| |||
|
| |||
Hlavní síň → Společenka → Nádvoří Večerní průběh ○ Nikdo konkrétní Nabral jsem si nějaké to drobné kuřecí maso, když už ho tu bylo všude tolik, a začal spokojeně jíst. Asi jsem byl jeden z mála, protože po mém rozhlédnutí jsem zjistil, že spousty lidí brečelo. 'Otravné...' Jako by jim to někoho mohlo vrátit. No... nějaké ty slzy žalu, jaké měla například Jordyn a Alex, se daly čekat. Přece jen jsou ze stejné třídy a stejné koleje jako Cor. 'Kvůli které z těch dvou vlastně brečí? Nebo kvůli oběma?' Spokojeně jsem dál jedl a natáhl jsem se po hrnku. Bleskurychle jsem ho však zase položil zpět. „Čaje bylo dneska dost.“ řekl jsem si pro sebe a místo zeleného čaje jsem se natáhl pro čistou vodu. O chvíli později mou pozornost opět někdo upoutá. Tentokrát mi zrak spočine na unikající Erice a hned za ní "běží" náš bradavický Drákula. No, to se asi dalo čekat, když přišla zrovna o Jackie. Zvědavě jsem se ohlížel i za Barbarou, která si to razila rovnou k nebelvírskému stolu. Sice jsem nevěděl, co tam řekla, ale brzy úprkem následovala Eriku. 'Ehm?' Netušil jsem, co si o tomto vůbec pomyslet. Mělo to vůbec cenu komentovat? 'Třeba se snažila využít jejich oslabených emocí a zkusit se jim dostat pod kůži.' Hned jsem tuto úsměvnou myšlenku zamítl. Všem je přece jasné, že Barča zrovna taková být nemůže. Takový tichý a neviditelný člověk. Však i půlka Zmijozelu si řekne: „Kdo to sakra je?!“ Pohled mi zamrzne dále u nebelvírského stolu. Snad všichni pláčou. Přesto jsem se po menším zamyšlení pousmál. Každá kolej má nejspíš svou vlastní povahu. Představa, že celý Zmijozelský stůl začne plakat, když jeden z nich umře? Ta představa mě málem rozesmála. 'Určitě by byli spíše plní pomsty a hněvu než zalití slzami bezmocnosti.' „Takže i Angie odchází.“ řekl jsem si znovu pro sebe. Měl bych se jí teď delší dobu vyhýbat nebo využít toho, že je emocionálně na vrcholu? Ta skořápka by se jistě rychle rozprskla. Odcházet začnou i Zmijozelští, čehož si skoro ani nevšimnu. „Dobře, budu rád.“ odvětím jen automaticky k Sin, když odchází s Richardem a dál jsem sledoval okolí. Po chvíli jsem se však zamyslel. 'Počkat, co tím myslela? Ona mi chce zase něco provést?!' Co jiného by mě u ní tak asi mohlo napadnout, že? Nebelvíru už pozornost moc nevěnuji. Začali se mi hnusit. Pochybuji, že většina Jackie vůbec znala nějak dobře. Jsou odporně falešní s těmi slzy. Ne všichni samozřejmě, ale většina. Skoro nikdo ji určitě ani pořádně neznal. Navenek byla otravně agresivní až hloupě a přehnaně. Nestrávili s ní ani skoro žádný čas, neměli s ní žádné větší pouto a stejně se hodlají chovat, jako by přišli o celou rodinu? Otravné... Doufám, že to ještě nebudou někde vytahovat, jak oni plakali a jiní ne. Jen ať si ty pocity nechají a nevnucují je těm, kterých se to netýká. Třeba jako Daniel s tím jeho debilním pohledem. S úsměvem oplatím mrknutí na odcházející Izabell a dojím svou večeři. Takhle atmosféra je otravná. Proto se v ní také nehodlám zdržovat. Odkráčím do společenky, kde strávím nějakou dobu s Paulem, abych zabil čas do večera. Kolem deváté hodiny se vydávám na nádvoří hodinové věže hledat Fergussona, zda se skutečně ukáže. |
| |||
Chodba Ryan Jsem vytržena ze svých myšlenek známým hlasem, Ryan. Dojde mi ve vteřině a rozhlédnu se, abych si ověřila, že opravdu mluví na mne. " Ne, neviděla jsem ji." Zamrkám dlouhými řasami. " Ahoj." dojde mi, že jsem ho ani nepozdravila. " A upřímnou soustrast, je mi Jackie opravdu líto." Zadívám se na něj, ale opravdu jen na malou chvilku, aby si nemyslel, že na něj zírám jako uhranutá. " Potřebovala jsem trochu čerstvého vzduchu, celá ta situace při večeři mě rozhodila. Ať posměšky Zmijozelských, kuřecí bomba nebo ty další věci." Udělám malou pauzu. " Však ty víš." Zachytím jeho lehký úsměv." Proč ne." Pokrčím rameny. " Jestli chceš, pomůžu ti hledat Eriku." Navrhnu přátelsky. Ryan je ve své podstatě vlastně fajn kluk. I když je upovídaný. No alespoň s ním přijdu na jiné myšlenky. Večerní procházka v jeho společnosti nezní vůbec tak špatně. |
| |||
Spolka -> Chodby Runa Ještě pár chvil posedávám a smutním ve společenské místnosti, dokud na mě nezačne dopadat pocit samoty. Nečekal jsem, že se ke mně snad najednou nahrne spousta nebelvířanů, koneckonců ze síně se všichni rozeběhli téměř jako hmyz, ale společnost alespoň jednoho člověka by mi rozhodně neuškodila. Ano, nedělá mi problém smutnit sám, ale po nějaké době je to otravné a já potřebuji nutně někoho, komu bych mohl povyprávět o svých pocitech. Je mi jasné, že to absolutně nikoho nezajímá, obzvlášť v tuto chvíli, nicméně pro mé potřeby by se to zdálo naprosto dostačující. Dotyčný by si jen poseděl, já bych mu přednesl hodinovou přednášku o tom, jak se cítím a všem by bylo fajn. Tak mě vlastně napadá, kde že je Kenji? Ze síně přeci odcházel. Kam mohl jít? To samé Erika s tím hulvátem, jaká místa jsou zrovna nejvhodnější pro někoho, kdo zjistil, že mu někdo blízký umřel? Přednostně by mě napadla právě ta kolej, ale očividně se mýlím. Snad toalety? Chodby? Nějaký zalezlý kout venku? Nevím, pokud chci někoho najít, budu muset hledat naprosto náhodně. Kromě toho bych opravdu rád našel Eriku, i když mě zároveň děsí představa, že ji najdu i s ním v podivně nechutné situaci. Možná bych jí ale jen křivdil, přeci taková není. Znám ji dost dlouho na to, abych tušil něco jiného. To však ale nic nemění na tom, že si to Dragon pěkně vypije. Přemýšlím, zda-li je zrovna vhodná chvíle snažit se Eriku vůbec najít. Měl bych si s ní totiž už konečně doopravdy promluvit, ale uvidíme, jestli vůbec bude mít chuť cokoliv řešit. Po dalších krátkých minutách se nakonec odhodlám k tomu se zvednout a opustit společenskou místnost. Rád bych seděl klidně ještě celý večer, ale ta samota mě doslova vykopala ven. Co já tam budu sedět a koukat do zdi, že. Napadne mě se vrátit k síni a podívat se, jestli se nevrátila. Ani se nad tím nerozmýšlím, protože mě opravdu nic jiného nenapadá, a vydám se určeným směrem. Než se však do síně dostanu, uvidím na chodbě stojící Runu. Ani se nepozastavuji nad tím, proč tu jenom tak stojí, ale ihned se k ní vydávám. Je totiž možné, že Eriku někde zahlédla. "Prosim tě, nevidělas tu teď někdy Eriku?" zeptám se nesměle a mlčky vyčkám na odpověď. Chvíli přemýšlím, jestli ji nijak neobtěžuji, když si vylezla takhle ven na chodbu, oddychnout si od lidí. Nebo snad na tu chodbu vylezla schválně, aby je naopak nalákala k sobě? Chytrá to holka! Každopádně mi dojde, že asi působím celkem neslušně, proto si ještě před tím, než Runa odpoví, významně odkašlu a pokusím se svůj naprosto neutrální výraz alespoň trochu vylepšit mírným úsměvem. No, pouze mi trošku cukne koutek směrem nahoru, ale i to se jako úsměv počítá. "Proč tu vlastně jenom tak stojíš? Klidně pojď se mnou, provětráme se venku." Je mi přeci jasné, že by ráda na čerstvý vzduch. I když na chodbách je ho více, než v jednotlivých místnostech, venku je nejpříjemnější. |
| |||
Velká síň -> Cesta do společenky ti ve společence Smutná zpráva o smrti studentky mě zarmoutila o nic méně, než ostatní. Bohužel změnit se to nedá. V čase se vrátit nemůžeme, aby jsme tam byli s ní a zabránili tomu. Teď je jediné důležité, že je v pořádku Coraline. K tomu, že se mi nedařil celý den, přicházejí ještě další špatné zprávy, což mi k dobré náladě nijak nepomůže. Chuť k jídlu mě z této zprávy celkově přešla a ta poslední radost ze dne společně s ní. Jediné, co zbývalo bylo už jen ukončit den něčím, co není až tak zlé. Například spánkem, nebo možná kratším rozhovorem se spolužáky ve společence. Pro mě je tedy rozhodnuto. Společenská místnost je pro takový večer jediné přijatelné místo. Ubrouskem jsem si otřel poslední zbytečky mastnoty z jídla ze rtů a s povzdechem vstal z dlouhé lavice od Mrzimorského stolu. Cestou na koleje jsem se ještě zastavil na umývárnách, abych si opláchl obličej a ruce od mastnoty a vodu znovu otřel do ubrousku. S pohledem do zrcadla jsem trochu zkřivil rty a poté jsem si asi deset minut upravoval vlasy. Pak už jsem jen svému krásnému já v zrcadle dal sbohem mrknutím jednoho oka a pokračoval v cestě. Jakmile jsem dorazil do společenky, akorát jsem všechny přítomné pozdravil mávnutím ruky a sedl jsem si na jedno z volných křesel poblíž ostatních a nepřítomně jedním uchem poslouchal, o čem si povídají. |
| |||
|
| |||
Velká síň->Následně chodba Okrajově Cass a další Havraspárští Jinak nikdo konkrétní "Cass, půjdu si maličko vyvětrat hlavu, dort si dáme později." Omluvně se na svou kamarádku usměji. Ne, že bych s holkami nechtěla být, ale to rozhodování co budeme dělat se zdálo nekonečně dlouhé a já si potřebovala zaměstnat hlavu a nemyslet na to co se stalo Jackie, myšlenky se mi stále vracely k slabému světýlku, které vycházelo z hůlky jednoho Nebelvírského spolužáka. Nebylo by vůbec špatné jít se podívat na hřiště nebo si zasportovat, aby se ze mně vyplavil ten smutek. Pomalým krokem jdu na chodbu. Pohledem zavadím o Ala. Co kdyby se něco stalo zrovna jemu, bylo by to jako přijít o mladšího bratra. Kousnu se bolestivě do rtu. Proto mi taky vadí, když ho někdo zesměšňuje. Pomyslím znovu na tu hloupou situaci u Zmijozelského stolu a zatnu ruce v pěst. Jak moc jsme ohroženi Smrtijedy? Proletí mi hlavou myšlenka. Mám napsat otci co se zde stalo nebo zarytě mlčet? Povzdechnu si a zabořím pohled do země. Dojdu k tomu, že bych měla mlčet, protože se také může stát, že mou maličkost otec odhlásí ze školy a budu sedět doma s babičkou a sestrou. Hmpffff, nepřichází v úvahu. Založím si ruce na prsa a zhluboka se nadechnu. Stojím na chodbě s nepřítomným výrazem, zahleděná někam do dálky. |
| |||
Sborovna -> Velká síň všichni přítomníBylo příjemné se vrátit do Bradavic. Původně jsem musela odjet, protože mého manžela měli přesunout z britského ministerstva kouzel do Kanady, ale těsně před odjezdem z toho sešlo. Hravě jsem mu vyhrožovala rozvodem, nebo alespoň vymazání jeho části příjmení z mého jména, protože jsem byla díky němu bez práce. Naštěstí mi brzy přišla ze školy sova, že můj náhradník musel taktéž narychlo odjet, a tak jsem se mohla vrátit k vyučování nitrobrany a nitrozpytu. Přijela jsem v neděli ráno se Sušenkou na krku, protože ta nevděčná chlupatá koule by mi vyškrábala oči, kdybych se odvážila ji zavřít do přepravky. Norská lesní kočka ovšem není žádný drobek, tak jsem už teď cítila, jak mi začínají tuhnout krční svaly. Kočku i zavazadla jsem odložila u postele a ihned se vydala na ranní poradu, kterou svolal Brumbál. Ze sborovny jsem odcházela zachmuřená. První den v Bradavicích a hned takové zprávy. Jackie i Coraline jsem si pamatovala sice jen matně, ale i tak mě zpráva zasáhla. Ve velké síni jsem tedy večer seděla beze slova a nimrala se v jídle. Možná jsem neměla dávat nic najevo, ale nedokázala jsem to. Po proslovu jsem ještě víc zesmutněla, jak na mě dopadla všeobecná nálada ve velké síni. Pro dnešek jsem vzdala pokusy se pořádně navečeřet a odstrčila od sebe plný talíř roznimraného jídla. Rozhlédla jsem se po své pravici a levici, kdo z profesorského sboru zůstal u stolu. Všimnu si profesorky, kterou si nepamatuji a neviděla jsem ji ani ráno ve sborovně. Využji tedy toho, jak blízko sebe sedíme, a Mirabel oslovím. "Zdravím. Myslím, že jsme se ještě nepotkaly? Jsem Saga, staro-nová profesorka nitrozpytu a nitrobrany," představím se. Chci navázat konverzaci a alespoň na chvilku zapomenout na tu nešťastnou událost. Podám ji ruku, abych si s ní mohla potřást. |
doba vygenerování stránky: 0.79945302009583 sekund