Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Bradavice - trochu jinak

Příspěvků: 7647


Hraje se Denně Herní čas: 20:50  Vypravěč Khloé je offlineKhloé
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Ettariel Darienn Renoire ☕ je offline, naposledy online byla 01. dubna 2020 10:40Ettariel Darienn Renoire ☕
 Postava Sebastian G. Sharivar je offline, naposledy online byla 31. března 2020 21:51Sebastian G. Sharivar
 Postava Park Na Yeong *Ruby* je offline, naposledy online byla 27. března 2020 18:09Park Na Yeong *Ruby*
 Postava Argus Filch je offline, naposledy online byla 01. dubna 2020 10:55Argus Filch
 Postava Mirabel McGregor je offline, naposledy online byla 31. března 2020 20:47Mirabel McGregor
 Postava Albus Brumbál je offline, naposledy online byla 01. dubna 2020 10:55Albus Brumbál
 Postava Kayla Harper-Burns je offline, naposledy online byla 01. dubna 2020 10:55Kayla Harper-Burns
 Postava Barbara Snow je offline, naposledy online byla 01. dubna 2020 12:05Barbara Snow
 Postava Angela Silverlin je offline, naposledy online byla 31. března 2020 20:47Angela Silverlin
 Postava Severus Snape je offline, naposledy online byla 01. dubna 2020 10:55Severus Snape
 Postava Rebecca Eliah Riel je offline, naposledy online byla 01. dubna 2020 9:53Rebecca Eliah Riel
 Postava Cassandra Warren-Wentworth je offline, naposledy online byla 01. dubna 2020 10:40Cassandra Warren-Wentworth
 Postava Sinestra Ewing je offline, naposledy online byla 29. března 2020 18:02Sinestra Ewing
 Postava Rosalie Anne Primrose je offline, naposledy online byla 01. dubna 2020 9:51Rosalie Anne Primrose
 Postava Pomocný PJ ۞ je offline, naposledy online byla 30. března 2020 19:29Pomocný PJ ۞
 Postava Remus John Lupin je offline, naposledy online byla 01. dubna 2020 11:19Remus John Lupin
 Postava Minerva McGonagallová je offline, naposledy online byla 30. března 2020 19:29Minerva McGonagallová
 Postava Caylus Lawson je offline, naposledy online byla 31. března 2020 19:52Caylus Lawson
 Postava Rolanda Hoochová je offline, naposledy online byla 01. dubna 2020 10:55Rolanda Hoochová
 Postava Ogata Kenji je offline, naposledy online byla 01. dubna 2020 10:26Ogata Kenji
 Postava Daniel Fletcher je offline, naposledy online byla 03. února 2020 8:55Daniel Fletcher
 Postava Rhiannon Kearney je offline, naposledy online byla 01. dubna 2020 6:26Rhiannon Kearney
 Postava Rubeus Hagrid je offline, naposledy online byla 01. dubna 2020 10:55Rubeus Hagrid
 Postava lord Richard Cornigrum je offline, naposledy online byla 30. března 2020 19:29lord Richard Cornigrum
 Postava Erika Claythorne je offline, naposledy online byla 01. dubna 2020 10:37Erika Claythorne
 Postava Acai Luqueba je offline, naposledy online byla 01. dubna 2020 9:51Acai Luqueba
 Postava lady Christina De Spontin je offline, naposledy online byla 01. dubna 2020 9:51lady Christina De Spontin
 Postava Henry Kwang je offline, naposledy online byla 02. ledna 2020 21:13Henry Kwang
 Postava Ryan Daniels je offline, naposledy online byla 14. února 2020 12:05Ryan Daniels
 Postava Coraline M. Spencer je offline, naposledy online byla 01. dubna 2020 5:36Coraline M. Spencer
 Postava Naira Sinclair je offline, naposledy online byla 01. dubna 2020 9:53Naira Sinclair
 Postava Deirdre Airimoy je offline, naposledy online byla 25. března 2020 13:12Deirdre Airimoy
 Postava Christian Dragon je offline, naposledy online byla 01. dubna 2020 11:19Christian Dragon
 Postava Saga Lindqvist-Weaver je offline, naposledy online byla 01. dubna 2020 9:53Saga Lindqvist-Weaver
 Postava Anna Saria je offline, naposledy online byla 01. dubna 2020 10:09Anna Saria
 Postava Diana Gabriela Black je offline, naposledy online byla 31. března 2020 20:54Diana Gabriela Black
 Postava Patrick Gregory Anderson je offline, naposledy online byla 31. března 2020 21:20Patrick Gregory Anderson
 Postava Domenico Conte je offline, naposledy online byla 01. dubna 2020 5:36Domenico Conte
 Postava Mirelle Devény je offline, naposledy online byla 01. dubna 2020 8:22Mirelle Devény
 
Caylus Lawson - 15. ledna 2017 23:24
vay441632914643.jpg

Kostel >> Kolej >> Hřiště


Snape, Rosalie, Richard, Deirdre



Po odchodu z učebny se nepřekvapivě vracím zpět do hlavní síně. Pokud si dobře pamatuji, jídlo ze stolů mizí až v devět hodin, tudíž mám ještě dvacet minut na to, abych si dopřál druhou snídani. Jídla není nikdy dost, navíc se potřebuji posilnit před tou šaškárnou v kostele. Ten otřesný nácvik sboru před několika minutami mě utvrdil pouze v tom, že pro tuhle školu nemá cenu dělat cokoliv navíc. Nezaslouží si můj krásný hlas. Zpívání nějaký pohřební hrůzy je urážka mého talentu, protože se svým nadáním se hodím minimálně na muzikál nebo operu. Živě si umím představit, jak stojím na jevišti a přijímám potlesk od lidí, kterých je plný sál. Myšlenka je to krásná, což o to, jenže něčeho takového se tady v Bradavicích těžko dočkám. Sečteno podtrženo, snažit se tu uplatit svůj potenciál není nic než ztráta času.
Pár minut před devátou si do kapsy u hábitu nacpu pár sladkostí a pak už svým klidným, výletním tempem odcházím ke kostelu. Skoro nikdo tu ještě není, a protože čekat venku jako vořech před obchodem se mi nechce, zapluji dovnitř a posadím se na jednu z předních lavic. Znuděně sleduji nácvik sboristů až do chvíle, než se přiřítí Snape. „Ani jedno, ani druhé, profesore.“ ušklíbnu se, když mě podezírá z lenosti a neúcty. „Jen mě nějak bolí v krku a navíc se nemůžu zbavit dojmu, že nová profesorka hudby,“ pohledem sklouznu k Mirabel. „-Nedokáže dostatečně ocenit mé kvality.“ zakončím své vysvětlování o tom, proč nestojím vpředu mezi zpívajícími spolužáky.
Netrvá dlouho a objeví se vedle mě Helen s Richardem. Ten je jako vždy zvědavý a ihned se snaží zjistit důvod mé neúčasti ve sboru. „Nová profesorka je značně demotivující.“ pokrčím rameny. „Myslím, že mám na víc, než na obyčejný školní sbor. Nechci, aby si to někdo špatně vyložil, ale chci se ubírat zajímavější cestou a to vystupování v kostele není. Já se narodil pro muzikál.“ Chci, aby mě slyšelo co nejvíc lidí. Mrtvá holka ale těžko posoudí můj zpěv, stejně tak její ubulení kamarádi, kteří by přes vzlyky pořádně neslyšeli sílu mého hlasu. Než stihnu říct cokoliv dalšího, sboristi zahájí svou píseň a Sinestra bere nohy na ramena. Škodolibě se zasměju. „Jojo, střevní problémy uměj jednoho pěkně potrápit.“ Neodpustím si rýpnutí. Nikdo mi nenamluví, že utíká proto, že jí zdrtilo úmrtí nějaký holky, se kterou se nikdy nebavila. Prostě to jen včera trochu přehnala s pizzou a její zažívání se ozvalo v dost nevhodnou chvíli. Její problém, ne můj. „Bejt Daniels, tak za ní radši neběžím.“ utrousím suše, když se mluvící prdel zvedá a jako největší hrdina utíká Sinestru zachránit. Jenže mu krapet nedochází, že od těhlech věcí jí fakt nezachrání. Maximálně jí může přinýst ruličku toaletního papíru. To by možná ocenila.
Zpěv skončí a Deirdre se vrací zpět na své místo vedle mě. Začnu tleskat. Nechápu, proč to nikdo jiný neudělal, když podala tak dobrý výkon. „Páni, bylas skvělá!.“ zalichotím jí. „Famfrpál? To zní fajn. To hřiště určitě rezervovali i pro nás, protože někdo jako my tam logicky nesmí chybět.“ pokývám hlavou. „To je dobře, že je ti líp. Sinestra už takový štěstí neměla, bohužel.“ prohlásím rádoby lítostivě. „Asi má běhavku, jinak si ten úprk neumím vysvětlit. No, to se holt stává i vám holkám…“
Trochu se protáhnu, protože sezení na lavici je poněkud nepohodlné, když v tom zaregistruji přítomnost někoho, kdo by tu neměl být. Buď mám vidiny, nebo támhle vážně sedí ohořelej čokoš. On ještě žije? Naivně jsem doufal, že už ho prodali na orgány, nebo se ze žalu oběsil na té své šále. Alespoň by jednou za svůj nudný čokoší život udělal něco prospěšnýho. „Bože, oni sou fakt všude.“ zavrčím podrážděně. Mezitím začne mluvit ředitel, ale z jeho nezajímavého monologu si nic kromě odpadlé výuky nepamatuju. No, lepší něco, než nic. Otočím se zpět k Dee. „Utíkej, krásko. Já za tebou hned přijdu.“
Nechám jí odběhnout, to už mě ale kdosi oslovuje jménem. „No co je?“ poněkud nevrle se otočím. Střetnu se s pohledem profesorky Primrose. Vytřeštím oči. „Uh… Prom…“ nedořeknu, jelikož mi oznámí, že čas mého trestu se přesunul. „Cože, už v jedenáct? Ne, to nejde. Mám teď famfrpál a pak musím za svou dívkou, bude potřebovat utěšit.“ zamračím se. Tohle celé mě obtěžuje. Proč mám být ve skleníku a hrabat se v hlíně společně s tou vlčí holkou? „Támhle máte čokoš… Chci říct Sheehana. Koukejte, už je mu dobře, když přišel z ošetřovny až sem. Určitě by vám ve skleníku chtěl také pomoct a dokonce dobrovolně!“ Snažím se profesorku ukecat, lež marně. Ani trochu to s ní nehne. Zdá se, že se trestu nevyhnu.
„No tak teda nashle.“ zabručím naštvaně, když se rozloučí a odejde pryč. Já udělám to samé. Tady už nechci zůstávat ani o minutu déle, proto vystřelím z kostela jako raketa a uháním na kolej, kde se převleču do věcí na famfrpál. Cestou z pokoje popadnu své koště a pak už pádím za Dee na hřiště. Sedí na tribunách a cosi píše na kus pergamenu. „Čau, těhule.“ Pozdravím jí, uvelebím se vedle ní a zlehka jí políbím na tvář. „Co provádíš?“ Tázavě nakloním hlavu na stranu a prohlédnu si, co má na pergamenu napsané. Je to seznam jmen. „Vybíráš jméno pro mrně, jo?“ zazubím se. „Můžu pomoct?“ nabídnu se automaticky. Vlastně je celkem škoda, že tohle všechno Dee jenom předstírá. Zkusil jsem už spoustu dívek, ale s holkou v jiným stavu jsem to ještě nedělal. Ta mi pořád ve sbírce chybí…
 
Tristan Delacour - 15. ledna 2017 22:11
1c912741908bf0ea6b2cdc93be04c5cf267.jpg
Před kostelem > společenská místnost

Profesorka McGonagallová

Podle očekávání... S neveselým pousmáním přikývnu slovům profesorky přeměnování, zdvořile poděkuji a vyrazím do společenské místnosti naší koleje. Titul, který mi profesorka McGonagallová poradila, jsem ještě neznal - buď jsem jej v knihovně přehlédl, nebo se kniha nachází v oddělení s omezeným přístupem. Na každý pád se v knihovně však stavím později, plánoval jsem dočíst jednu rozečtenou knihu a pak vše vrátit naráz, zeptám se pak při té příležitosti.

Když usadím se s knížkou v havraspárské společenské místnosti, navzdory svému předchozímu odhodlání o společenštějším chování, stejně se nemohu na písmena soustředit. Svírám rozevřenou knihu, místo do stránek mi však pohled sklouzává ke krbu a myšlenky k právě uplynulému... a tomu, co následovalo. A že by mi bylo dobře z toho, že jsem si za ta léta nezískal nikoho, s kým bych mohl bezstarostně plánovat vycházku k jezeru, piknik či kdo ví co ještě... to není.
 
Minerva McGonagallová - 15. ledna 2017 20:15
zk6303350.jpg

Před kostelem
Tristan




Jen co dohovořím s Erikou, objeví se u mne další student. Pan Delacour. Pozvednu hlavu a urovnám si vysoký klobouk.
Možná takový rozhovor v téhle chvíli není úplně nejvhodnější, ale pokud dokáže studenty rozptýlit natolik, aby na smrt spolužačky nemysleli, myslím, že je to vskutku přijatelné.

,,Úvod do zvěromagie je od letošního ročníku součástí mých hodin přeměňování. Jenže vzhledem k tomu, že zvěromagie není součástí NKÚ ani OVCE, více se ve svých hodinách budu zaměřovat na přeměňování. Pokud v hodinách stihneme probrat všechnu zadanou látku a zbyde nám čas, budu se s vámi věnovat i zvěromagii. Je nutno mít na paměti, že zvěromagie je velice složitá věda a dosáhnutí úspěchu trvalo některým kouzelníkům i několik let." Připomenu mu, jelikož mám z jeho slov pocit, že by snad svou přeměnu plánoval na co nejdříve. Ani mé začátky ve zvěromagii nebyly lehké.

,,Pokud narážíte na soukromé hodiny, tak ty vám bohužel z nedostatku času nemohu poskytnout. Mohu vám však doporučit knihu o zvěromagii pro pokročilé od Ivana Křovničky - Zvěromágem v pěti krocích. Požádejte o ni madam Pinceovou."
 
Rosalie Anne Primrose - 15. ledna 2017 20:05
2j0mi6t1585.jpg

Kostel

Ettariel, Minerva, Erika a Caylus



Kostelík se pomalu plní. Postávám u zdi, ani sedět se mi nechce. Přejíždím pohledem od jedné tváře k druhé. Každá jiný výraz, každá jiné emoce. Je zvláštní, že smrt tak mladé dívky, co položila život za svou kamarádku, se některých lidí vůbec nedotkne a některým změní celý život. Kontrast, který by se jen těžko dal označit za fascinující.
Pár chvilek před tím, než to všechno začne, zaregistruji, že se k nám konečně připojuje i Ettariel a Severus. Skoro bych zapomněla, že jeli do Londýna. Je hezké, že to stihli. I když to není nic, na co by jeden spěchal. S tichými díky si od kolegyně vezmu kapesníček. I když jsem si slíbila, že už brečet nebudu, stane se tak chvilku po tom, co se kostelem rozezní nádherný smuteční zpěv našich sboristů. Sleduji, jak z kostela utíká Sinestra a za ní Ryan. Není to vůči Jackie fér, ale na druhou stranu si myslím, že ona by pro takové věci měla pochopení. Pro někoho je, zdá se, atmosféra obřadu spolu s tesknou melodií těch nádherných hlasů až příliš.
Když hudba utichne, je v kostele hrobové ticho. To je podle mého mnohem tíživější. Proto jsem neskutečně vděčná, když Brumbál začne svou řeč. Krásná slova, opravdu. Kapesníček už mám celý promočený a papír se začíná rozpadat. Strčím ho tedy do kapsy šatů a nechám slzy volně stékat. Tady se to ztratí. Na pohřbech to přeci není nic neobvyklého.
Párkrát se zhluboka nadechnu, když je po všem, snažíc se uklidit. Jsem ráda, že ředitel zrušil vyučování. Studenti potřebují nějakou chvilku na to, aby se smířili s tím, že jejich kamarádka tu už není. Přesto ale… tresty stále platí, bohužel.
„Ano, děkuji.“ Věnuji Minervě chabý úsměv. „Byl to moc krásný obřad.“ Povzdychnu si, ale to už si Minerva odchytla procházející Eriku. Stojí kousek ode mě, takže k nim těch pár krůčků udělám. Pravda. Zapomněla jsem, že jsem dostala na starost i Eriku.
„Budu vás čekat v jedenáct hodin.“ Pohladím studentku po rameni. Přijde mi necitelné tohle řešit v kostele. Speciálně s někým, kdo si byl s Jackie tak blízký. A Erika je velmi citlivá dívka. Ale když už jsem v tom, je lepší to udělat pořádně. Rozhlédnu se po zbylých studentech a pohledem najdu Cayluse. Pravda, původně jsem myslela, že nechám trest na večer, ale čím dřív si to odpracují, tím dřív budou mít volno. A lepší bude, když to spácháme teď, aby měli večer volný.
Caylusi.“ Odchytím si ho a lehce provinilým výrazem. Je mi trapné to řešit tady. „Teď, když vyučování odpadlo, přijďte prosím už v jedenáct hodin. Čím dřív to budete mít hotové, tím dřív vás a slečnu Claythorne pak budu moct propustit.“ Nedělá mi radost, že je takto obírám o volný čas, přesto je to nutné. Sama bych to ve sklenících nezvládla. „Zatím nashledanou.“ Rozloučím se a pak konečně zamířím do skleníků. Do konejšivého prostředí svých květin.
 
lady Christina De Spontin - 15. ledna 2017 18:59
207428.jpg

Kostel

Barbara



Postávám stranou, čekajíc, až to všechno začne. Trpělivě sleduji proud studentů, tlačící se dovnitř skrz až příliš malé dveře kostela. Ten praská ve švech. Všichni studenti, všichni profesoři, ředitel, Filch. Bože… opravdu na svatou půdu pustí kde koho. Včetně Richarda a jeho „oveček“. Nechápu, o co se to včera snažil, ale jsem tak rozčílená kdykoli si na to vzpomenu, že mu ty zpropadený knížky radši z knihovny přinesu. Jen abych ho měla z krku. I když představa, že bych to neudělala a on byl jako včera úplně brunátný vzteky… ta je neskutečně příjemná. S nic neříkajícím výrazem se postavím na své místo k ostatním sboristům. Teď se tím zatěžovat nebudu. Ten šupák mi za to nestojí.
Pohledem sjedu na Helen. Upřímně mě pobavilo to, co včera předvedla, když nás našla. Jsem si jistá, že Richard dokáže ocenit, že si ho tak hlídá. To včerejší majetnické gesto bylo přinejmenším roztomilé. Na jednu stranu mi neskutečně lichotí, že mě bere jako konkurenci, ale na tu druhou mě to uráží. Jako kdybych o toho kontrolou posedlého maniaka měla snad zájem. Jen ať si ho nechá. Vyžaduji jen své doučování a Richardovu mlčenlivost. Nic okolo mě nezajímá.
Mirabel usedá za klavír, což je pro nás jasným znamením, že máme začít. S prvními tóny kláves se pomalu rozezní i naše hlasy. Usmála bych se, kdyby to nebylo naprosto nevhodné. Celou dobu jsem se smiřovala s tím, že to bude naprostá katastrofa a nakonec… i ta příšerná písnička zní v našem podání docela dobře. Fascinuje mě, jak akustika kostela pracuje s ozvěnou, jak se světla svíček vlní, jako by tančily. Usmívající se vitráž mi to trochu kazí. Jsem z ní nervózní. Soustředíc se na text, který nemusím ani číst. Za tu chvilku jsem se to stihla naučit, ale abych nevybočovala z řady, nechávala jsem text alespoň levitovat před sebou předstírajíc, že ho čtu.
Za chvilku bylo po všem, ale musím uznat, že se nám to povedlo. Rozhodně jsme pro uctění památky udělali mnohem víc, než pár vybraných jedinců. Jako například Sinestra s tím… klukem, co mu právě pohřbíváme kamarádku. Utéct uprostřed obřadu. Neskutečné. Dojdu k našim lavicím a posadím se co nejdál od těch dvou hrdliček. Richardovi se nevyhnu, ale čím míň přijdu do kontaktu s Helen, tím líp.
Slova se ujme Brumbál. Ať chci, nebo ne, přepadne mě jistá pochmurná nálada. Brumbál zní tak přesvědčivě, že i mně na chvilku ta holka začne chybět. Rychle ze sebe ale ten pocit setřesu. Výuka je zrušena. Skvěle. Od příštího týdne toho budeme mít nad hlavu. Skvěle. Na druhou stranu to znamená, že Richard své knihy nebude teď potřebovat. Tudíž do knihovny nemusím.
Obřad skončí a spousta studentů se začne tlačit ven. Nedivím se jim, kdo by tu chtěl zůstávat. Můj pohled spočine na Barbaře. Našla ho? Nebo se na to vykašlala? Pomalým krokem dojdu k ní.
Barbaro, jsem ráda, že tě vidím. Jsi v pořádku?“ Lehce se dotknu jejího předloktí a velmi nenápadně jí nasměruji k východu. Neušlo mi, jak se při našem zpěvu tvářila. Nahrává mi to. Ráda bych jí přivedla na jiné myšlenky.
„Byla jsi už u jezera? Nemám teď nic na práci, tak mě napadlo, že bych ti pomohla hledat.“ Nabídnu jí. Vlastně mám co na práci. Musím odeslat věci matce. Ale ráda bych, aby v nich byl i ten prsten, co Barbara ztratila.

 
Acai Luqueba - 15. ledna 2017 17:49
188886.jpg

Kostel

Mau, profesorka Rhiannon



Postávám na místě, sleduji, jak se kostel plní. Do našich řad už konečně zapadl i Benji, jehož tvář mi vykouzlila škodolibý úsměv. Jeho výraz, když se probudil, musel být skutečně k nezaplacení. Stejně jako výrazy všech, co potkal, než došel na záchody. Myšlenky na něj ale zaženu ve chvilce, kdy se ke mně nakloní Mau.
„To víš, měla jsem úplně jiné zájmy než tě tahat z postele.“ Zašeptám s neupadajícím škodolibým úšklebkem a chtě nechtě se k ní musím taky trochu naklonit. Kdo vůbec chodí tak brzo spát? Je jí deset? Odpadla ještě dřív, než to vůbec začalo. Ukáže na Benjiho. Celý večer byl tak zajímavý a ona chce slyšet jen tuhle jedinou část. Kdo by to do ní řekl? Tichá voda… dobytek jeden. „Do nejmenších detailů.“ Zopakuji po ní. Hlavně tu část, kdy odpadnul v tom nejzajímavějším.
Pak už se ale konverzací nezabývám. Nejsem tu proto, abych si pokecala nebo zvzpomínala na včerejší pařbu. I když u toho zapomenu na fakt, že jedna z našich spolužaček je mrtvá, je to jen rozptýlení. A právě teď se rozptylovat nemůžu, nechci. Přijde mi, jako kdybych tím byla k Jackie neuctivá. Nervózně se ošiju. Tolik lidí a přicházejí stále další. Ohlédnu se po vitráži, odkud nás sleduji Jackiina tvář. Kdykoli jindy by mi to přišlo neskutečně kýčovité, ale teď je až děsivé, jak reálně vypadá. Tolik lidí a jenom kvůli tobě, Jackie. Upřu pohled zpět do davu, abych zachytila Brumbálovo drobné gesto. Profesorka usedá za klavír, zhluboka se nadechnu a narovnám si papír s textem. Je jedno, jak moc dokola to čtu, teď už nic nevylepším. Co má být… to bude.
Naskočí mi husí kůže, když profesorka začne hrát a sbor, včetně mě, začne zpívat. Nechápu to. Zníme, jako kdybychom to nacvičovali celé dny a přitom to byla taková rychlo akce. Soustředím se na text před sebou a cítím, jak se mi stahuje hrdlo. Je tu hrobové ticho a slyšet jsme jen my. Mimoděk si vzpomenu na poslední pohřeb, u kterého jsem byla. Tehdy jsem žádnou písničku nezpívala. Bylo tam stejné ticho, stejná ozvěna. Zabolí mě známý pocit viny. Tohle je za trest.
Poslední řádky textu už skoro nepřečtu, protože na ně přes zaslzené oči nevidim. Proto jsem neskutečně ráda, když můžu od oltáře rychle odejít a posadit se k ostatním, kde si obličej utřu. To, že z kostela během našeho zpěvu někdo zdrhnul, ani neřeším. Nedivím se jim. Na řadu přichází Brumbál. Jeho slova už nezanechají takovou stopu. Jsou to jenom slova. Hezká slova, pravda. Ale je to jen opakování všem známe reality. Všichni víme, jaká Jackie byla. A většina z nás jí za to zbožňovala.
Jakmile Brumbál skončí, zvednu se. Ze všeho nejdřív se opřu o zeď. Východ je ucpaný všemi, co se snaží dostat ven a já se nechci mačkat mezi nimi. I když bych odtud taky nejradši zmizela. Jen tak stojím, civím na vitráž, co se na nás neustále usmívá a v hlavě mám prázdno. Z mého transu mě probere až Fabianův hlas. Nemluví sice na mě, ale stejně ho poslouchám. Dojde mi, že netuším, jak se svým volným časem naložit. Byla bych raději, kdyby vyučování neodpadlo. Soustředila bych se na něco jiného než na to, že Cor je někde daleko a Jackie ještě dál. Takhle budu muset horko těžko vymýšlet, jak se zabavit, abych na to nemusela myslet.
Sleduji, jak ti tři odchází. Samozřejmě si všimnu naší kolejní vedoucí, což mi hned připomene, že s ní na dnešek mám sjednanou schůzku. Jo. To je dobrej začátek. Vyrazím k ní, ale než dojdu, předběhne mě Angie. Zarazím se a zpomalím. Snad to budou mít vyřešené dřív, než k nim dojdu. I kdyby ne, tak počkám kousek od nich, než to spolu dořeší a až pak k profesorce přijdu.
„Paní profesorko…“ upozorním na sebe. „Říkala jste, že se za vámi mám někdy po vyučování stavit, abychom si promluvily. A když teď vyučování není… pokud tedy máte čas.“
 
Fabian Byrd - 15. ledna 2017 17:19
nnn5536.jpg

Kostel -> Kuchyně -> Pozemky


Noelle, Maureen



Zvládnout smuteční obřad je nakonec těžší, než jsem si myslel. Žaludek se mi celou dobu kroutí jako žížala a když k tomu připočteme zadýchaný vzduch a to, jak jsme tu všichni namačkaní, vzniká ideální kombinace přímo stvořená k hození blitky na podlahu. K tomu naštěstí nedojde, ale nechybělo málo a ztrapnil bych se tak, jak ještě nikdy. Nádech, výdech. Zkus se soustředit na něco jinýho.
A přesně to udělám. Přivřu oči a zaposlouchám se do písně sboristů, ze které mi jde mráz po zádech. Je smutná a přesto nádherná. Někteří dávají do zpěvu skutečně vše, což jde dobře poznat z tónu jejich hlasů. Například Maureen mě příjemně překvapí. Zrovna u ní bych čekal spíše tišší, stydlivější projev, ale je tomu přesně naopak. Zpívá nahlas a hlavně čistě. I má sestra si vede obstojně. Její dosavadní obavy byly úplně zbytečné a vážně doufám, že po tomhle si to konečně uvědomí.
Ještě než zpěv utichne, utíká z kostela Sinestra a hned po ní Ryan. Trochu se zamračím. Že jsou háďata neslušná není žádná novinka, kdežto do Ryana bych tohle neřekl. Odkdy je nějaká hadí holka důležitější než uctění památky spolužačky, která byla ze stejné koleje a ke všemu jeho dobrá kamarádka? Tohle považuji za hodně velký přešlap vedle.
,,Byly ste skvělý, holky." pochválím Maureen a Jordyn, když si sedají na volná místa vedle mě. Rád bych jim toho řekl mnohem víc, jenže k tomu nedostávám příležitost. Slova se ujímá ředitel a tak raději zmlknu a s pokorně sklopenou hlavou poslouchám, co nám oznámím. ,,Alespoň, že ty hodiny odpadnou." zamumlám. Pak na mě kdosi promluví. Vylekaně sebou trhnu. Vůbec jsem nedával pozor a nevšiml si, že ke mně někdo přišel. ,,A-Ahoj…" pozdravím Noelle neméně vyjeveně přičemž sleduji, jak si utírá slzy do rukávu. Co bych měl teď sakra říct? Seš v pohodě? Co pro tebe můžu udělat? Nebude si myslet, že se moc vtírám? ,,To zní jako dobrý nápad." odpovím opatrně. Dávám si přitom pozor na volbu slov, abych náhodou neplácl nějakou blbost. Na to jsem totiž specialista.
,,Jednou se bez tebe na tréninku obejdou." Pokusím se o úsměv. Ve skutečnosti bych Noelle rád doprovázel, kdyby se rozhodla jít lítat, ale můj žaludek by s tím ani trochu nesouhlasil. Stačila by jediná pirueta na koštěti a můj žaludek by udělal takový přemet, že bych zvracel natotata. Toho bych rád ušetřil. ,,Venku je docela hezky. Co si vzít něco k jídlu a jít si sednout na pozemky?" Plácnu úplně první věc, která mě napadne, aniž bych si uvědomil, že jídlo je to poslední, po čem bych teď toužil. ,,Ehm, taže…" odkašlu si důležitě, ve snaze zamaskovat rozpaky. Chtěl bych říct něco chytrého, jenže bavit se s holkou je pro mě asi tak snadné jako pít alkohol a nemít kocovinu. Trochu zoufale se rozhlédnu, když v tom mi pohled spočine na Mau, která stále sedí na svém místě kousek odemě. A tak udělám to nejednoduší, co udělat můžu. Zajistím, aby nebylo ticho. ,,Maureen, chtěla by ses přidat k nám?" zeptám se jí.

,,Trochu se odreagujeme, přijdeme na jiný myšlenky a hned nám bude líp." Rozhodím rukama a vstanu z lavice. Své sestry se o připojení neptám. Nejspíš teď půjde s Kenjim, aby spolu odeslali podepsaný dopis pro Cor. Pokud budou oba chtít, mohou se k nám připojit později. ,,Děvčata, jak moc máte rády adrenalin?" Střídavě se na své kamarádky podívám. ,,Snídaně už na stolech v síni nebude, proto mě napadlo jít do kuchyně a zeptat se skřítků, jestli jim něco nezbylo. Alex tam chodí často a vždycky jí daj něco dobrýho." Tohle celé zní jako výborný plán, který má jen jeden jediný háček. Chodit do kuchyně je zakázané. Nejsem zastáncem porušování pravidel, ale brát někoho na piknik bez jídla? To je jako chodit na ryby bez prutu a návnady. I kdyby nás nedej bože někdo chytil, pořád to bude menší tragédie než kdybychom něco rozbili, nebo někoho napadli. Takže je to jasné, jde se lovit jídlo!
,,Věděli jste, že vstup do kuchyně je v obraze?" poučím děvčata potichu, když vyjdeme z kostela a pomalu se odebíráme zpět do hradu. Nikdo nemusí slyšet, o čem se bavíme a co za nekalosti chystáme. Jakmile se objevíme v suterénu, zamířím rovnou k obrazu mísy s ovocem. ,,Je vzduch čistej?" Ostražitě se rozhlédnu po chodbě, přistoupím k obrazu a začnu prstem lehce šimrat namalovanou hrušku, která leží v míse. Hruška najednou začne poskakovat a smát se, načež se přemění v zelenou kliku. ,,A je to!" Pyšně se na obě své kamarádky podívám. ,,Dobrý, co?" Stáhnu kliku dolů a otevřu dveře ,,Pohlídáte to tu prosím na chvíli? Hned budu zpátky. Máte chuť na něco speciálního?" V případě, že si o něco řeknou, pokusím se jim to donést. Poté zmizím za dveřmi kuchyně. Fascinovaně si místnost prohlédnu. Je velikánská a všude chodí skřítci. Vypadají moc mile a také se tak i chovají. Nejprve je slušně pozdravím a hned nato jim vysvětlím, proč jsem přišel.
Nestačím zírat. Nejen, že jsou skřítkové rádi, že za nimi někdo přišel, ke všemu mi velmi ochotně připraví menší košík, do kterého naskládají přesně to, o co si řeknu a ještě přidají něco navíc. ,,Miluju tuhle školu." To je úplně první věc, kterou řeknu, když se rozloučím a vyjdu z obrazu. ,,Tradá, můžeme jít." Ukážu holkám obsah košíku a s mnohem lepší náladou zamířím po schodech do přízemí. Z přízemí si to pak štráduji pryč z hradu, rovnou na pozemky, kousek od Hagridovy chatrče. ,,Tak jo holky, na co máte chuť? Sladký, slaný? Řekněte si!"
 
Angela Silverlin - 15. ledna 2017 15:47
angie495.jpg

Kostel



nikdo konkrétní, poté prof. Kearney

Byla jsem ráda, že moji nejbližší spolužáci mlčeli. Netušila jsem, co se včera odehrálo ve společence, nezajímala jsem se, jak kdo snáší ztrátu Jackie. Stále jsem očima probodávala lavici před sebou a soustředila se na banální věc jakou je nádech-výdech.
Nastalo ticho. Nejspíš jsme všichni. Neodvažovala jsem se vzhlédnout, takže když začal sbor zpívat, lehce jsem sebou cukla. Nebyla jsem na to nějak připravená. Jejich hlasy zněly až příliš skutečně, naléhavě. Nejraději bych utekla. Mé skvěle nacvičené dýchání dostávalo těžké rány. Dlaně jsem sevřela v pěst, až mi kloubky zbělaly.

Naštěstí všechno má svůj konec, stejně jako znějící píseň. Mohla jsem se lehce uvolnit, dál jsem se ale ani nepohnula. Ticho rozčísl Brumbálův hlas, který mi naštěstí nebyl tak nepříjemný, i když obsahu jeho slov jsem se obávala. Jeho proslov naštěstí nebyl nijak zvlášť patetický a zdlouhavý. Vlastně jako Jackie, ta byla taky tak upřímná. Myslet na ni ale bylo velmi bolestivé.
Když však Brumbál oznámil volno z výuky, přeci jen jsem vzhlédla. Na moment jsem dala najevo úděs a překvapení. Po tomto jsem rozhodně netoužila. Chtěla jsem práci, nějakou činnost, která by mě zbavila myšlenek, klidně i lektvary s protivným Snapem. To snad ne... Znovu jsem sklopila oči a marně přemýšlela, jak ten čas přežiju.

Pieta byla u konce. Spolužáci se začali zvedat ze svých míst. Chtě nechtě, pokud to bylo nutné, musela jsem vstát tak, abych jim umožnila odejít. Sotva znatelně jsem se chvěla. Děsila jsem se představy, že mám tolik volného času. Jak s ním naložit a nezbláznit se?
Jeden úkol jsem ovšem dostala. Udělat ze sebe papírového blázna. Pohledem jsem vyhledala profesorku Kearney. Váhala jsem, zda si to odbýt hned a pak opravdu duševně zešílet, nebo si to šetřit na horší časy. Protože ale žádost McGonagallové mi ale byla proti srsti, rozhodla jsem se ji raději zbavit co nejrychleji.

Přistoupila jsem k profesorce. „Dobrý den, paní profesorko. Má kolejní vedoucí mi doporučila návštěvu u vás. Kdyby se vám to hodilo?“ Můj zrak je upřený na její tvář, ale do očí se jí nedívám.

 
Tristan Delacour - 15. ledna 2017 15:16
1c912741908bf0ea6b2cdc93be04c5cf267.jpg
Kostel

Noelle, Morgana, ostatní z mého ročníku, profesorka McGonagallová

Jemně se na Noelle usměji. Kéž bych věděl, jak pomoct více... místo toho se však radši soustředím na obřad k památce Jacqueline, kvůli kterému tu ostatně jsme, a na zpěv. Nemrzí mě, že tam nejsem s ostatními... tedy, možná jen maličko. Píseň je nádherná... i přes strnulou nezúčastněnost kdesi v hloubi, které nemohu se zbavit, v očích mě zaštípe a já musím rozmrkávat slzy. Ani si nevšimnu, že kdosi spěšně kostel opustil... Odvedli úžasnou práci, blýskne mi hlavou, když poslední tóny utichnou, sbor odchází se usadit a přichází Brumbál.

Brumbálův projev je krátký... a snad jsem cynický, však zdá se mi, že je to jeden z projevů, ve kterém stačilo by zaměnit jméno studenta a fungoval by stejně. Zarazí mě ovšem jedna věc - nezemřela nadarmo? Takže tím, že všichni budou pamatovat na ni a na přátelství, její zbytečná smrt měla najednou jakýsi úžasný smysl? Tedy... při dalších slovech ředitele se musím hryznout do rtu, aby mi neutekl zklamaný povzdech. Zrušená výuka? Až do dalšího týdne? To ne... Proč pro Merlina? Aby se všichni mohli plácat ve smutku, neschopni se rozptýlit učením? Těšil jsem se, zejména na lektvary...

Potlačím rozmrzelost, vstanu a kývnutím rozloučím se se spolužáky, směrem k Morganě přidám i maličko nejistý úsměv. Vždycky se mi líbila, ona a Deidre. Jenže na cokoliv víc bych musel občas zvednout hlavu od knihy a všímat si, co a jak... a nikdy předtím mi to nepřišlo jako výhodná výměna. Proč je to teď jinak? Snad tím, že Jacqueline odešla, připomnělo mi to znova, že zemřít může každý, kdekoliv a kdykoliv... že měl bych zkusit začít žít, místo procházení životem z knihy do knihy, z příběhu do příběhu, nesoustředěný na to, co se děje doopravdy kolem mě samotného.
Když pohlédnu zpátky na uplynulá léta, bilance mých zkušeností je neveselá. Když nepočítám pusu, kterou jsem v jedenácti dostal od o rok mladší kamarádky ještě v Giverny, či zasněné pohledy k našemu profesorovi lektvarů, je to bída bídná. Koneckonců... teď už začíná být pozdě na to, aby se u mě naplno projevilo vílí dědictví, jak se matka vždy obávala. Nemusím se tak bát, že si najdu blízké přátele či něco víc... abych pak všechny musel opustit a připojit se ke společenství, o kterém alespoň v knihách nedozvěděl jsem se nikdy nic dobrého.

Zatímco Alastor pustí se poblíž do verbování spolužáků k famfrpálu, u čehož být nemusím, rozhlédnu se kolem. Původně jsem mínil jít uklidnit se trochu do sovince či k jezeru... teď však vzpomněl jsem si, o čem jsem přemýšlel před odjezdem do školy, a zamířím za profesorkou McGonagallovou. Vyčkám, než domluví se s Erikou, než oslovím ji:
"Paní profesorko, mohl bych vás o něco požádat? Omlouvám se, že s tím přicházím v takovou chvíli, ale už od příjezdu jsem se chtěl zeptat, zda byste mi s něčím pomohla... rád bych zvládl zvěromagickou proměnu, ale nejsem si jist, zda-li to dokážu jen s pomocí knih a teorie," svěřím se váhavě. Koneckonců, může mě odkázat do patřičných mezí, že za takové příležitosti se to nehodí, či že nemá čas. Nejsem jedním z jejích lvů, a v přeměňování spíše lepší průměr, žádná hvězda...



 
Maureen Rott - 15. ledna 2017 14:59
1c394ea86ca9886161f46783a48bbd68d9jabsk8170.jpg

Kostel
Mrzimorští



Brumbál vstoupil do místnosti a to dávalo jasnou zelenou pro začátek celého ceremoniálu. Nejistě se ohlédnu po profesorce McGregor a hledám v jejích očích nějakou jistotu, že tohle všechno dopadne dobře. Otřesu se, když zazní první tóny klavíru a najednou mám pocit, že přihlásit se do sboru byl opravdu blbý nápad. Polije mě horko, protože vím, že hned první tóny patří především sopránům. Kdybych mohla, chytím Acai za ruku, ovšem všichni víme, jak to je. Proto nakonec jenom sepnu zpocené dlaně za zády a zavřu oči, snažíc se nemyslet na ty plné lavice před sebou. Na ty vyčkávající pohledy a napjaté oči.
A pak už ze mě jenom plyne jedna nota za druhou, překvapivě čisté. Ze začátku tiché, ale jak získávám na jistotě, čím dál silnější. Je to konečně něco, v čem jsem dobrá. Mohu uctít památku Jackie tím způsobem, při kterém nevypadám jako to největší nemehlo pod sluncem a za to jsem byla šťastná.
Celá atmosféra zpěvu na mě dopadla tak těžkou vahou, že se mi po tvářích projde pár osamělých slz. Zuřivě je však začnu stírat až po poslední notě, do té doby nechám slané stezičky být a se zavřenýma očima zpívám dál, co nejlépe umím.
Je konec, ale něco ten magický okamžik narušilo. Vidím dvě rozmazané postavy, nejdřív jednu a pak druhou, jak se řítí pryč z kostela. Musím si několikrát protřít oči, abych zjistila, že je to Sinestra a jako zamilované štěně se za ní vydal i Ryan. U Zmijozelské slečny bych to asi i pochopila, přeci jenom s Jackie žádný vztah pravděpodobně nenavázala, i když je to stejně dost neslušné. Trochu úcty k mrtvé osobě by nikdy nikoho nezabila, dokonce ani Zmijozelské ne. Ale Ryanova reakce mě překvapila a popravdě i dost zklamala. Sinestra tady bude i zítra, bude tady i pozítří a celý následující rok, ale Jackie už mezi námi není a tohle je jediná pořádná příležitost, jak se s ní rozloučit. Smutně nad tím zakývu hlavou, protože mě to skutečně vůči naší mrtvé kamarádce mrzí a vydám se ke zbytku Mrzimorských, kde se posadím do lavice, kde zrovna bude místo.
Brumbál na to očividně taky nehodlá reagovat a dá se do svého proslovu. Jestli jsem si myslela, že jsem svoje emoce ukočírovala, byla jsem na hodně velkém omylu. Jenom ten nekalý úprk byl takovým menším rozptýlením, které nyní pominulo. Skloním hlavu, zírajíc si na nohy a křečovitě se oběma rukama chytím lavice. S Jackie jsme si nebyly zrovna důvěrnými přítelkyněmi, neříkaly jsme si všemožná tajemství, neusínaly jsme s vědomím, že se na tu druhou těšíme. Občas jsme se společně zasmály nějakému tomu mému kousku, někdy jsme spolu prohodily pár slov. Je prostě hrozné, vzpomínat tady na tak mladou dívku, která měla ještě celý život před sebou. Představa, že nechybělo málo a mohli bychom uctívat hned dvě mladé osoby, mi vyvolá husí kůži.
Zrušení výuky na celý týden bylo jenom malou útěchou, leč z mé strany vcelku vítanou. Aspoň si stihnu dojet veškeré učebnice k předmětům, co jsem vyfasovala v knihovně. Napadne mě okamžitě. Když už nic jiného, tak mě pak nikdo nenachytá na teoretické stránce. S tou praxí všichni víme, jak to chodí.
Nejistě se podívám po ostatních, pokouším se přitom tvářit, jako kdyby se předtím nic nestalo. Ovšem zarudlé oči a nos mi k věrohodnosti zrovna dvakrát nepřidávají. Sleduji, jak se ostatní rozcházejí. Někdo už byl zase v normálním modu, jiní roztřesení podobně jako já. Snad se Coraline alespoň brzy uzdraví. I když kdoví, jak na tom bude, po tom všem… Přemýšlím nad osudem své nebohé spolukolejnice. Sama si nedokážu představit, jak bych asi mohla reagovat já. Vaše kamarádka umřela, ale vy jste zůstali naživu. Znovu se mi nahrnou slzy do očí a tak raději zatřesu hlavou ze strany na stranu, abych tyhle špatné myšlenky zahnala.
Sleduji, jak se postupem času začíná rozpadat i naše kolej. Sleduji Fabiho a tu dívku z Havraspáru a ohlédnu se na ostatní s otazníkem v očích. Sama nevím, do čeho rýpnout a tak vyčkávám, jestli náhodou někoho nenapadne nějaký zbožný plán, u kterého bychom se mohli nějak uvolnit. V opačném případě možná ještě chvíli v kostele zůstanu, pokud to není zakázané.
 
 
765 764 763 762 761 760 759 758 757 756 755 754 753 752 751 750 749 748 747 746 745 744 743 742 741 740 739 738 737 736 735 734 733 732 731 730 729 728 727 726 725 724 723 722 721 720 719 718 717 716 715 714 713 712 711 710 709 708 707 706 705 704 703 702 701 700 699 698 697 696 695 694 693 692 691 690 689 688 687 686 685 684 683 682 681 680 679 678 677 676 675 674 673 672 671 670 669 668 667 666 665 664 663 662 661 660 659 658 657 656 655 654 653 652 651 650 649 648 647 646 645 644 643 642 641 640 639 638 637 636 635 634 633 632 631 630 629 628 627 626 625 624 623 622 621 620 619 618 617 616 615 614 613 612 611 610 609 608 607 606 605 604 603 602 601 600 599 598 597 596 595 594 593 592 591 590 589 588 587 586 585 584 583 582 581 580 579 578 577 576 575 574 573 572 571 570 569 568 567 566 565 564 563 562 561 560 559 558 557 556 555 554 553 552 551 550 549 548 547 546 545 544 543 542 541 540 539 538 537 536 535 534 533 532 531 530 529 528 527 526 525524 523 522 521 520 519 518 517 516 515 514 513 512 511 510 509 508 507 506 505 504 503 502 501 500 499 498 497 496 495 494 493 492 491 490 489 488 487 486 485 484 483 482 481 480 479 478 477 476 475 474 473 472 471 470 469 468 467 466 465 464 463 462 461 460 459 458 457 456 455 454 453 452 451 450 449 448 447 446 445 444 443 442 441 440 439 438 437 436 435 434 433 432 431 430 429 428 427 426 425 424 423 422 421 420 419 418 417 416 415 414 413 412 411 410 409 408 407 406 405 404 403 402 401 400 399 398 397 396 395 394 393 392 391 390 389 388 387 386 385 384 383 382 381 380 379 378 377 376 375 374 373 372 371 370 369 368 367 366 365 364 363 362 361 360 359 358 357 356 355 354 353 352 351 350 349 348 347 346 345 344 343 342 341 340 339 338 337 336 335 334 333 332 331 330 329 328 327 326 325 324 323 322 321 320 319 318 317 316 315 314 313 312 311 310 309 308 307 306 305 304 303 302 301 300 299 298 297 296 295 294 293 292 291 290 289 288 287 286 285 284 283 282 281 280 279 278 277 276 275 274 273 272 271 270 269 268 267 266 265 264 263 262 261 260 259 258 257 256 255 254 253 252 251 250 249 248 247 246 245 244 243 242 241 240 239 238 237 236 235 234 233 232 231 230 229 228 227 226 225 224 223 222 221 220 219 218 217 216 215 214 213 212 211 210 209 208 207 206 205 204 203 202 201 200 199 198 197 196 195 194 193 192 191 190 189 188 187 186 185 184 183 182 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2020 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.96604919433594 sekund

na začátek stránky