| |||
Jezero -> Hlavní síň Pondělí, 6. září Cass, Runa, Christina Chvilku, než jsem se rozhodl vlézt pro prsten, jsem zahlédl Runu, jak chce udělat to samé. Jak bych se asi cejtil, kdyby tam místo jedinýho chlapa musela lézt holka, i když nepříjemný pohled by to určitě nebyl. Christina nicméně vypadala překvapeně, že se lidi z jiných kolejí skoro mohli přetrhnout, aby jí pomohli. Když vylézám z vody a jdu s vyloveným prstenem ke Christině, vypadá to, že kouká někam do země.. Nebo že by to nebylo do země? Každopádně ta zem byla mým směrem a možná, možná že to ani nebyla zem. Nijak na to nereaguju, jen s úsměvem předám prsten a jsem rád, že z něj má radost. "Nemáš zač." Pak se ještě usměju na Runu v reakci na poznámce o gentlemanství Když se pak navléknu zpátky do oblečení, Christina mě osuší a přiznám se, že mě to nějak ani nenapadlo. Asi takhle na začátku školního roku ještě nejsem zvyklý na všechno používat kouzla. "Díky." "No, máte pravdu, dámy, určitě bych nějaký ten čaj uvítal. Určitě bude něco v hlavní síni." Na Christině jsem viděl, že je opět trochu zaskočená, že ji bereme mezi sebe. Vyrazíme tedy směrem do hlavní síně, a i když už jsem suchý, je mi stále zima a drkotám zuby. Naštěstí se vyjasnilo a aspoň trochu mě ohřívá sluníčko. Když dorazíme do hlavní síně, zeptám se všech: "Tak co si dáte?" a všem naleju to, co si řeknou. Já si dám ovocný slazený čaj, držím ho oběma rukama, abych se ohřál, a pomalu usrkávám. Při posezení si asi trochu popovídáme a další vývoj událostí nechám na dámách. |
| |||
Famfrpálové hřiště hráči famfrpálu 6. září Poté, co Ryan uvolnil potlouky ze řetězů - vyřítily se jako střely vzhůru do nebes. Chvíli tam kroužily a pak se začaly vrhat po každém, kdo seděl na koštěti.Alastor s Deirdre se vesele honili ve vzduchu, když těsně kolem Deeina koštěte profrčel potlouk. Bylo to tak těsné, že mohla cítit, jak škrtl o bok jejího koštěte. Kolem branek se otočil a letěl zpátky. Druhý potlouk, mezitím, co mířil na Reginu záhy změnil směr a řítil se na úplně opačnou stranu - k Alastorovi. Ať už se Alastor rozletěl kamkoli, ať manévroval jakkoli - měl potlouk v patách. Skoro jakoby si na něj zasedl. Druhý potlouk se rozletěl ke klukům Dominikovi a Michaelovi. Pakliže se jim povedlo se ho zbavit, nebo jakkoli odrazit - mířil zpátky na Deirdre. Potlouky útočí na kohokoliv, kdo sedí na koštěti. Proto jakmile sesednete z koštěte, měl by vás nechat na pokoji. (pokud není očarovaný) |
| |||
Famfrpálové hřiště Sinestra, okrajově Maeve a ostatní, co si všimnou Pondělí, 6. září Z mého hypnotického transu způsobeného zamilovaným pozorováním Sin a všemožně zajímavých myšlenek mě vytrhne hlas jakési třetí osoby. Při vzhlédnutí zjišťuji, že směrem ke mně něco pronese Maeve. Co to zase mele? Očividně se zase snaží být nějaká moc zajímavá. Je to sice má kamarádka, ostatně jako jiní z mé koleje, ale občas mi přijde poněkud otravná, obzvlášť teď, když mele něco o hadech. No jistě, další z těch, co si hned myslí, že je má vysněná další z těch "špatných". Ano, jednou z ní bude určitě smrtijed a všechny vás zaškrtí, jak jinak, že. Jen hodím po Maeve otrávený pohled a odpovím jí ceknutím. Dál se jí nijak nezabývám. Díky ní se ale konečně odtrhnu pohledem od Sin a jen tak letmo se rozhlédnu po hřišti, abych viděl, kde kdo je a co se vlastně děje. Mám v hlavě tak prázdno, že mi okolní dění naprosto uniká. Neunikne mi však po chvíli to, že se Sin kamsi dlouze zadívá. Zkusím se podívat stejným směrem, bohužel mi ale cíl jejího pohledu uniká. Jakmile mi však řekne, ať vypustím potlouky, dojde mi, kam se dívá. Mám vypustit potlouky? Co když mě ale někdo uvidí? Nemyslím si, že bych byl zrovna nějaký nenápadný nebo nevýrazný. Kdyby mě někdo uviděl, asi bych z toho měl průšvih, koneckonců už jsem si podkopl větev jen tím, že jsem odešel z toho kostela. Určitě dostanu vynadáno minimálně od Gonagallky. Na druhou stranu, určitě by mě tam Sin neposílala, kdyby to bylo opravdu tak riskantní a hrozilo by mi, že si mě někdo všimne. A co víc - přeje si to, a když si to přeje, tak proč bych jí nevyhověl? Přeci to myslí dobře! "Jasňačka, du na to," odpovím jí, jako kdyby to pro mě neměl být žádný problém. No co, prostě brnkačka, ne. A možná na ní i zamachruji tím, že jsem tak odvážný a ničeho se nebojím! "Za chvilku sem zpátky." S těmito slovy se otočím a vyrazím oním směrem. Cestou ale přemýšlím, jak být co nejnenápadnější. Nedělám nikdy žádné extra neplechy, na to jsem vždycky až moc opatrný. Tohle ale vlastně žádná neplecha není, je to prostě jen záchrana její kamarádky před Alastorem. Když Sin říká, že je pro ni špatný a mohl by jí ublížit, tak je to určitě pravda. Jak jsem říkal, nevšímám si ho, takže ho přímo neznám a nemůžu říct nic proti. Dobře, nějak se dostanu k bedně s potlouky na hřišti. Pochybuji, že jsem opravdu neviděný, když někdo bude chtít, může si mě ihned všimnout. Já musím ale jen počítat s tím, že budou všichni zaměřeni na něco jiného a nebudou mi věnovat žádnou pozornost. Ještě jednou krátce zapřemýšlím, jestli tím opravdu nic nezkazím, nakonec si však zkontroluji naposledy ty dva ve vzduchu, načež se odhodlám bednu otevřít a okamžitě zmizet zase zpátky. Ani se neohlížím nad tím, co ty potlouky dělají, prostě jen prchám pryč, zpátky za Sin. 'Umm, třeba budu dostávat pusy za odměnu?' zasním se na moment, než se k ní vrátím. Její spokojenost mi udělá radost a vykouzlí mi na tváři neskrývaný úsměv. Jakmile se u ní ocitnu, opráším si jen tak na oko ruce. "Hotovo!" |
| |||
Famfrpálové hřiště >> Skleníky Pondělí 6. září Mé žádosti nakonec vyhoví Krimmer, který otevře bednu a vyhodí camrál do vzduchu. Neváhám a rozletím se za ním. Jakmile je míč v bezpečí mé náruče, přibrzdím kousek od hraběnky. „Pamatuj, že do brankoviště bez camrálu nemůžeš.“ Míč jí hodím a sám zaujmu místo před jednou z branek. „Obleť si kolečko a pak na mě zaútoč.“ Jsem sice chytač, ale co bych pro dívku v nesnázích neudělal. Mírně se na koštěti předkloním, přičemž sleduji každý hraběnčin pohyb. Vlastně si na začátek nevede nijak špatně. Čekal sem horší. „Jen do toho, nešetři mě.“ houknu na ní, ve snaze jí trochu povzbudit, to už ale hází camrál, který naštěstí stihnu včas zachytit. „Na poprvý to nebylo vůbec špatný.“ Hodím hraběnce míč zpátky a zaujmu stejnou pozici jako předtím. „Znovu. Zkus to rychleji.“ poradím jí. A opravdu... Druhý pokus se Regině zadaří. Uznale kývnu hlavou a připravím se bránit obruč ještě jednou. Potřetí a naposledy. „Tak pojď. Soustřeď se na branku, všechno ostatní vytěsni. Představ si, že sem z Nebelvíru. Lvíče přece porazíš i se zavřenýma očima.“ snažím se jí vyhecovat. Povede se. „Jsi dobrá.“ Okomentuji její výkon zcela upřímně. Snažila se, o tom žádná. „Chce to ještě cvik, ale myslím, že na místo v týmu pomýšlet můžeš.“ Během zápasu bude stokrát užitečnější než MacArthur, ale v porovnání s ním by byl dobrej každý. Retardovanějšího odražeče jsem totiž v životě neviděl a mám pocit, že už ani neuvidím. „Snad někdy jindy. Měl bych jít, čeká mě trest.“ odpovím hraběnce a Dominikovi současně. Jsem od přírody soutěživý a rád bych šprtům názorně předvedl, jak dobrý hráč jsem, to by tu ale nesměl být školní trest se slečnou Primrose. Co se dá dělat. „Promiň, že se nezdržím dýl.“ Věnuji Regině omluvný úsměv. „Richard se snad brzy vrátí. A nebo Dee.“ Pohledem zabloudím směrem k ní a vlasáčovi. Tomuhle říkaj trénink? Vždyť jen lítaj sem a tam jak pometla. „I když tam tomu moc šancí nedávám...“ Jen nad tím pokrčím rameny, načež se rozloučím a začnu s koštětem klesat. Jakmile stojím nohama pevně na zemi, odeberu se z hřiště zpět do školy. Na kolej se tentokrát nevracím. Mířím rovnou ke skleníkům, před kterými narazím na vlčí holku. Ta bude mít trest se mnou? Povytáhnu obočí. „Dobrej.“ S otráveným výrazem pozdravím profesorku Primrose, která se právě objevila ve dveřích. S každým jejím dalším slovem mám chuť něco rozkopat. Nebo spíš někoho. Jaký rytí, jaký hnojení? Jsem čaroděj, ne zahradník! „Co na tom jako děláte celý měsíc? Stačí mávnout hůlkou a práce je do pár minut hotová.“ Vrhnu po ní nechápavý pohled. Kdo by si dobrovolně přidělával práci, když jí mohla vyřešit kouzla? „Vždyť jsou to jenom kytky, probůh. Stejnak zvadnou.“ Namítnu podrážděně. Nevidím důvod, proč bych měl něco takového dělat. Pochopil bych, kdybych dostal za úkol nakrmit koně ze školních stájí, nebo se postarat o některého z kouzelných tvorů. Ale tohle? Tolik povyku kvůli nějakýmu plevelu? Když už mám pocit, že míra mého naštvání nemůže být horší, přijde slečna s naprosto úchvatným nápadem. Ani nevím, jestli je to víc k smíchu, nebo k pláči. „Prosím?!“ vyjedu na ní ostře. Jak se vůbec opovažuje mi nabízet věci toho odporného teplomila? „Ne, to teda neseděla. Zůstanu v tom, v čem sem.“ Vzpurně pohodím hlavou. Představa zničeného famfrpálového dresu je mi pořád milejší, než čokošovi hadry, ve kterých dělal bůhvíco. Nervózně se ošiju. Tahle situace se mi ani trochu nelíbí. Opřu o zeď své koště a s přemáháním vezmu do jedné ruky kyblík a do druhé rýč. Musím se přitom hodně krotit, abych ho po někom vzteky nehodil. „Na kompost nejedu. Kytka si vystačí i s granulovaným hnojivem. Tím se hnojí kytky u nás doma a není s tím žádný problém.“ ušklíbnu se. Odmítám se hrabat v hroudě sraček jen proto, že slečna nepřipustí možnost, že existují i jiné, daleko jednodušší, způsoby. Jestli to tolik chce, tak ať si řekne Sheehanovi. Ten má v přehrabování se v hovnech už určitě praxi i mimo skleníky… |
| |||
Tribuny famfrpálového hřiště Hlavně Ryan, ostatní na hřišti Pondělí, 6.9. Úplně jsem vypustila z hlavy to, co se stalo na pozemcích. Myšlenkama jsem byla jen a pouze u svých intrik. Ačkoli mi je jasné, že Ryanovi bude polibek ještě dlouho vrtat hlavou. Letmo na něj pohlédnu. Stál vedle mě a nespouštěl ze mě oči. Jeho výraz, kterým se na mě díval byl.. No, trochu mě ten zamilovaný pohled děsí, ale teď nemám čas se tím rozptylovat. Potřebuji vymyslet, co s Alastorem. Sesadit z koštěte ho nemůžu, chci ho nejprve pozlobit, ne aby hned kvůli mně skončil na ošetřovně. I když ta představa je velice lákavá. Ale na jednu stranu, proč mrzačit Deirdřin zdroj zábavy? Je velice pravděpodobné, že si s ním jen hraje a po chvíli, kdy ji přestane bavit ho odkopne. Nicméně pořád to byla Dee. Už posledně se tahala s tím divným polákem.. Proč to prostě nemůže být Caylus? Jistě, je to prase, hovado a dobytek, a jeho pohlavní orgán pravděpodobně navštívil místa, kam by se nechtělo ani bakteriím, ale pořád je to o něco lepší partie, než ti dva. Otočím se na Ryana, který mezitím nazval Stora zmetkem. Ubráním se pobavenému šklebu, který by mi to na tváři vykouzlilo. Ale vítězného úsměvu u jeho druhé poznámky se už neubráním. Výborně. Doufala jsem v to. Věnuji mu vděčný úsměv. ,,Díky." V ten samý moment se u nás objeví i Maeve, která k Ryanovi něco tiše špitla. Neřeším to, místo toho se rozhlížím po hřišti a tribunách, hodnotíc naše možnosti. Nebylo jich mnoho. Alespoň těch neškodných. Trochu zklamaně našpulím rty, nejspíš si budu muset počkat na lepší situaci, tady se toho moc dělat nedá. Pohled mi pak na krátko zabloudí k bedně s míči, která ležela na hřišti. Vypadalo to, že potlouky z nějakého důvodu nevypustili a ty se energicky vzmítaly uvnitř bedny. ,,Hmm." Ale tak jistě se tu všichni na tribuně shodneme, že bez potlouků je nuda ne? ,,Jdi vypustit ty potlouky." Kývnu bradou směrem k bedně. Lítají nahoře, vypadá to, že jsou oba zainteresovaní do honičky, takže si možná ani nevšimnou malého Ryana dole u míčů. Čím větší překvapení to bude, tím větší legrace. A třeba se mi povede i zařídit, aby se jeden z potlouků věnoval přednostně Alovi. Koutky úst mi vylétnou do škodolibého úsměvu. |
| |||
Stájeprof. Kwang 6. září Zrovna jsem se rozhlížela, čím bych mohla začít, když jsem zaslechla nějaký šramot, snad kroky, a pak hlas. Trochu jsem se lekla, ale kupodivu jsem opět nedala nic najevo. Nečekala jsem, že by snad ve stájích někdo mohl být. Ovšem u profesora Kwanga se to dalo čekat. Všimla jsem si, jak si mě celou prohlédl, jakoby studenta hledajícího nějakou práci viděl poprvé. A možná ano... „Ráda bych pomohla,“ konstatovala jsem neutrálně Možná bude mít nějaký tip... Ať nedělám něco, co zase někomu bude vadit. Jako celá má existence, že. |
doba vygenerování stránky: 0.81349396705627 sekund