| |||
Hlavní síň 6. září Chris, Cass, Runa, Sey Pohled mi padl na Christinu a já se začala cítit ještě nervózněji než předtím. Měla jsem docela chuť se otočit a odejít do knihovny, kde si budu hezky v klidu pracovat. Udělala jsem chybu, že jsem sem šla. Měla jsem nechat svůj mlsný jazyk se dál trápit. Do čeho jsem se to zase dostala, zatraceně... "Měla, ale vyrušila mě sestra. Až se tu trochu občerstvím, půjdu dělat úkoly," ukázala jsem na brašnu, která visela u mého boku, "a pak budu trénovat svou schopnost ovládání ohně." Než se znovu ukážu u profesora Zmijozela, musím se zlepšit. Nepotřebuju se tam znova tak příšerně ztrapnit. Poněkud opatrně jsem si sedla a koženou brašnu jsem položila vedle sebe. "Zelený čaj, děkuji," vypadlo ze mě po její otázce. Znovu se mi chtělo spíš utéct. A záhy jsem zjistila proč. Sakra, zaklela jsem v mysli. Ten zatracenej prsten. Právě teď ho měla v ruce. Nemohla jsem tomu uvěřit. Co byla schopná pro takovou věc udělat. A ještě do toho zatáhnout někoho jiného. A proč myslíš, že jsem to chtěla udělat sama? Kdybych nastydla, dobře mi tak, neměla jsem dělat takovou hovadinu. Žaludek se mi stáhl, avšak navenek jsem nedávala nic znát. Dokonce jsem ani neuhnula jejímu pohledu. "Jo, za tohle se omlouvám," řekla jsem naprosto klidně. Zalhala jsem, obě to víme, nemá cenu to dál řešit. A samozřejmě, udělala jsem zbrklou hovadinu. Minulost však vrátit zpátky nemůžu. "Dohoda samozřejmě platí." Neměla jsem důvod pro to ji rušit. Pak jsem se však otočila i na ostatní. Doufala jsem, že nebudu narušovat zdejší konverzaci, ačkoliv jsem měla pocit, že jsem to už stejně udělala. |
| |||
Před skleníky Přivézt kolečko hnoje bylo rozhodně mnohem jednodušší, než ten hnůj do kolečka dostat. Stihnu akorát vyslechnout, jak se Caylus dál dohaduje o blbostech. Fakt nechápu, o co mu jde. Ale donutím se zatnout zuby a nadále to raději nekomentovat. Ne dneska, ne po ztrátě Jackie. Jsem na to asi moc unavená. A navíc by mi to určitě neprospělo. Ještě by mi trest prodloužili. A určitě s ním. Za ty jeho pitomý kecy by si to zasloužil. Raději poslouchám další instrukce. Odplevelit a zrýt. No výborně… Ne, že bych byla cimprlich, ale kdo ví, co na mě v hlíně čeká. V kouzelném světě si nemůžu být jistá ničím. Tak si na práci půjčím rukavice, nářadí a jdu si vybrat záhonek. Spatřím onu podivnou růži. Celá se rozzářím. Miluji růže! Nadšeně se k ní vydám. Ale jen, co dojdu do její blízkosti, začnu litovat svého rozhodnutí. “Uch… to je síla…“ řeknu dost nelibě. Ale hrdost mi nedovolí couvnout. Zapnu si knoflíčky až ke krku a povytáhnu si košili tak, abych si schovala nos, a pustím se opatrně do práce. Z práce mě vyruší až Caylusův povyk. On má opravdu neustále s něčím problém. Otráveně se otočím, abych se podívala, o co jde tentokrát. Načež se rozesměju. “Ale, ale, snad zrovna tobě nebude vadit pár nevinných dotyků od tak roztomilé květinky,“ neudržím se s poznámkou. “Asi jí v tom novém famfrpálovém dresu připadáš neodolatelný,“ nepřestávám se smát. Ono taky je hrozně logické chodit na práci do skleníku v novém oblečení, že jo… Do toho se ale ozve další hlas. Sinestra? probleskne mi překvapeně hlavou, když se otočím. Tu bych tady nečekala. A s Ryanem už vůbec ne. Čekala jsem, že ho pošle do háje. Ale neposlala, což je skvělé! Moc bych to Ryanovi přála. Trochu zmateně na ně zamrkám, ale pak se usměju. I přes to, že se mnou Ryan poslední dobou moc nemluvil. Ale Jackie nám připomněla, jak je snadné přijít o přátele, a tak je na čase se přes to přenést. “Ryane, ahoj,“ kývnu na něj. Ale než bych mu stihla říct víc, předběhne mě Caylus se svým rytím a ten jakýsi nový človíček. Také zdravím,“ odpovím mu na rozdíl od Cayluse slušně na pozdrav. “Jestli jsi tu poprvé, ale asi jo, když se ptáš, tak bych ti doporučila spíš poprosit o doprovod až tam. Hrad je takové trochu bludiště…“ |
doba vygenerování stránky: 0.87413716316223 sekund