| |||
Okolí hradu > famfrpálové hřiště Ryan Pondělí, 6. září Je nějak potichu, spletla jsem se v něm snad? Probleskne mi hlavou, když Ryan za celou dobu naší procházky promluvil jen pár slov. Místo mluvení se jen přitrouble usmíval. Vypadal nervózně, očividně nebyl ve své kůži. Běžně pusu nezavře, roznáší jeden drb za druhým a teď má potíž ze sebe něco dostat? Je to kvůli mně? Znervózňuji ho natolik, že přestává být tím otravným, primitivním Ryanem, který se zdál být kolikrát horší, než Claythornová? Jak si tenkrát o snídani přisedla a začala nás zahlcovat těmi nesmyslnými plky. Její mluvení připomíná zvracení. Je stejně odporné a stejně nezadržitelné. Ale Ryan byl teď úplně někdo jiný. Zkoumavě si ho prohlédnu. Vypadal, že nad něčím usilovně přemýšlí, ale to, co se mu v té jeho mozkovně honí, nezjistím. Promluví totiž až poté, co mi odpovídá na otázku. A znovu se do svých slov zamotává. Pozvednu obočí a snažím se z těch útržků slov poskládat nějakou větu a přijít na to, co tím vlastně zamýšlel. Avšak když se pohledy střetneme, okamžitě se na něj zářivě usměji. Stále ho držím jednou rukou za kravatu. ,,Užvaněncem?" zopakuji a tvářím se překvapeně. ,,Vždyť jsi celou dobu tak potichu." Zakroutím nad tím hlavou a tvářím se nechápavě. Pravděpodobně je to i pro něj neobvyklé. Jeho mozek aspoň musí chvíli přemýšlet a ne plivat náhodná témata. Ježiši Kriste, já jsem vlastně něco jako jeho spása! Díky mně se naučí komunikovat, uvažovat a chovat se jako dospělý člověk. Vlastně by mi měl být celý Nebelvírský klub vděčný. Napravuji škody a pomáhám lvíčatům utřídit jejich životy, počínaje myšlenkami. Měli by si mou podobu vyvěsit ve své společenské místnosti a vzpomenout si na mě vždy, když začnou místo mluvení zvracet. Měli by mi nosit dary a oběti. A jako první oběť s kterou se prozatím spokojím, si volím jeho. Popojdu k němu ještě o něco blíž a zatáhnu ho za kravatu tak, abych srovnala výškový rozdíl. ,,Jsi roztomilý Ryane." S těmito slovy nechám naše rty spojit v dlouhý polibek. Nepřecházím v líbání, naopak se po chvilce odtáhnu a s hranými rozpaky ustoupím o krok dál. ,,Promiň," omluvím se, přičemž se snažím tvářit roztržitě. ,,Netuším, co to do mně vjelo." Otočím se k němu zády. Chystala jsem se ještě něco dodat, ale zaujal mne pohyb na famfrpálovém hřišti kousek od nás. Ve vzduchu jsem si všimla mihnutí dvou dlouhovlasých osob. Jedna z nich byla blond. Zamyšleně svraštím čelo. ,,Pojďme na hřiště." Drapnu ho za ruku a táhnu k famfrpálovému hřišti. Poslední střípky strachu z dnešního rána, nebo hraných rozpaků z polibku byly pryč. V půlce cesty, se přede mnou z ničeho nic zjevil domácí skřítek s nějakým papírkem. Mlčky ho od něj převezmu a v rychlosti prolítnu očima. No samozřejmě. Tušila jsem to. Protočím oči nad vzkazem a strčím ho do kapsy. Jakmile dorazíme na tribunu, rozhlédnu se. Tristan, Marián.., ta holka z nebelvíru.. Nic moc. Ale dole na hřišti už to bylo zajímavější. Reg, Dee a Mr. Krippel. Zachmuřím se. Proč se ta koňská oháňka motá kolem Deirdre? Nepoučila se snad? Tak se trochu pobavíme. ,,Zase ten Alastor." Brouknu směrem k Ryanovi. ,,Mám o Dee strach. Je to má kamarádka a často propadne těm nesprávným chlapcům. Je to velice citlivá holka, bojím se, že ji Alastor zlomí srdce. Je to naprostý maniak, vůbec se k ní nehodí. Měli bychom s tím něco udělat, co myslíš?" Upřu na něj pohled. |
| |||
U lesa > U kostela(Prostě někde na pozemcích, kde se Henry nachází) pondělí, 6. záříProfesor KwangMyšlenky na Coraline mě zavedou na místa, kam jsem už hodně dlouho nezavítala. Už si ani nepamatuji, kdy jsem naposledy mluvila s babičkou. Dřív jsem to dělávala pravidelně, každý den. A teď? Jako by mi na to nezbýval čas. Měl bych to napravit. Měla bych se jí za to omluvit. Po svém. Ale vysoukat se z hradu v noci je proti pravidlům. A ty já teď musím dodržovat. Budu to muset udělat za dne, nedá se nic dělat. Odfrknu si a hodlám nakopnout první kamínek, který uvidím, ale zastavím se. S nakrčeným obočím čumím na chuchvalec čehosi, co se válelo na zemi. Že by zbytky nějaké myši? Nějaký dravec nebyl schopný dojíst svojí potravu, tak mi jí tu nechal, abych neumřela hlady? Což mi připomíná, že jsem ani nesnídala. Kdy že se to otvírá hlavní síň? Čtyři roky. Chodím sem víc jak čtyři roky a takovou důležitou informaci si nejsem schopná zapamatovat. Dřepnu si k chomáči a hodlám do něj strčit klackem, než se pro něj ale stihnu vůbec natáhnout, musím si odklidit vlasy ze zorného pole. Zdálo se mi, že se ta zdechlina ještě cuká. To by mi ještě tak chybělo. Dorážet napůl mrtvého tvorečka. Při bližším pohledu zjišťuji, že to není myš, ani nedojedená potrava nebo zbytky. Je to malá sovička, mládě. A dost zubožené mládě. „Ale ne. Kde ses tady vzal?“ Rozhlédnu se po stromech, jestli neuvidím… no vlastně cokoli. Hnízdo, díru ve stromu. Nebo neuslyším pískot jeho sourozenců. Cokoli, co by mi naznačilo, kam ho vrátit. Nebo zda ho vůbec vracet. Jak dlouho tady musí být? Dopadl jsem tuhle noc? Nebo už tu před tím? Pochybuji, že by tu jen tak odpočívalo. Tohle peří by ho ještě ani neuneslo. Je moc mladé na to, aby se učilo létat. Jak se sem dostalo? Se ztrápeným povzdechem ho vezmu do dlaní. Sahat bych na něj neměla, ale když to neudělám, tak ho tu něco sežere. A kdyby ne, tak umře hlady. I když ho má přítomnost původně vůbec netrápila, teď začalo pípat. Strachy nejspíš, ale já si toho nevšímám. Opatrně ho svírám v dlaních a kontroluji jeho stav. Při bližším prozkoumání zjišťuji, že jeho křídlo není tak úplně v pořádku. Zohnuté na úplně opačnou stranu, divím se, že ještě drží pohromadě. Ani jeho oko nevypadá dobře. „Bude dobře, neboj.“ Zašeptám konejšivě, jako by mi snad mohlo rozumět. Vyhoupnu se zpět na nohy a zamířím k hradu. Profesor Kwang už bude vědět, co s ním. Snažím se se sovičkou příliš nehýbat, ale když uvidím profesora, zrychlím do kroku tak, že skoro běžím. „Pane profesore!“ houknu na něj už z dálky. Trochu udýchaná se k němu pak přiřítím s mládětem v dlaních. „Našla jsem ho u lesa. Myslela jsem… že bysme mu mohli pomoct? Nebo jí…“ ani nevím, jak se u sov rozpoznává pohlaví. |
| |||
U lesa Acai 6. září Procházíš se kolem lesa, přemýšlíš nad Coraline a málem šlápneš na chumáč chlupů! Nebo snad peří? Před tebou se na zemi choulila malá koulička peří, která se pokaždé, kdy zafoukalo celá oklepala. Na první pohled pořádně nepoznáš, co to vlastně je. Možná jen peří nějakého dravce, který se stal obětí predátora a zanechal tu po sobě část svého oblečku. Ale když se k oné věci skloníš, uvědomíš si, že ten chomáček peří je malá, zubožená sovička. Vzhledem k tomu, že peří ještě vypadalo jako odkvetlá pampeliška usoudíš, že se jedná pravděpodobně o mládě. Malý tvoreček se choulil na zemi a nevypadal, že by si tvé přítomnosti vůbec všiml a trápila ho. Kde se tu ten mrňous vzal? Vypadl z hnízda? Učil se létat a tady dopadl na zem? Všichni víme, že na opuštěná mláďata se nesahá, ale platí to samé i u sov? Možná se pro něj matka vrátí. Nebo jen odpočívá a odletí. Jenže co když je zraněné a pokud ho teď opustíš, necháš ho tu napospas zvěři? Pokud se rozhodneš jednat, zjistíš, že mládě má něco s pravým křidýlkem, protože je zohnuté do nepřirozeného úhlu. Levé očíčko má mírně přivřené a teče mu z něj nějaká tekutina. |
| |||
Famfrpálové hřiště: Tribuny Pondělí, 6. září Nad jeho otázkou se krátce zamyslím a zadívám se znovu na miniaturní postavičky na hřišti, jako kdyby mi na to mohly odpovědět. "Záleží, jak kdy," připustím, "ráda kreslím postavy, zátiší, maluju krajinky, ale ty spíš bez předlohy." Usměju se, když se Tristan taky zasměje panu Bloopsovi. Co to dělám? Měla bych ho pokárat, takhle se Sirovi smát! No, pro tentokrát asi udělám vyjímku, když mi tak pěkně lichotí. No ne? "Sir Bloops ti udělá z pergamenu... Cancoury," zarazím se trošičku při hledání trefného slova a napůl se tak ušklíbnu a usměju. Pak už mluví o vílách. Chvíli na něj jen trochu zaraženě mrkám, a pak se začnu znovu smát na celé kolo. Jistě to museli slyšet i dole na hřišti, vlastně to znělo docela hystericky. Ale to já se tak směju, když je to od srdce. "Promiň, já jen... No, taky se to o mně povídá," řeknu stále ještě pochechtávajíc. "Nevím, kde se to vzalo," zacvrlikám, když už mám pocit, že zas nevyprsknu a pokusím se zas trochu zvážnět. "Nikdy jsem teda vílu neviděla. Možná tak párkrát na obrázku. Myslela jsem, že jsou malinké, jak se často říká v mudlovských knihách," přiznám se a pokrčím rameny, přičemž se trošku začervenám. Přijdu si trochu hloupě, takhle mluvit o něčem, co vlastně doopravdy existuje. Hlavně, jak by malá vílečka mohla... Nebo teda vílák... (Jak vlastně vypadá vílák?)... S čarodějkou.. No, to je jedno. "Až vylezu školu, budu cestovat a poznávat všechny tyhle různý... stvoření," zazubím se. Chtěla jsem říct potvory, ale to by se ho mohlo dotknout. "Supr plán! A co budeme při tom nicnedělání dělat?" zasměju se entusiasticky, "celkem bych se prošla, můžeme s sebou vzít i Sira Bloopse!" |
| |||
Tribuny famfrpálového hřiště Pondělí, 6. září "Co kreslíš nejradši?" pousměju se, a pousmání se rozšíří, když se Maeve pustí do stručného popisu svého kocoura. Zasměju se upřímně nahlas, když věta skončí tak nějak v daleko jiném stylu, než začínala - nemohu si ale nevšimnou půvabu jejího smíchu. S maličko zrůžovělými tvářemi odvážím se svůj poznatek konstatovat nahlas: "Krásně se směješ... a nemůžu se dočkat, až urozeného Sira Bloopse potkám kdesi na chodbách. Pergamenu tentokrát neuteče," mrknu na Maeve pobaveně, ve snaze skrýt rozpaky. Na dotaz o odkladu jen mlčky přikývnu, než se rozhodnu dodat: "Vílí krev. Moje matka je poloviční víla... a vlastně dodnes stále vypadá spíš jako moje sestra." "Taky nemám nic určitého v plánu. Nechtěla bys to nicnedělání spojit?" usměju se na Maeve mile. |
doba vygenerování stránky: 0.87234115600586 sekund