| |||
|
| |||
Ložnice > Velká síň > kostel > před kostelem Proberu se, když už v naší ložnici skoro nikdo není. Paráda... zaspat, když se dneska nepřítomnost bude beztak sledovat ostřížím okem. Cosi zabručím a protáhnu se, pak otevřu jedno oko. Zapomněla jsem úplně, že jsem usínala s Igorem poblíž... a ten durak toho zneužil a zase si ustlal v mojí kolejní šále, nedbale odhozené na nočním stolku. "Kššc..." vypakuji ho oknem, a pak pokusím se tak rychle jak můžu zvládnout hygienu a oblékání, včetně úpravy vlasů, které připomínají vrabčí hnízdo, a šály, která... vlastně byla tím vraním. Když dospěchám na snídani, s úlevou si všimnu, že nejsem poslední, že někteří stále ještě snídají, a po hrnku čaje a troše sladkého pečiva rychle zamířím do kostela a zařadím se nenápadně k našim. Úmrtí spolužačky mě rozhodilo... to, že vypadám jako truchlící blběna mě sejří ještě víc - přestože je to šok, vědět, že se nikdy nevrátí, nikdy jsme si nebyly tak blízké, abych nemohla zvládat situaci s klidem. Ovšem, mozaika podoby naší spolužačky je tak trochu rána pod pás předsevzetí. Věnuji jí zachmuřený pohled, když přeci jen zaštípe mě v očích, když atmosféra hudby a kostela dostanou mě. Během pění sboru se někdo rozhodne prásknout do bot - jedna hadí, a jeden z našich. Jen trochu nakřivo se pousměju. Proč ne. Mrtví jsou mrtví. Na živých a žití záleží. A pohřby či formální rozloučení... jsou koneckonců zejména tečkou pro živé. Mrtvým to už může být někde. Ponořená v takových a podobných úvahách, téměř zmeškám Brumbálův proslov. Konec obřadu zastihne mě v podstatě nepřipravenou... a přestože máme týden nicnedělání, nechci vidět to pekelné tempo, které profesoři nahodí po příští neděli. Paráda... před kostelem rozhlédnu se kolem sebe, kam míří a co mají v plánu ostatní Nebelvírští. |
| |||
Famfrpálové hřiště Drobně se pousměju, když si všimnu rozpaků Alastorových. Zdá se, že nejsem jediný, komu se plavovlasá Zmijozelka líbila. "Ahoj! Tak nějak," přisvědčím maličko rozpačitě Deirdre, když dorazí k nám. Překvapeně pak vzhlédnu k Regině, když osloví mě - nás? "Ahoj," usměju se na ni. "Myslím, že proti tomu snad nikdo nic mít nebude... naši se stejně domlouvali, že se o hřiště podělí s Deirdre a Caylusem, kdyžtak se zeptej Dominika," odpovím jí. O něco se mi uleví, když Bella nevypadá, že by mu účast všech Zmijozelských vadila. Že bych si byl jistý v tom, jak famprfálový trénink vůbec funguje a co je v rámci konkurence tabu, zrovna nejsem. V klidu založím do tašky Encyklopedii sov a vytáhnu desky s papíry a kousek grafitu, v náladě si kromě 'fandění' našim procvičit i prsty. |
| |||
Kostelmrzimorští spolužáci, pak konkrétně Alex Tak nějak mimochodem jsem na sobě ucítil něčí pohled. Ohlédl jsem se a všiml jsem si, že v lavici na mě ukazovala Mau. Netušil jsem, co říká, ale zdála se pobavená. Jindy bych se nejspíš naklonil a něco k tomu dodal, teď jsem ale pohled stočil zpět dopředu. |
| |||
Kostel – sbor --> Učebna pro sbornikdo konkrétní Ze svého místa od klavíru jsem měla báječný výhled na všechny přítomné. Bylo zvláštní sledovat tu směsici tváří s tak různými emocemi. Nepřekvapily mě slzy, dojetí, smutek. Děsil mě chlad, nezúčastněnost. Tak mladí... A už tak neschopní empatie. Kolejní rivalitu nepřekoná u některých ani smrt člověka. |
| |||
Kostel -> Famfrpálové hřištěAlastor, Dominik, Tristan, Deidre, Caylus, Regina V noci jsem se probouzel z mně neznámého důvodu. Převaloval jsem se sem tam a pořádně jsem usnul někdy v jednu ráno. Vstávat se mi skutečně nechtělo, ale musel jsem. Pomalými šouravými kroky jsem se přesunul do koupelny a pořádně jsem se probral až po opláchnutí studenou vodou. Poté jsem na sebe hodil uniformu a přesunul jsem se do jídelny na snídani. S nikým z mojí ani jiné koleje jsem moc nemluvil, maximálně jsem kývl na pozdrav, ale to bylo vše. Posnídal jsem také v tichosti a poté jsem se pomalu přesunul směr kostel. Náš kolejní profesor k nám promlouval, abychom se chovali slušně. Je to podle mě samozřejmé, ale přeci jen by se mohl najít někdo, kdo tohle respektovat nebude. Posadil jsem se k mým spolužákům a kromě kývnutí jsem jim neřekl vůbec nic. Nějak jsem neměl náladu mluvit. Jackie jsem moc neznal, ale i tak to byla má spolužačka. Musel jsem projevit trochu úcty. Po chvíli, když už se všechny koleje usadí, je už nastoupený školní sbor. Nenapadlo mě, že by mohli zpívat, I když to vlastně bylo logické. Píseň, kterou vybrali, byla krásná. Opravdu pěkný výběr. Poté, co dozpívali, nastoupil Brumbál. Jeho slova jsem vnímal jen tak napůl. Padla na mě atmosféra kostela, smutné písně a smutných spolužáků. Po proslovu jsem ještě chvíli seděl. Najednou jsem uslyšel, jak na mě někdo mluví. Otočil jsem se a spatřil jsem Alastora. "Jo, myslím, že to je super nápad, určitě přijdu," odpověděl jsem mu a pousmál jsem se. Po chvilce už jsem byl na famfrpálovém hřišti, připravený na trénink. Byl to dobrý nápad si jít zatrénovat, aspoň si vyčistím hlavu na koštěti. Přišel jsem poněkud později než jsem plánoval a už tam byli kromě Alastora a Dominika i pár lidí ze Zmijozelu. Přišel jsem k nim. "Ahoj," pozdravil jsem je. Bylo nás tu z Havraspáru málo, takže jsem si domyslel, že budou Caylus, Regina a Deidre hrát s námi. Na tribunách si všimnu Tristana. Aspoň někdo se přišel podívat. Holky z týmu jsem tu nikde taky neviděl. Asi potřebovaly trochu víc času než my. |
doba vygenerování stránky: 0.62717199325562 sekund