| |||
Hlavní síň -> KolejZmijozelský stůl + BarbaraChvíli ještě trvá, než se Brumbál chopí slova. Snad proto mám čas zachytit poslední kousky konverzace u našeho stolu. Jako například tři ztracené body za kremroli ve vlasech. Je to dost, ale přesto mám pocit, že byl Snape ještě poměrně mírný. Vzhledem k tomu, jakou má dnes náladu, bych čekala, že bude mnohem přísnější. Tři body se dají snadno získat zpět. Není třeba se kvůli nim příliš rozčilovat. Jsem tu snad jediná, co nepochybuje o tom, že za pár dní bude naše kolej opět ve vedení? Když se Brumbál konečně přesune před učitelský stůl, zbystřím. Znovu si prohlédnu výtisk Denního Věštce, co nám ukazuje ve zvětšené verzi. Pár naprosto zbytečných článků a mezi nimi jen jeden, co opravdu poutá pozornost. Vždy mě zajímala jen ekonomická sekce, proto jsem tím ráno příliš nezabývala. Jeho proslov není jeden z těch veselých. Jedna mrtvá studentka, jedna zraněná a jeden smrtijed na útěku. To jsou mi zprávy. Jediné, co zbývá, je další obrovský titulek s tím, že se On vrátil. Podle reakce Cayluse a Richarda, zjevně nejsem jediná, kterou to napadlo. Každopádně mám neblahý pocit, že u jedné mrtvoly to neskončí. Stejně, jako většina naší koleje, zůstávám tragickým úmrtím nedotčena. Nebudu ronit slzy kvůli dívce, kterou jsem neznala, od toho jsou tu jiní. To mě ovšem neodradí od zúčastněného pohledu ke stolům těch, kterých se to týká. Proč zacházet tak daleko, jako Barbara a vyjadřovat jim soustrast. Co se tak dívám, nikdo si ji ani nevšiml. Všichni jsou tak pohlceni smutkem, že její účast vyšla naprosto vniveč. Stačí, že zítra bude většina zmijozelských zpívat při posledním rozloučení. A když tak přemýšlím nad složením sboru. Nepřijde mi jako nejlepší nápad napoprvé zpívat při takovéhle příležitosti. Už jen z toho důvodu, že Brumbál ani netuší, jak někteří z nás zpívají. To bude ostuda… Jen, co ředitel skončí a většina osazenstva z hlavní síně odejde, zvedám se i já. Nemám důvod tu déle sedět. „Jdeš na pokoj?“ optám se Reginy, ale je to spíš řečnická otázka. Nečekám na její odpověď a s podmračeným výrazem mířím rovnou na kolej. Dnešek stojí za to, už od rána. A o zítřku už ani nemluvím. Měla bych se podívat alespoň na některé domácí úkoly. O body se sice nebojím, ale co kdyby náhodou, že… Procházím skrz společenskou místnost, když si všimnu Barbary. Na tváři neidentifikovatelný výraz, ruce v pěst. „Jsi v pořádku?“ lehce povytáhnu obočí a klidným krokem dojdu až k ní. Těžko říct, jestli smutní anebo je naštvaná. U ní jeden nikdy neví. Její empatie vůči ostatním kolejím byla přinejmenším roztomilá. Netuším, na co ten kulich myslel, když jí zařadil do Zmijozelu. Vezmu ji kolem ramen a pomalu s ní jdu do pokoje. Rozrušená může být i v soukromí. Sem může kdokoli přijít. „Hodlám jít do sprch. Tvou společnost uvítám. Horká voda uvolňuje a navíc…“ vytáhnu jí z vlasů kousek kuřecí kůžičky. „… to potřebuješ.“ Po té masové bombě to potřebuje každý, kdo byl poblíž. |
| |||
Hlavní síň Poslouchám všechny okolo a najednou se tam jeden kluk rozhodně udělat kouzlo Lumos na počest padlých spolužáků, moc lidí se do toho nehrne a tak se podívám na kluka s hůlkou nahoře a špitnu sama pro sebe. Lumos(68%) Pak se to krásně rozzáří a hůlu zamířím nahoru, chvíli ji tak nechám a přemýšlím nad Cor snad ta je ještě v pořádku a někde se jen fláká. Dlouho jsem jí totiž neviděla. Sklonila jsem hůlku dolů a schovám jí do do dlouhého svetru mimo to takhle jsem oblečená. V tom zaslechnu, jak na mě někdo mluví. Otočím se a odložím kukuřici co jsem měla v ruce a jedla. Usmála jsem se na něj, vypadal trochu nervozně. Vedle mě byla moje krásná fretka a papala taky něco, ale byla na lavičce, aby někomu nevadila. Seymour” ahojky, velice mě těší. Máš zajimavé jméno. A ano, jsem tu nová, hold někdo musí být ta nová ovečka.” Usmála jsem se a posunula jsem se kousek dál, aby se případně mohl posadit. Poslední dobou jsem se necítila dobře, tak jsem ani nesledovala lidi okolo, bylo jich tu hodně a pro mě, jako bych tu byla sama. Najednou mi došlo, že jsem se vůbec nepředstavila a jen sem zavrtěla hlavou. ”Promiň, jsem nezdvořilá, jmenuji se Izabel, ale raději jen Izi, pokud by ti to nevadilo. Klidně si sedni místa jídla je tu dost. Bohužel, dnes není moc dobrá nálada. Sice sem všechny neznala, ale je tu cítit smutek.” Na nějaké věci jsem asi citlivější. Doufám, že se nelekne, že vypadám, spíše jako smrtka dneska. Bílá, jako stěna. |
| |||
Hlavní síň Chvíli jsem ještě pokračoval v tom teplém tónu a vtipkování, ale skončil jsem s tím hned, jakmile se ozvalo to známé zacinkání o skleničku. Bylo mi jasné, že se teď chystá některý z profesorů promluvit a znovu nás uvítat do školního roku, pogratulovat k prvnímu zvládnutému týdni a tak. Ani jsem se tedy k profesorskému stolu neotočil. A to ani, když kolejní řekla, že bude mluvit Brumbál. Jeho proslovy byly kolikrát záživné asi stejně, jako hodina dějin čar a kouzel. Při prvních slovech o Denním Věštci jsem se však zarazil a pomalu se k řediteli otočil. Kousek od nás se vznášel zvětšený, ranní výtisk titulní stranou k nám. Četl jsem si ten nadpis stále dokola.. Studentka Bradavi nalezena mrtvá! Studentka Bradavic, nalezena mrtvá! Každé další slovo, ačkoliv je v síni naprosté ticho a Brumbál je jen kousek od nás.. Dokonce.. Dokonce sestoupil ze schodů dolů.. mi přišlo vzdálené. Skoro jako bych je slyšel ozvěnou.. Jacqueline.. V obličeji mám strnulý výraz, nejsem schopen se pohnout. Právě teď vypadám jako stejně nehybné brnění, jako to v 7. patře. Vždyť jsme s ní v pátek mluvili! Smáli se a.. Dělali si legraci tomu, jak napálila pěstí Gabrielovi při famfrpále! Chytnu se rukama za hlavu a snažím se zbavit té temnoty před očima. Ale s každým dalším Brumbálovým slovem, se mi před očima vybavuje Jackiin obličej a všechny společné vzpomínky.. Její upřímný úsměv. Smích, za kterým se otočila celá chodba.. Famfrpálové zápasy, při kterých právě ona několikrát střelila rozhodující camrál.. Naše šťastné nebelvírské výrazy, když jsme vyhráli. Jak skáčeme do vzduchu, držíme se kolem ramen a vyhazujeme do vzduchu své šály.. Jackie se otáčí na koštěti a pak přilétne k tribunám a se všemi si plácne.. Držím se dál za hlavu neschopen jediného slova.. Jediného pohybu. Jen pokračuji ve strnulém civění na prázdný pohár. Na prázdné místo u našeho stolu, kam by si sedla.. Teď tu zbyde nejen prázdné místo u stolu, ale i v našich srdcích.. Celý malátný vstanu z lavice a sotva se držím na nohou. Nevidím na výrazy ostatních.. Zakloním hlavu dozadu a zavřu oči. Vzpomínám na celé ty společné čtyři roky a představuji si, jaké by to bylo, kdyby tu s námi byla další tři.. Ale to se nikdy nestane. Jackie je mrtvá.. Už nikdy nikomu z nás nedá herdu do zad. Nevezme kolem ramen, nerozcuchá vlasy ani nás neobejme.. Sesunu se na lavici jako hromádka neštěstí a s prázdným výrazem sleduji mizejícího kamaráda ve dveřích. Neběžím za ním. Jsem doslova přikován ke dřevěné lavici. Nohy jako z kamene. Poprvé za celou tu dobu v Bradavicích mi není do smíchu. Zůstanu sedět na lavici, s rukama svěšenýma v klíně a otupelým pohledem do desky jídelního stolu. Jen okrajově zaznamenám čísi hlas, který k nám lítostivě promlouval. Nebyl jsem ani s to, se za ním otočit. Odpovědět. Co bych měl odpovědět? Nevím.. Mlčky zvednu zrak k uhlově černým, nebelvírským vlajkám a sevře se mi žaludek. Zničené výrazy nebelvírských a pohřební vlajky zůstaly v síni i přes odchod profesorů a studentů. Ten pocit. Ten nepopsatelný pocit, že jsme přišli o kus sebe. Můžu to cítit. Můžeme to cítit. Ten chybějící kousek. Ten malý, chybějící kousek v našem srdci. Už nikdy nebudeme kompletní. Nemohu se ani utěšovat, že zemřela bezbolestně. A rychle. Kdo ví, co všechno ji smrtijed provedl a my se to nedozvěděli. Vždyť jsi říkala, že se vrátíš.. Jackie? |
| |||
Hlavní síň Dee, Izabell, Alastor, kolemjdoucí Při vstřebávání vyčerpávajího proslovu a psychicky možná ještě vyčerpávající minuty ticha jsem nějakou dobu ještě seděl u stolu, když se pak u mě objevila drobná postava. Alastor? To je ten, co se Dee pokusil dvořit. Asi by nebyl úplně nadšený, kdybych mu tam dělal křena. "No, mně by to určitě nevadilo, ale Alastor by se na to mohl dívat trochu jinak." A taky že díval. Podíval jsem se Dee přes rameno a stál tam s vražedným pohledem. I když mě nějak moc neznal, viděl jsem, že není moc nadšený, když jsem v její blízkosti. "Nechtěl bych vás dva nějak rušit. Můžeme to odložit na později." řekl jsem a usmál jsem se na oplátku. Dei pak odešla směrem k Alastorovi a něco mu začala vykládat. Zas jsem chvíli jen tak seděl a tupě bezmyšlenkovitě se díval před sebe směrem k Havraspárskému stolu. Vida, tuhle holku jsem tu ještě neviděl. Nebo asi jo, ale neuvědomil jsem si, že je tu nová. Vlastně ještě novější než já. Nevím co, ale něco se mi na ní hodně líbilo. Byly to zrzavé dlouhé vlasy? Nevím... Rozhodně mi něco v hlavě ale říkalo, že bych se s ní měl seznámit. "Není to blbý?" říkal jsem si v hlavě. "Co si o mně může asi tak pomyslet, když za ní jen tak přijdu..." Zapil jsem sucho v krku zbytkem dýňového džusu a vstal. "Měl bych za ní vyrazit dřív, než se ztratí do své koleje." Pomalu jsem se přesouval k Havraspárskému stolu a k místu, kde Izabell seděla. Srdce mi najednou začalo bušit jako o život. "Co se děje? Když jsem mluvil s těmi dvěma u stolu, nic se nedělo." "Ah.. " odkašlal jsem si "Ahoj, ty jsi tu nová?" vydal jsem ze sebe a snažil jsem se být aspoň trochu sebevědomý. "Já totiž relativně taky. My noví bychom měli držet při sobě," mile jsem se usmál. "Já jsem Seymour." představím se a čekám na reakci. "No tohle bude fiasko..." |
| |||
Velká síňLupin, okrajově slečna Caythorne a pan DragonLupinova žádost mě trochu zarazí. Abych mu pomohl s výukou? Co si myslí, že mu jednou řeknu křestním jménem a hned jsme kamarádi? To ne. Asi zapomněl, co mi s Potterem a Blackem vyváděli. To zesměšnění a ponížení... mým vlastním zaklínadlem! Ani náhodou!!! Poté si však představím Brumbála, jak mě přemlouvá. ,,Máme dohodu Severusi" Ano, přesně to by mi chybělo. Navíc má ten zmetek pravdu. Jsem teď profesor obrany proti černé magii, konečně. A tohle byl útok smrtijeda. Smrtijed... černá magie... to mi pasuje k sobě. ,,Nechám si to projít hlavou. Zítra se mi můžeš připomenout." Hlas mám opět chladný a stačila k tomu jen vzpomínka na krušná léta a Lupinovu roli v nich. Odcházím ze síně a cestou mne zastaví jedna z Nebelvírských studentek. Je to Vaše vina! Co prosím? Co si to dovoluje. A jak? Mám nepříjemný pocit, jako by mne začalo svědit znamení na mém zápěstí. Tvář se mi zkřiví zlostí a mám huť jí okamžitě potrestat takovým způsobem, že si příště pěkně rozmyslí, co si může ke kantorovi dovolit. Nestihnu však říci jediné slovo a promluví na mne další student Nebelvíru. Shodou náhod v něm poznám toho chlapce, který zesnulé vzdával hold rozsvícením hůlky. Jeho odvahu jsem uznal tím, že jsem to navenek ignoroval, avšak uvnitř jsem pocítil trochu závisti k McGonnagalové za to, že má její kolej tak odvážné a soucitné studenty. Nechám to tedy bez komentáře, ale naštvaný výraz hned po jeho odchodu zmizí z mého obličeje. Nyní konečně odcházím do svého kabinetu provést přípravy na cestu do zapovězeného lesa, jak jsem měl v plánu, než jsem byl takto přerušen. |
| |||
Velká síň Nikdo konkrétní Nadechnu se, abych něco řekla Alovi, ale přeruší mne začínající Brumbálův projev. Otočím se tak, abych na něj viděla. Polknu na sucho, když nám oznámí co se stalo Coraline, naskočí mi husí kůže a pohledem těknu po svých spolužácích. Po několika úderech srdce přijde ještě větší rána. Zemřela... Zní mi v uších. Byla zabita Smrtijedem. Rezonuje mi v uších a já zatnu ruce v pěst. Jackie. Pohled zabodnu do země, zamrkám, abych zahnala slzy deroucí se mi do očí. Nemůžu se ani podívat směrem k Nebelvírskému stolu, protože bych nezadržela slzy. Cítím s nimi i když jsem se s Jackie moc nebavila. Ani si nedokážu vybavit její hlas. Proběhne mi hlavou zvláštní myšlenka. Jak se asi musí cítit její přátelé? Co bych dělala já kdyby se nedejbože něco stalo Cass, Alecovi nebo vlastně komukoliv z Havraspárských. Z pod přivřených víček, zachytím světlo jdoucí z hůlky. Ona hůlka patří jednomu z Nebelvíru. To se mne dotkne ještě daleko víc a nechám padat slzy ze svých očí, bez jediného zasténání. Tiše stojím, svěšená ramena a slzy mi tečou po tvářích. Bude ještě někdy dobře? Tahle myšlenka se mne bude držet ještě dlouho. Po pietě vyhledám pohledem Cass. Nechci být sama. Pohled je prosebný, doufám, že ho Cass pochopí. |
| |||
Hlavní síň > Chodby > Hl. síň Wolfram, Dee, Sinestra Shade se mnou nakonec souhlasí a ujistí mě, že už k ničemu podobnému nedojde. Krátce kývnu na znamení souhlasu a pomalu se vrátím ke zmijozelskému stolu. "Popřání brzkého uzdravení je dobrý nápad." přitakám Wolframovi, který vyvrací, že by Sheehanovi někdy něco daroval. Kdo mu tedy přinesl tu šálu, o které před chvíli mluvila Deirdre? Přinesl mu vůbec někdo něco? Things we lost in the fire, things we'll never see again… "Nikdy nevíme, kdy se budou jeho byliny hodit. Od naší koleje by to bylo každopádně velmi vstřícné gesto." poznamenám s úšklebkem. Nějaký mudla byl tím posledním, co by naší kolej zajímalo. Polovina byla ráda za to, co se mu stalo a zbytku to bylo jedno. Dokud ho William nezapálil, nikdo o něj ani koutkem oka nezavadil. Větší starost než ohořelý spolužák nám dělaly naše body. "Tři?" zachmuřím se na přicházející Dee, která se svěří Caylovi, o kolik bodů je naše kolej lehčí. Přesně ty tři body, kvůli kterým jsem odváděl koně v dešti a další dvě hodiny stál ve stájích, jsou nenávratně pryč. To všechno kvůli kremrolím a Deirdreřině dětinskosti. "Očekávám tvé plné nasazení během hodin." dodám chladně. Budeme teď potřebovat minimálně dvojnásobek ztracených bodů, abychom se alespoň trochu přiblížili Havraspáru. Když začne mluvit Brumbál, stejně jako ostatní pozorně poslouchám. Jeho proslov se mi ani trochu nelíbí. Nejsem jeden z těch, kdo by oplakával smrt mrtvé spolužačky, přesto mě ředitelův proslov znejistí. Ne kvůli ztrátě, nýbrž kvůli uprchlému smrtjedovi. Je možné, že to má nějakou spojitost s Tím, jehož jméno nesmíme vyslovit? Stejnou myšlenku má i Caylus, který jí ale na rozdíl ode mě vysloví nahlas. "Těžko říct. Možné je vše." pokrčím lhostejně rameny, snažíc se nedat najevo, že bych mohl mít obavy. Napiš otci a zjisti víc. Jestli se vrátil, bude to vědět jako první… Od stolu se zvedá Deirdre a naznačuje mi, abych jí následoval. Hlad už stejnak nemám, tudíž nemám důvod se v síni déle zdržovat. Vstanu a vydám se za ní, do jedné z prázdných uliček. "Body získáš zpátky, to už jsme si ujasnili." Začnu popořádku, jakmile mě zahrne informacemi. "Jsem rád, že jsi mi o tom řekla. Určitě to nenechám jen tak." ujistím jí. To si můžeš být sakra jistá. Nemůžeme si dovolit přijít o tolik bodů. "Zařídím, aby s tím nikdo od nás neměl nic společného. S Caylusem si to vyřídím později, ale prvně se musíme ujistit, že bude ta černá šmouha mlčet. Dám ti vědět, až si to celé promyslím." To by neměl být problém. Svalovat vinu na druhé a sám nebýt z ničeho podezřelý mi šlo líp, než cokoliv jiného. Incident v síni toho byl důkazem. Jestliže jsem bez úhony překonal tohle, pak mě nějaká mudlovská opice vážně nezastaví. "Je dobře, že si se nakonec rozhodla pro nás a ne pro něj." znenadání k ní přistoupím blíž a snížím tak vzdálenost mezi námi. "Myslím, že si zasloužíš odměnu." pošeptám jí. "Potřebovala by jsi někoho, na kom si procvičíš své dovednosti. Co bys řekla na svou vlastní hračku? Je tu někdo, s kým by ses chtěla „pobavit?“ Třeba tak jako to dělává tvůj otec?" S těmito slovy se od ní odtáhnu. Tohle by bylo opravdu zajímavé, nehledě na to, že má jedinečnou příležitost ukázat, že je správnou dcerou svého otce. "Nemusíš mi odpovídat hned. Promysli si to. Možná by ti to pomohlo se vzpamatovat z toho, co se právě stalo. Tragédie, že ano? Mrtvá studentka…" Ve skutečnosti oba víme, že ani jeden z nás nebude truchlit pro někoho, ke komu neměl žádný vztah. Slzy ať roní jiní. "Až budeš rozhodnutá, víš, kde mě najdeš." Tím náš rozhovor ukončím. Hned poté se vracím do hlavní síně. "Jak jsi na tom se svým nabitým programem, Sinestro?" zeptám se své spolukolejnice jedovatě, když se znovu usazuji u zmijozelského stolu. "Můžeme si promluvit, nebo si chceš dát ještě jedno kuřecí stehýnko? Stačí říct, klidně počkám…" |
doba vygenerování stránky: 0.78691005706787 sekund