| |||
Famfrpálové hřiště: Tribuny Pondělí, 6. září "Jo, taky... Teda, teď s sebou nic nemám, nějak jsem nečekala, že bych..," odpovím trošku nepřítomně a zadívám se k obloze. Dneska je tááák hezky. Když se Tristan zeptá na Sira, rojiskří se mi očička. "Sir Bloops von Wales," začnu svůj přednes vznešeně, "je velmi vyšlechtěný krasavec čistokrevného původu..." Z toho by každý pochopil, že má v sobě šlechtickou krev... Ale já jsem očividně tak zažraná do Sirova medajlonu, že mě formulace nějak opustila. Koneckonců, můj přízvuk je taky celkem jasný - zní tak nějak seversky. "... Jinými slovy, je to munčkin a je strašně blbej," dokončím zrychleně svůj jednovětý výklad a zasměju se. Mám smích zvonivý, jak kdyby člověk slyšel desítky malých stříbrných zvonečků kdesi v klidné zahrádce u jezírka. Na Tristanovo vyprávění se zatvářím velmi moudře, jako kdybych věděla, o kom to tu povídá. A třeba vím - přecijen jsem taky umělecky založená, a ještě k tomu jsem vyrůstala u mudlů. Pak už Tristan mluví k vážnějšímu tématu. Pousměju se, ignorujíc jeho zesilující přízvuk - sama zním jak viking, tak si alespoň můžeme notovat. "Mírný odklad stárnutí?" zeptám se trochu zmateně. Že by čarodějové žili dýl než obyčejní mudlové? Asi je to možný, ale fakt mě nenapadlo nad tím někdy přemýšlet. Jeho poznámku o momentálním trávení času přikládám tomu kamarádovi, co vedle něj sedí. Asi to bude nějakej jeho dobrej kámoš nebo tak. A asi je i rád, že jsem tady teď já, páč ten druhej nevypadá moc výmluvně! Jo, na tohle to bylo. "No, nijak jsem nad tím nepřemýšlela," zapolemizuju. "Takže vlastně nemám," zazubím se, jako bych úplně zapomněla, o čem jsme se to teď vlastně bavili, "akorát se musím jít převléknout," pozvednu trochu ruce, aby si všiml, že jsem vlastně stále ve sborním hábitu. Nějak mě ani nenapadlo jít se převléct předtím... Prostě jsem chtěla jen být pryč z toho kostela. |
| |||
Tribuny famfrpálového hřiště Pondělí, 6. září "Kreslíš taky?" zaujme mě po jejím výroku potěšeně. Možná je to předčasné... ale mít kamarádku, s níž bych bok po boku mohl plnit stránky skicáků bez hloupých komentářů okolí by mi vůbec nevadilo. "Sir Bloops?" pobaveně pozvednu obočí a převezmu si fotku, s širokým úsměvem si prohlédnu Maevina mazlíka. "Ten je úžasný! Přiznám se, že toho jsem po chodbách či pozemcích ještě šmejdit neviděl. Čím to, že má tak krátké nožky?" naposledy si prohlédnu se zájmem povalujícího se kočičáka, než fotku Maeve opět vrátím. Pousměju se pak jemně, s trochou smutku. "To jsou zahrady jednoho dávno zesnulého slavného mudlovského malíře, z Givenchy... když jsem byl malý, s kamarádkou jsme se tam často protáhli tajnou cestou... hrávali si ve stínu vrb, krmili kachny a labutě na jezeře, či si četli schovaní v zeleni," odpovím, hlas tišší a přízvuk o něco výraznější. Rozpačitě popotáhnu za nitku čouhající z jedné z bezprstých rukavic a tak trochu bych si přál, aby se Marián z druhé strany vedle mě třeba vypařil. "To ano," tiše přisvědčím slovům své půvabné zvláštní spolužačky, maličko sklesle. Pomíjivost života, stárnutí či umírání... zachvěji se a pokusím o příjemný úsměv. "Ani mírný odklad stárnutí mi nezaručí, že se mi nepodaří dostat na špatné místo ve špatný čas. Ovšem... teď jsem rád za to, kde jsem... a hlavně s kým." Převezmu si zpátky desky. "Máš už na dnešek nějaký plán?" otážu se Maeve s mírnou nejistotou v hlase. |
| |||
Skleníky > Před skleníkyPondělí, 6. září Saga, Erika, CaylusPokud ona není ta nejlepší, co teprve já. Profesorkou jsem sotva pár dní, nemám nejmenší tušení, jak se ke studentům chovat autoritativně. Jako třeba profesor Snape. I když jsem si jistá, že v jeho autoritativní chování vzbuzuje spíš strach než respekt. Já jsem ráda za to, že si mě polovina studentů ani nepamatuje. "Skutečně?" povytáhnu obočí. "Nerada bych, aby to tu takhle skončilo." Saga se sice směje, ale mně se ta představa vůbec nelíbí. Pár hororů jsem viděla z donucení, Violet na nich tehdy trvala, a z toho, co jsem viděla skrz prsty, jsem si odnesla akorát trauma a strach ze tmy. Přesto jsem ráda, že tu se mnou zůstane a pomůže mi. Spolu s ní přiravím nářadí, které dnes budeme potřebovat, stejně jako náhradní zástěry, kdyby náhodou přišli v nevhodném oblečení. Nejsem si jistá, zda jsem Erice řekla, že se zamaže. Ale při práci ve sklenících s tím musí nejspí počítat. S jedenáctou se ve dvveřích objeví první z trestanců a hned za ní i ten druhý. S potěšeným úsměvem je přivítám, dochvilnost mám ráda. "Vítejte, jsem ráda, že vás tu vidím." nervózně si otřu dlaně do zástěry. Takhle nervózní jsem snad nebyla ani u Divadla. Možná proto, že to byl kroužek, kam šli studenti dobrovolně. "Profesorka Weaver nám tu dnes bude pomáhat." zaváhám, jak Sagu vlastně oslovit, ale oni si jí beztak budou pamatovat. "A co vlastně budeme dělat..." s nadšením ukážu na pomůcky, které jsme připravily. "Blíží se zima a skleníky se na ní potřebují připravit. To znamená, že záhony uvnitř i venku potřebují odplevelit, zrýt a pohnojit, a rostliny v květináčích přesadit a sestříhat." na chvilku se odmlčím. "Normálně to dělám celý měsíc, takže jsem skutečně ráda, že mi tu s tím dnes pomůžete. Začala bych venkovními záhony." v rychlosti si prohlédnu jejich oblečení. "Mám tu pár starších zástěr, kdybyste je chtěli použít. Caylusi, Reecova velikost by vám mohla sedět." upozorním na zamazaný kousek oděvu visící na věšáku spolu s ostatními. "Kyblík na plevel, rýče, rukavice, nůžky..." znovu ukážu na pomůcky, aby si je rozerali. "... a venku je kolečko, kterým je třeba dojet za skleníky ke kompostu pro... hnojivo." Podívám se z Eriky na Cayluse. Nechám na nich, který z nich to udělá. Pak stočím pohle na Sagu. Prozatím to není nic, co by potřebovalo větší vysvětlování. "Myslím, že můžeme začít, ať to máte rychle za sebou a můžeme se vrátit zpět do skleníků." S tím vyjdu před skleníky, kde je pár záhonů. Některé jsou už od pohledu ošetřeny, zbytek na nás čeká. Stejně jako pár náladových rostlin, které jsou v nich zasazeny. |
| |||
Kabinet -> Kolej -> K lesuPondělí, 6. září Rhiannon + označeníS rukou na klice jsem si trpělivě vyslechla poslední profesorčina slova. Je fakt, že v téhle škole jeden ani nemrkne, aby o tom za chvilku někdo nevěděl. A pokud nemrnete, tak si to někdo vymyslí. Je to jako u nás na vesnici. Nic se tu neututlá. Mít za zadkem někoho, kdo bude pro změnu sledovat každý můj krok kvůli nějakému důvodu, bude docela osvěžující. Hlavně, když to pomůže. "Rozumím, na shledanou." Přikývnu a vyjdu z jejího kabinetu. Odcházím v odlehčené náladě. Šance kvůli tomu kostelu sice nemám zrovna největší, ale to neznamená, že nemám žádné. Musím se snažit, to je vše. Z chodby zamířím na kolej. Nemám, co bych dělala. Nepamatuju si, že by někdo včera zmiňoval, co bude dnes dělat. Nejspíš jsme počítali s tím, že bude po kostelu pokračovat vyučování. Popravdě si nevzpomínám na víc věcí, ale to bude jenom vším tím alkoholem, co jsme za ten jeden večer vypili. Teď, dyž je vyučování zrušené a celý týden máme volný, nemusím na sobě mít tu otravnou sukni. Když dojdu na pokoj, tak ze sebe uniformu shodím, abych se převlékla do něčeho ohodlnějšího. Venku je zima, jako vždycky. Jeden by řekl, že si na to za tu dobu už zvyknu. No, očividně ne. Malou chvilku strávím tím, že zírám na postel Cor a přemýšlím, jaká bude, až se vrátí zpátky. Protože ona se vrátí. I kdybych k tomu Mungovi měla jet a vlastnoručně jí z toho komatu probudit. Vylezu z pokoje a vydám se na pozemky. Mezi těmi čtyřmi zdmi se mi hůř dýchá. Změní jí to? Bude z ní někdo úplně jiný, až se sem vrátí? Má tu tolik lidí, co jí mají rádi. Tolik lidí, co jí pomohou, když si řekne. I když si neřekne. Ušklíbu se. Mít já kolem sebe tolik lidí, kolik má ona, tak si hodím mašli. Protože na hřiště ani k jezeru se mi nechce, zamířím k lesu. Už z dálky vidím trio u Hagridovy chajdy. S úsměvem jim zamávám, ale nijak k nim nespěchám. Viděla Jackie umírat? Bude si to pamatovat? Co to udělá s někým tak citlivým, jako je Coraline? To snad ani nechci vědět. |
| |||
Famfrpálové hřiště: Tribuny Pondělí, 6. září "To je výhoda sboru," pousměju se lišácky a přijmu od Tristana desky. Po shlédnutí skic na stránce, na které momentálně pracoval, se trochu zarazím - můžu listovat? Není to nějak... No jak to říct? Vlezlé? Nakonec ale začnu pomalu listovat a po očku sleduju jeho reakci. Vypadá to, že v pohodě. A tak už se soustředím hlavně na kresby. Zvířata, vypadá to na kolejní mazlíčky. Taky mám ráda němé tváře, ale na koleji se jich spíš straním - po zkušenosti, kdy jsem si pohladila něčí kočku a její majitel na mě začal jedovatě pindat, jsem to radši vzdala. Kresby jsou poměrně detailní, vydařené - to celkem obdivuju. "Mně zvířata nikdy nešla," přiznám se nahlas, pokračujíc v toku svých myšlenek s mírným úsměvem na tváři. Listuju dál, ale to už začínají krajinky. "Sir Bloops tě nezaujal?" řeknu teatrálně posmutněle a zalovím na okamžik ve své brašně. Vytáhnu jakési desky - asi na poznámky - a z těch vyndám pohyblivou fotku, po které se povaluje kočka s miniaturníma nožičkama. Uvědomím si, že Tristan vlastně není z mojí koleje, tak vlastně ani neměl jak si Sira všimnout. I když, ten malej hajzl se občas poflakuje i mimo věž - vlastně celkem často. Buclatá dáma se s nim vždycky snaží domluvit na podmínkách návratu, a on jí to nikdy nežere - jen čučí jako tele, že se před nim hejbe zeď a vydává zvuky. Po tom, co si můj společník fotku prohlédne, ji zase zandám a pokračuju v obdivování kreseb, teď už i maleb. Obdivuju i nadále jejich propracovanost, až narazím na jednu, velký klid vyzařující, která mi vlastně ani nic nepřipomíná - což je zvláštní, protože zbytek kreseb byl očividně z okolí školy. "Kde to je?" zeptám se s nepředstíraným zájmem a nejprv ignoruju jeho očividné překvapení nad růstem mých vlasů. Usměju se a chci dodat nějakou trhlou poznámku o nějaké nemoci nebo něco takového, ale to už se mě ptá na něco jiného. "Um... Jacqueline..," utrousím a nepřítomně se podívám do sketchbooku. "Ne, moc jsme se neznaly nebo tak. Ale.. Je to zváštní," zadívám se na hřiště, "člověk každý den někoho potkává, spí s ním X let ve stejném pokoji a pak... Pak najednou je to všechno..Borte. Pryč. Jako lusknutím prstu," pousměju se trochu posmutněle a zároveň omluvně nad použitím norského výrazu. "Člověk si pak říká, jak jsou i lidské životy pomíjivé." |
| |||
Tribuny famfrpálového hřiště Pondělí, 6. září "Toho bych si ani nevšiml," diplomaticky se pousměju a radši podám Maeve svoje desky, nechť se podívá sama. Kromě momentálních několika skic z famfrpálu se ve složkách nachází několik zvířecích portrétů, zejména kočičích a ptačích společníků spolužáků (mazlíci Myšák, Kimi, Shinoba, Saša, Stjerne, Igor, Opál a Sněhurka, pokud Maeve pozná), a krajinek zejména z okolí školy, ale i jiných. Jedna je obzvláště důkladně propracovaná: Nad náhlým růstem pramenu vlasů se příjemně překvapen pousměju. Nevšiml jsem si předtím, že máme v ročníku víc než jednoho metamorfomága... Jako by to u mě bylo něco zvláštního, chodit kolem roky s hlavou v oblacích a nosem v knize. Nemohu si nevšimnout spolužaččiny skleslosti, a přestože si nemohu vzpomenout, zda-li je normálně taková či jen na ni dolehlo rozloučení v kostele, opatrně se zeptám: "Promiň, že se ptám... vy jste s Jacqueline byly... blízké kamarádky?" ... Bod za takt, vážně, pochválím se sarkasticky v duchu, zatímco navenek maličko nervózně skousnu spodní ret. |
| |||
Famfrpálové hřiště: Tribuny Pondělí, 6. září Tristan vypadá poněkud zaraženě, málem mu z toho popadaly pastelky. Pousměju se a trochu se nakloním, abych viděla i na kluka sedícího vedle Tristana - Mariána - a laxně mu zamávám, se stále stejným mírným úsměvem. "Nezníš zrovna dvakrát skřehotavě," podotknu opět k Tristanovi poměrně skepticky. Ale co, však je to jeho věc, ne? Mně se teda taky dvakrát zpívat nechtělo. Zadívám se na jeho kresby a vypadá to, jako bych se na chvíli zamyslela. "Heh, díky, ale párkrát mi to ulítlo," přiznám si s mírným povzdechem. Obvykle nezním tak chcíple, ale znáte to, blbá atmosféra. Na chvíli se odmlčím a sleduji postavičky na hřišti. "Co kreslíš?" zeptám se rekreačně. Vypadá to, že mám trochu problém se soustředit - obvykle jsem víc ukecaná a zmůžu se na víc než jen přitroublý small talk. Jako by to nebylo jedno, pomyslím si a nechám si povyrůst pramen vlasů tak, abych si s ním mohla točit okolo prstů. |
| |||
Nástěnka u hlavní síně Pondělí, 6. září Pod nástěnkou u hlavní síně se objevil jeden z domácích skřítků a přišpendlil na ni krátký vzkaz. Během dnešního odpoledne budu nepřítomna, prosím všechny studenty a kolegy, aby nutné záležitosti přišli řešit až večer či zítra. Děkuji za pochopení. Profesorka Kearney |
doba vygenerování stránky: 0.83352613449097 sekund