| |||
Velká síň6. září Mirabel, Severus, okrajově havraspárský stůlPoslouchám Mirabel, zatímco stále pálení v ústech zajídám jarní rolkou. Na zelené nebezpečí na mém talíři se raději ani nedívám, jako by mohlo vyskočit a zasáhnout mě do očí. Severus mezitím utrousí pozdrav, ale dál se na nás ani nepodívá. Tak odbor pro zneužívání mudlovských výtvorů? To znělo zajímavě. Ve Stockholmu měli kolegové problémy s očarovanými semlami, kdy šlehačka zmizela ve chvíli, kdy se mudlové pokusili ze semly ukousnout. Než stačím Mirabel odpovědět, objeví se sovy. Přistane přede mnou pouze jeden jediný dopis a já ho nemusím ani otevírat, abych věděla, že je od mého manžela. Proto ho zatím nechám být, určitě jsou to jen nějaké drby z ministerstva. "Já ve Stockholmu taky pracovala na ministerstvu. Mém oddělení je nejblíž asi to vaše oddělení prosazování magického práva," otočím se na Mirabel, ale v tu chvíli se ozve křik. Rozhlédnu se po Velké síni a brzy uvidím jeho původce. Kousnu se do rtu, abych se nezačala smát, když slečna Harperová majzne slečnu Rielsovou do obličeje chobotnicí. Všimnu si Mirabelina nejistého pohledu, proto se rozhodnu zasáhnout. Než se ale stihnu zvednout, Severus už mílovými kroky překonává vzdálenost mezi ním a havraspárským stolem. A jéje, pomyslím si a opřu se znovu do židle. Snad to nebude moc velké divadlo. Severus je obě sjede na dvě doby, že se pomalu ani nezmůžou na slovo, a hned se zase vrací ke stolu. Nezapomene si u nás hned postěžovat. Nejdřív jsme pro něj vzduch a teď s námi chce probírat neposlušné studenty? Navenek se ale usměju. "Ne," odpovím jednoslovně na jeho otázku, zda jsme už snědly nějakou tarantuli, než si vezmu další rolku. |
| |||
Ošetřovna -> Velká síň - mrzimorský stůl6. září "Juchů!" nesnažím se skrývat svoje nadšení, když je moje odpověď správná a my tak předběhneme v poháru lvíčata. Nabídku profesorky na čaj ve své radosti přeslechnu, ale to nevadí, protože nás z toho Alex vyseká. "Na shledanou a děkujeme moc moc!" rozloučím se s ní, když z ošetřovny odcházíme, stále v radostném opojením. Před ošetřovnou se zavěsím do Benjiho. Zapátrám po kapsách po květinách, ale bohužel nic, jen nějaký uvadlý jetel a ten by mu znovu neslušel. "Myslím, že jsme teď před lvíčaty! Není to super? Nebyla jsem si jistá, ale řekla jsem si, že lepší bude něco říct a nemít pravdu, než mlčet a nakonec pravdu mít!" vykládám svým spolužákům, zatímco jdeme do Velké síně. Na obličejích máme pořád fialové obtisky Alexiných rukou, takže budeme asi středem pozornosti. Nakonec se ukáže, že středem pozornosti jsou Kayla a Becca, které se hádají u havraspárského stolu. Jsem tím tak zaměstnaná, že se v první chvíli ani nepodívám na náš oběd. Když se ale posadíme, uvidím to. Ježišikriste! "Co to je!" vyjeknu. Hlavy zvířat! Znechuceně od sebe odsunu prázdný talíř. Tak hezký den to byl a teď mi to musí zkazit ti pitomí skřítkové u oběda?! Rozhlížím se, jestli uvidím něco, co nebude obsahovat mrtvoly, ale zatím nemám úspěch. Chvíli nesouhlasně sleduju, jak se Benji a Noelle ládují sushi s lososem, než to nevydržím. "Bylo vědecky dokázané, že ryby cítí bolest," řeknu a čekám, jestli jim to dojde. To bych nedokázala, sníst tvora, který ještě nedávno žil, a ještě ke všemu syrového! Jak neandrtálci! Nechtějí si rovnou hůlky naostřit jako kopí a vyrazit do Zapovězeného lesa? Abych se na ty barbary nemusela dívat, sleduju, jak Snape pucuje Kaylu a Beccu. Ten jim určitě nějaké ty body strhne, jinak by se ani neobtěžoval zvednou od profesorského stolu. |
| |||
Velká síňslečny Harper-Burnsová a Rielová, kolegyně u stolu a prakticky všichni ostatníPo 6.9. ,,I Vám dobrý den,“ pozdravím každého z kolegů, ale více se jim nevěnuji. Jsem zde kvůli jídlu a oni si vystačí zajisté i bez mé pozornosti. Zrovna si prohlížím smaženou kobylku a přemýšlím, jak asi chutná. Už už to chci vyzkoušet, když v tom přiletí do síně sovy. U oběda? Co to je? Dokonce mi přijde dopis, jak nezvyklé… aha, konsorcium alchymistů… Cože? Dva galeony za členství, se snad!!! Zhluboka se nadechnu a až v tu chvíli si všimnu, že ta sova mi ohlodává mojí smaženou kobylku. ,,Vem si jí ty hloupé zvíře a pak leť. Koukni se támhle pod stůl,“ pokynu hlavou směrem k Nebelvíru, ,,tam se jim toho na zemi válí, že bys neodletělo.“ Je to trochu zábavné, bavit se s někým tak nevinným a vděčným, jako se sova. Na rozdíl od studentů neodmlouvá, jen hledá ke snědku něco lepšího… ale myši tu hold nejsou. Vezmu do ruky další kobylku a už jí skoro vkládám do úst, když v tom se rozezní naštvaný hlas dívky z Havraspárské koleje. Ohlédnu se na Lupinovo místo, ale on nikde. Výtečně… Všimnu si pohledu kolegyní vedle mne, ale přeci jen jsem zkušenější kantor a bude lepší, když to vyřeším já, jakmile tu není kolega Lupin. Vstanu od stolu a svojí typickou chůzí připomínající přelet velkého netopýra se dostanu až za slečny Burnsovou a Rielovou, které se ještě před malou chvilkou (ano, jednostranně) hádaly… hádaly s fyzickým napadením na závěr. Taková správná facka mořským živočichem. ,,To si snad děláte legraci! Slečno Burnsová… vaše mudlovské postupy jsou urážející a nevhodné studenta pátého ročníku! No… nebudu poškozovat vaší kolej, za vaše osobní neshody, takže vám strhnu jen čtyři body. Něco se vám snad nezdá?!“ štěknu, když uvidím její výraz. ,,Za napadení dalšího studenta obvykle strhávám mnohem více a vaše osobní důvody mne v nejmenším nezajímají. Toto je jen mírné napomenutí, abyste si zapamatovala, že jste v první řadě student a máte studovat, ne se bít se spolužáky v mudlovském stylu. Nebo,“ podívám se skoro znechuceně na slečnu Rielovou, ,,provozovat přílišné sbližování se spolužáky.“ Podle toho, co jsem slyšel, když jsem s k nim blížil, je v tom však slečna Rielová možná nevinně, takže to nechám u slovního pokárání… pro jistotu. Prosazoval jsem nižší věk studentů. Tím by se těmto prostopášnostem a žárlivým scénám možná předešlo. Znechucuje mne chování studentů, kterými cloumají hormony a nedovedou se ovládat. Jsou jako zvířata a být na Brumbálově místě, tak bych v tomto případě povolil Filchovi jeho vysněné fyzické tresty. ,,A to není vše. Hned po obědě se budete, slečno Burnsová, hlásit u mne v kabinetě ke školnímu trestu… a stejně tak i zítra a pozítří. Já vám slušné chování vštípím, ať chcete, nebo ne.“ S těmito slovy odejdu od studentek zpět k profesorskému stolu. ,,Taková nehoráznost… až mě přešla na tu kobylku chuť.“ Řeknu kolegyním a místo kobylky si začnu se zájmem prohlížet tarantuly. ,,Už jste to vyzkoušeli?“ |
| |||
Velká síň - havraspárský stůl6. září Přílet sov jsem kvitovala protočením očí. Věděla jsem, jak matka dokázala být hysterická, proto jsem nepochybovala, že mezi dopisy bude i jeden pro mně. Když jsem mezi sovami uviděla našeho rodinného výra, natáhla jsem ruce, abych se k dopisu lépe dostala. Okamžitě jsem poznala matčin uhlazený rukopis, ale druhý dopis na sobě měl inkoustem nakreslené drobné srdíčko. Dopis od babičky! Poskočilo mi srdce radostí a málem jsem si nevšimla posledního dopisu, který přede mě pustil puštík. Dopis od bráchy! Bradavice přilákali pozornost všech členů mé rodiny. Nechám svoje spolužáky, ať si povídají, a opatrně začnu otevírat matčin dopis. Chci mít to nejhoríš z krku. Stihnu ale přečíst jen první větu, když se vedle mě objeví Kayla. Zvednu k ní pohled a usměju se, ale jsem zmatená z jejího rozzuřeného pohledu. Nestačím se ani zeptat, co se stalo, když na mě Kayla začne křičet. Nezmůžu se na slovo, jen na ní překvapeně zírám, div neotevřu překvapením pusu. Vyspala s Nickem? Kayla mi nedá šanci zmátořit se, protože mě přetáhne chobotnicí. Jak malý nevychovaný spratek! Konečně se zvednu, posbírám dopisy a podívám se Kayle do očí. "O tvýho Nickouška bych si ani kolo neopřela!" odseknu jí naštvaně. V tu chvíli se u nás objeví Cassandra, té aby něco neuniklo! Neodpovím jí, pouze kolem ní projdu rychlým krokem a nechám svoje spolužáky za svými zády, s úmyslem z Velké síně rychle zmizet. Je mi jasné, že celé to divadlo viděl Snape, tak ať si to Kayla pěkně vyžere sama! Slyšela nějaké blbé fámy a místo toho, aby se mě zeptala, kde je pravda, stane se z ní hysterka? Přesně jako moje matka! |
| |||
Velká síň – havraspárský stůl Pondělí, 6. září Týna, Barča, Runa, Dominik, Kayla, Sey “Jo, třeba,“ pokrčím rameny. Filch a opuštěná duše… no, to bych to spíš uvěřila o Snapeovi. No… i když… těžko říct! “Tak jo, ahoj. A třeba zase někdy…?“ nadhodím směrem ke Christýně. Jestli ještě poslouchá. Barčina schopnost skutečně je zajímavá, neumí ji každý a může se jí hodit. Ale ona vypadá, jako by za ni ani nebyla ráda. “To určitě ne. I když asi vím, proč si to myslíš. Někoho by to asi otravovat mohlo, ale víš co? Jsou to učitelé, je to jejich práce. Mají nás učit. A jestli chceš umět něco navíc, měli by bejt rádi,“ řeknu prostě. Všichni kolem se snaží jíst a nějak se popasovat s obědem. Já bych brouky zrovna moc nemusela, ani se dívat na to, jak to jedí oni. Tak se nijak moc nerozhlížím a všímám si svého lososa. Zatím druhého kousku! A je tak výborný, že možná zvážím třetí! Však jak často tu máme něco takovýho, že? Jen náhodou zaregistruju zdravící spolužačky, tak s úsměvem kývnu zpátky na pozdrav a sáhnu po limonádě. Och, bože… Dominik opravdu jí tohle?! To ne! Zašklebím se a odvrátím tvář. Až po chvíli si uvědomím, že se dusí! No, já ti to říkala! Aspoň v duchu, proč jíst… tohle?! Ruka mi vystřelila k hůlce, ale Tristan byl naštěstí pohotovější. A skvěle zasáhl! “Díky…“ řeknu mu upřímně. “Jsi v pořádku?“ přistrčím k Dominikovi vodu. Hm? Placky? Kari? Kayla se nedá přeslechnout, když dává tipy Jackovi. Že bych zkusila i něco jinýho? A proč ne! Jen co se do placky zakousnu, uslyším sovy. Sovy?! Teď? V první chvíli mě napadne ‚kde je Al‘? Ale u nás ho nevidím, asi odešel. Dobře udělal, teď by se tady určitě necítil dobře. Podle pohledů spolužáků i do mého dopisu byl jejich důvod většinou jednotný. Jackie… Ach jo… a to jsem na to chvíli konečně nemyslela… Zase Kayla? Zase ji slyším. Přestože je dál, tak mnohem výrazněji. Co to… S otevřenou pusou zírám, jak přetáhla Beccu chobotnicí. No týjo…! Snad tohle nikdo… sakra, Snape! Ale že by se zabejval takovou blbinou? Ne, to určitě ne, je to pitomost a nikoho neohrožuje. Krom Beccy. Ale kdo ví, kam to může ještě zajít. Vyskočím tedy z lavice a pospíchám k nim. “Holky? Nechcete si to vyříkat venku?“ ohlédnu se k učitelskému stolu. |
| |||
Velká síňZmijozelský stůl, JordynPo 6.9. Snažím se na Zmijozelské dívat čím dál tím méně. V první řadě cítím, jak začínám lehce rudnout už kvůli těm rasistickým narážkám na Blagdena. Nechápu to, vždyť takový Draco, kterého všeobecně Zmijozelští uznávají, má rovněž kamaráda afroamerického původu. Celkově začínám více a více uvažovat o tom, že mi možná bude jedno, jak budu s kamarády mé krásné Dee vycházet. Problém je v tom, jak se bude tvářit ona a jaké peklo jí udělají, když se přidá na mojí stranu, o čemž tedy pochybuji, když spolu chodíme pouhý jeden jediný den, respektive nepochybuji o opaku. Malinko mě z mého přemýšlení o rasismu vytrhne Christina. Po včerejšku se oficiálně zapsala jako můj nejméně oblíbený spolužák, ale jak se konečně setkávám s místní smetánkou, začínám uvažovat o několika prvních místech. Je mi upřímně Blagdena líto i přes to, že on si s nimi zjevně poradí. Alespoň to tak vypadá, když odpověděl na Deeinu, jedinou zle nemyšlenou otázku. Pro příště bude má princezna opatrnější… ,,Ano, Alastor,“ odpovím Richardovi. Uvědomuji si, že je to pravděpodobně právě on, kdo včera získal od Dee mé psaní a předal ho k všeobecnému rozšíření. ,,Možná…“ ale rozhodně to už číst nebudeš! Celá společnost mi připomíná bankety, na které mne občas brávala babička. Lordi mudlovského světa. Mezi sebou jsou tak milí a tak vstřícní, jen kolik jim to jejich pozice dovolí. Avšak jejich děti a vnoučata, to byla jiná. Nosy nahoru a jeden urážel druhého, dokud se nenašel někdo, kdo malinko vybočoval. Poté se na něj slétli jako hejno sarančat… ,,Zkoušet tohle… člověka ta chuť může zřejmě překvapit,“ odpovím Chris, aniž bych zdvihl hlavu od misky. Rychle jsem si zvykl, že uštěpačné poznámky lidí z nechvalně známé koleje jsou doopravdy myšleny zle a nijak se je nesnažím v mé mysli ospravedlňovat. Vysvobozením mi jsou Caylusova slova o dvojrande. Konečně se někam dostáváme a já zpozorním, abych slyšel každé slovo. Takže procházky, to by šlo. Nic tak extrémního jako výlet do Prasinek, pěkně zlehka a možností se rychle rozdělit, pokud se něco pokazí. A já mám čím dál tím větší dojem, že se něco pokazí už teď a na odpoledne to bude mít dopad. Dalším adeptem na nejméně oblíbenou spolužačku se stala Sinestra. Prej proč se nepochlubila dříve… protože spolu chodíme půl dne a já fakt už nevím, co tady dělám! A pak promluvila přímo na mě. Opět pro jistotu hlavu skloněnou tak, že můj pohled míří přímo někam doprostřed stolu. Aha, takže já jsem tu pro vaší všeobecnou legraci… Pochybuji totiž, že by to byla pravda. Opravdu, co si o mě myslí? Že budu skákat tak, jak píská? Kdokoli z tohoto stolu? Ne… ,,Ne, to jsem nevěděl,“ odpovím a překvapí mne, že v mém hlase slyším jakýsi podobný tón Zmijozelskému osazenstvu. Aha… tak takhle zní opovržení? Podívám se znovu na Deein talíř a opravdu, jak jsem si myslel. Ani jeden brouk, ani jedna tarantule… nic. Jen normální východní pokrmy patřící do skupiny všeobecně uznaných za poživatelné. ,,Myslím, že sám časem poznám, co má Dee ráda a co ne, ale děkuji za radu.“ Povedlo se. Tentokrát byl tón přímo ukázkovou verzí viditelně hrané vstřícnosti a vděku. Ale to už se do debaty přidá i Richard. Jasně, odvaha má s tímhle co dělat. To už dosáhla moje trpělivost jakési úrovně, kdy mi doopravdy přestává být jedno, co si o mě budou myslet… možná i včetně mé princezny. Avšak považuji se za rozumného člověka, který se nenechá jen tak rozhodit. ,,Už jsem tyhle pokrmy zkoušel,není to můj šálek kávy. Měl jsem smažené kobylky i podobné červy. A tarantuli ani žraločí ploutev nemám v plánu zkoušet, když vím, že mi chutnat nebudou. Myslím, že si trochu pleteš odvahu a dětinské blbnutí.“ Jo, tohle možná byla větší odvaha, než žrát brouky. Na komentář o učení se čínskými hůlkami, stále v agresivním rozpoložení, odpovím prakticky ihned, ještě než stačí Sin reagovat. ,,V pořádku, i to jsem párkrát zkoušel.“ Jsem z mudlovské rodiny. Matka mrtvá a otec chce syna naučit vše o světě. To společně s dostatečným finančním zázemím znamená prázdninové týdenní výlety do exotických krajin. Na víc většinou nebylo čas, ale vyzkoušel jsem hodně věcí a dokonce jsem se naučil lézt po skalách, či windsurfing. Abych dokázal, že jsem jen kecka, která se chce jejich poznámek zbavit, odložím vidličku a pokračuji s jídlem pomocí hůlek. Avšak, můj triumf nemá dlouhého trvání, protože se síní začne ozývat strašidelný hluk ptačích křídel. Ani jsem již nevnímal poznámky o ztracených bodech naší koleje. Okamžitě ztuhnu a má tvář ve zlomku vteřiny změní z naštvané červené na křídovou bílou, které provází mojí fobii z ptactva, jakmile je těch zpropadených opeřenců poněkud víc. Jakmile se některá ze sov přiblíží, instinktivně sebou škubnu a hlavu skloním o několik centimetrů níže. Připadá mi, že to byla celá věčnost a jestli jsem měl nějakou vážnost získanou tím, že jsem sebou nenechal manipulovat, nyní je pravděpodobně všechna pryč. Stále bílý jako stěna se podívám na mojí pravici, vedle již skoro prázdné misky s nudlemi po Thajsku, a zlámané hůlky v pevně sevřené pěsti. Všimnu si i malého potůčku krve, který mi z ní vytéká, ale stále se nejsem ještě schopen pohnout… |
| |||
Acai, Benji, Alex, Naira, Felix 6. září Sushi je o dost lepší než ty chlupatý potvory, který jsem měla před chvilkou. Pachuť se mi pořád smýt nedaří, a tak jen se zájmem poslouchám, jak Acai vypráví o své snaze sekat latinu. Povzbudivě se na ni usměju. "Určitě ti to vyjde! Přece by nikdo nechtěl, aby byl prefekt nějakej nabubřelej náfuka, co jenom dodržuje školní řád, ne? Jasně, měl by jít příkladem, ale kde je pak všechna sranda?" Trochu jsem se bála, že přesně někdo takový se prefektem stane u nás. "U nás? Tyjo... nejsem si úplně jistá, ale tipovala bych, že možná taková Cassandra nebo Alastor? Ti na to vypadají... a ambiciozní jsou dost. Hlavně Alastor. Ten kluk celej den leží jenom v učebnicích.." Můj pohled padne ke zmijozelským, kde sedí i nováček, o kterém mluvil Felix a Alastor. "I když nevím, jestli mu bratříčkování se zelenými v něčem pomůže. V nejhorším na nás zapomene a popeče to už jen s nima." Zasměju se vlastnímu vtipu a do pusy strčím sushi. Pořádně si Blagdena prohlédnu. Nikoho takového jsem u nás nikdy neviděla. Černochy jsme tu sice měli, třeba Jamara, ale tohohle chlapce jsem nikdy neviděla. "Máš pravdu. Asi nějaká nová krev." Dál už Blagdenovi nevěnuji další pozornost. S barevnými jsem neměla žádné problémy. Spíš jsem se trochu obávala, co tomu řeknou někteří z jeho vlastní koleje. Bylo všeobecně známé, že jsme mezi námi měli i rasisty. Vrátím se k tématu prefektů. "Myslíš, Feli? Už mi to řeklo víc lidí... ale nevím. I když ty koupelny bych rozhodně brala." Doma jsme nic tak luxusního neměli, takže mít přístup do prefektských koupelen by byl malý splněný sen. Zatímco se láduju, Acai se rozhodne vyzkoušet wasabi. Nestihnu ji bohužel varovat, takže to dopadne tak, jak to dopadne. Naštěstí je tu pohotvý Felix, který vše zachránil. Chtě nechtě se rozesměju. "Tohle se mi poprvý stalo taky. Člověk by nepoznal rozdíl od něčeho sladkýho, co?" Podložím si rukou hlavu a zívnu. Jsem celkem unavená a jídlo mě uspává. "To je dobrý nápad, Feli. Já zatím v plánu nic nemám, teda kromě učení. Můžeme počkat, až se vrátí Mau s Fabim a zeptat se jich? A co ty, Acai? Co na to říkáš? Rozhodně bych byla pro." Určitě mě čekal nějaký další famfrpálový trénink, jak jsem znala ty naše blázny, ale to bylo tak všechno. Pochybovala jsem, že by se Fabimu dneska ještě chtělo učit. Od našeho stolu se ozvaly podivné skřeky. Stačil mi jediný pohled abych poznala, že hlas patří Kayle, která právě Becce vrazila jakousi... chobotnici? Z téhle dálky jsem na ně úplně dobře neviděla. To už si k nám přisedl i Benji s Nairou a Alex. "Ahoj!" Všechny tři jsem zářivě pozdravila. "Vlastně... Fabimu nebylo úplně nejlíp, tak šel na toaletu... s Mau jako dozor." Líp to vysvětlit neumím. "Skřítci si připravili asijskou kuchyni. Pro vlastní dobro prosím nezkoušej ty tarantule. Jsou... fuj. Nechceš to." Zaškaredila jsem se. Byly fakt odporný. Můj pohled mimoděk zalétl k nebelvírským. Místní drbna Ryan už byl na svém místě. Byla jsem zvědavá, co dalšího z jeho pusy vzejde. Bylo to celkem zábavné. Divila jsem se, že ještě nerozšířil pomluvy o nebelvírských dvojčatech, i když se o nich už cosi šuškalo. Nikdy jsem tomu ale nevěřila. Kdo by mohl být tak zvrácený, aby si začal s vlastní sestrou? To se dělo jen v knihách! Opět jsem cítila, jak mi hoří tváře. Měla bych o podobných věcech přestat přemýšlet před ostatními. Rychle jsem od nebelvírských odvrátila pohled. a vrátila se ke svému sushi. |
| |||
Hlavní síň - Zmijozelský stůl Pondělí 6. září Zmijozelští, Alastor, Jordyn Černoch u stolu vyvolá menší pozdvižení, na které každý reaguje po svém. Jeho přítomnost s některými vůbec nehne, zato zbytek má naprosto opačnou reakci. Popichují a různými, ne zrovna šetrnými, způsoby zjišťují, kolik toho zelenáč vydrží. K jejich rýpání se sice nepřidávám, ale zároveň se Blagdena nezastávám. Zmijozelská kolej není pro padavky a vzájemná škodolibost byla u některých jedinců na denním pořádku. Na tohle si člověk musí zvyknout, a čím dřív to nováček pochopí, tím líp pro něj. "Trenérka a zároveň tělocvikářka je madam Hoochová." vysvětlím a pohlédnu k profesorskému stolu, kde je až na tři učitele podezřelé prázdno. "Ukázal bych ti jí, ale teď tu bohužel není. Nu, co se dá dělat, za chvíli se třeba objeví." Pokrčím rameny a vrátím se ke své misce salátu. Zbylé otázky totiž nejsou mířené na mě, tudíž si mohu dovolit nechat rozhovor na druhých. Caylus s tou svou hrošicí se o to milerád postará, stejně tak přicházející lejdynky. "Dobré odpoledne a dobrou chuť." oplatím Regině zdvořilé popřání. Celkem by mě zajímalo, jak si vedla při tréninku, ale ještě než se stihnu zeptat, předběhne mě Helen. Hned nato se u stolu objeví další přistěhovalec. Respektive je sem dotáhnut Deirdre, ve které se opět probouzí její charitativní pudy. Už už se chystám k ní pronést jednu ze svých kousavých poznámek, když si všimnu jejího pohledu. Mrká na mě a do toho se potutelně usmívá. Tak moment. Že by tenhle byl tím, koho si po mé včerejší radě vybrala na hraní? Co s ním má ale v plánu? "Zdravím, ty jsi ten s tím uměleckým nadáním… Alastor, že?" Otočím se k němu s hraným zájmem. "Našemu stolu se tvá báseň moc líbila, Christině obzvlášť. Nezvažuješ pokračování?" dotážu se. Včera jsem se díky němu pobavil tak, jak dlouho ne. Určitě by to měl zopakovat. "Přeji hezký den, Wolframe." pozdravím právě příchozího spolužáka, který si taktéž neodpustí několik poznámek na nevítané návštěvy. "S prváky je vždy spousta práce, ale tentokrát jsem si nemohl stěžovat." odpovím automaticky na jeho otázku. "Předešlý ročník mi připadal mnohem divočejší." dodám, přestože je mi jasné, že prefektské povinnosti jdou mimo něj a vůbec ho nezajímají. "Pakliže nemáš nic proti, co si zase někdy zahrát šachy? Až budeme mít oba více času." navrhnu, než stočím pohled k Sinestře. Ta se právě snaží vyhecovat Alabastra k ochutnání pavouků a ústřic. "Odvaha je sice typická hlavně pro Nebelvír, ale nevidím důvod, proč by se měla vyhýbat Havraspáru. Lidem od vás evidentně chutná." A to nejen blonďaté máničce, nýbrž i farmářce u mrzimorského stolu "Koukám, že děvčata od vás se nezaleknou jen tak něčeho… A co ty, Alastore?" Věnuji mu jeden ze svých falešných úsměvů. Jak moc se jeho ego spokojí s faktem, že i holka z prasečáku má víc kuráže než on? "Když už jsme u těch výzev, Sinestro, co takhle za odměnu naučit Alastora s hůlkami? Před chvílí ti to s nimi vážně šlo." Kecy v kleci. Vím, jak s nimi zápasila, ale proč se nepobavit hned dvakrát? Když škodolibost, tak pořádná. Vyčkávám na Alastorovo rozhodnutí, jenže se od stolu šprtů ozve čísi řev. Vzhlédnu. Spatřím Burnsovou, jak celá nakvašená hází chobotnici do obličeje nic nechápající Rielové. Bože, tohle, že je nejinteligentnější kolej na škole? Na to přišli jako kde? Pohledem zabloudím k profesorskému stolu ke Snapeovi, který už se zvedá, aby situaci mohl vyřešit. Ještě, že tak. Otočím se zpět na Alastora. "Přijmi mé politování nad nerozvážnými činy tvých spolužaček, opravdu mě mrzí, že teď přijdete o body." Zatvářím se zkroušeně, přestože ve skutečnosti bych nejraději skákal radostí do stropu. Po tomhle se zaručeně dostaneme do vedení! |
| |||
Ošetřovna --> Hlavní síň – mrzimorský stůlAlex, Naira a prof. Renoire, poté osazenstvo mrzimorského stolu 6. září – kolem poledne Tušil jsem, že naše zdravotnice nám tuto otázku položí. Přeci jen jsou ty houby ze Zapovězeného lesa, že... Mrkl jsem na holky a doufal, že toho se ujmou ony. Tak nějak mi přišlo, že to určitě vyzní lépe. Alex se toho pohotově ujala a já se znovu jen usmíval. A Snapeovi nic... Potěšeně jsem sledoval, jak si zdravotnice brala všechny houby. Aspoň se už konečně dostaneme na oběd. Alex měla nejspíš podobné myšlenky, protože se zeptala přímo, zda můžeme jít. Jenže naše zdravotnice nás nehodlala propustit jen tak. Ojej, nějaký test nebo další přezkoušení...? Ovšem připsání bodů mě opravdu potěšilo a nabídka, jak získat další nakonec taky. Jenže vědět správnou odpověď. Uhodnout, o jakou houbu jde, to je jedna věc, ale vědět podrobnosti, to je zase něco jiného... A i když mi bylinky a péče o kouzelné tvory šly, nikdy jsem nemohl říci, že bych byl nějaký příkladný student. |
doba vygenerování stránky: 0.79987812042236 sekund