| |||
Velká síň6. září Mirabel, okrajově SnapePohár jsem převzala, ale téměř okamžitě ho položila vedle sebe. "To nepomůže," zaskřehotala jsem znovu. Voda by mi ještě přitížila a já už teď měla co dělat, abych nezačala oddechovat s vytaženým jazykem jako uhnaný pes. Rozhodla jsem to proto zajíst a vzala si jarní rolku, která byla nejblíž. Neobtěžovala jsem se jí do ničeho namáčet, kor do wasabi, které se mi stále z mého talíře vysmívalo. Po chvíli cítím, že bolest přechází a utřu si z koutků očí slzy. "Pálivé je fajn, ale zase toho musí být přiměřeně," řeknu se smíchem Mirabel. V tu chvíli se objevil Snape, který se neobtěžoval ani otevřít pusu a napůl huby utrousit pozdrav. "Dobré poledne," pozdravím ho proto přehnaně vesele, abych do něj trochu rýpnula. Ale jestli s námi nechce mluvit, jeho chyba. Proto se otočím Mirabel. "Kde jsi pracovala před Bradavicemi?" zeptám se. Hodně profesorů mělo zajímavou praxi a já s nimi o tom ráda diskutovala. |
| |||
Společenská místnost -> Velká síň6. září Jack, pak všichni u havraspárského stoluSeděla jsem u krbu, když se ke mně přitočil Jack s otázkou, jestli chci jít na oběd. "Ano, prosím!" řekla jsem a v bříše mi jako na zavolání zakručelo. Zvedla jsem se z pohovky a následovala spolužáka do Velké síně. "Co asi bude k obědu?" pronesla jsem jen tak do éteru, když jsme vcházeli do Velké síně, a na vteřinu jsem se zarazila. Co to sakra je? U stolů byli žraloci, chobotnice a všemožné další potvory. Byla bych se otočila a vrátila se zpět do společenky, kdybych u našeho stolu nezahlédla spásné sushi. Sednu si naproti Jackovi a vezmu do rukou hůlky. Jím opatrně a sushi mi několikrát spadne, než ho konečně dostanu do pusy. No, tohle bude na dlouho. Zvednu pohled ve chvíli, kdy si Jack cpe do pusy chobotnici. "Fůůůj!" zašklebím se nad jeho výběrem. |
| |||
Velká síňPondělí, 6. září Mrzimorský stůlHned po tom, co zapiju všechny zbytky pražených moučných červů, popadnu skleničku. Zapít. Musím to pořádně zapít. Sotva si při hltání džusu stačím všimnout, že Fabian si do úst narval stejné množství toho hnusu. Mou pozornost přitáhne až ve chvíli, kdy celkem ve spěchu opouští náš stůl. „Měkkejš.“ S Pobaveným úšklebkem sleduji jeho úprk. A následně i Mau, která běží za ním. Jako by někdo u blití potřeboval asistenci. Vlasy nemá tak dlouhý, aby mu je mohla držet. Je to kluk. Pochybuju, že bude mít radost z toho, že ho hezká holka viděla vrhnout. „Včera toho vypil víc, než měl. Hádám, že mu to jídlo moc nesedlo.“ Zakřením se na Felixe. Ale při vzpomínce na to, jak Fabian včera řádil… musí mu být slušně blbě. Pro někoho, kdo není zvyklý pít, je to asi dost šok. Na druhou stranu Felix. Prohlédnu si havraspárského chlapce, co omotává kolem Jordyn jako liána. Ten kluk mi přijde věčně sjetej. Jako kdyby vůbec nevnímal, co se kolem něj děje. Hlavně, když se může po někom plazit. No… když to nejsem já, tak co bych se v tom šťourala, že jo. Pohledem sjedu na Jordyn a kobylku, kterou žmoulá v ruce. „Abys jí mohla ochutnat, tak jí musíš strčit do pusy.“ Podotknu povzbudivě jejím směrem. Snaží se do ní pohledem vypálit díru? Spolu s ní otvírám pusu a čekám, až tu kobylku konečně sní, ale dřív, než to stihne udělat, se objeví Cay. Nadechnu se, abych mu vynadala, že ruší zrovna v takovým momentu. Mohla jsem se pobavit tím, jak se bude Jordyn zvedá tvářit, až zjistí, jakej je to humus. Ale zarazím se. Z nějakého důvodu mi najednou přijde nemístné se do jejich hovoru mísit. Jen mlčky sleduji, jak se Jordyn zvedá a Cay jí odvádí ke zmijozelským. Pohled, který ve mně vyvolává smíšené pocity. Ani si mě nevšiml. Zhluboka se nadechnu a podívám se po lidech, co tu se mnou u stolu byli. Neujde mi, s jakým nadšením sleduje Noelle odcházející dvojici. Nějak nedokážu sdílet její veselí. Kolikrát už jsem něco podobného viděla, to se nedá spočítat. Ani nevím, zda chci vůbec vědět, jestli to tentokrát dopadne jako vždycky nebo se jí nějakým zázrakem povede… Mám takový pocit, že ať už to dopadne jakkoli, radost z toho mít nebudu. Co dělat? Doufat, že Jo skončí ublížená pro její vlastní dobro, nijak se do toho neplést a nechat Caye udělat, co dělá vždycky? Nebo doufat, že ho změní a bude mít happy end? A co já? Co potom bude se mnou… to se na ně mám potom dívat a tvářit se, že jim přeju jejich štěstí? Jako všichni ostatní? Čím to je, že na mě se nikdo takhle nedíval, když jsem se kolem něj motala. Že mě nikdo vážně nebral… „Upřímně… už jsem jedla mnohem lepší věci.“ Odfrknu si, když se opět zapojím do konverzace u stolu. Zachechtám se, když si Noe dost nahlas krkne. „Nah. To se stává i těm nejlepším.“ Mávnu nad tím rukou. Na ubrousek nasypu pár moučných červů, které pak zabalím a strčím do kapsy, abych je mohla vzít sovičce. Hádám, že vajíčko jí moc dlouho nevydrží. „No… jo hlásím se. Ale naše kolejní vedoucí mi narovinu řekla, že moc šancí nemám.“ Lehce se zamračím. S tím se nehodlám jen tak smířit. „Ale prej by tam ještě mohla být naděje. Musela jsem slíbit, že se budu teď nějakou dobu snažit. Víš… učit se, nedělat problémy a sekat latinu. Což teď s tou sovičkou nebude zrovna problém.“ Když se budu muset motat kolem ní, nebudu mít dost času myslet na cokoli jinýho. „Představ si! Dokonce jsem jí slíbila, že budu držet celibát! Neskutečný. Jestli jim ani tohle nebude stačit, tak už fakt nevim jako. Každopádně jsem teď pod dozorem. Jestli uvidí nějaký pokrok, tak to třeba ještě zváží.“ Co víc by chtěli jako doklad o tom, že to myslím smrtelně vážně? Nemám, co jiného bych teď dělala. A celibát taky nebude těžký dodržet. Pohled mi na malý moment sjede ke zmijozelskému stolu. Bez pokušení není hřích. Přát štěstí kamarádce na úkor vlastních pocitů… To se ode mě teď čeká? Je to normální postup? Nejsem ten typ osoby, co se tak nezištně rozdává. Nejsem si úplně jistá, jestli to zvládnu. Hej Cor, co bych měla dělat? „No a co u vás? Hlásí se někdo? Nějak si ani jednoho z vás neumim jako prefekta představit.“ Pohled mi padne hlavně na Felixe. Někdo, koho ostatní respektují a následují. Jo. On je určitě ten pravý. A Richard by měl určitě radost, kdyby se mu objevil v koupelnách. Sledoval ho, jak se svléká a čekal, až se sehne pro mýdlo… Ne. Některé věci si ani představovat nechci. Proto se soustředím na jídlo. Stejně jako Noe, i já si naberu sushi na talíř. Hned to první si vymáchám v zelené pastě. Doma jsme takové pasty dělali vždycky z ovoce. Avokádo bylo moje nejoblíbenější. Kdo by čekal, že zdejší skřítci ten recept taky znají. Strčím kousek do pusy a začnu spokojeně žvýkat. Ale čím déle mám sousto v puse, tím spíš zjišťuji, že tady něco nesedí. S mírnou panikou v očích se podívám na Noelle. To není avokádová omáčka! Držku mám v jednom ohni a co víc, pálí mě i dýchání. Jen pár vteřin se rozhoduji, jestli ten humus polknu nebo vyplivnu, přičemž mi do očí vyhrknou slzy. Nakonec všechno polknu a zuřivě se rozkašlu. „Co to kurva…“ chňapnu po skleničce a snažím se pálení zapít, což mi moc nepomáh |
| |||
Acai, Maureen, Fabian, Felix 6. září Proč se do všeho vrháš tak po hlavě? Tohle je fakt odporný! Když jsem výzvu přijímala a do pusy si hrdinně strkala tarantuli, na ty chlupy jsem vůbec nemyslela. Uvědomila jsem si to až ve chvíli, kdy bylo příliš pozdě. Málem jsem se začala dusit. Byl to fakt humus. Nechápala jsem, jak to někde můžou považovat za lahůdku. Doma jsem ale jedla spoustu hnusů, prasečích vnitřností nevyjímaje, takže jsem jen zadržela dech a co nejrychleji vše sežvýkala a spolkla. V puse mi zůstala odporná pachuť. Mé oči putují na talíř, kde se krčí druhá tarantule. Popadnu sklenici dýňového džusu a tu hnusotu zapiju, než si do pusy strčím tarantuli. Dávicí reflex tam sice je, ale stihnu ji polknout dřív, než se projeví. Další dávka džusu. "V žádným případě to nezkoušejte. Ble! Jak tohle může někdo jíst? Tohle je hnus i na mě." Chudák Felix se radši rozhodl schovávat u Jordy. Nedivím se mu. Na Acainu poznámku jen přikývnu a chtě nechtě se rozesměju. "Nebo pobleju. Alespoň budete vědět, kde mě dneska večer hledat." Sleduju, jak se do výzvy přidává jak Acai, tak i Mau. A pak to zkusí i Fab. Bohužel to nedopadlo tak, jak by si představoval. V blesku je pryč. Na ten jeho žaludek to musela být silná káva. "Nic si z toho nedělej, Mau. Není to tvoje chyba! Znáš kluky - nechtěj nikdy zůstat pozadu." Vydala bych se za Fabem sama, ale už za ním vyrazila Mau. Naštěstí pro mě. Nevím, jestli bych dokázala udržet žaludek v případě, že bych viděla nebo slyšela zvracet někoho jiného. Pavoučkům v mém žaludku by se to asi nelíbilo. Po Fabiho odchodu se u nás objevil Caylus od Zmijozelských. Zvědavě sleduju, jak si odtáhne Jordyn k jejich stolu. Netušila jsem, že spolu chodí. Bomba! Že by se Hadí playboy konečně usadil? Jordyn je jednička! Určitě mu hodně popletla hlavu a on se do ní zamiloval. Romantické! Málem jsem nadšením vypískla, když jsem sledovala, jak Jordyn odchází. Musím si nějak zjistit, co jsou oba za znamení, abych omrkla, co je na jejich kompatibilitě pravdy. Cayluse jsem s jeho stylem chování tipovala na nějakého blížence nebo štíra. Mrzimorský stůl osiřel. Zůstala jsem tu pouze já, Felix a Acai. S úsměvem jsem pokrčila rameny a strčila si do pusy hrstku kobylek. S chroupáním jsem je zapila vodou. Byly daleko lepší než jsem čekala. Alespoň po těch tarantulích. Ještě pár červíků... "Vlastně to není tak špatné. Ale zlatý sushi!" Pohladila jsem Felixe soucitně po rameni. "Neboj, už končím! Nechci skončit jako Fab." Natahovala jsem se zrovna pro sushi, když mi z pusy uniklo říhnutí. Zrudla jsem a nervózně se zasmála. "Pardon!" Na talíř jsem si nandala od každého druhu trochu a popadla jsem hůlky. Díky svým nevlastním sestrám jsem tohle umění docela ovládala, i když jsem tuhle pochoutku radši jedla holýma rukama. "Slyšela jsem, že u vás taky máte konkurz na prefekta, Acai. Hlásíš se?" Zvědavě jsem na kamarádku pohlédla. Nechtěla jsem, aby řeč stála. Moc mrzimorských tu zatím nebylo, takže byla velká pravděpodobnost, že se k nám zbytek připojí. K našemu stolu se mi přesouvat nechtělo. Každý pohyb navíc by mohl znamenat, že se pavoučci rozhodnou opustit bezpečné místo v mém břiše. A to by byl pěkný trapas. |
| |||
Hlavní síň Pondělí 6. září Zmijozelský stůl, Jordyn, Alastor S narůstajícím zoufalstvím se dál přehrabuji v misce pražených tarantulí, kde se marně snažím najít svého osminohého mazlíčka. K mé smůle jsou všichni pavouci černí jako bota, tudíž není možné je od sebe jakkoliv rozlišit. Jak mám teď sakra poznat, který z nich je Pája? „Nemohl skončit takhle, nevěřím tomu.“ zamumlám si spíš pro sebe, nepřestávajíc sklípkana hledat. „Ne, to není on.“ vyvedu z omylu Sinestru, která na jednoho z pavouků právě ukazuje prstem. „Pája je oranžovo-černý.“ poučím jí a odsunu mísu od sebe. Ať se snažím jak chci, Páju nikde nevidím. Je dost možné, že je v bezpečí svého terárka a já tu jen zbytečně plaším, každopádně má Richard pravdu v tom, že bych si měl na své mazlíčky dávat větší pozor. „Jo, to je asi fakt. Hned po obědě ho půjdu zkontrolovat.“ přikývnu, aniž bych se na něj podíval. Mou pozornost zaujme něco jiného a to Jordyn, chytající mě za paži. „Promiň, ma chérie, už se budu věnovat jen tobě.“ ujistím jí s úsměvem, přičemž loktem odsunu talíř červů. „Na kalorie sere pes, chci se pořádně najíst.“ ušklíbnu se. „Vykašli se na ostatní a vezmi si cokoliv jen chceš. Žádné upejpání, ano?“ povzbudivě na Jordyn mrknu a jemně jí pod stolem stisknu dlaň. Netrvá dlouho a přichází Mr. Black, do kterého jsem předtím málem vrazil. Jen co se usadí, začne zpovídat Richarda. Jeho plky mi jdou jedním uchem tam, druhým ven, jenže když zmíní famfrpál, zpozorním. „Ty chceš do týmu?“ pozvednu obočí. Jestli má při lítání takové reakce jako měl před chvílí tady, tak to chraň bůh. Ani bych se nedivil, kdyby uprostřed zápasu zastavil koště a zasněně zíral kamsi do tribun. Na druhou stranu by mohla být legrace sledovat potlouky, jak se strefují do černého. Doslova. „Tak to zkus odražeče.“ poradím mu. Ať už umí nebo neumí hrát, nikdo nemůže být horší než Calvin. „Ten náš je totiž úplně k hovnu.“ zaškaredím se. Zamračený výraz mi naštěstí nezůstane dlouho. Náladu mi ihned zlepšuje přicházející Regina s Deirdre v závěsu. „Dobré odpoledne i tobě, hraběnko.“ oplatím jí zdvořilý pozdrav. „Jak dopadl zbytek tréninku?“ zeptám se s neskrývaným zájmem. Rád bych věděl, jak si v době mé nepřítomnosti vedla. „Máme teď celý týden volno, tak mě napadlo, jestli si někdy nejít zase zatrénovat. Tedy pokud tě po dnešku nepřešla chuť.“ Tázavě na ní pohlédnu. Rád bych jí vynahradil to, že jsem se jí dnes nemohl pořádně věnovat. „Přijdeš se na nás podívat, ptáčátko?“ Se zářivým úsměvem se otočím k Jordyn. „Podpora mé přítelkyně pro mě hodně znamená.“ S těmito slovy si ze stolu vezmu lžíci a naberu s ní polívku, kterou měla doteď Jo před sebou. „Otevři pusu.“ zavelím a přiblížím příbor k jejím ústům. „Dobrý, co?“ zazubím se. „Hm, dal bych si ještě něco…“ rozhlédnu se po stole, kde mi padnou do oka rýžové koláčky. Jeden z nich podám Jordyn a druhý sním sám. „Nechutná to špatně, ne?“ zamrmlám s plnou pusou, přičemž přemýšlím, k čemu neznámou chuť přirovnat. Z mého rozjímání mě vyruší až hlas Dee. „Plán… Jaký?“ S pohledem na Alastora mi dojde, o čem mluví. „Jo, už vím. Ne, neřekl. Tak počkej.“ Rychle si do pusy narvu další koláček a otočím se k mé vyvolené. „Lásko,“ začnu k ní mluvit mezi přežvykováním „Chtěla bys jít se mnou, Dee a jejím klukem na dvojrande?“ Mně samotnému to připadá jako blbost, ale holkám se tyhle věci nejspíš líbí a jestli to na Jordyn udělá dojem, pak tu chvíli ve společnosti toho havraspárskýho nerda nějak přežiju. Dokud to není čokoš, tak skousnu cokoliv. „Deirdre je moje dobrá kamarádka.“ A milenka k tomu. O tom ale nikdo neví a vědět nebude. „Chtěl bych, abys s ní vycházela.“ Půjčovat oblečení si mezi sebou asi nebudou, ale co na tom záleží. Obě mají něco do sebe. „Co se jít po obědě někam projít?“ navrhnu, pohledem sjíždíc Jordyn do výstřihu, na který zůstávám několik sekund zírat. Následkem toho se úplně ztratím ve vlastní představivost, takže stěží postřehnu přicházejícího Wolframa. Ostatně, nevidím na tom nic špatného. Proč bych měl probůh civět na něj, když vedle mě sedí holka s největšíma vnadama na škole? |
doba vygenerování stránky: 0.8476300239563 sekund