Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Bradavice - trochu jinak

Příspěvků: 7984
Hraje se Denně Herní čas: 12:05  Vypravěč Khloé je offlineKhloé
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Ettariel Darienn Renoire ☕ je offline, naposledy online byla 11. března 2024 21:11Ettariel Darienn Renoire ☕
 Postava Sebastian G. Sharivar je offline, naposledy online byla 14. května 2023 18:27Sebastian G. Sharivar
 Postava Park Na Yeong *Ruby* je offline, naposledy online byla 07. října 2022 21:40Park Na Yeong *Ruby*
 Postava Argus Filch je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Argus Filch
 Postava Mirabel McGregor je offline, naposledy online byla 28. března 2024 9:47Mirabel McGregor
 Postava Albus Brumbál je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Albus Brumbál
 Postava Kayla Harper-Burns je offline, naposledy online byla 25. ledna 2024 1:00Kayla Harper-Burns
 Postava Barbara Snow je offline, naposledy online byla 28. března 2024 17:36Barbara Snow
 Postava Angela Silverlin je offline, naposledy online byla 28. března 2024 9:47Angela Silverlin
 Postava Severus Snape je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Severus Snape
 Postava Rebecca Eliah Riel je offline, naposledy online byla 24. března 2024 16:42Rebecca Eliah Riel
 Postava Cassandra Warren-Wentworth je offline, naposledy online byla 11. března 2024 21:11Cassandra Warren-Wentworth
 Postava Sinestra Ewing je offline, naposledy online byla 16. července 2023 22:49Sinestra Ewing
 Postava Rosalie Anne Primrose je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45Rosalie Anne Primrose
 Postava Pomocný PJ ۞ je offline, naposledy online byla 14. ledna 2024 13:11Pomocný PJ ۞
 Postava Minerva McGonagallová je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Minerva McGonagallová
 Postava Caylus Lawson je offline, naposledy online byla 02. března 2024 12:33Caylus Lawson
 Postava Rolanda Hoochová je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Rolanda Hoochová
 Postava Ogata Kenji je offline, naposledy online byla 19. srpna 2023 23:13Ogata Kenji
 Postava Daniel Fletcher je offline, naposledy online byla 06. ledna 2024 21:30Daniel Fletcher
 Postava Rhiannon Kearney je offline, naposledy online byla 14. ledna 2024 13:11Rhiannon Kearney
 Postava Rubeus Hagrid je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Rubeus Hagrid
 Postava lord Richard Cornigrum je offline, naposledy online byla 14. ledna 2024 13:11lord Richard Cornigrum
 Postava Erika Claythorne je offline, naposledy online byla 04. září 2023 18:58Erika Claythorne
 Postava Acai Luqueba je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45Acai Luqueba
 Postava lady Christina De Spontin je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45lady Christina De Spontin
 Postava Henry Kwang je offline, naposledy online byla 28. dubna 2023 22:46Henry Kwang
 Postava Coraline M. Spencer je offline, naposledy online byla 29. listopadu 2023 15:21Coraline M. Spencer
 Postava Naira Sinclair je offline, naposledy online byla 24. března 2024 16:42Naira Sinclair
 Postava Jordyn Emily Byrd je offline, naposledy online byla 27. března 2024 20:55Jordyn Emily Byrd
 Postava Saga Lindqvist-Weaver je offline, naposledy online byla 24. března 2024 16:42Saga Lindqvist-Weaver
 Postava Anna Saria je offline, naposledy online byla 27. března 2024 19:43Anna Saria
 Postava Diana Gabriela Black je offline, naposledy online byla 28. března 2024 17:04Diana Gabriela Black
 Postava Patrick Gregory Anderson je offline, naposledy online byla 23. března 2024 19:38Patrick Gregory Anderson
 Postava Domenico Conte je offline, naposledy online byla 29. listopadu 2023 15:21Domenico Conte
 Postava Mirelle Devény je offline, naposledy online byla 18. března 2024 23:23Mirelle Devény
 Postava Robert "Bob" Pye je offline, naposledy online byla 25. března 2024 17:56Robert "Bob" Pye
 Postava Maurice de Coligny je onlineMaurice de Coligny
 Postava Pomocný PPJ ^^ je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45Pomocný PPJ ^^
 
Tristan Delacour - 03. ledna 2017 16:23
1c912741908bf0ea6b2cdc93be04c5cf267.jpg
Ložnice -> Velká síň -> Kostel

Po brzkém ulehnutí a dlouhém spánku probouzím se ještě za tmy. Na chvíli ještě v klidu ležím, pokouším se zapamatovat si střípky sna... Jezero v Giverny, oblouky mostů, ševelící prameny smutečních vrb a květiny, živě zelená barva konejšící a tak povědomá... však vzpomínka se trhá, za okny šediví a světlá ráno. Studené, stejně jako připomínka toho, co bylo - a co všechny dnes čeká. Rozloučení s tou Nebelvírkou... že bych ji znal dobře, říct se nedá.
Ani spolužáky ze své třídy či koleje vůbec neznám tolik, jak bych patrně za ta léta mohl. Přesto mi není lehko. Komu ublížila, co udělala tak špatně, že pro někoho bylo v pořádku mávnutím hůlky smazat celou její budoucnost? Pamatuji si ji, vídával jsem ji na chodbách či v Síni. Minulý čas - neb se to už nikdy opakovat nebude. Její milá tvář bude tlít v zemi, a... otřesu se, nechci na to myslet, a rozhodně si to nechci představovat!
Kouzlem lumos maličko si pomohu, a než nastane čas připravovat se do Síně na snídani, procházím si drobnou knížku v modré, ošoupané kožené vazbě. Mohl bych ji citovat zpaměti... a přec když není mi lehce, vždy o něco utěší mě. Zlehka prstem přejedu po drobné ilustraci dívenky s roztaženými pažemi, kterak na louce pokouší se do dlaní chytit hvězdy z oblohy, knihu zaklapnu, pečlivě schovám v nočním stolku a odeberu se do koupelny.
Upravím se a pak obleču s obvyklou pečlivostí, třebaže jen do uniformy, pak zamířím na snídani. Že bych měl chuť jídlu, se říci nedá, proto se spokojím jen s hrnkem silně slazeného černého čaje, než vydám se na cestu do kostela. Tam tiše zařadím se, kam patřím, k ostatním. Změněná vitráž je skličující, přesto nádherná.
 
Dominik Bella - 03. ledna 2017 13:06
owen2302.jpg

Spoločenka -> Hlavná sieň -> Kostol



Vstávanie mi tentoraz netrvalo dlho. Je tu pondelok. Tak trochu som sa na vyučovanie už tešil.
Som nerd. Pomyslím si, zatiaľ čo sa obliekam do uniformy. Najprv však kostol a posledná rozlúčka s Jacqueline. Po rannej hygiene len bez slova prefrčím spoločenkou a vydám sa do hlavnej siene.
Keďže bolo už 8 hodín a za hodinu mal začať pohreb, bolo na raňajkách už pomerne dosť ľudí. Pozdravil som spolužiakom pri našom stole a dal si cereálie s mliekom. Toto obvykle neraňajkujem, ale dnes som mal chuť na sladké.
Keď doraňajkujem, posedím si ešte kým už nebude načase vyraziť do kostola. Počkám, kým sa zozbierame a vydáme sa spolu s našimi. Napriek tomu, že obvykle mám vo zvyku veľa kecať, dnes som radšej tichšie a iba odpovedám na prípadné otázky. Tak nejak sa to sluší.
Pred kostolom nás už čaká Lupin. Takže sa nechám zoradiť a spočítať Alastorom a sadnem si tam, kde mi ukážu.
 
Fabian Byrd - 02. ledna 2017 22:48
nnn5536.jpg

Pokoj -> Společenská místnost -> Hlavní síň -> Kostel


Označení + všichni v kostele



Ráno je jedno z nejkrutějších, jaké jsem kdy zažil. Otevřít oči a přinutit se vstát nebylo nikdy lehké, ale tentokrát je to ještě náročnější, než obvykle. Hlava mi třeští, jakoby do ní někdo uhodil kladivem, žaludek se mi nebezpečně svírá, že se div nepozvracím a korunu tomu všemu nasazuje neskutečné sucho v ústech. Sečteno podtrženo, kocovina jak vyšitá. ,,U Merlina..." zakleju a natáhnu se po své hůlce, kterou přiložím nad úroveň rtů. ,,Aquamenti." zachraptím. Potřebuji nějak zahnat ten příšerný pocit v puse a nic lepšího než tohle mě nenapadá.
Z hůlky vytryskne proud průzračně čisté vody, proto neváhám a začnu hltavě pít. Jakmile je žízeň alespoň částečně zahnána, rozhlédnu se po pokoji. Vidím spícího Luccu, Tobiho… Moment, kde je Benji? Jeho postel je prázdná a k mému překvapení i dokonale ustlaná. Spal tady vůbec? Nakonec nad tím jen pokrčím rameny a s útrpným chrčením připomínající umírajícího osla se nasoukám do uniformy. Cítím se hrozně. Tak moc, že mám chuť si jít hned teď lehnout do rakve vedle Jackie a čekat na smrt. Úplně živě si umím představit, jak by si ze mě utahovala, kdyby tohle viděla. Smála by se, že neumím chlastat a já bych na to neřekl ani slovo, protože by měla pravdu. Vážně neumím pít.
Jen co vyjdu z pokoje do společenské místnosti, narazím na spícího Benjiho. Brada mi při pohledu na něj spadne skoro až dolů. Na hlavě má položené dámské kalhotky, na hrudi podprsenku a mezi nohama… Proboha, co to je? Jak se mu to stalo?! ,,Spím nebo bdím? Tohle se mi určitě zdá!" S výrazem naprostého zděšení po Benjim urychleně hodím deku z protějšího gauče, abych tím zakryl jeho odhalený rozkrok, hrající všemi barvami. Nemám tušení, jak se mu na nádobíčko dostalo tolik rtěnky a raději to ani vědět nechci, každopádně není jediný, kdo skončil jako nepovedená omalovánka nějakého bláznivého umělce. Sudy nad krbem totiž kdosi počmáral temperami. ,,Bože, snad sem to nebyl já."
Ale tak hnusně přece nekreslím, ne? Začnu pátrat v paměti. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, nedokážu si nic pořádného vybavit. Vím, že jsme pili a vyprávěli si příběhy... A to je všechno. Víc si prostě nepamatuji. ,,Taková ostuda… Snad se to nedozvěděj naši." nadávám při cestě z koleje. Zamířím si to přímo do hlavní síně, ale ještě než tak učiním, zastavím se v umývárnách, kde si v rychlosti vyčistím zuby a opláchnu obličej. Teprve poté odcházím na snídani. Pokud se tomu tedy tak dá říkat, protože se jídla ani nedotknu. Předemnou leží krásně zdobené donuty, po kterých se jindy mohu utlouct, jenže teď zůstávají bez povšimnutí. V tuhle chvíli nejsem schopný cokoliv sníst a vím jistě, že jakmile se o to pokusím, zezvracím se.
A to je to poslední, o co bych stál, tudíž jídlo nechávám zcela nedotčené. Jediné, co do sebe zvládnu s vypětím všech sil dostat je sklenička pomerančového džusu. Pak už se v síni více nezdržuju. Vstávám a odcházím pryč, rovnou ke kostelu, kde jsme se měli se spolužáky i profesory sejít. Cestou se nepřipojuji k žádné skupince, ani se s nikým nevybavuji. Kromě kocoviny na mě dolehl splín z očekávaného rozloučení s Jackie a z toho mi pochopitelně není ani trochu do řeči, natož do smíchu.
I tak ale nezapomenu u kostela pozdravit všechny spolukolejníky včetně profesorky Kearney, která nás spočítá a odvede dovnitř. Výzdoba je překrásná. Přesně taková, jakou si naše zesnulá kamarádka zaslouží. Když procházím uličkou, pohlédnu na skupinku sboristů, mezi kterými stojí i má sestra. Věnuji jí povzbudivý úsměv, stejně tak i zbytku zpívajících. Poté se mlčky usadím na lavici a s hlavou skloněnou vyčkávám na zahájení smutečního obřadu.
 
Rhiannon Kearney - 02. ledna 2017 22:22
j97146070.jpg

Z kabinetu – před kostel – do kostela



mrzimorští, kolegové, Brumbál, všichni ostatní kolem


Ne nadarmo se říká, že ráno je moudřejší večera. Usnula jsem krátce potom, co jsem se vrátila večer do svého kabinetu a spala až do brzkého rána, kdy bylo již třeba vstávat a začít se starat o své dnešní povinnosti.

Vybrala jsem ze svého šatníku jediné černé šaty, které jsem v něm měla – ani už nevím proč, protože normálně je vůbec nenosím, ale dnes se (ať už to zní jakkoliv) docela hodí.
Vydala jsem se na rychlou snídani, dnes nebyl čas ani prostor na vychutnávání byť skvělého jídla, protože jsem musela před kostelem musela být dříve než mí studenti dorazí. Některé z nich jsem již viděla ve Velké síni.

Dopila jsem poslední kapku Earl Greye a zamířila jsem ven. Přede dveřmi kostela jsem spatřila Minervu a Remuse, kteří už pracovali na přípravě organizace svých oveček. Pozdravila jsem je i všechny ostatní, kteří dorazili současně se mnou či o pár chvil později.
Rozbalila jsem svůj pergamen a pomalu jsem si začala mrzimorské řadit přesně dle instrukcí, abych je pak všechny pomalu poslala usadit se do kostela, aby počkali na začátek rozloučení.
Ještě jsem naposledy prošla kolem lavic, abych si všechny spočítala a odklidím se do zadní části kostela.


"Dobré ráno, pane řediteli," pozdravím Brumbála.
 
Christian Dragon - 02. ledna 2017 16:57
hpkopie2096.jpg

Společenská místnost -> Letmo ložnice -> Chodby -> Před kostelem a v něm
Nebelvírští spolužáci a ostatní


Ani nevím, jak se to stalo, ale prostě tak nějak jsem nakonec usnul ve společenské místnosti a jelikož se o mě nikdo už během večera nijak zvláště nezajímal, tak jsem prostě strávil noc v křesle. Arwin mi spal na klíně vytrvale skoro až do rána, než usoudil, že je čas protáhnout si nohy po společenské místnosti a zkusit vyčmuchat nějaké myši, kterých bylo díky kočičí konkurenci na koleji už tak málo. A nebo možná šel navštívit některou z kočičích dam? Kdo ví.
Se zívnutím se v křesle protáhnu až mí v zádech nehezky zakřoupe a zamžourám kolem sebe.
"Kruci, já tu usnul....ale možná lépe že tak."
Zabručím pro sebe a protřu si oči. Protáhnu krk, ve kterém to taky křoupne. Dneska mě asi bude bolet celý člověk z toho, jak jsem byl hezky stočený v křesle, ale je třeba to rozhýbat. Poslední rozloučení s naší spolužačkou je důležité. Ale i tak si dnes přijdu hrozně unavený a bez energie. Nejspíše jsem jí hodně vyplýtval včera na....to všechno. Stojí mne to notné přemáhání jít provést ranní hygienu do koupelen a ještě více se pak jít převlíct do ložnice do smutečního hábitu. Spíše proplouvám kolejí, jako živý nepřítomný duch, než jako spolužák ostatních. Dnes jsem otupělý, unavený, možná i strhaný a mimo. Navíc nespalo se mi úplně nejlépe. Jestli na mě někdo v ložnici mluvil, nejspíše jsem to zazdil. Po cestě ze společenské místnosti až ke kostelu je to otázkou, jak hodně se mnou někdo bude chtít komunikovat, ale určitě budu už trošku více při smyslech, než na koleji. Přece jen nechci se srazit s nějakým brněním.
Na snídani však dnes nejdu, nemám vůbec chuť k jídlu. Venku před kostelem se již dle všeho srocují houfy studentů, které si kolejní dělí a řadí, jako při hodině tělocviku, nebo někde ve výcvikovém táboře.
Zařadím se tedy ke svým spolužákům z ročníku, někam asi více dozadu. Moc nestojím o přílišnou pozornost. Přece jen nemusím se vidět v zrcadle, abych věděl, že dneska vypadám strašně. Jako po srážce s kouzelnickým autobusem.
"Dobře, až tak hrozně možná zase ne, ale kouzelnická motorka by tohle asi svedla taky."
Přemýšlím a snažím se vnímat dění okolo. Nakonec následuji svou kolej do kostela.
"Do první řady? Ach....chápu proč, ale....ale i tak..."
Vzdychnu si v duchu. Nedá se nic dělat. Počkám si až si posedá většina mých spolužáků a pak se usadím taky na kraj naší řady a snažím se tvářit, co nejnormálněji, což se mi asi zase tolik nedaří, ale snaha se cení no ne? Podobizny naší spolužačky v oknech nejsou tím nejpovzbudivějším na tomhle pohřbu, ale beru to, jako dobrý úmysl a vzpomínku, ale i tak se na ně nedokážu dívat moc dlouho. Sakra nedokážu se dívat moc dlouho ani před sebe, vždyť je tam. A ještě před pár dny s námi jedla ve Velké síni. Jak rychle se věci mohou změnit a takhle špatně. Nějak na mě dnes dopadá depresivnější nálada, než včera. Však to znáte když nemáte na smutek čas, protože se z něj snažíte pomoci ostatním ale stejně to na vás dříve, nebo později padne. Protože dříve, nebo později vás prostě ten smutek dožene.
 
Remus John Lupin - 02. ledna 2017 16:37
remus9643.jpg

Chodby -> Před školním kostelem -> Kostel

Havraspárští a okolí


Nebylo to nic příjemného relativně brzy ráno kráčet po ještě docela pustých chodbách hradu v černém smutečním oděvu. I noha dnes protestovala více a proto jsem byl nucen o to více se opírat o svou vycházkovou hůl. Vstávalo se mi dnes hůře, než obvykle a to jediné, co mne rozproudilo byl opět můj ranní čaj. Nebylo to včerejším řešením záležitost s mou kolejí, spíše díky celkovým událostem posledních dní. Ať jsem se již cítil, jakkoli bylo třeba dnes rozdávat, co nejvíce psychické opory a proto jsem se snažil tvářit klidně, vlídně a nešetřit povzbudivými úsměvy. Prostě chovat se, jako kdykoli jindy a být studentům plně k dispozici.
"Ach občas obdivuji Severuse, jak dokáže být v emocích tak prostý a neměnný. To je taky umění."
Pomyslím si uznale. Venku před kostelem jsem o něco dříve, než mají přijít studenti, protože vím, jak to chodí a jak řazení pak trvá.
Když se začíná studenstvo scházet zahlédnu Minervu, jak si své studenty hbitě řadí a rozděluje práci svým prefektům. Pokývnu jí, i kterémukoli jinému kolegovi na pozdrav a začnu se věnovat svým studentům.
"Tak jo mládeži žádný chaos. Hezky spořádaně se začněte řadit dle ročníků......ano správně. Prváci nejvíce nalevo a pak vzestupně doprava všechny ostatní ročníky.....neloudejte se."
Usmívám se na ně a rukou ve které nemám hůl je koriguji a směruji nově příchozí.
"Alastore buď tak laskav a přepočítej 5. a 4. ročník.....a ty Cecilie si vezmi na starost 7. a 6. ročník."
Rozdám úkoly studentovi 5. ročníku, který se uchází o místo prefekta a pak studentce 7. ročníku, která vím, že je spolehlivá. Zbývající tři ročníky si přepočítávám sám, protože těch je nejvíce a hemží se, jako myšky.
"Ták výborně, jakmile vejdeme do kostela. Chovejte se prosím tiše a slušně. Všechny ročníky se usadí na místa určená pro Havraspárskou kolej. Samozřejmě nejvíce dozadu se posadí ty nejvyšší ročníky a nejvíce vepředu budou sedět první ročníky. Důvody jsou snad pochopitelné. Jediná výjimka je pátý ročník, ten se usadí nejvíce dopředu naší koleje. A nyní prosím za mnou."
Vybídnu žáky, jakmile tu mám celou kolej a zamířím do kostela za Nebelvírem, který odvádí Minerva. Uvnitř nasměruji studenty k jejich místům a sám si pak stoupnu bokem ke stěně kostela, která je nejblíže mé koleji, abych si mohl udržovat přehled o dění v místnosti.
"Už aby to bylo za námi."
Očima slétnu po interiéru kostela a psychicky se připravím na nevyhnutelné.
 
Erika Claythorne - 30. prosince 2016 22:49
erand8255.jpg

Ložnice -> kostel
Nikdo konkrétní



Byla to zatraceně dlouhá noc. Ale dala bych kdo ví co za to, aby mohla pokračovat a poskytla mi relativní samotu a útočiště. Lepší než vyhlídky na ráno. Spousta lidí, kostel a rozloučení se s mojí nejlepší kamarádkou… to nemám šanci zvládnout… Celou noc zoufale objímám králíčka a za zataženými závěsy se ani nepokouším usnout. Nemá to cenu. Vím, že neusnu. Uvnitř mě se mísí nejrůznější pocity. Zoufalství, neštěstí, zmatek, prázdnota, stesk… Chtěla bych domů… obejmout rodiče, bratra… proč jsou ti nejbližší, které zrovna potřebujeme, tak daleko…?

Co když se jim taky něco stane, jako se stalo Jackie? Když mohlo neštěstí potkat ji, může tak potkat kohokoli dalšího, kohokoli, na kom mi záleží, kdo mi je blízký, jako byla ona. Co když je už nikdy neuvidím? Co když za týden přijde zpráva, že je potkalo neštěstí, že na ně někdo zaútočil, ublížil jim, vzal mi je… jsou tak daleko… a já vězím v pitomé škole a nemůžu za nimi...

Můj všudypřítomný a normálně dobře potlačovaný strach ze ztráty blízkých osob je najednou nezvladatelný. Nedokážu ho potlačit. Najednou všechen ten strach a obavy vyplývají na povrch a v hlavě se mi honí nejrůznější představy, jaké by to asi bylo, kdyby mě opustil někdo další. Jaké by to bylo, kdybych o všechny přišla… Tisknu k sobě Galaina a ani se nebráním slzám. Jen tiše a zoufale vzlykám do jeho kožíšku, abych nebudila ostatní.

Závidím jim jejich spánek, jejich pohodu. Copak je podobné myšlenky nenapadají…? Copak s nikým z nich ztráta Jackie nic neudělala? Tedy ano, s Angelou ano, ale… její způsob vyrovnávání se se ztrátou je… zvláštní… Vlastně ji za to dost obdivuji. Na povrch nedává vůbec nic znát. Chtěla bych být tak silná jako ona. Bylo by všechno o tolik jednodušší…

Trochu si povzdechnu a snažím se utišit ten vodopád slz. Ale moc se mi to nedaří. Nakonec to vzdám a doufám, že do rána slzy vyschnou a nebudou se ukazovat všem na odiv… Nevím, kolik je hodin, kolik zbývá do východu slunce, kolik času mám, než se budu muset jít spolu s ostatními rozloučit…
Proč je to vlastně povinné? Takové věci by povinné být neměly. Je to snad na každém z nás, jestli se chceme nebo nechceme rozloučit. Tedy… já se rozhodně rozloučit chci. Ale ne takhle, ne za přítomnosti celé školy, ne pod pohledy ostatních. Raději bych uvítala samotu a klid. Bylo by to mnohem důstojnější a upřímnější. A hlavně ne v kostele. Jestli bych někde chtěla uctít památku Jackie tady ve škole, tak na famfrpálovém hřišti… Co si tam vlastně bez ní počnu? Kdo mě bude hecovat k lepším výkonům? S kým si budu střílet z ostatních…?

Z myšlenek mě vytrhne až pohyb v ložnici. Nedívám se ven, zůstávám schovaná za baldachýnem. Nezajímá mě to. Jen mě napadne, že už je asi ráno. Že se hodina H přiblížila, když pokoj ožívá. Ale nechám všechny, ať se nachystají, obléknou, odejdou, zmizí… až když už je ložnice prázdná, vrátím Galaina do klece a jdu si alespoň trochu opláchnout a schladit od pláče napuchlý obličej. Pro dnešek se ani nezdržuji malováním. Nemá to cenu… Hodím na sebe uniformu a pomalým krokem se vydám ke kostelu. Na snídani nejdu. Nemám hald ani chuť.

Došourám se tiše ke kostelu a nevnímám okolí. Nevnímám, kdo se přimotá kolem mě nebo kdo na mě třeba promluví. Jdu s pohledem upřeným k zemi, schoulená do sebe.
Před kostelem je zmatek. Jako pokaždé při hromadných akcích. Postavím se do řady hned za Angelu… nebo to není Angela…? Kdo ví… S tichým povzdechem se pak s ostatními vydám dovnitř. Hned mě upoutá vitráž v podobě Jackiina obličeje. Udělá se mi ještě hůř, než mi je. Donutím se odvrátit pohled. Posadím se na židli a snažím se zahnat další slzy…
 
Angela Silverlin - 30. prosince 2016 19:53
angie495.jpg

Nebelvírská kolej – ložnice --> Sprchy --> Kolej --> Před kostelem a poté uvnitř



zprvu nikdo konkrétní, poté prof. McGonagallová a nebelvírští spolužáci

Přesně, jak jsem předpokládala. Nemohla jsem absolutně zamhouřit oka. Jen jsem vnímala pravidelný dech některých spolužaček, občasné zavrzání starých matrací a jiné zvuky, které k pobytu ve věži patřily. Nakonec i mé tělo překonalo mysl a já na nějakou dobu usnula, než mě probrala zimnice a pocit horečky. Nehodlala jsem to řešit, takže jsem čekala na další vlnu únavy, která se dostavila nad ránem, a já opět na chvíli usnula.

Probrala jsem se jako jedna z prvních, v ložnici stále panovalo ticho a přítmí, jak se slunce pokoušelo nesměle prorazit skrz mraky. Cítila jsem se malátně, v krku knedlík, ale tušila jsem, že od návalu citů to nebude. Spíš ten pobyt od jezera. Nebyla jsem zvyklá na nemoci, proto jsem nehodlala jít na ošetřovnu, ale usoudila jsem, že výjimečně bych mohla ranní běh vynechat. Občas se to stávalo. Tak jednou do roka...

V tichosti jsem sebrala potřebné věci a vyrazila do sprchy. Chodby byly tiché a já doufala, že ve sprchách bude také panovat klid. Dopřála jsem si půl hodiny horké vody a bezmyšlenkovité očisty své bledé kůže. Pak jsem se oblékla do uniformy a vyrazila do síně, kde se u stolů tísnilo jen pár lidí. Nejspíš ti, kteří nestáli o společnost podobně jako já, nebo se měli účastnit zkoušky sboru.
Nehodlala jsem snídat, neměla jsem na to ani pomyšlení. Stále mi nebylo dobře, žaludek jako na vodě, celkový pocit slabosti a protivná bolest v krku. Tušila jsem, že hlas bych měla skřípavý jak meluzína, a tak jsem zdravila z nutnosti jen pokývnutím hlavy. Rychle jsem si nalila horký čaj, překonala bolest a na pár loků šálek vyprázdnila, abych se vrátila zpátky na kolej.

Tam už se vše probouzelo k životu. Vyhýbala jsem se jiným pohledům, toužila jsem přetrpět zbytek času do odchodu ke kostelu v „soukromí“ ložnice. Nakrmila jsem Sašu a snad až příliš brzy jsem se přichystala k odchodu. Hůlku jsem strčila do kapsy hábitu a kolem krku si ještě omotala šálu.
Pokud to jen trochu šlo, rozhodla jsem se jít ke kostelu o samotě, ignorujíc jiné skupiny studentů. Před samotnou budovu jsem se ovšem musela přiřadit ke své koleji. Možná jsem mohla na ošetřovnu zajít a z celé této sešlosti se ulít... To bych ale Jackie neudělala.
Jakmile nás byla na místě většina, profesorka McGonagallová se ujala skrze jiné studenty kontrolovat docházku. Vypnula jsem. Ovšem jen do té doby, dokud mě samotnou neoslovila. Trochu překvapeně jsem se ohlédla.

Poodstoupila jsem stranou podle jejího vzoru a chladně jí opětovala pohled. Obávala jsem se, co bude následovat. A z její tváře to šlo vyčíst snadno. Snad ne další výlevy útěchy... Proč to mají všichni zapotřebí? Potřebují si tím něco kompenzovat...? Přesto mě profesorka šokovala. Cože? Má mě za cvoka...? Už už jsem se chtěla její nabídce vzepřít s nějakou vhodnou výmluvou, ale zarazila jsem se na moment, vědoma si toho, jak můj hlas bude znít. Jako bych celou noc brečela. Profesorka sama byla ostatně rychlejší. Nejspíš tušila, že se hodlám bránit.
Takže mi nic jiného nezbývá? Němě jsem přikývla a počkala, zda je to vše. Jak se ukázalo, bylo, proto jsem se opět připojila ke svému ročníku. Bezva... Nestačí že se účastním této piety, ještě se mám někomu zpovídat? Bude řešit, proč nebrečím? Proč si nezoufám a nepadám ostatním kolem krku? Vlastně se divím, že se cvokařem čekali tak dlouho... Můj výraz byl zatvrzelejší, než kdy jindy, takže jsem nejspíš všechny případné dobré duše a spasitele dovedla odradit od záchrany své necitelné duše.

S ostatními jsem se přesunula dopředu podle pokynů profesorky, která nás odvedla do přední lavice. Bezva... Změněnou vitráž jsem zachytila jen letmo, abych se ujistila, že už jí nevěnuji ani jeden pohled. Bylo to příliš těžké. Raději jsem zírala na lavici před sebou a snažila se nic nevnímat. To bylo nejvíce snesitelné. Soustředit se jen na dýchání.
 
Minerva McGonagallová - 30. prosince 2016 14:51
zk6303350.jpg

Před školním kostelem - kostel

Henry, Nebelvírští, Angela




,,Kolik mám času?" Zamumlala jsem si sama pro sebe, když jsem celá rozbolavělá vstávala z postele. Dnes se konala smuteční událost ve školním kostele. Měla jsem z toho smíšené pocity. Ne tak z toho obřadu samotného, ale z toho, jak asi budou reagovat studenti. Už tak je toho na ně příliš. Takhle školní rok začít prostě neměl.. Posadím se tedy k nočnímu stolku a začnu si před zrcadlem rozčesávat prošedivělé vlasy. Tvář byla plná vrásek a ustaranější než obvykle. Odložím hřeben a sepnu vlasy do volného drdolu. V rychlosti se pak obléknu a přehodím přes sebe svůj smaragdový hábit. Na hlavu nasadím svůj obvyklý klobouk a rozejdu se do hlavní síně. I kdybych hlad neměla, musela jsem tam být. Vždy byli v hlavní síni přítomni alespoň dva profesoři, kteří měli dozor. Dnes jsem to byla já a profesor Kwang.
,,Dobré ráno Henry." pozdravím ho a posadím se vedle něho. Pokusím se na tváři vyloudit přívětivý úsměv a přitáhnu k sobě konvici s kávou. Po celou dobu v hlavní síni jsme se s Henrym snažili zůstat nad věcí a bavit se o všem možném, jen ne o smutečním obřadu a celé té tragické události.

Čas v hlavní síni uběhl jako voda, až mě to samotnou zaskočilo. Rychle se s Henrym rozloučím a kvapným krokem se rozejdu z hlavní síně ke vchodu a ven. Cestou přes pozemky se až divím tomu, jak poměrně pěkné ráno to je. To je dobře. Třeba to slunce ještě vysvitne a alespoň něco pozitivního na dnešku se najde. Přece jen by pochmurné počasí ostatním na náladě při takové události moc nepřidalo. Jakmile dorazím ke kostelu - jen letmo nahlédnu dovnitř, abych se ujistila, že vše je na svém místě a sboristé jsou připraveni. Lehkým úsměvem pozdravím Mirabel, jestli si mne všimne a pak už jen zůstanu stát před kostelem a čekat na své nebelvírské. Ostatní kolejní vedoucí pozdravím co možná nejpovzbudivěji.
Po chvilce se skutečně začnou ke kostelu šourat studenti různých kolejí. Vystoupím vpřed a zvednu ruku do vzduchu. ,,Nebelvírští prosím ke mně." Řeknu dostatečně nahlas. ,,Slečna Lovestoneová přepočítá první a druhé ročníky, vy -" ukážu na dalšího prefekta, chlapce ,,si vezmete třetí a čtvrté. A vy pane Crooksi zkontrolujete docházku sedmému ročníku. Tam jich je nejméne." Všem prefektům podám pergameny se jmény studentů a celkovým počtem. Už abychom měli toho čtvrtého prefekta..,,Pátý a šestý ročník se zařadí sem. A řaďte se za sebe podle ročníků. Takže tady pátý.. Ano přesně tak. A tady šestý. Výborně. Ať to máme rychle." Zavelím a následovně začnu kontrolovat účast těchto dvou ročníků. ,,Slečna Karent Brousseau?" Ozvu se během kontrolování docházky a rozhlížím se po hlavách pátého ročníku. ,,Ach, támhle jste."

Jakmile počet studentů ve všech ročnících sedí, ohlédnu se ke svým kolegům, jak jsou na tom oni. V podstatě to není důležité, protože s nebelvírskými vcházíme do kostela jako první. Ale už jsem taková. Chci mít přehled o všem co se děje a být na blízku v případě, že by se vyskytl nějaký problém.
,,Dobrá tedy." Sroluji pergameny a uklidím je do kapsy uvnitř kabátu. ,,Za chvíli půjdeme dovnitř. Angelo, mohla byste na minutku?" Podívám se po rusovlásce a vyčkám, až dojde ke mně, přičemž poodstoupím z doslechu jejích spolužáků. ,,Angelo, vím, že to pro vás musí být těžké a je mi nesmírně líto, co se stalo Jacqueline." Věnuji ji pohled plný lítosti míchaný s upřímnou starostlivostí. Vím, že ty dvě byly kamarádky. Že Monreová byla jediná, s kterou se má studentka stýkala nejvíce. ,,Byla bych velice ráda, kdybyste navštívila profesorku Kearney v jejím kabinetě. Neberte to tak, že vás posílám za psycholožkou, ale za někým, kdo vám může pomoci, nebo minimálně usnadnit vyrovnání s touhle situací." Jemně ji položím ruku na rameno, chvíli ji tam nechám a pak ji zase stáhnu. Než stihne odmítnout, dodám: ,,Jedna návštěva Angelo. Již jsem o vás s profesorkou mluvila a bude vás dnes očekávat. Stavte se za ní během dnešního dne. Jednou návštěvou nic neztratíte. Profesorka vás do ničeho nutit nebude, kdykoliv budete moct odejít, ale hlavně se u ní zastavte." Domluvím. Dám ji chvíli, aby vstřebala má slova a pak se rozejdu do čela všech nebelvírských studentů. ,,Pátý ročník - přejděte úplně dopředu. Pusťte je před sebe." Nakážu ostatním, aby jim uvolnili místo a počkám, až se jejich třída dostane do čela. ,,Následujte mne." Otočím se na podpatku, otevřu dveře kostela a dovedu je dovnitř, až úplně dopředu. Pátý ročník usadím do předních lavic a za ně ostatní. Sama se pak usadím do lavice, která sloužila pouze profesorům.
Ta vitráž je nádherná. Pomyslím si, když mi pohled padne na Jackiin obličej vyskládaný z mozaik.
 
 
799 798 797 796 795 794 793 792 791 790 789 788 787 786 785 784 783 782 781 780 779 778 777 776 775 774 773 772 771 770 769 768 767 766 765 764 763 762 761 760 759 758 757 756 755 754 753 752 751 750 749 748 747 746 745 744 743 742 741 740 739 738 737 736 735 734 733 732 731 730 729 728 727 726 725 724 723 722 721 720 719 718 717 716 715 714 713 712 711 710 709 708 707 706 705 704 703 702 701 700 699 698 697 696 695 694 693 692 691 690 689 688 687 686 685 684 683 682 681 680 679 678 677 676 675 674 673 672 671 670 669 668 667 666 665 664 663 662 661 660 659 658 657 656 655 654 653 652 651 650 649 648 647 646 645 644 643 642 641 640 639 638 637 636 635 634 633 632 631 630 629 628 627 626 625 624 623 622 621 620 619 618 617 616 615 614 613 612 611 610 609 608 607 606 605 604 603 602 601 600 599 598 597 596 595 594 593 592 591 590 589 588 587 586 585 584 583 582 581 580 579 578 577 576 575 574 573 572 571 570 569 568 567 566 565 564 563 562 561 560 559 558 557 556 555 554 553 552 551 550 549 548 547 546 545 544 543 542 541 540 539 538 537 536 535 534 533 532 531 530 529 528 527 526 525 524 523 522 521 520 519 518 517 516 515 514 513 512 511 510 509 508 507 506 505 504 503 502 501 500 499 498 497 496 495 494 493 492 491 490 489 488 487 486 485484 483 482 481 480 479 478 477 476 475 474 473 472 471 470 469 468 467 466 465 464 463 462 461 460 459 458 457 456 455 454 453 452 451 450 449 448 447 446 445 444 443 442 441 440 439 438 437 436 435 434 433 432 431 430 429 428 427 426 425 424 423 422 421 420 419 418 417 416 415 414 413 412 411 410 409 408 407 406 405 404 403 402 401 400 399 398 397 396 395 394 393 392 391 390 389 388 387 386 385 384 383 382 381 380 379 378 377 376 375 374 373 372 371 370 369 368 367 366 365 364 363 362 361 360 359 358 357 356 355 354 353 352 351 350 349 348 347 346 345 344 343 342 341 340 339 338 337 336 335 334 333 332 331 330 329 328 327 326 325 324 323 322 321 320 319 318 317 316 315 314 313 312 311 310 309 308 307 306 305 304 303 302 301 300 299 298 297 296 295 294 293 292 291 290 289 288 287 286 285 284 283 282 281 280 279 278 277 276 275 274 273 272 271 270 269 268 267 266 265 264 263 262 261 260 259 258 257 256 255 254 253 252 251 250 249 248 247 246 245 244 243 242 241 240 239 238 237 236 235 234 233 232 231 230 229 228 227 226 225 224 223 222 221 220 219 218 217 216 215 214 213 212 211 210 209 208 207 206 205 204 203 202 201 200 199 198 197 196 195 194 193 192 191 190 189 188 187 186 185 184 183 182 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 1.0115301609039 sekund

na začátek stránky