| |||
Maureen, Fabian, Jordyn, Acai, Felix, všichni u mrzimorského stolu a zmínění Pondělí 6. září Zasměju se, pohladím Sněhurku po peří a posadím si ji na rameno. "No, vlastně je doma chováme. Máme tam fakt skoro všechno. Ono se to nezdá, ale o holuby je docela zájem. Třeba na různejch výstávách. Moc se v tom šlechtění nevyznám, o tom by ti víc řekla moje babča, ale dokážou to bejt fajn společníci. Nosit dopisy jsem ji teda nenaučila, od toho mám Saurona, ale jako kámoška je fajn." Snad jsem Fabovi dala takovou odpověď, která by ho uspokojila. "Nemáš vůbec zač," pokývnu na Acai a s úsměvem sleduju, jak se Mau o sovičku zajímá. Je doopravdy roztomilá. Acai se od nás nakonec odpojí a zamíří do knihovny. Vsadím se, že ji uvidíme až na obědě. Sněhurce se na mém rameni evidentně už nelíbí, jelikož přelétla na to Mauino. Nic neobvyklého. Moje holubice se cizích lidí nebála a vítala jejich pozornost. Mrška. "Taky nemám moc hlad, ale něčím dobrým bych nepohrdla. Do večeře daleko." Občas se na samodoplňovacích stolech objevily pravé kulinářské zázraky. Právě teď bych si dala pořádnou jitrnici, takové štěstí ale mít asi nebudu. "Moc díky, Mau!" Děkovně se usměju a vrátim ji kousek, který mi půjčila. "Jsi naše zachránkyně!" Jemně ji obejmu a zvednu se. Vydáme se směrem k Hradu. Cestou potkáme Felixe, který se zaobírá knížkou. V naší koleji nic neobyčejného. "Ahoj Feli!"Zazubím se na něj. Počkám, až obejme mé dva kamarády a dojde řada na mě. S hlasitým smíchem mu objetí oplatím, počkám, až si zabalí věci a zavěsím se do něj. Normálně jsem až takhle otevřená nebyla, Felix byl ale výjimka. Nebylo to u něj nic nenormálního a za ty roky jsem si už zvykla. Mau mu zatím vysvětlila, co vše jsme vlastně dělali. Bez dalších prodlev zamíříme do Hradu do Velké síně. U našeho stolu sedí mimo mých spolužáků také Sey a Barča, což je celkem příjemné překvapení. Pouze jim zamávám a pozoruji Mau, která už oba kluky táhne k mrzimorskému stolu. "Už běžím!" Se smíchem je následuju a s vyvalenýma očima sleduju hostinu na stolech. Kladivoun vypadá vážně chutně. Obočí mi vyjede do nebes nad praženými červy a dalšími brouky, z kterých nemám moc velkou radost. "No páni!" Ani se nerozmýšlím a už si sedám vedle Felixe. U mrzimorských jsem tak často nesedala a vlastně by to mohla být sranda. Čekám, co nám o svém pacientovi poví Acai. Pohledem přejíždím po všem tom jídle. Sushi jsem měla pouze párkrát s nevlastními sestřičkami, které ho naprosto milovaly a patřilo k jedněm z jejich národních pokrmů. Vždycky jsem po něm ale měla hlad. Sice jsem byla teď nacpaná, ale nechtěla jsem se ztrapnit s hůlkami, s kterými jsem jíst neuměla. "Ahoj Jordyn!" Pozdravím spolužačku, která se k nám právě připojila. Opatrně jsem si odřezala kousek kladivouna s bramborem a zvědavě pohlédla na brouky. Asi bych se do nich nepustila, kdyby nebylo Maureen. "Výzva přijata!" Zasměju se, potlačím nechuť a na talíř si naberu od každého trochu, tarantule nevyjímaje. "Dobrou chuť!" Nasadím statečný výraz a strčím si do pusy první tarantuli. |
| |||
Pondělí 6. záříDvůr >> Hlavní síňJordyn, Daniel, okrajově AngelaZtrápeně si povzdechnu, když Jordyn sklopí hlavu a zabodne pohled do země. Je mi jí líto a rád bych jí pomohl, jenže nemám nejmenší tušení jak. Sám jsem byl v lásce dobrý asi jako v lektvarech a tahle holka si jako naschvál vybrala toho nejhoršího kluka na škole. „Ví Acai vůbec, že o něj máš zájem?“ Jestli ví, tak je to neskutečná prasárna. Je to asi jako kdybych Danielovi řekl o svých citech k Coraline a on by místo jakékoliv podpory šel a svedl jí sám. Myslím, že tím by naše přátelství vmžiku skončilo. Tohle kamarádi nedělají. Řeč se nakonec stáčí zpět k Ryanovi a Sinestře, což není o moc lepší téma, ale měl bych být rád alespoň za něco. Taky jsme mohli celou dobu mlčet. „Něco se mi na ní nezdá. Nedokážu ti říct co přesně, ale nemám z toho dobrej pocit.“ Sám nevím proč. Možná jsem prostě jen přehnaně zaujatý a raději bych viděl svého kamaráda po boku Eriky, než vedle nějaké hadice. Eriku znám už celé roky a vím naprosto jistě, že je to hodná holka se srdcem na správným místě. Upovídaná, střelená a někdy pořádně ostrá, ale i tak je to moje kamarádka, pro kterou chci jen to dobré. To samé pro Ryana. Je přirozené, že si o oba dělám starosti. „Každopádně jim do toho nebudeme kecat. Ryan sám ví, co je pro něj nejlepší. Když na to přijde, je strašně tvrdohlavej a nehne s ním ani pár volů. My jen můžeme tiše přihlížet a doufat, že si nenamele hubu. No a jestli jo, tak mu jako správný kámoši zase pomůžeme na nohy.“ Věnuji Jo poněkud zaskočený pohled, když znenadání začne polemizovat nad jiným stavem ostatních dívek na škole. „To mi moc zajímavé nepřipadá.“ Vytřeštím oči. Neumím si představit, že by se ten drb o těhotné Sinestře mohl zakládat na pravdě. Není za něco takového okamžité vyloučení ze školy? „Vždyť je to nezodpovědnost.“ zabrblám, přičemž sleduji, jak se chytá za křížek. Jo a Marie by si mohli v tuhle chvíli podat ruce. „Ryan a otec? No ten zrovna.“ rozchechtám se. „To by byl fotr roku. Aigoo, to je otřesná představa.“ Úplně vidím Ryana s tím řvoucím miminem v náruči, které se snaží uklidnit várkou svých nejnovějších drbů. Třeba těma o Rebecce v kumbále. K jeho smůle by mu dítě nerozumělo ani slovo a jen by dál brečelo hlady. Rodinná idylka jak vyšitá. „Všichni tady jsme ještě děti. Netvrdím, že jednou rodinu nechci, ale teď je na něco takovýho brzy. Jsem rád, že se stěží zvládnu postarat sám o sebe.“ S dětmi navíc žádné zkušeností nemám. Jsem jedináček a tyhle věci šli vždycky tak trochu mimo mě. Se svými znalostmi, nebo spíš neznalostmi bych byl schopnej krmit bezzubý mimino pocky tyčinkama a ještě si pochvaloval, jak dobře se umím postarat o bližního svého. Takže ne, tohle vážně nepřipadá v úvahu. „Musíš se trochu víc odvázat.“ Šťouchnu do Jordyn, jakmile se mi svěří se svou obavou z nachytání u porušování pravidel. „Na co pak chceš ve stáří vzpomínat? Budeš vnoučatům vyprávět o tom, jak jsi seděla poslušně na koleji, nebo jim radši povíš o nějakým pořádným průseru? Já mám tedy jasno.“ zazubím se a seskočím ze zídky dolů. „Danielovi o tom povím hned, jak ho najdu. Těžko říct, kde teď je.“ Mávnu nad tím rukou. Je to sice můj nejlepší kámoš, ale uvědomuju si, že i on potřebuje svůj klid a chvíli pro sebe. Nemůžeme si ustavičně stát za zadkem jako někde ve školce. Tímhle tempem by si někdo mohl začít myslet, že si bez sebe ani neuprdnem, nedej bože, že spolu něco máme. „Poledne? Fakt?“ zbystřím při zmínce o dvanácté hodině. Vůbec mi nedošlo, že čas letí tak rychle. Stačilo mít dobrou společnost a ihned jsem zapomněl na všechno kolem. „Klidně bych si něco dal.“ přitakám a poslušně následuji Jo do síně. Cestou mi vypráví o svých zážitcích z prázdnin. „Z toho si nic nedělej, já se letos mimo Japonsko taky nedostal. Tak snad se nám příští prázdniny poštěstí víc.“ pousměju se, to už ale vcházíme dovnitř. Jen co uvidím na stolech jídlo, oči se mi rozzáří jako malému dítěti. Asijská kuchyně? Jaká dobrá duše dnes vyslyšela mé přání? „No doháje, to se mi snad jenom zdá!“ zaraduji se. Krátce nato se s Jordyn rozloučím a zapluji k nebelvírskému stolu. „Daniel-san!“ zavolám na kamaráda vesele a posadím se vedle něj. „Připadám si jak u mámy v restauraci.“ Bez váhání se natáhnu pro talíř, na kterém brzy skončí pořádná várka sushi maki, nigiri a sashimi. Spokojeně se pustím do jídla. „Jsem v ráji.“ zamručím a slastně přivřu oči. Když je otevírám, všímám si Angely sedící naproti. „Takhle se moc dobře nenajíš.“ ukážu na její hůlky. „Tu první si opři o prsteníček a vršek palce. Tu druhou dej mezi ukazovák a prostředníček a přichyť si jí palcem.“ poradím jí. „Takhle.“ kývnu ke svým vlastním hůlkám. Pak se otočím k Danovi. „Na co čekáš? Jez, ne?“ vybídnu ho a přistrčím k němu talíř s tempurou. „Tak schválně, víš co je tohle?“ zeptám se, i když mi je jasný, že bude jako obvykle vědět hovno. „Nebo bys snad radši červíka?“ se škodolibým zachechtáním před něj misku s hmyzáky dostrkám. „Hami mňami, jen si dej, to jsou proteiny.“ |
| |||
Sovinec -hlavní síň Kenji, všichni u mrzimorského stolu 6. září Sklopím hlavu k zemi, když zmíní Acai. ,,Ano, oni jsou.. kamarádi." Vysoukám ze sebe potichu. Všichni věděli, co ti dva spolu měli a že nevinné kamarádství to rozhodně nebylo. Netuším, proč jsem tohle řekla. Pravděpodobně jsem vyslovila své tajné přání? Ano, je těžké se vyrovnávat se skutečností, že vaše kamarádka spí s klukem, který se vám líbí. Chlácholivě položím Kenjimu ruku na rameno. ,,Ale no tak neboj se o Ryana. Jistě si dokáže poradit a pokud to i Sinestra cítí stejně, třeba ti dva prolomí ledy mezi červenými a zelenými. Jsou jako Romeo a Julie!" Zahihňám se. Oba ze znepřátelených kolejí.,, Zakázaná láska. Nepřipadá ti to romantické?" Zasním se. Shakespeara jsem milovala. A vůbec jsem ráda četla zamilované knížky. Ale teda mám mnohem raději ty s tím šťastným koncem, abych pravdu řekla. No nebylo by to nádherné? Mít někoho, kdo by byl ochotný za vás položit i život? O tom můžeš jen snít, Jo. Nicméně záhada, proč Sinestra utekla z kostela zůstávala nevyřešená. ,,No ožná ji třeba jen nebylo dobře. A teď nenarážím na ty drby o těhotenství, ale.. Ale bylo by to zajímavé, kdyby tu byl skutečně někdo v jiném stavu co?" Pobaveně se na něj podívám. ,,Jen doufám, že by se nerozhodli si to nechat vzít. Zabít to maličké uvnitř." Automaticky se chytnu za křížek na krku. ,,Chudák Ryan, pokud je to vážně pravda. Myslíš, že by se staral o cizí dítě?" Přemýšlím nahlas. ,,A vůbec - dovedeš si představit Ryana jako otce?" Zakroutím nad tím hlavou. ,,On sám je pořád takové dítě, to už spíš ten Wolfram se zdá být zodpovědnější." Jak by se s neplánovaným dítětem asi vypořádávala škola? Snape by dělal chůvičku a nosil by Sin to malé do hodin na kojení? Při té představě vyprsknu smíchy. Kenji se však mezitím podivuje nad jídlem z kuchyně. ,,No jasně žejo! Máme v koleji Alex, zapomínáš na to?" Připomenu mu. Alex se dostane snad všude a nebýt jí, byli bychom po večerce kolikrát o hladu! ,,Jak se tam dostává to se mě neptej. Nikdy jsem s ní nebyla. Bála bych se, že nás chytí." Uchithnu se. ,,Ale dovedu si představit, že to teď bude hlavní neplecha, na kterou se s Danem nachystáte. Kde ho vůbec máš?" Rozhlédnu se. Ti dva byli nerozlučná dvojka a většinu času jsem je vídávala spolu. Ale teď se naše nebelvírská dvojčata nějak roztrhla. ,,To už je poledne? Nemáš hlad?" Zeptám se jen tak do větru, a aniž bych čekala na odpověď, táhnu ho do hlavní síně. ,,No tyhle prázdniny nebyly o nic zajímavější, než ty předešlý. Navštívili jsme pár příbuzných, pár příbuzných navštívilo nás a tak. Vlastně jsme letos nebyli ani za hranicema." Pokrčím rameny. Když vejdeme dovnitř, rozhlédnu se. ,,Hele, támhle máš Daniela. Asi budeš chtít jít za ním co? Tak se uvidíme později. Zatím ahoj a dej vědět, kdyby..no. To je jedno." Usměju se na něj a zamířím k mrzimorskému stolu. Kdyby Coraline odepsala? Nesmím si dělat takové naděje.. ,,Ahoj všichni." S žuchnutím se posadím vedle Felixe a rozhlédnu se po stole. ,,Jé, Felixi ahoj." Překvapeně si uvědomím, že on tu vlastně běžně nesedává. ,,Máš růžové tvářičky, byl jsi venku viď?" Zářivě se na něj usměju. Zatím se mi dařilo zůstávat veselá. Jen nemyslet na Jackie, jen nemyslet na Jackie.. ,,Páni, to.. co to?" nakouknu do mísy, která vypadala jako plná kobylek. ,,Ti skřítci jsou někdy vtipálci. Vypadá to úplně jako kobylky." Zahihňám se. |
| |||
Učebna 1B --> Hlavní síňnikdo konkrétní 6. září Celý zbytek dopoledne jsem strávila u klavíru. Nic těžkého pro mě. Člověk tu může snadno přemýšlet, rozjímat, zapomenout na určité starosti nebo se na ně podívat z jiného úhlu. Nikdo mě navíc nevyrušoval. Ten první týden v Bradavicích jsem si zrovna takto nepředstavovala. Ale to asi nikdo. |
| |||
Stáje --> Nebelvírská ložnice --> Hlavní síň – Nebelvírský stůlnikdo konkrétní, poté Daniel 6. září – poledne Kromě mohutného hnědáka jsem stihla vyhřebelcovat ještě další dva koně, kteří zůstali ve stájích. Dopoledne mi tak rychle uteklo a ani bych si nevšimla, že se blíží poledne, kdybych nezaslechla odbíjení hodin z Hradu. Na oběd se mi vůbec nechtělo. Navíc už mi vícekrát prošlo, že jsem se na jídlo nedostavilo. Kupodivu mi ale zakručelo v břiše. Práce na čerstvém vzduchu, hezky mezi hnojem, mi asi prospěla. A pocit hladu už jsem dlouho necítila. „Ach jo, tak mi asi nezbývá nic jiného než jít...,“ povzdechla jsem si pro sebe a kartáče na hřebelcování jsem dala zpět do krabice, kterou jsem uložila na místo. |
| |||
Zapovězený les – Sběr houbiček --> Cesta na ošetřovnuAlex, Naira a Hagrid 6. září před polednem Byl jsem rád, že se holky bez řečí přidaly do Hagridovy aktivity. Mrzimorky se nezapřou. Ani jednomu z nás nebyl pobyt v přírodě cizí. Když mi pak Naira předala houbu, dal jsem ji hned do košíku. Otočil jsem se zpátky a všiml si, že Tesák je teď díky Naiře ozdoben fialovým tetováním v podobě její ručky. Nevydržel jsem to a vyprskl jsem smíchy. „Slušivý kožich, Tesáku,“ promluvil jsem k psovi a pokud přiběhl, hned jsem ho podrbal. Byl to správný hlídač smečky, takže byl všude – doslova běhal sem a tam a ještě stíhal očuchat každý strom. Dokonce vytáhl jednu houbu. „Tesáku, dáš?“ zkusil jsem to na psa, ale ten mi ukázal akorát svůj zadek a pelášil pryč. Musel jsem se zase smát. |
| |||
Pozemky u Hagridovy chatrče => zastávka u Felixe => Hlavní síň 6. září Sleduji bílou holubici, jak míří přímo k Noelle a dosedá ji na ruku s takovou jistotou, že na to musím chvíli jenom zírat. Taky jsem se snažila naučit myši, aby přišly na zapískání, ale většinou mi jenom sežraly sýr a vykašlaly se na mě, takže s něčím takovým se můžu rozloučit. Pochvaly na ně taky zrovna dvakrát nepůsobily, a když jsem se jim snažila navázat rolničky, abych aspoň slyšela, kde jsou, když utečou, tak ji Mo vláčela pod sebou takovým stylem, že jenom hrabala předními pacičkami ve vzduchu a Mou jakož ta drzejší mi provázek překousala. Nakonec jsem vzdala jakékoliv představy o tom, že budu mít vychované a poslušné mazlíčky a spokojila jsem se jenom s tím, že už mě nehryžou do prstů. “Je krásná, Noe.“ Pochvalně se usměji na holubičku, s kterou se mazlí. Zajímalo by mě, jestli by si sedla na ruku i mně? Nechci ale rušit ten jejich kouzelný okamžik a tak nakonec raději zase přesunu pohled k maličkému klubíčku v krabici. “To rozhodně!“ Zbrkle zakývám na Acaino tvrzení o zdraví sovičky a podívám se na to malé drobátko, které má skoro celé tělíčko schované v čepici. Přistrčení krabice beru jako souhlas, který mě nadchne. “Díky moc!“ Zářivě se na ni usměji a velmi opatrně sovičku pohladím dvěma prsty pravé ruky. Byla tak heboučká a bezbranná! “Je prostě kouzelná!“ Vydechnu užasle a ještě jednou jí přejedu prsty po hlavě, než se zase narovnám. Nechci ji moc otravovat, protože se zdála předešlými událostmi dost vyčerpaná a pravděpodobně zrovna dvakrát nestojí o to, aby jí nějaká divná holka pořád ošmatávala. “Cože do přírody?“ Posmutněle se podívám na svou mrzimorskou kamarádku a následně i na Faba, který to komentuje jako nejlepší řešení. Samozřejmě to tak bylo, to jsem věděla, ale chtěla jsem, aby měla Acai taky nějakého kamaráda. A tohle byl přeci osud! Nestává se zrovna denně, že byste našli opuštěné mláďátko, které potřebuje vaši péči a lásku. Chvilku jenom potichu sleduji, jak je od své dočasné majitelky krmena a s jakou přirozeností na ni reaguje. “Tak jo, tak zatím ahoj!“ Jenom s těžkým srdcem se loučím s tím zdrojem roztomilosti a zamávám těm dvěma na pozdrav. Chtěla jsem ještě dodat, že kdyby potřebovala pomoci, jsem jí kdykoliv k dispozici, ale to už je tak daleko, že bych za ní musela křičet. Řeknu jí to teda u oběda. Rozhodně si přitom bouchnu pěstí do dlaně a vrátím se k těm dvěma, na které se usměju, ještě pořád celá okouzlená. “To je tak super, že jo? Ještěže ji Acai našla, kdoví, co by se s tou malou stalo!“ Naše núbijská princezna rozhodně byla zachráncem dne, to je jasný! Otočím se na Faba, který nám navrhuje oběd. “Takový hlad zase nemám, ale rozhodně se musíme jít podívat, co je dneska na stolech! Co když tam bude největší dobrota všech dob a my bychom ji prošvihli?“ Naznačím zděšení a s pobaveným smíchem se začnu škrábat na nohy, stejně jako Fabian. Seberu zpod sebe tílko, přičemž od ostatních vyberu zbytek svého šatníku, který nastrkám do kabelky. S pobavením se dívám na svého spolukolejníka a naznačím mu zasalutování. “Ráda jsem byla tvým ledvinám k službám!“ Zvesela si to rázuji směrem k hradu, zatímco štěbetám o svém nadšení ohledně Acaina nálezu. Rozplývám se nad roztomilostí malého ptáčete, i když mělo jedno očičko trochu zateklé a skládám plány na to, jak bychom naší kamarádce mohli pomoci s opatrovnictvím, aby toho neměla moc. Na cestě nás zastaví sedící Felix. Teda Fabian se zastaví a nabídne mu společnou cestu. Sama se na svého Havraspárského kamaráda podívám a vřele se usměji. Čím víc nás bude, tím líp, navíc teď jsou naše barvy vyrovnané, když připočítám Noelle. Nechám se obejmout jednou Felixovou rukou a přátelsky ho přitom poplácám po hřbetu, která se objeví na mém rameni. “No jasně Felixi, pojď s námi!“ Zasměji se vesele a počkám, až si zabalí věci. Ráda bych mu přitom pomohla, ale dřív, než vůbec udělám krok, už má polovinu věcí naházených v báglu a poňuchanou Noelle k tomu, proto nakonec od svého plánu upustím. Jestli chtěl nechat vybuchnout bombu plnou slov, právě to udělal. Ne vážně, nikdy nechtějte, abych vám něco sesumírovala, protože já nejsem schopná vynechat jediný detail. “No. Takže. Nejdřív jsme šli do kuchyně, kde byl Fab úplně hrozně šikovný a získal nám plný košík jídla. Podívej, to je on!“ Ukážu prstem směrem ke košíku, který galantně nesl Fabian. Měla jsem ráda chlapce s gentlemanským chováním, něco to o nich vypovídalo. “Ale nikomu ani muk, jinak by byl průšvih!“ Položím si ukazovák na usměvavé rty v gestu, kterým jej žádám o udržení tajemství. Rozešla jsem se přitom směrem k síni, tahajíc za sebou celou skupinu a do toho jsem neustále brebentila. “Pak jsme si povídali. O všem možném! O hůlkách, knihách, jídle, mazlíčcích, jezdectví, farmě, rodičích a rodině, zpěvu, prefektování, prefektských koupelnách, nový učitelce na zpěv, jestli kouzlíme o prázdninách, Americe a Kimi, to je mazlíček Faba a Jordyn! No a pak přišla Acai a přinesla mláďátko sovičky, takové úplně maličké. Našla ho tady na pozemcích a teď se o něj bude starat! Zapomněla jsem na něco?“ Zvědavě pokouknu po svých dvou společnících a na Noe se přitom usměji, hrozně jsem si všechen tenhle čas s přáteli užívala, ten bolavý smutek už byl dávno pryč. Jako kdybych to měla přesně naplánované, dokončím své vyprávění zrovna v momentě, kdy dorážíme ke dveřím Hlavní síně. Vejdu dovnitř a s úžasem se rozhlédnu po všech stolech, kde je takového jídla a já jsem z toho ani polovinu neznala. Všimnu si přitom Seymoura, který seděl u Havraspárského stolu s ostatními modráčky a Barčou, což mě příjemné překvapí. “Ahoj Seyi, ahoj všichni!“ Zavolám na něj ode dveří a jakmile ke mně zvedne oči společně s ostatními, s úsměvem jim všem zamávám. Pak mě ale zaujme něco za jejich zády a já otevřu pusu úžasem. Popadnu Fabiana a Felixe každého za ruku a táhnu je k Mrzimorskému stolu. Pro poslední členku naší výpravy už mi ruka nezbyla a proto na ni volám: “Koukej Noe, to musíš vidět!“ Zastavím se přímo před hlavou Kladivouna a užasle na to zůstanu zírat. “Co to je, co to je?“ Pobaveně to chvilku okukuju, než do toho šťouchnu prstem, bylo to mazlavé a studené. “Tak tohle jíst nebudu, ať je to sebevětší specialita.“ Otočím se s úsměvem ke svým společníkům a s tázavým pohledem se jich bezeslovně ptám na jejich názor. “Chceš si sednout s námi Felixi? Místa je tu dost! Ale pokud chceš k ostatním Havraspárským, běž rychle, než ti všechno sní. A co ty Noe? Pojď si sednout k nám!“ Zářivě se na oba usměji a přitom už si lezu na místo vedle Acai, přičemž Faba automaticky za rukáv tahám na místo vedle sebe. Pokud to ostatním nevadilo, většinou jsem zasedací pořádek měnila, jak se mi zrovna zachtělo. S pozváním našich dvou kamarádů jsem neváhala ani sekundu, ani mě nenapadlo, že by snad jejich přítomnost mohla někomu vadit. Jsme tu přeci všichni přátelé a společné poobědvání je super věc! “Ahoj záchranářko! Jak se má tvůj malý soví pacient?“ Usměji se na ni a se zájmem ji sleduji. Vůbec nezáleží na tom, že jsem ji naposledy viděla asi před čtvrt hodinou, každá informace byla potřeba. “Jenom jsem ti chtěla říct, že kdybys cokoliv potřebovala, ráda ti pomůžu, jsem ti kdykoliv k dispozici!“ Zaculím se a pak už obrátím svůj pohled směrem ke stolu, kde je mi snad všechno neznámé. Vezmu do ruky spojené hůlku a nejistě se podívám k Acai, která už jí. Jenže podle toho, kolik nudlí leželo mimo mísu, to asi nebude zrovna mistr v oboru. Obrátím se tedy k Fabianovi a prosebně se na něj podívám. Nevím sice, jestli to umí, ale tak trochu jsem doufala, že jo. “Jak se to jako používá?“ Ovšem dřív, než mi dokáže srozumitelně odpovědět, zamyšleně zabodnu oba spojené hroty do prostředku nějakého sushi nebo co. Každopádně to byl váleček v nějakém zeleném obalu, uvnitř byla rýže a něco zeleného. Jako vím, že se to tak jmenuje, ale jak se nazývají ty jednotlivé válečky a čtverečky, to byste chtěli moc, něco takového jsem viděla jenom v televizi a občas na talířích ostatních lidí v resortech. Strčím si danou věc do pusy a se zamyšleným výrazem svůj nový objev žvýkám. Ne, že by to bylo úplně špatný, ale neshledávala jsem na tom nic zázračného, krémovitý vnitřek byl jaksi bez chuti, rýže studená a ta zelená věc chutnala rybinou, asi řasa nebo možná chaluha? “Znáte tady z toho někdo něco? Co jako může být fakt dobrý?“ Zmateně se rozhlédnu po stole, ale ať už mi kdokoliv cokoliv nabídne, mám v plánu ochutnat všechno, začnu však případnými návrhy. “A co je tohle?!“ Překvapeně nahlédnu do mísy, kde jsou smažené kobylky a červíci a bůhví jaká další havěť. “Kdo tohle sní, dostane metál!“ Zasměju se a podívám se po ostatních, jestli se náhodu někdo nenajde, možná s trochou špatně ukrývané naděje. Osobně bych to asi zkusila, ale ne sama. |
| |||
Hlavní síň 6. září Chvíli jsem se tak před kostelem rozhlížel a zrovna nikoho neviděl. Šel jsem teda do společenky, kde jsem trávil svůj čas až do chvíle oběda. Nepřemýšlel jsem nad ničím. Raději. Na Jackie jsem si ani nedovolil pomyslet. Nechtěl jsem, aby mě zase přepadla chmurná nálada. Nechtěl jsem myslet na smrt, která ji potkala a jaká asi byla. Jestli jí to bolelo. Jestli zemřela hned, nebo ještě chvíli umírala v bolestech. Kdo ví jak to bylo. Oni nás mohou uklidňovat čímkoliv, ale pravda může být jiná. Ani jeden z mých kámošů tu nebyl. Kenji byl s Jo v sovinci posílat dopis a Ryan.. Toho jsem od jeho útěku z kostela ani nezahlédl. Pravděpodobně byl někde se Sinestrou a pokud mu ještě nedala kopačky, tak se na ní přiblble usmíval. Pobaveně se při té myšlence uchechtnu. Vždycky, když se na ní díval téměř nevnímal okolí. Jestlipak na ni takhle civí i když stojí před ním? Dojdu k teráriu a vytáhnu z něj Bruce. Kenji od doby, co si pořídil kluběnku chudáka chameleona zanedbával. Kdo ví, co by z něj bylo, kdyby neměl mě! Nechám Bruce vylízt mi na hruď a i s ním se natáhnu na postel. Z šuplíku vedle postele vytáhnu tu hentai mangu, co mi dal Kenji a dám se do čtení. Teda.. do čtení. Ono tam moc co číst nebylo, abych byl přesnej. Čas uběhl jako voda a mě na oběd upozornil až kručící žaludek. ,,Tak pojď Bruci. Musíš jít zpátky. Seš ňákej hubenej. Řeknu Kenjimu, aby ti sehnal nějaký cvrčky." Uklidním ho, zavřu terárko a zamířím z koleje ven. Buclaté dámě popřeju krásný tlustý den a vydám se do hlavní síně. Dělám, že její hubování a ublížené mrmlání s tím, že má štítnou žlázu raději nevnímám. Jakmile dojdu do hlavní síně, zamířím automaticky k nebelvírskému stolu. Červených tu moc nebylo, ale to nevadí. O to víc jídla pro mě, takže - ,,Tak moment." Věnuji jídlu před sebou podezíravý pohled. Co to sakra je? S očima jako tenisáky civím do mísy před sebou. ,,Hehehe, to vypadá jako pavouk." uchechtnu se a vezmu praženou tarantuli za nohu do ruky. Až když uvidím kusadýlka a dopočítám se nohou, se zděšeným výrazem pavouka pustím. ,,U Merlinových vousů! Kdo to sem dal!" Rozhlédnu se po stole. To jsou.. červi? S nesmírně soustředěným výrazem přisunu talíř s opečenýma červíkama k sobě a zkoumavě si je prohlížím. Tohle žere Kenji? Jé hele kobylky! Vezmu jeden papírový ubrousek a začnu na něj pokládat pražený kobylky, který pak i s ubrouskem strčím do kapsy. Bruce bude mít radost. |
| |||
Pozemky poblíž hradu > Směr hrad 6. září Maureen, Noelle, Fabian Ráno jsem se upravil jako každý jiný den a nezbedné kruhy pod očima překryl korektorem. Ale oproti ostatním dnům jsem byl mlčenlivý a vcelku smutný. S Jacqueline jsme sice nebyli nějací velcí kamarádi, znal jsem ji spíš od vidění, ale zasáhl mě ten fakt, že někdo zemřel. A navíc tak hrozným způsobem. Stačilo jen být ve špatnou chvíli na špatném místě. Podobné myšlenky mě nepustily během snídaně ani smutečního rozloučení. Až chvíli po něm, když jsem vyšel do vcelku hezkého dne, jsem konečně zvládl ten chmur trochu setřást. Pomohlo mi k tomu přemýšlení, co teď dělat. Můj první impulz byl připojit se ke spolužákům, někam s nimi jít, rozveselit je i sebe, ale nakonec jsem se rozhodl, že se zaměstnám něčím jiným. A tak jsem se vydal zpět do pokoje. Cestou jsem si povídal s ostatními studenty mířícími do hradu a má pouť za lepší náladou započala. Ještě pár lidí pomuchlat a už jsem spěchal k nám a až ke své posteli, ve které se samozřejmě válela Berry. Běloskvoucí fretka byla zahrabaná v mé peřině až po uši a jen líně vykoukla, když jsem přišel. Potvůrka jedna, už jen pohled na ní mi na tváři vždy vykouzlí úsměv, chvíli jsem si s ní hrál, mazlil se a věnoval jsem jí pár speciálních pamlsků. Ale nakonec jsem si vzal tašku s učebnicí na Dějiny čar a kouzel, pergameny a psacími potřebami a zamířil ven. Berry se beztak zase zavrtala, tentokrát pod polštář, a mě se nechtělo být v pokoji. Válím se v přívětivém stínu stromu poblíž hradu. Je mi tak akorát. Ta pošmourná nálada mě pomalu opustila, když jsem se soustředil na úkol o staroegyptském kouzelnitví. Právě dopisuji poslední větu a pucuju poslední z bonbónů, jejichž obaly leží všude kolem. Vyžral jsem své kapsové zásoby, hlavně je nesmím zapomenout doplnit. Jakmile mám hotovo, převalím se na záda a protáhnu se. Mimoděk se zapřemýšlím nad tím týdnem volna. Úkolů zatím moc nemáme, takže to bude opravdu v pravém slova smyslu volno. Přijde mi to takové moc dlouhé a nevím, jak nám to má pomoc přijít na jiné myšlenky. Mnohem raději bych se učil, to by byla zábava a každý by se musel zabrat do práce, na deprese by nebyl čas. Povzdechnu si, vyhrabu se do sedu a do rukou znovu vezmu učebnici, abych si esej ještě rychle zkontroloval. Asi pak půjdu někoho objevit. Přesně v té chvíli uslyším povědomý hlas a zvednu hlavu. A okamžitě se usměju. „Ahooj.“ Zavolám na všechny čtyři energicky už z dálky. A sotva jsou blízko, vyskočím na nohy a rovnou se kolem krku vrhnu zároveň jak Fabianovi, tak Mau. Trochu je tak zmáčknu k sobě. A jakmile slyším o obědě, tak si uvědomím, že už je asi dost hodin a navzdory snědeným bonbónům dostanu hlad. „Jasně, přidám se.“ Odpovím během objímání, nemusím se vůbec rozmýšlet, už se mi nechce tu sedět sám. A pak pomuchlám i Noell a skloním se, abych vše ze země dostal do tašky, kterou si přehodím přes rameno sotva na trávě nezbyde ani jeden papírek, ani nic jiného. „Připraven k odchodu. Co jste do teď dělali?“ |
| |||
Knihovna > Velká síňPondělí, 6. září Kayla + ti okoloNakonec to nevypadalo, že by Kayla byla v takové depresi, jak jsem si původně myslela. Zdálo se, že má snad i dobrou náladu. Což upřímně nechápu vzhledem k tomu, kolik knížek tu měla. Učení sice může sloužit jako dočasné odreagování, ale rozhodně to není něco, by mě dělalo šťastnou nebo mi snad zlepšovalo náladu. „Já ani nevěděla, že nějakej úkol máme.“ Zamračím se na kus pergamenu, na kterém měla úkol zpracovaný. Měla bych se poptat. Teď, když jsem pod dozorem, tak bych se měla snažit vypadat co nejlíp. Krom toho naší koleji pár bodů navíc určitě neuškodí. Sedím na místě a sleduji, jak si balí věci. O pomoc si neřekne a nezdá se mi, že by ji potřebovala, takže ji ani nenabízím. Nakonec se zvednu taky, ale počkám u stolu, než vrátí všechny knížky, co tu nasbírala. Nějak po obědě bych se sem měla vrátit a zjistit, kdo si tu knížku o sovách půjčil. Třeba jí sem do té doby vrátí. „Jasně, že jdu. Umírám hlady.“ Zazubím se na ní a odlepím se z místa. Oběd. Konečně oběd. Budu muset nabrat nějaký jídlo pro toho drobečka. Doufám, že ho u nás na pokoji něco nesežere. Zapátrám v paměti, co všechno se to vlastně u nás na koleji vyskytuje za zvěř. Myši by snad vadit neměly a co se toho ostatního týče… to si ani nepamatuju. Každopádně sova je v krabici a do tý by se nic dostat nemělo. Ale beztak se jen zbytečně strachuju. Přežila pád z větve a kdo ví, jak dlouho tam v tý trávě vlastně ležela. Ta sova přežije všechno. Vejdeme do hlavní síně a mně se čichové buňky zaplní vůněmi, které tu nevídám moc často. Už se hrnu ke stolu, když na mě Kayla promluví. Zarazím se. U našeho stolu moc lidí není. Za to u toho jejího se to lidma jenom hemží. Je tam i Cassandra, se kterou posledních pár dní příliš nemluvím. Od toho našeho incidentu se jí snažím spíš vyhýbat. Naštěstí se nezdá, že by jí to vadilo. Je to tak lepší pro obě. Jen jim mávnu na pozdrav, stejně jako Seyovi, který sedí mezi nimi. „Půjdu k našemu. Aby na vás taky něco zbylo.“ S tím se odpíchnu z místa a uvelebím se na své obvyklé místo. S dětským očekáváním se rozhlédnu po stole, jen proto, abych se zklamaně zamračila. Kde je nějaký maso? Brambory nebo hranolky? Na našem stole se válí hlava žraloka a já mám pocit, jako by mě z dálky sledoval. Natočím se k němu trochu víc zády, aby mi zmizel z dohledu. Vezmu hůlku a dloubnu do jedné věci s osmi nohama obalené v těstíčku. Tohle je fakt humus. Přijde mi, jak by se v misce, co levituje nedaleko, snad i něco hemžilo. Je fakt, že my jsme doma taky schopni sežrat kde co, ale doufala jsem, že se tomu ve škole vyhnu. Po zběžném zhlédnutí dnešní nabídky jsem si přivlastnila celou mísu pražených nudlí s krevetami. Ovšem pokusit se je sníst hůlkami byla skutečně výzva. |
doba vygenerování stránky: 0.83974599838257 sekund