| |||
Pokoje ->Společenka-> Sprchy ->Pokoj-> Velká síň -> Kostel Spolužáci Ač jsem toho moc nenaspala, vstanu ještě před nastaveným budíkem, který odmáčknu, aby jeho kovové řinčení neprobudilo i ty, kteří se chtějí ještě dospat. Spánek nebyl podle mých představ, černo beze snů bylo snad ještě děsivější než noční můry, kterým bych se po včerejší informaci nedivila. Pokud Cass ještě spí nechám ji, převléknu se do sportovního. Pokud je některá ze spolužaček vzhůru pozdravím ji tichým ahoj a přesunu se do společenky, kde si trochu protáhnu tělo. Běhání dnes vzdávám, nemám na něj myšlenky. Po necelé tři čtvrtě hodině mám odcvičeno, vezmu si do ruky složené oblečení, ručník hodím okolo krku a kosmetickou tašku do druhé ruky. Vyběhnu do sprch, kde trávím další půl hodinku jen tím, že na sebe nechávám téct horkou vodu. Nad ničím nepřemýšlím, ani si nepřipouštím, že dnes je poslední rozloučení s Jackie. Potom se v rychlosti umyju,usuším se a v zabalena do ručníku, spáchám další ranní hygienu. Líčení nepřipadá v úvahu, rozteklá řasenka není nic po čem bych toužila, až budu slzet v kostele. Vlasy si rozčešu a stáhnu do vysokého culíků, uhladím si vlasy, aby nikde ani jeden netrčel a až teprve potom se obléknu do uniformy. Vrátím se zpět do pokoje, kde odložím věci, které mám do koupelny. Složím si pyžamo, usuším ručník, obojí složím a uklidím. Obléknu si sako, vklouznu do bot a ještě jednou svůj zevnějšek překontroluji u zrcadla. Pozitivně ho zhodnotím a vydám se na snídani. Naložila jsem i na talířek sladké pečivo a nalila si černý čaj. Skoro roboticky a bezmyšlenkovitě jsem snědla snídani a vypila hrnek čaje. Začaly mi docházet souvislosti, že dneska nebude tak hezký a pohodový den jako jindy. Ostatní okolo sebe jsem moc nevnímala, fungovala jsem spíš na autopilota. Ještě chvilku sedím na svém místě a koukám " do blba". A pokud jsou zde nějací moji spolužáci, dalo by se říct, že je nevnímám. Tedy pokud mne někdo neosloví. Po několika minutách vstanu a vydám se ven před školu a pomalým krokem se vydám ke kostelu, kde už se houfují další lidé. Prohlížím si kostel, je opravdu nádherný, jen by se tam nemuselo konat poslední rozloučení s Jackie. Povzdechnu si. Stoupnu si ke svým spolužákům a mávnu na Ala, který dostal od Lupina úkol nás spočítat. Potom sklopím hlavu a raději se dívám do země, jeden jediný pohled na někoho z Nebelvíru, by mi spustil slzy. Už jen to, že Jackie na nás kouká z té překrásné vitráže, mne skoro dojme k slzám. Poté co nás Al přepočítá, dojdu usednout na místo pro nás určené. Posadím se vedle Doma a očima přejedu sboristy, zastavím se pohledem až u Cass a usměju se na ni, aby věděla, že jsem s ní. |
| |||
Ložnice - Velká síň - Kostel Přítomní Kenjiho rumové kouzlo mi doslova vytře zrak. Ani ne tím, že ho vůbec umí, jako spíš tím, že si na něj vůbec vzpomněl. To ani mě nenapadlo, a to mám smysl pro vymýšlení takových nesmyslů! Samozřejmě tedy neváhám a ihned rum ochutnám. Ačkoliv vždy piji alkohol jen proto, abych se opil, nikoliv kvůli chuti, tak tentokrát mi rum přijde oproti saké jaksi domáčtější a na jazyku příjemnější. Ale stále je to alkohol, takže se opět tvářím jak vyschlá švestka. Ještě nějakou chvilku popíjíme a řešíme naprosté nesmysly, než se odebereme ke spánku. Začne na mě totiž malinko doléhat únava, a kromě toho si myslím, že by bylo vhodné nepřijít na rozloučení s naší nejdražší spolužačkou s kocovinou. Jsem ale rád, že se mi podařilo opět se dostat do lepší nálady, nemyslet na toho přihlouplého Dragona, nebo na to, o čem se mluvilo dnes v síni. Nemůžu ale říct, že bych šel spát s úplně čistou hlavou. Mám ve zvyku před spaním hodně myslet, nad vším možným, například nad věcmi, co se za celý den udály, a že těch zrovna dnes bylo. I když jsem na to příliš nevypadal, hrozně mě mrzela naše ztráta. Kdybych Jackii znal stejně jako někteří zmijozelští, nebo k ní měl totéž, co oni, jistě bych se nad tím ani nepozastavoval, ale bohužel se jednalo o někoho z našich řad. Hned po Jackii mi do hlavy vlezla ta naše hádka s Christianem. Rozzuřil mě jako blázen, ale zároveň mi přišlo líto, že jsme se pohádali a neměli tak daleko od toho se poprat. Nevzpomínám si, že by mezi námi (nebo mezi mnou a kýmkoliv jiným) nastal někdy nějaký konflikt. Když za ním hned zítra nezajdu, bude mě kousat svědomí ještě hodně dlouho. Na jednu stranu jsem ale celkem rád, že jsem se nedohadoval třeba s Kenjim, nebo Danem. Nedokážu si představit, že by se se mnou oba přestali bavit. Sice to nejsou jediní lidé, se kterými bych byl schopný prohodit řeč, ale mám k nim tak blízko, že by mě jakýkoliv konflikt dost ranil. Ačkoliv mi přijde, že celou noc nespím, nakonec se mi mozek přeci jen vypne a já konečně usnu. Člověk by čekal, že budu mít nějaké divoké sny, ale místo toho nastává jen neutrální, bezesná noc. Ráno vstanu klasicky brzo, dříve, než ostatní. V hubě mám po včerejšku jako v polepšovně, proto si ihned vezmu k ruce své hygienické potřeby, čisté fusky, trenky, co mi máma kupovala loni k vánocům a ostatní oblečení. Je ještě krásně vyprané z domova, jde to cítit z aviváže, která se hned začne linout po celém pokoji. Zatím to krásně voní, ale za pár dní už se ta čerstvost úplně vytratí. Po své každodenní očistě si vezmu k ruce svou skvělou knihu s názvem "Jak se stát pefektem", kterou jsem kupoval celkem nedávno, ale ještě se k ní nedostal, a spolu s ní se vydám do Velké síně na snídani. Když u sebe totiž nemám žádného živého společníka, kterému bych mohl něco vyprávět, tak si vždy raději vezmu knížku. Naneštěstí čtu ale takovou literaturu, nad kterou si kdekdo jen zaklepe na čelo, takže obojí zkombinovat nelze. Když se klidně usadím a vezmu si k ruce jen nějaký kus ovoce (abych zhubl, jak říkal Kenji s Danem), začnu si číst první kapitolu, která nese název "Šplhejte u kolejních vedoucích". Když by se na mě někdo podíval a uviděl by, jak se uslintaně cpu jablkem a u toho jsem zažraný do takovéhle blbosti, ani by mu nedošlo, že za pár minut má začít nějaký smuteční obřad, protože má tvář si stále drží výraz jakéhosi "nemehla", co ani neví, která bije. Jakmile dojím svou snídani, oběd i večeři zároveň, zaklapnu svou skvělou knihu, která mi dopomůže k tomu být prefektem, zvednu se a zamířím ke kostelu. I když ne příliš ochotně. Tedy, ne, že bych nechtěl uctít památku naší Jackii, spíš jen nemám rád ono kostelní prostředí. Přijde mi až moc přehnaně chladné a místo toho, aby pozůstalé utěšovalo, tak ho spíš ještě víc vystresuje. Úplně to vidím, až tam přijdu, tak budu mít hodně nepříjemný pocit na žaludku. Kdyby bylo po mém, uctím památku někde jinde, na nějakém příjemnějším místě. 'Třeba u Sinestry v pokoji.' To mi připomíná, že bych za ní mohl během dneška zajít. Nevím, jak moc pro ni bude příjemná má společnost, každopádně si myslím, že pokud ji chci poznat mnohem blíž, tak bych s ní měl trávit více času. Ne jenom pět minut týdně. Super, tak mám tedy i plán - po obřadu navštívit Sinestru. Jakmile dojdu ke kostelu, ihned rychlým pohledem vyhledám své spolužáky, u nichž uvidím i McGonagallovou. Bez zdržování se k nim připojím a poté jako ovce pokračuji tam, kam ostatní. |
| |||
Kostel Sleduji, jak se postupem času zaplňují jedna lavice za druhou. Někteří s tvářemi utrápenými, kruhy pod očima tak hluboké, jako kdyby nespali týden. Jiní naopak vyspalí do růžova, očividně si odbíjejíc jenom nějakou tu formalitku. V prvních řadách samozřejmě sedí Nebelvírští. Sleduji jejich zachmuřelé tváře a v duchu s nimi soucítím. Představa, že mi umře věrná parťačka do bouřek nebo vlastně kdokoliv z ostatních z mé koleje, byla dost hrozná. Sleduji, jak se jako třetí v pořadí přivalí naše kolej a zapátrám pohledem v našem ročníku. Chvilku musím mžourat na rudovlásku, než mi dojde, že je to ve skutečnosti Alex. Víte, mám z ní občas dost schizofrenní pocity. No vemte si třeba dnešní ráno. Probudíte se vedle dvou černošek, i když v noci usínáte s přesvědčením, že ráno na vás bude čekat jenom jedna pigmentově výraznější osoba. Člověk pak v samé rozespalosti musí přemýšlet, jestli se náhodou přes noc nezbláznil. Ovšem jak tak pozoruji všechny své spolukolejníky, zdá se mi, že nejsou úplně ve své kůži. I tak jim všem zamávám na pozdrav a usměji se na ně. Třeba takový Fabian je dneska i na tu dálku lehce zelený. Acai taky nevypadá, že by se vyspala úplně nejlíp, a když sleduji Benjiho, začíná mi všechno zacvakávat do sebe. To by taky vysvětlovalo jeho dnešní polohu ve společenské místnosti. Zahlédla jsem ho jenom letmo a raději okamžitě stočila pohled jinam. Říkala jsem si, že je nějaké divné, že by preferoval pohovku oproti posteli. Když to spojím dohromady s tím spodním prádlem a rtěnkovou omalovánkou, kterou měl na svém pindíku… Naštěstí teď vypadal normálně, takže svoji teorii ohledně šílené úchylky na spodní prádlo a patlání rtěnky po těle můžu vyloučit. Pozoruji kratičký rozhovor mezi Seymourem a Acai, ale nijak na něj nereaguji, akorát to potvrdilo moje nejhorší obavy. Jednou v životě jsem si dovolila jít lehnout dřív a hned se strhne událost století... Samozřejmě! A Maureen bude zase jenom poslouchat ty interní vtipy, o kterých nebude mít šajn, protože tam nebyla. Po očku se podívám na Jordyn, která si šla lehnout dřív stejně jako já. Zdá se, že ani nepotřebuje pořádnou kocovinu, aby se necítila fajn a zrovna tak ji asi zmeškání té zábavy nemrzí tolik, jako mě. Povzbudivě se na ni usměji, abych jí tím dodala trochu odvahy, i když sama mám své pochybnosti. Já osobně už jsem ve sboru byla. S normálními dětmi (mudláčky, chcete-li) a znělo to opravdu nádherně, když jsme se secvičili. Jenže tady jsme se sotva mohli nějak oťukat, takže to taky může dopadnout jednou velkou katastrofou. Nicméně i kdyby to tak bylo, řekla bych, že by se nám Jackie stejně jenom hrozně vysmála. Stojím tam za Acai a Dee a čekám, až konečně tohle všechno začne. Nechci být vůči Jackie neslušná, ale stát tady a přemýšlet nad tím, jaké vlastně může být celé tohle vystoupení fiasko není zrovna příjemné. Navíc mně dost znervózňuje Jackiina tvář, která je v koláži přímo za mými zády. Jako kdyby mi do zad dýchal duch. Sleduji Dee, jak se nonšalantně postaví přede mě a lehce se přitom usměji. Prohlížím si její vlasy, které jsou dokonale rovné, lesklé a na pohled hebké na dotek. Musí nad nimi promarnit hrozně času, ale očividně je se svým výsledkem spokojená. Uvědomím si, že mě vlastně ještě o pár centimetrů převyšuje a proto na mě není moc vidět. Je mi to nakonec dost jedno, nepotřebuji být všem na očích, a pokud jí to udělá radost, nemám s tím problém. Nahnu se k Acai, ale jenom takovým způsobem, abych nijak nenarušovala její osobní zónu, kterou má pravděpodobně ještě o pár centimetrů větší než lidé, kteří nejsou hákliví na dotek, ale to mi musí jakožto své kamarádce odpustit. “Když už jsi nebyla té lásky a nedotáhla mě do společenské místnosti za nohy, abych si ten večer mohla užít s vámi, tak mi za trest s Alex pak všechno musíte vyprávět do nejmenších detailů!“ Pronesu jejím směrem šeptem, aby to neslyšeli ani naši Nebelvírští spolusboristé. Pobaveně se na ni zakřením a mávnu přitom k ostatním rukou, významnou chvilku pak spočinu ukazovákem na Benjim, abychom si dopředu vyjasnily, jaké pikantnosti mě zajímají nejvíce. “Anebo aspoň to, co si pamatujete.“ Kdybych mohla, laškovně bych ji drkla loktem do boku, ale vzhledem k tomu, že je to zrovna Acai, raději si to odpustím. Znovu se narovnám a už se nesnažím navazovat žádnou další konverzaci, protože zrovna teď není ta vhodná doba bavit se nad událostmi minulého večera, které mi samozřejmě utekly mezi prsty. |
| |||
Kostel I přes veškerý původní neklid a roztěkanost, na tomhle místě dává se do mne zvláštní strnulost, zvláštní otupělost kdesi uvnitř. Nevím... jsem rád, že mírné nachlazení omlouvá mne ze sboru. Asi bych ze sebe nevydal ani hlásku. Téměř ani nevnímám, že přisedne si ke mně z volné strany Morgana a Noelle, než hlasité zasmrkání té druhé přiměje mne o něco sebou škubnout. Sklouznu pohledem na bledou tvář své zrzavé spoluzačky s půvabným jménem (v tomhle pravda příliš objektivní nebudu), a při pohledu na kruhy pod jejíma očima a potůčky slzí uvědomím si, že vnímal jsem své okolí tak málo, že ani netuším, jak moc blízko si Noelle s Jacqueline možná byly. V jakémsi neobratném pokusu to teď začít napravovat, maličko si tiše odkašláním pročistím krk, stejně se však nakřáplému hlasu neubráním, když k Noelle zašeptám: "V pořádku?" Vzápětí bych se však nejlépe profackoval. Kdo dneska vůbec může být? |
| |||
Acai, Maureen a ostatní Můj nádherný zpěv naprosto vybočuje z řady všech ostatních. Mohla jsem tušit, že křovácké písně nebudou nic, kde by se Banán mohla naučit zpívat. Nemluvě o té instalatérce potrubí, která se přidala ke mně a k Banánovi. Snažila jsem se svou nechuť dávat nijak najevo, a tak jsem se na obě jen usmívala a dál si zpívala svou. Po několika trénincích nám dala profesorka krátkou pauzu. Posadila jsem se do jedné z volných lavic vedle obou lejdynek a mlčky pozorovala instalatérku, která se snažila bavit s ostatními. Musela jsem uznat, že její oblečení bylo fakt otřesné. Nejspíš zkrachovala spolu s Maxwellem, s kterým si mohla podat ruce. Kdybych na ní prve nezapomněla, oblečení pro Maxwella bych radši věnovala jí. I když bylo chlapecké. Řeknu Mařeně, aby jí dala něco z toho, co jsme spolu koupily. Stejně to nepotřebuje nebo by to ani nenosila. A až budu něco vyřazovat, dám to tentokrát Rottové. Postavu máme nějak podobnou... Vážně by si měli založit tu charitu... Do kostela se začali pomalu trousit první lidé. Nechtělo se mi vracet zpět na místo a zpívat písničku pro holku, která mi byla kompletně ukradená. Otec by jistě souhlasil s tím, že nějaká čistka byla nutná a byla to ještě její chyba. Povzdechla jsem si, upravila si uniformu a vrátila se zpět na své místo pro soprány. Byla škoda, že tu s námi nebyl Princ, který by celému vystoupení dodal ty potřebné grády. Postavila jsem se před instalatérku. Nemohla jsem se dívat na to, jak ta chudinka trpí. Evidentně na nic lepšího neměla, a tak musela vystupovat v téhle hrůze. Nechápu, proč jí Isaac nevěnoval alespoň šálu, kterou jsem dala Zahradníkovi. Mlčky jsem pohlédla do davu. Richard už dorazil. Doufala jsem, že dorazí i Princ. Zalétla jsem pohledem i k havraspárským, kde jsem zahlédla blonďaté máničky. Nechápala jsem, co někdo jako Delcaour dělá zrovna u havranů, když vypadal spíš jako můj bratr. Oproti Bellovi alespoň vypadal trochu k světu, i když by mu rozhodně neuškodil jiný sestřih. Vyhledala jsem pohledem Alabastra a krátce mu zamávala a usmála se. Znuděně jsem stála vedle Banána, od kterého jsem se snažila držet alespoň nějaký odstup. Proč jsem jen musela skončit ve skupině s křovačkou a instalatérkou? |
| |||
Lupin, spolužáci Po debatě ve společenské místnosti k nám ještě přišel profesor Lupin. V klidu jsem si vyslechla, co měl na srdci. Byla jsem po celém dni celkem unavená, a tak jsem se omluvila a spolu s Morg zamířila do pokoje, kde jsem se jen převlékla do pyžama, nakrmila Sněhurku a v mžiku usnula. Moc jsem toho nenaspala. Několikrát jsem se s křikem a brekem vzbudila. Jackie mi lezla i do snů. Jelikož jsem make-upu moc neholdovala a po těžké noci mi nebylo kdovíjak do smíchu, líčení jsem tentokrát omezila na minimum. Každému mohlo být jedno, že mám kruhy pod očima. Žaludek jsem měla na vodě. Bylo celkem brzo a jelikož Morg ještě spala a nechtěla jsem ji budit, vydala jsem se na svůj každodenní běh a poté do sprch. Po krátké sprše a vyčištění zubů jsem se vrátila zpět na kolej, převlékla se do hábitu a počkala, až se moje nejlepší kamarádka probudí. Jakmile byla Morg připravená, vydaly jsme se do Velké síně na snídani. Neměla jsem moc hlad, a tak jsem si nandala jen to nejnutnější. Byla jsem ráda, že jsem do sebe dostala alespoň kus buchty, rohlík a černý čaj, který mě trochu probral. Byla jsem zamlklá a se spolužáky se moc nebavila, i když jsem se jim snažila dodat trochu lepší nálady alespoň slabým úsměvem, který jsem se snažila za všechnu cenu udržet. K mé smůle nám odpadla dvouhodinovka tělocviku. Ráda bych se trochu odreagovala. Naštěstí jsem byla už ráno běhat, a tak na tom moje svaly nebyly tak zle. Čekala nás mše v kostele, na kterou jsem se i přes chmurnou atmosféru těšila. Jackie si úctu zasloužila. Trochu mě mrzelo, že jsem se nepřihlásila do sboru, který měl na její počest něco zazpívat, ale se svým otřesným hlasem bych tam asi těžko zapadla. Počkala jsem, až si nás profesor Lupin seřadí a pod Alastorovým vedením jsme se vydali do kostela. Instrukce byly jasné, a tak jsem poslušně následovala spolužáky, bok po boku s Morganou. Když jsem viděla všechnu tu nádhernou výzdobu, kterou na počest Jackie připravili, bylo mi opět do breku. Po tváři mi začaly opět téct samovolně slzy. A to se ještě ani nezačalo zpívat. Popadla jsem proto Morg za ruku a zamířila do zadnějších řad, kde jsem si sedla mezi ní a Tristana. Vytáhla jsem kapesník a nahlas se do něj vysmrkala. Ode stěn se rozeznělo mé troubení. Když šlo o projevování citů, nikdy jsem nebyla po tichu. Sboristům jsem věnovala mlhavý úsměv. Sklopila jsem radši pohled, jelikož se po mě díky mému troubení pár lidí i otočilo. Čekala jsem, co se bude dít. |
| |||
Mrzimorská společenka --> Sprchy --> Společenka --> Kostelmrzimorští spolužáci Spal jsem jako hozený do vody. Dokud mě cosi nepolechtalo. Zamrmlal jsem odmítavým tónem. Chtěl jsem i něco říci, ale to bylo příliš složité. Chtěl jsem se převalit na bok, ale žaludek s tím příliš nesouhlasil. Proč... proč vůbec... Mi je zle? Otevřel jsem oči a uviděl jsem Alex. Chtěl jsem se usmát, ale byl to trochu bolestivý škleb. Navíc jsem se cítil dost podivně. Chvíli jsem nechápal, o čem Alex mluví, dokud jsem se nevzepřel na loktech, abych shlédl svoje ležení. „Ty... potvoro,“ zaskřehotal jsem, vzal jednu podprsenku a hodil ji po její mizející postavě, ovšem bez šance ji zasáhnout. Ještě chvíli jsem se tiše smál, ale vzal jsem ji za slovo. Posbíral jsem se a chystal se k odchodu. Nejdřív do naší ložnice, kde jsem si úlovky dívčího prádla schoval do truhly pod lůžkem. Ono se to třeba ještě bude hodit... V hlavě se mi už rojil plán. Zatím jsem se ale upravil tak, abych mohl dojít do sprchy. Vzal jsem si uniformu, hygienické potřeby a rozvážným krokem jsem vyrazil. Nic rychlejšího jsem raději vzhledem ke včerejšku nezkoušel. |
| |||
Skleníky -> KostelVšichni přítomníOd časného rána jsem, jako vždy, operovala ve sklenících. Hnojila, přesazovala, uklízela, zalévala… Dělala jsem cokoli, čím bych se zabavila na dost dlouho, abych zahnala únavu. Ettariel odešla pozdě večer a po našem sezení jsem měla hlavu jako pátrací balón. Probraly jsme toho tolik, že jsem se v tom ztrácela, všechno se mi to motalo dohromady. Ale místo toho, abych vyčerpáním padla a probudila se až ráno, jsem se jen převalovala a utřiďovala. Beztak jsem nemohla usnout. Zírala jsem do stropu, a pokud se mi na krátkou chvilku povedlo usnout, provázely mě nepříjemné sny. Při pohledu do zrcadla jsem se ráno zděsila, snad jen proto mám dnes nalíčený obličej. Tmavé kruhy pod očima jsem něčím zamaskovat musela. Když se přiblížila hodina, kdy se měl smuteční obřad konat, sundala jsem zástěru, oprášila si černé šaty a vyrazila ke kostelu. Už z dálky se před ním shromažďovali studenti z celé školy. Bylo jich tolik. A všichni přišli uctít památku Jackie. Naší nebohé Jackie. Zajímalo by mě, kolik by jich přišlo, kdyby to nenařídil Brumbál. Upřímně doufám, že alespoň polovina. S tichým povzdechem jsem prošla mezi studenty do kostela. Těm, kteří si mě všimli, jsem věnovala povzbudivý úsměv, ale jinak jsem se snažila být skoro neviditelná. Tohle všechno kvůli tomu, že jsem čekala příliš dlouho. Stačilo s tím přijít o pár hodin dřív… a všechno mohlo být jinak. Jak mám naložit s tak špatným svědomím? Co s tím mám dělat? Smířit se s tím? Prodrala jsem se do kostela a postavila se kousek od dveří pozorujíc výzdobu a sboristy. Musí být nervózní. První vystoupení a k tomu za takových podmínek. Je mi z toho všeho těžko. Nevím, zda se mi to jen nezdá, ale je tu tak těžká atmosféra, že se mi tu špatně dýchá. Přesto zůstávám mlčky opřená o zeď, s rukama sepnutýma a zúčastněným výrazem ve tváři. Odejít teď, těsně před začátkem obřadu, by bylo dost neuctivé. Místo toho se rozhlédnu po ostatních profesorech. Nezdá se, že by tu byli všichni. Profesor Snape tu je, ale Ettariel nevidím. Snad nepřijde pozdě. V tuhle chvíli by se mi velmi hodila Violet a její schopnost mě uklidnit za každé situace. |
| |||
Ložnice – Velká síň - kostel všichni přítomní Další den ráno jsem se probudila s pocitem, že bych ještě i spala. Nepříliš kvalitní spánek, pozdní usnutí a naopak probuzení o chvíli dříve než obvykle – víc faktorů, proč tomu tak bylo. Jen na pásmovku už bych se vymlouvat nemohla. Místo tělocviku jsme měli jít do kostela na poslední rozloučení. Raději bych šla na vyučování, i když na tělák bych šla raději před pomalu vším. Oblékla jsem si tmavé oblečení, lehký černý kabátek a kolem krku jsem si uvázala červenou nebelvírskou šálu. Nejen protože to byla "oficiální, formální" akce, ale taky kvůli Jackie. Ač to zní morbidně, dnešní ráno patří jí. Snídaně byla spíš jen povinnou záležitostí, velká síň je tišší než obvykle, což na náladě moc nepřidá. Jídlo jsem do sebe naházela, což nebylo těžké, když jsem se pustila do obyčejné ovesné kaše s ovocem. Pomalu jsem se loudala směrem ke kostelu. Obvykle podobná místa nevyhledávám, ale dneska udělám jednu z mála výjimek. Ani mě nepřekvapilo, že profesorka McGonagalová je zde mezi prvními. Krátkým posmutnělým úsměvem "pozdravím" přítomné spolužáky. Nehodlám dělat žádné problémy, proto ji téměř okamžitě a bez zdržování poslechnu, když zkontroluje mou přítomnost a zařadím se do špalíru spolužáků, který se přemisťuje do útrob kostela. Usadím se do jedné z dřevěných lavic a rozhlédnu se kolem sebe. Kostel je patřičně vyzdoben na rozloučení se s mrtvou spolužačkou. Vylovila jsem k kapsy papírový kapesník. Myslím, že po zítřku už asi brečet nebudu, ale neškodí být připraven, kdybych se náhodou spletla. |
doba vygenerování stránky: 1.0289878845215 sekund