| |||
Fabian, Maureen Pořád se na Fabiho usmívám. Nějak mi unikne, že je ze mě nejspíš nervózní. Nikdy jsem tohle u kluků neřešila, pokládala jsem je za kamarády, stejně jako holky. "Jasně, to je výborný nápad!" Setřela jsem poslední pozůstatky slz a otočila se na Maureen, která nevypadala také nejlépe. "No jasně! Čím víc lidí, tím líp!" Zářivě jsem se na mrzimorku usmála a vstala jsem. "S piknikem rozhodně souhlasím! Myslím, že nám udělá dobře se trochu najíst na čerstvém vzduchu, nemyslíte?" Fabův nápad se mi líbí, a tak nadšeně přikývnu. Vrací se mi moje vždy dobrá nálada, což je jedině plus. Nikdy jsem na porušování školního řádu moc nebyla, ale jednou za čas to nevadilo. Hlavně, pokud se to týkalo jídla. Doma jsme na tom nikdy nebyli tak dobře, abych si mohla kdykoliv dát to, na co jsem měla zrovna chuť, a tak jsem v Bradavicích uvítala jakoukoliv možnost se najíst. Vracela se mi také chuť k jídlu, kterou jsem během rána neměla a bylo mi spíš na zvracení. Hlavně po běhu. Vydala jsem se za oběma svými kamarády směrem do Hradu. "Fakt? Tak to jsem fakt netušila! Nikdy jsem tam popravdě nebyla." Tohle byl šokující objev, který vše měnil. Ne, že bych tam teď chodila nějak častěji, ale jako záložní možnost se to vždy hodilo. Postavím se na druhou stranu chodby než Mau a rozhlížím se, jestli někoho neuvidím. Vzduch je čistý. Ukážu Fabovi palec nahoru. "To je husťácký! Jsi nejlepší!" Také Fabovi zatleskám a s rozesmátým obličejem sleduju, jak mizí ve dveřích. "Listový závin, prosím!" Ještě po něm křiknu svou oblíbenou pochoutku, kterou doma na farmě pečeme poměrně často. Opřu se o zeď a sleduji, jestli někdo nejde. Přitom pozoruji Maureen. Pro její vlasy bych zabíjela. Vypadá jako nějaká ztracená princezna z věže, kterou musí zachránit princ. "Souhlas. Před Fabim bych to ale nikdy nepřiznala. Jsme přeci samostatný holky, ne?" Zazubím se na ni. Často jsem slýchala, jak ji ostatní, zejména zmijozeláci pomlouvali kvůli jejímu oblečení. Nechápala jsem to. Maureen patřila k jedněm z nejhezčích holek, které jsem kdy potkala. Sama jsem pocházela ze smíšené rodiny a žila s tou mudlovskou částí. Tátu jsem vídala jenom o prázdninách, když se rozhodl mne vzít na milost a dovolit mi navštívit jejich dům v Americe. To už se vrátil Fab, i s celým košíkem. Nadšeně jsem zatleskala. "Páni, to je fakt bomba!" Jídlo vypadá nádherně. Už se mi na něj sbíhají sliny. "Děkujeme!!" Zbytečně se na místě nezdržujeme a zamíříme ven. Cestou konverzuji s Mau, které se pusa nezastaví, což jen oceňuji. Konečně někdo, kdo jen nemlčí. Lítostivě pohlédnu na svetr, který mi nabízí. Je vážně moc pěkný a se svou obsesí svetry je mi jej hodně líto. "Děkuju, nemusela sis dělat školu. Jsi moc hodná." Usměji se na ni a sednu si na zem. Je celkem chladno, ne ale tak jako v předchozích dnech. Navíc už neprší, což je velké plus. "Závin, prosím! Hm... a ty krůtí sendviče vypadají taky moc dobře!" Hladově jsem se vrhla po závinu, který mi z košíku voněl během celé cesty. Zakousla jsem se do něj a požitkářsky začala přežvykovat. Chutnal výtečně, přesně jako můj domov. Stýskalo se mi, ne že ne. Po babičce, která byla sice přísná, ale bez ní by farma zkrachla. Po mámě, které byly nějaké čáry máry cizí a nikdy by se o nich nedozvěděla, nebýt táty. Náš vepřík, který se dalšího roku nedožije, protože budou další zabijačkové hody. Slípky... Při myšlenkách na všechna naše zvířata jsem málem začala slzet. Školní rok teprve začal, ale já byla zralá na to jet domů. Nebýt kamarádů, nejspíš bych to i udělala. Kouzelnický svět jsem sice milovala, ale se smrtí Jackie se ve mně něco zlomilo. Kouzla nebyla jen pro naše potřeby, ale dokázala i ničit. Tiché pohledy mezi Mau a Fabim jsem nevnímala, jelikož jsem byla zabraná do jezení svého závinu, který jsem dále nahradila výbornými kuřecími sendviči. "Mňam! Tak tyhle jsou fakt luxusní! Lepší než dělá mamka." Mluvila jsem s plnou pusou. "Děkuju, jsem v pořádku! Občas jsem jen trochu moc náladová..." Usmála jsem se. "Asi toho na mě bylo moc. Ta výzdoba, zpěv... Mimochodem, zpívali jste moc krásně, Maureen! Máš nádhernej hlas." Uctivě jsem se na kamarádku podívala. "Vlastně jsem Jackie ani moc neznala, párkrát jsme se spolu jen bavily, ale... i tak jsem ji měla hodně ráda." Přiznám se. "A co vy? Taky jste nevypadali dvakrát nejlíp. Ale dost o pohřbu! Hmm... Chtělo by to něco na rozptýlení, ne?" Zamyslím se. Obyčejně jsem o své menší úchylce moc nemluvila a nechávala si ji pro sebe, ale byla jsem fanouškem okultismu, především horoskopů. Věřila jsem jim do posledního písmene, ale na druhou stranu jsem věděla, že existují i nějaké pro pobavení. To a pak psaní fanfikcí. To jsem tu ale rozebírat nechtěla. Fabiho by asi nezajímalo, jak moc shipuju nesmrtelného čaroděje s ukrutně sexy Lovcem stínů. Nejspíš by ani neznal knižní sérii, ve které se Malec objevoval. "Co jste za znamení? Vím toho dost o horoskopech, tak bych vám mohla něco... hmm... vyvěštit?" Nic lepšího mě nenapadlo. |
| |||
|
| |||
Kostel > KabinetRhiannonZdá se, že jsem profesorku svým dotazem maličko rozhodila. Určitě toho má teď hodně. Po tom, co se stalo, za ní teď nejspíš bude chodit spousta lidí pro útěchu. Minimálně těch, co si to sami nezvládnou vyřešit nebo nemaj nikoho bližšího, kdo by je vyslechl. Nebo těch, co za ní budou násilím dotaženi kvůli anomáliím v chování. Sinestra je zářným příkladem. To, jak vyletěla z kostela, ještě než obřad skončil, určitě nebude bez odezvy. Jen nechápu, proč za ní běžel i Ryan. Každopádně pokud to se mnou sfoukne rychle, bude mít víc času na všechno ostatní. Může to brát i jako rozptýlení. Mé záležitosti nemají se smrtí Jackie nic společného. Chvilku jí trvá, než dojde k nějakému závěru, ale nakonec se rozejdeme směrem k jejímu kabinetu. Neskutečně se mi uleví, když opustíme kostel, aniž bychom se tlačily mezi těly ostatních studentů nebo profesorů. Všichni se někam rozprchli a já se těším, až vyřešíme i tohle a budu se moct přidat k ostatním. Normálně bych část volna chtěla strávit i s Cayem, ale… Nah. Říkejme tomu detoxikace. Nechala jsem to zajít až moc daleko a je pro moje vlastní dobro se toho všeho zbavit dřív, než mi to přeroste přes hlavu. K mému štěstí je i on dost zaneprázdněný. Když už to nebude Jordyn, tak Dee ho určitě zabaví na dost dlouho. Nebo jakákoli jiná holka, co ho zaujme. Ať chci nebo ne, ta představa mi příjemná není. Nakonec to ale hodím za hlavu s tím, že je to jen vedlejší efekt. Moc nad tím přemýšlím a to hlavně proto, že profesorka je celou cestu tak strašně potichu. „Víte, říkala jsem si, že na tu pozici asi nebudu nejlepší kandidát. Kvůli všem těm trestům a výpadkům…“ Jo, tak nějak bych nazvala momenty, kdy se mi zatmělo před očima a ventilovala jsem svůj vztek na lidi kolem sebe. „Ale s tím se dá pracovat. Popravdě si myslím, že když mi bude svěřená taková zodpovědnost, tak na tyhle… odchylky nebudu mít tolik času.“ Je mi jasné, že blekotám hovadiny, jen abych to ticho zaplnila. Kdyby mě někdo slyšel… ale co je mi do nich, chci se svým volným časem něco udělat. Teď, když ho nebudu trávit s Cayem, si musím najít jinou zábavu. A prefekt má dost práce, ne? Je dost těžký si mě představit jako někoho, kdo by měl jít ostatním příkladem. Takovou Alex by to nejspíš dost pobavilo. Naštěstí ale dorážíme ke kabinetu a zavřenými dveřmi už je jedno, kdo mě uslyší. |
| |||
Do skleníků > SkleníkySagaTěšila jsem se do skleníků jako snad ještě nikdy. Do svého klidu, svého koutečku pozitivní energie, kde budu moct vypustit a srovnat se. Byla jsem ráda, že je ten obřad za mnou. Necítila jsem se tam dobře. Necítila jsem se dobře pod soucitným pohledem Minervy. Nemá cenu se tím víc zaobírat. Svůj kousek viny mám a nějak se s ním musím poprat. Můj boj. Každý jeden takový máme. Přesto se musím pousmát. Caylus se skutečně snažil, aby mě přemluvil. Jsem si jistá, že jeho představa ideálně stráveného volna se dost liší od toho, co skutečně bude ve skleníku dělat. Kdybych tu pomoc vážně nepotřebovala, a on ten trest nemusel dělat, nenutila bych ho do toho. Je to statný mladík, jeho pomoc se bude hodit a Erika je velmi přátelská dívka. Půjde jim to od ruky. Budou hotoví dřív, než se nadějí. Podle mého je to mnohem lepší, než ten čas trávit se Severusem nebo panem Filchem. Nechci si nějak fandit, ale kvůli Violet jsem s nimi strávila dost času. A ne vždy to bylo příjemné. Z myšlenek mě vytrhne až udýchaný hlas mé kolegyně. Zastavím se a čekám, až popadne dech. Vůbec jsem si nevšimla, že jde za mnou. Kývnu jí na pozdrav a čekám. Přece za mnou neběžela celou tu cestu, jen aby mě pozdravila. K mému překvapení mi nabídne pomoc. Věnuji ji široký úsměv. „To budu moc ráda. Pomoc se vždycky hodí, díky.“ Znovu se rozejdu ke skleníkům, tentokrát pomalejším krokem, aby mi stačila. Asi nebylo nutné se ptát, proč tak najednou. Dělala jsem to každý rok a většinou jsem měla pomoc jen ze studentských řad. Reece a pár dalších studentů právě kvůli trestům. Studenta ale pohřbíváme poprvé. Chladnými to nechává jen pár vybraných jedinců a ti ostatní hledají útěchu, kde se dá. Konečně dorazíme do skleníku a já si hlasitě povzdechnu. Oáza klidu. Podržím dveře pro Sagu a nechám ji, aby se porozhlédla. Není tu poprvé, ale já se musím převléknout. Černé smuteční šaty nejsou to pravé pro práci. Když se vrátím v pracovním, podám jí zástěru. „Aby ses neumazala. Příliš.“ Vždy tu mám několik záložních věcí, abych je mohla v případě potřeby půjčit. „Mohu ti nabídnout čaj? Pomocníci mi přijdou až v jedenáct. Do té doby máme čas, pokud se do toho nechceš pustit hned.“ Poukážu na menší stoleček s židličkami, kam si může sednout. Sama se pak otočím, abych čaj udělala. I když si ona nedá, já ano. |
| |||
Kostel -> společenka -> ven k jezeru Runa, Al a ostatní Brumbálův proslov jsem skoro nevnímala. Bylo mi z toho všeho tak smutno, ještě že jsem vzala zásobu kapesníčků! I Runě jeden vnutím, aby si neutírala slzy do rukávu. Nicméně ze zrušení výuky budu mít podobné pocity jako ona. Jeden dva dny asi možná, ale celý týden? Měli bychom přijít na jiné myšlenky, výuka je na to vhodná. Třeba chvilku uvolněná, ale bylo by to lepší. Musíme se učit! Aspoň že půjdeme odpoledne na famfrpál, to se trochu zmátoříme do té doby a bude to lepší. Když bylo po všem, přišel za mnou Al s osobní prosbou. Tušila jsem, že nemá ptactvo zrovna v oblibě, ale že tak moc? A nijak to nekomentuju, jen přikývnu a slíbím, že mu s tím diskrétně pomůžu, kdykoli bude chtít a potřebovat. Vrátím se k Runě a sama netuším, co teď. Chtěla jsem jít do školy. I třeba na lektvary. Ale teď…? A to k nám přiběhl Al s návrhem famfrpálu teď. Teď?! Vždyť sotva vidím pod nohy… No, ale uvidím, tak zatím neodmítám a hromadně se se všemi vydám do společenky. Vrtá mi stále hlavou, jestli jít nebo nejít. Chci jít trénovat. Ale asi ne hned. Po kostele… “Ale?“ zastavím ho, než odběhne. “Běžte zatím sami, my se projdeme venku, vyčistíme si hlavy a pak se k vám přidáme. Den je dlouhej,“ řeknu omluvně. Jsme trochu citlivější stvoření a celá ta situace nás prostě moc vzala. Snad to pochopí. “Přinejhorším odpoledne, oběd nás zvedne na nohy,“ dodám. Snad to pochopí… ale Domča jde s ním, tak tam nebude sám. A já se pomalu převléknu do něčeho teplejšího, zavážu Runě šálu kolem krku a můžeme jít. Směrem k jezeru a tak… A ani mluvit nemusíme, ono nám září ty hlavy pěkně pročistí! |
| |||
Společenka --> HřištěDee, Caylus, Cass, Runa, Dominik, Michael, Kayla, Noelle, TristanNoelle odmítla. Teprve teď si uvědomím, jak neurvale asi musím vystupovat. Ale což, asi jsou ode mě zvyklí, že žiju trochu v jiném světě. Dominik naštěstí s desátou souhlasí a já se již pevně rozhoduji, že pokud ostatní budou chtít v jedenáct, stejně půjdu o něco napřed. Nemám problém na koštěti strávit několik hodin v kuse. Stejně tak naverboval několik přátel, jakožto diváky. Trochu začínám mít strach. Vždyť jsem ještě „živý“ potlouk nezažil. Co když se ztrapním? No… to už tady stejně párkrát bylo. Následně mě odmítne i Runa, což mě docela zamrzí. ,,No dobře. Asi chápu. Mě přivede famfrpál na jiné myšlenky… Kdyby sis to rozmyslela, najdeš nás tam. Já už tam půjdu hned, ať se rozlétám.“ Jakmile dorazíme do společenky, doběhnu si nahoru pro koště a mojí černou famfrpálovou výstroj. Modrou bohužel ještě nemám, ale nevadí. Snad se do týmu dostanu a vyfasuji. Pohlédnu na Cass. ,,Půjdu napřed, jo? Ostatní tu snad budou co nevidět, tak jim prosím dej vědět, že jsme s Dominikem už na místě. Na to vyběhnu ze společenské místnosti, se svým krásným, leskle černým koštětem, bez jediného škrábance a s krásnými rovnými pruty. Když dorazím na hřiště, už je tam Dominik, v tribuně Tristan a… co to je? Všimnu si Dee a Cayluse. Dorazím k nim a poté se zarazím. Ani na pohřbu jsem se k Dee nehlásil. Měl jsem strach, co by tomu její kamarádi řekli, že se tahá s polovičním mudlou. Vím přeci, jak to ve Zmijozelu chodí. Na druhou stranu se zdá být Caylus její dobrý kamarád. Možná mu to řekla. Sakra! Fakt nevím co dělat! ,,Ehm… Ahoj.“ Unikne mi úsměv směrem k Dee a okamžitě se za to proklínám. Sakra! Sakra! Sakra! Takhle jí akorát způsobím problémy. Sklopím raději zrak, abych neměl ty pitomé výrazy, kdykoli jí vidím. Snad to bude Cay připisovat podobnému excesu, jako včera ve velké síni. ,,Máme povolení použít hřiště k tréninku… ale je to spíš takové malé rozehrání. Kvůli tomu pohřbu dost lidí nepřijde. Jestli se chcete přidat, asi by to nemusel být problém. Tedy nevím, co na to ostatní.“ Malinkou chvilku zaváhám a poté si vzpomenu na včerejšek ,,Vlastně, ty máš tu pohmožděnou ruku. Už je to lepší? Ehm… to jste se přišli podívat?“ Zeptám se s náznakem nadšení v hlase. Její přítomnost mě těší. Chtěl bych jí políbit, ale strach z toho, že bych jí způsobil komplikace je silnější. Po včerejším večeru se mi nejen líbí, ale začalo mi na ní doopravdy i záležet. Rozhodně jsem rád, že je tady. Chtěl bych se jí zeptat, na další rande. ,,Mohl bych s tebou na chvilinku mluvit stranou? Víš, o tom včerejšku.“ |
| |||
Společenská místnost > Tribuna famfrpálového hřiště Z mého soustředěného nečtení vyruší mě Bella. Pousměju se na něj. "Říká se tomu knihovna. Na havrana málo víš," rýpnu si do něj maloučko, s pokusem znít přátelsky. "Proč ne," souhlasím však upřímně rád. Někde se začít musí... Na moment si odskočím na pokoj pro teplou šálu a bezprsté rukavice (co na tom, že na Anglii je krásný den, skoro patnáct let zvyku na slunné a teplé dny mě zkazilo), a i s knihou a několika učebnicemi vyrazím za spolužáky na hřiště, kde usadím se na tribuně. Než znova rozevřu knihu, překvapeně všimnu si i Cayluse a Deirdre. Co ti vlastně dělají na tréninku Havraspáru? |
| |||
Kostel->Společenka Al, Cass okrajově zbytek Havraspárských Když si ke mě po konci vystoupení sedne Cass, chytnu ji za ruku a trochu nepřítomně poslouchám Brumbálův proslove. Není třeba jej komentovat, myslím si o tom své. Zdá se mi, že to trvá celé věky. Už aby to skončilo. Ke konci proslovu se mi opět zalijí oči slzami, utřu si je hřbetem ruky. Zrušená výuka ve mně vyvolá spíš rozpaky než potěšení. Vrhnu na Cass pohled ála co-budeme-celý-týden-dělat a doufám, že pochopí a něco vymyslí. Po skončení obřadu pustím její ruku a vydám se s ní kam bude chtít, ale nespíš půjdeme do společenky. Přiběhne k nám Al."Po pravdě nějak nemám náladu jít tak brzy po tomhle na hřiště." Pokrčím rameny a omluvně se podívám na oba dva. Raději bych se šla projít okolo jezera nebo si zalezla se zmrzlinou do postele a tulila se ke své koččce. Povzdechnu si. Potom je opustím a vydám se směrem do společenky. Loudám se a sem tam kopnu do nějakého toho kamínku, který se mi připlete do cesty. |
| |||
Kostel -> SkleníkyRosalieNemám čas se dál zabývat Sinestřiným a Ryanovým nenadálým odchodem, protože Brumbál započne svůj proslov. Dívám se na svoje propletené prsty, zatímco mluví a rychle mrkám, abych zahnala slzy. Jackie jsem neučila dlouho, neměla čas ji nějak hlouběji poznat, ale i tak to byla zbytečná ztráta mladého života. Byla ve špatnou dobu na špatném místě a zaplatila za to cenu nejvyšší. Jakmile Brumbál skončí svoji řeč, zvednu pohled a rozhlédnu se po kostele. Studenti se kolem mě pomalu trousí pryč, nikomu tenhle pohřeb nemůže dělat dobře, ale alespoň je zrušená výuka, tak budou mít čas na truchlení. Není jasné, na jak dlouhou dobu je to ovlivní, zvlášť nebelvírské. Všimnu si, jak Rosalie mluví s Erikou a následně s Caylusem, podle rozhovoru pochopím, že se jedná o trest. Ten druhý se tomu snaží bránit zuby nehty, ale Rosalie je neoblomná, tak to nakonec vzdá. Už jsem na cestě z kostela a zrychlím krok, abych Rosalie, která ke skleníkům téměř běží, dohnala. "Rosalie," pozdravím jí kývnutím hlavou a musím popadnout dech. Měla bych začít cvičit, tohle přestávala být legrace. Tímhle tempem mě jednou trefí šlak, až budu vycházet schody. Chvíli je ticho, vlastně ani sama nevím, proč jsem ji dohnala. Asi jsem nechtěla být sama a Rosalie byla vždy ta usměvavá, klidná síla. Po tom všem, co se semlelo, bych trochu toho klidu potřebovala. "Vím, že už ti ve sklenících pomáhají Erika s Caylusem, ale nepotřebuješ i další pár rukou?" nabídnu se. Přeci to nemůže být tak těžké, ne? Při nejhorším mě něco kousne. |
| |||
Z kostela - do kabinetu Brumbál, Angela, Acai, ostatní Když ke mně přistoupí Brumbál, jsem docela zvědavá, co mi chce říct. Abych řekla pravdu, zpráva o probuzení Coraline mě i při dnešní náladě okolo nás, mile překvapí. "Samozřejmě, hned jak to bude možné, vypravím se tam. Moc ráda uvidím, že už ji je – snad – trochu lépe. Děkuji moc za informaci," napůl jsem z Když obchází, v hlavě si trochu snažím uspořádat plán, jak celý den zvládnout. Pan ředitel ruší výuku do konce týdne, což mi malinko celou situaci ulehčí, byť důvod je smutný. Z myšlenek mě vyruší Angela, která poslechla svoji vlastní kolejní vedoucí, aby si se mnou domluvila schůzku. Pousmála jsem se na ni, i když je její pohled na mě více než nepřítomný. Trochu z ní i cítím lehkou odtažitost. No, snad to nebude příliš velká překážka. "No, mohla bych ti nabídnout buď dneska po večeři, jestli to chceš mít brzy za sebou a nebo to můžeme nechat na zítra dopoledne," promluvím na ni měkce a čekám její rozhodnutí. Najednou spatřím Acainu kudrnatou hlavu, kterak míří ke mně a trpělivě vyčkává, než domluvím s Angelou. Její otázka mě trochu vyvede z míry. Ano, vím, že jsme byly na dnešek domluvené, a já chtěla co nejdříve vyrazit, ale když se nad tím zamyslím, přesunout to na teď, smáznout jeden úkol hned teď a nehonit se zpátky do Bradavic. Což mi připomíná, že budu muset ještě kolegům zaslat dopisy po domácím skřítků, s žádosti o přesun slíbených úkolů. Den bohužel nemá 25 hodin, abych všechno stíhala. "Dobrá, vyřešíme to hned. Pojďte za mnou," pobídla jsem Acai, aby mě následovala zpět do hradu až do mého kabinetu. |
doba vygenerování stránky: 0.79529500007629 sekund