| |||
U jezera --> Nebelvírská kolej --> Dívčí ložniceprof. Kwang, Christian, Erika, přítomní v nebelvírské společence Cesta do hradu proběhla mlčky. Byla jsem za to ráda. Sledovala jsem sice cestu před sebou, nemusela jsem se zarputile dívat na špičky bot, abych zadržela slzy nebo kdo ví jaké emoce, ale sotva jsem vnímala, kudy jdeme, dokud jsme nestáli před obrazem Buclaté dámy. Ani nevím, kdo z nás řekl heslo, a jestli jsem to byla já, klidně to bylo možné. |
| |||
U jezera -> Chodby -> Společenská místnost -> Směr ložnice Byl jsem rád, že míříme zpět do hradu. Začínalo být pěkně hnusně a je to jen dobré na to nastydnout. Jdu však, jako poslední a sleduji záda Eriky a Angely ale jdu mlčky. Hůlku už mám schovanou v hábitu, ale stále ještě dokud nevejdeme do hradu mi ruka nervozně cuká směrem k ní. "Dneska jsem si asi moc Angelu přátelsky nenaklonil, ale snad časem pochopí, že jsem jí jen chtěl pomoci....a kdyby ne, hold se s tím budu muset vyrovnat. Pomáhat potřebným neznamená, že za to někdo bude vděčný. Alespoň Erika, i když je dle všeho teď trošku mimo nevypadá, že by se na mě zlobila." Jsem ponořen do svých myšlenek, takže cestu kolem sebe vnímám spíše jen automaticky, než že bych něčemu kolem věnoval nějak zvláštní pozornost. Dnes se docela těším, až zalezu do postele a vezmu si k sobě Arwinka, mého užasného miláčka, který vrní a krásně hřeje a má tak fajn rezatý kožíšek. Společně s holkama projdu do společenské místnosti a jen tak nějak zběžně přelétnu všechny přítomné pohledem a mávnu jim na pozdrav. "Ahoj lidi......kdyby mě někdo sháněl budu na pokoji." Když zachytím pohled Verii své mladší dvojčecí sestry jen jí věnuji povzbudivý úsměv, ač mne to stojí mnoho sil. Musím vypadat promočeně a unavěně. Pokud mě nikdo nezastaví zamířím na pokoj, kde se převléknu do suchého a pak si hodlám sednout do měkka postele a vzít si na klín svého kocourka. Odpočinek po těžkém dnu. |
| |||
Nádvoří –> přesun do Nebelvírské věže Dan, Ryan, Noemi, Nina, krátce profesor Kwang Ani Daniel nemá konkrétní tušeni, kde se mohl Kenji zašít. Podle jeho slov to vypadá, že vlastně může být úplně kdekoliv, což moc úspěchem nezavání. Možná tedy zkusit něco na blind, ale do toho se mi popravdě vůbec nechce. Pobíhat po chodbách hradu, nahlížet do místností a doufat, že zrovna za těmihle dveřmi jej najdeme. I když pokud je společenský, pak bychom mohli zkusit některé místo, kde by mohl být počet přítomných vyšší než 3. To už by mohlo naše šance zvýšit. Tedy s výjimkou Velké síně, pokud se někde neotočil na patě a nevrátil se zpátky. Dan vypadá, že má podobný nápad – nechat to trochu na náhodě. Zkusit pár variant, a pak se třeba můžeme vydat do Nebelvírské společenské místnosti. Ta by taky relativně mohla být jackpot, co se týče Kenjiho. Ani jsem si neuvědomila, že se pomalu přiblížila hodina večerky, kdy bychom už měli být zašití v Nebelvírských prostorách a na chodby by se měl pustit Filch a s tou jeho příšernou kočkou. Tyhle chlupaté koule jsem milovala a kvůli Shinobu bych byla schopná se i poprat, ale tohle byla přeci jenom úplně jiná liga. Na tuhle volání "číčí" a podrbání mezi oušky nezabíralo. Spíš byste vypadali, že si vaše ruka dala rande s drtičem odpadu a ještě by na vás letěla žalovat, že jste tam, kde nemáte, co dělat. Už už jsem se chtěla rozejít ke vchodu do hradu, když se vedle nás objevil Ryan. Vrátila jsem Danovi pohled s téměř neznatelným pokrčením ramenou. Je smutné, co dnešní prohlášení při večeři s lidmi provede. Tedy, ne že bych já byla nějaká výjimka. Trhnu hlavou a otočím se za hlasem profesora Kwanga, který nás odsud "vyhání" ještě docela mile, ale deadline v podobě 10 minut zní už trochu děsivě. Než se dostaneme do společenky ve věži, večerka začne odbíjet v okamžiku, kdy za námi zapadne rám obrazu Buclaté dámy. "Samozřejmě, už jdeme," pronesla jsem trochu omluvně a následovala jsem Dana zpět do hradu. Souhlasím, že dneska rozhodně nemá cenu dráždit hada bosou nohou a pokud budeme ve Společence, tak bude všechno OK. Ještě jsem se ohlédla přes rameno, zda nás Ryan následuje nebo ne. Proklouzla jsem dírou za obrazem do společenky a všimla jsem si Niny a Noemi, které jsem zabrány do konverzace – téměř to vypadá, jako kterýkoliv jiný den v roce. "Ahoj," pozdravím je obě, plácnu sebou do nejbližšího křesla a nohy složím pod sebe. |
doba vygenerování stránky: 0.96788501739502 sekund