| |||
Havraspárská společenská místnost -> dívčí umývárny Marián, Domča, Runa Páni, Runa vypadá, jako by se jí nálada docela zlepšila. To je dobře! Vypadala opravdu zničeně. “Tak abys to neodstonala,“ souhlasím s horkou sprchou. “A jo, docela to šlo,“ zakřením se na ni. “Opíjíme se tady dortem! Ale kdybych věděla, že se přidá tolik lidí, vzala bych dva! A ty se nesměj,“ dloubnu do Myšky. “Paní Norrisová je teď milejší než ty!“ zatahám ji trochu za ocas. Nakonec tedy vezmu kočku a doprovodím Runu nahoru. Tam si akorát sáhnu pro mýdlo, osušku, pantofle a pyžamo, tmavě modrý župan hodím rovnou na sebe. “Neříkej, to je Ryan tak moc z cukru?“ zasměju se. “A co ses zase dozvěděla novýho?“ zeptám se, ale asi jsem to neměla dělat. Nejdřív vyprsknu smíchy, pak drobet zrudnu. “Naše Becca? To snad ne… A o tomhle spolu fakt nemluvíme! Ale neměla ona zálusk na Cayluse? Jako každá,“ ušklíbnu se. “Ale třeba si to vymyslel celý. Kdo ví, co viděl!“ mávnu rukou a můžeme jít zpátky do společenky. “Tak já taky nejsem zrovna šachovej mistr, ale Wolfram je asi umí,“ přiznám. “Počkej, fakt?!“ zasměju se. “Tak to si budu pamatovat! Domčo, koukej ho porazit! Ta sázka za to stojí!“ zdůrazním vážně. “Tak zatím, kluci,“ houknu ještě a přidržím Runě dveře. Snažím se jít co nejrychleji! Zaprvé neztratit čas, zadruhé nikdy nevíte, odkud vykoukne Filch! Umývárny vypadají klidně, ale asi jsme se tu s někým akorát minuly, ještě je ve vzduchu horká pára s vůní mýdla. A já nemeškám a zmizím za závěsem! |
| |||
Kabinet Snapa >> Kolej >> PřízemíSnape, JordynNeuběhne ani pár vteřin a už se za dveřmi ozývá Snapův hlas. Vybízí mě, abych šel dál, proto na nic nečekám, stáhnu kliku a vejdu dovnitř. „Konbanwa.“ pozdravím ho, aniž bych se na něj byť jen koutkem oka podíval. Nemám k tomu důvod. Jeho nakvašené výrazy znám nazpaměť a vsadím se o cokoliv, že právě teď na mě jedním takovým kouká. Mlčky vyčkávám, co chytrého z něj tentokrát vypadne, ale místo spršky nadávek mávne hůlkou a osuší mě. Celkem mile mě jeho gesto překvapí, i když to beztak udělal jen proto, aby si nepřišel Filch stěžovat. „Uh… Domo arigato.“ zamumlám poděkování a nepatrně k němu zvednu hlavu, čehož při střetu s jeho chladnýma očima ihned zalituji. „Gomenasai, měl jsem přijít dřív. Daniel se mnou není, od události v síni jsem ho neviděl.“ odpovím bez zájmu. Nijak mě netrápí ani to, že jsem na něj doteď mluvil převážně japonsky a nikoliv anglicky. Ať se klidně vzteká. Je mi to jedno. „Vyřídím mu to hned, jak ho uvidím.“ slíbím, aby dal pokoj. Dohady jsou tím posledním, o co bych teď stál. „Budeme tu co nejrychleji to půjde.“ ujistím ho dodatečně a zamířím ke dveřím. Už nemám nic, co bych řekl, navíc mě sám netaktně vyhazuje. „Sayōnara.“ rozloučím se a urychleně kabinet opustím. Co kdyby si to náhodou rozmyslel… Mé další kroky mě zavedou až na kolej, kde nepotkám nikoho ze známých tváří. Buď jsou všichni na pokojích, nebo se potulují po hradu. Vzhledem k situaci bych se tomu vůbec nedivil. Vydám se k chlapeckým ložnicím, v doufání, že narazím alespoň na Ryana s Danem, ale ani tam nemám štěstí. Místnost zeje prázdnotou. „To všichni někde chlastaj?“ podivím se nahlas a vezmu do dlaní kluběnku, která mě s veselým vrněním vítá. „Promiň malá, dneska se mnou moc zábava nebude.“ slabě se usměju a položím si jí na rameno. Škoda, že jí neviděla Coraline. Určitě by se jí líbila. „Tak co podnikneme?“ jemně do Unitata šťouchnu prstem, když v tom uvidím na stolku obrázek jednorožce, který jsem před několika hodinami kreslil. V tu ránu dostanu přímo geniální nápad. Z šuplíku vytáhnu kus pergamenu a napíšu na něj ozdobným písmem kratičký vzkaz. „Myslíme na tebe. Brzy se uzdrav.“ Pod text se podepíšu a spokojeně si své dílo prohlédnu. „Tak a teď to necháme kolovat po koleji, nasbíráme dostatek podpisů a pošleme to do nemocnice. Až se Cor probere, bude vědět, že na ní pořád myslíme.“ oznámím kluběnce hrdě, jakoby mi snad mohla rozumět. I s pergameny a obrázkem vyběhnu z pokoje, přes společenskou místnost až k obrazu Buclaté dámy. Potřebuji najít Daniela s Ryanem. Kdo jiný by mi mohl pomoct zrealizovat můj plán, než nejlepší kámoši? Schody beru skoro po dvou, jenže se se mnou jako naschvál dvakrát přemístí. Do přízemí se dostávám za mnohem delší časový úsek, než jsem měl v plánu, ale hlavní je, že jsem se tam vůbec dostal. Schodiště bylo občas pěkně zákeřné a měnilo svou polohu záměrně do vyšších pater a nikoliv do těch nižších. Rozběhnu se po chodbě směrem k východu z hradu, přičemž se málem srazím s Jordyn. Nejspíš šla právě z toalet. „Proboha! Moc se omlouvám.“ Celý vyjevený si jí začnu prohlížet a zjišťovat, jestli je celá. Díkybohu je. „Promiň, tohle sem nechtěl. Mám docela naspěch, něco mě totiž napadlo, a…“ zarazím se. Proč by měli pergamen podepisovat jen nebelvírští, když Cor měla přátele hlavně mezi mrzimorskými? Určitě by jí i oni rádi pozdravili. Do mrzimorské společenky se nedostanu, ale Jordyn ano. „Mohla bys pro mě něco udělat?“ ukážu na pergamen, který svírám v ruce. „Napadlo mě poslat Cor dopis do nemocnice a připojit pod něj podpisy všech jejích přátel. Aby věděla, že není sama. Až se probere…“ Odmítám přijmout možnost, že by se z kómatu neprobudila. To se nestane. „Zanesla by jsi tohle k vám na kolej a poprosila ostatní, aby se podepsali? Já mezitím seženu nebelvírské. Když mi ten pergamen dáš zítra ráno při sboru, mohli bychom ho jít hned po něm odnést do sovince.“ |
doba vygenerování stránky: 0.91316103935242 sekund