| |||
Skleníky -> umývárna -> hlavní síň Ani se nenaději a Calyus zničí chudáka robůtka. Jen protočím oči v sloup, ale nereaguji na něj. Spíš zareaguji an propustku k obědu. “Díky. Nashle!“ vyhrknu rychle, aby si to profesorka ještě nerozmyslela, vrátím potřeby a peláším zpátky do hradu. Nejprve ale do umývárny, musím ze sebe spláchnout ten ukrutný zápach. Popravdě… že bych byla nějak extra úspěšná se říct nedá. Stojím pod sprchou, pouštím na sebe horkou vodu, poctivě se drhnu mýdlem i čistícím kouzlem, ale ty růže cítím pořád. Nakonec to vzdám. S mírným povzdechem se obléknu a vydám do hlavní síně. A rovnou si přisednu k Danovi, Kenjimu a Angele. Úsměv na tváři, jak je u mě obvyklé, nemám. Mí spolužáci by asi mohli odhadnout, že mi v očích probleskává smutek nad ztrátou kamarádky. Ale ve tváři mám výraz odhodlání a dobře skrývaných emocí. A ano, kolem mě se vznáší slabý, leč patrný závan jekéhosi… buďme upřímní… jakéhosi smradu. “Nazdar, co to tu… fuj, co to je?“ zděsím se při pohledu na sojovou lázeň nebohého červíka. “To se jako opravdu chystáš sníst?“ oklepu se. Ani před tím jsem neměla chuť na jídlo, ale teď mě přešla o to víc. I tak se ale zmateně rozhlédnu po stolech. “Co to má znamenat? Kde je normální jídlo? To mám jako jíst syrový ryby?“ podivím se. “No páni… někdo má vážně smysl pro humor…“ ušklíbnu se při pohledu na hůlky. Vezmu je zkoumavě do ruky – do každé jednu. “Jak se to u všech rohatých…“ pronesu polohlasně a celkem zaujatě. Je to… vlastně celkem výzva. Asijskou kuchyni jsem nikdy nejedla, ale všechno je jednou poprvé, že ano. Zkouším se různě poprat s hůlkami, nakonec to ale vzdám. Odložím je a holou rukou si sáhnu pro sushi. Po jednom kousku, nebudeme to přehánět, že ano. Nedůvěřivě k tomu přičichnu a nakrčím nespokojeně nos. I když… po mém rande s růžemi to vlastně celkem voní. Nakonec do toho nejistě kousnu a ještě nejistěji to přežvýkám a polknu. “No… není to špatný, ale že bych to musela jíst každý den…“ usoudím. Nějak u toho vůbec nevnímám své spolužáky. Zaobírám se jen jídlem a mumlám si spíš pro sebe. Až při poslední větě opět vzhlédnu i na ostatní a trochu se zarazím “Moment… to se to jako chystáte jíst všichni?“ nechápu při pohledu do jejich odhodlaných tváří nad miskou červů. |
| |||
Před skleníky >> Kolej >> Hlavní síň Pondělí 6. září Rosalie, Blagden, Jordyn, zmijozelský stůl Poněkud nechápavě sleduji, jak se robotovi zničehonic odděluje noha od těla a s cinknutím padá na zem. Na několik málo sekund celý ztuhnu, očima těkajíc po rozbitém transformerovi a slečně Primrose, ale jakmile se dostatečně vzpamatuji, pustím se do zběsilého hájení své neviny. „To samo!“ vykřiknu, ve snaze se bránit. „Křehký? Je nekvalitní.“ zamračím se. Co za součástky to Richard v Prasinkách proboha koupil? To měli všechny ostatní vyprodané, že ze samýho zoufalství vzal ty s označením made in China? „Jo, vyřídím mu to…“ zabručím otráveně, když mě slečna poprosí, abych o rozbitém modelu lordovi řekl. Beztak na to cestou do síně zapomenu, to ona každopádně neví, takže jí to odkejvat můžu. „No tak tedy nashle.“ rozloučím se a ještě než odejdu, vrátím do skleníků rukavice a kyblík s náčiním. Mé další kroky mě vedou zpět na kolej. Potřebuji si sundat oslintaný dres a převléct se do uniformy. Jen co otevřu dveře pokoje, zaujme mě kočka sedící na jedné z postelí. To by samo o sobě nebylo nijak zvláštní, ale tohle zvíře vidím poprvý v životě a vím jistě, že nikdo z kluků tu kočku nemá. Barbařina Sisina vypadá trochu jinak, stejně tak ta Deidreřina bestie. „Jak ses sem dostala?“ překvapeně si neznámou micinu prohlédnu. Vůbec netuším, komu by ten čtyřnožec mohl patřit. „Radši mazej.“ vyháním jí. Není moudré jí tady nechávat. Ještě by sežrala některého z hadů a to by byl průser. Lord by bez té své tkaničky zešílel. „Co ty seš to za hloupý zvíře?“ zavrčím, když se kočka nehne ani o píď. Pokusím se jí vyhodit, jenže po mně sekne drápkem. „Mrcho nevychovaná.“ zanadávám, ale nakonec jí nechám být. Nehodlám tu ztrácet čas nějakou vypelichanou příšerou, která přišla bůhvíodkud. Raději na sebe navléknu čisté oblečení, přičemž to staré ledabyle pohodím na zemi. Úklid mě nikdy moc nebral, navíc jsem byl z domu zvyklý, že ho za mě dělají skřítci. Jaká škoda, že tady žádného mít nemůžu. Po opuštění podzemí se ničím dalším nezdržuji a rovnou mířím do hlavní síně. Málem přitom vrazím do černocha před sebou, který stojí uprostřed vchodu a fascinovaně zírá kamsi do stropu. „Na co tak čumíš sakra?“ vyjedu na něj. „Čekáš, až zahřmí, či co? Jestli ti to nedošlo, tak brzdíš průchod.“ Nadechnu se, abych ho obdaroval další várkou nepříjemných slov, jenže k tomu nedostávám příležitost. Všímám si totiž znaku na jeho hrudi. „Ty seš ten kluk z venku. A seš Zmijozel.“ Kysele se zašklebím. Potěš koště, tenhle je vážně odedneška součástí naší koleje? Tomu se mi nechce věřit. Jen nad tím zakroutím hlavou, nechám negra negrem a vykročím k našemu stolu, kam ale nedojdu, protože zaregistruji známou tvář u stolu Mrzimorských. Jordyn. Ústa se mi rázem roztáhnou do širokého úsměvu, jenže ten ihned pohasne, když vedle ní spatřím ještě někoho. A ten někdo není nikdo jinej než brejlatej čokoš. Můj bože, proč musí tahle špína vždycky obtěžovat nevinný lidi, kteří o to nestojej? „Mylady…“ promluvím k Jordyn tiše, jakmile se se objevím přímo za ní. Vlasy jí opatrně odsunu na stranu a lehce jí přejedu prsty po krku. „Mám na tebe prosbu.“ pošeptám jí, snažíc se ignorovat čokoše vedle ní, což je zatraceně těžké, když bereme v potaz, že je odpornější jak všichni ti brouci na talířích dohromady. „Chtěl bych s tebou poobědvat. U našeho stolu.“ upřesním, chytím jí za ruku a vytáhnu na nohy. Ještě než jí odtáhnu pryč, krátce se rozhlédnu kolem, jestli není v dohledu Fabian. Její povedený bratříček tu teď vážně není vítaný. „Pojď. Chci tě představit ostatním.“ Pevně jí stisknu dlaň v té své a pomalu jí dovedu ke zbylým háďatům. „Čau lidi.“ pozdravím všechny přítomné a usadím se vedle Christiny. Ne, vážně nechci být vedle tý nepříjemný chlapny, ale jenom takhle můžu sedět naproti Richardovi, kterému hodlám vyřídit vzkaz ze skleníků. Nadechnu se a otevřu pusu, jen abych jí mohl v příští sekundě zase zavřít. Uvidím totiž něco strašného. Tentokrát to není čokoš, nýbrž miska pražených tarantulí. „Kdo mohl udělat něco tak strašnýho?“ Bolestně se zašklebím. Tohle jsou opravdové tarantule. Úplně stejné, jako je Pája s Májou. A ty prasata z protějších stolů je jedí. Jo, vadí mi to. Jako jedna z mála věcí. Pavouci jsou totiž má nejoblíbenější zvířata. „Ježiš, snad mezi nima není Pája.“ Přitáhnu si nádobu k sobě a začnu se v ní zuřivě přehrabovat. Pája mi utekl už tolikrát, že bych se ani nedivil, kdyby ho skřítci z kuchyně sebrali a udělali z něj… tohle. |
| |||
Od jezera, přes společenku, až do Velké síně Pondělí, 6. září Jakkoliv příjemné posezení s Maeve u jezera bylo, nakonec se musím omluvit a zamířit do hradu. I přes šálu a bezprsté rukavice mi začalo být chladno. A bude hůř. Proč se jen matka nezalíbila do někoho třeba z Hawaie, když už... Zodpovím hádanku a na pokoji pak uložím si tašku s knihami a malbami, ještě bych si je na obědě umazal. Neochotně odložím i šálu a rukavice... a poté, co se maličko zahřeju ve společence u krbu, zamířím na do Velké Síně. Pousměju se, když při vstupu letmo zahlédnu na jednom ze stolů úhledné roličky sushi. Dnešní menu mi rozhodně vadit nebude... Prosmýknu se kolem někoho, kdo mi sice není povědomý, ale asi ho nikdo neučil, že kudy se chodí, tam se nestojí jak solný sloup, a usadím se k Havraspárskému stolu, o něco stranou ostatních. Cpát se k hloučkům se mi nechce... Malinko nakrčím nos, když vidím, že nejen ze sushi složena je dnešní hostina. Ale nabídka je tak široká, že si nikdo nemůže stěžovat. Na talíř naložím si kousek od lososa, něco maličko pečených těstovin, trochu krevet, ústřic a mušlí a přihodím i pár šnečků - s avokádem jsem je ještě nezkoušel. Nad mečounem zaváhám... jako pro milovníky koní koňský salám, i mně je podivně zkoušet mou oblíbenou rybu. Nakonec po kousku stejně sáhnu. Uvidíme, zda-li je na tom mečoun podobně jako žraloci, z nichž jídla připravená jsou zajímavá spíš právě složením než samotnou chutí. Cokoliv vícenohatého či červovitého bez zájmu přejdu, než se pustím vybraně do výborného jídla. |
| |||
Kabinet profesora Snapea > ložnice > sovinec > Velká Síň Pondělí, 6. září Téměř by mě překvapilo, jaký obrat nabralo profesorovo chování při zmínce, že jsem nový student v jeho koleji. Ne že by byl o tolik příjemnější, ale rozhodně už na mě nehledí jako švába, který se ho rozhodl ve volné chvilce otravovat. Dostalo se mi cti, vida. Bez dalších zbytečných otázek (koneckonců, vše podstatné bylo řečeno) si vyberu uniformu, převezmu rozvrh a seznamy předmětů a zapamatuji heslo, než se zdvořilým poděkováním opustím Snapeův kabinet. Zamířím do zmijozelské koleje. Naštěstí si heslo pamatuji, i když pravda na dost dlouhou dobu mě zmate, kde že to heslo napsat či říct... doufal bych v nějaké dveře, třeba. Po vstupu zvědavě se rozhlížím po docela tmavé společenské místnosti s přívětivým dekorem, okouzleně vyhlédnu i jedním z oken, než zamířím do ložnic. Vyberu si nejbližší volnou postel, převleču do uniformy a zabydlím Lucifera. Ten, celý nevrlý po dlouhém kodrcání, sekne po mně packou jen co otevřu dvířka přepravky a odběhne pryč. Vlastně... se mu ani nedivím. Když vybalím útroby kufru do prázdné truhly v nohách postele a šoupnu kufr i kočičí přepravku pod postel, krátce zkontroluji v zrcadle, jak to vypadá. No... mohlo by být i hůř. Nepřesvědčen o vlastním výroku radši vezmu klec, vysvobodím z ní výrečka a šoupnu ji taktéž pod postel, pak s Konrádem na ruce zamířím najít onen sovinec, o kterém se zmiňovala vrásčitá profesorka. Po chvilce hledání tak trochu nevěřícně hledím na místo, které má být mému sovímu rozmazlenci novým domovem. To skutečně nešlo pověřit nějakého skřítka úklidem? Určitě by stačilo jednou lusknout prsty... nebo možná ne víc než tucetkrát, uvážíme-li věkovité vrstvy nánosů po přítomnosti ptáků. Kolik v tom musí být bakterií... V duchu otřesu se znechuceně, tady nemíním chodit víc, než je nejnutněji zapotřebí. Dávaje si pozor, abych neuklouzl či neschytal ptačí pumou, po zanechání Konráda na místě rychle opustím rizikovou zónu. Předtím, než zamířím do Velké Síně, si pro jistotu zajdu očistit boty a umýt ruce. Fuj. Musí být už nějakou chvilku po poledni, když se konečně dostanu do Velké Síně na oběd. Po vstupu se na chvíli zastavím, ignoruje, že možná někomu zablokuji cestu, a překvapeně vzhlédnu ke stropu. To je náhodou krásný, originální nápad... když vynadívám se na očarovaný strop, rozhlédnu se kolem, maličko bezradně. Nikoho tu neznám... a nejsem si jistý, který ze stolů vlastně patří mé nové koleji. Vidím studenty různých kolejních barev, jak sedí v hloučcích a patrně se mezi sebou dobře baví. |
| |||
Hlavní síň – Učitelský stůlSaga Ochutnala jsem první sushi. Nebylo špatné, ovšem se sojovou omáčkou to chutnalo ještě lépe. Fajn, tak to by šlo. Zkusím i to další? Dala jsem si do pusy další kousek a zkoumala, co všechno je přede mnou na stole. Něco vypadalo celkem děsivě. |
| |||
Les --> ošetrovňa Bendži, Nairi,Hagrid 6. September Kompletne mi stačí keď Hagrid povie, že testraly vycítia zlé myšlienky a to je dôvod, prečo sa držia preč od ľudí. Takže mám reálnu šancu! Ja ich chcem len..ja neviem. Poňuňať. Dotknúť sa ich. V živote by som im nechcela ublížiť, tak by mali prísť za mnou, nie? Možno keď budem veľmi silno myslieť na to, aby prišli, prídu. So vzdialeným pohľadom sa trochu ponorím do bdelého snívania, dneskajší úspech ma v tom len podporuje. Kdesi v polovičke zbierania húb sa mi podarí to so značkovaním zvrhnúť na akúsi naháňačku keď sa Bendžemin rozhodne vrátiť mi to. So zbesilým smiechom pred ním upaľujem medzi stromami a kríkmi, ale nakoniec ma obalamutí keď prudko zabočím za strom, čo odo mňa akosi očakáva a vletím rovno doňho. Skončíme sa váľať na zemi, kvetovaná korunka spadne kdesi medzi huby. Ja sa snažím zúrivo brániť jeho končatínám, no v nestráženej chvíli mi pricapí jeho veľkú ruku cez stred tváre. Heeej! Skríknem na neho s úškrnom. Vyplazím mu jazyk a aby som ladila, pramene vlasov sa mi postupne sfarbia všetky tiež do fialova. Nech to má štýl!. Po očku mrknem na Nairu, či sa nerozhodne aj ona vrátiť mi to, našťastie to vyzerá, že jej to nejako moc nevadilo. S miernym chichotaním sa zdvihnem a pomôžem dozbierať košík do plna. Cítim vnútri akýsi dobrý pocit, že sme nakoniec skončili všetci aj s Hagridom v lese. Vonku bolo krásne, ešte sa držalo teplo, vládla medzi nami dobrá nálada...všetko bolo fajn. Bude fajn. Zoširoka sa usmejem a keď zistím, že venček z kvetov pád neprežil a rozpadol sa, pozbieram biele kvety a položím ich do malého kruhu na jeden veľký hríb. Hagridov nápad privítam s nadšením. Neboli sme zrovna fakulta ktorá by si potrpela na víťazstve o pohár alebo na bodoch a tak to aj vyzeralo. Pár bodov navyše by nám teda ale určite nezaškodilo. Rozlúčime sa s hájnikom a vydáme sa späť do hradu. Naira sa zakliesni o moju ruku, a tak to isté spravím aj s Benjim, aby sme išli pekne všetci traja pri sebe. Pevne ich oboch držím a keď začujem škŕkanie v bruchu, to moje akoby sa rozhodlo pridať ku koncertu a tiež sa ozve. Ani som si neuvedomila že ten čas tak rýchlo uletel. Kopnime do vrtule, nech sme čím skôr na obede. Potiahnem ich oboch za sebou, keď zrýchlim. Úprimne mi bolo jedno za kým pôjdeme ako za prvým, Snape určite nebol zrovna kamoš do partie ale vždy som sa bavila na tom, ako vedel ľudí..odpinknúť. S radosťou pozorujem, že ani jeden sa nesnažia zmazať otlačok ruky z tváre. Ja si to nechám až do večera. Páči sa mi to! Všimnem si Nairu, ktorá predtým mala celotelový stret s hubami, ako sa snaží oprášiť si habit pred tým, ako sa dostaneme na ošetrovňu. Umh, Nai? Prečo sa jednoducho nevyčistíš kúzlom? Nadvihnem spýtavo obočie, načo sa zastavím pred dverami ošetrovne a bez váhania pustím Bendžiho aj Nairu, dvihnem ruku, zaklopem a potom otvorím dvere. Je tu niekto? Spýtam sa nahlas a nie moc taktne vzhľadom na možných ležiacich vnútri. |
| |||
Před skleníky -> Velká síň6. září No, práce nám nejde od ruky tak rychle, jak by nejspíš Rosalie chtěla. Erika se sice snaží, ale Caylus se polovinu času jen vzteká a nadává. Vážně jak malé dítě. Utrápeně si povzdechnu se otřu si pot z čele, což za sebou nechá šmouhu. Když se Lawson rozeběhne za robůtkem, chci ho zastavit, ale to už robota nese k nám. "Pane Lawsone," pronesu výhružně, protože mi už dochází trpělivost, ale v tu chvíli z robota upadne noha. Zamračím se, ale Rosalie to bere sportovně. Robůtka převezme a odnáší do skleníků, zatímco studenty propuští na oběd. Zavrtím nespokojeně hlavou, ale i já odnesu náčiní a zástěru dovnitř do skleníků. Zeptám se Rosalie, jestli půjde na oběd, ale nechce. "Jestli uvidím Richarda, pošlu ho za tebou," slíbím jí a rozloučím se s ní. Mám už taky docela hlad, proto k hradu jdu tak rychle, jak jen mi moje dlouhé nohy dovolují. Ve Velké síni už je rušno a studenti ovšem jí nějak...opatrně? Překvapeně se rozhlédnu. Ten den přišel..skřítkové se zbláznili! pomyslím si a jdu k učitelskému stolu. Sedí u něj jen Mirabel, jinak je prázdný. Než dojdu k našemu stolu, zastavím se u zmijozelského, kde sedí Richard. "Pane Cornigrume, shání se po vás profesorka Primrose ve sklenících. Až doobědváte, měl byste za ní zajít," řeknu, než se kývnutím hlavou zase rozloučím. Čase se konečně najíst! Dojdu k učitelskému stolu za Mirabel. "Dobré poledne," pozdravím Mirabel a sednu si vedle ní. Vidím, že si zatím troufla jenom na sushi a já v tom následuji jejího příkladu. |
doba vygenerování stránky: 0.89331293106079 sekund