| |||
Pondělí 6. záříSovinec >> DvůrJordynKdyž Jordyn při cestě do sovince poukáže na to, že s Caylusem moc dobře nevycházím, věnuji jí místo odpovědi slabé pousmání. Za ty roky by i slepej poznal, jak silná antipatie tu mezi Nebelvírskými a Zmijozelskými panuje, proto tuhle otázku považuji za zbytečnou. Některé věci jsou prostě dané a pochybuji, že by zrovna v tomhle případě mělo dojít k nějaké změně. Sám bych o to nestál. Přátele mám a hledat si další mezi hady mě příliš neláká. Co bych s některými asi tak dělal? Psal si s Wittelsbachem do deníčku a pomáhal mu vybírat jména pro mimino? Přepočítával s Cornigrumem galeony a s Lawsonem zářezy na pažbě? Takové kamarády nechci, děkuju pěkně. „Připadalo mi to tak.“ Pokrčím rameny. „Nejsem žádný odborník přes vztahy, ale měl sem za to, že se kolem něj hodně motá Acai.“ zašklebím se. Nezajímá mě, co ti dva spolu mají, ale pokud si dobře pamatuji, Acai byla nejlepší kamarádkou Coraline. Trochu mě to znervózňuje. Nemohl mít její zhýralý způsob života na Cor negativní vliv? Člověka přeci ovlivňuje prostředí, ve kterém se pohybuje, stejně tak lidé. Vím o tom své. Od Daniela a Ryana se kolikrát nechám překecat k kdejaký blbosti. Cor taková není. Nevěřím tomu. Miluje jednorožce a ti jsou symbolem čistoty a nevinnosti. Kdesi jsem četl, že jednorožec složí hlavu do klína pouze panně a jsem si jistý, že Cor by se takové možnosti jen tak nevzdala. Ne kvůli holce, která jde po všem, co kluka jenom připomíná. To radši ruku, než noc s Luquebou. Moment… Cor je panna? „Jo, už to tak bude.“ Potvrdím Jordyninu otázku s povzdechem. „Ne, že bych to Ryanovi nepřál… Jen z toho nemám dobrej pocit. Takhle se nikdy nechoval. Trochu mě to děsí.“ Řeknu zcela upřímně. Především dělal přesný opak toho, co mi včera na pokoji sliboval. Proč tak najednou změnil názor? „Sinestra se s Jackie nikdy nepřátelila, to vím jistě.“ vyvedu Jordyn z omylu. Kdo jiný by to měl vědět než někdo z její koleje? „Většinu času byla s náma, s Angelou, nebo s lidma z týmu. Sinestra není ani jedno, ani druhý. Famfrpál nehraje, nezajímá se o něj. Tyhle dvě by těžko hledaly společný téma.“ ušklíbnu se. Je od Jordyn hezké, že se snaží chování druhých za každou cenu hájit, jenže pravda bývá většinou někde trochu jinde. Pak si Jordyn vzpomene, že chtěla poslat do nemocnice kromě dopisu i jídlo. Zarazím se. „Gomenasai, to jsem trochu nedomyslel. I když Shiro by už stejnak víc neunesla.“ omluvně se usměju. „Moment, vy máte jídlo z kuchyně?“ Teprve teď mi dojde, co vlastně řekla. „Jak se vám to povedlo? A jak ste se tam vůbec dostali?!“ doslova na ní visím očima. Tohle zavánělo nejen pořádným průserem, ale hlavně dobrodružstvím. A to je něco, co si s Danielem rozhodně nesmíme nechat ujít! Co na tom, že je chození do kuchyně zakázané. Tohle musíme zkusit, navíc pravidla jsou od toho, aby se porušovala. To už se ale Jordyn ptá na mé plány. „Vlastně žádný nemám. Ryan má teď místo očí srdíčka, takže ten nepřipadá v úvahu. A co ty, máš nějaký program? Nerad bych tě zdržoval...“ zeptám se a s úsměvem pokračuji zpět k hradu. Tam ale nedojdeme, protože zastavím na dvorku, kde si udělám pohodlí na kamenné zídce. „Jak se vlastně má tvůj brácha? Podnikli jste o prázdninách něco zajímavýho? Sem jedno velký ucho.“ |
| |||
KOLEJ, KOSTEL, VELKÁ SÍŇ, KOLEJ, KNIHOVNA Asi jakože všichni? Pondělí 6.9. Spala jsem hrozně špatně. Celou noc jsem se budila, převalovala a zdály se mi špatné sny. Johančin odjezd a pocit, že jsem úplně sama, zatímco za ní vlaje půjčená šála. Obličej Jackie a neurčitý obrys Smrtijeda. Rebecca se mi vysmívá a najednou se mění v postavu v temné kápi, která zvedá hůlku, aby mi ublížila. Už zase brečím pod stolem, všichni se hlasitě smějí a kopou do mě. Snažím se dostat ven, ale nemůžu. Nick se rozplývá v záblesku zeleného světla... Myšáček to po pár hodinách nevydržel a s uraženě zvednutým ocasem odešel spát někam jinam. Ráno jsem si připadala mnohem unavenější a v mnohem horší náladě, než jsem byla večer. Dnes je ten pohřeb... Nasoukala jsem se do uniformy a rychlý pohled do zrzcadla mi prozradil, že vypadám přesně tak strašně, jak jsem si myslela. Byla jsem bledá a měla jsem tak velké kruhy pod očima, jako by mě někdo zmlátil. Pokusila jsem se to trochu zakrýt, ale moc úspěšná jsem nebyla. Nakrmila jsem Myšáka, který se pořád ještě tvářil uraženě, ale jídlo by si ani tak ujít nenechal. S myšlenkami na to, co mě dnes čeká, jsem si vzala menší zásobu kapesníčků a vydala jsem se dolů s ostaními. Při pohledu na všechno to jídlo na stole se mi udělalo trochu nevolno. Žaludek jsem měla sevřený a neměla jsem na nic chuť. Nakonec jsem vypila jen trochu čaje. Ostatní byli stejně jako já neobvykle zamlklí, a dokonce i duchové vypadali tak nějak mrtvěji než normálně. Když se ostatní začali zvedat, nechala jsem čaj čajem a přidala se k nim. Nechtěla jsem přijít pozdě. To by bylo neuctivé. Venku bylo zataženo a trochu chladno. Objala jsem se pažemi a rozhlédla se. Školní stádo se páslo v ohradě. Vypadali tak klidně a spokojeně. Ti se mají. O ničem neví, nic je netrápí... říkala jsem si v duchu, zatímco jsem se poslušně řadila mezi své spolužáky a nechala se spočítat. Pod Lupinovým vedením jsme vešli do kostela. Je větší zevnitř než zvenku, zase ho začarovali, neušlo mi a hlavou mi okrajově probleskla myšlenka na jeden mudlovský seriál. S výzdobou si někdo dal záležet. Smutně jsem se rozhlížela po vší té nádheře a říkala si, jestli by to tak Jackie chtěla. Pak jsem se posadila do lavice k ostatním podle Lupinových instrukcí a tiše vyčkávala na začátek obřadu. Profesorka Mirabel začala hrát a sbor zpívat. Do očí se mi proti mé vůli začaly drát první slzy. Ta píseň byla tak nádherná a smutná, že mi z ní běhal mráz po zádech. Kapesníčky jsem ale nevytáhla. Přišlo mi to nevhodné. Jen jsem tam tak seděla a skrz závoj slz se dívala na vitráž, kterou jsem viděla trochu rozmazaně. Zdálo se mi, že se na mě usmívá, ale nebyla jsem si tím jistá. Byla jsem písní tak pohlcená, že jsem si ani nevšimla rychlého ústupu Sinestry a Ryana. Jakmile píseň dozněla a na kostel se zase sneslo tíživé ticho, nenápadně jsem vytáhla kapesníčky a otřela si obličej, abych viděla na Brumbála, zatímco bude pronášet smuteční řeč. Poslouchala jsem a bylo mi mizerně. Průběžně jsem si otírala další slzy. Zrušení výuky mě překvapilo. Celý týden? Co já se sebou ale budu dělat, když se nebudeme učit? Co mi zabrání utápět se ve smutku? Trochu mě překvapilo, když na mě po skončení obřadu promluvil Alastor, protože jsem se úplně ponořila do svých myšlenek. Chvíli jsem zmateně koukala, a pak jsem ze sebe vysoukala: "Ne, promiň, teď se to vážně nehodí." Na famfrpál jsem neměla ani trochu náladu, navíc jsem začínala mít trochu hlad, teď když už byl obřad za mnou. Takže jsem se místo toho vydala zpátky do Velké síně. Sice už bylo dávno po snídani, ale i tak tam bylo nějaké jídlo. Pokusila jsem se do sebe nasoukat alespoň suchý toast a další čaj. Po jídle jsem se vydala nejdřív zpátky na kolej pro školní potřeby, a pak do knihovny, protože jsem se rozhodla být raději produktivní, než abych celý den strávila pláčem a zbytečnými úvahami. Prošla jsem knihovnu a vybrala si několik knih o staroegyptském kouzelnictví a vrhla se na psaní. Ačkoliv jsem Dějiny čar a kouzel z duše nenáviděla, bylo to lepší, než nedělat nic. Alespoň jsem se necítila provinile, že si užívám, zatímco je Jackie mrtvá, protože Dějiny čar a kouzel si přece nemůže užívat nikdo, nebo snad ano? |
| |||
Famfrpálové tribuny -> Cesta k jezeru Pondělí, 6. září Ryan, zdá se, se na mé varování hodlá vyprdnout. Vypadá dost otráveně, a zmijozelka dělá, jakoby nic. Projdu tedy nadále nerušeně kolem a povzdechnu si. Je to jeho věc, a já nemám právo mu do toho kecat. Ale když oni ti zmijozelští jsou takoví... Já nevím. Přijde mi, že málokdy se najde někdo "normální" z téhle koleje. Alespoň já mám tedy špatné zkušenosti. Ttřeba se tentokrát mýlím, ale nemůžu se zbavit toho divného pocitu... No, to je jedno. Nemá cenu si s tím lámat hlavu - Ryan si vybral. Tak snad si nenamele hubu. Pozvolna sejdeme s Tristanem schody z tribun a pokračujeme k jezeru. Za námi se začne ze hřiště jen slabounce ozývat nějaký povyk - asi už začali pořádně hrát. Pousměju se - sportu jsem nikdy nijak neholdovala, ale dokážu ocenit zapálení lidí, kteří ano. Pokud mi to tedy nevnucují, to je pak pain in the neck. "Sir Bloops schoval svůj královský zadek a odmítal být viděn," zasměju se v odpověď na Tristanovo konstatování. |
| |||
Jezero > Hlavní síňPondělí, 6. září Cass, Runa, Barbara, SeyZdá se, že jsem tu jediná, koho napadlo Seymoura osušit. Někteří očividně ještě úplně nepochopili, že máme jisté nadání na kouzla a hůlku k jejich zrealizování. Za čtyři roky. No, ne všichni učení spadli z nebe. Už kvůli nim doufám, že si to dřív či později uvědomí. „Není zač.“ řeknu bezbarvě a úsměv z mé tváře zmizí stejně rychle, jako se na ní objevil. Udělala jsem to hlavně proto, že pro ten prsten skočil. Nerada jsem někomu něco dlužná, snad jsme se tímto vyrovnali a můžeme to smést ze stolu. Lidé, co se tváří, že dělají takové věci jen z dobré vůle, mě znervózňují. Smrdí to pokrytectvím. Z nějakého důvodu se ale ti tři rozhodli, že strávit chvilku se mnou, by mohl být dobrý nápad. No, vymlouvat jim to nebudu. Beztak mám v plánu jen poslat pár věcí a po zbytek volna nic. Nic kromě svého doučování a samostudia. „O ničem nevím.“ Pohlédnu na Cassandru, která vypadá touto informací až podezřele nadšená. Havraspár a Mrzimor. Koleje plné velmi zvláštních lidí. Ale co. Už dlouho jsem se nepobavila. Po jejich vzoru teda zamířím ho hlavní síně. Snažím se tvářit, jako že je naprosto normální mě vidět v takové společnosti. Nerozhlížím se kolem. Stejně tak moc nestuduji, ke kterému stolu si sedám. Každý výběr je lepší než zmijozelský. Tedy pro ně. „Kávu. Černou, děkuji.“ Objednám si svůj horký nápoj a pečlivě kontroluji, zda do něj nedává něco, co by tam být nemělo. To už se ale slova ujímá Cassandra. Škola, skvělé téma. Neotřelé a originální. Na druhou stranu, o čem bych se měla bavit s někým, koho jsem za celé ty roky maximálně pozdravila. „Myslím, že je to zbytečné. Pro dnešní den bych to pochopila, ale po zbytek celého týdne? Jsou to hodiny, které nám budou chybět.“ Zvednu šálek, abych přivoněla. „Těm, co truchlí, týden beztak stačit nebude a tomu zbytku to dá jen čas na vymýšlení problémových aktivit. Navíc výuka by jim dala příležitost se soustředit na něco jiného než na ztrátu, kterou pociťují.“ Jako by mi to nemohlo být víc ukradené. „Takhle budou mít dostatek volného času, aby propadli depresi. Přijde mi to neefektivní.“ Ptala se, odpověď dostala. Zvednu pohled od svých společníků, abych spatřila přícházející Barbaru. Krásně načasované. „Barbaro…“ pozdravím jí. „Myslela jsem, že jsi měla něco důležitého na práci.“ Zúčastněně nakloním hlavu na stranu. Co by asi tak mohla dělat? Nic. Zaručeně nedělala nic. "Dáš si něco k pití?" Stejně se ale trochu posunu, abych jí tim naznačila, že já rozhodně nemám problém s tím, aby si přisedla. „Oh, abych nezapomněla…“ vytáhnu prsten z kapsy a ukážu ho Barbaře. „Seymour pro něj skočil do vody.“ S tím se jí podívám do očí a čekám, jak zareaguje. Do vody, zlato. Takže tvoje pohádky o tom, že ti musel na pláži spadnout z prstu, si vyprávěj někomu jinému. Pokud sis v tomhle počasí nešla zaplavat. „Stále platí naše dohoda?“ zeptám se nakonec, když prsten trochu promnu mezi prsty. Obecenstvo nebo ne, po tomhle jim nic není. |
doba vygenerování stránky: 0.88898801803589 sekund