| |||
Velká síň – havraspárský stůl Pondělí, 6. září Týna, Barča, Runa, Al, Kayla, Sey, Acai Fotit? A s Runou? Proč ne! “Fotit bych šla, ale spíš ti budu aranžovat listy,“ řeknu pobaveně. Se zdejší vlhkostí se mi venku občas dost vlní vlasy a to pak není na fotkách dobré! I když mít nějakou pěknou momentku by nemuselo být špatné… “A jestli chceš s úkoly pomoct, stačí říct,“ dodám nenápadně. Nad Seyem se tiše zasměju. Flákat se teď bude asi dost lidí. Hlavně jestli začne zase lejt. Ale aby ne když jsme v Anglii. “Tak až něco složíš, tak se můžeš třeba zase pochlubit,“ pobídnu spolužáka a dopíjím šálek horké čokolády. S upřímným zaujetím Barču poslouchám, přikyvuju a oči mi mírně vzplanou, když jí v dlani zahoří plamen. “Je to fascinující. Opravdu! A tady ti s tím určitě pár učitelů pomáhá, ne? Abys to uměla líp ovládat.“ Ne že by třeba neuměla, spíš jsem ji chtěla povzbudit. A opravdu se mi to líbí, mám oheň ráda a umět ho takhle ovládat? Kdo by nechtěl?! Povzdechnu si. “To máš pravdu, Chris, ale-“ nestačím ani říct nic víc. Na tom, co říká, určitě něco je! Ale ta odevzdanost je zvláštní. Tak je každý jiný, ale to neznamená, že by spolu nemohli zkusit víc mluvit. Jenže pak přijde na přetřes Filch. Doslova vyprsknu smíchy. Naštěstí už čokoláda došla, tak to nemohl nikdo odnést a skončí to jen pobavením. “A myslíš, že by o nějaký kamarádšofty stál?“ Aspoň Barča se Runiny otázky chytla a odpověděla. “To na tom budeme podobně. Knihy a kreslení,“ přiznám pobaveně. Můj nerozlučný deníček ty dvě věci krásně a nenápadně spojuje. Jsem v šoku jako Runa. Kde se vzal oběd? Nebyla před chvílí snídaně? Ale asijská kuchyně mě překvapila snad ještě víc. To tu dlouho nebylo! Počkat, bylo to tu někdy vůbec? To je jedno! Tedy broukům se obloukem vyhnu a sama skočím po lososovi! "Místa je tu dost," dodám ještě k Runině otázce. Stůl se u nás ale začíná plnit, třeba se konečně zase ukáže Al, i když asi jen na skok. Dee ho asi nějak… učarovala nebo očarovala. Snad to, chudák, moc neodnese! Ale v krátkosti mu povyprávím o naší romantické procházce se Seyem kolem jezera… a tak. Aspoň že Kayla už vypadá lépe! A spokojeně! “Viď! Je to děsně dobrý,“ řeknu spokojeně a po menším zaváhání sáhnu po dalším filetu! Letmo zaznamenám i přítomnost Acai. A jen jí nejistě kývnu na pozdrav. Pak se raději vrátím pohledem k rybě. Navíc, člověk se má dívat na to, co jí, že? |
| |||
Prefektské koupelny => Hlavní síň 6. Září Richard zavelí a já se poslušně rozejdu. Tak to mezi námi fungovalo a alespoň jednomu z nás to dokonale vyhovovalo. Když ke mně však natáhl ruku, zaváhám. Jenom na vteřinku, než mé tělo pohltí tak nesnesitelná radost, že ji musím dát najevo zářivým úsměvem. Elegantně položím svou drobnou dlaň do té jeho a do vší té pomalé nenucenosti se musím opravdu hodně nutit. Nejraději bych po jeho ruce chňapla tak rychle, jak jenom dovedu čistě pro případ, aby si to náhodou nerozmyslel. Mám co dělat, abych se přitom nezatetelila štěstím. Richard nebyl, co se týče vstřícných gest zrovna sdílný, a proto jsem pokládala každou takovou chvilku za malé Vánoce. Dneska jsem ale dostala takových dárků, že mám co dělat, abych se samou blažeností neroztekla. Poslušně cupitám vedle něj a myslím přitom jenom na jeho teplou dlaň, která obemyká mé prsty. Kdyby to nějak šlo, nejraději bych zastavila čas a jenom tam tak stála, s rukama spojenýma a užívala si ten pocit, že mu za tohle stojím. I když na to zrovna dvakrát není, prostě to udělal. Vyplnil tak moje bezeslovné prosby, čehož si možná ani není vědom. A možná to naopak ví až moc dobře, zrovna tak jako fakt, že si mě tímhle vším podmaňuje o to víc. Každopádně mi to bylo jedno, dokázala jsem žít jenom tímhle okamžikem. Bylo otázkou času, kdy zase překročíme tu pomyslnou čáru, kde už bylo neúnosné objevovat se na veřejnosti v takovém intimním gestu. Bylo to přesně o osmnáct schodů později, kdy pustí mou ruku a dále vedle sebe pokračujeme v tichosti a bez doteků. Nesnažím se na to nijak reagovat, nechci nic pokazit. Navíc jsem dneska tak vedle z toho všeho, co se mezi námi událo, že mě snad nic nedokáže rozházet. Nakonec po menších komplikacích s točivými schody dorážíme do Hlavní síně, kde už na nás čeká prostřený stůl. Poslušně se posadím po Richardově levici, což je mé obvyklé místo. Pohled mi přitom spočine na dvou dívkách z mé koleje, které si ale spletly stoly. Překvapeně nad tím jemně zvednu obočí. Barča ještě vypadala jako člověk, který byl schopný socializace s ostatními kolejemi, nakonec na tom nebylo nic špatného. I když zase na druhou stranu u té bylo překvapivé, že se socializovala vůbec. Ovšem Christina se naopak nikdy nezdála, že by k ostatním chovala nějaké hluboké sympatie, nebo tak. Když se nad tím ale zamyslím, ani náhodou mi nevadí, že sedí tak daleko a tak trochu doufám, že se tam dnes rozhodne poobědvat. Bylo by to dokonalé pokračování tohohle nádherného dne. Mrtvá spolužačka musí prominout, nedá se jinak! Stočím svou pozornost směrem k jídlu, které se nachází před námi. Pro Asijskou kuchyni se nadchnu, je to milá změna, která je z mé strany vítána. Zrovna obracím pohled k Richardovi s potřebou sdělit mu, že mám z tohohle oběda radost. Jenže se ozve jeho poznámka a já svůj mírný úsměv stáhnu do vážné grimasy a rozvážně přikývnu. “Snad ano.“ Přitakám mu na jeho poznámku, skrývajíc přitom svoje vlastní pocity ohledně dnešního pohoštění. Jsem zvyklá svým chováním navazovat na to Richardovo a vždy vše zaonačit tak, aby byl spokojený. Náš stůl se zatím zdá být prázdný, protože kromě nás dvou a oddělené dvojice tu ještě nikdo není. Zajímalo by mě, co všechny tak zdrželo. Nemyslím na svoje chybějící spolužáky však moc dlouho, protože pro mě přichází mnohem zásadnější otázka a to: Co si dnes dám k obědu? Hmyz nepřipadá v úvahu, nejsem žádný experimentátorský gurmán, abych se v tom vyžívala. Nudle jsou sice lákavé, ale chci se vyhnout nechtěným incidentům s nevkusným jedením. Ústřice jsou zrovna tak lákavé, ale srkat na veřejnosti? Rozhodně ne. Nakonec se tedy rozhodnu pro sushi. Nandám si na talíř pár maki rolek s náplní avokáda, okurky a lososa, nějakou tu Kalifornskou klasiku a trochu nakládaného zázvoru. Sójovou omáčku v malém kalíšku postavím hned vedle talíře a sáhnu po hůlkách. Wasabi není zrovna dělané pro mé chuťové buňky, proto se jej velmi ráda vzdám. Jím s rozvahou a jistou vrozenou elegancí, v tichosti sedíc vedle Richarda, což mi ke štěstí absolutně stačilo. Hůlky jsem ovládala, proto jsem se nemusela bát nějakých trapasů s padajícím jídlem do klína. |
| |||
U Skleníků Dál už Sinestru s novým studentem moc nevnímám. Nechám je jít za ředitelem. Ani Ryanem se nenechám moc zdržovat, čekají mě ještě smradlavky… A tak se odvrátím od spolužáků spátky k záhonku. Alespoň že to sluníčko konečně vylezlo. Malinko se pousměji a dál se rýpu v zemi. Udělá se mi taky celkem hic, tak si vyhrnu rukávy, abych se trochu schladila. Po očku pokukuji, co dělá profesorka Primerose. Přeci jen tomu rozumí trochu víc než já. Tedy… trochu hodně, já tomu totiž nerozumím vůbec. A po jejím vzoru dám tedy růžím taky trochu hnojiva. Tím snad nic nezkazím… Ale Caylus zase otevře pusu. A zase si stěžuje. Umí on vůbec něco jinýho?! Ale nechci se s ním pouštět do dalších sporů. Je to pitomec, nemá cenu se s ním vybavovat a dál ho dráždit. I když by si to zasloužil. Ale nějak na to už nemám náladu. Pak trochu vykulím oči a nechápavě se po něm podívám. On opravdu začal zpívat?! Tiše zaúpím a pustím se do práce s o to větší vervou. Jeho přítomnost je snad horší než samotný trest. Ale s obědem má výjimečně pravdu. Tedy… ne, že bych měla zrovna na něco chuť, ale třeba ji dostanu v síni. “Caylus má pravdu, paní profesorko. Já bych se před obědem ráda ještě opláchla, ať nejsem tolik cítit a nekazím ostatním chuť k jídlu. A ráda bych to stihla, než skončí čas oběda…“ |
| |||
Prefektské koupelny >> Hlavní síň Pondělí 6. září Helen Následujících pár minut setrvávám ve stejné poloze, při které tisknu Helen k sobě v pevném obětí. Naše těla jsou teď k sobě naprosto přimknutá: Prsa na prsa, břicho na břicho, stehna na stehna. Mlčky si vychutnávám tu dokonalou chvíli klidu, během které své milence putuji rukou po zádech, kdežto tou druhou mířím k hlavě, kde se bez váhání pouštím do hlazení jejích vlasů. Nechávám si mezi prsty protékat jednotlivé blonďaté prameny, které pročesávám tak dlouho, dokud mě ležení na zemi neomrzí a já se nerozhodnu vstát. Ani se nenamáhám otevírat pusu a cokoliv říkat, protože Helen na mě i beze slov pohotově reaguje. Vmžiku se zvedá a odchází ke své hromádce oblečení. Ještě než na sebe začne navlékat jednu věc za druhou, pohledem zabloudím k její postavě, kterou zamyšleně sjedu od shora až dolů. A že je na co se dívat. Pohledný obličej, udržovaná pleť, naprosto vyhovující ženské křivky. Helen je opravdovou pastvou pro oči. O svůj zevnějšek se viditelně velmi důkladně starala, proto nebylo divu, že jsem si vybral ke své potěše právě jí. Pravda, přehnanou inteligencí sice nikdy neoplývala, ale k uspokojení mých tužeb IQ nad 140 nepotřebuje. Krátce nato mi podává kalhoty. Vděčně kývnu hlavou a pak se stejně jako ona začnu soukat zpátky do uniformy. Jakmile je oblečení na svém místě, stoupnu si před zrcadlo a upravím posledních několik drobností. Narovnání límečku a prefektského odznaku, zapnutí knoflíčků na manžetách a zavázání kravaty. Nakonec si rukou uhladím lehce rozcuchané vlasy a úkosem pohlédnu na svou společnici, která se momentálně věnuje pudrování obličeje. Na mé tváři se mihne cosi jako náznak spokojenosti. Ať už dělala Helen cokoliv a odcházela odkudkoliv, vždy vypadala jako ze škatulky. To bylo jedině dobře, protože nereprezentativní a nevkusnou dívku bych vedle sebe nesnesl. Mám své zásady a tohle je jedna z nich. "Čas oběda?" zapakuji, když Helen znenadání prolomí ticho svou otázkou. "Myslím, že ano." přitakám. "Sám bych něco zakousl, takže pojďme." Natáhnu k ní ruku a jakmile ji přijme, vyjdu s ní z koupelen. Taková gesta nepoužívám příliš často, ale mám dnes dobrou náladu, proto si mohu dovolit udělat výjimku. Její dlaň pustím hned, co sejdeme o patro níž. Na tyhle věci si zrovna dvakrát nepotrpím. Držení se za ruce, líbání a muchlování na veřejnosti? K čemu? To je pro páry. I kdyby si to snad Helen z celého srdce přála, není mou přítelkyní. Nevidím žádný užitek v družení se, zvlášť když spolu vycházíme už pár let i bez toho. Cestou do přízemí s námi celkem dvakrát změní schody svou pozici, což je poněkud nepříjemná komplikace, kvůli které přicházíme do síně s několikaminutovým zpožděním. Jen co vejdeme dovnitř, automaticky s Helen zamířím ke Zmijozelskému stolu, kde se usadím na svém obvyklém místě. Ještě než se pustím do jídla, koutkem oka si prohlédnu skupinku u Havraspárského stolu, kde sedí kromě Barbary i Christina. Koutky úst mi pobaveně vylétnou nahoru. Už i lejdynkám lezeš tak moc na nervy, že se na tebe vykašlaly a ty si musíš hledat přátele u šprtů? Jen nad tím protočím oči a rozhlédnu se po stole. Dnešní menu k mé smůle nepatří mezi ty nejlákavější. Ne, že bych snad s exotickým jídlem neměl zkušenosti, ale některé věci mi tu jedlé moc nepřipadají. Pavouci, kobylky, červíci, šneci? Děkuji, nechci. Mám svůj žaludek rád a trávit zbytek dne na záchodě není zrovna to, po čem bych toužil. "Inu, co se dá dělat. Snad se skřítci do večeře vzpamatují a připraví něco lepšího." Maso, například. Něco bych každopádně sníst měl, proto se natáhnu po krevetovém salátu a hůlkami se pustím do jídla. |
| |||
Knihovna -> Velká síň Havraspárský stůl, Acai pondělí 6.9. V klidu jsem dodělala svoje pojednání o staroegyptském kouzelnictví. Ve chvíli, kdy hodiny začaly odbíjet dvanáctou, jsem udělala poslední tečku za poslední větou a spokejeně si prohlédla svou práci. Moc propracované to nebylo, ale zadání jsem splnila. Pro jistotu jsem se rozhodla si to celé ještě jednou přečíst. Už jsem dočítala poslední větu, když na mě někdo promluvil a já vzhlédla. "Ahoj. To je jen ten úkol na Dějiny čar a kouzel," usmála jsem se na Acai, když si začala se zamračeným výrazem prohlížet jednu z bichlí, které jsem měla na stole. "Vlastně jsem už skončila a chtěla jsem tam jít," zvedla jsem se a začala si balit věci. Posbírala jsem knihy do náruče a podívala se na ni: "Jenom tohle vrátím," odběhla jsem mezi police a knihy dala zpátky, kam patřily. "Jdeš taky?" řekla jsem, když jsem se vrátila, a pak spolu s ní vykročila směrem Velká síň, oběd. Velká síň se už pomalu zaplňovala. Vzduch uvnitř voněl nějak jinak než obvykle, ale nedokázala jsem přesně říct proč. Zastavila jsem se pár kroků za dveřmi a otočila se na Acai: "Asi si budeš chtít sednout k mrzimorskému stolu? Nebo půjdeš se mnou?" nerozhodně jsem se na ni usmála, a pak jsem se vydala ke svému stolu. Jak jsem tak procházela kolem ostatních kolejí, postřehla jsem, že dnes je poněkud neobvyklý výběr jídel. Nad všemi těmi rybami jsem se ošklíbala, ale pak, když jsem došla k našemu stolu, jsem zahlédla obří mísu indického kari s plackami. Oči mi zazářily a já se vrhla na lavici a začala si nandavat, jakékoli myšlenky na to, jak mi ráno bylo špatně, nebo na to, že bych měla zhubnout, byly v tu chvíli pohřbeny pod velmi štědrou porcí omáčky. Začala jsem se nadšeně cpát. Po chvíli mi ale došlo, že tu nejsem sama a rozhlédla jsem se po lidech sedících kolem mě a s plnou pusou jsem zahuhlala: "Hahoj. Hi skhítši he neška ale phedvehli, ho?" |
| |||
Hagridova chatrč > Pokoj > KnihovnaPondělí, 6. září Fabian, Mau, Noelle a Kayla„Že jo! Je to ještě takovej drobeček.“ Povzdychnu si při pohledu na klubíčko chmýří choulící se v krabici. Snad ani nahlas nebudu prozrazovat, že jsem jí původně omylem nakopla. Sama si nechci ani představovat, co by se stalo, kdybych to vážně udělala. „No, Kwang říkal, že se to úplně poznat nedá. Ale vzal jí pár peříček. Asi chce dělat nějakej test nebo co.“ Podrbu se na zátylku. Sama pořádně nevim, co s tím peřím chce dělat, ale když to pomůže zjistit, jestli je to holka nebo kluk… „Ale ono je to ve výsledku jedno, hlavně, že se brzo uzdraví, ne?“ Každopádně, Mau vypadá sovičkou nadšená snad ještě víc než já. Takže mezi tím, co já hrábnu do koše s jídlem, abych vytáhla první sendvič, přistrčím k ní krabici, aby si malou mohla pohladit. Vím, že kromě těch dvou myšek, je na tom v podstatě podobně jako já. I tak jsem pokaždé odmítla, když mi jednu z nich nabízela. Takovou dobu se o ně starala, má je ráda. Co bych to byla za kamarádku, kdybych si jednu z nich přivlastnila. „Už před tím jsem na ni sahala. A Kwang taky.“ Řeknu jakoby nic a vytáhnu ze sendviče vajíčko, které si v dlaních rozdrobím. „Takže teď už je vlastně jedno, kdo na ní sáhne. K matce se nejspíš vrátit nemůže.“ Natáhnu se, abych drobeček vajíčka podala mláděti zabalenému v mé čepici. Přistrčím jí ho k zobáku a čekám, až si ho vezme. Na mláďata by se sahat nemělo, to ví přece každý. Stejně si to ale nemůžu úplně vyčítat. Přece by tam umřela, kdybych ji tam nechala. Nebo by jí ještě něco sežralo. „Jediný, co pro ni můžu udělat, je, na ni dohlídnout, dokud nebude schopná se o sebe postarat sama.“ Povzdechnu si. „Vlastně jsem ani nepřemýšlela nad tím, že bych si jí nechala. Natož abych jí dávala jméno, ke kterému bych potom přilnula. Je to divoký pták. Našla jsem jí v přírodě. Nekoupila jsem jí v obchodě. Takže mi přijde správný jí potom do přírody zase vrátit.“ S tím se podívám na Fabiana a lehce se usměju. „Zvířata se beztak mají nejlépe, když jsou volná.“ Znovu vezmu kousek vajíčka a zase ho přistrčím sovičce k zobáku. Volná a svobodná. „Jenom mi řekl, že jí mám krmit buď vajíčkem, nebo rozmočeným piškotem. Po nějakém čase pak přidat maso, protože je to dravec. A dneska mi pošle ještě nějaký vitamíny, co by měly pomoct tomu jejímu oku. Víc mi vlastně neřekl. Budu muset do knihovny si obstarat knížku.“ Zamračím se. Asi bych úplně neměla plýtvat časem. Nacpu do sebe zbytek sendviče. Jestli jí mám krmit každý dvě hodiny, měla bych obstarat dost jídla. Gosh… to se teda moc nevyspim. „Každopádně… díky za radu.“ Zazubím se na Noelle. Neřekla mi toho moc, ale pořád lepší něco, než vůbec nic. Zbytek si dohledám sama. „Asi se do knihovny půjdu podívat hned. Teď přes oběd tam moc lidí nebude.“ S tím počkám, až se sovičkou dostatečně pokochají a pak krabici zase zavřu. „Uvidíme se u oběda.“ Rozloučím se s nimi, vezmu krabici a vydám se k hradu. Nejdřív to vezmu přes kolej, abych v pokoji nechala krabici. Slečna Prince by mě nejspíš zabila, kdyby zjistila, že do knihovny tahám zvíře. A maličké bude líp tady v tichu a klidu. Se bude moct aspoň pořádně vyspat. Najíst dostane zase za hodinku nebo dvě. To je ještě dost času. Ujistím se, že se krabici nemůže za mojí absence nic stát a teprve potom za sebou potichu zavřu dveře a doběhnu ke knihovně. Mam hlad, kručí mi v břiše a v knihovně je vždycky takový ticho, že mi z toho začne pískat v uších. Nehodlám se tu zdržovat víc, než bude nutný, proto pečlivě prohlédnu všechna přístupná oddělení knihovny. Pro jistotu. Abych to nemusela dělat znova. K mojí smůle ale najdu velký kulový. Poněkud otráveně zabručím. Někdo si tu knížku musel půjčit, pokud nějaká existuje. Což určitě musí. Demotivovaně se rozejdu ven z knihovny, když si všimnu Kayly. Nevim proč, ale lidi, co dokážou dlouho sedět na místě skoro bez hnutí a jen klidně číst, mě vždycky fascinovali. Ví vůbec, že je už oběd? Nebo tady hodlá radši číst, než aby se šla najíst? „Ahoj.“ Pozdravím jí, když se sáčkuju vedle ní ke stolku, na kterém bylo opravdu hodně knih. „Chceš se tu pod těma knížkama utopit?“ Poděšeně si je prohlédnu a jednu z nich otevřu. Chvilku mi přijde, že jsou psané cizím jazykem. Asi bych tu nějakou chvilku měla taky pobýt. No, možná později. Odložím knížku zpátky na hromádku. Prohlédnu si její obličej, ještě pořád trochu červený od pláče a zhluboka se nadechnu. Když se nekoná vyučování, tak se prostě bude učit sama, huh? Nikdo není tak pilný student, jako ten, co zahání depresi. „Ser na učení. Pojď se najíst.“ Zazubím se na ní a cvrnknu jí do pera. Přijde mi špatný jí tu nechávat samotnou. |
| |||
|
| |||
Posun času na 12:00 Hodinová věž odbila dvanáctou odpoledne a na stolech v hlavní síni se objevily klasické hody. Ale počkat - co to, co to! Vypadá to, že skřítci dneska snědli vtipnou kaši, protože na stolech jsou jídla jen a pouze z asijské kuchyně! Počkat - není to hlava žraloka, co leží na mrzimorském stole?! Ha! Kladivoun! A támhle je mečoun! Dokonce tu najdete i velmi, velmi exotické pochutiny, určené pro odvážlivce jako smažené červíky a kobylky, pražené tarantule, mušle a ústřice a dokonce tam vidím i plněné šnečí ulity avokádovým krémem! No panečku. Tak kdo si troufne? |
doba vygenerování stránky: 0.84574604034424 sekund