| |||
Před skleníkyCaylus, Erika, SagaDoufala jsem, že se celý dnešní trest obejde bez větších problémů, ale zřejmě jsem byla příliš naivní. Erika se tváří jako u mučení, ale naštěstí nijak celou záležitost nekomentuje. S Caylusem už takové štěstí nemám. V duchu zaskučím. Proč má tenhle chlapec stále s něčím problém? Jeho komentáře zprvu poslouchám s mírným úsměvem, ale jeho výrok, který celý můj život označí za pouhé kytky, které beztak zvadnou, mě pobouří. „Vím, že není snadné pochopit, proč jsou pro někoho rostliny tak důležité.“ Zhluboka se nadechnu. Jako vždy, když jsem se setkala s někým, kdo květinám příliš nehověl. „Ale tyhle kytky vám v některých případech mohou zachránit život, proto by bylo lepší, kdyby jim byla věnována výhradní péče. Ta vyžaduje mnohem víc, než pouhé mávnutí rukou. Musíte je zahrnout láskou, ne kouzly, aby nezvadly. A když už jsme u toho. V průběhu tohoto trestu, a dále i v hodinách, bych byla ráda, kdybyste své hůlky nepoužívali. Ne kvůli tomu, že je to váš trest a chtěla bych vám to ztížit, ale proto, že je vaší povinností se naučit pracovat s kouzelnými rostlinami. Pro případ, že byste hůlku neměli po ruce.“ Pronesu s úsměvem, který je velmi daleko od upřímného, a doufám, že toto téma je uzavřené. Jeho další drama ohledně zástěr už přecházím bez komentáře. Nevím, co proti Reecovi má, ale očividně si udělali něco velmi špatného, když se nechce dotýkat ani jeho věcí. Dnešní studenti. S povzdechem se podívám na Sagu a téměř zaúpím, když se Caylus ozve znovu. Zatím to jde všelijak, jen ne hladce. Už se nadechuji, že mu odpovím, ale Erika mě předběhne. Opravdu se se svým spolužákem nijak nemaže. Začínám nabírat dojmu, že s Caylusem vychází poměrně málo lidí. „Jak řekla vaše spolužačka. Toto má být trest. Nejste tu za odměnu. Granulované hnojivo je možná mnohem jednodušší řešení, ale ani z daleka není úsporné. Na kompost směřují všechny rozkladatelné suroviny, které potřebují recyklovat. Je to efektivní a všem vyhovující způsob. Tedy většině.“ Lehce si povzdychnu a pohlédnu Caylusovi do tváře se ztrápeným výrazem. Proč mi to tak ztěžuje? Dělá to naschvál nebo… alespoň za ty kaktusy by mohl projevit trochu vděku. Ale to bych po něm asi chtěla příliš. Dala jsem mu je z vlastní vůle. Chtít po něm něco na oplátku by teď nebylo fér. „A Eriko. Bez těch výrazů, prosím.“ Napomenu studentku s o poznání přívětivějším úsměvem. Jsem sice ráda, že se mě zastala, ale přesto by jako dívka taková slova používat neměla. Pak vrátím svou pozornost zpět k panu Lawsonovi. „Pokud jste dal své frustraci dostatečný průchod, myslím, že se můžeme dát do práce. Souhlasíte?“ S tím ze skleníku vyrazím ven. Je mi Eriky líto. Musí se s tím kolečkem tahat sama. Ale na druhou stranu ji to nijak neublíží. Natáhnu si rukavice a do zástěry strčím nářadí, které jsem svírala v ruce. Dřepnu k zemi u prvního záhonu a dám se do vytrhávání zbytečného plevele. „Jak jsem říkala. Nejdřív se musí odplevelit. To znamená vytáhnout všechny rostliny, které v záhonu nemají co dělat. Potom zryjete čistou půdu kolem nich. Dávejte pozor, abyste neryli zbytečně do hloubky a nepotrhali kořeny. No a nakonec se zrytá půda posype hnojivem.“ Ať už Caylus chce nebo ne, do kontaktu s ním přijde. Nedá se sloužit. Snažím se mluvit dost nahlas, aby mě slyšela i Erika u kompostu. Zápasí s těmi vidlemi tak, že se chvilku bojím, aby si nevypíchla oko. „Žádná z těch květin není nebezpečná, přesto, prosím, buďte opatrní. Některé z nich mají vlastní hlavu.“ Pousměji se na své společníky a pak jim pokynu, aby se dali do práce. Více je nevaruji. Není tu žádná květina, o které by už z předchozích let neslyšeli. Pokud si to tedy pamatují. Nechám je, aby si vybrali jeden ze záhonů, co ještě nejsou obdělané. Jako třeba záhon se speciálním druhem růží, které rozevírají květ pouze v noci. Nejsou ani tak k ničemu užitečné, mám je tu hlavně proto, že mě uklidňuje se na ně dívat. Z dálky. Z velké dálky, protože opravdu nepříjemně zapáchají. Skutečně. Mimo skleníky by si škola nikdy nedovolila vysadit něco nebezpečného. Přesto… Některé květiny tady mají jedinečnou schopnosti rozčilovat každého, kdo se k nim přiblíží se špatnou náladou. Například Samorostlík. Oči na jeho stopkách nemají víčka a upřeně zírají na každého, kdo se k nim přiblíží. Dokáží se otáčet kolem vlastní osy a dívat se na tolik věcí na ráz… Někdy mě to dokáže neskutečně znervóznět. Sahat na ně se nedoporučuje, ale i kdyby to někoho napadlo, nestane se mu nic příšerného. Takhle nezralá funguje jen jako slabý opiát s nepříjemně projímavým vedlejším účinkem. Po sklizni je lepší než ten nejlepší prášek na spaní nebo antidepresiva. No a pak tu byl záhon s Chlamyií. Květina zajímavého zevnějšku s velmi přátelskou povahou. I když na můj vkus až příliš kontaktní. Narůžovělý měkký šlahoun, který ze svých útrob vypustila pokaždé, když se někdo přiblížil, jí sloužil jako komunikativní prostředek. Vždy jím zvědavě ošmatlala a opatlala každý záhyb všeho, co bylo v dosahu tak jednoho metru. |
| |||
SkleníkyCaylus, Erika, Rosalie Pondělí, 6. září Vstanu a pomůžu Rosalie připravit náčiní, které budeme ve sklenících potřebovat. Brzy se objeví oba odsouzenci, Erika a Caylus. Oběma věnuju úsměv, než nechám Rosalie, aby se dala do vysvětlování a sama vytáhnu hůlku, abych začarovala oblečení pod zástěrou tak, aby na něm neulpěla zbytečná špína. Zástěra je sice fajn, ale od všeho mě neuchrání. Když mě Rosalie zmíní, sama pro sebe se usměju. Snad si mě pamatují, učila jsem v Bradavicích tři roky, než jsem musela na chvíli odejít. Naštěstí jsem už zpátky a brzy se zase budeme potkávat na hodinách, až týden volna skončí. Zastrčím hůlku do kapsy u kalhot a zvednu pohled, protože se Caylus začal vztekat. Povytáhnu nad tím nesouhlasně obočí. Samuel se občas zmínil, že je čas na dítě, ale když jsem občas viděla, jak se někteří studenti ve svém věku stále chovali jak batolata, moc jsem se do mateřství nehrnula. Alespoň Erika přiložila ruku k dílu, tak se na ní povzbudivě usměju a kývnu. Ani jí nenapomenu, když se do Cayluse opře a nazve ho idiotem. Místo toho Caylusovi posunkem ruky pokynu, aby Rosalie následoval před skleníky. "Pane Lawsone," řeknu, jestli se ihned nepohne. Když i on odejde, vyjdu i já před skleníky, abych si mohla vyslechnout pokyny. |
doba vygenerování stránky: 0.82084894180298 sekund