| |||
Chodby v přízemí >> Společenka >> LožniceJordyn, Daniel, Nina, Janna, Noemi, Ryan, ChrisSvěte div se, Jordyn se můj nápad líbí. Ihned souhlasí, že pergamen zanese na Mrzimorskou kolej a nechá ho všechny podepsat. Koutky úst mi samovolně vylétnou nahoru. Mám z toho opravdovou radost. „Určitě se probere, neboj.“ prohlásím s jistotou. Cor byla ve skutečnosti silnější, než si sama myslela. Několikrát jsem se o tom na vlastní oči přesvědčil a doteď mě to nepřestalo fascinovat. „Nejde ani tak o to, jestli odepíše.“ pousměju se. Kdo ví, jak moc vážná její zranění jsou a jestli by vůbec udržela brk v ruce. „Stačí, aby věděla, že na ní myslíme a i když s ní zrovna nemůžeme být, tak jí podporujeme a chceme, aby byla v pořádku.“ Minimálně mě by něco takového potěšilo. Vědět, že nejsem na svou bolest sám a mám kolem sebe bandu přátel by bylo samo o sobě velmi uklidňující, protože ač si to Cor určitě neuvědomovala, byla hodně citlivá a nevědomky na sebe ráda shazovala věci, za které nemohla. Viděl jsem to, když se složila kvůli tomu nekrofilnímu imbecilovi. Nevinila jeho. Vinila sebe. Vymluvila se na přehnanou hysteričnost a pokusila se to zamluvit. Tohle by ještě mohl být problém. Ale čert vem Wittelsbacha a jeho hloupý deníky plodných a neplodních dní. Průser bude, pokud se Cor začne obviňovat z toho, co se stalo Jackie. „To budeš moc hodná. Půjdu teď taky do společenky, tak snad tam ještě někdo bude.“ Přeci jen, je dost pozdě. Co když už šli všichni spát, nebo někde tajně popíjí? Beze mě? To by Ryan s Danielem neudělali, nebo jo? „Hned zítra po kostele půjdeme do sovince, platí? Shiro si alespoň po dlouhý době protáhne křídla.“ Úsměv jí oplatím. „A teď už tě nebudu zdržovat, co kdyby náhodou přišel Filch.“ rozhlédnu se kolem dokola a ostražitým pohledem zjišťuji, jestli není výše zmíněný v dohledu. Díkybohu ho nikde nevidím. Spadne mi tím kámen ze srdce. „Vzduch je čistej, nikde nevidím ani jeho, ani kočku. Tak utíkej, uvidíme se zítra. Zatím se drž.“ rozloučím se a vydám se do Nebelvírské věže. Cesta je naštěstí rychlá a bez komplikací díky schodišti, které ani jednou nezmění svou pozici. Nejspíš nemělo náladu na šprýmy. To já ostatně také ne. Hned, co vyslovím u Buclaté dámy heslo a projdu do společenky, rozhlédnu se po všech přítomných. Vidím Daniela, Jannu, Noemi a Ninu. Čekal jsem větší účast, ale co se dá dělat. „Ahoj lidi.“ pozdravím tiše a popojdu ke stolku v rohu místnosti. Na něj položím pergamen společně s obrázkem jednorožce. „Mohli byste se mi tu všichni podepsat? Napadlo mě poslat Coraline do nemocnice dopis s přáním brzkýho uzdravení. Až se probere, bude vědět, že na ní všichni myslíme.“ vysvětlím jim velmi stručně svůj plán. V podstatě jim říkám úplně to stejný, co Jordyn na chodbě. „Myslím, že by jí to udělalo radost. Alespoň doufám. Bude to mít teď těžký.“ Ani si nechci představovat, jak moc. Chtěl bych jí pomoct. Udělat pro ni víc. Mnohem, mnohem víc, jenže v tuhle chvíli nedokážu nic jiného, než nashromáždit pár podpisů a poslat je po sově do nemocnice. Ten pocit naprosté bezmoci je vážně skličující. „Zatím se tu prosím podepište, já dojdu pro Ryana a zbytek.“ Do holčičích ložnic si chodit netroufám, ale v našem pokoji snad budu mít větší štěstí. A taky, že jo. Jen co otevřu dveře, spatřím Ryana v dostatečně velké vzdálenosti od Christina, který má v klíně kočku. „Čau, chtěl jsem…“ zarazím se. Nevím, jestli se mi to jen nezdá, ale cítím tu podivně napjatou atmosféru. Ryan se ke všemu tváří, jakoby chtěl Chrise zavraždit. To je kvůli tý kočce? Má z nich vlastně panickou hrůzu… „Co se to tu děje?“ zeptám se nakonec a projdu kolem nich ke svému kufru, ve kterém se začnu přehrabovat. Brzy z něj vytahuji lahev saké. Nemyslel jsem si, že to opravdu použiju, ale pár skleniček by mi možná pomohlo. A nejspíš nejenom mně. „Už si někdy pil tohle, Ryane?“ zeptám se a zvednu flašku tak, aby na ní viděl. |
doba vygenerování stránky: 0.92906808853149 sekund