| |||
Velká síň 6. září, Pondělí Cass,Runa, Alastor, Kayla, Christina Zmínky o tom, že Runa hraje taky na kytaru, se chytím a nadšeně řeknu "Vážně? Tak to bychom mohli někdy něco dát dohromady! Budeme na to mít celý týden!" řeknu nadšeně. "Tak kdy máš čas? Tedy jestli bys o to vůbec stála." Počkám na odpověď a pak se moc do diskuze nezapojuji. Jen pozoruji, jak se havraspárský stůl plní a začínám si připadat trochu nesvůj, ale neodcházím, když jsem si tu našel příjemnou společnost. Když se objeví asijská kuchyně, jsem nemile překvapený, nemám experimenty v lásce. Zašklebím se a snažím se vybíravě si nandat nějakou porci smažených nudlí bez rybího masa, které nesnáším. "Tak, dobrou chuť," pronesu sarkasticky pro sebe a dám se do jídla. |
| |||
Hlavní síň 6. září Bohužel, mé modlitby vyslyšeny nebyly a tak mi nezbývá nic jiného než sledovat, jak se Christina ladně zvedá od stolu Havraspárských a míří k nám. V nitru se přitom obrním hezkými vzpomínkami z nedávné minulosti a překvapivě vykouzlím na rtech i jemný úsměv, když si dosedává naproti nám. “Dobrou chuť, Christino.“ I přes jakékoliv nesympatie, které mezi sebou sdílíme, jsem se nikdy nepustila té škrobené zdvořilosti, kterou jsem byla pověstná. Po zbytku času, co sedíme u stolu jenom ve třech a Christina je sice nadšená ze všech těch dobrot, ale přitom pořád jenom mluví, si všímám výmluvně svého jídla a nechávám Richarda, aby každou její větu odpálkoval po svém. U našeho stolu se zastaví i profesorka Weaver, která povolává lorda do skleníků. Ne, že by mě to těšilo, ale předpokládám, že jsem si dnešním dopolednem na nějakou dobu zase vybrala všechen jeho čas, který byl ochoten do mé osoby investovat. Hned po ní přichází Sinestra, kterou stihnu pozdravit těsně předtím, než začne spílat nad dnešním výběrem. Nenamáhám se ani reagovat, protože zahlédnu další dva, kteří míří k našemu stolu. Byl to Caylus a přiváděl s sebou mrzimorskou dívku, která je poněkud prostornějšího charakteru. “Ahoj vy dva.“ Automaticky povytáhnu koutky vzhůru. Zběžně ji přejedu zkoumavým pohledem a pak pohlédnu zpátky na playboye. Je pravda, že byl vždycky tak trochu úchyl, jako kdyby potřeboval vyzkoušet všechny extrémy světa. Nevím, co ho uspokojovalo na krocení divoženek a osobním kaučování oplácanějších dívek, ale nakonec pokud se nechají… Překvapeně pozvednu obočí nad jeho reakcí. Caylus byl ten typ chlapce, který se uměl povrchově chovat jako gentleman, ale jakmile upoutala jeho pohled jakákoliv jiná kravina, měnil se v bezohledného hulváta, kterého bylo všude slyšet. Jordyn se zdála ale moc poblázněná na to, aby si uvědomila, že ji vlastně ani neuvedl u stolu, což by se rozhodně mělo a co hůř, vyměnil ji za misku pavouků, v které se hystericky přehraboval. To Richard je dokonalý gentleman, samozřejmě. Sinestra s lordem si nevybrali pro návštěvu zrovna vhodné téma, což mi připadá trochu zbytečné. Nakonec Caylus si ji přeje mít zde, tak bychom to měli respektovat a snažit se udržet nějakou normální konverzaci. Možná bych ji i podpořila, ale seděla jsem vedle Richarda, před kterým jsem si nedovolila ani hlesnout o něčem, co by se mu protivilo. Nakonec oplácaná blondýnka vypadá, jako kdyby si to ani moc nebrala k srdci. Její snaha zavtipkovat byla rozkošná, ale nepředpokládám, že by to tady kromě Cayluse někdo opravdu ocenil. Pobaveně sleduji Sinestru, jak k Milovníkovi přisunuje jednu z těch osminohých smaženin se slovy, že by to mohl být Pája. Jordyn se ho snaží umírnit, nejsem si ale jistá, že se to úplně sejde s úspěchem. Vzápětí je k našemu stolu přivolán někdo nový, kdo se k nám blížil se sebejistým úsměvem a lehkým krokem. Nemusím se namáhat s představováním, Sinestra to udělá za nás za všechny. “Taky mě těší.“ Potřásla bych si s ním rukou, jak se sluší a patří, ale vypadá to, že černošský chlapec si na formality zrovna dvakrát nepotrpí, takže to nakonec přejdu jenom s úsměvem. Má drahá spolužačka přitom vynechává Jordyn, která klopí oči k zemi, to už ale přichází Regina a zachraňuje situaci. S radostně zvednutými koutky jí opáčím dobrého odpoledne. Zdála se jako neutrálním bodem celé téhle skvadry, což bylo vítanou změnou. Věnuji oplácané Mrzimorce povzbudivý úsměv a sama přitom ujídám ze svého talíře, naslouchajíc rozhovoru mezi Richardem a tím nováčkem ohledně famfrpálu. Ne, že by mě tahle záležitost nějak brala, ale nikdy si nenechám ujít šanci slyšet lordův hlas. K uším mi dopluje otázka na předchozí místo pobytu, která vyšla ze rtů Jordyn. “A proč ta změna?“ Dodám vzápětí, abychom si ušetřili čas se sáhodlouhou zpovědí. Koutky mi přitom vyletí vzhůru ve zdvořilém úsměvu, doprovázeny zvědavým pohledem. Ve vyslýchání nás ale vyruší Deirdre, kterou zrovna tak přivítám a s lehce udiveným pohledem věnuji onen pozdrav i Alastorovi. Na můj vkus už tu bylo moc lidí, hlavně rušivých cizích elementů. Měla jsem podezření, že Richard z toho nebude zrovna dvakrát nadšený, což je hrozná škoda, po tom dopoledni, co jsme spolu prožili, si mohl udržet dobrou náladu alespoň o trošičku déle. Naše drahá zlatovláska poletovala kolem stolu a nezapomněla přitom obdařit nového člena naší koleje svou nemístnou pozorností. Začínala jsem se ve všech těch rozhovorech a narážkách ztrácet, proto nakonec jenom v poklidu dojídám svůj oběd a sleduji dění, především okolo Richarda. Akorát pozdravím Wolframa, snad posledního člena našeho stolu. Samozřejmě přidá pár rasistických narážek do vínku, snad bude mít Blagden dostatečnou rozvahu a klid se s tím vyrovnat. Jsou prostě takoví a nikdo s tím nic nenadělá, svým způsobem jsou ale pořád fajn. Raději odvrátím pohled od problému s rasovou nesnášenlivostí a jemně se usměji na hraběnku. “Jak šel trénink, Regino?“ |
| |||
Pondělí, 6. září 7. patro → Hlavní síň Don't take yourself so seriously, no one else does ○ "Barevná" směs u Zmijozelského stolu Rychlým krokem scházím schody a pozorně se dívám pod nohy. Zvyku se nezbavím a pokaždé, když po nich musím šlapat, přemýšlím, proč ksakru vůbec existují, jako by v Bradavicích nebylo spousty jiných možností k tragickému úmrtí. Nevěděl jsem, jestli mám pochybovat o inteligenci jednoho z nejmocnějších kouzelníků všech dob, a nebo prostě tiše přijmout fakt, že to je skrytý sadistický zmetek. Začínám pochybovat, že se od Voldemorta až tak moc liší. Když jsem konečně sešel velké schodiště, zpomalil jsem krok, dokud jsem se úplně nezastavil a párkrát nevydechl. Znovu jsem se podíval na hodinky, abych zkontroloval čas. Nejspíš to v následující době budu dělat častěji. Již pomalejším krokem jsem vstoupil do Hlavní síně, kde se již 'podávaly' obědy. Rozhlédl jsem se po té bandě hormonálních tupců a na tvář nahodil milý úsměv. 'Proč to vlastně dělám?' Nevěděl jsem, proč se stále mile usmívám, když mi jsou stejně skoro všichni ukradení. Možná mi přišlo komické, jak se Dominik rozhodl spáchat tragické úmrtí svým vlastním způsobem. I když ne příliš důstojným. No, každopádně jsem měl celkem dobrou náladu, tak jsem se usmíval dál. Aspoň prozatím. Ke zmijozelskému stolu jsem přicházel zrovna tehdy, když tam Dei osahávala rameno nějaké opici. Z jejího štítění jsem pochopil, že nejspíš nechce, ať se na ni přesunou blechy. „Zdravím.“ přátelsky povím a pohledem přejedu víceméně všechny lidi a toho negra vedle kterého se i nakonec usadím. „Aysha ti nestačila, tak sis pořídila nového mazlíčka?“ Povím směrem k Sin, když už byla tak blízko. Dalo si všimnout, že má náš zmijozelský znak, takže bude nejspíše nový. Někoho, jako je on, bych pravděpodobně nepřehlédl, ať už by byl v jakémkoli ročníku. Víc mě spíš fascinovalo, co tu dělá Jordyn. To už snad ty mrzimorské nevyháníme, nebo co? Vzpomněl jsem si na to, jak jsme se mile zbavili Isaaca. Ale jak už bylo zmíněno, měl jsem dobrou náladu a navíc pokud tu byla s Caylusem, tak nakonec stejně skončí mnohem hůř, než kdyby jí odsud někdo vyhnal. „Vidím, že tu dnes máme mimokolejní návštěvy. To bych si měl rychle něco vybrat, aby na mě něco zbylo.“ Ani jsem se na ty dva labužníky jídel dívat nemusel a místo toho svůj pohled věnoval tmavšímu studentovi. „Ale ty zase moc jíst asi nebudeš, ať se cítíš jako doma, co?“ trochu do něj drknu a víc si ho nevšímám. Vezmu si misku s rýží a přitáhnu si talířky s praženým tofu, kuřecím masem a malou misku s pikantnější omáčkou. „Nedělali ti prváci při seřazování potíže, Richarde?“ zeptám se ho klasicky spíš se zvyku, než kdyby mě to skutečně zajímalo, a taky bylo vhodnější říct i něco jiného, než narážky na ostatní u stolu. Vzal jsem si hůlky a podíval, jak s tím bojují ostatní. Naštěstí jsem byl na ně zvyklý z restaurací v mudlovském světě, ale pochybuji, že takových je tu hodně. Můj pohled nakonec skončí zase na Sin, která s tím má pravděpodobně největší problém. „Chceš je nechat očarovat, ať se můžeš v poklidu najíst těch...“ nakoukl jsem, co tam má a znechuceně se zašklebil, čemuž také odpovídal můj následný tón naplněný zdráhavým odporem. „ ...těch 'chutně' vypadajících červů, kteří jsou pravděpodobně osmahnutí jen na povrchu, aby se už nemohli chaoticky kroutit?“ Nechápu, jak si mohla zrovna ona něco takového vybrat. Asi je vážně v posledních dnech nějaká divná. Že by jí ty kecy o těhuli vlezly na mozek? |
| |||
Velká síň6. září, poledne MirabelZrovna mám v puse sushi s kiwi, když mi Mirabel položí otázku. Naštěstí jsem v rychlém polykání sushi zběhlá ještě ze své rodné země, kde když nebyla páteční večeře sushi, tak jsem byla otrávená a můj manžel musel chodit po našem domě po špičkách. "Jen sushi. Ale vždycky jsem chtěla zkusit pražené kobylky," řeknu a skoro ukážu hůlkami na misku s hmyzem, než si uvědomím, jak neslušné to je, a včas se zarazím. Ze svého talíře zvednu hůlkami nigiri, ale protože se dívám na Mirabel a chystám se něco říct, nigiri mi z hůlek spadne přímo do wasabi. Ups. No, žíjeme jen jednou? Nebo jak to jinak mám zaobalit? Rozhodně nebudu plýtvat nigiri. Odvážně si strčím nigir do pusy a téměř okamžitě cítím, jak mi začínají slzet oči. "Hlavně opatrně s wasabi, je to pálivé," zaskřehotám tiše směrem k Mirabel. |
| |||
Hřiště-->Společenská místnost-->Velká síňZmijozelský stůl, Havraspárský stůlPo 6.9. ,,Nevím, co se stalo a proto nechci dělat závěry. Možné to je, ale… prostě… no… zkusím na to přijít,“ odpovím Dee. Cestou z hřiště jsem odpověděl Dominikovi na dotaz ohledně potlouků. ,,Mám dojem, že to nebyl nikdo z hráčů. Když jsem se naposledy koukl na bednu, už byli všichni ve vzduchu a potlouky na místě. Navíc ten potlouk, co po mě šel, byl podle mě očarovaný. Pořád mě sledoval a nepřestal útočit, i když jsem byl na zemi, to normálně nemá.“ Ve velké síni jsem se nestačil se spolužáky ani zapovídat a už tu byla Dee. Okamžitě mi vykouzlí úsměv na rtech a taktéž jí obejmu. Decentně jí políbím a usměji se ještě víc, když mě kousne do ucha. Doopravdy nechápu své štěstí, že jsme spolu a o to víc jsem šťastnější teď, když se chce usmířit. ,,Taky se nechci hádat. Dnes máme mnohem lepší plány, ale zítra bychom mohli zajít do knihovny a trochu zapátrat.“ Odkývnu Dee, že půjdeme za jejími přáteli, ale trochu znervózním, když takto okatě čaruje ve velké síni. Pokusím se dělat, jakoby se nic nestalo, a vyrazím jí po boku směrem ke zmijozelskému stolu. ,,Opravdu si myslím, že jeden z těch potlouků byl očarovaný. A kouzla zanechávají stopy. Možná se nám podaří odhalit sesílatele. Ale je to hodně pokročilá magie,“ dodám cestou. Když dorazíme ke stolu zmijozelské koleje, malinko znervózním, když se ukáže, že mám sedět vedle Christiny. Minule na mě byla tak nepříjemná, že mám trochu strach, že se do mě znova opře. Chvilku váhám, ale vím, že to stojí za to. Udělat na Dee dojem, že dokážu jakž takž vycházet s jejími přáteli je pro mě důležité. Povzbuzující je pro mě přítomnost dívky v mrzimorském hábitu, o které si správně domyslím, že je to ona Jordyn, se kterou bychom měli jít odpoledne na to dvojrande. ,,Ahoj,“ pozdravím přítomné a sednu si konečně na místo, které mi Dee vybrala. Občas se na Dee usměji, a všimnu si, že ona dělá to samé. Raději se však do rozhovorů u stolu nepřipojuji, když nejsem tázán. Stále mám Zmijozel za kolej smetánky, kam se i přes postavení rodiny z otcovy strany zkrátka nehodím. Ono taky srovnávat lordy v kouzelnickém světě a ve světě mudlů asi moc nejde. To, jak začne Dee na Blagdena mi sice přijde malinko podivné, ale nikdy jsem ho neviděl, takže moc netuším, jak to mají. Ale má zmijozelský hábit… proč by měl sedět jinde? No, raději se věnuji čínským nudlím, které pojídám jako správný Evropan vidličkou. O něco více zpozorním, když se Dee vyptává Caye na naše dvojrande. |
| |||
Ihrisko -> Sprchy -> Spoločenka -> Veľká sieň Deidre, Alastor a všetci pri bystrohlavskom stole Dorážačky sa nám úspešne podarilo zamknúť. A tým to haslo. Alastorovi zrejme nečakaná naháňačka zkazila náladu. Alebo to bolo niečo iné? Mňa také niečo nevytočí, takže by som pokojne trénoval ďalej. Keďže však všetci vyzerali nervózny, navyše som bol trochu ubolený, povedal som si, že sa poddám. "Kto vlastne vypustil dorážačky? Mohli ste nás aspoň upozorniť. Nechýbalo veľa a mal by som ešte krivší nos ako doteraz." Na moje prekvapenie mi poďakuje okoloidúca Deidre. Odpoviem jej úsmevom, pretože to ona ma zachránila pred headshotom. Keď odložíme náčinie naspäť, vydáme sa k hradu. Zamierim si to najprv do spŕch, pretože som celý od hliny. Po poriadnej teplej sprche si ešte zájdem do spočenky odložiť si tréningové veci a hurá na obed. Ešte som v spoločenke pozval na obed aj bratranca Jacka, ten však nebol hladný, tak som ho tam nechal čítať knihu. Tento deň je čím ďalej, nezvyčajnejší... Pomyslím sa pri pohľade na stoly, zatiaľ čo kráčam k našim. Tam sa usadím a začnem si vyberať. Keďže mám mlsný jazýček, povyberám si na tanier trochu zo všetkého. Úplne všetkého. "Už som v Thajsku jedol chrobáky a v Nórsku z kontajnera. Mňa už neprekvapí nič..." Usmejem sa a s chuťou zahryznem do tarantuly. Na moje prekvapenie ma však chuť tarantule natoľko prekvapila, že mi zabehlo a celý červený som začal kašľať. |
| |||
Alastor , Jordyn, Regina, Blagden a ostatní zmíněn u zmijozelského stolu 6. září Zamračím se. Alabastr si zřejmě myslí, že ze mě bude dělat idiota. Kdo jiný by to udělal? Regina? Přistoupím k němu blíž a našpulím rty. "Myslíš si, že by to svedla Regina? Nemyslím si. Pokud vím, tak jediný, kdo sem měl přístup, byl Tristan nebo Marián." O Richardovi ani Helen jsem se nezmínila, jelikož by bylo absurdní, aby náš prefekt mrzačil vlastní tým, ještě s nováčkem na koštěti. Sedělo by mi to spíš na někoho z Nebelvíru, ale nikdo tu nebyl. Ne že bych tedy sledovala události na zemi... "A jsem v pořádku, pokud by tě to zajímalo. Jen mě bolí rameno..." Nakrčím obočí. "Ale tebe to vlastně nezajímá, pravda." Otočím se a vyšvihnu se na koště a doletím za Reginou, které se zeptám, jestli je v pořádku. Vypadá to, že ji nic není, a tak s ní sletím až dolů. "Něco tu nehraje. Krimmer se sice brání, ale nedivila bych se, kdyby v tom měl prsty někdo od nich. Určitě se jim nelíbí, že je v poháru doháníme." To musí být ono! Na její návrh jen přikývnu a pousměju se. Alastorovo rozloučení ignoruju. Co je to za přítele, aby nechal svoji holku trpět a ani se nezajímal o to, jestli je zraněná? Co kdybych skončila na vozejku jako Reece? Williamovi by to bylo taky jedno... "No jasně, jdeme. Cítím ten pot úplně všude... Ruka... bude v pohodě. Jenom trochu brní." Následuji svoji kamarádku až na kolej. Nechám ji, aby mě svlékla a oblékla do saténového župánku. Mít takovou kamarádku je občas velká výhoda. "To víš, že můžeš. Ty vždycky." Věnovala jsem ji mírný úsměv. "Děkuju, Regi. Nevím, co bych si bez tebe počala." Objetí jsem ji opatrně oplatila. "Můžeme." Ve sprchách jsme moc času nestrávily, za což jsem byla vážně ráda. Měla jsem obrovský hlad. Doufala jsem, že nám připravili nějaké dobroty, které by zasytily můj prázdný žaludek. Regina mi pomohla i do uniformy, kterou vytáhla ze své kouzelné kabelky. Nalíčila mě a věnovala mi jednu ze svých Prada kabelek. "No páni. Nádherná. Děkuju, Regi." Cítila jsem se dobře. Dokonce ani nebyly vidět kruhy pod očima, což byl pokrok. Popadla jsem kabelku a s Regi po boku jsem vyrazila do Velké síně. Regina ihned vyrazila k našemu stolu, já to ale vzala oklikou. Nejdříve jsem s mírnou nelibostí zamířila ke stolů nebelvírských vagabundů. Zahlédla jsem Marii, ke které jsem rázným krokem zamířila. Pozdravila jsem a rovnou ji sdělila naše společné plány a aktivity, které jsem si pro nás na další dny připravila. Při některých tam byl i Alabastr, v jiných už ne. Chtěla jsem svoji nejlepší kamarádku dostat přesně na to místo, kam jsem chtěla. Věděla jsem, že se ji líbím. To mi bylo jasné už od té doby, než jsme šly za Gogou. Navíc mi byla zavázaná za všechno to oblečení, které jsem ji koupila. I když nerada, naplánovala jsem nám i několik ranních výběhů. Neběhala jsem, ale pokud měla Mařena něco shodit, musela jsem se obětovat. A určitě mi to i prospěje. Váhala jsem, jestli nezařadit i procházku s Reecem, o tom jsem se ale chtěla ještě poradit s Alastorem. Ostatních nebelvířanů jsem si nevšímala. Pozvala bych svoji BFF k našemu stolu, ale nechtěla jsem ji vystavovat stejnému ponížení jako před tím s Williamem. Od toho jsem měla jinou oběť. Sebevědomě jsem zamířila rovnou k havraspárským. Sice jsem na Alastora pořád byla naštvaná, ale pokud šlo o muže, musela jsem hodně slevit. Jejich mozek evidentně nedokázal pochopit ten náš. A tak jsem to byla vždycky já, kdo musel ustupovat nebo lichotit nabubřelému mužskému egu. I když se Alastor tvářil jako kdovíjaký šprt, který celý den ležel v knížkách, ve výsledku byl stejný jako ostatní. Překvapilo mě, když jsem tam uviděla Barču. Asi zatoužila po nových kamarádkách. Kritickým pohledem jsem pohlédla na její společnice. Cassandru bych ještě pochopila, ale Kjeldovou? Vážně? A ta emo Kovalina tu dělala co? Už ji v Nebelvíru nikdo nechtěl? Ani ty incesťáci? "Ahoj holky! Čau Seyi!" Pozdravila jsem je všechny. Ze slušnosti. Obešla jsem stůl a dřepla si vedle Ala, kterého jsem objala zezadu kolem hrudi a položila jsem si bradu na jeho rameno. "Přišla jsem vám ho unést. Snad vám to nevadí!" Nevinně jsem se na ně usmála a políbila Ala na tvář a nevinně ho kousla do ucha. "Promiň... za to před tím. Měl jsi pravdu, byla to hloupost. Nechci se hádat." Šeptala jsem, aby nás nikdo neslyšel. "Jordyn je s Cayem u nás, tak by bylo fajn, abychom se rovnou domluvili, ne? Už se toho dvojrande nemůžu dočkat!" Přitiskla jsem se k němu, aby ucítil můj parfém. Nehodlala jsem nijak vyjednávat. Byla to hotová věc. Nekompromisně jsem ho popadla za ruku, drze se usmála a vytáhla ho na nohy. Jeho večeři jsem Wingardiem Leviosa vynesla do vzduchu a oba dva odtáhla k našemu stolu. "Ahoj lidi!" Zamávala jsem. Alovo jídlo jsem nechala dopadnout vedle toho Christinina na místo, kde se měl posadit. Nechala jsem ho na místě a zamířila na místo naproti němu, vedle Heleny. Přitom jsem se spiklenecky usmála na Richarda. Všeříkající pohled. Dosud jsem moc nevnímala, co to vlastně na stolech máme. Zakručelo mi v břiše. To, co jsem viděla, se mi ani trochu nelíbilo. Ryby by mi ani tak nevadily, ale.... tarantule? S viditelným zhnusením jsem zamířila na své místo. Zaujal mě černoch sedící vedle Sinestry. Netušila jsem, co tu dělá. Zřejmě si spletl stůl. Jeho sestra přece seděla u mrzimorských! Bylo mou povinností ho o tom informovat. Asi byl jen zmatený... Zmatený nebo nový, protože jsem ho tu nikdy neviděla. Zrovna jeho bych si určitě pamatovala. Poklepala jsem Blagdenovi na rameno, i když mě to stálo značné přemáhání. Co když měl mor? "Um... ahoj. Nechci rušit nebo tak... ale asi jsi u špatného stolu! Acai sedí u mrzimorských, támhle..." Ukázala jsem na stůl žlutých, kde seděla Acai, Noelle a Felix. "Ty budeš její starší brácha, že? Já jsem Deirdre. Ahoj Jordyn!" Usmála jsem se, pozdravila Caylusovu novou přítelkyni a vrátila jsem se na místo vedle Helen. S povzdechem jsem si nandala od každého trochu, brouky jsem ale úspěšně vynechávala. Pustila jsem se hladově do jídla. Od Alastora jsem nemohla čekat, že by mě krmil jako Patrick, a tak jsem to raději udělala sama. Sem tam jsem se na Ala usmála a se zájmem poslouchala ostatní. "Už jsi řekl Jordyn o našem plánu, Cayi?" Natočila jsem hlavu na stranu a čekala na Princovu odpověď. |
| |||
Hlavní síň - mrzimorský stůl → poté zmijozelský Mrzimorští, zmijozelští 6. září ,,Cože?" Vyhrknu zděšeně a s vykulenýma očima se zadívám do mísy s kobylkama, když mi je oznámeno, že to skutečně jsou pravé kobylky. ,,Proboha." Chytnu se za srdce a se zhrozeným výrazem se rozhlížím po stole. Noelle si právě do pusy cpala nějaké osminohé cosy. Namířím na ni rozklepaný prst. ,,To...to... to je pavouk? Opravdový pavouk?" Cítím jak mě polévá horko a nemám daleko k mdlobám. Do toho se přidá i Acai a nabere do pusy rovnou celou hrst červů! Nevěřícně na obě zírám. ,,Tak - tak jaké to je?" Zeptám se jich tichým, stále zaskočeným hlasem. V jiných kulturách se tohle jí naprosto běžně a nerada bych někoho urazila, ale pro mě nejsou tarantule ani kobylky na denním jídelníčku. ,,No.. ano odeslali." odpovím mezitím bratrovi, který se mě ptal na dopis. ,,Myslím, že sova by nějakou svačinku uvítala, ale myslíš by ji chutnaly pra-" v tu chvíli se do všeho zapojuje i Fabian. Dnes to vypadá, že se toho zaskočeného výrazu nezbavím. Odkdy se můj bratr, můj Fabian zapojuje do takovýchto výzev? Včera alkoholová párty, dnes jezení brouků.. Co to bude zítra? A hlavně mi to na něj nějak nesedí. To už mi ale zabořuje do ramene obličej Felix. Chlácholivě ho obejmu a snažím se ho uchránit od výhledu na to pojídání. ,,No teda lidi.." rozesměju se, už trochu klidnější, když se zapojuje i Maureen. Mezitím stále držím Felixe v náručí. Pravděpodobně to nebude tak špatné, když se do toho pouštějí všichni. Červi vypadají, že se nehýbají.. A jsou pražení, tak by to přece jen nemuselo být tak hrozné. Maureen se však zaškaredí. ,,Na, tu máš." Podám ji sklenici dýňového džusu, aby pachuť v puse zapila, když to se od stolu prudce zvedá bratr a s dlaní před ústy vybíhá z hlavní síně pryč. Už, už jsem se zvedala, že za ním půjdu, když se zvedla Mau. Z obličeje se ji vytratil úsměv a vypadala jako hromádka provinilého neštěstí. ,,Neboj Maureen, on bude v pořádku. Nikdo ho do toho přece nenutil." usměju se na ni. Bratr se z toho vyzvrací a bude mu lépe. Není třeba se za něco obviňovat. Je dospělý a rozhodl se sám. Očividně přecenil své síly. ,,Aspoň teď už ví, že se příště nemá předvádět." Mrknu pobaveně na ostatní, ale nechám Mau odejít. ,,No teda." rozhodím rukama a nevěřícně nad tím pozdvižením na stole zakroutím hlavou. ,,To abych netrhala partu." zhluboka se nadechnu a vezmu mezi prsty jednu praženou kobylku. Trochu nedůvěřivě si ji prohlédnu ze všech stran. Co se mi může stát? Při nejhorším skončím jako Fabian. Při nejlepším si ještě přidám. Ale tak jako tak, Kenji měl v něčem pravdu. Měla bych se trochu odvázat, uvolnit. Ještě nikdy jsem školní řád neporušila, měla bych z toho špatné svědomí, ale tohle se zdálo neškodné a mohl to být dobrý start. Sice jednou svým dětem nebudu vyprávět o tom, jak jsem po večerce prozkoumávala tajné chodby hradu a vloupávala se profesorovi lektvarů do kabinetu, ale pojídání smažených kobylek nemusí znít úplně nudně ne? Kobylku přiblížím k ústům, která následně otevřu, ale ještě než ji stihnu vložit do úst, uslyším povědomý hlas. Kobylka mi spadne na zem a já se překvapeně otočím na Cayluse, stojícího za mnou. Zdá se, že dnes mi odvázání se není přáno. ,,Caylusi..Já.." Chystala jsem se něco namítnout, ale styl jakým se mnou mluvil a fakt, že mě chtěl představit svým kamarádům mě přemluvil. Jemně tedy pohladím Felixe po vlasech a vstanu od stolu. ,,Holky moc ho nezlobte." Zazubím se na ně a věnuji jim omluvný pohled. Nerada kamarádky opouštím ale.. Jeho nabídka je až příliš lákavá. Možná až příliš jsem toužila po tom, aby mě jeho kolejní spolužáci přijali. Nejistě se na něho usměju a nechám se odvést k hadímu stolu. Nevím, jestli je to jen má představivost, ale ty pohledy, které na mě ulpěly mi úplně připomněly hladové vlky. Trochu nejistě jsem se tedy posadila vedle Cayluse a s rozpačitým úsměvem jsem se po ostatních podívala. Snad jim tu nevadím. Jako první se ozvala Sinestra. Spadl mi kámen ze srdce, když jsem viděla její přívětivý výraz a milý pozdrav. Ryan si přece jen našel fajn přítelkyni. Její poznámka byla sice trochu.. zvláštní, ale ten laskavý tón mi nedovolil být o ní na pochybách. ,,No vlastně jsem doufala, že by tu mohlo být něco jiného, než kobylky." Rozesměju se nervózně a nejistě se podívám po Caylusovi. S ním po boku jsem se tu cítila přece jen o něco více v bezpečí. On se však zdál zaujatý něčím jiným. Zuřivě se přehraboval v míse s praženými pavouky a já jen celá pobledlá sledovala, jak z nich postupně upadávají nohy. ,,Myslím, že Pája bude v pořádku." jemně ho vezmu za paži, abych ho uklidnila. Ale brzy se ozve i Richard. ,,Já..myslím, že si dám raději polévku." zdvořile odmítnu a nervózně se na lavici zavrtím. Přišlo mi hloupé ujídat z jejich stolu, proto jsem se stále k ničemu neměla. Zaujal mě příchod nového zmijozelského studenta. Představování se ujala Sin. To se mě ale bohužel netýkalo. Sklopila jsem tedy pohled ke špičkám svých bot pod stolem a přemýšlela, jestli bych se neměla vrátit ke svému stolu. Měla jsem celou dobu nepříjemný pocit, že sem nepatřím. Reginina příchodu si všimnu až když promluví. Vděčně se na ni usměju a nakonec si k sobě polévku přece jen přitáhnu. ,,Odkud jsi přestoupil?" zeptám se Blagdena zvědavě. |
doba vygenerování stránky: 0.91145205497742 sekund