| |||
StájePondělí, 6. září profesor KwangS nejistým výrazem předám profesorovi sovičku. Nějak se mi jí nechtělo dávat z rukou, ale on ví, co dělá. Skoro mě až překvapí, jak klidný je. Moje srdce bije jako o závod a ruce se mi třesou. Nakrčím obočí, když mláděti diagnostikuje zlomené křídlo. Chudák. Vážně by mě zajímalo, co se jí vlastně stalo. Než se ale stačím více zamyslet nad událostmi, které jí zavedly ke mně, vezme mě profesor do skladu, kde se dá do ošetřování. Prohlašuje, že se maličká brzy uzdraví a mně se neskutečně uleví. Alespoň, že tak. Bála jsem se, že to bude horší. Z povzdálí sleduji, jak maličkou opečovává. Desinfikuje ranky, zamotává jí do obvazů a znemožňuje jí hýbat oběma křídly. Fascinuje mě, jak mu to jde od ruky. Já jen nervózně postávám opodál a snažím se odolat nutkání si začít kousat nehty. „Takže bude schopná znovu létat?“ zeptám se čistě pro jistotu. Pochybuji, že bude schopná se vrátit k rodičům, když jsme jí oba tak kvalitně ošmatlali, ale minimálně by se pak mohla vrátit do přírody. Až toho bude schopná. Ve volné přírodě je jim přeci nejlépe. Pečlivě poslouchám každé slovo, co mi profesor říká. Nakrmit, napít, udržovat v teple. To nezní tak složitě. „Postarám se o ní. Budu teď mít dost času.“ V určitém zvráceném směru mi ta sovička přijde jako dar z nebes. Doslova. Zrovna v momentu, kdy jsem si říkala, že potřebuji zabavit a mé šance stát se prefektem se snížily téměř na minimum, najdu tohle opelichané klubko v trávě. Příroda má někdy dost zvláštní smysl pro humor. „Pokud si dobře pamatuji, tak mláděti by rozmočené piškoty nebo nastrouhané vajíčko mělo stačit.“ Lehce jí prstem přejedu po chmýří na hlavičce. Možná bych sehnala nějaké peníze na to, abych jí o víkendu mohla dojít pro moučné červy. Dát jí pít také nebude problém. Nějakou mističku v pokoji najdu a při nejhorším jí tu vodu budu do zobáku dávat po kapkách. „Ale vitamín A by měla dostat ze speciálních kapek…“ s nadějí se podívám na profesora, zda by mi i v tomhle mohl podat pomocnou ruku. Veterinární kapky asi budou dost drahé a navíc by ten vitamín měla dostat co nejrychleji a já se do Prasinek dostanu opravdu až o víkendu, to za prvé a za druhé na ně už peníze opravdu mít nebudu. Opatrně vezmu sovičku do dlaní. Sundám si z vlasů čepici, abych do ní mohla sovičku zabalit a držet jí tak v teple. „Je to vlastně holka nebo kluk? Jak se to dá poznat?“ Nakloním hlavu na stranu, jako bych se sovičce snažila podívat mezi nohy, ale přes teplou látku kulicha bych to stejně neviděla. |
| |||
6. září Kostel -> Školní stáje Angela, Acai Po skončení smutečního obřadu se studenti vypaří doslova jako pára nad hrncem. Někteří míří zpátky k hradu, kdežto jiní zůstávají se svými přáteli na pozemcích, nebo odchází hrát famfrpál. Vzhledem ke zrušené výuce mám mnohem více času, proto se pomalu odeberu ke školním stájím. Rád bych volno využil nějak produktivně a kontrolou koní nic nezkazím. Zvířatům je totiž úplně jedno, jaký je zrovna den v týdnu a jestli mají děti prázdniny, nebo ne. Hlavní je, aby se o ně někdo postaral, a když už mě Brumbál takovým úkolem pověřil, tak bych jeho důvěru nerad zklamal. Neplatí mě za to, abych dělal práci jen napůl. Jakmile dorazím na místo, všimnu si v uličce mezi boxy stojící studentky. Menší, rusé vlasy. To musí být Angela z Nebelvíru. ,,Dobrý den, Angelo." pozdravím jí s úsměvem a dojdu až k ní. ,,Mohu vám s něčím pomoci?" nabídnu se, přičemž krátce sjedu pohledem její oblečení. Nemá uniformu, nýbrž běžný oděv. Vedení by sice mohlo namítat, že nošení školních uniforem je přes týden povinné, ale který blázen by chodil ke koním v sukni a halence? ,,Vidím, že jste se i vhodně ustrojila..." pokývám hlavou. ,,Většina koní je ještě na pastvě, takže tu nenajdete všechny ale pokud byste měla čas a chtěla místo prohlídky vyhřebelcovat některého z těch, kteří tu jsou, pak rozhodně nebudu proti." Pochopitelně jí nemůžu a ani nebudu do ničeho nutit, tak či tak by jí nějaká činnost mohla pomoct přijít na jiné myšlenky. Ty její teď určitě byly plné zesnulé kamarádky. Zrovna Angela mi připadala jako někdo, kdo splín zahání raději klidnými, tichými místy, než aby vyhledal společnost svých vrstevníků. Pakliže bude s mým návrhem souhlasit, ukážu na předposlední box po pravé straně, ve kterém stojí mohutný hnědák. ,,Stačí si přinést bednu s čištěním a můžete začít. Půjdu teď zkontrolovat zbylé koně ve výběhu, ale budu hned zpátky. Kdybyste mezitím cokoliv potřebovala, nebo si s něčím nevěděla rady, přijďte." věnuji jí povzbudivý úsměv. Poté vyjdu ze stájí a zamířím k pastvinám, když v tom ke mně přiběhne zadýchaná Acai. V rukách drží malou sovičku. ,,Žádný strach, podíváme se na to." ujistím studentku a mládě si od ní opatrně vezmu. ,,Zlomené křídlo…" zachmuřím se, když si sovu prohlížím. ,,A dle všeho i nedostatek vitamínů. Pojďte se mnou." vybídnu jí a rozejdu se do skladu, kde je kromě vybavení pro koně i lékárnička. ,,Vypadá to sice děsivě, ale nebojte se, našla jste jí včas, takže je velká šance, že se uzdraví." Položím sovičku na stolek a začnu jí desinfikovat drobné ranky, které nakonec překryji gázou. ,,Křídlo srovnáme a zafixujeme. Zlomeniny se u ptáků naštěstí hojí rychle, pokud nenastanou žádné komplikace." Vysvětlím a zlomené křídlo připevním k tělíčku obvazem, přičemž převážu sově i zdravé křídlo, aby s ním zbytečně nehýbala. Mohlo by to nadělat víc škody, než užitku. ,,Bude potřebovat napít, nakrmit a hlavně udržovat v teple. Taky má nedostatek vitamínu A. To způsobuje problémy s rohovkou a imunitním systémem." Ukážu na přivřené levé oko. ,,V nejhorším případě by mohla mít potíže s nočním viděním a to je u dravce a sovy obzvlášť, hodně zlé. Ale tím vás nechci strašit… Spíš se vás zeptám, jestli máte v plánu si jí nechat. Můžu si jí nechat u sebe, dokud se neuzdraví, ale pokud na to máte čas, zvládnete se o ní postarat i sama. Není to až tak těžké a z hodin péče o kouzelné tvory si určitě na zásady zacházení se zvířaty pamatujete." |
| |||
Famfrpálové hřiště: Tribuny > Pozemky > Nebelvírská věž; a zpět Pondělí, 6. září "Sir Bloops? Nechat se přesvědčit? Háhahaha," zasměju se, "Sir Bloops je většinou ten, co přesvědčuje, ne naopak," usměju se. Je to takovej hajzl, ten můj kocour. Tristan vypadá poněkud rozhozeně mým smíchem, ale brzy mu dojde, v jakém duchu byl myšlen. Na jeho otázku přikývnu. "No jo, ale.. Co když to je vílák?" zeptám se, dávajíc na oděv svou předchozí myšlenku. Víly se přece musí nějak rozmnožovat, ne? Určitě mezi nimi musí být i... Samci. "Mě by bavilo prolézat všemožná neznámá zákoutí a hledat všechna tahle stvoření, o kterých kolují většinou jen mýty," zasním se, "ale tahle alternativa zní taky fajn," mrknu na něj povzbudivě. To už se ovšem zvedám k odchodu. "Rozmyslím si to během cesty," zazubím se a už běžím pryč bez rozloučení. Beztak mi to zabere nanejvýš deset minut. Svižným tempem se vydám k hradu a příliš při tom nevnímám okolí. Přemýšlím nad tím, jak sakra chci dostat Sira ven. Kdo ví, jestli ho vůbec najdu, žejo. Projdu hlavními dveřmi, pak vyjdu hlavní schodiště, abych se dostala ke schodišti pohyblivému. Dnes nevypadá, že by chtělo dělat šprýmy. Dostanu se k Buclaté dámě bez úhony, řeknu heslo a vlítnu do společenské místnosti jako uragán, a hned poté do ložnice. Případné zaražené prdy pohledy ignoruju. V ložnici se začnu převlékat do obyčejného hábitu se insigniemi naší koleje a při tom se snažím najít Sira Bloopse. Číčám na něj, volám jeho ctěné jméno, ale kde nic, tu nic. Pokrčím rameny - nebudu se ho přece doprošovat - a vydám se na cestu zpět, stejný uragán, co přišel. Nevím, jak dlouho trvá, než se opět objevím na svém místě, ale řekla bych, že jsem to stihla v rekordním čase. Phew. Až mi z toho normálně zbělaly vlasy! "Šla bych se podívat k jezeru!" pronesu nakonec zněle, a nezním ani moc zadýchaně. V tu chvíli na tribuny dorazí další čumálisté - Ryan z Nebelvíru a... Zmijozelka? Téměř neznatelně se zamračím jejich směrem - nevím, o čem hovoří, ale vypadá to, že Ryan má oči jen pro ní. Což o to, mně by to mohlo být jedno... Ale se Zmijozelem si není radno zahrávat! A Ryan je zrovna takovej trubec - co když se nechá zlákat hadem?! Musíme si přece pomáhat! "Jdeme?" usměju se na Tristana a bez dalšího čekání si to vykročím k odchodu z tribun. "Měj se..," houknu ještě na druhého Havraspárského - snažila jsem si vzpomenout na jméno, a selhala jsem, takže už jeho směrem radši nic neříkám. Když procházím kolem těch dvou, nenápadně se nakloním směrem k Ryanovi: "Pozor na hady!" šeptnu jeho směrem a snažím se, aby mě ta holčina pokud možno neslyšela - nechci mu dělat ňáký problémy. Pokud se na mě Ryan otočí, usměju se na něj přátelsky a pokračuju nerušeně v odchodu. |
| |||
Tribuny famfrpálového hřiště Pondělí, 6. září "Třeba se nechá přesvědčit, aby mi stál modelem," usměju se hebce a urovnám si knihy a desky do tašky. Pak překvapeně vzhlédnu, když Maeve opět rozesměje se. Na moment netuším, jak reagovat. Směje se mně? Na okamžik strnu a tváře mi o něco ztmavnou rozpaky, než spolužačka opět promluví. "Taky?" ujistím se a pak si vzpomenu, že něco podobného jsem snad taky slyšel. Usměju se na ni na každý pád s úlevou... samotného mě znervózňuje, jak nejistě a připraven každým momentem na chybu a ostudu si připadám. "Pravé víly jsou převážně normálně vzrostlé ženy, překrásné a schopné zlákat svým zpěvem téměř každého... jenže mají i stinnou stránku," pousměju se. Pak se pousmání rozšíří. "To by mě bavilo taky, po škole cestovat. Podívat se hlavně do dračích rezervací ve Walesu, Rumunsku a dalších... ochočit si jednorožce... nebo zjistit, jak doopravdy vypadají upíři, třeba," zasměju se. "Asi počkám tady, než se převlečeš? Sira určitě vezmi s sebou... kam se budeš chtít jít projít? K jezeru, k lesu?" |
| |||
Okolí hradu -> Famfrpálové hřiště Sinestra Pondělí, 6. září "Zatim sem potichu, ale já nevim, třeba se za chvilku rozkoukam," pokusím se nějak vysvětlit situaci. Nehodlám jí oznamovat fakt, že jsem nervózní, akorát by si myslela, že jsem nějaký plachouš. Pro některé je to možná roztomilé, pro jiné nikoliv, a já nemám v plánu zjišťovat, která z těch dvou variant Sinestra zrovna je. Letmo při mém myšlení zjišťuji, že je neustále nebezpečně blízko u mě. Měl bych snad něco udělat, něco říct? Většinou tohle bývá náznak k něčemu dalšímu, ale co by zrovna Sin ode mě - Ani nestihnu dokončit myšlenku, když se její krásné rty dlouze dotknou těch mých. Mé obočí prudce vyletí ještě více do výšky, než tomu bylo doposud. Opravdu se právě děje to, co se děje? Lehce se za zády rýpnu do ruky, abych se ujistil, že se mi to nezdá. Během chvilky se však odtáhne zpět a zatváří se poněkud rozpačitě, což mě na moment znejistí. Nakrátko zapřemýšlím, jestli jsem to byl já, kdo se toho činu dopustil, nebo ona. "Ne ne, ty promiň," odvětím okamžitě, aby vinu neházela na sebe. Pokud se tahle situace opravdu stala, tak u ní určitě mám nějakou šanci, kterou nesmím v žádném případě zahodit! Rozhodně to jde lépe, než by kdokoliv čekal. Teď mám ale strach, že se naštve a už se mnou nepromluví. Chystám se něco říct, když v tom se otočí a jako kdyby zapomněla na to, co se právě stalo, mě chytne za ruku a začne tahat na hřiště. "No tak jo," zareaguji nechápavě a vydám se spolu s ní stejným směrem. Celou cestu se tvářím, jako kdyby do mě Amor nastřílel celý toulec těch svých zamilovaných šípů. Cítím, jak mi tepou místo očí dvě velká srdce. 'Ještě chvilku a potáhneme to dál, dál!' projede mi hlavou myšlenka. Moc hezká pusa. Musím někdy Sin opít, přes to nejede vlak. Vím, co s lidmi alkohol dělá, a pokud i ona ho bude mít v sobě, bude se určitě dít něco mnohem zajímavějšího! Když ale popřemýšlím nad okolnostmi, dojdu k závěru, že ho v nejbližších dnech asi ani nebude potřeba. Možná. Ještě uvidím. Na tribuně moc nevěnuji pozornost žádnému dění ani žádným lidem, kteří okolo nás jsou. Jsem zabraný v prohlížení si Sin a v plavání ve svých zajímavých myšlenkách. Náhle si vzpomenu na včerejší konverzaci s Kenjim. Když to vezmu kolem a kolem, tak se dnes vůbec nechovám podle toho, co jsem mu včera vyprávěl. Nemohlo by mu to vadit? Nebo snad někomu jinému? Nakonec nad tím vším jen mávnu rukou s tím, že jim to vlastně může být úplně jedno. Určitě vidí Sin jen jako jednoho z těch všech ve zmijozelu, ale přitom vůbec netuší, jaká doopravdy může být. Vždyť ke mně se chová tak mile! Z mých myšlenek mě náhle vytrhnou její slova. Alastor jí vadí? Bohužel nedokážu říct, jaký na něj mám názor já. Kdyby se mě na něj někdo zeptal, určitě bych mu vylíčil x desítek drbů o Alastorovi (z čehož by možná půlka jednoho byla pravdivá), ale naprosto vážně bych neřekl asi nic. Nevšímám si ho, je pro mě naprosto nezajímavý, takže ani nevím, jestli má Sin pravdu. Totéž ale můžu říct i o Deirdre, která na mě působí dosti chladným dojmem. Co když je ale taková, jako Sin? Vůbec nemusí mít potenciál k tomu mít v sobě všechny ty podivné vlastnosti, kterými zmijozel údajně oplývá. Popravdě, i kdybych k oběma měl jakýkoliv vztah, asi bych ho stejně zahodil, protože slova Sin jsou pro mě natolik silná, že i kdyby řekla, že jí Dan vyvraždil rodinu, asi bych jí to i uvěřil. No to, to jsou ta srdíčka místo očí. "To je pravda, určitě to je zmetek," odpovím jí bezduše. Když jí na vše kývnu, určitě jí padnu do oka ještě víc! A pokud je Deirdre její kamarádka a já budu hájit také její zájmy, jistě si u ní udělám plus. "No jasně že měli. Něco navrhuješ?" zeptám se. A nebo ještě lépe! "A nebo jestli chceš, udělam něco já, ať si nemusíš špinit ruce!" navrhnu. Poté si uvědomím, že to vůbec neznělo, jako kdybych to řekl já. Ryane Ryane, a to byla teprv pusa. |
doba vygenerování stránky: 1.2753350734711 sekund