| |||
Zapovězený les -> Cesta na ošetřovnu6.září, poledne Alex, Benji, HagridSnažím se vyhnout Alexiným rukám, ale i já dostanu fialový obtisk na tvář. Oplatila bych jí to, ale to už běží za Benjim, aby i jeho potěšila fialovým obtiskem a Benji se jen tak nedal. Zachichotala jsem se a sledovala je, zatím co jsem dál sbírala fialové prašivky. Když se přede mnou zjeví Tesák s houbou v puse, opatrně našlapuju a když jsem téměř u něj, hmátnu po houbě, ale pes je rychlejší než já a já tak ztratím rovnováhu a spadnu do jehličí. Směju se, když se zvedám, a snažím se jehličí oprášit z hábitu. Místo toho můj hábit dostane nafialovělou barvu. No, skřítci mi s tím určitě pomůžou, teď se tím nebudu zabývat. Všichni následujeme Hagrida před les, kde se s námi hajný rozloučí a pošle nás za Renoire a Snapem. Zamávám mu na rozloučenou a zaklesnu do Alex, když jdeme směrem k hradu. "Určitě začneme se zdravotnicí," přitakám Benjimu. Takový krásný den, kdo by si ho chtěl kazit zamračeným pohledem učitele lektvarů? Lektvary mi šly, ale zato mě ani zamák nebavily a Snape na tom měl medvědí podíl. Cestou na ošetřovnu se snažím fialový poprašek z hábitu co nejvíc vyklepat. |
| |||
Pondělí 6. záříHlavní síňDaniel, AngelaS mírně nadzvednutým obočím sleduji, jak se Angela řídí mou radou a skládá prsty tak, jak jsem jí před malou chvíli ukázal. „Ano, tak je to správně.“ Souhlasně pokývám hlavou a ještě jednou pro lepší představu předvedu držení svých hůlek. „Fígl je v tom je držet pevně, aby nevyklouzly, ale ne zas moc křečovitě. Zkus s nimi jakoby cvaknout.“ doporučím jí a kritickým pohledem sjedu Dana, který si při zápasu s hůlkami div nevypíchl oko. „Ty seš fakt marnej.“ rozesměju se, když mu hůlka padá do Angelina talíře. Rozchechtám se ještě víc. „Polož to prosimtě, seš levej jak šavle. Ještě někomu ublížíš.“ zakroutím nad jeho nemotorností hlavou a přisunu jak k němu, tak k Angele menší stojánek, na kterém je zvláštně srolované sushi. Vypadá jako kornout. „Tomuhle se říká temaki. Dá se to jíst normálně rukou. Myslím, že to bude obzvlášť pro tebe,“ podezíravě na Daniela kouknu „mnohem bezpečnější.“ Pak už na nic nečekám, sepnu ruce a s hlasitým „Itadakimasu.“ se pustím do jídla. Díky skřítkům se cítím zas o něco lépe, i když k úplnému štěstí mi tu pořád chybí Cor. Jak rád bych jí teď krmil jedním sushi za druhým, smál se s ní na celý kolo a zkoušel s ní jíst všechny ty brouky, pavouky a cvrčky. „No jasně, je to něco jako strips z KFC.“ zaksichtím se a chytnu tempuru za ocásek, abych jí vyndal z misky červů, kam Danovi spadla. Dneska mu padá snad všechno, na co šáhne. Nezačíná mu takhle náhodou Parkinson? „Ochutnej sám.“ Nevinně se usměju, jenže než mu stačím cokoliv vnutit, vnucuje mi on misku červů. Zašklebím se. „Z čeho mě to tady obviňuješ ty hovado?“ zatvářím se rádoby dotčeně, přestože naštvaný nejsem. Naopak, bavím se. „Připadá ti snad, že tohle žeru? Jím rámen, miso polívku, onigiri a sushi od mámy, ale pavouky a brouky fakt ne.“ ohradím se a zvědavě do misky s červíky nakouknu. „Pochybuješ o mejch koulích?“ zavrčím a chytnu červa mezi palec a ukazovák. „Asi je mrtvej.“ odpovím Angele, ale raději se ještě jednou ujistím. Hmyzák se ani nehne. „Jo, je tuhej. Dobrý, nic se ti v puse hejbat nebude.“ ujistím jí. Vlastně mě tímhle mile překvapila. Čekal jsem, že ihned odmítne, kdežto ona náš návrh skutečně zvažuje. „Tak fajn, jde se na to.“ Hodím červíka do pusy a skousnu. Nemá žádnou výraznou chuť. Je křupavý, ale něco mu chybí. „Chce to soju…“ zamumlám a dalšího červa v omáčce pořádně vymáchám. „Jo, to už je lepší. Je to prostě taková nijaká křupka.“ Pokrčím rameny a rozhlédnu se, co za skvosty na stole ještě najdu. Do zorného pole se mi dostanou kobylky a já si ihned vzpomenu na své mazlíčky. „To by chutnalo chameleonovi a kluběnce!“ Pro myš tu asi nic dobrého nenajdu, i když kus avokáda nebo okurky ze sushi by možná snědla. Když nad tím tak přemýšlím, měl bych jí konečně nějak pojmenovat a taky jí sehnat samostatnou klec. Od chvíle co jsem jí ukradl zachránil na hodině lektvarů byla pořád v teráriu s chameleonem a to se ani jednomu určitě nelíbilo. Vlastně jim celkem rozumím. Taky bych neskákal radostí do stropu, kdyby mi do pokoje někdo nakvartýroval nějakýho cizáka. Někoho ze Zmijozelu, například. |
| |||
Hřiště-->Společenská místnost-->Velká síňDee a ostatní na hřiští, Cass a RunaPo 6.9. ,,Z mých spoluhráčů?“ pronesu poněkud dotčeně. ,,Vždyť byli všichni ve vzduchu. Tohle má na svědomí někdo jiný. A mám chuť přijít na to, kdo.“ Dee mě tím trochu naštvala, ale více to komentovat nehodlám. Rozhodně to vypadá, že jí její rameno po tom potlouku bolí a tak jedná trochu podrážděně. Na druhou stranu je takový výstup iracionální. Onen potlouk je evidentně ještě stále naštvaný a já lituji, že jsem se odhalovači kouzla doteď nenaučil. Jediné z nich ovládám a odhalit mudlu mi teď je úplně k ničemu. Odhalit sesílatele kouzla je však úplně jiná liga. Na tohle se budu muset zavřít do knihovny a i tak je výsledek neznámý. Napadlo mě to ještě oznámit někomu z profesorů, ale nikdy jsem neměl tendence bonzovat. Některé věci se mají vyřídit v kolektivu. ,,Tak jo lidi, kašlem na to. Stejně je čas pomalu vyrazit na oběd,“ zavolám na spoluhráče na hřišti. Jen co uklidíme zbylý míč, uklidím bednu zpět do kumbálu, zamknu jí a vyrazím zpět k hradu i s ostatními. Promluvu s Dee rozhodně nezačínám. Musím ten její výstup ještě chvilku rozdýchávat a taktéž nechat i jí vypěnit. Fakt… obviňovat z toho našince? Pokud vím, tak na takové rošťárny jsou tu experti právě zmijozelští a i tak jsem se zdržel to nějak komentovat. Mohl to být prakticky kdokoli a dle mého názoru někdo ze starších ročníků, vzhledem k ochranným kouzlům, kterými bývají famfrpálové míče obdařeny. Kdo ale ví, jak je to v případě starých tréninkových míčů. Rozloučím se s Dee a vyrazím do společenské místnosti Havraspáru. Poté, co se převleču do společenského hábitu, vyrazím pomalu na oběd. Dávám teď přednost samotě, takže jdu schválně sám a beru to oklikou. Není nad to si urovnat myšlenky při pomalé chůzi. Ve velké síni si to zamířím rovnou za svými kamarádkami Cass a Runou. ,,Zdar holky. Povídejte, co jste dnes prováděli?“ Na stole se objeví pochoutky asijské kuchyně. Nehodlám jíst rozhodně žraloka, protože mi táta nejednou říkal, že prakticky postrádají chuť. I ona pověstná polévka ze žraločí ploutve chutný prý jen po koření, nikoli po samotné ploutvi. Nabídnu si smažené rýžové nudle s kuřecím masem v pikantní thaiské verzi, to je zaručený standard. Cass pronesla cosi o romantické procházce. Celé jí to odkývám, ale vlastně mě to po první větě přestalo zajímat. Kdyby vyprávěla o studiu v knihovně, rozhodně by to upoutalo mojí pozornost o něco více. Občas holky doopravdy nechápu. Občas? Nikdy je nechápu. |
| |||
Hlavní síň => Toalety v přízemí 6. září S nadšením v obličeji se opět otočím na Acai a doslova přitom zářím. “No jasně, není problém, hrozně ráda pomůžu a ne jenom dneska! Dokud budeš potřebovat, s čímkoliv.“ Rozhodně kývnu a sama mám radost, že mohu kamarádce ulehčit. Těch prvních pár dní bude určitě náročných a tak jsem jí chtěla ukázat, že i když to ona našla mláďátko, rozhodně na to není sama, má nás. Se zájmem sleduji její vysvětlování ohledně hůlek. Podcenila jsem jí, vypadá to, že je ovládá na jedničku. Snažím se ji napodobovat, ale v třesoucích se prstech to není zrovna jednoduchá záležitost. A pak jí vypadnout. Musím se trochu uchechtnout, ale nechci jí urazit a tak po jejím vzoru zahodím hůlky a hrábnu po vidličce. Bude to tak bezpečnější pro nás pro všechny. “Ahoj Jordyn, to je skvělý, že seš tady!“ Zvednu k ní oči a zářivě se na ni usměji. Čím víc přátel, tím ten oběd bude příjemnější. Teď aby ještě nevím-odkud přišla Alex s Benjim a Nairou a bude to perfektní. Kde ti se vlastně flákají? Tohle si nesmí nechat ujít! Když se zachichotá nad mísou s hmyzem, obličej mi zvážní a na Acainu poznámku ohledně hýbání těch malých potvor jenom přikývnu, zrovna tak jako na Felixovo tvrzení, že to tak fakt je. “No jasně Jordyn, koukej!“ Hrábnu do mísy a ukážu jí v prstech jednu kobylku, která byla podivně tvrdá a trochu mastná. Myslela jsem to s tou výzvou spíš tak nějak do větru a ve skutečnosti jsem nečekala, že se takhle spustí řetězec ochutnávání brouků. Nicméně musím na Noe s otevřenou pusou civět, když si do pusy rve pavouka, protože to bych asi nedala. Červíci a kobylky fajn, ale pavouk s osmi chlupatýma nožička, to asi ne. “Ty kráso!“ Okomentuji její výkon a uznale zatleskám. Felix se raději schová k Jordyn, což je vlastně hrozně roztomilý a úsměvný. “Ale Felixi, není to tak hrozný.“ Radostně se rozesměju, natáhnu se přes stůl a přátelsky ho poplácám po hřbetu ruky, abych ho trošku uchlácholila. Acai se rozhodně nenechá zahanbit. Sleduji celou hrstku (!!) červíků, která mizí v její puse. Jako pochoutka to ale zrovna nevypadá. Sáhnu tedy po kobylkách a pár si jich bez rozmýšlení hodím do pusy. Člověk nad tím asi fakt nesmí moc dumat, i tak jsem se nemohla zbavit pocitu, že žvýkám něco, co nám většinou skáče na zahradě. “Chutnají jako brambůrky!“ Div to nevyjeknu, ale jak to všechno spolykám, zůstane mi v puse nepříjemně trpký dojezd. “Ale hnusný!“ Dodám vzápětí a zaškaredím se, i když to už jsem přehlušená Fabem. Přiznám se, že jsem u něj nepředpokládala, že by něco takového zkusil. Vlastně já jsem to tvrzení myslela všeobecně spíš tak nějak neurčitě a nečekala jsem, že se tu strhne taková vlna soutěžících. Chtěla jsem Faba povzbudit, ale když vyvalí oči a začne se okamžitě zvedat, vím, že je něco špatně. Ajaj. Sleduji jeho rychlý úprk a úsměv mi z tváře zmizí. “Jsem fakt idiot.“ Zašeptám spíš pro sebe a začnu se taky sbírat ze svého místa. “Jdu se o něj postarat, v klidu jezte.“ Zarazím kohokoliv, kdo by se chtěl zvednout, především Jordyn. Vím, že je to hodná sestřička, co by vždycky přispěchala na pomoc, ale zrovna přišla a navíc jsem za to mohla já. Jindy by mi bylo líto, že musím opustit všechny ty dobroty, kdy jsem měla všeho všudy dvě nabídky a z toho jedna byla hnusná. Ovšem teď mě užíral obrovský pocit viny a pálilo svědomí takovým způsobem, že to bylo to poslední, na co jsem měla myšlenky. Vezmu ze stolu skleničku a pár ubrousků a svižným krokem se vydám za Fabianem. Zahnu tam, kam jsem jej viděla zaběhnout a mířím k prvním toaletám. Cestou musím hřbetem ruky utírat pár lítostivých slz, které se mi skutálejí po tvářích. Tohle jsem rozhodně nechtěla. Jenže se stalo a Fabovi je teď kvůli mně hrozně zle. Nebylo moc těžké ho najít, zvuky dávení se tu neozývají běžně. S ostražitým pohledem vejdu dovnitř a rozhlédnu se po místnosti. Do nosu mě okamžitě praští nepříjemný zápach, ale přeci jenom to není nic, co by mi nedovolilo fungovat. Fabian klečel u jedné z mís, nezvládl za sebou ani zavřít dveře a jeho žaludek vyhazoval úplně všechno, co v sobě měl. Dojdu k umyvadlu a natočím do sklenice, co jsem vzala, vodu. Ruce se mi ale klepou takovým stylem, že bych vrchní čtvrtinu vylila a proto ji rovnou odleju. Pak se přesunu k Fabianovi a v tichosti čekám za jeho zády, až dozvrací. Jakmile se tak stane, přidřepnu k němu, do jedné ruky mu strčím ubrousek, aby si mohl otřít ústa, a v druhé držím sklenice. Sklenice v mém sevření se přitom třese, ale teď nebyl čas myslet na sebe, proto trpělivě vyčkávám, dokud si ji ode mě nepřebere. Dalším ubrouskem mu otřu čelo, na kterém měl kapičky potu a pohladím ho po zádech. “Je mi to hrozně líto Fabe. Vůbec mi to nedošlo, jsem fakt pitomá.“ Lítostivě jej dál hladím a snažím se odhadnout, jestli bude ještě zvracet, nebo už ze sebe dostal všechno, co potřeboval. “Promiň.“ Šeptnu smutně a v případě potřeby mu doplním sklenici nebo podám další ubrousek. “Dovedu tě na ošetřovnu, dobře? Určitě tam budou mít něco na zklidnění žaludku.“ Pronesu po chvíli, kdy se nic neděje, tedy pravděpodobně už žádná další salva nepřijde. Dřepím u něj ale takovou dobu, dokud se sám neodváží pohnout. |
| |||
Hlavní síň – Nebelvírský stůlDaniel, Kenji 6. září, poledne Skoro jako na zavolanou k našemu zápolení s hůlkami přibyl Kenji. A zdál se z nabídky jídla nadšený. Ještě aby ne, je to jako závan domova. Pro něho tedy. Já se snažila si hlavně nevypíchnout oči. Kenji si nejspíš mé nejistoty dobře všiml. Zvedla jsem hlavu a pozorně ho poslouchala a snažila se jeho pokyny převést do praxe. „Takhle?“ Sice mi to ukazoval i na svých rukách, ale to bylo tak... Rychlé, elegantní, že jsem to sotva stačila postřehnout. „Aha... Díky, teď tu možná nezůstanu do večeře,“ nadhodila jsem něco mezi úšklebkem a úsměvem. Pak jsem raději rychle sklopila hlavu, když došlo na červy. Ale konečně mé stolování vypadalo trochu důstojněji, i když na rychlosti se nic extra nezměnilo. Ale o to asi jde, jíst pomalu je zdravé, ne? |
| |||
Pozemky - Velká síň6. září Maureen, Noelle, Fabian, Jordyn, Acai Když se Noelle začne smát, spokojeně se uculím a ten úsměv už mi pak na tváři zůstane, jen v takové mírnější formě. Ale když se do mě pak zavěsí, zazářím jak měsíček na hnoji. Na chvíli vypadám jak zhmotněná spokojenost sama. S radostí přijmu roli velkého plyšového medvěda. A když mě někdo čapne sám od sebe, je to ještě lepší. Tak mě vždy potěšíte, objetím. A sladkostmi. S Noelle zavěšenou na ruce zamířím s ostatními do Velké síně. Fabianova zrudnutí jsem si předtím ani nevšiml. A ani nevnímám, jak je tichý, protože Mau zvládne mluvit za všechny. Ta bomba plná slov od Mau mi úplně vyhovuje. Jsem rád, že nezklamala a hned se toho chytla, doopravdy mě zajímá, co dělali. A tak spokojeně poslouchám. Nejprve vrhnu zvědavý pohled ke košíku ve Fabianově ruce a uculím se. „A to jdete na oběd? Neboj, ani muk.“ Přitakám ještě. Po chmuru už ani památky. Snažím se sladit tempo s Noelle, ale zároveň nenechat vypravěčku nám příliš utéct. A taky nesníme utéct dalšímu človíčku. Nestíhám ani reagovat na ten příval slov a až když se Mau odmlčí, konečně zaujatě zareaguji na to, co mi nejvíc utkvělo v hlavě. „Mláďátko sovy? A je v pořádku? Chudáček.“ A to už jsme najednou byli ve Velké síni. Jak jsme se sem tak rychle dostali? V příští vteřině pustím Noelle a vyletím si dlaněmi k puse. „Fuj, co to je!“ Vyjeknu tiše, když hned u nejbližšího stolu zahlédnu misku plnou nějakého hnusu malého nožičkovatého odporného. Brrr. Než se stihnu z toho šoku vzpamatovat, najednou už mě Maureen táhne dál. „Počk…“ Nedořeknu to a zůstanu zírat na tu hlavu. Nakrčím nos, když do ní ona a pak i Fabian dloubají. Ryby mi sice nevadí, ale tohle je nechutný. „To je Kladivoun. Ty zuby jsou… jo velký…“ Špitnu mírně nazelenalý k oběma. „Já si dám rýži.“ Odvětím pak rezignovaně, když zachytím ten pohled čekající na odpověď, co k nám Mau vysílá. Sesunu se na lavici u žluťásků. K Acai i všem ostatním se pousměju a zamávám. Jenže když můj pohled padne zpět na stůl, otřesu se. Ale támhleto vypadá jako losos, to by šlo. S rýží. Sushi znám, to také není špatné. Dobře… Postupně se trochu uklidním, nebudu o hladu, jen se vydržet nedívat k miskám s tou havětí. Nahání mi to husí kůži. Pak vedle mě hopsne Noelle. Usměju se na ní a hned potom si z druhé strany sedne Jordyn. Stále s úsměvem k ní natáhnu ruce a pěkně ji pomuchlám. „Ahoj. Fakt? Přišli jsme zvenku.“ Zareaguji na červené tvářičky a přejedu si packami po tvářích. Jenže když se její pozornost stočí ke kobylkám, trošku zblednu. „Když ono to jsou… kobylky.“ Otřesu se. Kéž by to tak jen vypadalo. Když uslyším Maureen ptát se, jestli něco známe, otočím se k ní. Vím o sushi, s tím se můžu podělit. Ale to už se kouká do kobylek. Kobylkové spiknutí. „To snad nikdo jíst nebude?“ Vykulím oči, když ji slyším nabízet metály. Ten rozhovor o hůlkách jsem předtím úplně přeslechl. Stejně bych ale pomoci nemohl – sám s tím neumím jíst. A pak uslyším Noe. Vytřeštím oči a sleduji, jak si nabírá na talíř ty všemožné kobylky, brouky, pavouky a bůhví co všechno. A jen vidím, jak jí k puse putuje tarantule, otřesu se, zezelenám a zabořím tvář Jordyn do ramene. Tak. Já si tu prostě budu viset kolem kamarádčina krku. Jsem jen méďa, který je z dnešního oběda parádně znechucený. Sushi bych si i dal, nebo rýži s rybou, nebo něco normálního, ale to bych musel koukat, jak Noelle papá tarantuli. A podle toho, co slyším, Acai taky, nebo něco podobného. A jak ostatní jedí bůhví co. A z toho se mi zvedá kufřík, vždyť tyhle potvory nemám rád ani za života a představa to vzít do pusy… brr. Slyším, že se hodlá zapojit i Fabian, trochu se otřesu a zavrtám obličej ještě víc do ramena Jordyn. Asi půjdu na kolej. A dám si další bonbóny. To by byl lepší oběd, dobrý oběd. Ale chci tu zůstat s kamarády. Z přemýšlení mě vytrhne jakýsi lomoz a pak spěšné kroky, nebo spíš běh. Zvednu hlavu a koukám za Fabianem, akorát mizícím za dveřmi Velké síně. „Co se stalo?“ Není to jediná věc, co mi unikla, Acai jsem vůbec neslyšel, i když o sovičku bych se jinak zajímal. Instinktivně bych se šel podívat, jestli je Fabian v pořádku. Ale třeba jen musí na záchod, nebo něco zapomněl, tak se tázavě podívám k ostatním. |
| |||
6. září Pozemky -> Velká síň -> Toalety v přízemí Noelle, Felix, Maureen, Acai, Jordyn Felix se zdá být naším příchodem nadšený. Jen co nám všem oplatí pozdrav, začne nás jako obvykle objímat a obdarovávat svými vřelými gesty. Ani se nestačím vzpamatovat, natož cokoliv říct a už jsem násilně namáčknut k Mau, které věnuji vyjevený pohled. Ač si to Felix nejspíš neuvědomuje, právě mi svým chováním způsobil malý srdeční infarkt. ,,Uhm…" vyloudím ze sebe jakýsi pazvuk a celý rudý ustoupím o pár kroků dál v doufání, že mé rozpaky nikdo nezaznamenal. Nezdá se však, že by si Mau čehokoliv všimla. Vzájemná blízkost jí nejspíš nijak nevykolejila, protože se pustí do veselého brebentění o tom, co jsme na pozemcích celou dobu dělali. Nechám jí mluvit a cestou do hradu se stejně jako Noel raději neprojevuji. Jen co všichni vejdeme do hlavní síně, praští mě do nosu pach rybiny. Ne, že bych snad proti rybám něco měl. Jím je úplně běžně a nijak jimi nepohrdám, jenže teď se mi z jejich pronikavého odéru udělá lehce nevolno. To bude nejspíš tím, že mám pořád trochu kocovinu a bageta snězená na pozemcích neudělala mému žaludku úplně nejlépe. Doteď mi bylo relativně přijatelně, jenže to jsme seděli venku na čerstvém vzduchu, kdežto tady v síni je to zas o něčem jiném. ,,Je tu docela živo." poznamenám, když si sedám vedle Mau. Všichni vesele brebentí a mně velmi rychle dojde proč. Stoly jsou plné asijského jídla a dalších pochutin, které tu nevídáme příliš často. Kde se to tu všechno vzalo? ,,No ty kráso!" Vykulím oči při pohledu na pražené pavouky a kobylky. Kromě nich je tu i spousta mušlí, červů a dalších pokrmů, které vidím poprvé v životě. ,,To je opravdovej žralok!" vydechnu užasle a několikrát do hlavy strčím prstem, jako bych tomu pořád nemohl uvěřit. ,,Páni, ten má velikánský zuby." Prohlédnu si tvora ze všech stran. ,,Musím uznat, že skřítci se dnes vážně vyznamenali." Pokývám hlavou, snažíc se přitom vytěsnit nepříjemný pocit v žaludku, který se mě stále drží jako klíště. Raději se proto pustím do rozhovoru s Mau, která je dnešním obědem fascinovaná snad ještě víc, než já. ,,Vlastně hůlkama jíst neumím." Přiznám trochu zklamaně. Rád bych jí i Acai pomohl, jenže tady bohužel nemohu sloužit. Asi ani nemá cenu jim říkat, že se sushi zkušenosti sice mám, ale pokaždé jsem jej jako barbar jedl vidličkou, nebo holýma rukama. ,,To se budeš muset jít zeptat támhle Kenjiho. To je mistr ve svým oboru. Nevím o nikom, kdo by tě to naučil líp." Ukážu na právě přicházejícího nebelvířana, vedle kterého kráčí i má sestra. ,,Nazdar ségra, tak jak? Odeslali jste dopis?" zeptám se, jakmile se usadí. ,,Co donést sově trochu těch červíků? Je jich tu dost." navrhnu Acai, zatímco hůlkou šťouchám do tarantulí. Díkybohu se žádná z nich nehýbe. Spadne mi tím kámen ze srdce. To už ale Mau navrhuje něco bláznivého. No, kdyby bláznivého. Tohle je ultra šílený! ,,Co… co to povídáš, Mau?" vyplašeně se na ní podívám. Její snaha ostatní vyhecovat mě vyděsí, jenže když vidím, jak se výzvy chytla Noel a hned po ní Acai, bez váhání sáhnu po misce červů. Nechci se před nima shodit. Prostě nechci. Žere mě představa, že jsou holky odvážnější než já a tak nehledě na nepříjemný pocit v žaludku křiknu hlasité ,,Přijímám." a stejně jako Acai si hodím do pusy hrst toho hnusu. To, jak blbý nápad to byl mi dojde hned, co se mi červy zakroutí v puse. Oči vytřeštím tak, že mi div nevypadnou na stůl a neskutálí se pod něj. Co to SAKRA je? Žaludek se mi zvedne takřka okamžitě a já s tím nedokážu vůbec nic dělat. Za frajeřinu se holt platí a tenhle případ není žádnou výjimkou. Na nic nečekám a ať už se kolem mě děje cokoliv, s rukou před pusou vyběhnu ze síně, rovnou na nejbližší toalety. Zvratky společně s červy držím z posledních sil v ústech, ale není to vůbec nic lehkého a tak jen, co se za mnou dveře kabinky zavřou, vyzvrátím naprosto vše, co v sobě mám. Obličej mi přitom hraje všemi barvami a dávivé zvuky připomínají spíš umírající zvíře, než člověka. |
| |||
Velká síňPondělí, 6. září Všichni u mrzimorského stoluU stolu nesedím sama příliš dlouho. Po chvilce se ke mně přidává hlouček, od kterého jsem utekla na pozemcích. A je o jednoho člena početnější. Nejspíš Felixe nabrali někde cestou. Ne, že by mi to vadilo, ale na můj vkus je ten kluk až příliš kontaktní. Za ty roky stále nechápu, proč se musí věšet na všechno, co se kolem něj mihne. Ale co už. Jinej nebude. S pobaveným úšklebkem tedy sleduji, jak Mau táhne všechny k našemu stolu, včetně havraspárských členů. Automaticky se na lavici posunu, abych udělala místo, i když je ho kolem spousta. Zvyk z domova. Malý stůl, moc sourozenců. „Zduř.“ Zachrochtám s plnou pusou. Co na tom, že jsme se před několika minutami vybavovali venku. „Kdo ví. Jestli jí v našem pokoji něco nesežralo, tak nejspíš chrápe. Trocha klidu jí neuškodí.“ Pokrčím rameny. Je najedená a pochybuji, že je v dívčím pokoji něco, co by jí ublížilo. „To by bylo super. Jestli se má krmit každou hodinu až dvě, tak bysme se v noci mohly střídat. Jinak budu totálně nepoužitelná.“ Zazubím se na ní. Proč bych pomoc odmítala? Když se tak hezky nabídla… Bylo by hrubé to nepřijmout. Alespoň se bude cítit užitečně. Sleduji, jak opatrně bere do rukou hůlky. Nejsem sice zrovna přeborník v držení hůlek, ale… „Mezi prsty. Dáš si je mezi prsty. Spodní máš na pevno a hýbeš tou vrchní. Asi takhle.“ Odpovím ještě před tím, než to Fabian stihne a názorně předvedu, ale hůlky mi vypadnou z ruky. Chvilku přemýšlím, jestli je ze země zvedat, ale nakonec nad tím jen pokrčím rameny. „Anebo se na to vyser a vem si vidličku.“ Chňapnu po obyčejném příboru. Tímhle tempem bych se moc nenajedla. Síň se začíná plnit a přes nadšené výkřiky a zhnusené pindání studentů, je sotva slyšet vlastního slova. Líně zvednu pohled od stolu, když se k nám připojí Jordyn. Vypadá o něco líp než ráno, díky bohu. Sluší jí to víc, když se usmívá. Což mi připomíná… možná bych si s ní měla ještě jednou promluvit. V klidu. Bez slz a křiku. Až na to bude ta správná chvíle. „Myslím, že jedna z nich se ještě trochu hýbala.“ Poznamenám k misce s kobylkami se škodolibým úsměvem. Kdo by řekl, že jeden výstřelek od skřítků způsobí takové pozdvižení. Až na tu žraločí hlavu se mi tu zdá jedlé téměř všechno, takže ani nezaváhám, když Mau přijde s výzvou. Nejdřív sleduji, jak Noe pojídá tarantuli. To je asi to jediné, co bych do pusy nestrčila. Ne kvůli těm nohám, nebo chlupům. Spíš proto, že se co nevidět jedné takové dočkám. Alespoň doufám. „Ty se posereš.“ Zvesela poznamenám jejím směrem a sama si vezmu první hrstku pražených červů. „Schválně, jestli jich sníš víc než já.“ Nasypu si hrstku do úst a snažím se potlačit podvědomý pocit, že se mi v držce něco hýbe. Lahůdka to teda zrovna není. Bez chutě a křupavé. Přesto se několikrát ošiju a cítím, jak mi vstávají i vlasy na hlavě. Jako oříšky to teda fakt nechutná. Při polknutí se trochu zakuckám. "No to je humus." |
| |||
Hlavní síň - nebelvírský stůl Kenji, Angela 6. září Krátce po tom, co si nasoukám ubrousek i s kobylkama do kapsy, se u stolu objeví Angela. Vzhlédnu k ní hlavu a krátce si ji prohlédnu. Na to, že ji umřela kamarádka vypadá... klidně. Ale pravděpodobně to v sobě jen dusí, jako vždycky všechno. ,,Ahoj," pozdravím ji nazpátek. Moc dobře jsem si pamatoval, co jsem ji tenkrát řekl a jak jsem se zachoval. Svým způsobem si za tím pořád stojím, takže omlouvat se ji nebudu, ale rozhodně se k ní v takovéhle chvíli nehodlám obracet zpátky. Ani se na ni ve skutečnosti už nezlobím. Možná je to jen neskutečně nešťastná holka. Kdo ví. Nicméně přede mnou stál mnohem větší oříšek, než byl Angela a to je asijské jídlo. Absolutně se v tom nevyznám. Tohle je sushi, to poznám. Ale tohle? V tom se ke stolu přiřítí i Kenji s nadšeným výrazem. ,,No nazdar!" Pozdravím ho a zazubím se. ,,Když už seš tady - jak se kurva .. tohle jí?" podívám se na rýži a jen asijské hůlky. Nemám nejmenší ponětí, jak to držet a pravděpodobně i Angela, protože Kenji ji hned ochotně vysvětlí, jak se to drží. Řídím se tedy jeho radami, ostatně - on je tu jedinej šikmookej, takže... ,,..mezi ukazovák a prostředníček.." s vypláznutým jazykem se snažím prsty nějak inteligentně držet hůlky. ,,Takhle?" zvednu ruce s hůlkama, ale jedna mi vyletí do vzduchu a to přímo do jídla Angely. ,,Sorry." pobaveně se na ní podívám a vyloudím omluvný úsměv. Ne, tohle je fakt nad moje síly. V další chvíli mě už Kenji zkouší z jídel. Podívám se na to obalené cosi, co mi ukazuje. Trochu nedůvěřivě to vezmu do ruky. ,,Ne, vypadá to jako obalovaný kuře, ale když už se tak blbě ptáš, tak to bude určitě nějakej kentus, co?" Položím to zpátky na talíř, ale to už mám před sebou mísu s červíkama, takže tempura spadne mezi ně. S vykulenýma očima civím na tlouštíky uvnitř. ,,Tohle tam u vás fakt žerete?" s trochu znechuceným výrazem se na něj podívám. S jakým dobytkem se to kamarádím? Japonský sladkosti, co si kolikrát vezl z domu byly všelijaký, ale nikdy bych neřekl, že tam žerou brouky. ,,Jednoho ty a jednoho já." Vezmu mezi prsty jednoho červíčka a mísu přisunu k němu. ,,Máš na to koule nebo seš baba?" zašklebím se na něj. Pak se podívám na Angelu. Tipuju, že do toho nepůjde, ale nechtěl jsem ji úplně vynechávat. ,,Přidáš se?" |
doba vygenerování stránky: 0.85859990119934 sekund