| |||
Tribuny famfrpálového hřiště Pondělí, 6. září Zaberu se do skicování, že téměř nevnímám okolí, a pergamen je brzy plný poletujících postav na koštěti. Zejména na jedné, v zelené uniformě a blond vlasy, nechávám si záležet... maličko sebou škubnu, když kdosi dostane se do mé a Mariánově blízkosti. Vzhlédnu a nejistě zašoupnu stříbroplavý pramen vlasů za ucho, než po chviličce usilovného bádání s poněkud vítězoslavným pousmáním vzpomenu si na jméno příchozí dívky. "Ahoj, Maeve," pozdravím přívětivě, v duchu zkřížené prsty. Muset pracně vzpomínat na jména spolužáků je po třech letech ostuda - o to větší, pokud vzpomněl bych si špatně. "Nachlazení, tak trochu," gestem ruky naznačím k šále, kterou i přes poměrně příznivé počasí mám kolem krku, a opatrně shrnu vánkem rozvlněné pergameny. "Tobě to šlo ale krásně i za mě," usměju se na spolužačku. |
| |||
Škola > Kostel > Famfrpálové hřiště: Tribuny Pondělí, 6. září Všechno se to seběhlo nějak rychle. Včera jsme dostali Denního Věštce, jehož prostřednictvím jsme se dozvěděli dost děsivou zprávu - studentky z Bradavic oběťmi uprchlého Smrtijeda. Celá škola byla v tu chvíli na nohou, někteří panikařili, někteří alespoň drbali. Já jsem jen mlčky seděla a sledovala fotku Azkabanu kroutící se na kouzelném papíře. Smrtijedi? V čarodějnejch věcech se furt ještě tak nějak neorientuju, ale tohle zarazilo i mě - každej z hodin Historie přece ví, vo co go. Zvedla jsem se, nechávajíc snídani snídaní, a šla se projít. Neměla jsem strach, že by mě venku někdo přepad', jako měli někteří mí hysteričtější spolužáci - to by museli být útočníci pěkně pitomí, aby útočili přímo tady a přímo teď. Večer jsme to dostali naservírováno přímo od Brumbála. No, stejně jsem neměla hlad. A přichází dnešní den. Koná se smuteční obřad v kostele, a já budu účinkovat jako jedna ze sboristek. Může to bejt braný jako pocta, ale mně je to teď spíš zatěžko, abych tak řekla. Ta holka byla z naší koleje - Jackie se jmenovala. Sice jsme se moc nebavily, ale i přesto není příjemné, když smrt sáhne takhle do vašeho okolí. Takže jsme ráno zkoušeli, a pak zpívali na ostro a pak.. Bylo po všem. Lidi se rozutekli a šli si zas po svým. Já ještě chvíli otálela v kostele, ale nakonec jsem taky musela pryč. Bylo to moc ponurý. Rozhodla jsem se, že se trošku projdu na vzduchu. Mý kroky mě nakonec zavedly k famfrpálovýmu hřišti, kde se očividně hraje nějakej.. přátelák? Minizápas? Něco takovýho. Nejsem příliš velkej fanda do sportů, ale na jisté odvedení myšlenek to stačí. Vylezu tedy na tribunu. Kousek od místa, kde stojím, sedí jistá povědomá blonďatá mánička... Aha! "Dneska jsi nezpíval," podotknu místo pozdravu, sedajíc si vedle Trisatana. |
| |||
HřištěDeePo 6.9. Dee s mým návrhem zjevně souhlasila. Popo? Kdo je sakra… jo aha! Po chvilce mi to dojde a usměju se od ucha k uchu. Abych si začal zvykat, že Dee dává přezdívky. ,,Tak mě napadá. Jakou přezdívku bych od tebe dostal já? Pokud tedy už nějaká není.“ To už si vzpomenu na základní školu. Jednou mi někdo řekl Krippel. V té době jsem byl ještě nevybouřený prcek a tak dostal dotyčný jednu po čumáku a už jsem to v životě neslyšel, byť mi tak občas někdo za zády určitě řekl. Všiml jsem si toho jejího úsměvu. Jak já mám rád, když se směje. Jakmile se usměje, je rázem ta nejkrásnější holka na škole… alespoň pro mne. Přiletím k ní blíže a políbím jí na tvář. Taková romantika na koštěti. Mám rád jí, mám rád létání, mám rád studium a nyní mám vše v jednom, takže si připadám, že mám ideální den… což je vzhledem k pohřbu docela bezcitné. Ale jak jsem si dnes již několikrát uvědomil, tu holku jsem prakticky neznal a nebudu přeci smutný jen proto, že jsou smutní ostatní. Naštěstí Dee to zjevně bere dost podobně jako já, respektive nebrečí v koutě šedé místnosti a místo toho je semnou ve vzduchu a užíváme si, že náš život jde dál. Z mých myšlenek mě vytrhne opět má nová přítelkyně, nyní však osoba, která mi předala babu. Vystřelila jako blesk a je mi jasné, že tohle nebude lehká hra. Evidentně na koštěti lítat umí, ať už díky praxi nebo přirozenému talentu. Ale ani já se nedám tak snadno. Trénoval jsem celé prázdniny a mám jedno z nejrychlejších košťat, co se dá koupit. Rozhodně jí nesmím nechat vyhrát tak snadno. Bych v jejích očích jistě klesl na úroveň padavky. Nejprve zahodím odrážečskou pálku poblíž bedny s míči. Předkloním se dopředu a zároveň se zaklesnu nohami o stupínky. Koště vystřelí jako blesk a mé tělo zalije pocit lehké euforie, kterou při létání pociťuji. Jako bych nechal všechny starosti daleko za sebou… i ty zbytky starostí, co mě trápí, protože jich ve skutečnosti moc není. Jsem poněkud spokojený člověk. Reaguji na Deein směr letu a jeho změny, ale já naopak zůstanu na této hladině, dokonce přeletím o něco výš. Když se přiblížím do stejné části hřiště jako ona, vyhledám slunce a obloukem sletím k ní, abych ho měl zády. O této fintě, jestli se tomu tak dá říkat, jsem četl v knize Famfrpál: Pravidla a strategie. Pokud se mi podaří jí dostihnout, rozhodně jí maximálně škrtnu konečky prstů, abych jí nerozhodil z rovnováhy. Následně vyrazím vzhůru a zastavím asi padesát metrů od země, myslím, že vysoko nad ostatními. Zde se již nebudu snažit nijak uhnout, jen počkám na Dee a užívám si toho rozhledu. |
doba vygenerování stránky: 0.87536406517029 sekund