| |||
|
| |||
Hodinová věž --> Havraspárská společenská místnostDee, Spolužáci ve společenské místnosti,,Se chromou rukou ne. Mluvím přeci až o době po našem zápase. Přeci bych nezneužíval tvé znalosti proti tobě.“ Odpovím a trochu šibalsky se usměji. Jak naší chvilku romantiky přeruší ona sova, Dee se rozesměje. Nejprve se trochu urazím, ale když pochopím, že to není škodolibý smích, začnu se smát také. Navíc ona se bojí hadů, doopravdy to je svým způsobem krásná náhoda. ,,Nevidím v tom osud, ale je to vtipné. Taková hezká náhoda. Hezká, dokud neuvidím dalšího opeřence a ty hada. Což je asi v našich společenských místnostech docela výzva.“ Přikývnu. ,,Snad ano. Těším se na tebe. Ano? Dobře, nechám se překvapit.“. Užiju si poslední polibek večera a ještě chvíli zasněně pozoruji, jak se svojí kočkou v náručí odchází pryč. Dojdu k zábradlí a pozoruji, jak mizí po schodech. Nedivím se, že mě ta kočka nemá ráda. Zvířata asi vycítí, když někdo není milovníkem Poté se podívám na hodinky, dotáhnu je a vyběhnu do Havraspárské věře. Když je mi položena otázka, opět mě zabrní nepříjemně v zátylku. Raději rychle odpovím a vejdu dovnitř. Rozhlednu se, jestli najdu spolužáky, které pomalu začínám považovat za přátele a sednu si k nim. Vytáhnu z kapsy dopis. ,,Taťka mi poslal dopis. Normálně použil sovu. Jsem na něj pyšný“, vysvětlím. Pýcha tam určitě je, ale také mě trochu irituje, že pořídil takového velkého výra, když ví, že mám strach z ptactva. Taťko, taťko, já sladké nejím už pět let! Skoro… Navíc má Dee pravdu, už jsem v kouzelnickém světě a budu jíst kouzelnické dobroty. ,,Hele, je nějaké typické kouzelnické jídlo, co není sladké? Nějaké maso?“ |
| |||
Knihovna ---> Společenská místnost Marián, Dominik, Noelle a Morgana Rozladěn z toho co se stalo Nebelvírské studentce s kouskem masa, jsem byl nucen stáhnout se do knihovny. Když měl Brumbál proslov doslova mi po zádech přebíhal mráz. Ještě víc mě děsí představa že se to může stát znovu. Ten smrtijed přeci nebyl dopaden... Obklopen nespočtem informací, jsem se poklidně probíral prastarými svazky. Možná z nudy, možná ze zvědavosti, jsem se odhodlal nalézt nejstarší knihu kterou naše knihovna nabízí. Po hodině prohrabávání se knihami jsem se musel spokojit s tím že nejstarší knihu kterou se mi podařilo najít je nějaká beletrie z 15. století. Kniha je v docela znepokojivém stavu. Má křehkou vazbu a některé stránky jsou vytržené, nebo je na nich rozpitý inkoust. Ale za to je v krásné, bohužel trochu vybledlé rudé kožené vazbě. Kniha mě už od pohledu doslova svádí k přečtení. Dám si ji proto bokem a vezmu do rukou jinou knihu. Začnu v ní listovat až když se konečně zastavím na stránce kterou jsem hledal. Rozhlédnu se jestli jsem sám a vytrhnu onen vyvolený list. Složím ho a dám do kapsy. Možná bych se měl více socializovat a jít mezi lidi. Možná... Vstanu, mávnu hůlkou a všechny knihy se vznesou a zařadí se zpět na své místo v regálech. Až na jednu. Rudou knihu která mě tolik zaujala opatrně zvednu ze stolku a vydám se na kolej. Pomalu procházím hradem a kochám se majestátností jeho chodeb a síní. Když se však podívám na hodinky polije mne pot. '' Kurv.. To už je tolik ?! Filch by mi mohl dnešek udělat ještě nepříjemnějším '' Ale takovou radost tomu starému páprdovi neudělám. Přidám do kroku a zmizím v Havraspárské společenské místnosti. Projdu kolem Mariána, Dominika, Noelle a Morgany přičemž je plácnu po rameni a pozdravím. Poté zapadnu do měkkého křesla nedaleko nich a začnu číst onu knihu. |
| |||
Nádvoří hodinové věže → Zmijozelské pokoje → Směr sprchy Krátce o počasí: B-R-R-R-R-R-R-R ♣ Sean Fergusson ○ Nikdo konkrétní 'Hmmm?' Ušklíbnu se, jako by mě to ani nepřekvapilo. I když by mě vlastně zajímalo, na co to zrovna on potřeboval. No ptát se ho nebudu. Nehodlám zbytečně šťourat do jeho soukromí, zatím. Položil jsem nádobu opatrně na zem vedle nohou a protáhl si ruce. „To je mi jasné.“ Jen jsem poznamenal k jeho odpovědi, ve které zmínil, že všechno se obstarat nedá. V hlavě mi vyskočila debata s Thomasem, kterou jsme měli hned první den. 'Jak vůbec pokračuje jeho vlastní výzkum?' No naposledy, když jsem ho viděl, tak se trochu zcvokl. Snad se dal do kupy, aspoň trochu. „Budu na to myslet, tak zatím.“ Rozloučím se také a jen sleduji, jak mizí ve tmě. Znovu jsem se protáhl a pohlédl směrem, kde ještě před chvílí byly holky. Nádvoří hodinové věže bylo zaplněno prázdnotou a tmou. Zhluboka jsem vydechl. „Vážně už je celkem chladno.“ Pověděl jsem si pro sebe a přesto si začal sundávat sako. Málem jsem přitom shodil nádobu u nohou. Malý infarkt byl zažehnán, když jsem nohu rychle odtáhl od nádoby dál. Raději jsem ji vzal do své levé ruky a přehodil přes to rovnou sako. Poté jsem se vydal na pokoje. Po několika krocích prázdnými chodbami se mi po tváři rozlil veselý úsměv, který mi už zůstal po celou cestu. Společenskou místností Zmijozelu jsem jen rychlými kroky prosvištěl a pohledem minul všechny, kteří zde vlastně byli. Místo toho jsem si v pokoji přehodil sako přes postel a položil nádobu na stolek. Chvíli jsem ji s úsměvem sledoval, a poté ji bezpečně uschovám do šuplíku. 'Už je pozdě...' Zkontroluji čas a znepokojeně se zamračím. 'Nějak se to se Seanem protáhlo.' Ale byl jsem ještě trošku prochladlý z nádvoří a nehodlal jsem své tělo připravit o denní koupel. Nechal jsem věci tak jak byly a vydal se směrem do umýváren. |
| |||
Morgana, Dominik, Marián, Michael, Wolfram Wolframovi se Seanem jsem díky Morganě nevěnovala absolutně žádnou pozornost. Dál jsem svoji nejlepší kamarádku pevně držela v náručí a automaticky přikyvovala. "Neboj, Morg. Budu se snažit, dobře? To platí i pro tebe. Nechci o tebe přijít," zamumlala jsem a trochu se od ní odtáhla, abych jí dala nějaký ten prostor. Ochladilo se a vítr nebyl moc příjemný. Podívala jsem se úkosem na hodiny a přikývla. Byl čas pomalu se vrátit. "Jasně! Jdeme. Třeba na nás zbyl i nějaký ten dort, pokud ho teda kluci nesežrali." I když se blížila večerka, na sladké jsem chuť měla. Procházka venku mi udělala trochu lépe. Neměla jsem už chuť se okamžitě rozbrečet, což bylo rozhodně plus. "Taky se mi tam moc nechce... Radši bych si pospala. Kdybych byla ve sboru, nejspíš bych se rozbrečela už na zkoušce... Chudák Jackie..." S Morganou po boku jsme zamířily rovnou do společenky, která světe div se nebyla prázdná. Být přistižena Filchem bylo to poslední, co jsem teď chtěla. "Ahoj kluci! Zbyl vám ještě nějaký ten dort?" Sesula jsem se do křesla kousek od Domči, Mariána a Michaela. Zvědavě jsem spolužáky pozorovala. Michael brzy na to odešel, a tak jsme tu zůstali s Morg, Mariem a Domčou sami. Zachumlala jsem se do svého svetrhu a vyčkávavě čekala, jak to dopadne s dortem. |
doba vygenerování stránky: 0.80202078819275 sekund