| |||
Hlavní síň -> ChodbyCaylus a všichni přítomníPo proslovu zástupkyně úplně vypouštím spolužáky a svou pozornost přesouvám k řediteli. Vypadá ustaraně. Když se tak na něj dívám, vzbuzuje ve mně velmi neblahé tušení. Co víc… mám pocit, že opravdu nechci slyšet, co má v plánu nám sdělit. Jeho pohřební výraz se o tolik liší od jeho obvyklého veselého úsměvu, který normálně rozhazuje na všechny strany, až je téměř jisté, že to nebudou dobré zprávy. A vím jen o jednom tématu, které by mohl řešit. Je vidět, že se mu do proslovu nechce. Těch několik vteřin, než přejde ke svému oltáři a poprvé otevře pusu, mi přijde jako věčnost. Z nervozity mi brní konečky prstů, proto je zaměstnávám tím, že si hraju s ovocem na stole. Kutálím si pomeranč z jedné dlaně do druhé, aniž bych se na to nějak výrazně soustředila. Nejsem si jistá, jestli vážně chci zůstat sedět, ale na druhou stranu… chci vědět, co se stalo. Pořád je to lepší než nejistota, která tu otravuje všechny, co Cor a Jackie znali víc než jen jako jednu z tváří na pozadí. I když jsem přes den sršela jistotou nad tím, že se obě dvě v pořádku vrátí, teď už si tak jistá nejsem. Právě teď jen doufám. Snad v zázrak, v chybu tisku nebo jenom v novináře, co si vymyslel sloupek, aby prodej novin stoupl. Na to by se přišlo, on by dostal padáka a holky by se v klidu vrátily z Londýna, aniž by se o tom třeba dozvěděly. Ale i tahle maličká naděje byla zadupaná do země a to pouhými několika slovy. Sklopím pohled, neschopna se na titulek novin dívat o vteřinu déle. V síni je takové ticho, že naprosto zřetelně slyším Brumbálův skoro šepot. S každým dalším slovem rozumím méně a méně. Co to říká? O čem to mluví? Je toho příliš. Příliš informací, které nevím, jak vstřebat. Příliš emocí, na které neumím reagovat. Najednou nevím, co bych měla dělat. Téměř zoufale se rozhlédnu po ostatních, ve snaze najít nějakou oporu, nápovědu nebo cokoli jiného, co by mi dokázalo, že třeba jen špatně slyším. Nic takového ale nenalézám. Jen zdrcené výrazy, které mi potvrzují, že se to vážně děje. Měla bych cítit vztek? Pustili je samotné do Londýna, bez jediného dospělého a to i když jsou za ně zodpovědní. Úlevu? Coraline je sice zraněná a v bezvědomí, ale naživu. Smutek? Jackie byla kamarádka, někdo koho jsem potkávala roky a rozuměla si s ní. Nebo snad obavy? Pokud je to smrtijed, pak je možné, že si Cor ještě najde a je taky možné, že se vůbec neprobudí. Možná strach? Venku pobíhá šílenec, kterému je jedno čí život si vezme. Mlčky se zvedám, abych poctila památku minutou ticha, zatím co si prohlížím uplakané tváře svých spolužaček. Opravdu jsem hledala oporu? Jedinou mi je, a vždycky byla, jenom Coraline. A ta teď leží někde v kómatu a já s tím nemůžu vůbec nic udělat. Nemůžu jí pomoct. Ani jsem nevěděla, že ty dvě někam jely. Ani jedna mi to neřekla. Nerozloučila jsem se. A teď se jedna z nich už nikdy nevrátí a ta druhá… Začíná se mi hůř dýchat. Všechen ten zmatek pomalu splývá v jeden jediný, zato dost intenzivní pocit. Paniky. Pálí mě oči. Zůstat tu s ostatními, tak z toho bude jeden velký, ubrečený koutek. Nestojím o hromadné utěšování. Nechci brečet kvůli něčemu, co nezměním. Jen, co minuta uplyne, odpíchnu se od místa a rychlým krokem zamířím k východu ze síně. Pryč. Na vzduch. Potřebuju vzduch. Nechávám brečící spolužáky za zády a překotně se snažím dostat ze síně. Mimoděk si všimnu odcházejícího Cayluse. Vypadá vcelku nedotčený zprávami, které nás ostatní odrovnaly. To je dobře. Momentálně je to přesně to, co potřebuju. Někoho klidného, s kým budu řešit naprosto běžné věci… alespoň z části. „Už si tu skončil?“ Vyhrknu na něj v momentu, kdy se k němu přiženu. „To je dobře. Fajn, takže… pojď se mnou někam… stranou.“ Nedávám mu ani možnost, aby mi na to odpověděl. Je mi upřímně jedno, jestli měl namířeno někam jinam nebo měl snad něco v plánu. Prostě ho po chodbě táhnu za sebou tam, kde budeme mít alespoň trochu soukromí. Někam, kde budeme hodně daleko od toho všeobecného pocitu ztráty. |
| |||
Jedáleň Benji, okrajovo Barbara Nedopína mi to. Cítim sa ako v sne, veľmi zlom sne. Ako keď sa vám sníva že vás niečo naháňa a vy neviete zrýchliť, spomaľujete, padáte, zahmlieva sa vám pred očami, až sa nakoniec neviete vôbec pohnúť. Presne tak sa cítim. Okolo mňa len samá hmla. Jackie... Coraline... a nabudúce...kto nabudúce? Okolo mňa behajú šmuhy študentov, ktorí krokom alebo behom odchádzajú cez dvere vedľa mňa von, niekam, kde budú môcť popustiť uzdu pocitom. A mňa zamrazí, keď si uvedomím, že tvár hocikoho z nich bude môcť byť v novinách nabudúce. Acai s šokovane otvorenými ústami, nezvyčajne bledá a s prázdnym pohľadom. Skrvavená dobitá Sin. Daniel pri záblesku jasného svetla ktorý mu zmaže posledný smiech z pier. Panebože. Trocha sa vrátim do reality, Dan iba neďaleko odo mňa, Acai ešte za stolom, Sin medzi svojimi. Živí, zdraví, ale... Och. Vzlyknem potichu. Nie...nemysli na to..ani...nemysli...lebo to privoláš... Periférne zachytím Barbaru, vidím ako otvára ústa, ale hlas sa ku mne nedonesie, a ani ma nenapadne rozmýšľať či je alebo nie je zvláštne že je pri chrabromilskom stole, stále som príliš stuhnutá, zamrznutá. Akoby som sa na celú scénu v jedálni pozerala cez sklo. Zbadám ak ku mne jedna zo študentských šmúh ide, a až v tom momente si uvedomím, prečo sú všetci ako machule. Pre ten istý dôvod, prečo mám mokré líca. Aj tie som začala vnímať až teraz. Bendž... Uvedomím si, že on ide naozaj ku mne. Tušila som, čo sa stane keď sa mi prihovorí a vymaní ma z môjho tranzu. Keď ma objíme, prelomí moju nehybnosť. Ako keby na mne niekto zapal zvuk, začnem vzlykať, schovám si hlavu do priehlbiny medzi jeho ramenom a krkom a bez hanby sa naplno rozrevem, plne nechávajúc na ňom zodpovednosť za to, aby ma stadeto nejako odtlačil preč, keďže namiesto nôh mám len akúsi želatínu. |
| |||
Nebelvírský stůl – stranou od ostatních --> U jezeranikdo konkrétní Ruch, spoustu řečí, kuřecí po síni, kuřecí pryč. Smích, jekot, Snapeův hlas. Všechno to šlo zvláštním způsobem kolem mě a jako obvykle se mě to nijak nedotýkalo. Dnes jsem ale navíc ztrácela jakoukoliv chuť pozorovat své okolí. Moji spolužáci se o několik míst blíž k učitelům dobře bavili a já byla ráda, že se nemusím pro jejich spokojenost do ničeho nutit. Jako bych to vlastně někdy dělala... Přemýšlela jsem nad domácími úkoly, nad tím, kdy se vrátí Jackie, nad tím, co jsem četla ráno ve Věštci. A chtě nechtě mě svíralo zvláštní tušení, které jsem ale také hodlala ignorovat. |
| |||
Mrzimorský stůlSeymour, Jordyn, Fabian, Acai, Lucca, Alex Mezi nás přibyl konečně i Isaac. Ovšem jeho celkové chování neodpovídalo ničemu, co jsem u něho znal. Chvíli jsem ho překvapeně sledoval, než jsem kývnutím přilákal jeho pozornost. „Co tě hryzlo?“ Má otázka nezněla zle, opravdu mě to zajímalo, i když je dost možné, že se se mnou o tom Isaac nebude chtít bavit, což samozřejmě budu respektovat |
| |||
Havraspárský stůl "Kuřecí? Chudák kuřátko!" Rozesměju se a mrknu na Domču zpět. Stihla jsem do pusy nacpat pár soust a pan ředitel se už rozhodl pro svůj prostor. Měla jsem se najíst víc, jelikož zpráva, která následovala, změnila vše. Strnula jsem a s nevěřícným výrazem poslouchala Brumbála. C-Co se to děje? To nemůže být pravda... Denního Věštce nečtu, a tak jsem o mrtvé studentce neměla nejmenší tušení. Proto mě zpráva o úmrtí Jackie tak dostane. Nijak zvlášť jsme se neznaly, ale měla jsem ji ráda. Zdravily jsme se. Z obličeje mi vymizí veškerá barva a po tvářích mi začnou mimovolně téct slzy. "T-To..." Složím tvář do dlaní a třesu se. Svou neopatrností převrhnu sklenici s džusem, která stála přede mnou. Džus mi stéká po nohou. Je mi to ale jedno. Chudák Domča to nejspíš asi schytal taky. "Promiň... j-já nechtěla..." Podaří se mi vykoktat. Žádné další omluvy schopna nejsem. Minuta ticha je prakticky nesnesitelná. Snažím se dát dohromady alespoň pro teď. Jackie si to zaslouží. Vidím před sebou všechna ta mrtvá těla, která nám kdy na farmě uhynula. Oplakala jsem i to nejmenší z nich. Nesnesla jsem pohled na kuřata, kterým dědeček kroutil krkem. Ani na porcování jitrnic. Bylo to hrůzné... Pořád to ale nebyli lidé... Skoro jsem ani nepostřehla, že na mě Morg mluví. Přes slzy jsem na nikoho pořádně neviděla. Nejprve jsem ji ani nevnímala, teprve po chvíli jsem postřehla, že chce někam zmizet. Spolužáků jsem si pořádně nevšímala, nakonec se mi ale podařilo krátce kývnout. Byla jsem ředitelovými slovy hluboce otřesena a popravdě by bylo asi nejlepší, abych zmizela někam, kde je větší klid. "Máš pravdu... Asi... asi by to bylo nejlepší..."Konečně vzhlédnu s uslzenou tváří. Postřehla jsem, že dost lidí od červených už zmizelo. Chudáci. Kdybych na tom byla o něco lépe, šla bych ty chudinky trochu utěšit. Chudák Angie. |
| |||
Velká síň Když to vše začalo byl jsem za to rád. Myslel jsem si, že to chce Brumbál skrývat a že bude pravdu tutlat. Byla to možnost, která byla i naznačena, ale nakonec dal na upřímnost a zdravý rozum. Stále je to ten velký čaroděj, kterého znám od svého prvního příchodu do Bradavic. "Jackie už bude mít klid. Je dobře, že to studenti vědí. Bude však třeba zavést jistá opatření, aby se tohle neopakovalo." Sleduji všechny ty smutné tváře, jak kolegů, tak studentíků. Je to hrozná chvíle, kterou si všichni společně musíme projít. Není to lehké, ale je to nevyhnutelné. A bohužel, pro mne to není poprvé, co se takové události účastním. "Už je to tak dávno, co jsem viděl jejich tváře.....Jamesi, Lily.....tak dlouho od toho, co jsme o vás přišli a pak zavřeli Siriuse....." Na okamžik zavřu oči, jak vzpomínám na ty hezké okamžiky se svými již zesnulými přáteli. Slzu potlačím jen těžce a smutek na mne jde hmatatelně vidět. Brumbál domluvil a já tiše hleděl do těch smutných tváří, které věděly, že je opustila, spolužačka, kamarádka, možná partnerka. Mladí lidé by si takovými věcmi procházet neměli, ale bohužel se tak děje. Když je minuta ticha stojím mlčky a snažím se všem věnovat povzbudivý pohled a snad alespoň náznak úsměvu pro zlepšení nálady, ale vím, že v této situaci to bude takřka nemožné. Každý uctívá její památku po svém. Dokonce se najdou i takoví, kteří rozžehnou svou hůlku, za což mají můj obdiv. Chce to v této situaci sílu a odvahu porušit školní řád, aby uctili památku zesnulé, ale myslím si, že v této situaci proti tomu nikdo nic mít nebude. Vše nakonec skončí a studenti se začnou rozcházet. Tiše si mezi sebou šeptat a probírat, co se dnes událo, nebo jen tak prostě bloumat kolem. Každého smutek trápí jinak. Určitě se najdou i takoví, které trápí málo, ale nevěřím, že by se to netklo někoho v této místnosti. Dokonce i Severusem to muselo pohnout, ač se tváří stále stejně odměřeně, jako vždy. Ale tuhle masku nasazoval často. Když pak za mnou přijde, aby si promluvil. Jdu s ním stranou, abych jej vyslechl. "Tak nevychovaného domácího mazlíčka? Dobře Severusi vím, že její rodiče jsou z těch vlivnějších. Postarám se o tuto záležitost, při jednom se vším ostatním, děkuji, žes mne o tom informoval." Kývnu na něj děkovně a lehce se pousměju. Ano při této události i takoví, jako jsme my dva uklidňujeme trošku vzájemné rozbroje. Přece jen je to na místě. "A Severusi ještě maličkost. Vzhledem k tomu, co se stalo jsem názoru, že naši studenti potřebují více praxe v tom, aby se dokázali v podobném ohrožení, jako stálo tu nebohou dívku život, ubránit. Proto jsem tě chtěl požádat zdali bys mi asistoval při výuce soubojů. Myslím si, že se tak toho studenti naučí mnohem více zvláště, když jsi jejich profesor obrany proti černé magii." Přednesu mu svůj návrh a vyčkám, jak bude reagovat. Každopádně myslím si, že v této situaci je tento krok více, než na místě. |
| |||
Velká síň -> Přístřešek na lodičky Když Brumbál vstane mám z toho špatný pocit. A když začne hovořit do srdce se mi začne vkrádat chlad. Jeho slova jsou smutná a mrazivá. Myslím, že jsme to tak nějak všichni tušili, ač jsme doufali, že pravda bude jiná. Už zprávy v Denním Věštci byly znepokojivé, ale slyšet to takhle na přímo a vědět, že to tak skutečně je, bylo zdrcující. Ostatní ji neznali tak, jako my. Sice jsme s ní všichni trávili ty roky na škole, ale jen Nebelvírští opravdu vědí jaká je to ztráta. "Jackie....odpočívej v pokoji. Jednou se zase potkáme." Pomyslím si chmurně a podobně, jako jiným i mě se derou do očí slzy. Jak proslov končí sleduji trošku všechny ostatní okolo. Hlavně své spolužáky z koleje smutek námi všemi prostupuje. Stisknu zuby k sobě a nahmatám v hábitu hůlku. "Když se rozloučit tak pořádně. Nevadí, že budu třeba jediný, kdo to udělá." Pomalu rozechvěle se nadechnu, když má přijít minuta ticha v potemnělé místnosti za mrtvou Jackie Zvednu svou hůlku pomalu nad sebe a nechám jí rozzářit se slabým světýlkem za pomocí kouzla Lumos (79%) abych uctil památku na mrtvou spolužačku. Aby jí mé světýlko posvítilo na cestě tmou a ona mohla nalézt svůj klid. "Vím, že se ve Velké Síni nesmí kouzlit, ale tentokrát to buď profesoři pochopí, nebo ne. Sbohem Jackie. Nebelvír nezapomene." Nechám svou hůlku svítit po celou dobu rozloučení a nechám jí zhasnout až, když vše skončí. Všiml jsem si, jak rychle Erika vystřelila od našeho stolu pryč. Byly to velmi dobré kamarádky nedivím se jí. "Půjdu za ní teď by neměla být sama. Držte se lidi uvidíme se ve společence." Šeptnu ke svým spolužákům a rychlým krokem vyrazím za Erikou. Po cestě ještě míjím profesora Snapea. "Omluvte jí prosím pane profesore dost jí to vzalo." Pokusím se rychle omluvit svou spolužačku za chování vůči studentojedovi a pak rychle pokračuji za ní. "Většinu svých spolužáků z koleje znám docela dobře. Ač bývám často bokem hodně naslouchám. A má náskok jen minutu možná minutu a něco nemůže mi utéct." Přidám do klusu chodbou, abych Eriku neztratil. Chvíli se musím řídit jen podle zvuku kroků, ale když jí pak v dálce zahlédnu zpomalím a jen si jí udržuji na dohled. Její kroky mne zavedou až k přístřeškům pro lodičky. Tam zpomalím úplně a jdu k ní pomalým opatrným krokem. Slyším, jak vzlyká. Jak se trápí. To není správně. Ani trochu. Je mi jí líto, je mi líto Jackie tohle se stát nemělo, ale stalo se. Pomalu a tiše dojdu až kousek za její záda. Pak pomalu přidřepnu a lehce se dotknu jejího ramene. "Ahoj....já vím asi nemá smysl nic říkat. Ale nejsi na to sama.....Hej...teď bys rozhodně neměla být sama." Zašeptám konejšivě a klidně. Nesnažím se jí říci, jak vše bude dobré a tyhle kecy. Vím, že to nemá smysl vím, že se jí bude chtít pravděpodobně vybuchnout žalem a zlostí nad tím, jak se jí vše zhroutilo. Chci jí jen ukázat, že není sama, že je tu alespoň někdo s ní, někdo kdo s ní ten žal sdílí. "Prázdnota je hrozná věc." "Všem nám bude chybět." Zašeptám a pak pokud se nechá a nebude se bránit, tak jí jemně přitáhnu do náruče, aby se mohla vyplakat a vylít si svůj žal. Aby mohla vše odplavit. Nechci zde být, jako někdo kdo jí chce využívat, nebo zneužívat, ani jako někdo, kdo se snaží vytěžit ze smrti její kamarádky, ale jako kamarád, který jí chce pomoci s jejím trápením. Nic víc... |
doba vygenerování stránky: 1.0003931522369 sekund