| |||
Hlavná sieň Tristan, Cassandra, Runa a ostatní pri stole Vytreštil som oči a začal som zúrivo kašľať, aby som z hrdla dostal ten tvrdý kúsok pavúka. Chytil som sa stola a búchal som oň dlaňou, aby si ma niekto všimol. Nechcel som takto potupne zomrieť uprostred miestnosti plnej ľudí. Vlastne...v prvom prípade som nechcel zomrieť. Pohrebov bolo dosť. Zrazu sa mi však v krku uvoľnilo a ja som sa naplno nadýchol, akoby som chcel ústami vdýchnuť všetok vzduch v sieni. Potom ešte párkrát zakašlem, kým odstránim nepríjemné škrabanie z krku a som schopný rozprávať. "Ďakujem, Tristan." S vďačnosťou sa na neho pozriem, zatiaľčo si odkladá svoj prútik. "Asi som sa unáhlil. Zabudol som, že pavúky majú exoskelet. Očividne som to mäso mal najprv vylúpnuť. Ešteže Tristan má všetky kúzla v rukáve. Vlastne mi nenapadlo, že niekedy uvidím praktické využitie Anapnea. Na vlastnej koži. Ďakujem." Usmejem sa na Cassandru, ktorá mi podáva pohár vody. Kým pijem, pozerám sa pred seba. To, čo uvidím ma donúti prestať piť. "Ľudia." Poviem spolužiakom naokolo s pohľadom upretým na slizolinský stôl. "Všimol si ešte niekto, že v slizoline majú...černocha?" Nech už mi odpovie hocikto, konverzáciu preruší Kaylin krik namierený proti Rebecce. Toto sa ma netýka. Ženské záležitosti. Pomyslím si a radšej sa ešte napijem. Keď krik skončí a Snape zas strhne body... "Ako včera, tak aj dnes. Asi nám nie je súdené byť na čele súťaže." ...otočím sa na Cassandru a Runu. "Mimochodom, prišli ste o peknú zábavu. Na metlobalovom tréningu sa teda diali veci. Niekto vypustil dorážačky predčasne a tie sa do nás zúrivo pustili. Jedna dokonca naháňala Ala. Presne ako Harryho pred 3 rokmi. Mal som déjà vu." Uškrniem sa na nich. "Ale spolu s Alastorom sme s nimi urobili krátky proces." Poznamenám narcisticky, pričom si vrazím päsť do dlane. |
| |||
Hlavní síň > PokojPondělí, 6. září Zmijozelský stůl, AlabastrJe fascinující poslouchat dění u stolu. Zatím, co se jedna část stolu soustředí na jídlo, další se soustředí na nového spolužáka. Pak tu máme rande, sovy, opět jídlo a poezii. Osobně mám poezii velmi ráda a ze všeho nejraději ji mám bez doprovodného funění nějakého nadrženého zoufalce. Hezky v tichosti a o samotě. S pohárkem vína a teplou dekou… Zasním se na malý moment, ale mou příjemnou představu naruší Richard a mé jméno ve spojení s něčím, co se mi absolutně nelíbí. Proto ho obdařím nenávistným pohledem. Ne jen, že mě opět naprosto úmyslně zaplétá do svých nejapných pokusů si zkrátit dlouhou chvíli, ale ještě tím Alastora podporuje, aby těmi bláboly zahlcoval Deirdre. Beztak to někde opsal. Ne, že jí by to vadilo. Chápu, že máme každá trochu jiný vkus. Kdybych jí ukázala svůj výběr, nejspíš by taky neskákala nadšením do stropu, ale… ta holka má přece na víc. Jeden by řekl, že po tom vychrtlém polákovi už nepřijde nic horšího. Snažím se vypustit většinu svých spolužáků a soustředit se hlavně na jídlo, nezapojovat se. Proč bych taky měla. Neřeší se nic natolik důležitého, abych se k tomu musela vyjadřovat. Přesto ale nedokážu přeslechnout konverzaci, která probíhá bezprostředně vedle mě. Pohlédnu na havraspárského kluka, do kterého se zrovna pouští Sinestra. Časem poznám, co má Dee ráda a co ne? Skutečně mě pobaví, jak rozkošně naivní Alastor je. Jako by měla v plánu si tě nechat déle, jak pár týdnů. Na jednu stranu je mi ho snad i trochu líto. Vystavuje se tu kvůli ní, nechává do sebe rýpat… a celkem se drží. A to i v momentu, kdy se k ní přidává Richard. Snad bych mu i zatleskala, kdyby nezačal být nemístně drzý. Ne, že bych se Richarda chtěla zastávat, ale chlapec by si měl uvědomit, že je tu na návštěvě. „Dětinské blbnutí je snad až příliš expresivní. Navíc, není mezi nimi takový rozdíl. Řekla bych, že téměř žádný. Odvaha přeci pramení z vlastností, které jsou vlastní hlavně dětem. Jako je zvědavost, touha zkoušet nové věci. Ta pověstná zvídavost, se kterou objevují svět kolem nich. Chuť se předvést a snad i trochu soutěživosti. Lituji každého, kdo své vnitřní dítě ztratí. Takový člověk je uvnitř seschlý a pro své okolí velmi nudný.“ v rychlosti pohlédnu na Dee, než se k němu vrátím. „A když už jsme u toho, Deirdre je ztělesním všech těchto vlastností, které považuješ za dětinské blbnutí. Pokud couváš už teď, možná bys měl zvážit vaši kompatibilitu.“ Na malý moment se odmlčím. „Na druhou stranu… Možná jen zaměňuješ vyzrálý přístup za zbabělost.“ Upozorním ho. „Ale to je v pořádku. Snadno se spletou.“ Předvedu mu jeden ze svých shovívavých úsměvů a zvednu hlavu ke stropu, kde se začínají slétávat sovy. Marně vyhlížím tu svou, ale jsem si vědoma, že je až příliš brzy na to, aby mi přišla nějaká odpověď. Matka bude zaručeně velmi pečlivě zvažovat, zda je můj výběr moudrý. Vlastně Richardův. Alespoň k něčemu byl užitečný. Proto opět pohled skloním a koutkem oka zkontroluji Alastora. Čekala bych nějakou odezvu, jakoukoli. Nic by mi neudělalo větší radost, jako parazit u našeho stolu, co se snaží hájit, ale tváří se, jako by mě před tím vlastně vůbec neslyšel. On mě snad ignoroval?! Zhluboka se nadechnu. Taková drzost. To už ale promlouvá Helen. Pohled mi automaticky spočine na Alastorově zranění. Ač to je to poslední, co bych chtěla vidět, nemohu od rudé tekutiny odtrhnout pohled. Teče mu po ruce, na stůl. Zdá se mi, jako by najednou byla všude. Polije mě ledový pot a cítím, jak se z mé tváře vytrácí veškerá barva. Ne, na tohle se nemůžu dívat. Prudce se postavím, přičemž popadnu první hromádku čistých ubrousků a hodím ho po Alabastrovi. Pár mu jich dopadne do klína, pár na stůl a některé se jen otřou o jeho tvář. Na mě až příliš emocionální chování, ale jsem příliš rozrušená krví svého spolužáka, než abych si udržela své každodenní uhlazené a klidné chování. Reakce, kterou zná jen velmi málo lidí, včetně Deirdre a Richarda, kterým věnuji jen krátký omluvný pohled plný paniky. Pak se bez jediného slova vzdálím od stolu a ze síně spěšně odcházím. Snad bych i utíkala, nebýt vysokých podpatků. Než projdu kolejí do pokoje, jsem už klidná. Složím se na postel a chvilku jen prázdně zírám do stropu pociťujíc morální výčitky za svou malou epizodu. Tahání cizích k našemu stolu by se mělo zakázat. Nedopadá to dobře. Abych sama sebe přivedla na jiné myšlenky, vytáhnu z kapsy Barbařin prsten… teď už můj prsten a začnu zkoušet, na který prst by mi byl. Matka ho stejně prodá, ale pro tuhle chvilku z něj můžu mít radost. |
| |||
Velká síňPondělí, 6. září Zrychleně jsem dýchala a čekala, co mi na to Becca řekne. Najednou se u nás objevila Cass a snažila se vše uklidnit, ale ignorovala jsem ji a dál vražedně zírala ne Rebeccu. Která vypadala poněkud překvapeně. Tos nečekala, co, ty mrcho, že si to nenechám jen tak líbit! Pak jsem se zarazila. Vypadala opravdu hodně překvapeně. Jako by ani nevěděla, o čem to mluvím. Začala jsem mít trochu pochybnosti. Becca se zvedla, posbírala svoje dopisy a podívala se na mne asi stejně hnusně jako já předtím na ni. Jak jako ani kolo neopřela?! urazila jsem se pro změnu. Než jsem se stačila vzpamatovat a začít na ni křičet kvůli tomu, Becca se pokusila naštvaně odejít. Jenže mezitím k nám připlachtil Snape. Najednou mě veškerá bojovnost opustila a já se vyděšeně přikrčila, protože mi právě došlo, že jsem v průšvihu. Schlíple jsem tam stála a poslouchala Snapeovy oprávněné výtky a styděla jsem se. Čtyři body? vyděsila jsem se. Ostatní mě zabijou. A tři školní testy k tomu. Tři! To snad nebylo nutný. Po Snapeově odchodu jsem se vrátila pro svůj balíček, nacpala ho do kapsy a s posledním nevraživým pohled směrem na Rebeccu raději opustila síň. Snažila jsem se moc nerozhlížet, protože mi bylo jasné, že na mě určitě všichni zírají. Vydala jsem se do nejbližších umýváren, abych se dala dohromady před svým prvním trestem se Snapem a mohla si trochu popřemýšlet o tom, co jsem to právě udělala. |
| |||
Dopis pro Alex 6.září v hlavní síni Konečně se v hlavní síni objeví i tvůj výr! Velkými křídly vám zamáchá nad hlavou a pak z vysoka přistane na stole. Při přistávání pařátama shodí pár číší s pitím a převrhne mísu s kroutícími se červíky. Upustí dopis do mísy s tarantulemi a se radostí v očích začne ze stolu uzobávat vysypané červy. ------------------------ Alex, ta proklatá sova mi nedala pokoj! Postavila se na okenní římsu u jednoho z pokojů, kde bylo zrovna otevřené okno a odmítala odletět! Nějakou Coraline Spencerovou jsme přijali v sobotu večer s poraněním hlavy a otřesem mozku. Údajně měla spadnout na hranu dřevěné palety. Byla v bezvědomí, ale včera večer se probudila. Už komunikuje a po fyzické stránce se zdá být v pořádku. Víc ti toho nepovím, stará se o ni hlavně madam Cvrčková. Ale byl tu za ní váš ředitel a dokonce i s panem ministrem! |
| |||
Hlavní síň – mrzimorský stůlAlex, Naira, Acai, Noelle a Felix 6. září – čas oběda Vysvětlování se ujala Noelle. Chápavě jsem přikývl, když mi vysvětlila, kde je Fabi. O ranní nevolnosti jsem věděl svoje. Po včerejšku se není čemu divit a ... S těmito dobrotami na stole... „Díky za upozornění. A.. Ty jsi tu tarantuli měla?“ mrkl jsem na Noelle pobaveně. |
| |||
Hlavní síň – Nebelvírský stůl --> NádvoříDaniel, Kenji, Erika, Diana a Thomas, Ryan, Christian Janna 6. září – kolem poledne Konverzace u stolu celkem uvolněně pokračovala. Na jednu stranu to bylo příjemné, život kolem mě vždy tak nějak plynul a já se jen dívala. Na druhou stranu mi z toho bylo zvláštně. Tu a tam jsem se mezi jídlem zadívala do prázdna a přemýšlela. Nad čím asi? Co by na toto řekla Jackie? Chutnaly by jí tyto věci? Šla by do červíkové výzvy? Hodila by nějakou tarantuli Danielovi na hlavu? Určitě nemělo smysl nad tím přemýšlet, protože jedno přísloví říká, že „kdyby jsou chyby“, jenže já si nemohla pomoci. Nemohla jsem ji ze své hlavy vytěsnit, i když jsem se snažila. |
| |||
Velká Síň Pondělí, 6. září Kývnu Richardovi, koneckonců, zase tolik s famfrpálem já nespěchám. Maličko zaraženě pak (aniž bych to dal ve tváři najevo) poslouchám, jak se strefují do dlouhovlasého Havraspára u našeho stolu. Tedy, chápu že barva mé kůže a štědřejší křivky té jinak mile působící mrzimorské slečny mohou zavdat důvod k poznámkám, ale co se dlouhovláska týče? Uchází mi důvod... je tu toho dost, co musím zjistit. Se slovy Helen nahnu se i já o něco dozadu. "To mě mrzí..." odpovím zdvořile na její vysvětlení o situaci, čeká se to ode mě, zejména pokud jedna z nich byla z koleje Jordyn. Jak mě může doopravdy mrzet zpráva o trablích dívek, které ani neznám (a v případě jedné už ani nepoznám), netuším. "Budu rád, díky," usměju se pak spokojeně na plavovlásčinu nabídku. K mému letmému údivu do Velké síně vletí kupa sov. Vážně? To je tu doopravdy na běžném pořádku, roztoče ze sovího peří v jídle a snad i nějaký ten výkal sem či tam, žádný problém? Pak se nedivím, že ten sovinec vypadá, jak vypadá... malinko znechuceně ohrnu nos a dlaň zvednu nad svůj talíř, ve snaze alespoň trochu eliminovat vylepšení oběda o drobná peříčka či něco výživnějšího. Znechucený výraz mě přejde, když přede mnou přistane Calliope. Drobné šedivé sůvce ulehčím o tenký dopis, který zmizím v kapse, než sově nabídnu kousek sushi a sotva zhltá nabídnuté, odeženu ji na cestu zpátky. Později sestře odpovím, po Konrádovi. Soví šelest přeruší zvýšený dívčí hlas. Blýsknu pohledem k modrému stolu a s pozdviženým obočím pozoruji scénu. Když to sedící dívka schytá chobotnicí ze všech věcí na stole, na moment blýsknu bílými zuby v zářivém úsměvu. Zdá se tu být poměrně veselo. Přitom zachytím pohled dalšího ze spolužáků, v modrých barvách leč u žlutého stolu, kterak si mě zvědavě měří. Vida, on si mě všiml i někdo jiný než moji spolukolejníci. S úsměvem na něj kývnu, stejně jako na moji údajnou 'sestru', než vrátím se k diskuzi u stolu. Ta stočí se zpět k Alastorovi... oprávněně, zdá se. Mladík je bledý jako smrt, a svírá zbytky poničených hůlek, jako by to byla poslední záchrana. Co se stalo? |
| |||
Hlavní síň 6. září S jemným úsměvem poslouchám Reginino vyprávění. Přesně podle kodexu přikyvuji, kdy je třeba a tázavě zvedám obočí nad nevídanými událostmi. Příhody dopoledne poté okomentuji zdvořile a s přáním mnoha štěstí do dalších hodin, které naše hraběnka určitě na hřišti stráví. Více nestihnu, protože na mě již mluví nový z našich řad. Nahnu se dozadu, abych na něj dobře viděla přes Richarda a Sinestru, očekávajíc, že udělá to samé, abychom si mohli vidět do očí. S přívětivým úsměvem poslouchám jeho dotaz, na jehož konci jenom uznale pokývám hlavou. “Je to tak. Dvě naše spolužačky o víkendu odjely do Londýna a napadl je tam smrtijed. Dívka z Nebelvíru..“ Jemným gestem poukážu ke stolu červených, kde však panuje všeobecné veselí, takže to mému vyprávění nedodává ten správný nádech. “…bohužel zemřela. Přijel jsi jenom chvíli po obřadu na její počest. Druhá dívka z Mrzimoru…“ Další gesto ke stolu prapodivných osob. …Leží v nemocnici sv. Munga, mám takový dojem, že je v bezvědomí.“ Komentuji prostě, nesnažím se přitom tvářit nějak lítostivě. Svou úctu mrtvé už jsem prokázala, ale nakonec pro mě nebyla nikým jiným, než jednou z mnoha tváří pohybujících se v uniformě červených. “Každopádně máme do konce týdne volno, žádná výuka ani kroužky. Aspoň budeš mít dostatek času se tu zorientovat. Vlastně ti v tom moc ráda pomohu, pokud bys chtěl.“ S povzbudivým úsměvem na něj pohlédnu. Ráda bych řekla, že to bylo čistě z dobročinných důvodů, leč já v tom viděla i trochu těch výhod pro sebe. Pokud Richardovi pomůžu od jedné jeho povinnosti, najednou bude mít nevyužitý volný čas, který by s trochou štěstí mohl věnovat mně. A za to rozhodně trocha času s nováčkem stála. Navíc mi jako jedné z mála tady nezáleží na barvě pleti, takže jsem cítila jakousi povinnost se jej ujmout. A taky jsem byla prostě zvědavá. Poté se zaměřím zpátky na své okolí, kde se Alastor hrdinně pere o svou čest. Sleduji jeho počínání a připadá mi přitom jako malá myška mezi hady, která zatím úspěšně uskakuje každému útočnému manévru. Poslouchám Richarda, přičemž si dovolím na něj úkosem pohlédnout. Byl moc zaujatý Alastorem, než aby si toho mohl všimnout. Možná by jej neměl tak popichovat, chlapec se mi zdál jakožto romantická duše, která pravděpodobně z Havraspárských poměrů nebyla na takové pošťuchování zvyklá. Červené tvářičky od náhlého návalu hrdinství vypovídaly svou. Jenže chytit jej za paži jako Jordyn Cayluse, se zlou se potáži. I když jeho krok s krmením byl dost nevhodný, mrzimorská dívka přeci není nemohoucí a nakrmí se jistě sama, což je taky dost dobře vidět, někde v nitru jsem na ně trochu žárlila. Alespoň na tu náklonnost, kterou Caylus tak vehementně a beze studu přede všemi prokazoval. To bylo něco, čeho já se nikdy nedočkám. Z mého pochmurného rozmýšlení mě vytrhne až šumení křídel. Automaticky zvednu zrak ke stropu. Po chvíli zahlédnu máminu sovu pálenou, která mi s přesností sobě vlastní pošle do dlaní pěkně tučnou obálku. S nezájmem ji přehnu a strčím do kapsy saka, jsem si víc než jenom jistá, že o mrtvé spolužačce tam nebude ani slovo. Nicméně sáhodlouhé vyzpovídání a nářky nad nudným životem si mohu nechat na později. Druhý dopis mi přistane v klíně, zvedám hlavu ve chvíli, když už z Trevisovy sovy vidím jenom poslední máchnutí křídel. Psaní prstem pohladím po přilepené části a jemně se usměji. Zdalipak se dozvěděl o té události? Měl dostatečně světlou chvilku na to, aby se o mně mohl strachovat? Zapřemýšlím na chvíli, ale i když mám chuť psaníčko otevřít hned, nakonec následuje dopis matčin. Konec konců na to potřebuji chvilku klidu a soustředěnosti. V tu chvíli se už ale strhává divadlo u Havraspárského stolu. Kayla něco křičí na další dívku, která si od ní vysloužila ránu chobotnicí. Pozvednu nad tím překvapeně obočí a nesouhlasně zakývám hlavou. Že se neumí chovat Mrzimorští a Nebelvírští bylo vždycky docela jasné, ale že už ani Havraspárští nemají tolik inteligence, aby věděli, že před Snapem není moudré vyřizovat si účty? Můžu až sem vidět, jaké má Harper-Burnsová zacuchané vlasy. Jako vážně na sebe upozorňuje, když je takhle neupravená? To už si to k nim ale rázuje profesor, který tomuhle divadlu jisto jistě rychle zatrhne. Ještěže tak, ponížily se obě víc než dost, i když jedna vlastně neudělala nic. Mimoděk stočím pohled s Alastorovi, jak ten na děj u jeho rodného stolu reaguje. Ten se zdál ale neobvykle pobledlý, jeho kdysi hrdinný a neústupný výraz se změnil na nepřítomnou grimasu plnou bolestivého děsu, který přišel kdoví odkud. “Jsi v pořádku, Alastore?“ Se smířlivým úsměvem se mu podívám do očí. Snad se mu neudělalo špatně z pohledu na ty broučky, nebo snad z nervozity? Nenapadaly mě jiné důvody, které by k takovému náhlému obratu mohly vést. V tu chvíli kolem mě prochází Nicolas, kterého pozdravím, ale víc se mu nevěnuji, Wolfram se toho už beztak ujal. Pohlédnu na Alastorovy ruce zaťaté v pěst a pramínek rudé tekutiny, který se line z jedné z nich. Krev pomalu protékala skrz jeho prsty a začala stékat i na stůl. “Dee, vždyť Alastor krvácí!“ Ponouknu svou sousedku ztišeným hlasem, ale dostatečně nahlas, aby to slyšeli všichni v bezprostřední blízkosti. Navíc se zdál, že není schopný reagovat, snad jako kdyby přirostl k sezení. “Možná bys jej měla odvést na ošetřovnu, zdá se anemický.“ Se soucitným pohledem sleduji toho nebohého bledého chlapce a nejistě se podívám na Richarda. Tohle se mu určitě nebude líbit, ale Alastor teď pravděpodobně není ve stavu, kdy by byl schopný přijmout s hrdinně zdviženou bradou další zkoušení. Nadechnu se, jako kdybych mu chtěla něco říct, ale nakonec v tom ustanu a poslušně zase ústa sklapnu. Má zbabělost vyhrála nad snahou pomoci nezkušenému romantikovi. |
doba vygenerování stránky: 0.84523892402649 sekund