| |||
Venku před skleníky Pondělí 6. září Erika, Rosalie, Saga, Sinestra, Ryan, Blagden Eričina hloupá potřeba na mě za každou cenu reagovat mi začíná lízt krkem. Nikdo se tu s ní nebaví, takže ať si ty svoje poznámky strčí třeba za klobouk. „Poslyš, nemáš takhle náhodou problémy s ušima? Před malou chvílí jsem ti řekl, ať si hledíš svého a nevšímáš si mě. Nevím, co na tom nechápeš, ale evidentně ti to budu muset zopakovat ještě jednou. Ušetři si své nejapné komentáře a vrať se ke své práci. Já ti do toho taky nekecám.“ zamračím se. Sám jsem si jí doteď nevšímal. Ozval jsem se pouze v momentě, kdy mi začala nadávat a to dá rozum, že něco takového nepřejdu mávnutím ruky. Sečteno podtrženo, kdyby Erika držela od začátku hubu, nepromluvil bych na ní ani slovo. Vážně nechápu lidi, kteří musí neustále něco komentovat, nebo se do někoho navážet. Po tomhle výstupu se Danielsovi vůbec nedivím, že tuhle kozu vyměnil za Sinestru. Pozornost přemístím zpět ke kofole, která se mezitím představí jako nový student. „Ok, tak to vítej.“ pronesu bez špetky zájmu a ještě než se otočím k záhonku, sdělím mu na oplátku své jméno. „Jsem Caylus.“ Pak už se klukem dál nezabývám. Mám momentálně na práci důležitější věci, například květinu, která mi krade z kapes sladkosti, které jsem si tam schoval během snídaně. „Ty zatracenej zlodějskej plevele!“ zavrčím a chytnu rostlinu za šlahoun. „Bože, tohle je horší straka jak Deirdre. Vrať mi moje lízátko, příšero!“ vztekám se. Kytka se sice stáhne, jenže i s lízátkem, které nenávratně mizí pryč v jejích útrobách. Vytřeštím oči. „Co to má znamenat?“ otočím se na slečnu Primrose. „Viděla jste to? Oloupila mě!“ postěžuju si. „Tak takhle by to teda nešlo. Jak tu kytku donutím zvracet?“ Jediná pozitivní věc je, že dá květena na chvíli pokoj, jenže je to celkem k ničemu, protože mi stihla oslintat celý dres. S povzdechem se raději pustím do rytí. Nechce se mi, ale něco bych nejspíš udělat měl, jinak se odsud nedostanu. „Poletíme spolu mezi hvězdami…“ začnu si zpívat, aby práce rychleji utíkala. „Před námi samý neznámý, pojď se mnou vzhůru ke hvězdám…“ zarazím se, protože si všimnu, jak se po mně ten kytko-bulbasaur opět sápe. Oženu se po něm rýčem. „Huš, neruš.“ vyháním kytku, ale nezdá se, že by si z mých slov cokoliv dělala. Zamračeně vstanu. „Už mě to tu nebaví. Mám hlad a chci na oběd.“ S nadějí pohlédnu na slečnu Primrose. „Vy už se na jídlo určitě taky těšíte, nemám pravdu? Ten zbytek může dodělat třeba…“ Rychle se rozhlédnu kolem, ve snaze najít cokoliv, nebo kohokoliv, kdo by udělal práci za mě. Pohled mi spočine na malém robůtkovi, který chodí sem a tam a kontroluje zbylé záhony. „Třeba támhleten! Transformerům od Richarda jde práce jedna báseň!“ Rozběhnu se za robotem a opatrně ho vezmu do dlaní. Nechá se. „Ahoj, umíš mluvit? Nelíbila by se ti takhle náhodou támhleta krásná rostlinka?“ ukážu na Chlamyii. „Jestli jo, tak co kdyby ses o ní na chvilku postaral, hm?“ nevinně se usměju. Teď se ukáže, jak moc jsou lordovy modely poslušné… |
| |||
Alastor, Michael, Dominik , Regina 6. září S mírným zděšením sleduju potloukovou show. Ani jeden z těch poblázněných míčů se zatím nehodlal vzdát a neustále se snaží schodit všechny, kteří na koštěti ještě zůstali. Normálně bych se o to nezajímala, ale pořád tam byla Regina. U kluků jsem si byla celkem jistá tím, že by se jim nějak povedlo je zneškodnit. Al měl mít pálku a Dominik by na něj skočil nebo něco takového. Ale pořádkumilovná hraběnka, které by nejspíš přeskočilo, kdyby skončila v blátě? To asi těžko. Musela jsem ale uznat, že to mé spolužačce vážně šlo. Nikdy jsem netušila, že má takový talent. Evidentně ale všichni u nás nejsou jako Calvin... Se stisknutým rtem jsem si třela rameno, které vydávalo nepříjemnou pulzující bolest. Nebylo to nic oproti tomu, co se stalo před tím a byla jsem si stoprocentně jistá, že to brzo přejde. I tak. Rozhodla jsem se, že jakmile se situace vyjasní, dojdu si pro obklad a trochu si rameno zklidním. Alastor i Dominik předváděli úžasný let. Narozdíl ode mě si Al pálku nevzal, a tak se musel spolehnout na kouzla. Chytrý hoch. Nakonec se mu povedlo tu obludu zneškodnit a sletět až ke mně dolů. S opovržením jsem koukala na potlouk, který se vrátil do domečku a obrátila jsem se na Ala, který se mě ptal, jestli jsem v pohodě. Ne, idiote. to vážně nejsem! Přivřela jsem mírně oči a zavrtěla hlavou. K zdůraznění vážnosti celé situace jsem si stiskla rameno. "Ne, to teda nejsem," vydechla jsem záměrně potichu. Nebylo to tak horké, to Alastor ale nevěděl. "Nevím, kdo od vás je vypustil, ale rozhodně to nenechám jen tak. Měl by sis svoje spoluhráče vybírat líp. Někdo se mohl zranit. Na koštěti máš v podstatě novačku, která se mohla klidně zranit." Zavrtěla jsem znechuceně hlavou. "Chápu, že za to nemůžeš a nemůžu tě vinit za něco, co jsi neudělal, ale tohle... byla chyba s vámi trénovat. Díky za rameno." Rozešla jsem se k svému koštěti a i přes drobnou bolest jsem na něj nasedla. Dalo se to snést a s potlouky na zemi jsem se nemusela ničeho bát. Úkosem jsem pohlédla na Dominika, který se právě válel na zemi s potloukem. Usmála jsem se na něj. "Dobrá práce, Dominiku. Díky." Děkovat Máničce se mi příčilo, ale tentokrát si to doopravdy zasloužil. S odrazem jsem se vznesla do vzduchu a zamířila rovnou k Regině. Musela být otřesená. Doletěla jsem až k ní. "Jsi v pořádku?" |
| |||
Velká síň 6. září Chris, Cass, Runa, Sey V jejich přítomnosti jsem se začala cítit o něco lépe. Nikdo mě nevyháněl, vlastně naopak. Snažili se mě také přidat do konverzace. Zatím jsem je jen poslouchala. Když mi Christina nalila čaj, poděkovala jsem jí. "No, uvidíme, jak rychle a jak dobře to zvládnu," podotkla jsem. S tím ohněm to totiž bude asi ještě sranda. "Vím, že mám času dost, ale pořád, čím dřív je udělám, tím víc času pro sebe budu mít," odpověděla jsem Cass. Její otázku ohledně mé schopnosti jsem možná trochu čekala. Byla jen otázka času, než se mě na to někdo zeptá. "Abych pravdu řekla, sama pořádně nevím, jak přesně to funguje. Prostě ho umím vyvolat vlastními silami a umím ho ovládat." Položila jsem ruku na stůl, na chvíli jsem přivřela oči a v dlani se mi objevil malý plamen. Nechala jsem ho hořet jen chviličku, rychle jsem ho zase uhasila. "Je to skoro jako kouzlo. Nemusíš vyslovovat zaklínalo, ale musíš myslet na to, že tam plamen chceš. A asi se i dostatečně soustředit." Na hodině psioniky se nám snad dostane lepšího vysvětlení, protože já na to určitě nejsem dostatečně dobrá. Ale snad jí tohle bude jako odpověď stačit. Když jsem zaslechla Runinu otázku, otočila jsem se na ni. Bylo hezké, že se zajímala i o nás. Trochu jsem se usmála. "Ráda kreslím. Lidi, zvířata, krajinu, cokoliv, na co mám zrovna chuť. Inspiraci často doplňuji dobrými knihami. Možná i ta pyrokineze by se dala zařadit mezi koníčky, protože mě baví si s ohněm hrát. A taky mám ráda hudbu, i když hrát na žádný nástroj neumím a zpívat taky moc ne." Té se budu také v tomto týdnu věnovat nejvíce. Pokud bude hezky, určitě budu venku na čerstvém vzduchu. Bude to lepší jak pro mou hlavu, tak pro oheň samotný. "Pokud mě teda během týdne uvidíte, tak to asi bude při jedné z těch činností." Vyslechla jsem si i všechny ostatní. Každý z nás měl nějaké své plány, každý jiné. |
| |||
Hlavní síňPondělí, 6. září Barbara, Cassandra, Orthuna, SeymourChvilku sleduji její tvář. Na první pohled se zdá, že má nenápadná narážka, neměla žádný efekt, ale jak Barbaru znám, uvnitř ní se právě teď odehrává ohňostroj všech možných emocí. Koutky úst se mi spokojeně povytáhnou směrem vzhůru. Ne proto, že se omluvila. To je přeci samozřejmost a nad její dětskou chybou se nehodlám dál pozastavovat. Ale prsten je od této chvíle můj a to je něco, za co jsem jí právě teď neskutečně vděčná. Proto ho s tichými díky vrátím zpět tam, odkud jsem ho před malou chvilkou vytáhla. „Teď, když je vyučování zrušené, budeš mít na plnění úkolů času dostatek. Stejně jako na trénování. Jsi šikovná. Věřím, že to zvládneš.“ Pronesu jakoby mimochodem vracejíc se zpět k tomu, co dělala o svém volnu. Sáhnu pro konvičku a naliju do jejího pohárku zelený čaj, který si poručila. Ani si při tom nevšimnu, že mi Cassandra se Seymourem přitakali, co se zrušení výuky týkalo. Ovšem, co už přehlédnout nelze, je neustálé omílání Seymourovi chrabrosti. Chci říct, samozřejmě. Bylo neskutečně šlechetné, že do té ledové vody vlezl, ale musí se to ještě zdůrazňovat? Konec konců… byl tam jediný zástupce mužského pohlaví. Pomáhat dívkám v nouzi je jeho povinnost. Nebo by teoreticky měla být. Není důvod ho za to vychvalovat do nebes. Nijak to ale nahlas nekomentuji a má tvář je, jako vždy, naprosto netknutá mými myšlenkami. Než abych přilévala olej do ohně, raději se zaměřím na mnohem příjemnější téma, které Orthuna nabídla. Nehodlám jim tu vykládat, co mě baví a co ne. Je to pro ně naprosto irelevantní informace. Přesto si ale vyslechnu, co ostatní hodlají o svém volnu dělat. U mě je to jasné. Učit se. Všemu možnému. „Je to škola. Předpokládá se, že svůj volný čas budeme věnovat studiu. Ne vzájemnému poznávání.“ S klidem zvednu šálek a usrknu horkého nápoje. „Někoho můžeš znát celý život a přitom o něm nic nevědět. Někoho máš přečteného za pár minut. A někdo se prostě jen nerad svěřuje se svým soukromím.“ A někomu stačí jen to, co si o dané osobě sám domyslí. „Chci říct, že i když někoho vídáš denně, v podstatě s ním vyrůstáš, tak to ještě neznamená, že z vás musí být přátelé.“ Odložím hrnek zpět na stůl ohřívajíc si o něj dlaně. Já a Richard jsme toho živým důkazem. A to už velmi, velmi dlouho. „Ale umím si představit, že některé existence na této škole by určitě stálo za to poznat blíž.“ Nadechnu se, abych zahnala chmurné myšlenky a vrátila se zpět do reality. „Pan Filch, například.“ Koutky mi mírně zacukají. Ano, zrovna jeho bych chtěla poznávat blíž. Jeho a tu vycpanou obludu, co zdrhla z hodiny biologie. |
doba vygenerování stránky: 0.71037220954895 sekund