| |||
Školní kostel Všichni přítomní v kostele, Rhiannon Jen co jsem se v neděli večer vrátil z nemocnice Sv. Munga, kde ležela Coraline, rovnou jsem se vydal do pokoje. O probuzení slečny Spencerové z kómatu povím Rhiannon zítra .Byl to velmi, velmi náročný den a zítřejší ráno bude ještě náročnější. Druhého dne jsem vstal časně ráno. Bylo třeba učinit pár opatření v kostele dříve, než se před něj shromáždí celá škola. Jakmile byla výzdoba kostela hotová, vrátil jsem se k sobě do pracovny a zkontroloval hromádku dopisů na stole. Pár jich bylo z ministerstva, pár z Denního Věštce... Rita Holoubková viditelně prahla po rozhovorech s profesory a se studenty. Odložím dopisy zpět na stůl a pohladím Fénixe po rudém peří. Už je sešlý, jeho čas se blíží. ,,Už máš na čase příteli." Usměji se na něj a nasadím si půlměsícové brýle. Poštu vyřídím později. Ke kostelu dorazím ve chvíli, kdy se poslední kolej, tedy mrzimor usazovala do lavic. Profesoři měli své koleje přepočítané, takže předpokládám, že je vše v naprostém pořádku. Kousek ode dveří stál Argus, který se jako obvykle nesouhlasně mračil. Nejspíš měl strach z dalšího uklízení po studentech. ,,Rhiannon, dobré ráno." Pozdravím vedoucí koleje Mrzimoru a pokynu ji, aby se mnou poodstoupila o kus dál. ,,Byl jsem včera u Svatého Munga. Dostal jsem dopis, že se Coraline konečně probudila. Sama, bez použití kouzla, což je dobré znamení." Pozvednu prst. ,,Byla byste tak laskavá a někdy v průběhu dne se za ní zastavila? Jsem si jist, že ráda uvidí tvář své kolejní profesorky a taky... Byste se na ni mohla podívat. Snaží se na sobě nedat nic znát, ale je velice psychicky rozrušená. Byla svědkem smrti své kamarádky, to nechá šrám na duši i těm nejotrlejším z nás." Jakmile s profesorkou domluvím, postavím se do rohu místnosti a kývnu na Mirabel. Skladba je nádherná a v provedení sboristů ještě překrásnější. Věděl jsem, že Mirabel dokáže přijít se skvělou písní. Hlasy v sobě nesly smutek a žal. Hudba se rozléhala po celém kostele a šimrala posluchače až v morku kostí. Ke konci zpěvu se však kdosi zvedne a vybíhá uličkou z kostela pryč. Netrvá dlouho a brzy se za ní řítí další. Rozhodl jsem se tím momentálně nezabývat, proto vyjdu schůdky k oltáři, kde mi uvolnili místo sboristé a pohledem přejedu zaplněný kostel. ,,Shromáždili jsme se tu dnes proto, abychom řekli poslední sbohem studentce, kterou někdo nelítostně zbavil života." ,,Jacqueline Monroe byla jak víte neobyčejně snaživá. Nekonečně spravedlivá a především byla..věrná. Věrná přítelkyně, která i v těch nejnebezpečnějších a nejtěžších chvílích jejího života neopustila své blízké." Odmlčím se na moment. ,,Byla to přítelkyně, spolužačka a výborná studentka, která i přes to, jak brzy nás opustila - bude i nadále žít v srdcích nás všech." ,,Přátelství je ve světle posledních událostí důležitější, než kdy dřív. Pamatujte na to, a Jacqueline Monroe nezemřela nadarmo. Pamatujte na to. A nezapomeňte na dívku, která byla upřímná, statečná a čestná až do samotného konce." Domluvím a nechám studentům chvíli ticha na vstřebání. ,,Vzhledem k posledním událostem - ruším výuku až do nedělního večera. Studenti si učivo nahradí v příštím týdnu." S tímto dnešní smutnou sešlost v kostele ukončím a mlčky sleduji, jak se studenti zvedají z lavic. Mají dostatek času psychickou očistu a vyrovnání se se smrtí spolužačky. |
| |||
Nepříjemné ráno nikdo konkrétní pokoj – Velká síň – kostel Vstávání bylo dnes obzvláště obtížné. Vůbec se mi nechtělo vylézt z postele, ačkoliv jsem moc dobře věděla, že budu muset. Dnes je škola. Opět. Víkend skončil. Převalila jsem se na bok a zvedla jsem hlavu. Zelené oči začaly hledat Sisi. Nalezly ji u mých nohou stočenou v klubíčku, spokojeně si spící. Mohla jsem jí jen závidět, spánek už jsem si nemohla dovolit. Pohled mi padl na úhledně složenou školní uniformu připravenou na nošení. Krátce jsem se ušklíbla a téměř nuceně jsem se do ní navlékla. Vzala jsem si hygienické potřeby a vyrazila jsem do umýváren, kde jsem se dala do pořádku. Následně jsem se vrátila zpátky na pokoj, kde jsem se pustila do přípravy do školy… než mi došlo, že první hodinu nemáme. Místo toho se máme sejít před kostelem. Vlastně si máme připomenout naši spolužačku… Holku, kterou jsem prakticky neznala. I když… kolik lidí na téhle škole vůbec vlastně díky své odtažitosti znám? „Ránko,“ pozdravila jsem Sin, aniž bych jí však věnovala pohled. Pak jsem si ale všimla, jak se motá. „Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se jí. Počkala jsem na odpověď (nebo na její absenci) a po nakrmení kočky jsem vyrazila do Velké síně, abych se trochu najedla i já sama. Vzhledem k náladě, jež působila i na mě, jsem se tam příliš dlouho nezdržela. Vzala jsem si ze zmijozelského stolu dva croissanty a pomalu jsem vyrazila směrem k místu, kde jsme měli strávit část dnešního dopoledne. Nespěchala jsem, necítila jsem k tomu potřebu vzhledem k tomu, že jsem se v Síni nezdržovala. Cestou jsem snědla svou snídani a u kostela jsem se zařadila mezi své spolužáky z koleje. Sledovala jsem ostatní lidi kolem sebe, jejich výrazy, jejich emoce. Pro některé to bude nyní těžké, bolestivé. Bude pro mě nejlepší, když tohle ráno jen přejdu a odpoutám se od emocí. Uvnitř jsem se usadila na místo. Nechtěla jsem se toho účastnit, vážně ne. Celé tohle místo, všichni ti lidé kolem… Píseň od sboru… Dívala jsem se na ně, na zpívající spolužáky. Musela jsem se vypnout. Žádné emoce. Netýká se mě to. Vedle mě se zvedá Sin. Utíká pryč z kostela. Nechávám ji být. Měla jsem svůj boj, který jsem potřebovala vyhrát. Nyní už zbýval snad jen Brumbálův proslov. |
| |||
Kostel přítomní Kostel se pomalu zaplňoval studenty i vyučujícími. Já jsem se téměř nepohnula ze svého místa v zadní části budovy, ruce překřížené na sukni v oblasti pasu. Očima jsem však těkala po všech obsazených lavicích. Stěny svatostánku rozezní zvuky klavíru a jasné hlasy našich sboristů. Slova smuteční písně jako doprovázely Jackie na její poslední cestě. Žádná další už nebude. "Buď sbohem. Teď už jsi na lepším místě," pomyslím si v duchu, poté co se zhluboka nadechnu a vydechnu. Ani během smuteční písně však nevypadnu ze sledovací nálady. Lidé jsou různí a jde to krásně vidět na širokém spektru pocitů, které se objevují na tvářích studentů. Ať už to jsou výrazy smutku v jakékoliv podobě, soucítění, "je mi to prostě jedno" i znechucení, aniž by mě některý z nich nějak vážně překvapil. Najednou se z jednoho místa zvedne jako velká voda Sinestra a neuvěřitelnou rychlostí probíhá uličkou a ven z kostela. Nevím, jestli ji přemohla píseň a ponurá atmosféra v kostele a nebo to mělo co společného s její pokleslou náladou, se kterou se již objevila v kostele. Na její útěk nestihnu zareagovat, ale povšimnu si pohledu, který mi věnuje Saga a téměř neznatelně přikývnu. Možná se to vedení nebude líbit, ale odlepila jsem se od stěny a neslyšně jsem zamířila ke dveřím kostela. Ještě než stihnu vyjít ven, proběhne kolem mě ještě Ryan. Začíná se to tady měnit na běžeckou trať. Zůstala jsem stát co nejblíže dveří, kdyby se ještě někdo rozhodl odejít, ale ty dva jsem teď nechala být. Možná teď bude lepší, když si promluví spolu než se mnou, ale udělala jsem si mentální poznámku, že si minimálně Sinestru ještě dnes pozvu k sobě. |
| |||
Kostel -> Směr hrad Všichni v kostele, poté jen Sinestra Přesně, jak jsem čekal. Jakmile vstoupíme všichni do kostela, to neskutečně deprimující prostředí způsobí, že se můj žaludek naprosto scvrkne. Mám pocit, jaký jsem ještě v životě neměl, a doufám, že už nikdy mít nebudu. Když to vezmu kolem a kolem, je to vlastně úplně poprvé, co do kostela vstupuji. Nikdy jsem v něm nebyl, ani o Vánocích na půlnoční mši. Takové prostředí mě v životě nelákalo, a nyní vím proč. Ta podivná výzdoba, ta okna, ta Jackiina podobizna, ten pach... Tiše se usadím k našincům a ani nedutám. Nelíbí se mi kostely samy o sobě, natož při takovémto smutečním obřadu a té divné výzdobě. Ano, asi se to tak dělá, je to přeci uctění památky naší Jackie, ale není mi to příjemné. Troufám si říct, že ani jí samotné by to nebylo příjemné. Jak jsem říkal, být po mém, uctím její památku jinde. Ve chvíli, kdy se sbor rozezpívá, se mi udělá ještě hůř. Je mi smutno, to velmi, ale pocit, který se ve mně právě nachází, smutek není. Normálně bych to přirovnal k depresi, ale ani o depresi se nejedná. Prostě cítím něco, co mi není ani trochu příjemné a se vší úctou k naší zesnulé spolužačce bych byl rád, kdyby to už skončilo. Sboristům zpěv opravdu jde, to samozřejmě uznávám. Ale husí kůži, kterou mi tohle prostředí způsobilo, to akorát zesiluje. Při mém letmém rozhlédnutí kolem sebe spatřím posmutnělé tváře ostatních. Jde vidět, že smrt zasáhla celkem dost jedinců, až na některé vyjímky. Někteří mají výrazy neutrální, asi jako já, jiní smutek vůbec neskrývají a vypouští ho ze sebe ven. Proč by ne, však k tomu je nynější obřad také určen. Tedy, aspoň podle mě. Z mého zorného pole mi neunikne Sinestra, která se tváří, jak kdyby byla v přítomnosti nějakého mučení. Ani se jí nedivím, obzvlášť s tím, jaká ona je. Když mně tohle přijde totálně nepříjemné, jak se asi musí cítit ona. Po chvíli se však zvedá a rychlým krokem odchází pryč. Mé obočí v tu ránu vyjede strmě nahoru. Dost pochybuji, že by byla nějak extra smutná, dokonce až tak, že by měla potřebu odejít pryč a jít se vyplakat jinam. Dovoluji si myslet, že k nebelvírským neměla žádný silnější vztah a nijak jí na nich nezáleželo. Že by ale obřad z jakéhokoliv důvodu psychicky nezvládla? Po chvíli se otočím zpět, očima ke sboristům, a v tu ránu mi vjede do hlavy myšlenka: 'Jdi za ní.' Trochu mi zamrazí. Co když něco potřebuje? Třeba vůbec nešlo o psychiku, jen se jí udělalo špatně a teď potřebuje něčí přítomnost? 'Co to říkal ten Dragon vlastně o tý Erice, když sem za ní nešel... Že za ní šel on, protože sem se na ní vykašlal? Nebo tak něco.' A teď mám skvělou příležitost to napravit, sice ne u Eriky, ale u Sinestry! A rozhodně bych měl přemýšlet rychle, než to zase napadne někoho jiného. Ani bych se nedivil, kdyby se zase Christian zvedl a jako největší ochránce žen za ní utíkal. To tedy ne, za Erikou a pak i za Sin běhat nebude. Koneckonců je to i dobrá záminka k tomu tenhle podivný prostor opustit. Nakonec se rozhodnu. Ať si o mně z nebelvírských myslí kdo chce co chce, ať mě pak pomlouvají a mají kecy, že mi byla ztráta Jackie ukradená, protože jsem nezůstal až do konce obřadu, zvednu se a zamířím tím směrem, kterým před malou chvílí Sinestra odešla. Mým vskutku rychlým krokem mi nedělá problém ji dohnat. "Vydrž," ozvu se, když uvidím Sin pár metrů před sebou, jak prchá k hradu. Trochu popoběhnu, abych ji dohnal úplně, byl u ní blíž a mohl s ní mluvit lépe. Když dojdu úplně k ní, na moment zapřemýšlím, jak se vlastně zatvářit. Místo ustaraného výrazu, který by byl v tuto chvíli adekvátní, se mi však na tváři objeví úsměv. V širokém zázubu vycením své výrazné řezáky a prohlédnu si ji odshora až dolů, ostatně jako vždy, když jsem jí nablízku. 'Moc hezká.' Ani se jí nevyptávám, z jakého důvodu tak najednou utekla, přeci jen, odpověď bych si mohl domyslet i sám. Popravdě nejsem ani nervózní, nebo aspoň ne tolik, jako vždy, protože ve mně zůstal ještě ten nepříjemný pocit z obřadu. "Taky nevim, proč musej povinně na obřad i lidi, kterým to neni vůbec příjemný. I mě z toho neni moc dobře, ale asi z jinýho důvodu, než tobě." Ještě jedním rychlým pohledem vyzjistím, jak se Sin na mou přítomnost tváří. Pokud mě její výraz nebude vyloženě odhánět z její přítomnosti, následuji ji po jejím boku směrem do hradu. "Můžem se místo toho cournout někde okolo na čerstvym vzduchu, nebo vevnitř, jestli chceš, myslim, že to bude milejší. Nebo aspoň pro mě." |
| |||
|
| |||
Učebna 1B -> Kostel Všichni v kostele Celé jsem to měla jakési zamlžené. Všechny ty emoce, těžká noc... byla jsem ráda, že jsem ze sebe dostala alespoň něco. A nejlepší to rozhodně nebylo. Ani jako celek. Měli jsme tak málo času na trénování! Snad to nebude nakonec ostuda! Je pravda, že po Caylusově odchodu ta píseň zněla o dost lépe! Alespoň něco. Nechtěla jsem být naměkko, ale už společné zkoušení smutné písničky mi vhánělo slzy do očí. Zaháněla jsem je rychlým mrkáním. A zatím se docela dařilo. Ale co budu dělat v kostele? Ne, to raději nechci vědět! Mé obavy byly oprávněné, celá ta smuteční výzdoba, Jackieina podobizna… Ne, nemůžu se tam dívat. Vlastně nevím, kam se dívat. Jedna část sboristů truchlí a co bych jim řekla? Sama se s tím neumím vyrovnat, a to jsem k Jackie neměla tak blízko jako oni. A druhá část vypadá, že jí je to snad i jedno. Nevím, možná to jen zveličuju, protože se jich to nedotklo tolik jako ostatních, ale v tu chvíli mi to prostě vadí. Je to- byla to spolužačka. Kamarádka a spoluhráčka. A to, co se stalo jí, může potkat kohokoli z nás! V posledních chvílích se snažím zapamatovat si text a natrénovat, co se ještě dá! Smutek se ale rozlévá kolem čím dál víc a všechno se mi zdá jaksi rozmazané. Konečně přichází i ostatní. Nejprve vchází červení, po nich má kolej. Ruce se mi trochu klepou nervozitou, tak začnu žmoulat noty. Snad to přežijí. Pohledem vyhledám své kamarády. Své spoluhráče a hlavně Runu. Ano, je tu! Vlastně proč by nebyla? To nic, jen hloupé myšlenky. Pokusím se jí oplatit její úsměv, ale ten tik v mé tváři se spíš změní v jakousi grimasu. Ne, raději žádné úsměvy. Teď ne. Brumbál pokynul profesorce Mirabel, profesorka byla znamením pro nás. Začala hrát a my se k ní přidali. Ještě že jsem prve počítala s nejhorším, protože víčka mi mrkáním nestačila stírat přicházející slzy natolik, abych viděla na text. Normálně bych byla nervózní, že nejsem dostatečně připravená, ale bylo to snad kouzlem okamžiku, že nám to nějak šlo. Nepřemýšlela jsem nad tím, ale text mi sám od sebe vyskakoval na jazyk a melodie sama od sebe plynula vpřed. Nevím, jak je to možné, ale hlasy jsme měli pevné a netřásly se. Zpívali jsme… obstojně. Ale já myslela jen na to, abychom to už konečně měli za sebou! A konečně je ticho. Ano, zvládli jsme to! Dlouze a úlevně vydechnu a skloním text dolů. Pak se spořádaně spolu s ostatními sboristy vydám od oltáře pryč. Nejraději bych utekla, ale nohy mě neposlouchají, jako by jely na autopilota. Posadím se vedle Runy a jedním smutným pohledem se jí snažím říct všechno. Že jsem ráda, že to mám za sebou. Že jsem ráda, že je tady. A že se nemůžu dočkat, až budeme pryč. Třeba na hodině se Snapem, to mi je úplně jedno! Hlavně pryč. Tohle je… moc bolestné. Celá ta atmosféra. Znovu se nadechnu, zamrkám a s předstíraným očekáváním se zadívám na Brumbála. Snad ani nechci vědět, co nám bude říkat, vyvolá to další slzy. Chtěla bych jít pryč. Třeba na koště a trénovat famfrpál! No vidíte, to pak musím Runě říct! Co jsem včera zjistila od Lupina… No tak… ať už to máme za sebou! Sáhnu po kapesníčku a osuším si koutky očí. |
| |||
Kabinet -> kostelSinestra, Rhiannon a všichni přítomníBrzo ráno mě probudilo Sušenčino dotčené mňoukání. Zapomněla jsem ji večer nakrmit. Mávnu hůlkou a do připravené misky se nasypou granule. Pokusím se znovu usnout, ale nedaří se, tak strávím ráno v posteli s knihou. Vstanu v tu nejzazší možnou dobu a možná i proto jsem u kostela mezi posledními. Počkám, než se studenti spočítají a jsou vpuštěni do kostela. Zdržuji se vzadu a kývnutím pozdravím ostatní profesory. Sleduji sboristy i Mirabel u klavíru. Na mozaiku, která připomíná Jackie obličej se snažím moc nedívat, protože mě vždy zabolí na hrudi. Tak mladý život a tak rychle zmařen. V krku mám knedlík a jsem ráda, že všichni studenti jsou usazeni přede mnou a nemůžou vidět, jak přemáhám pláč. Slzy udržím do chvíle, než celý kostel ztichne a sboristé začnou zpívat. Rychle si otřu oči, naštěstí to byly jen dvě osamělé slzičky. Skoro vítám, když sboristé dozpívají a Brumbál se postaví na podium. Místo jeho proslovu ale upoutá moji pozornost jeden ze zmijozelských, který se postaví a rozeběhne ven. Sinestra. Natáhnu k ní ruku, když proběhne kolem mě, ale nestačím ji zadržet. Očima hledám Rhiannon, jsem si jistá, že si s tím poradí. |
| |||
Pokoj - hlavní síň - kostel - do hradu Všichni v kostele, předně zmijozelští Noc proběhla klidně, poměrně. Usnula jsem bez sebemenších potíží a spánek mi nedoprovázely žádné noční můry ohledně naší zesnulé spolužačky. Neměla jsem k ní žádný vztah. Červení mi stejně přišli všichni stejní. Všichni stejně divní. A Jacqueline nebyla výjimkou. Jediné, co zapříčinilo, že jsem si ji pamatovala bylo její chování. Připomínala spíš chlapa než dívku. Prala se, hulákala a slovník by ji mohl závidět i náš Calvin. Na divnosti ji přidalo tahání se s tou nebelvírskou motačkou. Nádherné duo. Mohly být v tom Londýně spolu. No vážně - kdo by postrádal dceru motáků? Neuspěju s pokusem odsunout stočenou Ayshu na druhý kraj postele, tak se jednoduše přes ní opatrně nahnu pro boty. Dnes má proběhnout ta šaškárna. Zbytečné. Proč to nemůže být dobrovolné? Mohou nás vůbec nutit do něčeho takového? Možná si to Brumbál jen užívá. Málokdy dostane příležitost mluvit na funuse a shromáždit celou školu v kostele a navíc.. V kostele.. Proběhne mi hlavou a záhy se mi kompletně stáhne žaludek. Na tenhle... vcelku důležitý detail jsem trochu zapomněla. Ten posranej pohřeb bude v kostele! ,,Proboha.." Zhrouceně se posadím na postel a složím obličej do dlaní. Celé čtyři roky jsem se mu vyhýbala jako Delacour kadeřnici a měla za to, že to do toho sedmého ročníku prostě přečkám. Vánočním slavnostem, kde v kostele zpíval sbor jsem se vždy elegantně vyhnula a teď by mě to mělo dostihnout kvůli pohřbu někoho, koho v podstatě ani neznám? Odmítám se toho účastnit. Pošlu dopis otci! Nebo bych měla zajít rovnou za Brumbálem. Nebo za Snapem? Nervózně klepu prsty o prostěradlo a úporně se snažím najít nějaké řešení téhle neblahé situace. Jen při pomyšlení, že tam budu muset vstoupit se mi dělaly mžitky před očima. Proboha, mně je zle. Nemám teplotu? Přiložím si ruku na čelo. Byla jsem jen krůček k tomu, abych si znovu pořezala ruku o zrcadlo a šla na ošetřovnu. Ano, i tohle jsem byla schopná spáchat, abych do té příšerné sakrální stavby nemusela. Tiše zaúpím, zastrčím pramen vlasů za ucho a rozhlédnu se po pokoji. Postele Reginy s Christinou byly prázdné, pravděpodobně jsou na sboru. Zato Barča tu ještě byla. Helen zastihnu jen pohledem, jak mizí ve dveřích. ,,Dobré ráno." Pozdravím Barbaru napůl nepřítomně a s neobvykle bledou tváří (jak mi to jižanská pleť dovolí), se začnu oblékat. Motala se mi hlava a musela jsem se každou chvílí opírat o skříň, abych se při natahování nadkolenek neskácela na zem. Připadám si úplně mimo. Nenapadá mě, jak bych se z toho, kromě skoku z astronomické věže mohla vyvlíknout. A jít za Snapem je k ničemu, nepochybně už stepuje před kostelem. Nejistým krokem, jako bych se bála, že mi každou chvíli nohy vypoví službu - se vybelhám z koleje a vynaložím veškeré úsilí se vydrápat z podzemí do přízemí. Ani se neobtěžuji se zacházkou do hlavní síně. Stejně mám pocit, že budu každou chvíli zvracet. Zachumlám se do saka a vyjdu na pozemky. Fakt, že venku svítí ignoruji. Stejně tak všechno a všechny kolem. Jediné, na co se dokážu soustředit, je ta odporná stavba v dáli. Na klidu mi nepřidává ani to, že cesta ke kostelu utíká až nepřirozeně rychle a to se táhnu jako sliz. Čím blíž jsem tomu ohavnému stavení, tím větší panika se mě zmocňuje. Kus od kostela ze zastavím a letmo pohlédnu na Richarda s Helen, jak přepočítávají ročníky. Dřív nebo později si všimnou, že chybím. S ustrašeným výrazem si obejmu trup a nervózně přešlápnu na místě. Nechce se mi tam jít, nechce se mi ani přibližovat. Jak to tam asi vypadá? Jsou tam ty sochy andělů a děsivé vitráže s utrpením Ježíše Krista? Vždycky mám pocit, že se na mě ty obrazy dívají. Co když nás tam zamknou? Dostanu se ven? Přepadaly mě čím dál tím víc paranoidnější myšlenky a žaludek se mi s každým krokem ke kostelu víc a víc stahoval. Za použití celý niterní síly se jako chodící zombie došourám mezi ostatní. Zorničky mám doširoka rozevřené a stále se svírám kolem trupu. Úplně mi přestala být zima. Naopak mi bylo příšerné horko, které však doprovázela husí kůže. Cestou do kostela bojuji s myšlenkami na útěk. Alex si pořádně ani nevšimnu. Jediné, na co jsem schopná soustředit svůj zrak je interiér kostela. Skoro hystericky se otočím přes rameno ke dveřím, abych viděla, jestli nás tady nezamykají. Z těžka dosednu na lavici a neklidně v rukách žmoulám konec sukýnky. Každou chvíli se otáčím k východu a nedokážu sedět klidně. Srdce mám až v krku a jakmile se spustí ceremoniál a sboristi začnou zpívat, skousnu spodní ret. Ta hudba je nesnesitelná a celá ta atmosféra mě donutila se chovat jako malá ustrašená holka. Nemůžu.. Probleskne mi hlavou těsně před tím, než prudce vstanu z lavice a rozeběhnu se pryč. Ať už se mě bude snažit u dveří zastavit jakýkoliv z profesorů, vytrhnu se jim a peláším směrem k hradu. |
| |||
Školní kostel - sboristé, přítomní Dnes je v kostele skutečně zvláštní atmosféra. Lze tu zahlédnout a poznat tolik rozdílných emocí. Někteří otírali slzy, jiní je statečně zadržovali. Další měli v obličejích výrazy, v kterých se jasně odrážel smutek, který pociťují. Jiní jen pokorně seděli a upírali zrak na špičky svých bot, a další se tvářili tak, jakoby to byl jeden z dalších obyčejných dní ve školním roce. Tak či tak, dnešek byl přece jen jiný. Nejen, že se první hodina odehrávala tam, kde se obvykle většina z vás příliš neobjevuje, ale ani to není běžná návštěva kostela. Už jen samotná smuteční výzdoba ledasco naznačovala. Jakmile se v kostele objeví poslední z kolejí a profesoři zaujmou svá místa - Brumbál se velmi lehce, téměř nepatrně pousměje na profesorku Mirabel. Jiní by si jeho gesta, nebo pokynu - chcete li nevšimli, ale profesorka věděla, že to znamená jasný pokyn k zahájení obřadu zpěvem. Profesorka tedy zasedne ke klavíru a sboristé se připravují na svůj začátek. V kostele je hrobové ticho, které však zmizí s tím, jak se svatou místností rozezní první sloky kláves smuteční písně. Hlas sboristů je stálý, nekolísavý. Skoro jakoby se na to připravovali celý týden. Hudba naráží do stěn a od nich se zase odráží zpátky a vrací se k uším přítomným. Skoro jakoby neměla kam odejít. Zpěv se zařezává až do morku kostí a s intenzitou zpěvu a hlasitostí hudby hořely plameny svícnů. Skoro jakoby tančily.
Sboristé jsou plně soustředění na své texty před sebou. Jiní je ani nepotřebují a s očima zavřenýma dál zpívají píseň pro zesnulou Jacqueline Monroe. Každý úder kláves, každý nádech a každý tón v sobě nesl smutek. Vitráž s obličejem Jackie byla tak reálná. Skoro jakoby se na vás Jackie usmívala. Skoro jakoby se na vás dívala. Tell the ones, the ones I loved Jakmile odezní zvuky kláves a sboristé dozpívají poslední sloku, kostel znovu zahalí hrobové ticho. Sboristé potichu sestoupí od oltáře a usadí se na místa ke svým kolejím. Z tmavého rohu vystoupí Brumbál a postaví se na jejich místo. |
| |||
Kolej > dívčí umývárny > hl. síň > kostel Richard a všichni ostatní Ráno, jsem vstala časně. Kdo ví proč, snad ten nepokoj v duši se kterým jsem večer ulehla. Zřejmě velká chyba nechat tam ty dva samotné. Nemohla jsem myslet na nic jiného. U Merllinova vousu, byla velká chyba jen tak odcházet. Nějakou chvíli jsem ještě ležela, ale pozorování stropu po nějaké době přeci jen omrzí. Potichu jsem se vykradla z pokoje do umýváren. Rychlá koupel a ostatně zbytek ranní hygieny jsem tak mohla provést v klidu a bez spěchu. V klidu se pomalu obléknu do školního hábitu a vyrazím na snídani. Ty které ještě vyspávají jsem nechala za sebou a vyrazila pomalu na snídani. Neměla jsem tolik času, kolik jsem očekávala. Dva tousty zapité dýňovým džusem mi pro dnešní ráno musí stačit. Ranní péče o vzhled přeci jen trvala déle než jsem měla v plán. Kdo ví, proč mi mé do puntíku naplánované věci nikdy nevyjdou přesně. Hned jsem se proto vydala ke kostelu. Ještě budu muset najít svojí setru, kdo ví co by mohla provést. Doufejme, že jí něco takového jako je pohřeb odradí od myšlenky dělat své obvyklé hloupé nápady. Jak přesně se stalo, že se do naší rodiny narodil někdo takový? Nikdy nevím, kde mi z ní hlava stojí. Když jsem už konečně poblíž kostela zahlédnu jak si tam Richard dává děcka do pozoru. I on si mě všimne a jeho prosbě nemohu říci ne. Kdo by odolal jeho kouzelnému úsměvu. "Samozřejmě." Přikývnu si milým úsměvem ve tváři a pustím se do zadaného úkolu. Spočítám šestý a sedmý ročník. Nijak těžké, ale ani zajímavé. Myslím, že prefekta bych rozhodně dělat nechtěla. Kdo by se chtěl zdržovat s nižšími ročníky? Chápu ty jisté benefity, které to obnáší, ale starat se o partu děcek, co asi ani neumí zavázat tkaničky. Každopádně za svou výpomoc jsem si zasloužila odměnu, která se hned dostavila. Upřímně jsem za Richardovo pozornost velmi ráda, občas se zdá tak odtažitý. S Richardem po boku vejdu do kostela. Výzdoba je nádherná, co si budeme povídat, ovšem smutné je, že většina lidí je tu protože musí a většina obdivují pouze onu úchvatnou výzdobu. Pro tu holku samotnou je tu zřejmě jen málo lidí. Posadím se vedle Richarda a nepřestávám sledovat nádherou výzdobu, avšak přišel čas, abych se poohlédla i po své roztěkané sestřičce. Snad neudělá nic nedbalého. Je přeci v prvním ročníku, měla by být pokorná a držet se pravidel. Raději ani nechci vědět, jak se bude chovat třeba ve čtvrtém ročníku. S boru si nijak moc nevšímám. Raději mám hudbu, kde se nepletou lidské hlasy. Těch uslyším za život ještě mnoho, to naopak instrumentální hudby je si třeba vážit. |
doba vygenerování stránky: 1.4759089946747 sekund