| |||
Alastor a přítomní v kolejce "A ty si myslíš, že s napůl zchromlou rukou ti budu jako trenér užitečná?" Zasměju se a zavrtím hlavou. Občas mě kluci udivovali. U Cayluse jsem byla zvyklá, že myslel jen tím jedním a v hlavě měl piliny, stejně jako Zahradník, u Havraspárčanů jsem čekala trochu vyšší inteligenční úroveň. Po opicích z Nebelvírů hned následovali Havrani. Třeba ta pasačka prasat, která by se měla vrátit do hnoje, odkaď přišla, i s tou svou kamarádkou. Nebo Kjeldová, která dělala naší rodné zemi jen samou ostudu. O blond máničce ani nemluvě. A Kokos... To i ten Ryan na tom byl lépe. "Já a svádět tě? Ale prosímtě..." Zavrtím hlavou a nechám se odvést ke stěně. Je sice pěkné, že se ke mně tiskne, jako kdyby nikdy s žádnou holkou nebyl, což patřičně cítím v dolních partiích, ale kdyby byl gentleman, sundal by si kvůli mě tu svoji zatrolenou uniformu, minimálně to sako. Místo toho si je milostpán v teple a jeho múza tu klepe kosu. Nádhera. Nespokojeně zamručím a kousnu ho do krku, kde zanechám spokojeně rudý otisk zubů. Do krve. Ať není Caylus jediný. Kdybych o něm nic nevěděla, nejspíš bych jeho ostýchavost považovala za nezkušenost. Je to vůbec chlap? Je sám s holkou a má pracky pod jejím tričkem... Proč jsem sakra ještě oblečená? "Úsměv? Děkuju..." Korunu tomu nasadí pták, který se zčistajasna zjeví nad jeho hlavou a upustí mu na ni dopis. Jsem trochu zklamaná, že to není jeden z Willhelmových havranů. Doufala jsem, že po tom, co ho vyhodili, tu Havrana nechá a já mu ho tak budu moci odcizit. Šlo mi to se zvířaty daleko lépe. Upřímně se rozesměju, když vidím jeho výraz. Nemyslím to zle. Jen mi to přijde vitpné. "Víš, co je vtipný? Já mám hrůzu z hadů... a taky ho máme v erbu. Je to asi osud, co?" Žádný osud. Ptáky jsem milovala, i když bych to nikomu nepřiznala. Hlavně jemu ne. Chtěla bych tě... Nasadím ten nejzářivější úsměv a zavrtím hlavou. Čas uběhl nějak rychle. Moc rychle. "Vlastně už bych se měla vrátit. Děkuju za nabídku, ale trefím sama." Vyruší mě zamňoukání, které jde ode dveří. Stjerne, jak jinak. S nadšením se po kočce vrhnu a popadnu jí do náruče. Siamka na Alabastra nevraživě zahlíží a začne syšet. "Ale no tak, zlatíčko..."Políbím jí na hlavu. "Dobrou noc! Bylo to super... Doufám, že příště budeme mít víc času. Mám celkem slušnou představu o tom, co bych chtěla dělat.."Při těch slovech jsem se k němu natočila tak, aby od něj byla kočka v mé náručí co nejdál a políbila jsem ho. Se smíchem jsem seběhla z věže a nechala ho tam. To má za to sako. Moje kočka byla důležitější. Bylo chvilku před desátou, takže jsem to měla na kolej stihnout tak tak. Krátce před vstupem do společenky jsem kočku pustila. Stjerne zaprskala a zmizela v chodbách hradu. Jen ať si jde, mrška. Vešla jsem do společenky, která byla nezvykle plná. Pozdravila jsem. Na gauči se rozvaloval Princ. Okamžitě mě zaujaly sladkosti, které měl na hrudi. Zavětřila jsem. Richard s šálou z Vertini kolem krku. Kalvín. A lejdynka Regina s kabelkou. Automaticky jsem zamířila ke gauči, kde se rozvaloval Princ a nekompromisně si sedla na kraj, přímo vedle sladkostí. Popadla jsem nejbližší medvídky a žížalky a nacpala si je do pusy. Přežíračka mohla začít. |
| |||
Nádvoří > Společenská místnostDan, Janna, Marián, DominikDan s Jannou mi nic podrobnějšího neřekli, ale i tak jsem jim byl vděčný, že mi řekli aspoň něco. "Díky," poděkoval jsem a otočil jsem se k odchodu. Nezbývalo mi nic moc jiného než jít do společenské místnosti. Za Luccou už jsem jít nemohl, protože zaprvé byl ve společence a zadruhé už byla za chvíli večerka. Bože, musel jsem přestat být na Luccovi tak moc závislý. Počkat, já na něm ale nebyl závislý. Setřásl jsem tuhle myšlenku a vyrazil jsem pryč. Ve společenské místnosti bylo poměrně rušno. Popošel jsem směrem k ostatním. "Zdravím," pozdravil jsem je a posadil jsem se na další křeslo vedle Mariána a Dominika. Chvíli jsem nic dalšího neříkal. Neměl jsem v podstatě moc co. Bylo mi opravdu líto, co se stalo jak Jackie, tak i Coraline. Moc dlouho jsem ovšem ve společence nezůstal, protože jsem byl hodně unavený. Odešel jsem tedy do ložnice. Ani jsem si neuvědomoval, že už je po večerce, a tak jsem si vzal věci, abych se ještě rychle osprchoval. Voda byla příjemně teplá a já po chvíli vylezl poměrně svěží, ale stále trochu ospalý. Teprve poté jsem si uvědomil, kolik je hodin. Potichu jsem zase přeběhl do společenky a následně do ložnice. Tam jsem zalehl a po chvíli už se mi začaly zavírat oči. |
| |||
Koupelny -> Společenská místnostKenji, Nina Kenji se usadil vedle mě na zem a položil mi ruku na rameno. Pokusila jsem se o úsměv, ale nějak mi to prostě nešlo. Zadívala jsem se do země. Sám má problémů dost a já ho ještě budu zatěžovat tím, že mě bude muset utěšovat. Slzy mi nějak došly, za což jsem byla ráda, protože jsem dál brečet nechtěla. Otočila jsem ke Kenjimu hlavu, když promluvil. Smutně jsem se na něj podívala. "Já vím," řekla jsem a jemně jsem mu položila ruku na rameno. "Ehm... snad ji brzy budeme moct navštívit," podotkla jsem trochu optimisticky. Sama jsem v to doufala. Hned by všem určitě bylo lépe, kdyby viděli, že je aspoň Cor v pořádku. Opět jsem si vzpomněla na Jackie. Věděla jsem, že na tohle nezapomenu ještě hodně dlouho. Když Kenji vstal a podal mi ruku, chytla jsem se jí, abych taky mohla vstát. Měl pravdu, opravdu jsem neměla náladu tu koukat na něco, co vidět nemám, kdyby sem náhodou někdo přišel. I přes přísný vzhled našeho profesora jsem si nebyla tak moc jistá, že by Kenjiho nechal si odpykávat školní trest zrovna dnes večer, kdy se dozvěděl takovou věc. Ani on na to nebyl tak krutý, aby to udělal. Když se mě zeptal na Daniela, jen jsem zavrtěla hlavou. "Naposledy jsem ho viděla, jak odchází pryč z Hlavní síně. Nebyl na tom nejlíp, což sice asi nikdo, ale... doufám, že víš, jak to myslím..." Když jsem nevěděla, jak zformulovat větu, tak jsem plácala hlouposti, což kolikrát nedopadlo moc dobře. "Víš, ráda bych tu pro něj byla, ale... nevím, jestli o moji podporu stojí," řekla jsem potichu směrem ke Kenjimu. Když mi poděkoval, usmála jsem se. Tenhle úsměv byl ale nenucený. "Nemáš vůbec za co, já jsem taky ráda, že jsi tu pro mě byl, díky moc," poděkovala jsem. Byl opravdu dobrý kamarád. Moc takových lidí není a on byl jeden z těch, co tu pro všechny byli. Pak už jsme vyrazili na chodbu. Měla jsem o trochu lepší náladu po rozhovoru s Kenjim. Jakmile jsme se rozloučili, vydala jsem se šouravými kroky směrem do společenské místnosti, ale uslyšela jsem známý hlas. Po chvíli jsem spatřila, komu patří. Usmála jsem se na Ninu. "Ahoj," pozdravila jsem. Můj úsměv byl sice slabý, ale upřímný. Vážně jsem se cítila lépe. "Jo, zrovna jsem taky mířila do společenské místnosti," přikývla jsem a můj úsměv se trochu rozšířil. Dala jsem si ruce za záda a pomalu jsem se s Ninou vydala do společenky. Její nálada byla o něco lepší, než ostatních, co jsem potkala. Byla skoro stejně veselá jako vždycky, což jsem uvítala. Neměla jsem ráda, když cokoliv trápilo ostatní z koleje. "Ehm... jak to zvládáš?" zeptala jsem se jí, když jsme došly na místo. Posadila jsem se do křesla a koukla jsem na Ninu. Bože, to je ta nejhorší otázka, na kterou se můžu zeptat. "Já.. omlouvám se, je to hloupost se na tohle ptát," řekla jsem a sklopila jsem pohled k zemi. V duchu jsem si nadávala. Proč jsem tak pitomá? pomyslela jsem si. Vážně mi nejde zvládat tyhle situace. Přemýšlela jsem, jak to asi zvládají ostatní? S Kenjim už jsem mluvila a nebyl na tom dobře, ale co třeba Erika nebo Janna a nebo Daniel? Chtěla jsem za nimi ještě později zajít. "Mluvila jsi už s někým z koleje?" zeptala jsem se na další otázku. |
doba vygenerování stránky: 0.85182118415833 sekund