| |||
KostelMau, profesorka RhiannonPostávám na místě, sleduji, jak se kostel plní. Do našich řad už konečně zapadl i Benji, jehož tvář mi vykouzlila škodolibý úsměv. Jeho výraz, když se probudil, musel být skutečně k nezaplacení. Stejně jako výrazy všech, co potkal, než došel na záchody. Myšlenky na něj ale zaženu ve chvilce, kdy se ke mně nakloní Mau. „To víš, měla jsem úplně jiné zájmy než tě tahat z postele.“ Zašeptám s neupadajícím škodolibým úšklebkem a chtě nechtě se k ní musím taky trochu naklonit. Kdo vůbec chodí tak brzo spát? Je jí deset? Odpadla ještě dřív, než to vůbec začalo. Ukáže na Benjiho. Celý večer byl tak zajímavý a ona chce slyšet jen tuhle jedinou část. Kdo by to do ní řekl? Tichá voda… dobytek jeden. „Do nejmenších detailů.“ Zopakuji po ní. Hlavně tu část, kdy odpadnul v tom nejzajímavějším. Pak už se ale konverzací nezabývám. Nejsem tu proto, abych si pokecala nebo zvzpomínala na včerejší pařbu. I když u toho zapomenu na fakt, že jedna z našich spolužaček je mrtvá, je to jen rozptýlení. A právě teď se rozptylovat nemůžu, nechci. Přijde mi, jako kdybych tím byla k Jackie neuctivá. Nervózně se ošiju. Tolik lidí a přicházejí stále další. Ohlédnu se po vitráži, odkud nás sleduji Jackiina tvář. Kdykoli jindy by mi to přišlo neskutečně kýčovité, ale teď je až děsivé, jak reálně vypadá. Tolik lidí a jenom kvůli tobě, Jackie. Upřu pohled zpět do davu, abych zachytila Brumbálovo drobné gesto. Profesorka usedá za klavír, zhluboka se nadechnu a narovnám si papír s textem. Je jedno, jak moc dokola to čtu, teď už nic nevylepším. Co má být… to bude. Naskočí mi husí kůže, když profesorka začne hrát a sbor, včetně mě, začne zpívat. Nechápu to. Zníme, jako kdybychom to nacvičovali celé dny a přitom to byla taková rychlo akce. Soustředím se na text před sebou a cítím, jak se mi stahuje hrdlo. Je tu hrobové ticho a slyšet jsme jen my. Mimoděk si vzpomenu na poslední pohřeb, u kterého jsem byla. Tehdy jsem žádnou písničku nezpívala. Bylo tam stejné ticho, stejná ozvěna. Zabolí mě známý pocit viny. Tohle je za trest. Poslední řádky textu už skoro nepřečtu, protože na ně přes zaslzené oči nevidim. Proto jsem neskutečně ráda, když můžu od oltáře rychle odejít a posadit se k ostatním, kde si obličej utřu. To, že z kostela během našeho zpěvu někdo zdrhnul, ani neřeším. Nedivím se jim. Na řadu přichází Brumbál. Jeho slova už nezanechají takovou stopu. Jsou to jenom slova. Hezká slova, pravda. Ale je to jen opakování všem známe reality. Všichni víme, jaká Jackie byla. A většina z nás jí za to zbožňovala. Jakmile Brumbál skončí, zvednu se. Ze všeho nejdřív se opřu o zeď. Východ je ucpaný všemi, co se snaží dostat ven a já se nechci mačkat mezi nimi. I když bych odtud taky nejradši zmizela. Jen tak stojím, civím na vitráž, co se na nás neustále usmívá a v hlavě mám prázdno. Z mého transu mě probere až Fabianův hlas. Nemluví sice na mě, ale stejně ho poslouchám. Dojde mi, že netuším, jak se svým volným časem naložit. Byla bych raději, kdyby vyučování neodpadlo. Soustředila bych se na něco jiného než na to, že Cor je někde daleko a Jackie ještě dál. Takhle budu muset horko těžko vymýšlet, jak se zabavit, abych na to nemusela myslet. Sleduji, jak ti tři odchází. Samozřejmě si všimnu naší kolejní vedoucí, což mi hned připomene, že s ní na dnešek mám sjednanou schůzku. Jo. To je dobrej začátek. Vyrazím k ní, ale než dojdu, předběhne mě Angie. Zarazím se a zpomalím. Snad to budou mít vyřešené dřív, než k nim dojdu. I kdyby ne, tak počkám kousek od nich, než to spolu dořeší a až pak k profesorce přijdu. „Paní profesorko…“ upozorním na sebe. „Říkala jste, že se za vámi mám někdy po vyučování stavit, abychom si promluvily. A když teď vyučování není… pokud tedy máte čas.“ |
| |||
Kostel -> Kuchyně -> Pozemky Noelle, Maureen Zvládnout smuteční obřad je nakonec těžší, než jsem si myslel. Žaludek se mi celou dobu kroutí jako žížala a když k tomu připočteme zadýchaný vzduch a to, jak jsme tu všichni namačkaní, vzniká ideální kombinace přímo stvořená k hození blitky na podlahu. K tomu naštěstí nedojde, ale nechybělo málo a ztrapnil bych se tak, jak ještě nikdy. Nádech, výdech. Zkus se soustředit na něco jinýho. A přesně to udělám. Přivřu oči a zaposlouchám se do písně sboristů, ze které mi jde mráz po zádech. Je smutná a přesto nádherná. Někteří dávají do zpěvu skutečně vše, což jde dobře poznat z tónu jejich hlasů. Například Maureen mě příjemně překvapí. Zrovna u ní bych čekal spíše tišší, stydlivější projev, ale je tomu přesně naopak. Zpívá nahlas a hlavně čistě. I má sestra si vede obstojně. Její dosavadní obavy byly úplně zbytečné a vážně doufám, že po tomhle si to konečně uvědomí. Ještě než zpěv utichne, utíká z kostela Sinestra a hned po ní Ryan. Trochu se zamračím. Že jsou háďata neslušná není žádná novinka, kdežto do Ryana bych tohle neřekl. Odkdy je nějaká hadí holka důležitější než uctění památky spolužačky, která byla ze stejné koleje a ke všemu jeho dobrá kamarádka? Tohle považuji za hodně velký přešlap vedle. ,,Byly ste skvělý, holky." pochválím Maureen a Jordyn, když si sedají na volná místa vedle mě. Rád bych jim toho řekl mnohem víc, jenže k tomu nedostávám příležitost. Slova se ujímá ředitel a tak raději zmlknu a s pokorně sklopenou hlavou poslouchám, co nám oznámím. ,,Alespoň, že ty hodiny odpadnou." zamumlám. Pak na mě kdosi promluví. Vylekaně sebou trhnu. Vůbec jsem nedával pozor a nevšiml si, že ke mně někdo přišel. ,,A-Ahoj…" pozdravím Noelle neméně vyjeveně přičemž sleduji, jak si utírá slzy do rukávu. Co bych měl teď sakra říct? Seš v pohodě? Co pro tebe můžu udělat? Nebude si myslet, že se moc vtírám? ,,To zní jako dobrý nápad." odpovím opatrně. Dávám si přitom pozor na volbu slov, abych náhodou neplácl nějakou blbost. Na to jsem totiž specialista. ,,Jednou se bez tebe na tréninku obejdou." Pokusím se o úsměv. Ve skutečnosti bych Noelle rád doprovázel, kdyby se rozhodla jít lítat, ale můj žaludek by s tím ani trochu nesouhlasil. Stačila by jediná pirueta na koštěti a můj žaludek by udělal takový přemet, že bych zvracel natotata. Toho bych jí rád ušetřil. ,,Venku je docela hezky. Co si vzít něco k jídlu a jít si sednout na pozemky?" Plácnu úplně první věc, která mě napadne, aniž bych si uvědomil, že jídlo je to poslední, po čem bych teď toužil. ,,Ehm, taže…" odkašlu si důležitě, ve snaze zamaskovat rozpaky. Chtěl bych říct něco chytrého, jenže bavit se s holkou je pro mě asi tak snadné jako pít alkohol a nemít kocovinu. Trochu zoufale se rozhlédnu, když v tom mi pohled spočine na Mau, která stále sedí na svém místě kousek odemě. A tak udělám to nejednoduší, co udělat můžu. Zajistím, aby nebylo ticho. ,,Maureen, chtěla by ses přidat k nám?" zeptám se jí. ,,Trochu se odreagujeme, přijdeme na jiný myšlenky a hned nám bude líp." Rozhodím rukama a vstanu z lavice. Své sestry se o připojení neptám. Nejspíš teď půjde s Kenjim, aby spolu odeslali podepsaný dopis pro Cor. Pokud budou oba chtít, mohou se k nám připojit později. ,,Děvčata, jak moc máte rády adrenalin?" Střídavě se na své kamarádky podívám. ,,Snídaně už na stolech v síni nebude, proto mě napadlo jít do kuchyně a zeptat se skřítků, jestli jim něco nezbylo. Alex tam chodí často a vždycky jí daj něco dobrýho." Tohle celé zní jako výborný plán, který má jen jeden jediný háček. Chodit do kuchyně je zakázané. Nejsem zastáncem porušování pravidel, ale brát někoho na piknik bez jídla? To je jako chodit na ryby bez prutu a návnady. I kdyby nás nedej bože někdo chytil, pořád to bude menší tragédie než kdybychom něco rozbili, nebo někoho napadli. Takže je to jasné, jde se lovit jídlo! ,,Věděli jste, že vstup do kuchyně je v obraze?" poučím děvčata potichu, když vyjdeme z kostela a pomalu se odebíráme zpět do hradu. Nikdo nemusí slyšet, o čem se bavíme a co za nekalosti chystáme. Jakmile se objevíme v suterénu, zamířím rovnou k obrazu mísy s ovocem. ,,Je vzduch čistej?" Ostražitě se rozhlédnu po chodbě, přistoupím k obrazu a začnu prstem lehce šimrat namalovanou hrušku, která leží v míse. Hruška najednou začne poskakovat a smát se, načež se přemění v zelenou kliku. ,,A je to!" Pyšně se na obě své kamarádky podívám. ,,Dobrý, co?" Stáhnu kliku dolů a otevřu dveře ,,Pohlídáte to tu prosím na chvíli? Hned budu zpátky. Máte chuť na něco speciálního?" V případě, že si o něco řeknou, pokusím se jim to donést. Poté zmizím za dveřmi kuchyně. Fascinovaně si místnost prohlédnu. Je velikánská a všude chodí skřítci. Vypadají moc mile a také se tak i chovají. Nejprve je slušně pozdravím a hned nato jim vysvětlím, proč jsem přišel. Nestačím zírat. Nejen, že jsou skřítkové rádi, že za nimi někdo přišel, ke všemu mi velmi ochotně připraví menší košík, do kterého naskládají přesně to, o co si řeknu a ještě přidají něco navíc. ,,Miluju tuhle školu." To je úplně první věc, kterou řeknu, když se rozloučím a vyjdu z obrazu. ,,Tradá, můžeme jít." Ukážu holkám obsah košíku a s mnohem lepší náladou zamířím po schodech do přízemí. Z přízemí si to pak štráduji pryč z hradu, rovnou na pozemky, kousek od Hagridovy chatrče. ,,Tak jo holky, na co máte chuť? Sladký, slaný? Řekněte si!" |
| |||
Kostelnikdo konkrétní, poté prof. Kearney Byla jsem ráda, že moji nejbližší spolužáci mlčeli. Netušila jsem, co se včera odehrálo ve společence, nezajímala jsem se, jak kdo snáší ztrátu Jackie. Stále jsem očima probodávala lavici před sebou a soustředila se na banální věc jakou je nádech-výdech. |
| |||
Kostel Noelle, Morgana, ostatní z mého ročníku, profesorka McGonagallová Jemně se na Noelle usměji. Kéž bych věděl, jak pomoct více... místo toho se však radši soustředím na obřad k památce Jacqueline, kvůli kterému tu ostatně jsme, a na zpěv. Nemrzí mě, že tam nejsem s ostatními... tedy, možná jen maličko. Píseň je nádherná... i přes strnulou nezúčastněnost kdesi v hloubi, které nemohu se zbavit, v očích mě zaštípe a já musím rozmrkávat slzy. Ani si nevšimnu, že kdosi spěšně kostel opustil... Odvedli úžasnou práci, blýskne mi hlavou, když poslední tóny utichnou, sbor odchází se usadit a přichází Brumbál. Brumbálův projev je krátký... a snad jsem cynický, však zdá se mi, že je to jeden z projevů, ve kterém stačilo by zaměnit jméno studenta a fungoval by stejně. Zarazí mě ovšem jedna věc - nezemřela nadarmo? Takže tím, že všichni budou pamatovat na ni a na přátelství, její zbytečná smrt měla najednou jakýsi úžasný smysl? Tedy... při dalších slovech ředitele se musím hryznout do rtu, aby mi neutekl zklamaný povzdech. Zrušená výuka? Až do dalšího týdne? To ne... Proč pro Merlina? Aby se všichni mohli plácat ve smutku, neschopni se rozptýlit učením? Těšil jsem se, zejména na lektvary... Potlačím rozmrzelost, vstanu a kývnutím rozloučím se se spolužáky, směrem k Morganě přidám i maličko nejistý úsměv. Vždycky se mi líbila, ona a Deidre. Jenže na cokoliv víc bych musel občas zvednout hlavu od knihy a všímat si, co a jak... a nikdy předtím mi to nepřišlo jako výhodná výměna. Proč je to teď jinak? Snad tím, že Jacqueline odešla, připomnělo mi to znova, že zemřít může každý, kdekoliv a kdykoliv... že měl bych zkusit začít žít, místo procházení životem z knihy do knihy, z příběhu do příběhu, nesoustředěný na to, co se děje doopravdy kolem mě samotného. Když pohlédnu zpátky na uplynulá léta, bilance mých zkušeností je neveselá. Když nepočítám pusu, kterou jsem v jedenácti dostal od o rok mladší kamarádky ještě v Giverny, či zasněné pohledy k našemu profesorovi lektvarů, je to bída bídná. Koneckonců... teď už začíná být pozdě na to, aby se u mě naplno projevilo vílí dědictví, jak se matka vždy obávala. Nemusím se tak bát, že si najdu blízké přátele či něco víc... abych pak všechny musel opustit a připojit se ke společenství, o kterém alespoň v knihách nedozvěděl jsem se nikdy nic dobrého. Zatímco Alastor pustí se poblíž do verbování spolužáků k famfrpálu, u čehož být nemusím, rozhlédnu se kolem. Původně jsem mínil jít uklidnit se trochu do sovince či k jezeru... teď však vzpomněl jsem si, o čem jsem přemýšlel před odjezdem do školy, a zamířím za profesorkou McGonagallovou. Vyčkám, než domluví se s Erikou, než oslovím ji: "Paní profesorko, mohl bych vás o něco požádat? Omlouvám se, že s tím přicházím v takovou chvíli, ale už od příjezdu jsem se chtěl zeptat, zda byste mi s něčím pomohla... rád bych zvládl zvěromagickou proměnu, ale nejsem si jist, zda-li to dokážu jen s pomocí knih a teorie," svěřím se váhavě. Koneckonců, může mě odkázat do patřičných mezí, že za takové příležitosti se to nehodí, či že nemá čas. Nejsem jedním z jejích lvů, a v přeměňování spíše lepší průměr, žádná hvězda... |
| |||
Kostel Brumbál vstoupil do místnosti a to dávalo jasnou zelenou pro začátek celého ceremoniálu. Nejistě se ohlédnu po profesorce McGregor a hledám v jejích očích nějakou jistotu, že tohle všechno dopadne dobře. Otřesu se, když zazní první tóny klavíru a najednou mám pocit, že přihlásit se do sboru byl opravdu blbý nápad. Polije mě horko, protože vím, že hned první tóny patří především sopránům. Kdybych mohla, chytím Acai za ruku, ovšem všichni víme, jak to je. Proto nakonec jenom sepnu zpocené dlaně za zády a zavřu oči, snažíc se nemyslet na ty plné lavice před sebou. Na ty vyčkávající pohledy a napjaté oči. A pak už ze mě jenom plyne jedna nota za druhou, překvapivě čisté. Ze začátku tiché, ale jak získávám na jistotě, čím dál silnější. Je to konečně něco, v čem jsem dobrá. Mohu uctít památku Jackie tím způsobem, při kterém nevypadám jako to největší nemehlo pod sluncem a za to jsem byla šťastná. Celá atmosféra zpěvu na mě dopadla tak těžkou vahou, že se mi po tvářích projde pár osamělých slz. Zuřivě je však začnu stírat až po poslední notě, do té doby nechám slané stezičky být a se zavřenýma očima zpívám dál, co nejlépe umím. Je konec, ale něco ten magický okamžik narušilo. Vidím dvě rozmazané postavy, nejdřív jednu a pak druhou, jak se řítí pryč z kostela. Musím si několikrát protřít oči, abych zjistila, že je to Sinestra a jako zamilované štěně se za ní vydal i Ryan. U Zmijozelské slečny bych to asi i pochopila, přeci jenom s Jackie žádný vztah pravděpodobně nenavázala, i když je to stejně dost neslušné. Trochu úcty k mrtvé osobě by nikdy nikoho nezabila, dokonce ani Zmijozelské ne. Ale Ryanova reakce mě překvapila a popravdě i dost zklamala. Sinestra tady bude i zítra, bude tady i pozítří a celý následující rok, ale Jackie už mezi námi není a tohle je jediná pořádná příležitost, jak se s ní rozloučit. Smutně nad tím zakývu hlavou, protože mě to skutečně vůči naší mrtvé kamarádce mrzí a vydám se ke zbytku Mrzimorských, kde se posadím do lavice, kde zrovna bude místo. Brumbál na to očividně taky nehodlá reagovat a dá se do svého proslovu. Jestli jsem si myslela, že jsem svoje emoce ukočírovala, byla jsem na hodně velkém omylu. Jenom ten nekalý úprk byl takovým menším rozptýlením, které nyní pominulo. Skloním hlavu, zírajíc si na nohy a křečovitě se oběma rukama chytím lavice. S Jackie jsme si nebyly zrovna důvěrnými přítelkyněmi, neříkaly jsme si všemožná tajemství, neusínaly jsme s vědomím, že se na tu druhou těšíme. Občas jsme se společně zasmály nějakému tomu mému kousku, někdy jsme spolu prohodily pár slov. Je prostě hrozné, vzpomínat tady na tak mladou dívku, která měla ještě celý život před sebou. Představa, že nechybělo málo a mohli bychom uctívat hned dvě mladé osoby, mi vyvolá husí kůži. Zrušení výuky na celý týden bylo jenom malou útěchou, leč z mé strany vcelku vítanou. Aspoň si stihnu dojet veškeré učebnice k předmětům, co jsem vyfasovala v knihovně. Napadne mě okamžitě. Když už nic jiného, tak mě pak nikdo nenachytá na teoretické stránce. S tou praxí všichni víme, jak to chodí. Nejistě se podívám po ostatních, pokouším se přitom tvářit, jako kdyby se předtím nic nestalo. Ovšem zarudlé oči a nos mi k věrohodnosti zrovna dvakrát nepřidávají. Sleduji, jak se ostatní rozcházejí. Někdo už byl zase v normálním modu, jiní roztřesení podobně jako já. Snad se Coraline alespoň brzy uzdraví. I když kdoví, jak na tom bude, po tom všem… Přemýšlím nad osudem své nebohé spolukolejnice. Sama si nedokážu představit, jak bych asi mohla reagovat já. Vaše kamarádka umřela, ale vy jste zůstali naživu. Znovu se mi nahrnou slzy do očí a tak raději zatřesu hlavou ze strany na stranu, abych tyhle špatné myšlenky zahnala. Sleduji, jak se postupem času začíná rozpadat i naše kolej. Sleduji Fabiho a tu dívku z Havraspáru a ohlédnu se na ostatní s otazníkem v očích. Sama nevím, do čeho rýpnout a tak vyčkávám, jestli náhodou někoho nenapadne nějaký zbožný plán, u kterého bychom se mohli nějak uvolnit. V opačném případě možná ještě chvíli v kostele zůstanu, pokud to není zakázané. |
| |||
Tristan, Alastor, Morgana, Fabian Tristana přes svůj vzlykot a troubení skoro neslyším. Mírně natočím hlavu a pokusím se slzy setřít. Se slabým úsměvem kývnu. "Já... P-Promiň... Jasně..." Tristan nepatřil k lidem, kteří by moc mluvili, ale i tak jsem ho měla ráda. Věděla jsem, že někdo na to prostě není. A záviděla jsem mu jeho nádhernou hřívu vlasů. Mimoděk jsem sjela rukou na tu jeho a stiskla ji. "Děkuju." Tiše jsem se usmála, a poté už pozornost přesunula ke zpěvu. Píseň to byla nádherná. Fascinovaně jsem poslouchala a nechala se unášet atmosférou. Rozbrečela jsem se nanovo, ale tentokrát jsem se tomu nebránila. Sice jsme s Jackie žádné velké kamarádky nebyly, ale i tak mne její smrt dostala. Po zpěvu přišel na řadu Brumbálův proslov, který mohl za to, že slzy nepřestávaly. Ke konci obřadu jsem tak vypadala spíše jako panda díky té troše řasenky, kterou jsem si ráno nanesla. Měla jsem štěstí, že jsem u sebe měla kapesník, kterým jsem si neustále otírala slzy a nos. Měli jsme volno až do konce týdne, což jsem nečekala. Byla jsem za to ale ráda. V tomhle stavu jsem rozhodně nebyla schopná nic dělat. Přes slzy jsem zahlédla Ala, který ke mně po rozmluvě s Hoochovou zamířil. Mlčky jsem ho vyslechla a snažila se tvářit co nejvstřícněji. Tvář jsem měla rudou a opuchlou, stejně jako oči a nos. "P-Promiň, Ale... ale asi to budu muset nechat na jindy. Ráda bych šla, ale momentálně se na to moc necítím. Promiň." Omluvně jsem se na něj usmála a otočila se na Morganu. "Jestli ti to nevadí, jdu se učit s Fabianem. Včera nám to nějak nevyšlo a v tuhle chvíli je to asi to jediné, co mě rozptýlí... Učení... Uvidíme se později, jo?" Se slabým úsměvem jsem kamarádce stiskla ruku, vstala jsem a zamířila k lavici, kde seděli mrzimorští. Vyhledala jsem Faba a zamířila rovnou k němu. "Ahoj." Stydlivě jsem se usmála, utřela si obličej do rukávu hábitu a přisedla si vedle. "Nechceš... Říkala jsem si, že by bylo fajn si trochu vyčistit hlavu a vzhledem k tomu, že jsme tomu učení včera moc nedali... nechceš si jít někam sednout teď, když nám odpadla škola?" Pokusila jsem se o úsměv. "Al a spol jdou teď sice trénovat, ale vážně se na to necítím a radši bych dělala něco, kde musím přemýšlet..." Vyčkávavě jsem čekala na Fabiho odpověď. |
| |||
Caylus Můj zpěv byl samozřejmě fenomenální. Jakmile zazní poslední slova, posadím se vedle svých spolužáků a mlčím. Svoje jsem si odmakala a teď je načase rozjímat. Zavřu oči a ponořím se do hlubin své mysli, přesně jak nás to učil Santa. Tím pádem mi unikne celý Brumbálův projev. V tom davu se snadno ztratím. Díky bohu za to, že sedíme vzadu. Proberu se teprve tehdy, když uslyším ostatní vstávat. Vrátím se zpět do reality a zmateně se rozhlédnu kolem. Že by konec? Mlčky se zvednu a automaticky zamířím za Alabastrem, který mne ale naprosto ignoruje. Nejprve se s ním do řeči dá Hučka. Z toho, co odposlechnu, si dám pět a pět dohromady. Zřejmě je čeká soukromý trénink, na kterém se rozhodně musím objevit! Jsem přeci Alabastrova přítelkyně! Zpovzdálí na něj zahlížím a čekám, jestli si mě všimne. Nestane se tak. Raději zamíří za tou zrzavou farmářkou, která by si měla raději udělat nový sestřih. Čekala jsem, že po včerejšku mi pan Dokonalý alespoň pochválí můj úžasný hlas a bude chtít využít toho, že máme vlastně volno. Naštvaně se otočím na podpatku a zamířím zpět k naší lavici, ve které sedí Princ. S širokým úsměvem se posadím vedle něj a nakloním se k němu, abych mohla šeptat. Přitom mu jednou rukou stisknu koleno. "Poslyš... Právě teď je volné hřiště. Co bys říkal na soukromý trénink, hmm? Jenom ty a já? Havraspár si evidentně rezervoval hřiště a jsem si jistá, že jim nebude vadit, když si ho trošku půjčíme. Hlavně, když tam budeme jako první..." Během rána jsem si z ruky sundala šátek. Rameno mne konečně už nebolelo a zůstala na něm jen modřina, která by měla během pár dní snad vyblednout. Cítila jsem se skvěle. "Ještě na tom nejsem tak špatně... vlastně mi není ani na zvracení..." Dodala jsem o dost tišeji a usmála se, aby se Princ chytnul. Byla to naše malá hra a divadlo, které jsme hráli. "Pohyb na čerstvém vzduchu mi udělá dobře..." Po Princově případném souhlasu jsem se potěšeně usmála a vstala. "Skočím se převléknout a počkám na tebe na hřišti, ano?" S širokým úsměvem jsem se rozeběhla k místu, kde jsem viděla Zahradníka. "Ahoj Reeci! Jsem ráda, že je ti už líp! Ta nová šála ti mimochodem moc sluší!"V duchu jsem se tetelila blahem. Zamířila jsem ihned do hradu, konkrétně do pokojů, kde jsem se převlékla do oblečení na famfrpál a se svou obvyklou taškou jsem se vydala na hřiště. Jelikož jsem měla spoustu času, stavila jsem se v přístřešku pro své koště a posadila jsem se na tribuny, kde jsem chtěla počkat na Prince. Z tašky jsem vytáhla svůj samopsací brk a kus pergamenu. Pustila jsem se do dopisu pro bratra, ve kterém jsem ho žádala o to, aby mi obstaral co nejvíce módního plátku pro spořádané manželky, o kterém jsem věděla, že je známý i pro své tipy pro budoucí maminky. Krátce jsem mu vysvětlila situaci, ve které právě jsem. Věděla jsem, že mne pochopí a rád mi pomůže. Napsaný dopis jsem schovala zpět do brašny. Pošlu ho později. Na prázdný list pergamenu jsem začala psát seznam jmen, která by se mi nejvíc líbila. Na rtech mi pohrával škodolibý úsměv. Občas jsem mimoděk sjela rukou na břicho schované pod hábitem. Jen ať si to vyžere... |
| |||
Kostel-->Společenkaprof. Hoochová, Havraspárský famfrpálový týmPřepočítáno, nikdo nechybí, nahlášeno profesorovi. Všimnu si Dee, která mi s úsměvem zamávala a já jí toto gesto opětuji. O chvíli později již započal sbor zpívat a i mě se dotkla atmosféra celého obřadu. K slzám bylo stále daleko, ale melancholické rozjímání mne neminulo. Minuty minuly a někteří z nás se dokonce nedokázali účastnit a z kostela utekli. Mě to přijde spíše jako neúcta, ale to už může být Jacqueline jedno. Poté nastoupil Brumbál se svým proslovem. Dívám se mu u toho na nohy a vstřebávám jeho slova. Nezemřela nadarmo? Jsem zvědavý, co dobrého to přineslo…, nesouhlasím s částí proslovu. Chvíli po obřadu se začne osazenstvo, někteří s brekem, rozcházet. Už se také chci vydat pryč, musím mluvit s Cass a chci jí zastihnout hned cestou ven. V tom mě však odchytí profesorka Hoochová. Trénink? Už teď? ,,Děkuji paní profesorko. Musím se zeptat ostatních, ale myslím si, že to bude vítané rozptýlení. Samozřejmě uklidíme. Jen bych se chtěl zeptat ještě na jednu věc. Kdy bude případný konkurz na místo odrážeče pro Havraspár?“ To místo bych opravdu chtěl. Opravu moc moc moc… Jako první z mých potenciálních spoluhráčů odchytnu Noelle, brankářku. Vím, že jsem se jí původně neptal, ale jak znám Cass, tak to určitě vykecala všem, co potkala. ,,Ahoj! Nevím, jestli ti o tom Cass říkala, ale zamluvil jsem Famfrpálové hřiště. Teď mě odchytla madame Hoochová a říkala, že můžeme klidně už od deseti. Tak kdybys chtěla… no ještě vás oběhnu, od kdy to skutečně bude. Víš, chtěl bych být odrážeč. No nic, zatím ahoj… Jo, když tak buď prosím ve společence za chvilku.“ Většina z mých spolužáků mě nezná, takže jim možná bude připadat mé chování neurvalé. Ale já jsem prostě takový. Neznal jsem jí, tak mě její smrt zase tak moc netíží. Přistupuji k tomu jen o něco málo osobněji, než kdybych si to přečetl v novinách. Vyrazím a dalšího si všimnu Dominika. ,,Ahoj. Tak už můžeme na hřiště od desíti. Myslím si, že nám to trochu zlepší náladu. Co myslíš? Ještě tě vyhledám, jak budou chtít ostatní. Tak když tak buď ve společence prosím.“ Jen co se rozloučím s Dominikem, všimnu si Michaela Lawella. Mám dojem, že jsem se s ním prakticky nikdy nebavil, ale co. Když už říkám ostatním, bylo by blbé vynechat chytače. ,,Ahoj Michaele. Víš, zamluvil jsem hřiště na famfrpál a byla za mnou profesorka Hoochová, že už tam můžeme jít na desátou. Tak se chci zeptat, jestli se také nechceš přidat. Určitě nám to zlepší myšlenky. Ale ještě nevím, co na tu desátou ostatní, tak jestli bys byl za chvilku ve velké síni, dohodneme se. Tedy jestli chceš vůbec jít. Tak (zatím) ahoj“ Jako poslední odchytím Runu a Cass. ,,Ahoj holky. Tak už můžeme na hřiště od desíti. Doufám, že jdete do společenky, řekl jsem ostatním, že se tam sejdeme a dohodneme se na čase. Ještě jedna věc… Cassandro, měl bych na tebe takovou osobní prosbu.“ Doufám, že to Runa pochopí a já s Cass počkáme a vyrazíme pár kroků za ní. ,,Víš, jak vždycky odcházím ze snídaně tak brzo? No mám k tomu důvod. Trpím totiž fobií z ptáků, čím víc, tím hůř. Z ranní pošty mě v prvním ročníku málem kleplo. A stala se taková pitomá věc. Otec objevil soví poštu a někde získal takového obrovského výra. On si umí vybrat. Navíc přiletěl zrovna ve chvíli, kdy jsem… kdy jsem byl s někým, kdo nepotřeboval o mé fobii vědět. Napadlo mě, jestli bys čas od času nemohla poslat poštu otcovi za mě. Doprovodil bych tě, ale zůstal bych před sovincem, tam nahoru bych to nezvládl. A že by ti občas přišel dopis od otce, nějak šikovně označený, abys věděla, že je pro mě.“ Doufám, že svolí. Tak či onak poté doženeme Runu a ať s nimi, nebo bez nich, se vydám do společenské místnosti, kde snad získám souhlasy s desátou ranní od mých doufám budoucích spoluhráčů. |
| |||
Kostel Hlavně pan Alastor Ke kostelu jsem dorazila s posledními opozdilci. Kostel už byl zaplněný hlavami studentů a oltáře stál školní sbor s profesorkou Mirabel. Pozdravím všechny profesory a postavím se dozadu ke dveřím. Nechce se mi sedět a raději budu na žactvo dohlížet ze zadních řad. Výzdoba byla impozantní, skutečně profesionální práce a to, že se sem dokázala naskládat celá škola.. Brumbál tohle zkrátka uměl. Spojím ruce vpředu a nechám je svěšeně před dlouhým černým hábitem. Monreová patřila k mým nejlepším studentkám. A navíc - byla to kapitánka nebelvírského týmu. To je velká ztráta. Píseň se rozezní a mě přepadne smutek. Nádherná píseň. Skvěle se hodila. Tak smutná, tak ponurá. A ten text... Mlčky poslouchám bezchybně odvedenou práci sboristů, když si koutkem oka všimnu Sinestry. Utíkala pryč. Nevypadala ve své kůži, to poznám už odsud. Nicméně jsem byla mimo dosah, takže jsem ji neměla jak zadržet. Nějakým záhadným způsobem se vytrhla i Sage, která se ji pokusila zastavit. Věnuji pouze krátký pohled Snapeovi. Čistě ze zvědavosti, zajímalo mě, jak se na to tváří můj drahý kolega. Minerva nevypadala příliš spokojeně. Ryan z její koleje totiž brzy Sinestru následoval. Nebýt na takové události, asi bych se nad tím i pousmála. Po skončení Brumbálova proslovu se odeberu z kostela ven. Tělocvik tedy odpadá celý, co se dá dělat. Nicméně týmy by měly trénovat na blížící se zápas. Rozhodně nemohou zakrnět. Periferně zahlédnu Alastora, který včera požádal o zabrání hřiště pro něj a jeho kolegy. ,,Pane ehm.. Krimmere?" Přeci jen si vzpomenu na jméno. ,,Váš zájem o trénink na hřišti stále trvá? Pokud ano, vzhledem k odpadající výuce - můžete se vydat na hřiště už na desátou. Nikdo jiný za mnou s prosbou o trénink nebyl, takže můžete zůstat jak uznáte za vhodné. Ale uklidit." Nezapomenu mu připomenout. |
| |||
Školní kostel - před kostelem Studenti , Rosalie, Erika Claythorne Jakmile se místností kostela rozezněla ta nádherná smuteční hudba, do očí mi chtě nechtě vhrkly slzy. Nenápadně vsunu ruku do kapsy pro bleděmodrý kapesníček a začnu si s ním sušit oči. Je to nesmírně smutná záležitost. Každý život je cenný, nehledě na původ nebo vzdělání. A každý ztracený mladý život, je neskutečnou tragédií. Sušit oči si přestanu v momentě, kdy kolem mě proběhne Ewingová. Dělá si ta holka blázny?! Rozčileně se otočím ke dveřím, z kterých vyběhla a věnuji nechápavý pohled Severusovi. Je to jeho studentka, takže předokládám, že si to s ní vyřídí, případně ví, proč se během smutečního obřadu rozhodla utíkat. To jsem ale nečekala, že to samé udělá i můj student. Daniels Sinestru totiž záhy následoval. Potlačím nutkání se zvednout a okamžitě si pro něho doběhnout. Ale teď se to nehodí. Nikdo by neměl vstávat a odcházet. Ne během takové chvíle. Ještě štěstí, že Rhiannon zastoupila dveře, aby se už další takto nevhodný odchod neopakoval. Otočím se zpátky. Sboristé už si sedaly zpět do lavic a u oltáře stál Brumbál. Ani jsem si nestačila vyslechnout jejich zpěv celý. Tohle někoho bude stát pěkné vysvětlování. Albusův projev se mě dotkl stejně, jako smuteční hudba, proto jsem nucena znovu vytáhnout kapesníček a usušit si tvář. O odpadnutí hodin mi Albus nic neřekl, proto mu věnuji jen překvapný pohled. To je jediné, co můžu dělat. Respektovat jeho rozhodnutí. Chápu, že nechává studentům prostor se vyrovnat s jejich ztrátou, ale já jsem toho názoru, že by při výuce alespoň přišli na jiné myšlenky. Navíc si nemůžeme dovolit se zpozdit o týden s plánem výuky.. Je mi jasné, že tohle se určitě nebude líbit Severusovi. Vím, jak se vždy tvářil, když odpadaly jeho hodiny, nebo ho ostatní profesoři požádali o prohození hodin. A vůbec nenáviděl suplování. Příští týden toho budeme tedy muset stihnout co nejvíce. Mlčky se zvednu z lavice a rozejdu se k profesorce Primrose. ,,Jste v pořádku Rosalie?" Položím ji konejšivě ruku na rameno. Nechci, aby se z toho obviňovala. Pomohla zachránit život Coraline a to je důležité. A co teprve Alacazar. To jemu vděčíme za to, že tu dnes neuctíváme památku dvou studentek. Kde vůbec je? Nevšimla jsem si, že by dorazil. ,,Eriko?" Odchytím si svou studentku. ,,Vím, že právě teď není vhodná chvíle toto s vámi řešit, ale možná vás to přiměje přijít na jiné myšlenky. Váš trest nebude probíhat u pana Filche. Budete pomáhat ve skleníku s podzimními přípravami profesorce Primrose. Již o vás ví, zajdětě si za ní vyzjistit, v kolik se máte dostavit." Oznámím ji. ,,A až se uvidíte s panem Danielsem, vyřiďte mu, aby se zastavil u mě v kabinetu." |
doba vygenerování stránky: 0.90197587013245 sekund