| |||
Velká síň Noelle, Morgan, Runa, Alík, Domča Mluvit asi všichni budou, ale divte se. Je to taková zpráva…! A nejhorší je, že je ten smrtijed na svobodě a může to kdykoli zopakovat! Snad ho brzy chytí a bude ve světě zase o trochu bezpečněji. “Jasně, nevadí, asi to chápu. Bavit se o tom budou nakonec asi všichni a všude. A já bych šla, ale ještě pořád prší a nechci se vrátit na ošetřovnu tak rychle,“ vysvětluju Morgan s Noelle. Jen se snažím být chvíli opatrná, tak budu mít asi pár dní respekt z deště. Tak pokud to nebude nutné… Samozřejmě pokud nás madam Hoochová zítra ráno vyžene za deště, tak s tím nebudu moct nic dělat. Ale jestli se tomu můžu vyhnout… Takže holky jsou z kola venku, ale zbyla mi aspoň Runa. Sedneme si s učením k dortu a bude nám fajn. A ty naše chlupatý příšerky nás u toho budou pěkně otravovat! Už pohledem vybírám ten nejhezčí dort. A hele, Alík se vrátil! Tak už budeme snad tři. Možná i čtyři, ale Domča nějak mlčí. Třeba se rozmýšlí. Však on se k někomu přidá! “Skvělý, tak zejtra na hřišti! A to kouzlo by se určitě dalo najít, zkus prolízt v knihovně knížky o historii famfrpálu a určitě to zjistíš,“ poradím mu. “Přidáš se k nám na dort?“ Runa ale najednou odešla! Kam jdeš? Nenechávej mě tady samotnou! Teda samotná nejsem, ale… myslím bez ní. Ale tak… tak běž… já počkám. Tak jen trochu přikývnu. Lehce mi plán na hromadnou konzumaci dortů bortí. “Aspoň ty půjdeš?“ podívám se na Ala smířeně. “Nebo si mám s tím dortem zalízt do postele?“ sáhnu po jednom čokoládovém kousku. “Ať tak nebo tak, měli bychom jít, síň se za chvíli zavírá, nechceme tady přece ponocovat. No, kdyby tady zůstalo to jídlo, tak možná,“ naznačím váhání z legrace. |
| |||
Sprchy 5. patro >> Zmijozelské podzemíNoemi, nepřímo SnapeMinuty pomalu ubíhají a já pořád stojím bez hnutí pod puštěnou sprchou. Čím víc kapek na mě ze sprchové hlavice dopadá, tím větší zima mi je, ale nedokážu natáhnout ruku před sebe a vodu vypnout. Naprosto běžná činnost, kterou každý den dělám úplně automaticky, se najednou jeví jako nepřekonatelná překážka. Tohle je snad poprvé, co mi vlastní tělo připadá tak cizí. Děsí mě to. Co mě však děsí ještě víc je skutečnost, že cítím větší bolest při myšlenkách na Coraline, než na Jackie. Nemělo by to být přesně naopak? Z úst se mi zničehonic vydere žalostný sten. Ani jsem nevěděl, že jsem schopný ze sebe vyloudit takový zvuk, který mi rve na kusy nejen uši, ale především srdce. Tak svíravý pocit uvnitř hrudi jsem už dlouho nezažil a vím jistě, že znovu zažít nechci. Raději znovu obtočím ruce kolem trupu, jako bych se snažil urvat každičký kus tepla, který mi v těle ještě zbývá. Bohužel to není nijak platné. Voda je čím dál ledovější. Z transu mě probírá až koktavý dívčí hlas, který zprvu nedokážu identifikovat. „Cože?“ Celý ztuhnu leknutím. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, kdo za mnou stojí. Noemi. Co ta tady dělá? Tohle jsou pánské sprchy, pokud si dobře pamatuji. Nebo jsem si snad spletl dveře? „Uh…“ zaseknu se stejně, jako ona. „To nevadí.“ řeknu tiše, jakmile se jakžtakž vzpamatuji. Jen co vypnu sprchu a vyjdu z ní ven, zvednu k Noemi hlavu. Oči má napuchlé a tváře mokré od slz. „Nemusíš říkat nic.“ slabě se pousměju. Nelíbilo se mi kohokoliv z koleje vidět v takovém stavu. „Sám nevím, co se v takovýhle chvíli dělá.“ Sednu si vedle ní, ale zároveň ne moc blízko. Nerad bych jí zamokřil. „A neomlouvej se. Nemáš za co.“ Položím jí ruku na rameno. Asi bych jí měl obejmout, minimálně by se to ode mě jako od kluka očekávalo, jenže ať chci sebevíc, nedokážu to. Před očima mám opět jí. Její tvář, úsměv, pronikavý pohled… A co teprv její vlasy… „Bože…“ Schovám hlavu v dlaních. Má zmatená mysl je z tak obrovského množství všech různých emocí naprosto přetížená. „Tolik mi chybí, Noemi.“ Chybí nebo nechybí, nemůžu s tím dělat vůbec nic. Místo toho se tu užírám strachy o její bezpečí a výčitkami, že jsem jí nikdy o ničem neřekl. Celých těch pět let jsem jí kráčel po boku, dovoloval jí mi říkat všemožnými šílenými přezdívkami a nakonec jí nabízel rameno, když se v slzách zhroutila kvůli tomu odpornýmu bezcharakternímu nekrofilovi. Nejradši bych ho zabil. Kéž by to byl místo Jackie on. Žádná škoda někoho takovýho… „Pojď. Tady nemůžeme zůstat.“ Natáhnu k Noemi ruku a pomůžu jí na nohy. Ne, že bych si s ní snad nechtěl povídat, ale tohle místo nebude zrovna tím nejlepším. Mohl se sem kdokoliv přijít sprchovat a pochybuji, že by se Noemi zrovna teď potřebovala na něco takového dívat. Kdo ví, třeba by neviděla nic, co by už neznala, ale vypadá rozrušeně. Měla by se vrátit na kolej, promluvit si s kamarádkami, prospat se… Cokoliv. „Mám školní trest se Snapem. Budu tam muset jít. Jo, sem blázen, nemusíš mi to říkat. Ale nevím, jak jinak na to přestat myslet.“ Vzdychnu ztrápeně. Vážně jsem nepočítal s tím, že se dožiju dne, kdy za tou umaštěnou hlavou půjdu dobrovolně a bez keců. Svět se zbláznil. „Neviděla si Daniela? Má ten trest se mnou. Jestli na něj narazíš, vzkaž mu prosím, že sem šel napřed.“ Pokusím se znovu o úsměv, který pořád vypadá dost pokřiveně. Do smíchu mi není ani náhodou. „Sem rád, že si mě tu nenechala a mluvila se mnou. Je fajn mít kamarádku jako jsi ty, Noemi. Arigato.“ Poděkuju jí ve svém rodném jazyce, natáhnu k ní ruku a opatrně jí pohladím po vlasech. Tentokrát můj úsměv nevypadá, jakoby mi někdo dupl na ksicht. „Tak co, můžem?“ rozejdu se ke dveřím a nechám Noemi jít první. Jakmile se rozloučíme, vydám se směrem do zmijozelského podzemí. Promočené oblečení mě nepříjemně zebe a na podlaze se za mnou táhnou čáry vody. Vidět mě Filch, zblázní se vzteky, ale co na tom záleží? Je mi to jedno. Dá se snad špína na chodbě srovnávat s tím, co se stalo Jackie s Cor? Těžko. Nakonec se s netečným výrazem odšourám ke kabinetu nenáviděného profesora, kde bez váhání zaťukám na dveře. |
doba vygenerování stránky: 0.94128894805908 sekund