Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Bradavice - trochu jinak

Příspěvků: 7984
Hraje se Denně Herní čas: 12:05  Vypravěč Khloé je offlineKhloé
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Ettariel Darienn Renoire ☕ je offline, naposledy online byla 11. března 2024 21:11Ettariel Darienn Renoire ☕
 Postava Sebastian G. Sharivar je offline, naposledy online byla 14. května 2023 18:27Sebastian G. Sharivar
 Postava Park Na Yeong *Ruby* je offline, naposledy online byla 07. října 2022 21:40Park Na Yeong *Ruby*
 Postava Argus Filch je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Argus Filch
 Postava Mirabel McGregor je offline, naposledy online byla 27. března 2024 6:58Mirabel McGregor
 Postava Albus Brumbál je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Albus Brumbál
 Postava Kayla Harper-Burns je offline, naposledy online byla 25. ledna 2024 1:00Kayla Harper-Burns
 Postava Barbara Snow je offline, naposledy online byla 27. března 2024 16:14Barbara Snow
 Postava Angela Silverlin je offline, naposledy online byla 27. března 2024 6:58Angela Silverlin
 Postava Severus Snape je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Severus Snape
 Postava Rebecca Eliah Riel je offline, naposledy online byla 24. března 2024 16:42Rebecca Eliah Riel
 Postava Cassandra Warren-Wentworth je offline, naposledy online byla 11. března 2024 21:11Cassandra Warren-Wentworth
 Postava Sinestra Ewing je offline, naposledy online byla 16. července 2023 22:49Sinestra Ewing
 Postava Rosalie Anne Primrose je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45Rosalie Anne Primrose
 Postava Pomocný PJ ۞ je offline, naposledy online byla 14. ledna 2024 13:11Pomocný PJ ۞
 Postava Minerva McGonagallová je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Minerva McGonagallová
 Postava Caylus Lawson je offline, naposledy online byla 02. března 2024 12:33Caylus Lawson
 Postava Rolanda Hoochová je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Rolanda Hoochová
 Postava Ogata Kenji je offline, naposledy online byla 19. srpna 2023 23:13Ogata Kenji
 Postava Daniel Fletcher je offline, naposledy online byla 06. ledna 2024 21:30Daniel Fletcher
 Postava Rhiannon Kearney je offline, naposledy online byla 14. ledna 2024 13:11Rhiannon Kearney
 Postava Rubeus Hagrid je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Rubeus Hagrid
 Postava lord Richard Cornigrum je offline, naposledy online byla 14. ledna 2024 13:11lord Richard Cornigrum
 Postava Erika Claythorne je offline, naposledy online byla 04. září 2023 18:58Erika Claythorne
 Postava Acai Luqueba je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45Acai Luqueba
 Postava lady Christina De Spontin je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45lady Christina De Spontin
 Postava Henry Kwang je offline, naposledy online byla 28. dubna 2023 22:46Henry Kwang
 Postava Coraline M. Spencer je offline, naposledy online byla 29. listopadu 2023 15:21Coraline M. Spencer
 Postava Naira Sinclair je offline, naposledy online byla 24. března 2024 16:42Naira Sinclair
 Postava Jordyn Emily Byrd je offline, naposledy online byla 27. března 2024 20:55Jordyn Emily Byrd
 Postava Saga Lindqvist-Weaver je offline, naposledy online byla 24. března 2024 16:42Saga Lindqvist-Weaver
 Postava Anna Saria je offline, naposledy online byla 27. března 2024 19:43Anna Saria
 Postava Diana Gabriela Black je offline, naposledy online byla 28. března 2024 8:27Diana Gabriela Black
 Postava Patrick Gregory Anderson je offline, naposledy online byla 23. března 2024 19:38Patrick Gregory Anderson
 Postava Domenico Conte je offline, naposledy online byla 29. listopadu 2023 15:21Domenico Conte
 Postava Mirelle Devény je offline, naposledy online byla 18. března 2024 23:23Mirelle Devény
 Postava Robert "Bob" Pye je offline, naposledy online byla 25. března 2024 17:56Robert "Bob" Pye
 Postava Maurice de Coligny je onlineMaurice de Coligny
 Postava Pomocný PPJ ^^ je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45Pomocný PPJ ^^
 
Noelle O`Meara - 27. února 2017 17:53
noe2291.jpg

Pozemky u Hagridovy chatrče ---> U Felixe ---> Velká síň


Maureen, Fabian, Jordyn, Acai, Felix, všichni u mrzimorského stolu a zmínění

Pondělí 6. září



Zasměju se, pohladím Sněhurku po peří a posadím si ji na rameno.
"No, vlastně je doma chováme. Máme tam fakt skoro všechno. Ono se to nezdá, ale o holuby je docela zájem. Třeba na různejch výstávách. Moc se v tom šlechtění nevyznám, o tom by ti víc řekla moje babča, ale dokážou to bejt fajn společníci. Nosit dopisy jsem ji teda nenaučila, od toho mám Saurona, ale jako kámoška je fajn." Snad jsem Fabovi dala takovou odpověď, která by ho uspokojila.
"Nemáš vůbec zač," pokývnu na Acai a s úsměvem sleduju, jak se Mau o sovičku zajímá. Je doopravdy roztomilá. Acai se od nás nakonec odpojí a zamíří do knihovny. Vsadím se, že ji uvidíme až na obědě.
Sněhurce se na mém rameni evidentně už nelíbí, jelikož přelétla na to Mauino. Nic neobvyklého. Moje holubice se cizích lidí nebála a vítala jejich pozornost. Mrška.
"Taky nemám moc hlad, ale něčím dobrým bych nepohrdla. Do večeře daleko." Občas se na samodoplňovacích stolech objevily pravé kulinářské zázraky. Právě teď bych si dala pořádnou jitrnici, takové štěstí ale mít asi nebudu.
"Moc díky, Mau!" Děkovně se usměju a vrátim ji kousek, který mi půjčila. "Jsi naše zachránkyně!" Jemně ji obejmu a zvednu se. Vydáme se směrem k Hradu. Cestou potkáme Felixe, který se zaobírá knížkou. V naší koleji nic neobyčejného.
"Ahoj Feli!"Zazubím se na něj. Počkám, až obejme mé dva kamarády a dojde řada na mě. S hlasitým smíchem mu objetí oplatím, počkám, až si zabalí věci a zavěsím se do něj. Normálně jsem až takhle otevřená nebyla, Felix byl ale výjimka. Nebylo to u něj nic nenormálního a za ty roky jsem si už zvykla. Mau mu zatím vysvětlila, co vše jsme vlastně dělali.
Bez dalších prodlev zamíříme do Hradu do Velké síně. U našeho stolu sedí mimo mých spolužáků také Sey a Barča, což je celkem příjemné překvapení. Pouze jim zamávám a pozoruji Mau, která už oba kluky táhne k mrzimorskému stolu.
"Už běžím!" Se smíchem je následuju a s vyvalenýma očima sleduju hostinu na stolech. Kladivoun vypadá vážně chutně. Obočí mi vyjede do nebes nad praženými červy a dalšími brouky, z kterých nemám moc velkou radost. "No páni!" Ani se nerozmýšlím a už si sedám vedle Felixe. U mrzimorských jsem tak často nesedala a vlastně by to mohla být sranda.
Čekám, co nám o svém pacientovi poví Acai. Pohledem přejíždím po všem tom jídle. Sushi jsem měla pouze párkrát s nevlastními sestřičkami, které ho naprosto milovaly a patřilo k jedněm z jejich národních pokrmů. Vždycky jsem po něm ale měla hlad. Sice jsem byla teď nacpaná, ale nechtěla jsem se ztrapnit s hůlkami, s kterými jsem jíst neuměla.
"Ahoj Jordyn!" Pozdravím spolužačku, která se k nám právě připojila.
Opatrně jsem si odřezala kousek kladivouna s bramborem a zvědavě pohlédla na brouky. Asi bych se do nich nepustila, kdyby nebylo Maureen.
"Výzva přijata!" Zasměju se, potlačím nechuť a na talíř si naberu od každého trochu, tarantule nevyjímaje.
"Dobrou chuť!" Nasadím statečný výraz a strčím si do pusy první tarantuli.
 
Ogata Kenji - 27. února 2017 17:41
kenji306.jpg

Pondělí 6. září



Dvůr >> Hlavní síň



Jordyn, Daniel, okrajově Angela



Ztrápeně si povzdechnu, když Jordyn sklopí hlavu a zabodne pohled do země. Je mi jí líto a rád bych jí pomohl, jenže nemám nejmenší tušení jak. Sám jsem byl v lásce dobrý asi jako v lektvarech a tahle holka si jako naschvál vybrala toho nejhoršího kluka na škole. „Ví Acai vůbec, že o něj máš zájem?“ Jestli ví, tak je to neskutečná prasárna. Je to asi jako kdybych Danielovi řekl o svých citech k Coraline a on by místo jakékoliv podpory šel a svedl jí sám. Myslím, že tím by naše přátelství vmžiku skončilo. Tohle kamarádi nedělají.
Řeč se nakonec stáčí zpět k Ryanovi a Sinestře, což není o moc lepší téma, ale měl bych být rád alespoň za něco. Taky jsme mohli celou dobu mlčet. „Něco se mi na nezdá. Nedokážu ti říct co přesně, ale nemám z toho dobrej pocit.“ Sám nevím proč. Možná jsem prostě jen přehnaně zaujatý a raději bych viděl svého kamaráda po boku Eriky, než vedle nějaké hadice. Eriku znám už celé roky a vím naprosto jistě, že je to hodná holka se srdcem na správným místě. Upovídaná, střelená a někdy pořádně ostrá, ale i tak je to moje kamarádka, pro kterou chci jen to dobré. To samé pro Ryana. Je přirozené, že si o oba dělám starosti. „Každopádně jim do toho nebudeme kecat. Ryan sám ví, co je pro něj nejlepší. Když na to přijde, je strašně tvrdohlavej a nehne s ním ani pár volů. My jen můžeme tiše přihlížet a doufat, že si nenamele hubu. No a jestli jo, tak mu jako správný kámoši zase pomůžeme na nohy.“
Věnuji Jo poněkud zaskočený pohled, když znenadání začne polemizovat nad jiným stavem ostatních dívek na škole. „To mi moc zajímavé nepřipadá.“ Vytřeštím oči. Neumím si představit, že by se ten drb o těhotné Sinestře mohl zakládat na pravdě. Není za něco takového okamžité vyloučení ze školy? „Vždyť je to nezodpovědnost.“ zabrblám, přičemž sleduji, jak se chytá za křížek. Jo a Marie by si mohli v tuhle chvíli podat ruce. Ryan a otec? No ten zrovna.“ rozchechtám se. „To by byl fotr roku. Aigoo, to je otřesná představa.“ Úplně vidím Ryana s tím řvoucím miminem v náruči, které se snaží uklidnit várkou svých nejnovějších drbů. Třeba těma o Rebecce v kumbále. K jeho smůle by mu dítě nerozumělo ani slovo a jen by dál brečelo hlady. Rodinná idylka jak vyšitá. „Všichni tady jsme ještě děti. Netvrdím, že jednou rodinu nechci, ale teď je na něco takovýho brzy. Jsem rád, že se stěží zvládnu postarat sám o sebe.“ S dětmi navíc žádné zkušeností nemám. Jsem jedináček a tyhle věci šli vždycky tak trochu mimo mě. Se svými znalostmi, nebo spíš neznalostmi bych byl schopnej krmit bezzubý mimino pocky tyčinkama a ještě si pochvaloval, jak dobře se umím postarat o bližního svého. Takže ne, tohle vážně nepřipadá v úvahu.
„Musíš se trochu víc odvázat.“ Šťouchnu do Jordyn, jakmile se mi svěří se svou obavou z nachytání u porušování pravidel. „Na co pak chceš ve stáří vzpomínat? Budeš vnoučatům vyprávět o tom, jak jsi seděla poslušně na koleji, nebo jim radši povíš o nějakým pořádným průseru? Já mám tedy jasno.“ zazubím se a seskočím ze zídky dolů. Danielovi o tom povím hned, jak ho najdu. Těžko říct, kde teď je.“ Mávnu nad tím rukou. Je to sice můj nejlepší kámoš, ale uvědomuju si, že i on potřebuje svůj klid a chvíli pro sebe. Nemůžeme si ustavičně stát za zadkem jako někde ve školce. Tímhle tempem by si někdo mohl začít myslet, že si bez sebe ani neuprdnem, nedej bože, že spolu něco máme.
„Poledne? Fakt?“ zbystřím při zmínce o dvanácté hodině. Vůbec mi nedošlo, že čas letí tak rychle. Stačilo mít dobrou společnost a ihned jsem zapomněl na všechno kolem. „Klidně bych si něco dal.“ přitakám a poslušně následuji Jo do síně. Cestou mi vypráví o svých zážitcích z prázdnin. „Z toho si nic nedělej, já se letos mimo Japonsko taky nedostal. Tak snad se nám příští prázdniny poštěstí víc.“ pousměju se, to už ale vcházíme dovnitř. Jen co uvidím na stolech jídlo, oči se mi rozzáří jako malému dítěti. Asijská kuchyně? Jaká dobrá duše dnes vyslyšela mé přání? „No doháje, to se mi snad jenom zdá!“ zaraduji se.
Krátce nato se s Jordyn rozloučím a zapluji k nebelvírskému stolu. Daniel-san! zavolám na kamaráda vesele a posadím se vedle něj. „Připadám si jak u mámy v restauraci.“ Bez váhání se natáhnu pro talíř, na kterém brzy skončí pořádná várka sushi maki, nigiri a sashimi. Spokojeně se pustím do jídla. „Jsem v ráji.“ zamručím a slastně přivřu oči. Když je otevírám, všímám si Angely sedící naproti. „Takhle se moc dobře nenajíš.“ ukážu na její hůlky. „Tu první si opři o prsteníček a vršek palce. Tu druhou dej mezi ukazovák a prostředníček a přichyť si jí palcem.“ poradím jí. „Takhle.“ kývnu ke svým vlastním hůlkám. Pak se otočím k Danovi. „Na co čekáš? Jez, ne?“ vybídnu ho a přistrčím k němu talíř s tempurou. „Tak schválně, víš co je tohle?“ zeptám se, i když mi je jasný, že bude jako obvykle vědět hovno. „Nebo bys snad radši červíka?“ se škodolibým zachechtáním před něj misku s hmyzáky dostrkám. „Hami mňami, jen si dej, to jsou proteiny.“
 
Jordyn Emily Byrd - 27. února 2017 12:19
jor4464.jpg

Sovinec -hlavní síň


Kenji, všichni u mrzimorského stolu

6. září




Sklopím hlavu k zemi, když zmíní Acai. ,,Ano, oni jsou.. kamarádi." Vysoukám ze sebe potichu. Všichni věděli, co ti dva spolu měli a že nevinné kamarádství to rozhodně nebylo. Netuším, proč jsem tohle řekla. Pravděpodobně jsem vyslovila své tajné přání? Ano, je těžké se vyrovnávat se skutečností, že vaše kamarádka spí s klukem, který se vám líbí.
Chlácholivě položím Kenjimu ruku na rameno. ,,Ale no tak neboj se o Ryana. Jistě si dokáže poradit a pokud to i Sinestra cítí stejně, třeba ti dva prolomí ledy mezi červenými a zelenými. Jsou jako Romeo a Julie!" Zahihňám se. Oba ze znepřátelených kolejí.,, Zakázaná láska. Nepřipadá ti to romantické?" Zasním se. Shakespeara jsem milovala. A vůbec jsem ráda četla zamilované knížky. Ale teda mám mnohem raději ty s tím šťastným koncem, abych pravdu řekla. No nebylo by to nádherné? Mít někoho, kdo by byl ochotný za vás položit i život? O tom můžeš jen snít, Jo.
Nicméně záhada, proč Sinestra utekla z kostela zůstávala nevyřešená.
,,No ožná ji třeba jen nebylo dobře. A teď nenarážím na ty drby o těhotenství, ale.. Ale bylo by to zajímavé, kdyby tu byl skutečně někdo v jiném stavu co?" Pobaveně se na něj podívám. ,,Jen doufám, že by se nerozhodli si to nechat vzít. Zabít to maličké uvnitř." Automaticky se chytnu za křížek na krku. ,,Chudák Ryan, pokud je to vážně pravda. Myslíš, že by se staral o cizí dítě?" Přemýšlím nahlas. ,,A vůbec - dovedeš si představit Ryana jako otce?" Zakroutím nad tím hlavou. ,,On sám je pořád takové dítě, to už spíš ten Wolfram se zdá být zodpovědnější." Jak by se s neplánovaným dítětem asi vypořádávala škola? Snape by dělal chůvičku a nosil by Sin to malé do hodin na kojení? Při té představě vyprsknu smíchy.
Kenji se však mezitím podivuje nad jídlem z kuchyně. ,,No jasně žejo! Máme v koleji Alex, zapomínáš na to?" Připomenu mu. Alex se dostane snad všude a nebýt jí, byli bychom po večerce kolikrát o hladu!
,,Jak se tam dostává to se mě neptej. Nikdy jsem s ní nebyla. Bála bych se, že nás chytí." Uchithnu se. ,,Ale dovedu si představit, že to teď bude hlavní neplecha, na kterou se s Danem nachystáte. Kde ho vůbec máš?" Rozhlédnu se. Ti dva byli nerozlučná dvojka a většinu času jsem je vídávala spolu. Ale teď se naše nebelvírská dvojčata nějak roztrhla.
,,To už je poledne? Nemáš hlad?" Zeptám se jen tak do větru, a aniž bych čekala na odpověď, táhnu ho do hlavní síně. ,,No tyhle prázdniny nebyly o nic zajímavější, než ty předešlý. Navštívili jsme pár příbuzných, pár příbuzných navštívilo nás a tak. Vlastně jsme letos nebyli ani za hranicema." Pokrčím rameny.

Když vejdeme dovnitř, rozhlédnu se. ,,Hele, támhle máš Daniela. Asi budeš chtít jít za ním co? Tak se uvidíme později. Zatím ahoj a dej vědět, kdyby..no. To je jedno." Usměju se na něj a zamířím k mrzimorskému stolu. Kdyby Coraline odepsala? Nesmím si dělat takové naděje..
,,Ahoj všichni." S žuchnutím se posadím vedle Felixe a rozhlédnu se po stole. ,,Jé, Felixi ahoj." Překvapeně si uvědomím, že on tu vlastně běžně nesedává. ,,Máš růžové tvářičky, byl jsi venku viď?" Zářivě se na něj usměju. Zatím se mi dařilo zůstávat veselá. Jen nemyslet na Jackie, jen nemyslet na Jackie..
,,Páni, to.. co to?" nakouknu do mísy, která vypadala jako plná kobylek. ,,Ti skřítci jsou někdy vtipálci. Vypadá to úplně jako kobylky." Zahihňám se.
 
Mirabel McGregor - 27. února 2017 11:08
b9927e1c930d8f4be375a5b6dd11d709533.jpg

Učebna 1B --> Hlavní síň



nikdo konkrétní

6. září



Celý zbytek dopoledne jsem strávila u klavíru. Nic těžkého pro mě. Člověk tu může snadno přemýšlet, rozjímat, zapomenout na určité starosti nebo se na ně podívat z jiného úhlu. Nikdo mě navíc nevyrušoval. Ten první týden v Bradavicích jsem si zrovna takto nepředstavovala. Ale to asi nikdo.
Z pauzy mezi písněmi, které jsem přebrnkávala a které snad ani neexistovaly, ale měly ten stejný, lehce melancholický nádech, mě vyrušilo odbíjení poledne. Už? Vyndala jsem své kapesní hodinky z hábitu a ujistila se, že už opravdu je poledne. Hlad jsem příliš velký necítila, ale zatoužila jsem po společnosti, proto jsem se vydala do Hlavní síně.

V síni už stoly studentů byly zčásti obsazené. Viděla jsem i některé členy sboru, kterým jsem věnovala úsměv. Těším se, až se uvidíme za jiných okolností. Sama jsem přešla k učitelskému stolu, který zel prázdnotou. Nikdo? Škoda... Mrzelo mě, že tu nikoho pořádně neznám a zatím jsem ani neměla příliš možností to změnit. Ale zase abych za někým běhala...
Posadila jsem se na stejné místo jako včera u večeře. Překvapeně jsem si prohlížela, co nám skřítkové nachystaly. Asijské speciality? Většinu z toho ani neznám a dobrá polovina.. Mě děsí. S trochu nakrčeným nosíkem jsem sledovala pokrmy z červů a podobné havěti. Ale o sushi jsem už slyšela.

Váhavě jsem si dala pár kousků sushi. Nechutnalo to zle, i když zápas s hůlkami už byl horší. Zatímco jsem pomalu ujídala, sledovala jsem síň a vyčkávala, jestli se neobjeví někdo další z učitelů.

 
Angela Silverlin - 27. února 2017 09:35
angie495.jpg

Stáje --> Nebelvírská ložnice --> Hlavní síň – Nebelvírský stůl



nikdo konkrétní, poté Daniel

6. září – poledne



Kromě mohutného hnědáka jsem stihla vyhřebelcovat ještě další dva koně, kteří zůstali ve stájích. Dopoledne mi tak rychle uteklo a ani bych si nevšimla, že se blíží poledne, kdybych nezaslechla odbíjení hodin z Hradu. Na oběd se mi vůbec nechtělo. Navíc už mi vícekrát prošlo, že jsem se na jídlo nedostavilo. Kupodivu mi ale zakručelo v břiše. Práce na čerstvém vzduchu, hezky mezi hnojem, mi asi prospěla. A pocit hladu už jsem dlouho necítila. „Ach jo, tak mi asi nezbývá nic jiného než jít...,“ povzdechla jsem si pro sebe a kartáče na hřebelcování jsem dala zpět do krabice, kterou jsem uložila na místo.

Plouživým krokem jsem se vydala zpět k hradu. Profesora Kwanga už jsem nezahlédla. Třeba by mě býval zadal další práci. Jak jsem se blížila k majestátní stavbě, přišlo mi, že mě čím dál více cosi tíží na prsou. I když to trvalo věčnost, přeci jen jsem se ocitla ve vstupní hale. Krátce jsem na sebe pohlédla. Nejdřív by to chtělo převléct a umýt. Začala jsem tedy umývárkami a pak jsem rychle zběhla do ložnice, abych se převlékla do uniformy. Víkend není, takže si asi nemůžeme chodit, v čem chceme. A to poslední, co potřebuji, je další potyčka s nějakým učitelem.

Pak už jsem se vydala do síně. Trochu překvapeně jsem se zastavila ve dveřích. Co je to za vůni... A co to je na stolech? Asijská kuchyně? Babička by se osypala. Ta myšlenka mě docela pobavila, i když navenek jsem ani nehnula brvou. Chvíli jsem vstřebávala nezvyklé vůně. Neměla jsem příliš zkušeností s touto kuchyní. Kenji bude nadšený. S tím jsem se už otočila k našemu nebelvírskému stolu, zda tam vůbec někdo je. Zčásti byl obsazený Havraspárský a Zmijozelský stůl, ale u našeho nikdo z našeho ročníku nebyl. Pomalu jsem se blížila ke stolu, když jsem si přece jen jednoho spolužáka z ročníku všimla. Daniel.
Tušila jsem, že on ze mě skákat radostí nebude, ale já neměla potřebu si hrát na uraženou. A tak jsem přistoupila blíž, sedla si naproti němu a o jedno místo dál. Nechtěla jsem ho nutit do rozhovoru. A sebe.
„Ahoj,“ tiše jsem ho pozdravila, když jsem se usadila. Zdá se trochu šokovaný nabídkou jídla. No, u těch červů se ani nedivím. To si asi taky nedám... Znovu mi zakručelo v břiše, takže jsem se za něj instinktivně chytla a na moment se zatvářila rozpačitě. Pak už jsem si začala nakládat na talíř – pár kousků sushi, které bych ráda zkusila, dvě rolky a kopeček rýže. To by mi mohlo stačit... Ovšem poté můj pohled padl na hůlky. Trochu jsem znejistěla. Vzala jsem je do ruky a marně vzpomínala, jak jsem Kenjiho viděla tu a tam s nimi jíst. Nakonec se mi povedlo je popadnout do ruky, ale bylo mi jasné, že budu jíst velmi pomalu. „Dobrou chuť,“ nadhodila jsem ještě k Danielovi.

 
Benjamin Hunt - 27. února 2017 09:17
bezc4648585.jpg

Zapovězený les – Sběr houbiček --> Cesta na ošetřovnu



Alex, Naira a Hagrid

6. září před polednem



Byl jsem rád, že se holky bez řečí přidaly do Hagridovy aktivity. Mrzimorky se nezapřou. Ani jednomu z nás nebyl pobyt v přírodě cizí. Když mi pak Naira předala houbu, dal jsem ji hned do košíku. Otočil jsem se zpátky a všiml si, že Tesák je teď díky Naiře ozdoben fialovým tetováním v podobě její ručky. Nevydržel jsem to a vyprskl jsem smíchy. „Slušivý kožich, Tesáku,“ promluvil jsem k psovi a pokud přiběhl, hned jsem ho podrbal. Byl to správný hlídač smečky, takže byl všude – doslova běhal sem a tam a ještě stíhal očuchat každý strom. Dokonce vytáhl jednu houbu. „Tesáku, dáš?“ zkusil jsem to na psa, ale ten mi ukázal akorát svůj zadek a pelášil pryč. Musel jsem se zase smát.

Byl jsem zvědavý, co nám Hagrid dalšího poví o testrálech. „No, zkrotit, spíš asi půjde o to, že nás akceptují,“ pousmál jsem se. Jedna z věcí, co jsem pochytil od strýce – většina kouzelných tvorů se nedala zkrotit, šlo spíš o vzájemné vycházení si vstříc.
Značkování pomocí fialových dlaní se uchytilo, protože další schytám i já a Naira. Alex to sice doplní i polibkem, ale to mi nestačí. Našel jsem další houbu a mé dlaně už také byly více fialové, takže jsem to hodlal Alex oplatit. „Jenže moje dlaň bude při své velikosti přes tvůj celý obličej,“ zašklebil jsem se na ni bojovně a pokud to vyšlo, opravdu jsem ji nešetřil.

Zaujalo mě však Hagridovo vysvětlení. „Špatné myšlenky? To jako umí číst myšlenky nebo jde spíš o intuici?“ Byl to napůl dotaz a napůl takové přemýšlení nahlas. Pak už mi ale Hagrid dal košík a navrhl nám, komu houby odevzdat. „Jasně,“ přitakal jsem s úsměvem. Hagrid vždycky myslel na blaho studentů a nám to jedině přilepší... Obzvlášť kdyby se někdo domákl toho včerejšího mejdanu. „Navíc mám dojem, že se blíží poledne,“ dodal jsem ještě a jako doplněk mi už zase zakručelo v břiše. Zatvářil jsem se jako neviňátko.

„Tak jo, hezký den, Hagride,“ zamával jsem poloobrovi a pokud holky nehodlaly s Tesákem dál očuchávat stromy, vydal jsem se s nimi k Hradu. „Asi raději začneme naší zdravotnicí, co?“ Za Snapem se mi totiž vůbec nechtělo. „Nejspíš bude na ošetřovně,“ navrhl jsem a pokud dívky souhlasily, vydal jsem se s nimi tímto směrem.

 
Maureen Rott - 26. února 2017 23:06
1c394ea86ca9886161f46783a48bbd68d9jabsk8170.jpg

Pozemky u Hagridovy chatrče => zastávka u Felixe => Hlavní síň

Fabian, Acai, Noelle, Felix, okrajově Seymour a všichni u Havraspárského stolu

6. září
Pondělí



Sleduji bílou holubici, jak míří přímo k Noelle a dosedá ji na ruku s takovou jistotou, že na to musím chvíli jenom zírat. Taky jsem se snažila naučit myši, aby přišly na zapískání, ale většinou mi jenom sežraly sýr a vykašlaly se na mě, takže s něčím takovým se můžu rozloučit. Pochvaly na ně taky zrovna dvakrát nepůsobily, a když jsem se jim snažila navázat rolničky, abych aspoň slyšela, kde jsou, když utečou, tak ji Mo vláčela pod sebou takovým stylem, že jenom hrabala předními pacičkami ve vzduchu a Mou jakož ta drzejší mi provázek překousala. Nakonec jsem vzdala jakékoliv představy o tom, že budu mít vychované a poslušné mazlíčky a spokojila jsem se jenom s tím, že už mě nehryžou do prstů.
“Je krásná, Noe.“ Pochvalně se usměji na holubičku, s kterou se mazlí. Zajímalo by mě, jestli by si sedla na ruku i mně? Nechci ale rušit ten jejich kouzelný okamžik a tak nakonec raději zase přesunu pohled k maličkému klubíčku v krabici.
“To rozhodně!“ Zbrkle zakývám na Acaino tvrzení o zdraví sovičky a podívám se na to malé drobátko, které má skoro celé tělíčko schované v čepici. Přistrčení krabice beru jako souhlas, který mě nadchne. “Díky moc!“ Zářivě se na ni usměji a velmi opatrně sovičku pohladím dvěma prsty pravé ruky. Byla tak heboučká a bezbranná! “Je prostě kouzelná!“ Vydechnu užasle a ještě jednou jí přejedu prsty po hlavě, než se zase narovnám. Nechci ji moc otravovat, protože se zdála předešlými událostmi dost vyčerpaná a pravděpodobně zrovna dvakrát nestojí o to, aby jí nějaká divná holka pořád ošmatávala.
“Cože do přírody?“ Posmutněle se podívám na svou mrzimorskou kamarádku a následně i na Faba, který to komentuje jako nejlepší řešení. Samozřejmě to tak bylo, to jsem věděla, ale chtěla jsem, aby měla Acai taky nějakého kamaráda. A tohle byl přeci osud! Nestává se zrovna denně, že byste našli opuštěné mláďátko, které potřebuje vaši péči a lásku. Chvilku jenom potichu sleduji, jak je od své dočasné majitelky krmena a s jakou přirozeností na ni reaguje.
“Tak jo, tak zatím ahoj!“ Jenom s těžkým srdcem se loučím s tím zdrojem roztomilosti a zamávám těm dvěma na pozdrav. Chtěla jsem ještě dodat, že kdyby potřebovala pomoci, jsem jí kdykoliv k dispozici, ale to už je tak daleko, že bych za ní musela křičet. Řeknu jí to teda u oběda. Rozhodně si přitom bouchnu pěstí do dlaně a vrátím se k těm dvěma, na které se usměju, ještě pořád celá okouzlená.
“To je tak super, že jo? Ještěže ji Acai našla, kdoví, co by se s tou malou stalo!“ Naše núbijská princezna rozhodně byla zachráncem dne, to je jasný!
Otočím se na Faba, který nám navrhuje oběd. “Takový hlad zase nemám, ale rozhodně se musíme jít podívat, co je dneska na stolech! Co když tam bude největší dobrota všech dob a my bychom ji prošvihli?“ Naznačím zděšení a s pobaveným smíchem se začnu škrábat na nohy, stejně jako Fabian. Seberu zpod sebe tílko, přičemž od ostatních vyberu zbytek svého šatníku, který nastrkám do kabelky. S pobavením se dívám na svého spolukolejníka a naznačím mu zasalutování. “Ráda jsem byla tvým ledvinám k službám!“
Zvesela si to rázuji směrem k hradu, zatímco štěbetám o svém nadšení ohledně Acaina nálezu. Rozplývám se nad roztomilostí malého ptáčete, i když mělo jedno očičko trochu zateklé a skládám plány na to, jak bychom naší kamarádce mohli pomoci s opatrovnictvím, aby toho neměla moc.
Na cestě nás zastaví sedící Felix. Teda Fabian se zastaví a nabídne mu společnou cestu. Sama se na svého Havraspárského kamaráda podívám a vřele se usměji. Čím víc nás bude, tím líp, navíc teď jsou naše barvy vyrovnané, když připočítám Noelle.
Nechám se obejmout jednou Felixovou rukou a přátelsky ho přitom poplácám po hřbetu, která se objeví na mém rameni.
“No jasně Felixi, pojď s námi!“ Zasměji se vesele a počkám, až si zabalí věci. Ráda bych mu přitom pomohla, ale dřív, než vůbec udělám krok, už má polovinu věcí naházených v báglu a poňuchanou Noelle k tomu, proto nakonec od svého plánu upustím.
Jestli chtěl nechat vybuchnout bombu plnou slov, právě to udělal. Ne vážně, nikdy nechtějte, abych vám něco sesumírovala, protože já nejsem schopná vynechat jediný detail. “No. Takže. Nejdřív jsme šli do kuchyně, kde byl Fab úplně hrozně šikovný a získal nám plný košík jídla. Podívej, to je on!“ Ukážu prstem směrem ke košíku, který galantně nesl Fabian. Měla jsem ráda chlapce s gentlemanským chováním, něco to o nich vypovídalo. “Ale nikomu ani muk, jinak by byl průšvih!“ Položím si ukazovák na usměvavé rty v gestu, kterým jej žádám o udržení tajemství. Rozešla jsem se přitom směrem k síni, tahajíc za sebou celou skupinu a do toho jsem neustále brebentila.
“Pak jsme si povídali. O všem možném! O hůlkách, knihách, jídle, mazlíčcích, jezdectví, farmě, rodičích a rodině, zpěvu, prefektování, prefektských koupelnách, nový učitelce na zpěv, jestli kouzlíme o prázdninách, Americe a Kimi, to je mazlíček Faba a Jordyn! No a pak přišla Acai a přinesla mláďátko sovičky, takové úplně maličké. Našla ho tady na pozemcích a teď se o něj bude starat! Zapomněla jsem na něco?“ Zvědavě pokouknu po svých dvou společnících a na Noe se přitom usměji, hrozně jsem si všechen tenhle čas s přáteli užívala, ten bolavý smutek už byl dávno pryč.
Jako kdybych to měla přesně naplánované, dokončím své vyprávění zrovna v momentě, kdy dorážíme ke dveřím Hlavní síně. Vejdu dovnitř a s úžasem se rozhlédnu po všech stolech, kde je takového jídla a já jsem z toho ani polovinu neznala.
Všimnu si přitom Seymoura, který seděl u Havraspárského stolu s ostatními modráčky a Barčou, což mě příjemné překvapí. “Ahoj Seyi, ahoj všichni!“ Zavolám na něj ode dveří a jakmile ke mně zvedne oči společně s ostatními, s úsměvem jim všem zamávám. Pak mě ale zaujme něco za jejich zády a já otevřu pusu úžasem.
Popadnu Fabiana a Felixe každého za ruku a táhnu je k Mrzimorskému stolu. Pro poslední členku naší výpravy už mi ruka nezbyla a proto na ni volám: “Koukej Noe, to musíš vidět!“ Zastavím se přímo před hlavou Kladivouna a užasle na to zůstanu zírat. “Co to je, co to je?“ Pobaveně to chvilku okukuju, než do toho šťouchnu prstem, bylo to mazlavé a studené. “Tak tohle jíst nebudu, ať je to sebevětší specialita.“ Otočím se s úsměvem ke svým společníkům a s tázavým pohledem se jich bezeslovně ptám na jejich názor.
“Chceš si sednout s námi Felixi? Místa je tu dost! Ale pokud chceš k ostatním Havraspárským, běž rychle, než ti všechno sní. A co ty Noe? Pojď si sednout k nám!“ Zářivě se na oba usměji a přitom už si lezu na místo vedle Acai, přičemž Faba automaticky za rukáv tahám na místo vedle sebe. Pokud to ostatním nevadilo, většinou jsem zasedací pořádek měnila, jak se mi zrovna zachtělo.
S pozváním našich dvou kamarádů jsem neváhala ani sekundu, ani mě nenapadlo, že by snad jejich přítomnost mohla někomu vadit. Jsme tu přeci všichni přátelé a společné poobědvání je super věc!
“Ahoj záchranářko! Jak se má tvůj malý soví pacient?“ Usměji se na ni a se zájmem ji sleduji. Vůbec nezáleží na tom, že jsem ji naposledy viděla asi před čtvrt hodinou, každá informace byla potřeba. “Jenom jsem ti chtěla říct, že kdybys cokoliv potřebovala, ráda ti pomůžu, jsem ti kdykoliv k dispozici!“ Zaculím se a pak už obrátím svůj pohled směrem ke stolu, kde je mi snad všechno neznámé.
Vezmu do ruky spojené hůlku a nejistě se podívám k Acai, která už jí. Jenže podle toho, kolik nudlí leželo mimo mísu, to asi nebude zrovna mistr v oboru. Obrátím se tedy k Fabianovi a prosebně se na něj podívám. Nevím sice, jestli to umí, ale tak trochu jsem doufala, že jo. “Jak se to jako používá?“ Ovšem dřív, než mi dokáže srozumitelně odpovědět, zamyšleně zabodnu oba spojené hroty do prostředku nějakého sushi nebo co. Každopádně to byl váleček v nějakém zeleném obalu, uvnitř byla rýže a něco zeleného. Jako vím, že se to tak jmenuje, ale jak se nazývají ty jednotlivé válečky a čtverečky, to byste chtěli moc, něco takového jsem viděla jenom v televizi a občas na talířích ostatních lidí v resortech.
Strčím si danou věc do pusy a se zamyšleným výrazem svůj nový objev žvýkám. Ne, že by to bylo úplně špatný, ale neshledávala jsem na tom nic zázračného, krémovitý vnitřek byl jaksi bez chuti, rýže studená a ta zelená věc chutnala rybinou, asi řasa nebo možná chaluha?
“Znáte tady z toho někdo něco? Co jako může být fakt dobrý?“ Zmateně se rozhlédnu po stole, ale ať už mi kdokoliv cokoliv nabídne, mám v plánu ochutnat všechno, začnu však případnými návrhy.
“A co je tohle?!“ Překvapeně nahlédnu do mísy, kde jsou smažené kobylky a červíci a bůhví jaká další havěť. “Kdo tohle sní, dostane metál!“ Zasměju se a podívám se po ostatních, jestli se náhodu někdo nenajde, možná s trochou špatně ukrývané naděje. Osobně bych to asi zkusila, ale ne sama.


 
Daniel Fletcher - 26. února 2017 22:30
dan7533.jpg
Hlavní síň
6. září


Chvíli jsem se tak před kostelem rozhlížel a zrovna nikoho neviděl. Šel jsem teda do společenky, kde jsem trávil svůj čas až do chvíle oběda. Nepřemýšlel jsem nad ničím. Raději. Na Jackie jsem si ani nedovolil pomyslet. Nechtěl jsem, aby mě zase přepadla chmurná nálada. Nechtěl jsem myslet na smrt, která ji potkala a jaká asi byla. Jestli jí to bolelo. Jestli zemřela hned, nebo ještě chvíli umírala v bolestech. Kdo ví jak to bylo. Oni nás mohou uklidňovat čímkoliv, ale pravda může být jiná.
Ani jeden z mých kámošů tu nebyl. Kenji byl s Jo v sovinci posílat dopis a Ryan.. Toho jsem od jeho útěku z kostela ani nezahlédl. Pravděpodobně byl někde se Sinestrou a pokud mu ještě nedala kopačky, tak se na ní přiblble usmíval. Pobaveně se při té myšlence uchechtnu. Vždycky, když se na ní díval téměř nevnímal okolí. Jestlipak na ni takhle civí i když stojí před ním?
Dojdu k teráriu a vytáhnu z něj Bruce. Kenji od doby, co si pořídil kluběnku chudáka chameleona zanedbával. Kdo ví, co by z něj bylo, kdyby neměl mě!
Nechám Bruce vylízt mi na hruď a i s ním se natáhnu na postel. Z šuplíku vedle postele vytáhnu tu hentai mangu, co mi dal Kenji a dám se do čtení. Teda.. do čtení. Ono tam moc co číst nebylo, abych byl přesnej.

Čas uběhl jako voda a mě na oběd upozornil až kručící žaludek. ,,Tak pojď Bruci. Musíš jít zpátky. Seš ňákej hubenej. Řeknu Kenjimu, aby ti sehnal nějaký cvrčky." Uklidním ho, zavřu terárko a zamířím z koleje ven. Buclaté dámě popřeju krásný tlustý den a vydám se do hlavní síně. Dělám, že její hubování a ublížené mrmlání s tím, že má štítnou žlázu raději nevnímám.

Jakmile dojdu do hlavní síně, zamířím automaticky k nebelvírskému stolu. Červených tu moc nebylo, ale to nevadí. O to víc jídla pro mě, takže - ,,Tak moment." Věnuji jídlu před sebou podezíravý pohled. Co to sakra je? S očima jako tenisáky civím do mísy před sebou.
,,Hehehe, to vypadá jako pavouk." uchechtnu se a vezmu praženou tarantuli za nohu do ruky. Až když uvidím kusadýlka a dopočítám se nohou, se zděšeným výrazem pavouka pustím.
,,U Merlinových vousů! Kdo to sem dal!" Rozhlédnu se po stole. To jsou.. červi? S nesmírně soustředěným výrazem přisunu talíř s opečenýma červíkama k sobě a zkoumavě si je prohlížím.
Tohle žere Kenji? Jé hele kobylky! Vezmu jeden papírový ubrousek a začnu na něj pokládat pražený kobylky, který pak i s ubrouskem strčím do kapsy. Bruce bude mít radost.
 
Felix Moore - 26. února 2017 21:52
felix68584553.jpg
Pozemky poblíž hradu > Směr hrad

6. září

Maureen, Noelle, Fabian

Ráno jsem se upravil jako každý jiný den a nezbedné kruhy pod očima překryl korektorem. Ale oproti ostatním dnům jsem byl mlčenlivý a vcelku smutný. S Jacqueline jsme sice nebyli nějací velcí kamarádi, znal jsem ji spíš od vidění, ale zasáhl mě ten fakt, že někdo zemřel. A navíc tak hrozným způsobem. Stačilo jen být ve špatnou chvíli na špatném místě. Podobné myšlenky mě nepustily během snídaně ani smutečního rozloučení. Až chvíli po něm, když jsem vyšel do vcelku hezkého dne, jsem konečně zvládl ten chmur trochu setřást. Pomohlo mi k tomu přemýšlení, co teď dělat.

Můj první impulz byl připojit se ke spolužákům, někam s nimi jít, rozveselit je i sebe, ale nakonec jsem se rozhodl, že se zaměstnám něčím jiným. A tak jsem se vydal zpět do pokoje. Cestou jsem si povídal s ostatními studenty mířícími do hradu a má pouť za lepší náladou započala. Ještě pár lidí pomuchlat a už jsem spěchal k nám a až ke své posteli, ve které se samozřejmě válela Berry. Běloskvoucí fretka byla zahrabaná v mé peřině až po uši a jen líně vykoukla, když jsem přišel. Potvůrka jedna, už jen pohled na ní mi na tváři vždy vykouzlí úsměv, chvíli jsem si s ní hrál, mazlil se a věnoval jsem jí pár speciálních pamlsků. Ale nakonec jsem si vzal tašku s učebnicí na Dějiny čar a kouzel, pergameny a psacími potřebami a zamířil ven. Berry se beztak zase zavrtala, tentokrát pod polštář, a mě se nechtělo být v pokoji.

Válím se v přívětivém stínu stromu poblíž hradu. Je mi tak akorát. Ta pošmourná nálada mě pomalu opustila, když jsem se soustředil na úkol o staroegyptském kouzelnitví. Právě dopisuji poslední větu a pucuju poslední z bonbónů, jejichž obaly leží všude kolem. Vyžral jsem své kapsové zásoby, hlavně je nesmím zapomenout doplnit.

Jakmile mám hotovo, převalím se na záda a protáhnu se. Mimoděk se zapřemýšlím nad tím týdnem volna. Úkolů zatím moc nemáme, takže to bude opravdu v pravém slova smyslu volno. Přijde mi to takové moc dlouhé a nevím, jak nám to má pomoc přijít na jiné myšlenky. Mnohem raději bych se učil, to by byla zábava a každý by se musel zabrat do práce, na deprese by nebyl čas. Povzdechnu si, vyhrabu se do sedu a do rukou znovu vezmu učebnici, abych si esej ještě rychle zkontroloval. Asi pak půjdu někoho objevit. Přesně v té chvíli uslyším povědomý hlas a zvednu hlavu. A okamžitě se usměju. „Ahooj.“ Zavolám na všechny čtyři energicky už z dálky. A sotva jsou blízko, vyskočím na nohy a rovnou se kolem krku vrhnu zároveň jak Fabianovi, tak Mau. Trochu je tak zmáčknu k sobě. A jakmile slyším o obědě, tak si uvědomím, že už je asi dost hodin a navzdory snědeným bonbónům dostanu hlad. „Jasně, přidám se.“ Odpovím během objímání, nemusím se vůbec rozmýšlet, už se mi nechce tu sedět sám. A pak pomuchlám i Noell a skloním se, abych vše ze země dostal do tašky, kterou si přehodím přes rameno sotva na trávě nezbyde ani jeden papírek, ani nic jiného. „Připraven k odchodu. Co jste do teď dělali?“
 
Acai Luqueba - 26. února 2017 21:02
215783.jpg

Knihovna > Velká síň

Pondělí, 6. září

Kayla + ti okolo



Nakonec to nevypadalo, že by Kayla byla v takové depresi, jak jsem si původně myslela. Zdálo se, že má snad i dobrou náladu. Což upřímně nechápu vzhledem k tomu, kolik knížek tu měla. Učení sice může sloužit jako dočasné odreagování, ale rozhodně to není něco, by mě dělalo šťastnou nebo mi snad zlepšovalo náladu.
„Já ani nevěděla, že nějakej úkol máme.“ Zamračím se na kus pergamenu, na kterém měla úkol zpracovaný. Měla bych se poptat. Teď, když jsem pod dozorem, tak bych se měla snažit vypadat co nejlíp. Krom toho naší koleji pár bodů navíc určitě neuškodí.
Sedím na místě a sleduji, jak si balí věci. O pomoc si neřekne a nezdá se mi, že by ji potřebovala, takže ji ani nenabízím. Nakonec se zvednu taky, ale počkám u stolu, než vrátí všechny knížky, co tu nasbírala. Nějak po obědě bych se sem měla vrátit a zjistit, kdo si tu knížku o sovách půjčil. Třeba jí sem do té doby vrátí.
„Jasně, že jdu. Umírám hlady.“ Zazubím se na ní a odlepím se z místa. Oběd. Konečně oběd. Budu muset nabrat nějaký jídlo pro toho drobečka. Doufám, že ho u nás na pokoji něco nesežere. Zapátrám v paměti, co všechno se to vlastně u nás na koleji vyskytuje za zvěř. Myši by snad vadit neměly a co se toho ostatního týče… to si ani nepamatuju. Každopádně sova je v krabici a do tý by se nic dostat nemělo. Ale beztak se jen zbytečně strachuju. Přežila pád z větve a kdo ví, jak dlouho tam v tý trávě vlastně ležela. Ta sova přežije všechno.
Vejdeme do hlavní síně a mně se čichové buňky zaplní vůněmi, které tu nevídám moc často. Už se hrnu ke stolu, když na mě Kayla promluví. Zarazím se. U našeho stolu moc lidí není. Za to u toho jejího se to lidma jenom hemží. Je tam i Cassandra, se kterou posledních pár dní příliš nemluvím. Od toho našeho incidentu se jí snažím spíš vyhýbat. Naštěstí se nezdá, že by jí to vadilo. Je to tak lepší pro obě. Jen jim mávnu na pozdrav, stejně jako Seyovi, který sedí mezi nimi.
„Půjdu k našemu. Aby na vás taky něco zbylo.“ S tím se odpíchnu z místa a uvelebím se na své obvyklé místo. S dětským očekáváním se rozhlédnu po stole, jen proto, abych se zklamaně zamračila. Kde je nějaký maso? Brambory nebo hranolky? Na našem stole se válí hlava žraloka a já mám pocit, jako by mě z dálky sledoval. Natočím se k němu trochu víc zády, aby mi zmizel z dohledu. Vezmu hůlku a dloubnu do jedné věci s osmi nohama obalené v těstíčku. Tohle je fakt humus. Přijde mi, jak by se v misce, co levituje nedaleko, snad i něco hemžilo. Je fakt, že my jsme doma taky schopni sežrat kde co, ale doufala jsem, že se tomu ve škole vyhnu.
Po zběžném zhlédnutí dnešní nabídky jsem si přivlastnila celou mísu pražených nudlí s krevetami. Ovšem pokusit se je sníst hůlkami byla skutečně výzva.
 
 
799 798 797 796 795 794 793 792 791 790 789 788 787 786 785 784 783 782 781 780 779 778 777 776 775 774 773 772 771 770 769 768 767 766 765 764 763 762 761 760 759 758 757 756 755 754 753 752 751 750 749 748 747 746 745 744 743 742 741 740 739 738 737 736 735 734 733 732 731 730 729 728 727 726 725 724 723 722 721 720 719 718 717 716 715 714 713 712 711 710 709 708 707 706 705 704 703 702 701 700 699 698 697 696 695 694 693 692 691 690 689 688 687 686 685 684 683 682 681 680 679 678 677 676 675 674 673 672 671 670 669 668 667 666 665 664 663 662 661 660 659 658 657 656 655 654 653 652 651 650 649 648 647 646 645 644 643 642 641 640 639 638 637 636 635 634 633 632 631 630 629 628 627 626 625 624 623 622 621 620 619 618 617 616 615 614 613 612 611 610 609 608 607 606 605 604 603 602 601 600 599 598 597 596 595 594 593 592 591 590 589 588 587 586 585 584 583 582 581 580 579 578 577 576 575 574 573 572 571 570 569 568 567 566 565 564 563 562 561 560 559 558 557 556 555 554 553 552 551 550 549 548 547 546 545 544 543 542 541 540 539 538 537 536 535 534 533 532 531 530 529 528 527 526 525 524 523 522 521 520519 518 517 516 515 514 513 512 511 510 509 508 507 506 505 504 503 502 501 500 499 498 497 496 495 494 493 492 491 490 489 488 487 486 485 484 483 482 481 480 479 478 477 476 475 474 473 472 471 470 469 468 467 466 465 464 463 462 461 460 459 458 457 456 455 454 453 452 451 450 449 448 447 446 445 444 443 442 441 440 439 438 437 436 435 434 433 432 431 430 429 428 427 426 425 424 423 422 421 420 419 418 417 416 415 414 413 412 411 410 409 408 407 406 405 404 403 402 401 400 399 398 397 396 395 394 393 392 391 390 389 388 387 386 385 384 383 382 381 380 379 378 377 376 375 374 373 372 371 370 369 368 367 366 365 364 363 362 361 360 359 358 357 356 355 354 353 352 351 350 349 348 347 346 345 344 343 342 341 340 339 338 337 336 335 334 333 332 331 330 329 328 327 326 325 324 323 322 321 320 319 318 317 316 315 314 313 312 311 310 309 308 307 306 305 304 303 302 301 300 299 298 297 296 295 294 293 292 291 290 289 288 287 286 285 284 283 282 281 280 279 278 277 276 275 274 273 272 271 270 269 268 267 266 265 264 263 262 261 260 259 258 257 256 255 254 253 252 251 250 249 248 247 246 245 244 243 242 241 240 239 238 237 236 235 234 233 232 231 230 229 228 227 226 225 224 223 222 221 220 219 218 217 216 215 214 213 212 211 210 209 208 207 206 205 204 203 202 201 200 199 198 197 196 195 194 193 192 191 190 189 188 187 186 185 184 183 182 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.92174196243286 sekund

na začátek stránky