| |||
Hlavní síň >někde do klidu Kolegové a studenti Ač bez sebemenšího zájmu a chuti, přeci jen sem se vydal na večeři do hlavní síně, moje nálada však stála za to. Pár studentů druhého ročníku kteří se kočkovali na chodbě slízli pár poznámek o chování, ale body sem nestrhával,prostě sem se dostavil do síně. Věděl sem že se bude řešit něco důležitého, a měl jsem pravdu. Zdravím... Pronesu ke svým kolegům povšechně, nemluvím na nikoho konkrétního, zapadnu na své místo, vezmu si trochu jídla a sleduji dění kolem. V myšlenkách jsem však někde jinde, a tak vše co se tam děje, přecházím jen mírným pozvednutím obočí. Občas nevím zda se mi to nezdá ale zásah kolegy Snapa mluví za vše. No škoda to řešit... napiji se vody a vyčkávám po tom co zástupkyně vyhlásí že pan ředitel bude mít důležitý proslov. Spíš se přemáhám abych neodešel ještě před ním, ale slušnost mi to nedovolí. Tak či tak zavřu oči a začnu svou mysl upírat k jiným věcem. Moc myšlenek, moc otázek...ještě víc výtek... Pak to začne, Brumbál pronese smuteční řeč a obeznámí studenty s tím co se stalo, vyzve všechny k minutě ticha a tak se tedy psotavím, zahledím spíše do země a čekám až uplyne ta mučivě dlouhá doba. Šelesty hlasů studentstva, vzlykot šafáře...doznívající slova ředitele. Už se neposadím, rychle, a rázně se vydám pryč se síně, jen lehce pokývnu kolegům aby to nebylo až tak neomalené, a pak zamířím k sobě. Je třeba si pročistit hlavu..... |
| |||
Hlavní síň -> NádvoříDaniel, Janna, okrajově LuccaHned, jak začal Brumbálův proslov, moje doteď celkem dobrá a uvolněná nálada se rázem změnila. Denního věštce zásadně nečtu, jelikož mi zaprvé vždy zkazí den a zadruhé jsou v něm samé žvásty. Moc jsem se ani s jednou z holek nebavil, ale byly to moje spolužačky, potkávali jsme se na chodbách. Hrozně mě to naštvalo, to jsem mohl otevřeně přiznat. Jak je mohla vůbec škola pustit do Londýna, kde je plno nebezpečí? Kdyby zůstaly v Bradavicích, tak by se jim nic nestalo... V duchu jsem si dal facku. Myslím tu hlavně na sebe, když to má hodně lidí o dost horší než já. Letmo jsem koukl k Nebelvírskému stolu, ještě předtím, než jsem se postavil. V hlavě se mi honilo tisíce myšlenek, když jsem si zase sedal. Pohlédl jsem na Luccu. Chápal jsem jeho pohled. Nechtěl být před ostatními slabý... ale přede mnou může. Věnoval jsem mu téměř neznatelný úsměv. Koutkem oka jsem zahlédl, jak Barbara míří k Nebelvírským. Byla snad jediná, která ze Zmijozelu dokázala projevit lítost na veřejnosti. Nebo z toho, co jsem aspoň viděl. Z Hlavní síně začali někteří odcházet a já se rozhodl, že tedy půjdu za Luccou. Smutně jsem se zahleděl na místo, kde ještě před chvílí seděl a zahlédl jsem ho odcházet. Tak tedy jindy... pomyslel jsem si smutně. Taky jsem se zvedl a vyšel jsem ven z místnosti. Měl jsem v plánu se jen tak procházet, abych si vyčistil hlavu a zatoulal jsem se až k nádvoří. Doufal jsem, že tam budu sám, ale mýlil jsem se. Spatřil jsem dvě postavy, které jsem ze začátku nepoznal, ale později jsem si uvědomil, že je to Daniel s Jannou. "Omlouvám se, nechtěl jsem vyrušovat," řekl jsem směrem k nim, jelikož jsem jim vešel do hovoru. Už jsem se chtěl otočit k odchodu, když mě napadla ještě jedna věc, co by byla dobrá říct. "Je mi to moc líto," dodal jsem ještě. Došlo mi, že to byla jejich kamarádka a podle všeho i hodně blízká. Co jsem slyšel, Jackie byla hodně přátelská a odvážná. Asi ale nechtěli slyšet moji lítost, protože jim to ještě řekne hodně lidí a opravdu jim to nijak nepomůže. Je to vlastně pro ty lidi, co to říkají, aby měli lepší pocit. "Pardon, že ještě otravuju, ale asi není možnost, že byste viděli Luccu?" zeptal jsem se ještě. |
| |||
Nádvoří u Nebelvírské věžeDan Kamenná lavička mě začínala trochu studit, jak byla studená a mokrá, ale nebylo to nic, co bych v tuhle chvíli nedokázala vydržet. Déšť aspoň dokáže trochu zchladit rozpálené tváře. A uklidní i myšlenky na vlastní smrtelnost, než zítra vyrazíme do kostela na rozloučeni s naší spolužačkou. Dlouho však sama nezůstanu. Za sebou zaslechnu své jméno, vyslovené známým hlasem a já po chvíli poznávám Dana, který usedá na tutéž lavici, nechávají mezi námi symbolické místo. "Je to na nic. Už tak je život krátký, takhle to člověku přijde, že se Jackie ani nestihla nadechnout," pronesu do večerní tmy. Musím na to přestat myslet v takhle negativním světle. Přišla jsem sem abych si pročistila hlavu a ne, abych si ji ještě víc zasírala špatnými myšlenkami. Dan, jak cítím z jeho slov, sem pravděpodobně přišel, aby mě odsud vytáhl, navrhujíc, že bych mu mohla pomoct najít Kenjiho, který se někde potuluje po školních pozemcích. Nijak se nebráním, když mě staví na nohy. Bude na tom něco pravdy. Když chce člověk přestat myslet, tak začít něco dělat hodně pomůže. "Dobrá, samozřejmě pomůžu. Nějaký nápad, kde by mohl být? Přiznám se, že jsem ho teď večer moc neregistrovala," pohlédnu na něj, vytáhnu z kapsy kapesník, abych se naposledy vysmrkala. |
| |||
Chodba 1. Patro -> KolejCaylus„Budu s tím počítat.“ Potlačím úšklebek. Beztak to vypustí v momentu, kdy se ode mě vzdálí. Stejně jako vypouštěl cokoli, co se přímo netýkalo jeho osoby. Někdy až skoro obdivuju to, jak je si žije jen sám pro sebe a na nikoho jiného se neohlíží. Když tedy nepočítám jeho matku, což je pravděpodobně jediná osoba, na kterou ten kluk bere ohledy. Sebestředná povaha je někdy neskutečnou výhodou. Vzpomene si na to až v momentu, kdy mu k tomu dám příležitost. Kterou mu stejně dám, protože tahat s sebou věc, co jedním jediným kouzlem může někomu vzít život, mě neskutečně obtěžuje. Není možné, abychom se na tomhle shodli. Dál to nekomentuji. Nemá to cenu. Mohli bychom se tu hádat klidně celý večer a na to ani jeden z nás nemá náladu. Nehodlám přemýšlet nad tím, která varianta je lepší a která ne. Smrt jako smrt. Tragédie to je v každém případě a nakonec je úplně jedno, jestli to bylo milovskou zbraní anebo kouzlem. Jackie už nám to nevrátí a Coraline to taky nepomůže. Co víc… zakázané kletby znají všichni ještě dřív, než kterákoli jiná kouzla. Speciálně děti, které se do kouzelnického světa narodí. Neodpustím si ironické pousmání. Však já vím, jak tě to obtěžuje. Ne, že bych to nevěděla už před tím. Bylo mi ukradené, jestli ho tím otravuju nebo ne. Stejně, jako jemu bylo šumák, jak se cítím, tak mě nezajímalo, že trpí, když mluvím o pocitech. Potřebovala jsem to někomu říct. On vypouští všechno, co ho nezajímá, což mi vyhovuje. Je to lepší, než kdyby mě skutečně někdo vnímal a pak na mě koukal soucitným pohledem, kdykoli by mě viděl. Mohla bych se svěřit i Kwiki, ale přišla bych si jako blázen, kdybych mluvila s plyšákem. Reálný člověk je v tomhle případě lepší. Klidně by u toho mohl i spát. Hlavně, když to vypadá, že poslouchá. „Máme daleko lepší věci než je ta tvoje whisky.“ Někdy mě vážně irituje, jak opovrhuje čímkoli, co nemá oficiální nálepku nějaký značky anebo zaručený kvality. V tomhle směru je stejně omezenej jako všichni ostatní naškrobený dětičky, co se narodili se stříbrnou lžičkou v prdeli. „Seš jenom o pár měsíců starší, beztak o tom víš stejný prd jako já.“ Zasměju se a šťouchnu ho do žeber. Jsem na shazování od ostatních zvyklá. Podceňování pro mě není nic neobvyklýho ať už od Cayluse nebo od kohokoli jinýho. Je pak příjemné sledovat jejich překvapené výrazy, když zjistí, že se přepočítali. A to ne jen v pití. Pobaveně povytáhnu obočí, když na mě začne syčet. Nejspíš čekal, že budu skákat radostí do stropu, že mě zachránil v úzkých a pak jako princeznu nesl v náručí přes celou školu až do bezpečných prostorů naší ošetřovny. Jo. To určitě. „Jsem ti vděčná, že si mi pomohl, ale stačilo proplesknout. Probrala bych se a všichni bysme byli spokojený.“ Nebylo nutný mě táhnout jako pytel brambor. Ví přece, jak nesnáším ten smrad dezinfekce. Jsem rozhodnutá tam víc nepáchnout. Speciálně kvůli vlezlým dotazům té rádoby doktorky, co tam je. „To se teprv uvidí.“ Je morbidní, že se hodláme předhánět v tom, kdo bude na zítřejším posledním rozloučení zpívat líp. Ale co mohu soudit, jsem si stoprocentně jistá, že Caylus to nebude. Já s největší pravděpodobností taky ne, ale mám pořád větší šanci než on. Beztak jsem ho k tomu přemluvila jenom proto, abych si užila ten moment, kdy ze sboru odejde a zbude mu akorát jeho uražená ješitnost. Myslím, že Jackie by to ocenila. Nechtěla by přece, aby kvůli ní všichni brečeli. Byla to v pohodě holka. Umím si představit, jak ho sama táhne z kostela, protože jí z jeho zpěvu bolí hlava. Bude mi chybět. „Zeptej se tý nový, co to má na starost. Třeba ti nějakou větší roli dá.“ Podpořím ho, jako vždy. „Všechno.“ Přikývnu a na rozdíl od něj, zůstávám sedět na místě. Sleduji, jak odchází. Myslela jsem, že po tom, co jsem se dozvěděla od zdravotnice, mě jeho slova přesvědčí o tom, že je to celé jenom jedna velká hloupost. Dokonce i jeho reakce mi přijde dost… logická. Nesedí mi na tom jen jedna věc. Alec by přece nikoho nepomlouval. Kromě dementních keců mu přece Caylus nikdy nic neudělal, neměl by přeci důvod si něco takového vymýšlet. Ráda bych se ho zeptala, ale narozdíl od Caye, který je citlivý asi jako šutr... to bude muset počkat. S povzdechem se zvednu a odšourám se na kolej, míříc rovnou do pokoje, kde se převléknu do pyžama. Při večeři se mi útok kuřete naštěstí vyhnul a beztak si ráno půjdu zaběhat, tak se vysprchuju až pak. Letmo pohladím Kwiki, sedící na mé posteli a odvleču se do společenské místnosti, kde sebou plácnu na zem ke krbu. Je mi jedno, jestli tam někdo je, nebo ne. I kdyby ano, nevšimla bych si. Dnešek stojí za hovno. |
doba vygenerování stránky: 0.84406280517578 sekund