když má následovat tělocvik. Dalším nezměněným rituálem je odejít ze snídaně dříve. Cestou z velké síně potkávám Dee a dávám jí pusu na dobré ráno. I přes to, jak moc jí mám rád, však ve velké síni nehodlám zůstávat do pozdějších hodin, kdy přilétají ke snídani sovy a to je záležitost, která se mne netýká. Poté se vydám na tělocvik o něco dříve než ostatní. Pro tyto příležitosti si s sebou tahám vždy několik knížek, ze kterých získávám zajímavá fakta. Někteří by řekli, že jsem šprt. Já o sobě smýšlím spíše jako o člověku, který má rád rozhled. |
| |||
Shrnutí týdne – výcucCelý minulý týden byl trochu podivný. Bez pravidelné školní docházky sice odpadlo nutné vstávání na čas, snídaně a na hodinu, ale přesto jsem si ten řád začala zvykat. Začínala jsem i trochu lenivět - už začínám rozumět, proč se to stává spoustě lidí, kteří jsou dlouho jen doma. Snažila jsem se proto najít si, co nejvíce rozptýlení, to jen šlo. I přes absenci řízeného vyučování jsem každý den věnovala kus času dokončení domácích úkolů z minulého týdne, které jsem nestihla dokončit, plus jsem trochu oprašovala znalosti. Nechtěla bych, aby mě hned vyhmátl některý z vyučujících a z vlastní zkušeností vím, že si tyhle věci pamatují až moc dobře, hlavně pokud se stanou za začátku školního roku. Pak vám jej moc rádi připomínají. Odepsala jsem také na dopisy, které jsem minulý týden dostala. Věděla jsem, že tátovi nemá cenu moc odpovídat. Bylo fajn, že si na mě vzpomněl alespoň s pohlednicí, ale při jeho rozlítanosti budu ráda, když s ním strávím pár dní přes Vánoce, ale v to bych taky moc nevěřila. Mámě jsem odepsala asi na jednu stránku, že tady je to zatím v pohodě, jsme v bezpečí – více, než bych byla doma v Manchesteru – ale že je moc brzo, abych nějak shrnula studijní výsledky. Více času jsem věnovala odpovědi Jenně, trochu jsem si do ní rejpla a popřála hodně štěstí na mudlovské škole. Ta měla podle mě své výhody, ale spíše jsem chtěla Jennu poškádlit, když si na ni ve své zprávě stěžovala. Není nad to mít milující sestru. Chvíli jsem se rozmýšlela, jestli se aspoň okrajově zmíním o absenci druhého dopisu, ale nakonec jsem si řekla, že je ještě času dost, podškrábla jsem jej a odeslala. Volný čas jsem trávila částečně v hradě a částečně venku. Pokec se spolužáky, podařilo se mi dohnat deficit v literatuře, kterou jsem dostávala k narozeninám a k Vánocům, ale nikdy mi nezbylo dostatek času, abych si je mohla přečíst. Okolí Bradavického hradu skýtalo neskutečné skotské scenérie, něco tak nádherného najdete jen na několika místech na světě a tohle bylo jedno z nich. Někdy jsem jen tak ležela v trávě – i když bývalo chladněji a od jezera stoupala mlha – pozorovala nebe a okolí. Tady vás nikdo a nic špatného prostě nedokázalo dohnat. Alespoň jsem si to já v tom daném okamžiku myslela. Ale všechno to poflakování muselo jednou skončit, kalendář přeskočil na další týden a bylo tady…. Z pokoje --->Hlavní síňPondělí 13. září, snídaně označení, plus další kolem Dneska se mi vstávalo poněkud lépe. Pokud se nic nestane, tak by nás dneska měl konečně čekat slíbený tělocvik. Pravda, trochu mě včera překvapila zpráva na nástěnce, že si máme vzít plavky. No uvidíme, co si na nás madame Hooch připravila, ale v hodinách se s námi obvykle nemazlí. Shinobu moje nadšení z ranního vstávání a vyhlídky na plavání nesdílí a odmítá se hnout z vyhřátého polštáře, kde už si vyležela krásný důlek. Nechala jsem ji být, protože jsem ji na nic nepotřebovala, hodila jsem na sebe plavky a cvičební úbor. Vlasy jsem si stáhla do pevného copu, tak aby mi nepřekážely a vydala jsem se do jídelny se pořádně nasnídat. Ve Velké síni už je několik dalších spolužáků ze všech možných kolejí, já zamířím k našemu stolu a kecnu si na volné místo. "Ahoj," pozdravím s úsměvem Christiana a pustím se do ovesné kaše s medem a ovocem, kterou zapíjím zeleným čajem. Pohled mi padne na noviny, ležící na desce stolu a povzdechnu. Poslední týden všechno negativní ustupovalo, budu mít dost odvahy pustit se do čtení? V tuhle chvíli bych ráda měla tátovu náturu "nevědomost je sladká", a jakýmkoliv zprávám se vyhýbala, nakonec zvítězí přirozená zvědavost a já si k sobě noviny přitáhnu a mezi sousty studuji články. Při čtení zprávy o Smrtijedovi, který stále byl někde na svobodě, mi přejede mráz po zádech. Tady jsme snad všichni v bezpečí. To, co se stalo, bylo mimo zdi tohoto útočiště. Další zprávy přejedu jen letmo, se zívnutím odložím noviny bokem, kdyby si je chtěl přečíst ještě někdo další a pomalu dojídám jídlo. Času před první vyučovací hodinou už není nazbyt. |
doba vygenerování stránky: 0.88374400138855 sekund