| |||
Kostel -> Chodby -> Můj kabinet Po celou dobu obřadu jsem zdvořile mlčel a sledoval jeho průběh a naše studenty. Byla to věru smutná událost, kterou museli absolvovat, ale o to více jsem přesvědčen, že opatření, které jsem studentům nabídl je více, než vhodné. Zatímco mluví Brumbál přemýšlím, jak rychle si všimnou ostatní koleje tedy Zmijozel, Mrzimor a Nebelvír nového vzkazu přilepeného na jejich nástěnkách. Jsem rozhodnutý po skončení obřadu je tam vylepit. Svou kolej jsem již informoval včera, což bohatě stačí. Když smutné rozloučení skončí počkám, až se začnou studenti rozcházet a sám pak zamířím zpátky do hradu, klidným kulhavým krokem. Postupně se zastavím v každé koleji, abych tam na nástěnku nejlépe osobně, nebo případně skrze prefekta ze 7 ročníku nalepil vzkaz. "Všichni studenti, kteří by měli zájem a pocit potřeby procvičit se a rozšířit své znalosti v oblasti soubojů i mimo vyučovací hodiny jsem ochoten poskytnout doučování. Zájemci, nechť zanechají vzkaz pro můj kabinet, nebo za mnou osobně přijdou v svém volnu. R. J. Lupin Jakmile vyřídím záležitost se studenty zamířím si to do svého kabinetu, kde mne čekají k vyřízení ještě další věci. Mimo jiné zkontrolovat, jak probíhá přihlašování na prefekta, opravit ještě pár úkolů prvákům a takové běžné záležitosti. |
| |||
Kostel --> Kabinet --> Lupinův kabinetkolemjdoucí,,Ano, dobře“, komentuji, že se pan Lawson vzdal kvůli nachlazení zpěvu ve sboru. Tak by to mělo být, nezneuctít památku. S ledovým pohledem a klasickým, nic neříkajícím výrazem přebudu celou píseň a taktéž i celý pohřeb. Slečna Ewing, která utekla hned po začátku písně, mě taktéž nechává chladným… byť to chtělo určitou dávku sebezapření. Dosti bylo apelací na shovívavost, avšak myslím si o tom své. Toto chování je dle mého neuctivé a neslušné vůči zesnulé. Normálně bych si to se slečnou Ewing bez milosti vyřídil a připomenul jí, že ve Zmijozelu jsou zásady dobrého společenského chování běžně na vyšší úrovni, než je tomu v jiných kolejích. S takovou si může rovnou jít k Mrzimorským. Si snad dělá legraci? Opravdu netuším, jaký přínos smrt nevinné studentky může mít. Popravdě mi to přijde jako velice zbytečná smrt, ale co se dá dělat. Stejně tak jí mohl přejet automobil nebo zabít divoké prase. O to horší, že se přisluhovač pána zla takto projevil na veřejnosti. Podivné, měl jsem za to, že je většina z nich dostatečně rozumná, aby si užívali svobody, dokud mohou a skrývali se za řečmi o vlivu kletby imperius. Ta se týkala především výše postavených politiků. Sám jsem viděl, jak byla několikrát použita. Výuka odpadá celý týden? Neměly to být původně jen dva dny? Sakra! A já už vyvěsil oznámení, to budu vypadat za hlupáka… no nic, hodinu si nahradíme mimo vyučování… Konečně je po všem. Beze slova se seberu a odejdu z kostela. Nemám náladu řešit nějaké průšvihy nebo podobné věci. Dost na tom, že večer půjdu s těmi řečníky z Nebelvíru do lesa… to je odnaučí žvanit. V kabinetu si sednu do křesla a opět se začnu do nově zakoupené knihy. Zaklínadla jsou zde tak pokročilá, že by je musel chvíli trénovat i sám Brumbál. Nádherné. Škoda, že je tu spíše postup obrany, než vlastní používání, ale podle toho popisu se dá ledacos vydedukovat. Odolám nutkání vytáhnout hůlku a zkusit si to. Přeci jen je to mocná černá magie a nechtěl bych přitahovat pozornost. Čtu dál a dál. Klasické žvásty o kletbě Cruciatus. Tohle přednáším studentům! Co je na tom pokročilého? Avšak přivedlo mě to myšlenkami zpět na pohřeb. Ubránit se zkušenému čaroději chce nejen dostatečnou zásobárnu kouzel, které člověk bezpečně ovládá. Chce to umět správně bojovat a hlavně se nebát bojovat. A to chce praxi. S touto myšlenkou se zdvihnu z křesla, založenou knihu odložím na stůl a vyrazím k Lupinovi do kabinetu. Zaklepu na dveře a po vyzvání vstoupím. |
| |||
Kostel -> Stráně nad Hagridovou boudou Po dobu proslovu mlčím a tak nějak trošku nepřítomně strhaně koukám před sebe. Je mi divně a upřímně docela se těším, až budu moci jít pryč. Prostě někam. "Dneska se někam uklidím, stejně není škola." Přemýšlím si pro sebe a na své spolužáky se vlastně ani moc nedívám. Jediný v místnosti u koho bych věřil, že by mohl vědět, jak jsem teďka na tom je moje dvojče Veria, ale ta naštěstí sedí teďka dost daleko odemě. Můj bráška Jonathan má určitě na krajíčku. Znám ho, ale ani s ním se teď nemohu dělit o svůj zármutek, nebo mu nabídnout podporu. Má tu dost jiných lidí, kteří se o něj postarají. Vždy tomu tak bylo.... Jakmile konečně obřad skončí zvedám se pomalu z lavice a šouravým nepřítomným krokem, při kterém hledím jaksi do prázdna jdu ven z kostela. Jediné, nač si dávám pozor je, abych do nikoho nevrazil. No a jak se tak táhne náš studenský houf zpátky k hradu, tak se při nějaké nenápadné příležitosti prostě odpojím a jdu si svou vlastní cestou. Dnes budu sám já. Bylo toho za ty dva dny až příliš a já si potřebuju srovnat hlavu. Ohlédnu se ještě, že za mnou nikdo nejde a pak své kroky stočím směr Hagridův srub. Nicméně k němu namířeno přesně nemám. Nechci ho teď obtěžovat, i když je to dobrý muž. Ale z té stráně nad strubem je tak krásný rozhled na vše okolo a vždy tam býval takový klid a ten vřes.... Usadím se na vršku stráně a chvíli se dívám jen tak na okolí. "Z dálky nevypadá ani ten les tak zakázaně a temně." Opírám se o dlaně a střídavě pozoruji krajinu a oblohu. Nakonec stáhnu do kapsy hábitu a vytáhnu pero a kus papíru. "Ahoj mami, promiň že jsem se dýl neozval, ale tak nějak nebylo, co napsat.....Neboj se všichni jsme v pořádku. Veria i Jonathan ti jistě pravidelněji píšou a dávají vědět, jak jsme na tom. Dnešek pro nás byl velmi těžký, protože včera někdo zavraždil naší spolužačku, Jackie nám chybí a je to tu z toho všechno naruby....nevím, co si přesně počít. Svým způsobem mám strach, aby se to nestalo někomu dalšímu, když už není ani Londýn bezpečné místo, jak dlouho bude trvat, než se nějaký incident stane i zde....." Píšu s pomlkami dopis a přemýšlím, zdali je vůbec dobrý. Mamku spíše vyděsí, než že by jí uklidnil. Skousnu si ret a s povzdechem od psaní vzhlédnu k obloze. "Ach...kéž byste mě s tátou naučili více kouzel. Teď cítím, že bych se to mohlo hodit." Zamumlám tiše pro sebe a tak nějak se opět ztratím v myšlenkách. |
| |||
Kostel Nikdo učitý Chlastání ve společnosti nakonec nedopadlo a to z jednoho prostého důvodu. Noemi v křesle začala usínat a Nina svou flašku nemohla najít. Rozhodli jsme se proto se každý odebrat na pokoj a vyspat se na ráno. Kluky na pokoji jsem jen pozdravil. Pořád jsem byl uražený na Kenjiho za jeho příchod do spolky. Člověk ho tu shání jako blbec a on mu nakonec neřekne ani slovo. Dalšího dne jsem vstal jako poslední. Pokoj byl prázdný a hodiny ukazovaly 9 hodin ráno. ,,Doprdele!" Zakleju přes celou místnost, odkopnu od sebe peřinu a rychle na sebe začnu házet uniformu. Věci na spaní hodím jako prase na postel a vyřítím se z pokoje ven. Nenamáhám se uklidit špinavé ponožky nebo si ustlat postel. Vlastně to se nenamáhal nikdo z našeho pokoje. Na posteli Ryana byl taky pěkný chlívek. O těch použitejch spoďárech na jeho polštáři ani nemluvím. Možná se mu v tom odéru dobře spí, nevím. Každopádně jsem vyběhnul tryskem ze společenky a hnal se jako Usain Bolt po schodišti do přízemí. Nutno dodat, že ve chvíli, kdy se schodiště rozhodlo měnit patro a já už byl skoro na konci schodiště - jsem učinil bezchybný skok do dálky, za který bych dostal od Hoochové minimálně 15 bodů. To, že jsem si při dopadu málem zlomil obě nohy už není důležité. Tak jsem se tedy řítil chodbami, naplněn hrůzou z toho, co mě čeká, když do kostela přijdu pozdě. Nejen, že to bude neslušné vůči Jackie, ale ten fakt, že bych si pak vyslechl hodinové kázání od McGonaggalový byl nepřípustný. Doběhl jsem ke kostelu přesně ve chvíli, kdy se nebelvírští počítali. Celý zadýchaný se proderu k nim a v předklonu s rukama opřenýma o kolena se snažím nabrat dech. Setřu z čela kapku potu a už s klidnějším tepem se rozejdu s ostatními do kostela. Tam se usadím do lavice a vyčkávám na zahájení. Na vitrážové okno s obličejem Jackie se raději nedívám. Nechci být v tak ponuré náladě jako včera. Dnes se musím ovládat. Ona by si stejně nepřála, aby na jejím pohřbu všichni fňukali jak buzny. Akorát bychom všichni dostali pořádného lepáka. Bude mi chybět.. Sboristé odvedou perfektní práci a zazpívají píseň jako by to snad cvičili od začátku školního roku. K nevíře, že na to měli jen dnešní ráno. Kdyby to nebylo při takové příležitosti, býval bych jim i zatleskal. Jediný, kdo zpěv pokazil byla Sinestra a Ryan. Ten za ní z kostela vyběhl jako toaleťák přichycený na botě. Co blbne? Ten je z tý holky vážně paf. Ještě z toho bude mít problémy. Ale vysvětlete mu to. Kdykoliv se v jeho okolí objeví ona je v úplně jiné galaxii. Místo zorniček má srdíčka, rty roztáhnuté do úsměvu jako Grinch a z koutků mu ukapává slina. No snad z toho aspoň něco bude mít, když už se za ní takhle žene. Třeba mu konečně ukáže kalhotky. Už vidím, jak se Ryan celý nadšený a rozzářený žene k nám, aby se nám pochlubil s tím, že přišel o panictví. Při té představě jsem neměl daleko do smíchu, až jsem se z toho hrozil a okamžitě nasadil kamenný výraz. Až jsem se zastyděl myslet na něco takového ve chvíli, kdy se v kostele loučíme se zesnulou kamarádkou. Proboha, co to se mnou je? Nenápadně se rozhlédnu, jestli si mého nevhodného úsměvu někdo nevšiml. Pak na řadu přišel Brumbál se svou řečí. Jestli ze mě něco vyhnalo poslední žerty a nevhodné myšlenky, pak to byl jeho proslov. Během něho jsem si uvědomil, že Jackie tu už skutečně není a už nikdy nebude. A že to celé nebyl jen sen ani hloupý žert. Ale že ji někdo skutečně připravil o život. A mohl to být kdokoliv z nás. Informace o odpadnutí hodin mě potěší. Nevím teda, jestli to bylo moudré rozhodnutí pro ty citlivější. Naopak těm by podle mě prospěla nějaká aktivita a rozptýlení, ale ředitel snad ví, co dělá. Rozejdu se tedy před kostel a rozhlédnu se. Všichni se někam rozcházejí a rozutíkávají.. A já ani pořádně nevím, do čeho píchnout. Vždyť jsem ani nesnídal! Což mi potvrdí hlasité zakručení v břiše, které zní skoro jako páření velryb. |
| |||
Kostol --> izba --> kuchyňa --> kraj zakázaného lesa pri Hagridovej chatrči Bendžík Keď povie, že súhlasí, už pri tom cítim ako sa mi uľaví. Jasne, toto som mohla urobiť aj sama, ale presne vie, čo by sa udialo. Testraly sa nemusia objaviť, vlastne som tak trocha aj čakala že prídu až na niekoľký pokus. A keby sa neobjavia a ja tam sama sedím v tichom lese, oje hlúpe myšlienky by sa znova pobrali zlým smerom. Preto som potrebovala niekoho so mnou. V jeho tvári ale chvíľku na to zbadám čudný výraz, akoby nad tým premýšľal. Chce zaspätkovať? Mimovoľne ho chytím za rukáv uniformy, akoby chcel ujsť a na chvíľku sa mi v tvári objaví niečo medzi prosebným a výhražným výrazom. Och..aha. Chce len...poslať list. Pomaly ťa pustím. Aj ja som včera išla do sovinca cez mŕtvoly. Pravdepodobne to tiež potrebuje povedať doma. A aj keĎ by bolo fajn keby môže strážiť...som zvyknutá plížiť sa do kuchyne sama. Prikývnem teda na jeho žiadosť. Jasne, utekaj. Kuchyňu vybavím, nechaj to na mne. Stihneš to za...20 minút? Cca? Môžme sa stretnúť už rovno na okraji lesa, kúsok od Hagridovej chatrče. Navrhnem. Rozdelíme si teda cesty. Ja sa najskôr predvídavo odoberiem do svojej izby, predbiehajúc rýchlym krokom prípadných spolužiakov. Keďže budejme vonku asi dlhšie, hodím na uniformu staršiu teplú bundu. Potom zo svojej zbierky ruksakov vytiahnem jeden starší a prezieravo ho vnútri vysteliem veľkou igelitkou, do ktorej plánujem dať mäso. Až potom sa vyberiem do kuchyne. Najskôr počkám až sa priestor vyprázdni. Poštegliť hrušku a rýchlo vhupnúť dnu. Pozdravím škriatkov, drvivú väčšinu po mene a vypustím z úst svoju požiadavku. O pár minút už kráčam k východu z hradu a k lesu s ťažkým vakom na chrbte. To išlo hladko. Tento rok sa mi celkom darí vyhýbať sa zo začiatku trestom. Mám pocit, že sa mi to v blízkej dobe pekne zráta. Dôjdem až k okraju lesa, na dohľad od chalupy ale nie príliš blízko. Vďaka tomu, že posledných 20 minút som mala stále čo robiť alebo na čo sa sústrediť sa moja podoba znova ustálila a upokojila, a dokonca som začala cítiť radosť a vzrušenie z toho, že možno b testraly naozaj prišli. A to bol presne zámer tohto celého plánu. Nedočkavo občas vyhliadam Benjamina medzi tým, čo si krátim čas kreslením malého tetovania Testrala na chrbáte ruky. Nedokážem ich síce vidieť, ale literatúra a náčrty mi dali akú-takú predstavu ako vyzerajú, aj keď to pravdepodobne nebude úplne presné. |
| |||
Kostel >> Famfrpálové hřiště Helenka, Caylus, Regina, Dominik, Alastor + zbytek na hřišti Ještě než je obřad zahájen a kostelem se rozezní smutečně píseň, Caylus mi objasní svou neúčast mezi ostatními sboristy. Vlastně mě nijak nepřekvapí, když vinu přikládá nové profesorce, na kterou nemá ani slovo chvály. "Chápu, i to se stává. Ne každý učitel umí své studenty dostatečně namotivovat. Co místo zpěvu zkusit divadelní kroužek? Wolfram s ním byl prý včera v rámci možností spokojený." Nebo mi to tak alespoň tvrdil u večeře. "A co ty Helen, zapsala sis nějaké kroužky?" zeptám se, aby řeč nestála. Mít přehled o lidech ze své koleje mi připadá normální, navíc jsem přirozeně zvědavý. "Jak tohle celé vlastně snáší tvá sestra?" Mladší ročníky vždycky reagovaly daleko vystrašeněji než ostatní a prváci obzvlášť. Pokud si dobře pamatuji, její sestra byla v Mrzimoru. Tam byla jedna citlivka vedle druhý. Takovej Szewczyk přes slzy určitě nevidí. Kde vlastně je? Rozhlédnu se po kostele ve snaze tu jeho dlouhovlasou hlavu najít, to už ale začne zpívat sbor. Spíš z nutnosti nežli ze slušnosti se narovnám, zabodnu pohled před sebe a nijak víc se neprojevuji, dokud píseň společně s ředitelovým proslovem neskončí. "Týden volna?" podivím se nad zvláštním rozhodnutím Brumbála. Dalo by se pochopit, že někteří teď nebudou výuky schopni, jenže týden? Připadá mi to hodně. "Tolik zbytečně zameškaných hodin." zakroutím nad tím hlavou. Profesoři pak budou akorát tak ve skluzu, látku nám nestihnou pořádně vysvětlit a buď nám doporučí samostudium, nebo je to nebude vůbec zajímat. "Sinestra má poslední dobou spoustu problémů, nejen ty zažívací." poznamenám zachmuřeně nad Caylovou poznámkou o útěku naší spolužačky. Jeho teorii o střevních potížích nevěřím, to bohužel nemění nic na tom, že se Sinestra chová divně. Když nám včera při večeři Brumbál zprávu o zesnulé nebelvířance oznámil, tak nehnula ani brvou. Její výraz se za celou dobu nezměnil, kdežto teď je bílá jako stěna. Nerozumím téhle změně v chování, ale s jistotou můžu říct, se že mi to ani trochu nelíbí. Co je tohle za hru? Úplně přetočila o 360°. To mi k ní nesedí… Sezení je ukončeno a všichni se začínají zvedat. Někteří peláší jako o život, jiní nikam nespěchají a jdou si svým klidným tempem. Znenadání se vedle mě objeví hraběnka. "Trénink famfrpálu? A je volné hřiště?" Chtít hrát je jedna věc a mít k tomu potřebný prostor je věc druhá, jenže vysvětlujte tohle Regině, které jsou organizační záležitosti evidentně úplně ukradené. O žádné svolení se totiž nestará a odchází pryč. "Poruč a udělej." zavrčím a vyjdu ven před kostel, kde stojí profesorka Hoochová. Rovnou se jí zeptám na zarezervování hřiště, bohužel se dovídám, že je momentálně zabrané Havraspárskými a volné bude až kolem oběda "To bude mít hraběnka vážně radost." ušklíbnu se. "Asi bychom jí to měli přijít říct. Jdeš taky?" otočím se k Helen. "Hned potom si můžeme promluvit." dodám, přičemž se mi koutky úst lehce zvednou nahoru. "Pokud možno někde v soukromí. Co třeba prefektské koupelny?" navrhnu tiše, aby mě slyšela jen ona a pomalu se s ní vydám na famfrpálové hřiště, kde se to hemží modrými a zelenými. Pohledem vyhledám Reginu a rozejdu se k ní. "Rozumím tvé horlivé touze přidat se do týmu, ale trpělivost přináší růže, hraběnko. Mluvil jsem s trenérkou, hřiště prý můžeme použít až od dvanácti, i když pokud by to přítomným nevadilo..." s povytaženým obočím si prohlédnu Dominika. ,,…Pak by to asi až takový problém být nemusel. Být to obráceně, tak pro ně uděláme to samé, nemám pravdu?" Jo, to určitě… "Mám teď ještě něco na práci, ale za hodinu bych ti už mohl být k dispozici. Caylus se o tebe do té doby určitě rád postará." Zrovna u něj o tom nepochybuji. Pro cokoliv, co bylo holčičího pohlaví, se mohl doslova přetrhnout. "Jestli chceš, můžeme se chvíli dívat, jak hrají, ale tebe famfrpál moc nezajímá, že?" obrátím se zpět k Helen a nepatrně nakloním hlavu na stranu. "Navíc tu teď zrovna neuvidíš elitu famfrpálového světa." řeknu o poznání tišeji. Nepřekvapivě se přitom dívám na Alastora, který už stačil i s pálkou v ruce vyletět do vzduchu. Tohle přeci není žádná elita, ale pořádný jelita. Neříkejte mi, že se ten kluk hlásí do týmu na odražeče. To bude stejná katastrofa jako Calvin, ne-li horší... |
doba vygenerování stránky: 0.81205701828003 sekund